21 March, 2017 17:24

První zmizelo pod sněhem slovo… nikdy…, jako druhé zapadalo

slovo… stále…

List, na kterém byla napsána tato slova, se zachytil o třísku trčící

z dřevěné podlahy v místnosti ve věži. Tak odolal průvanu mezi oken-

ními otvory ve starém zdivu. Krystalky sněhu se snášely na podlahu,

zmazanou od krve. Prkna byla stará, krev na nich mladá, čerstvá, vlhká

a teplá. Prkna byla stará jako černé střešní trámy, jako hrubé, ne-

foremné kameny ve zdivu a jako zpuchřelé točité schody, rovněž po-

třísněné krví. Nejstarší z toho všeho byla věž. Mnoho set let stará. Starší

než křesťanství v této zemi.

Slovo… zapomenout… a na jiném místě listu slova… celým svým

srdcem… teď přikrýval sníh, přikryl ale i jméno, jímž byl podepsán

dopis. Nerovné řádky byly psány chvatnými zběžnými tahy ženského

rukopisu. Ve velkém spěchu, velkém strachu nebo ve velkém zoufalství

musel být napsán vzkaz, který tu sníh pohřbíval, bezhlasně a tiše.

Již před šestnácti sty lety byla tato věž jen ruinou. Jedenáctkrát byla

v pozdějších dobách renovována, hesenskými loupeživými rytíři a

hesenskými lankraběty, naposledy Jeho Nejmilostivější Jasností

Wilhelmem Devátým. V roce 1804 — na přání tohoto urozeného pána

— byla pak uvedena do původního stylu: jako památník a rozhledna.

Nyní byla věž už dávno zase téměř ruinou, tabule na jejím úpatí

varovala přicházející:

NEBEZPEČÍ ZŘÍCENÍ! VSTUP ZAKÁZÁN!

Kdo nedbal podobných pokynů, mohl se podívat okenními otvory ve

věžní komůrce daleko, daleko do kraje. Bylo odtud vidět říčku Niddu,

která se vinula údolím mezi loukami, pastvinami, úrodnými poli, mezi

křovinami a stříbřitým olšovím; bylo vidět Velký Feldberg s temnými,

zalesněnými hřebeny, Winterstein se třemi hrby, na východě modrý pás

Vogelsbergu a masív Hohenrodskopf, jehož mocné travnaté úbočí ve

slunečním světle magicky zazářilo uprostřed černého moře stromů;

malé, i ty nejmenší vesničky, hrady, dvory, a mezi nimi byly vidět

( 5 )

černé a světle hnědé strakaté krávy a vlaky, které se s melancholickým

pískáním ztrácely daleko v oparu. Bylo-li pěkné počasí, byl viděl Bad

Nauheim a Bad Homburg, Bad Vilbel, Konigstein Dornholzenhausen,

Oberursel, ano, to všechno a stovka dalších míst, kde žili lidé; největší

z nich byl Frankfurt, Frankfurt nad Mohanem.

Dávno již nastala noc a tma se rozprostřela nade vším. Nicméně i

kdyby byl jasný den, nebylo by vidět ani na dva metry do kraje, neboť

už tři hodiny padal z hrozivě tmavých mraků hustý sníh.

Tak hustě sněžilo této noci, že to vypadalo, jako by vzduch sám se-

stával ze sněhu, jako by to už vůbec nebyl vzduch, ale jen nepojme-

novatelné médium, které dusí, umrtvuje všechen život a je při tom všem

přesto neuchopitelné, beztížné a současně těžce doléhá, přichází

z nekonečnosti nebe a tedy bez hranic, bez konce, vír nesčetných

miliard vloček, které prosvětlovaly temnotu, v nichž tma vybledla. Už

zapadaly silnice a cesty, už se pod tíhou sněhu naříkavě lámaly těžké

větve. A přitom sněžilo teprve tři hodiny. Ve dvou dnech napadalo tolik

sněhu, že si na něco podobného ani nejstarší lidé v okolí nepamatovali.

Ne, za tak hustého sněžení by ani za denního světla nedohlédl nikdo dál

než na dva metry z okenních otvorů ve věži, které za pěkného počasí,

vysoko nad nejvyššími vrcholky stromů Taunusu, skýtaly rozhled tak

daleko do kraje.

Bylo to ideální místo pro takovou věž. Stejného názoru musel být už

deset let před Kristovým narozením římský vojevůdce Drusus, když zde

dal postavit obrannou linii proti Germánům. Stejného názoru musel být

o sto let později i římský císař a vojevůdce Domicián, když poručil

svým legiím, aby začaly se stavbou Limes, která se táhla přes hory a

propasti, podél mohyl a močálů, přes pastviny a lesy, pět set padesát

kilometrů opevněné hranice, která měla chránit ,upokojené‘ provincie

Horní Germánii a Raecii. Císařové Trajánus, Hadrianus a Antonius Pius

pokračovali v obrovské stavbě mezi Rýnem a Dunajem, nejdříve

zbudovali valy a příkopy s palisádami, pak více než tisíc strážných věží

a přes sto kastelů. Na mnohých místech byly stále ještě dobře znatelné

zbylky tohoto obrovského opevnění, které zbudoval! bezmocní lidé

proti bezmocným lidem na rozkaz velkých mocnářů a katů,

Pár teplých hnědých bot se klátil nad listem sem a tam. Visely volně

ve vzduchu a pohybovaly se pomalu, občas se jedna druhé lehce dotkla,

teď a teď zase. A teď ne.

…il nostro concerto… Nad těmito slovy ležel sníh už na centimetr

vysoko, a nad těmito taky: … Porto Azzurro… Sněhové vločky se

snášely na vlhké krvavé skvrny na podlaze, které postupně bledly

z tmavě rudé na červenou, růžovou, narůžovělou, až je nakonec úplně

( 6 )

zabílily. Stále více krvavých stop a stále více slov mizelo pod sněhem.

Krev mizela, inkoust se rozpouštěl, slova se ztrácela. Sněhové vločky

neměly naspěch, ani teplé zimní boty ne.

Opisovaly nad dopisem poklidný čtvrtoblouk. Ze severu putovaly

špičky bot severovýchodně směrem k východu. Tady pohyb ustal a

špičky bot rotovaly zpátky. Severovýchod. Sever.

…přísahám Ti…

Rozpuštěná slova, pohřbená přísaha.

Boty oběšence pendlovaly nad místo nejblíže následující: … při

světle svých očí… Tato slova zmizela o dvě minuty později.

Sever. Severovýchod. Východ.

Mrtvý visel na tmavém trámu, starý provaz kolem krku. V místnosti

ve věži bylo hodně harampádí, polámané židle, ztrouchnivělé dříví,

zrezavělé nářadí. Tady nahoře bylo mléčné, rozptýlené světlo a nebylo

by slyšet ani hlásku (neboť majestátní sníh se snášel tiše, tiše, a choval

se tak, jako se chovají všichni ti, kteří mají obzvlášť velkou moc a vědí,

že mohou činit, cokoli se jim zlíbí), ne, nebylo by slyšet ani hlásku,

kdyby nebylo malých hladových myšek, které hledaly ochranu před

nočním mrazem.

Noviny ležely dál od mrtvého, v rohu malé místnůstky, chráněny tak

před sněhem. Byly rozevřené a jejich titul zněl:

VĚSTNÍK ŘÍŠE SPRAVEDLNOSTI

LIDUMILNÉ NOVINY PRO KAŽDÉHO

K MORÁLNÍMU A SOCIÁLNÍMU POVZNESENÍ

NAKLADATEL:

ANDĚL PÁNĚ, FRANKFURT NAD MOHANEM

Myši šramotily.

Zmrzlí, scvrklí a černí pavouci viseli v potrhaných pavučinách.

…rybářské čluny s rudými plachtami, krvavě rudé v zápalu slunce…

Zmizelo.

…víno, které jsme pili v přístavu Marciana Marina…

Rozplynulo se.

…nás záliv, zelené vlny, ve kterých jsme se objímali…

Pominulo. Už je to pryč.

Mladý obličej oběšence byl od krve, která kolem ran v mrazu ztuhla.

I na rány se snášely sněhové vločky, na krátce ostříhané hnědé vlasy, na

otevřené hnědé oči s obrovsky rozšířenými zorničkami. Ale vločky

( 7 )

ještě roztávaly, tam, kde se dotkly kůže, vlasů a očí. Mrtvý ještě nemohl

být dlouho mrtev. Ještě nevychladl.

Ustrnulé slepé zorničky opisovaly malou, nekonečnou a bezcílnou

cestu s botami, celé tělo opisovalo tuto dráhu.

Východ. Severovýchod. Sever.

A zase zpátky.

Sever. Severovýchod. Východ.

Štíhlá zápěstí oběšence byla zkrvavená, kosti zpřerážené. Zakrvá-

cený a na mnoha místech roztrhaný byl tlustý svetr a šedé kalhoty. Na

svetru, na botách, na kalhotách už sníh netál, protože ty byly studené,

tak studené, jako bude brzy i tělo oběšeného. Dost studené pro sněhové

vločky.

…naše první setkání…

Východ. Severovýchod. Sever.

… náš první polibek…

Sever. Severovýchod. Východ.

A všechna tato něžná slůvka se rozpouštěla, uplývala pod něžným

tlakem sněhu, mizela, všechna, všechna…

Mrtvému bylo asi dvacet let, bylo to tělo velkého chlapce, štíhlé a

dobře rostlé. Byl hezký zaživa, ještě před několika hodinami? Teď

vypadal hrozně. Vyplazený, opuchlý jazyk visel z úst, před několika

hodinami snad ještě jemných, snad smyslných, nyní rozkousaných,

napuchlých, modrých, odporných. A sněhové krystalky na něj padaly a

rozpouštěly se, neboť i jazyk byl dosud teplý.

Ten, který tu visel, znal dobře historii Limes, věděl, že tuto roz-

hlednu kdysi zbudovali římští vojáci, které jejich velitelé, zpiti vítěz-

stvím, opojeni mocí, vyštvali z radostného jihu a z tepla jejich domovů

sem, na ledový, temný sever. Před vánočními prázdninami skončili

v chlapcově třídě právě u Tacita a četli o tom, co zaznamenal o vzniku

věží a kastelů. (Tacitus, Cornelius, největší římský dějepisec, naroz.

kolem roku 55, zemř. roku 116 n. l. Nejdříve prétor, pak konzul,

později místodržící provincie Asie. Napsal „Germanii“ — první historii

Germánů — „Historiae“ a „Annales“. Navazoval ve stylu, skladbě a

pesimistickém ladění na Sallustia a pokusil se jednání vládnoucích

vysvětlil výkladem psychologických momentů.)

Toto všechno mrtvý znal, Ještě před několika týdny — když se při-

pravoval na maturitu překládal tato slova Cornelia Tacita: „Čtyři legie

předal Germanicus Caecinovi, pět tisíc mužů pomocných oddílů,

a k tomu ve velkém spěchu zhoufované šiky Germánů, žijících na

druhém břehu Rýna. Stejný počet legií, dvojnásobný počet spojenců

vzal sám s sebou. Na zbytcích opevnění svého otce Drususe na hoře

( 8 )

Taunus postavil nove opevnění, kolové stavby, strážné věže a jeden

kastel…“

Mrtvola rotovala.

…můj nejmilejší…

Nebylo slova, s nímž by se sněhové vločky nevypořádaly.

Pod starými novinami šramotily malé neklidné myšky. Třaskavě

jako explodující bomba praskla zase někde venku v bílé záplavě větev.

Sněžilo dál, od minuty k minutě hustěji, neslyšně a nepřetržitě. Sníh

dolehl na krajinu jako břemeno, těžká nemoc, ochrnutí, jako utrpení,

kterému nelze uniknout, nelze odporovat, ale kterému se musí člověk

odevzdat jako smrti.

Olivere, můj milovaný Olivere…

Teď zmizela i tato řádka, kterou dopis začínal. Boty cestovaly nad

ní. Myšky žalostně pískaly. Hodinky na zápěstí mrtvého ukazovaly čas.

Bylo 21 hodin 34 minut. Opět tělo rotovalo zpátky. Sníh zasáhl

poslední ještě nezasypaná slova. Nespěchal, aby je zničil. Činil to

mírně, opatrně, něžně. Ale zničil je. Teď už zmizela. A byla to tato

slova: …lásko mého života…

Tou dobou — 7. ledna 1962 ve 21.35 — zazněl z četných ampliónů

v ledové hale frankfurtského hlavního nádraží chraplavý, nastydlý

mužský hlas: „Pozor, prosím, u koleje číslo 14! Paris-expres z Paříže do

Vídně přes Karlsruhe, Stuttgart, Mnichov, Salcburk a Linec odjíždí,

odstupte od vlaku a zavřete dveře. Přejeme vám šťastnou cestu.“

Poslední dveře rychlíku zapadly. Dieselová lokomotiva se zvolna

rozjela. Kola se roztáčela, rychleji a rychleji, osy tloukly. Dlouhý vlak

vjel do noční chumelenice, která ho o několik vteřin později pohltila.

Paris-expres měl tři lůžkové vagóny, třetí byl připojen jako poslední

ve vlaku. Ve zvláštním kupé první třídy tohoto vagónu stál velký, těžký

osmapadesátiletý muž. Zíral na ciferník staromódních opakovacích

hodinek, které ležely na mahagonové desce zavřeného rohového

umyvadla, a počítal si puls. Bylo to šestaosmdesát tepů za minulu.

Tlustý muž protáhl malá, kulatá ústa k bolestnému úsměvu. Podobal

se umírajícímu, který dobře ví, že se nedožije příštího dne, ale přesto

zamýšlí odejít sám a důstojně. Těžce si povzdechl, pozoroval v zrcadle

nad umyvadlem starostlivě svůj jazyk, jako by na něm byl černý

morový povlak (měl ale docela zdravou, světle narůžovělou barvu),

opět si povzdechl a pak vyndal z malého staromódního kufříku, který

ležel na posteli, stříbrnou schránku, ve které byly lahvičky, tuby a

krabičky s léky všeho druhu, jakož i teploměr. Na schránce byly

iniciály A. L.

( 9 )

Tlouštík se zdravou, růžovou barvou ve tváři, příliš dlouhými, už

prošedivělými vlasy a úplně světlým dlouhým knírem, který nosil podle

Alberta Schweitzera, svého velkého vzoru, pečlivě vybíral. Albert

(Albert!) Lazarus spolkl dvě tabletky, dvě červené podlouhlé oplatky,

a zapíjel je minerální vodou, kterou si předtím nalil z přinesené láhve

do plastikového pohárku, který si rovněž přinesl s sebou. Stále s sebou

vozil v lahvích selterskou minerálku, nedůvěřoval žádné vodě, jejíž

původ neznal, všem cizím sklenicím i všem cizím toaletám, proti čemuž

se v posledním případě nedalo k jeho lítosti nic dělat.

Nyní svlékl obřadně, za neustálého vzdychání, svůj staromódní ob-

lek, který si úmyslně dal ušít tak velký, aby i na jeho mohutném těle

ještě volně plandal a tvořil záhyby — podobný oněm kalhotám a ba-

vlněným listrovým sakům, jaká nosil muž z Lambaréné. Albert Laza-

rus došel ve zbožnění velkého lidumila v daleké Africe skutečně až tak

daleko, že ho nenapodoboval jen v řeči a oblékání, nýbrž že se dal

dokonce v nejrůznějších úřadech strhnout ke stále opakovanému vě-

domému, úmyslnému, a tím trestnému jednání.

„Vaše jméno?“ Tak se ho na úřadě často ptali.

Albert Lazarus,“ odpovídal vždycky. A přitom se jmenoval, aby

bylo pravdě učiněno zadost, podle zápisu na radnici III města Lipska

v jedné matriční knize, naštěstí už dávno nedosažitelné, Paul Robert

Wilhelm Albert Lazarus. To všechno zamlčel a zvolil si jméno Albert

za své hlavní křestní jméno. Albert Lazarus také hrál na harmoniu, na

malém harmoniu, které se hodilo do jeho bytu, a zbožňoval Bacha…

Pečlivé pověsil oblek na ramínko v kupé a svlékal se dál. Povolil

kravatu, v jejímž už oblýskaném uzlu měl zapíchnutou pravou perlu.

Nosil košili se škrobeným límcem, škrobenými manžetami, s vyšitým

monogramem A. L. a dlouhé vlněné spodky. Všechny kusy svého

oděvu pedanticky opatroval. Pár ručně pletených podkolenek nesvlékl.

Kůže jeho otylého těla byla tak růžová a čistá jako na tvářičkách

novorozeněte.

Nyní si přetáhl bílou noční košili, kterou u krku zavázal dvěma rů-

žovými šňůrkami. Noční košile mu sahala až na paty, měla jemný rů-

žový háčkovaný lem a na prsou opět monogram A. L. Z kufru vyndal

velkou bonboniéru a objemné černé desky. Se vzdycháním pak vyzvedl

zavazadlo, které nebylo nijak těžké, na hliníkový nosič nad oknem.

Potřeby na mytí nechal v něm. Neměl v úmyslu použít umyvadlo

v kupé. Jak mohl vědět, kdo se tam myl před ním? Kdo mohl spočítat

mikroby, které se hemžily na porcelánové míse, v kalíšku na zuby?

Dělalo se mu zle, |en když na to pomyslel. V lůžkovém voze se nemyl

nikdy.

( 10 )

Nyní přezkoušel okno, zda jím netáhne v místech, kde bylo zaky-

továno, a pro jistotu upevnil ještě před zrcadlící se plochu lesklou čer-

nou záclonku a nastavil regulátor topení z 1/2 na max., ačkoliv bylo

v kupé suché vedro. Bonboniéru otevřel, prohlédl s náhle rozzářenýma

očima její obsah a strčil si do úst višni v čokoládě. Zlaté opakovací

hodinky pověsil na mosazný háček nad kruhovým sametovým

polštářováním na mahagonové stěně vedle hlavy lůžka, kde už asi za

posledních čtyřicet let visela pěkná řádka hodinek. Lůžkový vůz byl

v souladu s mužem, který ho obýval: byl staromódní jako on. Měl-li za

dva roky přijít do šrotu, pak jeho obyvatel chtěl jít za dva roky do

penze.

Albert Lazarus byl jedenatřicet let redaktorem velkého frankfurt-

ského nakladatelství, dvanáct let jeho šéfredaktorem. Nikdy se neoženil.

Neměl děti a neměl děti rád. Byl bez ambicí, dobromyslný, plachý a

neustále přesvědčený o tom, že je na smrt nemocen. Ve skutečnosti byl

zdravý jako řípa, pokud se nebraly v úvahu úplně bezvýznamné bolesti

v játrech, za něž vděčil naprosto nerozumnému a nepředepsanému, ba

lékařsky zakázanému požívání léků všeho druhu v gigantickém

množství a ještě nerozumnější stravě. Albert Lazarus byl. člověk

nemající potřeb. Peníze ho zajímaly stejně málo jako ženy nebo kariéra.

Ovládala ho jediná vášeň: sladkosti! Ráno jídal k snídani pudink, večer

pil teplou čokoládu. Když pracoval v nakladatelství, navštívil každé

poledne blízkou cukrárnu a spořádal tam den co den vždy tři různé

zákusky, obrovské, plněné bohatě krémem, jedovatě barevné, a nikdy

nezapomněl na šlehačku.

Jeho nakladatel znal všechny slabosti Alberta Lazaruse. Věděl, že

má za šéfredaktora největšího hypochondra velkého města Frankfurtu

— a k tomu nepodplatitelného kritika dodaných rukopisů, muže, který

po tři desítiletí objevoval a podporoval stále nové talenty a na-

kladatelství prokázal větší služby než. kterýkoliv jiný zaměstnanec.

Ctitel slavného humanisty a lékaře postavil bonboniéru na červený

koberec vedle postele, zhasl stropní osvětlení a rozsvítil lampičku nad

lůžkem. Rozhodil silné prošívané přikrývky a se vzdycháním pod ně

vlezl. Zašmátral po deskách, které mu ležely u nohou. Než je otevřel,

vybral z bonboniéry ještě jeden kousek, zdobený odporně zelenými

pistáciemi, vzal ho do úst a mumlal si pro sebe: „Jed. To je pro mě čirý

jed.“ Polkl, přitiskl si ruku na srdce a necítil žádnou bolest. To ho

zřejmě mrzelo, neboť se zatvářil rozhněvaně. A rozhněvaně otevřel i

desky, ve kterých byl tlustý rukopis. Na stránce pod deskami bylo

napsáno:

( 11 )

Ať kdokoliv čte tuto knihu:

Jmenuji se Oliver Mansfeld. Je mi 21 let

a jsem synem Waltera Mansfelda…

Lazarusovi klesla ruka s rukopisem.

Oliver Mansfeld?

Kousek nugátu? (Beztak se už příštích vánoc nedožiju. Jsme všichni

v rukou božích.)

Syn Waltera Mansfelda…

O Oliveru Mansleldovi nevěděl Albert Lazarus nic, tento mladý muž

se dosud neproslavil v literární ani jiné oblasti. Jeho otce ovšem znal

snad každý dospělý občan Spolkové republiky jako původce největšího

poválečného skandálu.

Kousíček krokantu.

Lazarus požitkářsky mlsal.

Vlak teď jel velmi rychle, osy uštvaně tloukly. Hm. Syn tohohle

lumpa tedy napsal román. Tak tak. Lazarus pohlédl na titulní list desek.

Podle toho došel rukopis do nakladatelství 20. prosince 1961 a

přirozeně — to je ale nedbalost, Meyerové, té něco povím, až se vrátím

— přes vánoce a Nový rok zůstal ležet bez povšimnutí. Teprve včera

dopoledne si tahle Meyerová, ta si to ještě vyslechne, vzpomene a dá

člověku rukopis do ruky a řekne: „Snad byste se na to mohl cestou

podívat, pane Lazarusi.“

Frankfurtské nakladatelství mělo pobočky ve Vídni, Berlíně a Cu-

rychu. Lazarus měl mít v pondělí, 8. ledna 1962, ve Vídni několik

obchodních rozhovorů. Cesta tam trvala přibližně dvanáct hodin. Tak si

vzal, protože rád v noci četl, rukopis s sebou.

Nu, tak se na to podíváme (snad jednu višni)… podíváme se tedy, co

nám mladý pán poví.

Chtěl bych být spisovatelem. Tento rukopis je mým prvním pokusem.

Sám znám nejlépe slabosti této knihy, která z důvodů, které lektor bez

komentáře pochopí, nemá poslední kapitolu. V předloženém rukopise

jsou žijící osoby uváděny pod svým pravým jménem … klíčový román

bez klíče…

Klíčový román bez klíče.

Lazarus přemýšlel:

Buď je tento mladý muž velmi naivní, nebo velmi rafinovaný. Že

bychom se tak trochu honili za senzací? Pomsta tatíčkovi? Chce vzbudit

zájem lektora? Lazarus znal mnohé triky mnohých spisovatelů.

V každém případě bylo tohle zase jednou něco nového.

( 12 )

Domntvám se, že kaž.dý autor ve své první knize téměř bez výjimky

přehodnocuje osobní zážitky, které jím velmi otřásly…

Jed, to je na mě jed, Lazarus si strčil do úst pralinku, posypanou

mletými ořechy.

Tak vznikla i tato kniha, snad bych měl raději říkat můj deník, neboť

tím je asi spíš v současné formě. Nebyla změněna jména jednajících

osob ani město děje ani děj sám. Co je napsáno na následujících

stránkách, je pravda…

No výborně, teď se dostal kousek ořechu do vykotlaného zubu; to se

dalo čekal.

Pravda, jak jsem ji zažil.

Ale copak už víme o pravdě, chlapečku?

Deník se nedává z ruky jen tak, zvlášť tehdy ne, když obsahuje tak

intimní zápisky jako tento. Tím méně má člověk přání, aby ho viděl

rozšířen tiskem. Já toto přání mám, zadávám svůj rukopis s výslovným

svolením ženy, pro kterou byl napsán. Tato žena a já se máme rádi. Můj

román je historií naší lásky…

Bohudíky, už je to zase ze zubu venku. Proč bych se měl vláčet

k zubaři, když už sotva zažiju příští jaro? Ale raději už žádné ořechy,

raději kousíček marcipánku.

…a je nám lhostejné, co si lidé myslí. Kdyby bylo podle nás, nemu-

selo by být změněno ani její ani moje jméno. Za hodinu doneseme tento

rukopis společně na poštu a pošleme ho Vašemu nakladatelství; neboť

jsme učinili rozhodnutí, které mi dovoluje nyní bez strachu a beze všeho

studu odhalit světu pravdu.

Volnou levičkou si Lazarus přejel po splývavé špičce širokého le-

vého kníru, přičemž mu kousek čokolády spadl na přikrývku, a po-

myslel si: Beze strachu a beze všeho studu. No vida. Tak teď to ko-

nečně víme: pornografie.

Náš maličký se porozhlédl a zjistil, že toto století je stoletím por-

nografie. Té vybranější, rozumí se samo sebou, která vychází ve

vybranějších nakladatelstvích. V takovém, jako je naše, například. Až

na to, že u nás ještě ýádná nevyšla.

To nezávisí na mém nakladateli, to záleží na mně. Ještě jsem nenašel

nic vhodného. Můj nakladatel; pokrokový muž. „Moderní literatura —

to je sviňárna,“ říká. „Nebo člověk zkrachuje. Podívejte se na to! ,Lady

Chatterleyová‘, ,Lolita‘. Vedle toho si pak člověk přirozeně může

dovolit trochu zvednout laťku. A pak literatura faktu! Literatura faktu,

ta jde pořád. Ale krásná literatura? Ptám se vás. Lazarusi, za co vás

vlastně platím? Abyste tu rok sem rok tam seděl na svým tlustým zadku

( 13 )

a vnucoval mi své básníky?“ Tak mluví on, moderní člověk. Já jsem

staromódní. Já si myslím, že by to pořád ještě šlo bez pornografie. Vším

je vinen Hemingway. Ten s tím začal. Ale u něho z těch nejhorších slov

tiskli jen první a poslední písmeno a mezi tím pár teček. Dnes tiskneme

celá slova.

Když se to vezme z druhé strany: Byl ke mně vždycky slušný, můj

nakladatel. Strávil jsem u něho celý svůj život. Za dva roky ho opustím,

tedy pravděpodobně ještě dříve. Podle okolností. Ať pak na mrtvého

nenadává. Byla by to vlastně přátelská povinnost, abych mu sehnal

jednu takovou správnou šťavnatou věc, než se odporoučím.

Doufejme, že tenhle maličký píše taky tím nasekaným blábolem, co

tomu říkají ,vnitřní monolog‘, ach ach, a pak ještě pěkně prosím

špatnou němčinu a nesprávnou interpunkci! Nebo raději vůbec žádnou!

Pak ho prodáme jako německého Jamese Joyce. Jako Henry Millera

v komparativu.

Ale jen aby nám ty prasečinky nepopsal abstraktně! Podobných

idiotů, kteří to tak dělají, je u nás totiž na tucty. (Proto mi taky ještě nic

vhodného do ruky nepřišlo.) To pak chudák taková hospodyně sedí,

a když nemá právě dospívající dceru intelektuálku, která by jí to

vysvětlila, musí si zoufat nad svými znalostmi z anatomie, lomí rukama

a ptá se: Co se to tu vlastně děje? Co to s ním provádí? A kolik jich

vlastně je? A všechna ta cizí slova, která nenajde ani v Brockhausovi…

Ale snad budeme mít tentokrát štěstí.

Albert Lazarus se podíval, jak je rukopis tlustý.

743 stran.

19 marek 80. Levněji to asi nedokážeme vyrobit. Ale jestli je ten

hoch rozumný a vyjadřuje se jasně tam, kde se má jasně vyjádřit, a jestli

kromě toho ještě přidá nějaké odhalení o svém otci, o tom

defraudantovi, tak bychom to mohli hladce vytáhnout v prvním vydání

na deset tisíc!

Teď snad ještě kousek nugátu.

V historii naší lásky je mnohdy někdo vylíčen odpudivě nebo tak, že

by to mohl pokládat za urážku své cti nebo svých citů…

…především můj otec a slečna Stahlmannová, a přiznávám, že by mi

to skýtalo hluboké uspokojení, právě je před celým světem odhalit

v jejich perverzitě a jejich neřestech a vylíčit je tak, jací skutečně jsou.

Jiskřička naděje. Vypadá to, že ten hoch je skutečně naivní. Naivita

se dá přirozeně taky prodat. A teprve naivita s pornografií… Klid, klid!

Čteme dál.

Člověk se až příliš často zklame. Pak jsou tihle naivní chlapci ne-

slušní a neumějí psát. To všechno už jsme měli.

( 14 )

Ponecháme-li ale jména Mansfeld a Stahlmann a změníme-li jen

jména druhých osob a místo děje, nic se tím nezíská. Slyšel jsem, že

kaýdý člověk má takzvaná osobní práva.

Ano, maličký, tak to už jsi slyšel?

…a může se bránit proti tomu, aby byl v poznatelné formě použit za

postavu románu, i když by tato postava měla být vylíčena naprosto

pozitivně a láskyplně.

Už nesmím bonbóny, jinak mi bude špatně. Ach, beztak umřu. Ra-

kovina jater. Doktoři mi to přece neřeknou, Ještě jednu višničku. Je to

zvláštní hoch. Jistě žádný idiot. A když druzí tisknou „klíčové romány“

a „cajdáky“, proč bychom také my neměli konečně jednou…

To je dilema, v kterém se ocitám. Prosím Vás, pánové, kteří jste ex-

perty na tomto poli, abyste zvážili z těchto hledisek můj román,

a v případě, že nalezne Váš zájem, mě právnicky poučili. Předem Vám

děkuji za námahu, kterou rukopisu věnujete. Oliver Mansfeld.

Nugát je přece jen nejlepší, pomyslel si Lazarus. Obrátil list. Na

následující stránce četl:

LÁSKA JE JEN SLOVO

ROMÁN

Albert Lazarus pocítil lehké pálení žaludku. Tady to máme pomyslel

si se zadostiučiněním, teď mi je zle. Pak se dal do čtení.

Četl až do tří hodin do rána, pak natáhl budík zlatých opakovacích

hodinek, který nastavil na 7.30, a vyčistil si zuby minerální vodou.

Nakonec trochu odhrnul lesklý závěs a díval se ven do noci. Vlak byl

touto dobou na trati mezi Mnichovem a Rosenheimem. Tady nesně-

žilo. Lazarus viděl osamělá světla, která se míhala kolem, a slyšel

svištění noční bouře, která rumplovala řetězem vozu rychlíku. Přelétl

asi polovinu rukopisu, „nakousl ho“, jak tomu říkal, a najednou byl

smutný a bezradný.

Opět na lůžku rozebíral svůj stav. Nebyl to rukopis, co ho tak vy-

vedlo z míry. (Na nakladatele a jeho názory o vydavatelných syžetech

úplně zapomněl.) Ne. Tento román byl skutečně prvotinou, na mnohých

místech bylo třeba oprav, ne-li přímo proškrtání, a navíc byl napsán

takovým jazykem, stylem, který lektora zpočátku do té míry mátl a

odpuzoval, že byl neustále v pokušení hodit desky s rukopisem na stůl

— aby pak přece jen vždy znovu četl dál.

To zřejmě tkví ve dvou věcech, konstatoval Lazarus. Za prvé, on

jako stárnoucí podivín, který neměl děti rád, netušil ani to nejmenší

( 15 )

o světě, ve kterém se tento román odehrával, a připadal si jako Gulliver,

který je nedopatřením, nepřipraven, nenadále katapultován do trpasličí

říše. A za druhé, hm, nu tedy, tedy aby bylo pravdě učiněno zadost (s

lehkým pálením žáhy se Lazarus převaloval na lůžku), za druhé bylo to,

co tu právě četl, prvním příběhem lásky, který se mu po letech dostal do

ruky. Stále v myšlenkách u rukopisu, upadl osmapadesátiletý Lazarus

konečně do těžkého spánku a zdál se mu divoký, smutný sen, z kterého

ho přesně v 7.30 hod. vytrhlo zvonění opakovacích hodinek.

Ve Vídni bylo velmi chladno, ale sucho.

Albert Lazarus strávil den na jednáních. Vyřizoval své záležitosti

duchem nepřítomný a očividně natolik zaměstnán zcela jinými myš-

lenkovými pochody než těmi, které souvisely s věcmi právě projedná-

vanými, že se jeho obchodní partneři nejednou na něho, jindy tak ko-

rektního a soustředěného, rozčilili, i když ze zdvořilosti mlčeli.

Sotva byl Lazarus v kupé lůžkového vagónu, který v soupravě Pa-

řížského expresu ve 22.15 opustil Vídeň, hned si lehl a dočetl rukopis.

Tentokrát si nevzal ani pralinku. Otylý muž ve směšné noční košili

odložil ke čtvrté hodině ranní desky s rukopisem a zíral do prázdna,

sedě zpříma na posteli. Tak usnul, aniž natáhl hodinky a vyčistil si

zuby. Hodinu jízdy před Frankfurtem ho probudil průvodčí a přinesl

čaj. Zastihl cestujícího ze zvláštního kupé 13/14 v rozválené posteli,

nevlídného a ve špatné náladě.

V Hesensku stále sněžilo, chumelenice vůbec nepolevila, koleje byly

zčásti zaváté. Zatímco pán spal, několikrát musel vlak stát, informoval

ho průvodčí. Lazarus srkal horký čaj a tupě naslouchal řečem muže

v hnědé uniformě, který, když nejdříve požádal o dovolení, vytáhl

černou clonu před oknem a tak poskytl zarudlým očím Alberta

Lazaruse výhled do bílé pustiny.

„V severním Německu to prý je ještě horší.“

„Tak.“

„Většina vlakových spojů je vůbec přerušena, telefonní vedení je

přetrháno. Frankfurtské letiště a i jiná letiště zastavila provoz.“

„Tak.“

„Nechci pána rušit.“

„Tak mě tedy nerušte,“ řekl Lazarus. Už čtvrt století nepřešla přes

úzké malé rty tohoto tlustého muže podobná nezdvořilá poznámka. Při

vší své robustnosti trpěl přímo až chorobnou ostýchavostí.

Průvodčí se uraženě vzdálil.

Albert Lazarus se toho rána cítil špatně. On, který každý týden cho-

dil ke specialistovi a každého čtvrt roku vyhledal jiného a všechny

specialisty dohromady nazýval šarlatány, protože mu všichni stále

( 16 )

znovu potvrzovali jen to, co slyšet nechtěl, totiž, že je úplně zdráv,

Albert Lazarus měl tohoto rána, 9. ledna roku 1962, hodinu cesty před

Frankfurtem, objektivní pocity člověka, u něhož propuká vážná nemoc,

ale je v tak časném stadiu, že postižený ještě není v stavu mučivý

pramen své nevolnosti lokalizovat.

Lazarus vyndal svou schránku na léky. Polkl tabletky a odpočítal na

čajovou lžičku kapky Za neustálého proklínání hospodyně, která mu

opomněla do kufru přibalit pantofle, — stál v ponožkách před ná-

stěnným zrcadlem — se pečlivě oholil elektrickým strojkem, oblékl se

do svého staromódního obleku a vklouzl, přestože i toto kupé bylo

přetopeno, do rukávů podšívkovaného kožešinového zimního kabátu,

ovázal si šálu kolem krku a nasadil si staromódní klobouk s měkkou

střechou (Schweitzer!). Hlava ho bolela, mrazilo ho v zádech. Sedl si

k oknu a zíral ven do bláznivé chumelenice, která v jednom jediném

bílém chaosu bez hranic zaplavila celý kraj. Jen na ohřátém okně sně-

hové vločky roztávaly.

Po nějaké chvíli se Albertu Lazarusovi zatočila hlava. Podíval se

dolů a všiml si, že stále ještě sedí v ponožkách. Tahle prokletá Marta,

pomyslel si, když se při své tělnatosti musel s námahou sehnout a obout

si staromódní boty, nastydl jsem se, protože jsem včera a dnes v noci

chodil po kupé bez pantoflí.

Tato „prokletá Marta“ byla starší slečna, která víc než sedmnáct let

vedla malou domácnost Alberta Lazaruse. Nekouřil. Nepil. V jeho

životě nikdy nebylo žen. A i se slečnou Martou (52 let) ho přes

sedmnáct let života v těsné blízkosti nespojoval žádný vztah, který by

bylo možno nazvat skutečně lidským. V příležitostných záchvatech

zuřivosti (dostavovaly se vždy poté, když mu nějaký specialista znovu

potvrdil, že je naprosto zdráv) měl tento stárnoucí muž ve zvyku

stárnoucí slečně dávat z nejnesmyslnější příčiny výpověď — ovšem

pokaždé až po patnáctém v měsíci. Protože pracovní poměr mohl podle

smlouvy vypovědět jen do patnáctého, odmítla slečna Marta pokaždé

promptně a chladně výpověď, čímž aféra pro Lazaruse skončila. Tato

svérázná hra, kterou už spolu sedmnáct let hráli, bylo to jediné, co je

spojovalo, byl to jediný most mezi její a jeho osamělostí.

Počkám ještě několik dnů, uvažoval Lazarus, když šněroval tkaničky

u bot, a když to bude chřipka, tak ji tentokrát vyhodím. Za několik dnů

bylo patnáctého… Narovnal se a znovu se zadíval ven z okna.

Co to všechno mělo znamenat? Byl příliš chytrý, než aby nevěděl,

proč se cítí tak bídně, rozlámaně, mdle a nemocně. Tento stav měl

duševní příčiny, ne tělesné. Rukopis, který během dvou nocí přečetl —

( 17 )

byl dobrý, nebo byl špatný? Lazarus by nebyl schopen to rozhodnout.

Něco podobného se mu ještě nestalo. V redaktorských kruzích

obdivovali jeho kolegové právě jistotu jeho úsudku. Tentokrát, poprvé,

byl bezradný. Jediné, čím si byl naprosto jist, bylo to, že příběh, který

přečetl, nebyl vymyšlen, ne, ten byl prožit. A opravdová jako tento

rukopis musela být i láska, o které kniha vyprávěla.

Byla-li ale opravdová, pak byl mladý muž, který zde tak exhibicio-

nisticky zveřejňoval své intimní a nejintimnější zážitky, ve velkém

nebezpečí. V nebezpečí života.

Náhle Lazarus zjistil, že má strach, strach o tohoto Olivera

Mansfelda a o ženu, kterou Oliver miloval. Oba byli v nebezpečí. Bylo

nutné jim pomoci! Kdo? A jak? Kdopak věděl o tom, k čemu se

rozhodli, co naplánovali? Lazarus nervózně prohrábl svůj mohutný

knír.

On, on byl jediný, kdo o tom věděl. Jen on: stárnoucí, neohrabaný

knihomol, který nikdy nemiloval, který nikdy nepotkal ženu, která by

ho milovala, která by ho mohla milovat. On, plachý, choulostivý muž

bez přátel, muž, jemuž se muži smáli a ženy ho považovaly za směš-

ného, vždy jen směšného. Staromódní, těžkopádný, otylý muž, který

jedl příliš mnoho sladkostí a jednou, až zemře, nezanechá za sebou

žádnou mezeru, nikoho, kdo by ho oplakával. Tak vypadala jediná

bytost, která nyní věděla o lásce, jíž hrozilo nebezpečí, utrpení a násilný

konec.

Proto, poznal Albert Lazarus v náhlém jasnozření, proto jsem se cítil

bídně a nemocně. Měl jsem strach, strach o tohoto jedenadvacetiletého

mladíka, kterého neznám, strach o neznámou ženu o které přesto

všechno vím, všechna tajemství, která má, strach před tím, že se stane

něco strašného, dřív než dokážu něco udělat a tak snad zabránit

katastrofě.

Co mohu udělat? Já, malý muž bez moci, bez peněz a síly? Za celý

svůj život jsem nebyl schopen něco udělat. Nikomu pomoci. Nikdy.

Nikomu. Ale teď musím něco udělat, co nejrychleji, nikdo mě nemůže

této povinnosti zbavil. Nezbývá mi nic jiného. Musím jednat.

Jednat, jak? Udělat, co? Já nevím. Nevím to. Ale je-li pravda to, co

je na těchto stránkách napsáno — zvedl černé desky, které sklouzly na

zem, a zíral na ně —, je-li toto všechno pravda (a jistě to je pravda, to je

to jediné, co jsem se za třicet let naučil: odlišovat ono takzvané umění,

které je vždy vylhané, od pravdy, která nikdy nemá co dělat s tak-

zvaným uměním), pak musím toho mladého muže varovat, co nejrych-

leji, zavolat ho k sobě. Co nejrychleji. Jinak bude příliš pozdě…

( 18 )

Ještě jednou otevřel rukopis. Na titulní straně, vzpomínal si, byla

poznamenaná adresa. Tady je.

Všechna práva:

Oliver Mansfeld

c/o Internát profesora Floriana

Friedheitn, Taunus

Telefon: 343 21

Zavolám mu, rozhodl se Lazarus, hned jak budu v redakci. Cítil se

malátný jako člověk s mírnou horečkou, když teď znovu, duchem ne-

přítomen, s rozháranými, roztěkanými myšlenkami zase listoval v ru-

kopise, ve kterém se tak náruživě a řečí jemu tak cizí hovořilo o to-

likerém, co Albert Lazarus za svých osmapadesát let nikdy nezažil:

o nezměřitelné blaženosti lásky, o propastném zoufalství lásky, o žár-

livosti, nenávisti, extázi a naději. Ano, hned mu zavolám, pomyslel si

Lazarus. Pak si uvědomil, že průvodčí říkal něco o přetrhaném tele-

fonním vedení. Albert Lazarus, s rukopisem na kolenou, se roztřásl

zimou.

Se zpožděním půldruhé hodiny dorazil Paris-expres konečně do

Frankfurtu nad Mohanem. V nádražní hale si tlustý muž, který si svůj

malý kufřík nesl sám, koupil polední noviny. Postavil kufřík na mokrou

špinavou podlahu, doprostřed proudu nesčetných spěchajících lidí.

Bezhlasně pohyboval rty, jeho růžová tvář ztratila barvu. Palcový

titulek hlásal:

SYN MILIONÁŘE-DEFRAUDANTA MANSFELDA

ZAVRAŽDĚN

Lazarus stál nehnutě. Jen ruce, které držely právě vytištěné noviny,

se mu chvěly. Četl, co bylo pod titulem vysázeno nejdříve ve třech a

pak v jednom sloupci:

Frankfurt, 9. ledna (od našeho zvláštního zpravodaje).

Zakrvavený, s těžkými zraněními, z kterých se dá usuzovat na mo-

hutný zápas, byl dvaadvacetiletý žák Oliver Mansfeld, syn nechvalně

proslulého průmyslníka Waltera Mansfelda, nalezen oběšený dnes

v časných ranních hodinách v podkrovní místnosti polorozpadlé roz-

hledny blízko vesnice Friedheimu u Taunusu.

Žák Mansfeld — přes svůj věk navštěvoval ještě devátou třídu inter-

nátu profesora Floriana — byl pohřešován již v neděli večer. Od pon-

dělí dopoledne pročesávalo četnictvo a bundeswehr nepřehledný les-

( 19 )

natý terén kolem internátu, kde byl Mansfeld v neděli odpoledne na-

posledy spatřen. Katastrofální sněžení mimořádně ztěžovalo pátrací

akci. Před polednem objevili příslušníci bundeswehru na jedné lesní

cestě úplně zaváté auto mrtvého. Sedadlo, volant, podlaha, přední des-

ka jakož i vnitřní a vnější strana levých dveří byly potřísněny krví.

Příliš pozdě. Přišel příliš pozdě.

Se svěšenými rameny, otevřenými ústy a rozšířenýma očima, které

zíraly do prázdna, tu stál Albert Lazarus, otylý, starý muž, kterému

šedé, světlé vlasy zplihle vylézaly zpod krempy klobouku a nepořádně

mu spadaly přes uši. Mechanicky si prohrábl knír, v kterém stále ještě

byl zachycený kousek čokolády. Nevšiml si, že do něho lidé vrážejí.

Neslyšel a neviděl nic. Příliš pozdě. Příliš pozdě. Kdyby Meyerová

nenechala rukopis ležet a dala mu ho ještě před svátky…

Nebo by se to stalo i tak? Což nebylo v životě nic, čemu by se nedalo

zabránit? Lazarus se chvěl zimou. Hlava mu třeštila. Napadla ho věta

Oscara Wilda: „Pravdu poznáme vždycky až tehdy, když už si s ní

nemůžeme absolutně nic počít.“

Kýchl. Přinutil se číst dál.

Text byl sázen už jen v jednom sloupci:

Protože veškeré telefonické spojení mezi Frankfurtem a Taunusem je

přerušeno, vyžádalo si místní četnictvo za pomoci rozhlasu pomoc

frankfurtského policejního prezídia. Komise pro vyšetřování vražd pod

vedením hlavního kriminálního komisaře Hardenberga odletěla vrtul-

níky k místu, kde byl Mansfeld nalezen. Vrtulníky přistály na tenisovém

dvorci vedle školy. Internát má kartotéku krevních skupin všech žáků.

Policejní lékař vyšetřovací komise tak mohl zjistit, že krev nalezená

v autě je identická s krví Olivera Mansfelda. Členové vyšetřovacího

oddělení zjistili řadu okolností a stop, které dosud udržují v tajnosti.

Pátrání po zmizelém nebylo přerušeno ani za nastávající…

„Člověče, nemohl byste se postavit někam jinam?“ Lazarus, do

kterého prudce vrazil muž s lyžemi přes rameno a s batohem na zádech,

se odpotácel stranou. Omluvně nadzvedl starý klobouk a postavil se se

svým kufříkem ke květinovému stánku u východu. Tady pořádně táhlo,

ale Lazarus to necítil.

…nebylo přerušeno ani za nastávající noci. S baterkami a pochod-

němi, na lyžích, víc než 70 mužů pokračovalo v akci, která dnešního

rána v 0.35 byla úspěšně zakončena. Mrtvé tělo Olivera Mansfelda,

zmrzlé a zapadané sněhem, které bylo nalezeno v úplně zasněžené vy-

hlídkové místnosti staré věže, asi dva kilometry od školní budovy, bylo

v takovém stavu, že lékař vyšetřovací komise již po předběžné prohlídce

mohl zjistit:

( 20 )

smrt musela nastat v neděli v odpoledních, nejpozději časně ve-

černích hodinách;

všechno nasvědčuje tomu, že Oliver Mansfeld byl ztlučen, těžce

zraněn a pak byl, pravděpodobně v bezvědomí, oběšen.

Domněnku, že se jedná o vraždu, vyslovil našemu zpravodajovi, který

k místu nálezu rovněž přiletěl vrtulníkem, hlavní komisař Hardenberg.

Členové pátrací služby ve věžní místnosti zjišťovali stopy a předměty,

které jsou zatím rovněž drženy v tajnosti.

Zde následoval, ve středu stránky, opět ve třech sloupcích a černě

zarámován, tento text:

POLICIE PROSÍ O SPOLUPRÁCI

Kdo viděl Olivera Mansfelda (22 let, štíhlý, 1,78 vysoký, úzký,

nápadně opálený obličej, hnědé oči, velmi krátce ostříhané husté vlasy)

od neděle 7. ledna 15.3O hod. na letišti Rhein-Main, na dálnici nebo na

jiném místě? Mrtvý měl na sobě naposled kabát v barvě velbloudí srsti,

tlustý modrý svetr, tzv. rolák, lyžařské kalhoty a teplé hnědé zimní boty.

Kdo viděl 7. ledna po 15.30 hod. bílé auto značky Jaguar 500, černé

kožené polstrování? Jde o kabriolet s černou střechou, která byla

pravděpodobně stažená. Se vší pravděpodobností seděl Oliver Mansfeld

za volantem a vedle něho jedenáctiletý chlapec cizokrajného vzezření.

Auto má poznávací značku L 43131-z (celní číslo!).

Kdo může uvést podrobnosti o telefonickém rozhovoru, který vedl

Oliver Mansfeld v Modrém baru na frankfurtském letišti Rhein-Main

7. ledna 1962 mezi 15.30 a 15.45 z aparátu u barového pultu? V in-

kriminované době se v baru zdržovalo hodně hostí.

Jakákoliv sdělení budou na přání považována za důvěrná. Přijímá je

každá policejní stanice, především ale Oddělení I frankfurtského

policejního prezídia, telefon 23 65 31.

Albertu Lazarusovi klesla ruka s novinami. Zíral do sněhové vánice

na prostranství před nádražím. Přemýšlel dlouho jako muž, který

zvažuje svědomitě všechna pro a proti, než učiní závažné rozhodnutí,

neboť věděl, že od toho, co teď učiní, mohlo záviset nesmírně mnoho

— pro všechny aktéry dramatu, kteří ještě žili.

Konečně se plouživými kroky vydal k řadě telefonních budek, které

byly v hale, vstoupil do jedné z nich a vytočil číslo, které noviny

udávaly.

Dvakrát zabzučel volný tón, pak se ozval monotónní mužský hlas:

„Policejní prezídium. I. oddělení, komisař Wilms.“

( 21 )

„U telefonu…“ Lazarus si musel odkašlat, chraptěl, hrdlo měl sta-

žené. „U telefonu Albert Lazarus.“ Udal své povolání a jméno nakla-

datelství, pro které pracuje. „Vracím se právě z jedné cesty a čtu o smrti

Olivera Mansfelda.“

Hlas na druhé konci ožil: „Ano? A?“

„Mé nakladatelství obdrželo před vánocemi rukopis románu. Ode-

sílatelem a autorem je jistý Oliver Mansfeld.“

„Odkud to víte?“

„Je to napsáno na rukopise.“

„Nemusí to být pravda.“

„Je to pravda, pane komisaři. Četl jsem rukopis během cesty. Děj

románu se odehrává v Taunusu, v internátu jistého profesora Floriana.

Internát je nedaleko Friedheimu.“

Nyní vyhrkl hlas na druhé straně bez dechu: „Autor udává skutečná

jména?“

„Dokonce ve všech případech, jak vysvětluje v předmluvě. Děj po-

číná v září 1960 a Mansfeld pak vypráví, co se od té doby událo — až

do doby těsně před vánocemi 1961. Rukopis je nedokončen, přesto se

domnívám…“

„Prezídium je pět minut od nádraží. Smím vás požádat, abyste ke

mně okamžitě přišel, pane Lazarusi?“

„To jsem měl právě v úmyslu.“

„Nechoďte do staré budovy u sadů Friedricha Eberta. Přijďte do no-

vé budovy, vchod je z Mainzer Landstrasse. Třetí poschodí vlevo.

Oddělení vražd. Očekávám vás.“

„Přijdu hned.“

„Děkuji vám.“

Albert Lazarus zavěsil a vystoupil z budky. Šel k východu a vydal se

do chumelenice, která ho málem oslepila. Za několik minut už mu na

kníru, dlouhých vlasech a hustém, šedožlutém obočí přimrzl sníh a

tvořil rampouchy.

Auta na okraji vozovky se marně snažila, aby se vyprostila ze sně-

hových závějí. Pneumatiky se divoce a bezúspěšně točily. Byla cítit

spálená guma. Pohotovostní vůz s houkající sirénou a oslňujícími

světlomety prosvištěl kolem.

Když Albert Lazarus, neznámý muž, který měl slavný vzor, pře-

cházel přes Poststrasse a zahýbal do Ottostrase, ocitl se v obrovském

chumlu lidí, kteří právě, mrzutí a podráždění, vystoupili z tramvaje,

uvízlé před zamrzlou výhybkou. Zpocený a promrzlý současně, vzru-

šený a blízko závrati vrážel Lazarus do mužů a žen, kteří za ním na-

dávali.

( 22 )

Neslyšel to. Zvedl malý kufřík před svou širokou hruď, jako by ho

chtěl chránit, a držel ho tam oběma rukama. Tak ho nesl bílou sněhovou

spouští, opatrně, nejistými kroky starého prostatika (jímž nebyl), on,

Albert Lazarus, v jehož nedůležitém, bezvýznamném životě se ještě

nikdy neudálo nic důležitého, významného — až do této hodiny.

A tak ho ztrácíme z očí, v prudké vánici, tohoto neznámého mezi

neznámými, jedince mezi milióny, osamělého muže, který se osma-

padesát let svého života krčil v ústraní a teď ve svém staromódním

kufříku nese jako drahocenný poklad rukopis, obsahující 743 strojo-

pisných stran. Teď má tento rukopis pomoci objasnit zločin, vyřešit

záhadu, a přitom vypráví přece jen historii jedné lásky, která nemá

poslední kapitolu a nikdy ji nebude mít a která se počala před více než

patnácti měsíci, jednoho krásného podzimního odpoledne, a abychom

byli docela přesní: čtvrtého září roku tisícího devítistého šedesátého.

( 23 )

RUKOPIS:

( 24 )

PRVNÍ KAPITOLA

1

Kdyby to nebylo k breku, jeden by se tomu musel smát. Stejná ko-

medie pokaždý, když se vracím do Německa. Už sedm let to samý.

Pomalu by se tihle pánové mohli obeznámit s tím, že ve svejch sezna-

mech stíhanejch osob maj zapsanýho pana otce. Jeho — ne mě.

Když člověk uváží, kolikrát jsem v těchhle letech letěl sem a tam

mezi Lucemburskem a Německem! Ale ne, co se dá dělat, je to pořád

stejný, i dnes, 4. září 1960. Je to přesně takový, jako to vždycky bylo a

vždycky bude. Dokud nad vším neporoste tráva a dokud mýho fotra

zase nepustěj do týhle země. Už to je fantastický, že takový svinstvo

jednoho dne bude promlčený a že mu už nikdo nebude moct na jeho

krásný fáro! No a co? Zabití může být promlčený dokonce už za pět let.

Máme nádherný zákony.

Jak jsem řekl: je to přesně takový jako vždycky. Jenom nad letištěm

nemusíme tentokrát kroužit tak dlouho jako jindy. Dvě letadla přistávaj

před námi. Teddy krouží pořád doleva. Teddy Behnke se jmenuje. Pilot

mýho fotra. Ve válce lítal v bombardéru. Teď lítá v ,Cessně‘ a

v ,Bonanze‘. Můj pan otec si opatřil dvě letadla, co už nesmí do

Německa. Roztomilý hračičky. Přesto je to na blití. Na trup ,Bonanzy‘

dal natřít po obou stranách obrovskými písmeny: MANSFELD. Rudě

na stříbrným.

To je pro něj typický. Takovej správnej zbohatlík. Ve srovnání s ním

pochází Teddy z vysoký anglický aristokracie. Ale Teddy neumí nic

jinýho než hrát golf a tenis a lítat. Z golfu a tenisu se žít nedá. Tak musí

lítat. Za války lítal pro vlast, teď lítá pro jednoho hnusnýho

podvodníka. Nemyslím, že by Teddy pracoval rád pro mýho fotra. Má

pořád ten svůj poker-face a nedá na sobě nic znát, ale někdy se to přece

jen pozná.

Přistáváme. Teddy roluje s mašinou před letištní budovu.

„Pokud by vám to nevadilo, pane Olivere, tak bych rád hned zase

letěl zpátky.“

( 25 )

„Chcete říct, že se mnou nechcete jít k pasový kontrole a dát se fil-

covat.“

„To jsem neřekl, pane Olivere.“

„Ale myslel jste si to. Myslíte si, že já bych tam šel, kdybych

nemusel?“

Podívá se na mě, vystřihne ten svůj old-poker-face a ani nemukne.

„Such is life,“ řeknu já, vezmu svou velkou hnědou kabelu a vylezu

z mašiny. Seskočí se mnou a sotva srozumitelně zamumlá: „Musím

ještě pro pojištění letu.“

„Sail well, dear fellow of mine,“ řeknu. Tahle manýra, že jako špi-

kuju svou mateřštinu angličtinou, ta mi zbyla z posledního internátu. To

jsem zvědav, co budou mít z Taunusu za manýry. Nějak cáklý jsme

všichni, vždycky. Nic znepokojivého. Nothing serious.

„Nezlobíte se na mě, že vás nedoprovodím a nepočkám, dokud

neodjedete?“

„Ani v nejmenším. Pozdravujte ode mě matku.“

„Jistě, pane Olivere. Navštívím milostivou paní zítra ráno v sana-

toriu, slibuji vám to.“

„Přineste jí květiny,“ řeknu a dám Teddymu peníze. „Rudé růže.

Povězte jí, že jsem prohlásil, že se tentokrát vzchopím. Že z tohohle

internátu už nevyletím. Něco takovýho ji vždycky uklidní.“ On opět nic

neodpoví, a tak se zeptám: „Whaťs the matter, old boy?“

„Je mi to všechno velmi trapné, pane Olivere.“

„Ale drahý Teddy! Myslíte si, že pro mě je to nějaký blaho? Vy ale-

spoň nejste jeho synem! Vy můžete dát výpověď. Vy to máte dobrý!

Ten prašivěj pes!“

„Tak byste o svém otci neměl mluvit.“

„O otci! Ať se nezalknu radostným smíchem! Pro mě za mě může

chcípnout, můj fotříček,“ řeknu. „A tetinka Lizzy taky. To by pro mě

byl teprve svátek! No jo,“ řeknu a podám Teddymu ruku, „tak tedy. Asi

v tomhle smyslu.“

Řekne tiše: „Bůh vás opatruj.“

„Kdo?“

„Bůh.“ (Teddy je zbožný.)

„A co má dělat?“

„Má vás ochraňovat.“

„Ach tak,“ řeknu. „Ano, ovšem, to by měl. A vás ať taky ochraňuje.

A Bonanzu taky. A Cessnu! Ať ochraňuje vůbec všechno. Konečně

ochraňuje takovýho grázla, jako je můj fotr. Tak to už to pak můžeme

od něho taky požadovat! So long, Teddy.“

( 26 )

„Mějte se dobře, pane Olivere,“ řekne a pak odkulhá přes betonovou

plochu ke dveřím, na nichž je nápis: AIR WEATHER CONTROL.

Dostal střepinu do kolena, už na samým konci, v pětačtyřicátým. Proto

kulhá. A proto je teď možná zbožnej. Výbornej chlápek, tenhle Teddy.

Co ten si asi tak myslí o naší rodince? To si dovedu představit. Zřejmě

to samé co já.

Zvednu kabelu a jdu k pasový kontrole. Dnes je velkej provoz.

V neděli vždycky. Spousta velkých mašin. Naproti před restaurací

sedí venku u stolků spousta lidí, pijou kávu a dívaj se, jak boeingy a

caravely startujou a přistávaj. Vždyť je taky krásně. Modrý nebe, docela

teplo. A tyhle stříbrný nitky ve vzduchu, babí léto. Voní to ohněm

z bramborovejch natí. Venku, na letištním trávníku, se pase stádo ovcí…

„Váš pas, prosím.“

Podám úředníkovi za vysokým pultem svůj pas. Otevře ho a hned

nato pak vystřihne ten ksicht, co ho vždycky všichni vystřihnou.

Vždycky. Někdy si přitom taky hvízdnou, když přečtou moje jméno.

Nebo si přitom pobrukují. Ale vždycky vystřihnou tenhle ksicht.

Kromě toho je to už zase nový celník, ještě nikdy jsem ho neviděl.

Ani toho ne, co se opírá o závoru přede mnou, abych snad proboha

nevzal roha. Natáhl jsem si flanelový kalhoty, bílou košili bez kravaty a

blejzr. Žádný manžetový knoflíky. Slipy. Vždycky se tak oblíkám, když

letím do Německa. Pak jde svlíkání rychleji.

„Jmenujete se?“

Poslouchejte, mohl bych teď například říct, máte to tam napsaný

v mým pasu, co ho držíte v ruce, tak proč se ptáte? Ale neřeknu to,

protože vím už dávno, že něco takovýho nemá vůbec smysl. Když to

řekneš, tak tě nechaj půl hodiny čekat v tranzitním prostoru a dělaj, jako

že telefonujou, a všechno trvá pětkrát tak dlouho. Přesto: zprvu jsem to

několikrát řekl, před sedmi lety. To mi bylo čtrnáct a líp jsem to

neuměl. Mezitím jsem zmoudřel. Ostatní přenechávám koňům, maj na

to větší hlavu.

Se zdvořilým úsměvem odpovím: „Jmenuji se Oliver Mansfeld. Ale

jsem syn, ne otec.“

Ten za pultem vůbec neposlouchá, neřekne nic, sehne se a něco

hledá.

„Vlevo v nejvyšší přihrádce,“ řeknu.

„Co je tam?“

„Seznam stíhaných osob,“ řeknu. „Je-li to ještě poslední vydání, pak

je to strana 134, dole, předposlední řádek. Tam je.“

„Kdo?“

( 27 )

„Můj otcovský původce.“

Skutečně vytáhne seznam z přihrádky, kterou jsem mu poradil,

a poslušně nalistuje stranu 134. Přitom si olízne prst. Pak jím přejede po

celé stránce dolů, ačkoliv jsem mu přece řekl, že můj otec je až docela

dole, a tam ho taky konečně najde a čte, co se tam o něm píše,

a pohybuje přitom bezhlasně rty.

Druhej, kterej se mi postavil do cesty, se zatím ptá:

„Odkud přicházíte?“

Hodně jsem se přiučil v posledních sedmi letech, a proto neřeknu: To

víte stejně tak dobře jako já, kontrolní věž vás zavolala a avizovala,

když jsme ještě kroužili doleva. Odpovím mírně a zdvořile:

„Z Lucemburska. Jako vždycky.“

„Co znamená: Jako vždycky?“

„To znamená, že vždycky přicházím z Lucemburska.“

„Žije tam jeho rodina,“ řekne ten za přepážkou a zavře seznam.

„Tady se to píše.“ Potom probíhá všechno tak jako vždycky, tentokrát

snad trošku podrobněji, protože oba dva nemaj právě co dělat.

„Kam máte namířeno teď?“

„Nahoru do Taunusu. Zítra začíná škola.“

„Do které třídy jdete?“

„Do osmé.“

„V jednadvaceti?“

„Ano.“

„Tak to jste třikrát nepostoupil?“ Chytrý chlapec, což?

Jen zdvořile, stále mile.

„Ano. Jsem velmi špatný žák. Matematiku a fyziku prostě nepo-

chopím. Jsem idiot. Ale můj otec trvá na tom, abych udělal maturitu.“

Že na tom trvá, to je pravda. Že jsem idiot, to ne. Na fyziku a matyku

mám buňky. Už třikrát jsem propadl, abych svýho fotra naštval. To se

mi podařilo. Zuřil celý týdny. To byly moje nejšťastnější týdny

v posledních sedmi letech. Prolítnu i u matury. And how! Je na čase.

abych si zase jednou připravil pár příjemných hodin.

„To je vaše celé zavazadlo?“

„Ano.“

„Co je v něm?“

„Knížky. Gramofonové desky. Toaletní potřeby.“

„A všechno ostatní?“

„Jsem nechal ve Frankfurtu. U jednoho přítele. Ten už zatím poslal

mé věci do internátu.“

( 28 )

Pronikavý řev venku sílí a sílí. Pak výška tónu klesne, slyšíme vytí

sirény. Pak je ticho. Přistálo turbovrtulový letadlo, vidím ho otevřenými

dveřmi kabiny.

„Lufthansa London,“ řekne ten za pultem. Bohudíky, teď už přestane

tlachat, teď dostane práci. Dává svému kolegovi znamení.

„Už jdu,“ řeknu.

„Kam’.’„ ptá se kolega,

„Co jste chtěl právě říct?’„ ptám se kolegy.

„Musím vás požádat, abyste šel se mnou na celnici.“

„Představte si,“ říkám, „já jsem to uhodl.“

„Jen nebuďte drzý. mladý muži, ano?“

To má člověk z toho, když si nedá pozor na jazyk. Jen pěkně držet

hubu. Ke stroji Lufthansy zatím přiroloval gangway, dveře kabiny jsou

otevřený a první pasažéři vystupují. Kluk, asi v mým věku, mladší

holka, starší muž, který pokládá ženě kolem ramen ruku. Všichni se

smějou. Dávají se fotografovat. Patří všichni k sobě. Šťastná rodinka.

Něco takovýho taky existuje.

Mýho fotra mi byl čert dlužnej.

Dost.

Nemyslet na to.

To by mi tak ještě chybělo, abych se rozbrečel.

V prvních letech jsem ještě někdy brečel, tady venku, u pasový

kontroly, když jsem viděl takový ty šťastný rodinky. Otec, matka, děti.

Vážně jsem brečel.

2

Už vás někdy na celnici prohledávali? Tak doopravdy, myslím,

v jedný z těchhle cel? Mě už nejmíň padesátkrát. Nejmíň! Chci vám

říct, jaký to je a jak se při tom musíte chovat. Jeden nikdy neví!

Tedy co se týká chování: přátelsky, vždy jen přátelsky! Ani jedinký

zlý slůvko. Žádný zuřivý pohled. Dělat všechno, co celník řekne.

Mluvit, jen jste-li tázán. Pro boha svatýho jen žádný protesty, něco ta-

kovýho dostane pány celníky jen do nálady. A vy, co z toho máte vy?

Hovno.

Dřevěný kabiny nejsou větší než záchod. Vejdou se do nich právě

tak akorát dva lidi. V každý je stůl, sedačka a věšák na stěně. Kabiny

jsou seřazený vedle sebe trochu v pozadí. Za všeobecným celním

odbavovacím zařízením, jak to všichni znáte, ten dlouhej pás z plechu,

na kterým člověk otvírá kufry. Za tím, rozumíte, jsou stydlivě schovaný

( 29 )

kabiny. Pány pasažéry prohledávají celníci, milostivé paní zase celnice.

Něco takovýho taky existuje. Někdy je to opravdu legrace. Protože

kabiny maj jen dřevěný stěny, jako na plovárně. Slyšíte proto každý

slovo, zleva i zprava.

„Odložte podprsenku. Kalhotky také, prosím.“

„Co je to? Břišní pás? Je mi líto. Rozepněte ho.“

Tuhle neděli jsem zřejmě jedinej, koho tady filcujou. V kabině, kde

se to odehrává, je úplný ticho. Celník má na sobě zelenou uniformu a je

hrozně malej. Nejdřív kramaří v kabele. Každou desku jednotlivě

vytáhne z obalu, nahlídne dovnitř. Ray Conniff. Louis Armstrong. Ella

Fitzgeraldová. Oscar Peterson. Pak knížky. ,Mila 18‘. ,La Noja‘. ,The

Rise and Fall of the Third Reich‘. ,Poslední spravedlivý‘. Martin Buber

a Camus. Každou knížku ten mrňous prolistuje tak, že bezpodmínečně

musí vypadnout všechno, co je mezi stránkama. Nevypadne nic. Taky

tam nic není. Konečně promluví: „To čtete?“

Poníženě: „Ano, pane inspektore. Proboha, to přece není zakázáno?“

Žádná odpověď. To je skutečně výkon.

Přesto knížky dvakrát prolistuje. (Protože bych tajný listiny, který

s sebou vezu, schoval právě sem, není-liž pravda?)

Po knížkách přijdou na řadu toaletní potřeby. Zubní pasta odšrou-

bovaná, zubní pasta zašroubována. Pouzdro na mýdlo otevřeno,

pouzdro na mýdlo zavřeno. Elektrický holicí strojek: na ten potřebuje

dvě minuty. To je dlouhá doba, a protože vím, že to bude trvat ještě

pěkně dlouho a že za žádnou cenu nesmím ztratit trpělivost, dívám se

ven z malýho okýnka. Každá kabina má ve dveřích takový okýnko.

Vlastně by přes ně měli mít zataženou záclonku. Ale tahle není docela

správně zatažená.

Na celním pásu se teď vykládaj zavazadla těch z Lufthansy. Spousta

lidí čeká na celníky. Všichni jsou rychle odbaveni. A tady je zase ten

manželský pár s dětmi. Protože se všichni pořád ještě smějou a vypadaj

tak vesele, dívám se radši jinam. Tamhle vede chodba k tmavý kůlně.

U vchodu vidím nápis: VSTUP ZAKÁZÁN! Za cedulí, ve tmě jsou dva

a líbají se. Ale jak!

On ji vzal kolem ramen, ona mu ovinula ruce kolem těla. Ten jejich

polibek vůbec nemá konce. On vypadá senzačně. Černý vlasy. Černý

oči. Vysokej. Štíhlej. Šedý oblek, špičatý boty. Knírek. Zřejmě Ital. Ona

je menší než on, asi tak velká jako já. Má na sobě béžový kalhoty, nízký

béžový boty, béžový svetr, šátek volně uvázaný kolem krku. Pomyslím

si: béžová je její barva a ona to ví. Ale má tvary, tahle ženská. Boy,

o boy. Jako závodní jachta. A přitom už. není nejmladší. Určitě přes

třicet.

( 30 )

No konečně! Le baiser phantastique končí. Dívaj se sobě do očí. To

znamená: ona mu oči vidí, on jí určitě ne, protože půl tváře jí skrývaj

obrovský tmavý brejle. Bude pro to mít svůj důvod. Jestli je tohle pan

manžel, pak je můj fotr poctivej chlap!

Škoda Že má ty brejle, rád bych viděl její oči. Takhle vidím jen úzký

obličej S bílou pletí, na levý tváři černej bod, plný rudý rty, jemnej nos,

vysoký čelo a modravě černý vlasy, který jí volné spadají do týla.

Teď mluví s tím chlápkem. Má krásný zuby. A pak ho zase líbá,

rychle, rychle, docela rychle, na rty, na tváře, na oči. Kdyby tak věděli,

že je tady někdo pozoruje! Každopádně si zalezli docela šikovně, tam

ke vchodu do kůlny. Ta do něho musí být úplně zblázněná! Jak ta po

něm jede. To člověka vzruší, jen když se na to dívá!

„Vyprázdněte, prosím, kapsy. Položle všechno na stůl.“

S kabelou je tlouštík hotov. Teď začne tyjátr s peněženkou,

krabičkou sirek, s cigaretama a kapesníkem. On vážně vyndá všechny

sirky a všechny cigarety a kapesník vytřepe. Dívám se z okna. Ti dva se

pořád ještě objímaj. Člověče, to je ženská…

„Svlékněte se, prosím.“

„Ale rád.“ Jde to docela rychle, protože vím, co si vzít na sebe, když

letím do Německa. V půlminutě stojím v ponožkách a trenkách před

tlouštíkem, který poklidně začne prohledávat moje svršky. Obrátí

všechny kapsy, prohmatá látku blejzru a dívá se do manžet u kalhot.

Třeba je v nich vodíková bomba.

„Můžete si sednout.“

„Děkuji, raději postojím.“ Protože ona ho totiž zase líbá.

„Jistě to považujete za šikanování, pane Mansfelde.“

„Ale prosím vás!“ Hladí mu vlasy, drží mu hlavu oběma rukama.

„Konám jen svou povinnost, věřte mi.“

Teď mu líbá ruku. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Teď si přitiskne jeho

ruku na tváře. Člověče, má ten chlap ale štěstí. Vážně kost. Kdybych jí

jen mohl vidět do očí…

„Jsem prostý úředník. Když se řekne prohledat, musím prohledat.

Služba je služba. Nemám proti vám vůbec nic.“

To je odporný, že ty dva pořád pozoruju. Otočím se a řeknu tlouští-

kovi: „Taky proti vám nic nemám, pane…“

„Koppenhofer.“

„Vůbec proti vám nic nemám, pane Koppenhofere! Vím, že musíte

konat svou povinnost. Už mě tady tak často prohledávali, že žasnu, že

jsem vás tu ještě neviděl.“

„Pracuji tady teprve tři týdny. Přeložili mě, z Mnichova.“

( 31 )

„Tak je to!“ Stáhnu ponožky a podám mu je. „Ale co je s mým ot-

cem, to přirozeně víte.“ Zaraženě přikývne. Milý chlapík, tenhle

tlouštík. Jak tady stojí a rozpačitě prohlíží ponožky. „Nepovažuji to za

šikanování. Ne jako šikanování namířené proti mně. Můj otec má být

šikanován. Má trpět tím, že ví: Jeho syna pokaždý prohlížej jako

zločince, když se vrací zpátky do rodný země. Nemá to smysl zdejším

pánům vysvětlovat, že vycházej z nesprávnýho předpokladu. Můj otec

tím netrpí. Můj otec na to sere. Můj otec sere na všechny lidi.

Především na mě.“

Pan Koppenhofer na mě nechápavě zírá.

Ptám se: „Trenky taky?“

Zavrtí hlavou a zatváří se stydlivě.

„Jestli mohu jen docela krátce…“

Tak tedy stojím, a on mi rychle odtáhne trenky vzadu od těla a pak

vpředu, a podívá se, co tam je k vidění.

„Můžete se zase obléknout.“

„Děkuji, pane Koppenhofere,“ řeknu a natáhnu si ponožky. Proč

bych teď němu neměl bejt vlídnej? Co on za to může? Bráchové od

pasový kontroly taky za to nemůžou taky maj svý pokyny.

Řeknu: „Lidé od pasové kontroly mají také své pokyny. Jak už jsem

vám vysvětlil: Můj otec má být šikanován, ne já. A tak je to taky docela

správné a spravedlivé! Jen se vychází z nesprávného předpokladu. Totiž

z toho, že na mě můj otec nesere, ale že mě miluje.“

„Říkáte hrozné věci, pane Mansfelde.“

„Říkám jen pravdu. Myslíte si, že je můj fotr tak tupej, aby mně nebo

některýmu svýmu řediteli, který k sobě neustále povolává, dal

materiály, který by vás mohly zajímat? Kdyby byl tak tupej, mohli jste

ho přece tenkrát dostat za mříže.“

Co se to se mnou vlastně děje? Proč tak kecám? A pořád dál. Pořád

dál! „Ředitele taky vždycky prohledáváte, jsou na to zvyklí stejně jako

já. Našli jste už jeden jedinej dokument, jednu jedinou zprávičku na

nepatrným lístečku v posledních sedmi letech? Nic! Svinstvo, který můj

fotr kuje, tam v Lucembursku, to se nikdy nepřenáší na papíře. To maj

jeho pánové v hlavě, když se vracej. A bohužel nemůžete říct: prosím,

odložte teď svou hlavu, pane!“

„Vy se na mě přece jen zlobíte.“

„Přísahám, že ne!“ Už jsem se oblíkl a cpu všechny věci zpátky do

kapes. Není toho moc. Nikdy nedávám moc věcí do kapes, když letím

do Německa. Hrozně to zdržuje. Ti dva tam pořád ještě jsou. Teď se

držej za ruce a dívaj se němě na sebe. On pravděpodobně brzo odlétá.

Jasně že odlétá — podle toho, co má na sobě.

( 32 )

Celou dobu, co jsem se musel nechat filcovat, jsem neustále slyšel

hlasy z ampliónu. Znáte to: „Prosím, pozor, Air France oznamuje odlet

letadla Clipper 345 do Říma přes Mnichov, Curych. Cestující nastupují

schodištěm tři. Přejeme příjemný let.“ „Attention, please! Passengers

Wright, Tomkinson and Harris, booked with Pan American World

Airways to New York, please, come to the counter of your

Company…“

A tak dále. Právě si zapaluju cigaretu, když to slyším. „Paní Verena

Lordová, paní Verena Lordová! Dostavte se k informační kanceláři.

Máte zde telefonický hovor!“

Okýnkem vidím, jak sebou ta ženská u kůlny škubne. Vyděšeně zírá

na chlápka, co ji objímá. Něco mu říká. On něco říká. Ona vrtí hlavou.

Krásný modročerný vlasy lítaj sem a tam.

„Paní Verena Lordová… paní Verena Lordová… Máte tady telefo-

nický hovor… Prosím, přijďte k informační kanceláři!“

Teď jí on horlivě domlouvá. I rukama. Jasně, že je to Ital. Ona dupne

nohou. Celník otevře dveře.

„Tak tedy hodně štěstí, pane Mansfelde! Můžete jít. A opravdu: nic

ve zlém.“

„Ano, jistě,“ řeknu a podám mu ruku, ale už se na něho ani nepo-

dívám. Vidím jen tu s černejma brejlema. Kabelu v ruce, procházím

kolem ní, kolem ní a toho chlápka. Ve stejným okamžiku se ona obrátí

a vrazíme do sebe.

„Pardon,“ řeknu.

Podívá se na mě a je duchem úplně jinde, pak se rozběhne halou

pryč. Chlápek se váhavě vydá za ní. Má strach? Zdá se. Taky bych měl.

Jestli teď milostivou volá pan manžel?

Jak to, že to tady zavonělo konvalinkama?

Ach tak. Její voňavka. Diorissimo je to. Znám. V předposledním

internátě, z kterýho jsem vyletěl, jsem měl takovou malou žahavku, ta

měla ráda tuhle věc. Vždycky jsem jí to daroval. Ne že bych byl

lakomec. Vážně ne. Ale stojí to hodně prachů a vůně je to moc prchavá,

vyprchá takovým fofrem, jakým jsem tehdy vyletěl i já, kvůli tý malý

žahavce…

Diorissimo.

Verena Lordová.

Musím ostatně taky do informační kanceláře. Zeptat se, jak se do-

stanu do Friedheimu. Po dálnici, to vím, ale pak?

„Haló, nosič!“

„Prosím, pane.“

( 33 )

„Byl byste tak laskav a vyzvedl mi vůz z garáže? Bílého jaguára.“

„Nechal jste ho u nás, když jste odlétal?“

„Ano.“

„Smím vás požádat o doklady?“

Podám mu je.

„Máte ještě jiná zavazadla?“

„Ne. Klíč jsem nechal uvnitř.“

„Pak předjedu vozem přímo před hlavní vchod.“

„Okay.“

Jdu do informační kanceláře a předejdu toho krasavce, černovlasýho

pana loudala. Má starosti, to je vidět.

Diorissimo. Pořád to ještě cítím. Dlouhý nohy. Modročerný vlasy.

Verena Lordová. Pak najednou ucítím něco jako píchnutí v játrech.

Moment. Moment! Verena Lordová…

Verena Lordová?

3

„Velmi vás prosím, abyste prominul, že vás tak přepadávám…“

Uběhlo deset minut.

Házím právě svou měkkou cestovní kabelu na zadní sedadlo jaguára,

když zaslechnu ten hlas. Zastřený je a hluboký, skoro chraplavý.

Otočím se a ona stojí přede mnou, a je tu zase ta konvalinková vůně.

„Milostivá?“

Ale držím se pevně vozu, protože něco takovýho se vlastně přihodí

jen v románu, nebo ne? Myslím: jako že se jednomu něco takovýho

stane.

Paní Verena Lordová stojí přede mnou a pohybuje rukama, jako by

si je myla neviditelným kusem mýdla. Je ve tváři celá zrudlá a neví, jak

dál. Proto se zeptám: „Mohu vám nějak pomoci?“

Blbá otázka! Proč by mě jinak oslovila? Jestli mě bude ještě dlouho

takhle pozorovat, budu potřebovat jeden koňak. Spíš dva! I když jí

vůbec nevidím do očí. Ale co vidím, to stačí.

„Ano,“ řekne tím hrdelním hlasem, co se z něho každej normální

mužskej musí zbláznit, „myslím, že byste mi mohl pomoci… totiž, jestli

chcete… Chci říct… ó bože, jak je to trapné…“ A teď vypadá znovu tak,

jako by se chtěla rozbrečet — jako předtím, když u toho tmavýho

vchodu do kůlny objímala toho chlápka.

Ten teď ostatně taky přichází. Docela pomalu. Ale přece jenom

uznal, že dáma si se svým problémem neporadí. Věřím, že by dal Alfu

( 34 )

Romeo za to, kdyby se mnou mluvit nemusel. Ale musí. Neboť výraz

tváře dotyčné dámy je úplně bezmocný.

Tak stojí tedy konečně přede mnou, krasavec jeden. Mluví s italským

přízvukem, ale plynně: „Signore, dáma zde má mimořádný spěch. Byli

jsme předtím všichni tři v informační kanceláři, není-liž pravda…“

„Ano,“ řeknu.

„…a já jsem čekal vedle vás, zatímco milostivá paní telefonovala…“

Ona teď ze mě nespouští oči. Proč mi vlhnou ruce? To je přece

idiotský Samozřejmě jsem už měl svůj tucet ženskejch. Ale něco ta-

kovýho… ne, takovou nikdy! Tváře má teď bledý, ňadra se jí prudce

zvedaj a klesaj. On mluví nadále jako průvodce cizinců nebo jako ně-

kdo, kdo vám vysvětluje, jak musíte hrát poker.

„Protože jsem stál vedle vás — scusi, signore — jednoduše jsem mu-

sel vyslechnout, jak vám slečna za přepážkou vysvětluje cestu do

Friedheimu.“

„Ano, jedu tam.“

„Milostivá paní tam musí také jet.“ Panečku, vypadá dobře, ten

chlápek. Jednou jedinkrát bych chtěl takhle vypadat. Jenom dva dny.

Jeden. Jen z poloviny tak dobře! Pak bych byl zralej do nemocnice,

z vyčerpání. Ten chlápek a tahle ženská se k sobě vůbec dobře hoděj.

Což je docela častý u lidí, co k sobě nesměj patřit a nikdy patřit ne-

budou.

On ji ale líbal. Do toho mi hovno je. Přesto, víte co? Bere mě slepá a

zuřivá žárlivost. Tak se mu zadívám na jeho gentlemanský ruce,

chlupatý a olivově žlutý, a to tak dlouho, dokud je neschová za záda,

a to je legrační, už je po žárlivosti. Co má bejt? Měl jsem jednou jednu,

bylo jí jednačtyřicet a dostala záchvat, když jsem vyletěl z internátu a

řekl jí, že už se s ní proto neuvidím. No jo. ale on the other hand:

Verena Lordová. Verena Lordová!

To blbnutí s angličtinou si taky musím konečně odvyknout.

Ten chlápek říká: „Tato dáma musí co nejrychleji do Friedheimu, ale

nemá tady vůz.“

Chytne ho za ruku a řekne jako někdo, kdo cejtí, že se hned svalí

v bezvědomí: „Prosím, přestaňte. To všechno je přece nesmysl.“

Vy. Vy! Přirozeně mu musí vykat, když je to její milenec. Má mu

snad přede mnou padnout kolem krku?

Znáte to: když se vám všechno, všechno, ale úplně všechno na ně-

jaký ženský líbí? Může říct a udělat, co chce, a člověk je úplně vedle

touhou a žádostí. A ani tu ženskou nezná? Mně se to stalo jednou

( 35 )

v rychlíku. Ale její muž byl při tom, a vystoupili v Karlsruhe. Tehdy

jsem několik nocí nemohl spát. Teď mě to potrefilo podruhý.

A u Vereny Lordové. Právě u ní. Kdyby věděla! Přirozeně se to brzo

doví. Sotva se to dá zatajit. Ze všech, co jich na světě je, právě Verena

Lordová. Dějou se to věci…

Jaký má nádherný ruce! Na prostředníčku pravý ruky má smaragd,

zasazený v platině, okolo brilianty, a na zápěstí náramek — s brilianty a

smaragdy. Kámen a náramek maj kalibr, tedy vážně! Ve špercích já se

vyznám. Můj fotr, ten gauner, se jich něco nakupuje. Uložení kapitálu.

Nejpřednější odborníci z Amsterodamu mu raděj, když nakupuje.

Několikrát jsem poslouchal. Takže se vyznám. Mně nikdo nic

nenamluví. Tedy, co tahle dáma nosí na prstě, tahle legrácka má nejmíň

pět karátů, a jestli náramek nestál bratru sto padesát tisíc, pak jsem při

hodině o Karlu Marxovi nedostal horečku a při té o markýzi de Sadovi

mě nepřepadlo zívání.

Ten chlápek jí dává ruku kolem ramen. Proč se asi tak ověsila ke

svetru a kalhotám? Přišla snad z nějakýho sklípku? Odtud jsou často ty

nejhezčí. Ne. Blbost. Tahle nepřichází z žádnýho sklípku. Tahle dáma

přichází ze světa… z takovýho světa, kde se člověk cejtí tak volně, tak

jistě, bezstarostně, že může nosit drahý šperky, i když pobíhá

v kalhotách a ve svetru. (Dnes vím, z jakého světa Verena přišla, když

ještě nebyla paní Lordovou. Tehdy jsem to ještě nevěděl.)

Ten chlápek, ruku kolem jejích ramen, se usmívá živě, radostně a

nenuceně a říká jí: „Okamžik, prosím, ano? Nesmíte teď ztratit nervy.“

A mně: „Dáma přijela vozem se mnou. Doprovázela mě. Odlétám do

Říma. Samozřejmě by si mohla najmout taxi. Nebo vzít můj vůz. Ale

o to nejde.“

„Nýbrž?“

„Jde o to, aby dáma byla co nejrychleji ve Friedheimu. Co možná

nejrychleji. Když jsem viděl, že máte jaguára, dostal jsem nápad, že vás

požádám, jestli byste dámu nesvezl. Kolik udělá váš vůz?“

„No, tak dvě stě dvacet z něho dostanu.“

„A vezmete signoru s sebou?“

„S radostí.“

„To je výborné.“ Teď zase vytáhne ty svý chlupatý ruce, co je měl za

zády, mne si je a šeptá jí něco do ucha, a jen konec věty zní hlasitě: „…

vyjede z Frankfurtu, jsi už dávno nahoře ve Friedheimu.“

To tyknutí už zase zašeptal, ale ne dost slabě. Kdo to asi je, ten. kdo

teprve vyjede z Frankfurtu zatímco my budeme dávno ve Friedheimu?

Kdo asi, drazí králíčkové a krtečkové?

( 36 )

Jen nevím, proč jsem najednou tak sentimentální. Je to snad moje

láska? No tak? A proto říkám drze: „Jestli chce být milostivá paní doma

dřív než pan manžel…“

Ona ještě víc zbledne, zírá na mě a mumlá: „Než manžel…“

„Třeba taky bratříček. Jak to má člověk tak přesně vědět?“ Takový

věci říkám vždycky, když jsem sentimentální. Proč jen?

„Poslechněte,“ začne, , já vás neznám. Byl jste tak laskav, že jste mě

chtěl vzít s sebou. Ale za těchto okolností nechci a v žádném případě…“

Chlápek ji jen tak docela malounko dloubne. A ona už zmlkne. Ten

gentleman a já jsme stejnýho mínění. Já řeknu: „Jasně. To dobře chápu.

Výborně chápu. Urazil jsem vaše city. Prosím tisíckrát za prominutí,

paní Lordová.“

„Vy znáte mé jméno?“

„Nejenom jméno!“

„Co to má znamenat?“

„Později. Teď raději vyrazíme.“

„Nenastoupím dokud mi nevysvětlíte, co to má znamenat.“

„Musíte s ním jet,“ řekne něžnej fousek. „Musíte.“

„Taky si myslím,“ řeknu.

„Kdo mi zaručí, že nejste vyděrač?“ zašeptá.

„Nikdo.“ Najednou jsem takhle velikej. Pomalu je z toho taková

francouzská bulvární fraška.

Chlápek předstoupí, chytne mě za blejzr a tiše řekne: „Varuji vás.

Jestli chcete využít situace, buď vám pánbůh milostiv! Najdu si vás, ať

jste kdekoliv, a pak…“

„Ne,“ řeknu.

„Co ne?“

„Nesahejte na můj pěkný blejzr. Nemám to rád.“ Ale to jsem se

přepočítal. Nepouští ho, nýbrž se usmívá pod svým knírkem, a má

potměšilý oči, když říká:

„Je mi jedno, co máte nebo nemáte rád, pane Mansfelde.“

„Mansfeld?“ řekne ona.

A najednou jsem zase takhle maličkej.

„Mansfeld?“ opakuje.

„Řekl své jméno, u informací, signora. Jeho tatíček je onen známý…

Mansfeld.“

„Mansfeld?“ zeptá se zase ona. Ten můj svinskej fotr!

„Můžete mít k panu Mansfeldovi důvěru,“ soudí krasavec. „Je to

gentleman. S takovým tatíčkem mu nezbývá nic jiného než být

gentlemanem.“

( 37 )

Ten svinskej, svinskej fotr! Člověk může dostat přes držku různým

způsobem. Nejhorší je ten, kdy si musí říct: Nemůžeš za to — to

všechno ti nadrobil někdo jinej. Ale to je jedno. Musíš držet hubu.

A tak řeknu jen: „Už uběhly čtyři minuty.“

Krasavec teď jen políbí dámě zlehka ruku a podívá se na ni vlhkej-

ma ložnicovejma očima a říká: „Pan Mansfeld má pravdu. Už. jsme

ztratili čtyři minuty.“ A mně: „Děkuji vám.“

„Je mi potěšením, že mohu milostivou zavézt do Friedheimu,“ řeknu

já a už obcházím jaguára.

On se ukloní — ne příliš hluboce! — a řekne: „Žijte blaze, signora.

A díky za doprovod.“ Ona mluví přidušeně, že jí sotva rozumím

(doufejme, že mi teď slzama nezatopí jaguára!): „Přeji vám dobrý let.

A vraťte se ve zdraví zpátky.“

„Ale jistě,“ řekne on a už otvírá na její straně dveře a s něžným (ach,

tak něžným) násilím ji postrčí do vozu a na sedadlo vedle mě, „avanti,

avanti, carina.“

Najednou vidím, že se ruka, která drží dveře auta, že se ta olivově

žlutá, chlupatá ruka třese.

Ach tak.

Tak se na to podívejme.

A já mám zkrátka zádrhel od tý doby, co můj fotr…

Nemyslet na to. Ale přece jen mě teď uklidňuje, že druhý lidi maj

taky jenom nervy. A právě jsem se naučil něco novýho: Když je jed-

nomu docela mizerně, tak musí bejt docela tough.

Mně, mně je hrozně mizerně, už sedm let.

A tough (jen aby mi každý správně rozuměl) znamená podle slov-

níku profesora Edmunda Klatta — z roku 1951, s přihlédnutím

k americké hovorové řeči — tolik jako tvrdý, houževnatý, nepříjemný.

Můžete si to přečíst. Strana 475, levý sloupec. Tam taky stojí: tough

guy = tvrdý chlapec, sl., sl. znamená slang.

Okay, tough guy, říkám si. Go ahead, tough guy. Paní Verena sedí

vedle tebe. Nastartuj motor, tough guy, a šlápni tomu pořádně do střev,

ať se kompresor rozeřve.

4

Zařadit, ubrat plyn. Dáma letí v sedadle dozadu, když jaguár vystřelí

a my projíždíme kolem parkoviště. Tady ještě musím dávat pozor, tady

je fůra policajtů. Dívám se do zpětnýho zrcátka a říkám: „Váš přítel

mává.“

Žádná odpověď.

( 38 )

Nemohl jsem rozumět, co jí naposledy šeptal do ucha, ale nezdá se,

že by z toho měla velkou radost. Sedí tady, jako by vsedě umřela, právě

když se kousala do spodního rtu. Ale do jakýho rtu!

Myslím, že jsem pěknější ženskou ještě neviděl. Ještě nikdy. Říkám

ženskou. Neříkám holku.

Úmyslně.

Myslím, že musím něco vysvětlit, protože nevím, jestli to víte.

S námi hochy a děvčaty, se všemi teens a twens, se to má podivně.

Pro holky jsou kluci moc hloupý, a pro kluky zase holky. Především

holky trpěj mezi stejně starými. (Právem.) Proto si hledaj starší. Tak

kolem pětatřiceti, ti mají v dnešní době zlatý časy. Ti prostě nevědí, co

se všemi těmi šestnáctkami! To vůbec nemůžou zvládnout. Nikdy. Jak

se to k jednomu má! Jasný, to chápu. Ti chlapi maj prachy. Dávaj si

bacha. Taková holka je u nich v bezpečí. Já si ještě dobře vzpomínám,

jakej jsem byl, když mi bylo osmnáct. Boy, o boy, to si mohly dát líbit

jen tyhle vykulený patnáctky, co já jsem tehdy svedl. Jako neohrabanej

medvěd. Přiučil jsem se teprve u zmíněné už jednačtyřicítky.

Vidíte, na tohle maj dnešní holky čuch zřejmě už od narození: se

stejně starým je to jen mučírna. Proto si chválej starší pány. Ti vědí, kde

to sedí. They know how. Jsou konečně taky lidi, ta naše děvčátka chtějí

z toho taky něco mít. A když se přesto někdy něco stane — dospělý má

vždycky styky, není-liž pravda? Takovej kluk se začne modlit nebo se

běží k mamince vyzpovídat.

No, a u lidí v mým věku, u těch v přechodu, je to stejný. Většina

holek, který jsem potkal byla nejen příliš hloupá, než abych se s nima

mohl bavit, ale byla i příliš hloupá na to. I ask you: kdo má dnes čas,

aby je zaučoval? Ne, ne, děkuju! Pro mě třicítku, pane vrchní. Můžou

bejt i trochu starší.

Teď asi taky chápete mou nervozitu. Jsem totiž nervózní, za volan-

tem, zatímco najíždíme na frankfurtskou křižovatku dálnic. Chci říct: ne

že by mi právě stál pot na čele. Ale nervózní jsem, to přiznávám. Vinu

na tom má paní Verena. Musím se na ni pořád dívat.

Kouknu se do zpětnýho zrcátka.

Italský beau se dívá za námi, pokrčí rameny a pak jde k letištní bu-

dově.

„Teď to vzdal,“ říkám. Opět žádná odpověď.

Ze strany vidím alespoň kousíček jejích očí, přes ty proklatý brejle.

Myslím, že má černý oči. Chřípí nosu se jí chvěje. Ruce se jí třesou.

Vidím, že se jí rozepjal uzávěr náramku, taková malá platinová svorka.

Ale já jí to nemůžu říct. Já na ni musím jen civět.

( 39 )

Nádherná. Nádherná! Je tak nádherná. Všechno na ní. Tělo. Její

držení. Její vlasy. Myslím, že když jimi projede hřebenem, musí pras-

kat. A kdyby se v nich projelo rukou…

Iííííí!!!!

Sakra, to bylo těsný. Přehlídl jsem stopku při vjezdu na dálnici.

Málem jsem už byl na návštěvě v cadillacu. Kdyby ten šofér nestrhl

volant…

Takhle to nepůjde. Když to teď mám srubnout, musím koukat do-

předu a ne pořád vedle na ni. Řeknu: „Je mi líto.“

Tím svým zastřeným hlasem se zeptá: „Co?“

„Ale nic zvláštního. O vlásek, a pouze bychom byli mrtví.“

Myslíte, že dáma na to něco odpoví? Ani slůvko, ani jediné slůvko.

Na naší straně dálnice, která vede na sever do Taunusu, je malý

provoz. Naproti, ve směru Kassel-Frankfurt, jedou vozy vedle sebe a

maj čumáky u výfuku. Jasně. Neděle odpoledne. Celé město se vrací

z výletu. Tatíček. Matinka. Dětičky. Teď jsou ve vozech šťastné,

unavené rodinky. Rodina — stačí, když to slovo jen slyším…

Jedu v levým proudu našeho směru. Co bych dělal v pravým? Ru-

čička tachometru už teď ukazuje 160.

Tu a tam se přirozeně i v mém pruhu objeví takový vůz, co má na-

spěch. Právě teď například ten tlustý modrý opel-kapitan. Nejde a nejde

doprava. Tak na něj a zablikat.

No tak, mrňousku, nechceš už to radši vzdát?

Hošan za volantem zvedá pěst a houká za mnou.

Tak se nezlob, hošane! Když dáma pospíchá…

A tohle snad je dáma!

Jsme už určitě tři minuty na dálnici, když teprve řekne: „Bylo by mi

to jedno.“

„Co prosím?“

„Kdybych teď byla mrtvá.“

„Ach ano,“ řeknu já.

„Vážně,“ řekne ona.

„Já jsem taky říkal vážně ach ano.“

Najednou vystrčí bradu a její hlas zní tak, jako by polykala slzy.

„Mně je všechno jedno. Všechno na světě. Mně se všechno hnusí.“

„No no no,“ říkám a vrhnu pohled (odbor morální podpory) na ten

pětikarát a na náramek se smaragdy a brilianty.

„Ach to,“ řekne ona. „Myslíte, že něco takového samo o sobě udělá

člověka šťastným?“

( 40 )

„Bravo! Teď jsme uprostřed krásného německého filmu,“ říkám.

„Vyhoďte ten šmejd z okna! Uzávěr náramku je beztak otevřený. Stačí

jediný pohyb.“

Bohužel mě neposlouchá. A uzávěr zůstane otevřený. Měla mě po-

slouchat a malou platinovou svorku zapnout, tehdy. Mnohé by se událo

jinak. Možná všechno.

Už taky nemyslím na ten uzávěr. Najednou mě tahle ženská rozči-

luje. Tak přece barový dítko! Jen taková může plácnout takovou blbost.

Peníze samy o sobě neudělají člověka šťastným. To známe… A přijde

ještě něco lepšího: „Vy jste tak mladý, pane Mansfelde.“

„Zřejmě, milostivá paní,“ odpovím na to, „zřejmě jsem ještě velmi

mladý. A právě proto vás prosím, abyste alespoň docela maličko mys-

lela na můj mladý, mladičký život. Mně totiž ještě není všechno úplně

jedno.“ Umělecká pauza. „A vám přirozeně taky ne.“

„Ale ano!“

„A protože je vám všechno tak jedno, proto musíte tak bezpodmí-

nečně rychle do Friedheimu.“

Najednou udělá něco, čím mě skutečně poblázní. Položí svou ruku

na mou a její ruka je chladná a moje je horká…

Ta ruka. Ruka. Nevěřím, že to ještě dlouho vydržím. Řekne: „Máte

pravdu.. Mluvím nesmysly.“

Já řeknu: „Máte překrásné ruce.“

Promptně dá ruku pryč. Bohudíky! To jsem chtěl. Proto jsem to taky

řekl. Jak má člověk jinak při stosedmdesátce udržel vůz v dráze? Už

takhle je to pořádně těžký. Ona sedí docela těsně vedle mě. Vůz je tak

úzký, tak malý, tak nízký. Cítím nejenom její voňavku. Cítím i její pleť,

pudr, líčidlo. Musí mít ostatně stoprocentní rtěnku. Vůbec není

rozmazaná.

180, 185, 190.

„Jaké já mám štěstí,“ řekne najednou a hlas jí chraptí.

„Myslíte, jako že máme docela volnou cestu?“

„Ne.“

„Co tedy?“

„To, že musíte taky do Friedheimu.“

Štěstí? Co znamená štěstí, ctěná dámo?

Kdybyste řekla, že musíte do Heidelbergu — zavezl bych vás do

Heidelbergu. Nebo do Düsseldorfu. Nebo do Cařihradu. Kamkoliv bych

vás zavezl. Protože ty mezi třicítkou a čtyřicítkou, ty mi tak právě nejlíp

padnou.

( 41 )

5

Teď musím něco říct. Tři věci. Je taky nejvyšší čas. Za prvé: Mohl

jsem tuhle příhodu přirozeně napsat i jinak. Ne zrovna jako Thomas

Mann, ale přece jen učesaněji a v delších větách. Určitě jsem mohl!

Něco vám prozradím: taky jsem tak začal, pěkně spisovně, tak vypadala

první verze! Delší věty. Žádnej šťavnatější výraz. Víc omáčky. Ne

tenhle kvalt. Víte co? Po dvaceti stránkách jsem zjistil: je z toho

vyčichlý kafe.

Můžu vám taky vysvětlit proč. Protože patřím mezi tu „zkaženou

mládež“. Jsem přesně jako vystřižený z knih (jaké píšou o tolik lepší

dospělí): líný, drzý, nepořádný. Vím všechno líp. Znám každou novou

knihu, každou novou desku, každou novou kapelu. A to všechno mě

nudí, nudí, nudí k smrti. (Jak si to můžete ještě jednou, ještě jednou a

ještě jednou přečíst u Saganové.) Jsem příklad flákače. Nemůžu nikomu

pomoct, a kdybych mohl, neudělal bych to. Jakmile já a mně podobní

dospějeme, buď pánbůh všemu lidstvu milostiv! Neboť naše generace

tento svět zahubí, žádný strachy. (To si přece myslíte, krásné čtenářky,

i vy, duchaplní čtenáři. O tom jste přece přesvědčeni.) My naopak, my,

co jsme zkažený, chováme zlou obavu, že to ještě stihnete sami. No jen

si nehrajte hned na rozhněvané staré muže. To jsem nemínil tak zle. Jen

poctivě. Sedmaosmdesát mrtvých bylo včera v Alžíru. To přece není

špatný na sobotu, ne?

Koukejte, já bych taky raději chtěl, abych byl chytrý a moudrý a

uměl psát jako Thomas Mann. Ale s tím je konec. Jsem spratek, to se

mi říkalo až moc často, a spratek, když chce, aby ho pochopili, může

psát právě jen jako spratek. A já chci, abyste mě pochopili, abyste

rozuměli každýmu slovu. Protože já jsem prožil příběh, který se mě

dotýká víc než cokoliv jinýho, co se mi kdy v životě stalo. Je to —

budete se smát — příběh lásky.

Ne. Prosím vás. Prosím vás, nesmějte se.

Děkuji vám. A teď to přece uznáváte, to s tím stylem, ne?

Bod dvě: Na 56 stranách, které jsem zatím napsal, jsem víckrát

proklínal svýho fotra. A nazýval ho gaunerem, zločincem, lotrem. Tak

k tomu ještě dodávám, že mu přeju rakovinu, jemu a sladké tetince

Lizzy taky.

Vy to všechno čtete. A nyní jsou dvě možnosti. Buď si myslíte: To je

odporné. Ten chlapec je odporný. Ten příběh je odporný. Nebo si

pomyslíte: Když svého otce skutečně tak nenávidí, tak ať nám konečně

řekne proč. Stručně a jasně. Abychom mohli rozhodnout, jestli má

pravdu, nebo jestli je prostě patologický.

( 42 )

Ujišťuji vás, nejsem patologický případ. A dáte mi za pravdu, až se

dovíte, co můj otec udělal. Ale já to nedokážu napsat. Čestný slovo ne.

Pokoušel jsem se o to. Nejde to. Začnu brečet, nebo se opiju. Protože to

není jen to, co soudy fotrovi vyčíslily. Je toho víc. Mnohem víc. Když

jsme se nějakou tu chvíli znali, zeptala se mě Verena, co můj otec

provedl a proč ho tak nenávidím. A vidíte, jí (sledujte), jí jsem to

dokázal vyprávět. Taky jsem při tom brečel. Ale mohl jsem Vereně říct

všechno, celou tu špinavou pravdu.

Tohle je má první knížka, a práce na ní se mi zdá hrozně těžká. Proto

vás prosím: dejte mi ještě trochu času — čas, dokud nepřijdu k místu,

kde se mě Verena ptá. Pak to budu mít lehčí. Pak stačí totiž jen vylíčit

scénu a napsat, co ona řekla a co já jsem řekl, tehdy. Jsem pak tak

říkajíc někdo třetí, kdo v tom tolik nejede. Pak to půjde, tím jsem si

jistej. Budete tedy mít ještě trpělivost? Trošku? Ano?

Děkuji vám.

A konečně by tady byl bod třetí: čas.

V první verzi jsem všechno psal v minulosti. Tak, jak je zvykem.

„Byla to nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl. Položila svou ruku

na mou.“ A tak dále, rozumíte. Ano, ale to nevydržím! Už v první verzi

jsem přitom neustále zajížděl do přítomnosti. Podvědomě. Zjistil jsem

to vždycky, až když jsem stránku vytáhl ze stroje a pročítal ji.

Tak to nejde. Nemůžu psát v minulým čase o tom, co je mým ži-

votem, mým dechem, co je vším, co mám a chci mít, a za co se biju.

Protože to, co chci vyprávět, to je přece moje přítomnost! Jsem v ní.

Musím v ní zůstat, Den, kdy jsem Verenu poprvé uviděl, je pro mě

stejnou přítomností jako okamžik, ve kterém teď píšu „ď“ ve slově teď.

Všechno je pro mě přítomnost. Všechno, co se stalo od onoho ne-

dělního odpoledne. Zabil bych se — ne, to je příliš velké, příliš uhla-

zené slovo pro takovýho spratka, to musí být rezervováno pro uhla-

zenější, velké spisovatele —, tedy, já bych se oddělal, kdyby se tahle

přítomnost měla někdy stát minulostí. Vím: nebude minulostí, pokud

bude trvat naše láska. Proto mi dovolte psát v přítomném čase — už

z pověrčivosti. Ano?

Ještě jednou vám děkuji. 195, 200, 205.

„No,“ řeknu, „co jsem vám slíbil?“ A riskuju jeden pohled stranou.

„Kdyby tu nebylo takový stoupání, vytáhl bych to na 220.“ Ona mě

pozoruje. A poprvé se usměje. Kdybych jen konečně viděl její oči!

Pořád ještě má ty tmavý brejle. Ale přesto je to nádherný, tenhle úsměv.

Víte, když mi bylo čtrnáct, tak jsem s internátem, co jsem v něm

tehdy byl, podnikli výlet na Zugspitzi. (Hned potom jsem z internátu

( 43 )

vyletěl, but that is another story, jak říká Kipling.) V chatě mě tehdy

jeden kluk vzbudil ve tři ráno, abych viděl, jak vychází slunce. Nejdřív

jsem ho nakopl. Ale později, když jsem uviděl, jak vychází, tedy

slunce, tak jsem se mu omluvil a poděkoval mu. A pak jsem si celá léta

myslel: Tenhle východ slunce bylo to nejkrásnější, co jsi kdy mohl

zažít. Až do dneška jsem si to myslel, goddammit, až do tohohle

okamžiku. Teď si to nemyslím. Úsměv Vereny Lordové je nádhernější

než milión takovejch východů slunce!

Že jsme cyničtí a blazeovaní, věčně znudění a znechucení ze všeho a

ze všech, tyhle kecy už pomalu nemůžu ani slyšet. To dalo pár literátů

do oběhu a vydělalo si tím fůru peněz. Bravo, já jim to přeju, ale o co

tady vlastně jde? Kdo věřil Hitlerovi, kdo heiloval a přepadl půlku světa

a oddělal šest miliónů Židů — a už si dnes na nic nevzpomíná? Kdopak

to byl? My ne!

Uvazujte přece taky jednou!

Tedy, že by to dělali, že by uvažovali, to se tedy skutečně našim pá-

nům rodičům vyčítat nedá. Že věřili, to ano. Trošku moc věřili, naši

rodičové. To nám taky pořád opakujou. My jim přece taky věříme, že

věřili. Bohužel příliš málo uvažovali. Trošku málo mysleli. Kdyby

trochu míň věřili a trochu víc mysleli, bylo by líp. Proto nás nemaj rádi.

Protože u nás kluků a holek je to obráceně. My věříme jen málo

litaniím, který nám přednášej; ale to je tím, že trochu víc myslíme. A to

už je enormní pokrok, ne? A mně je to taky pořád ještě milejší, když

kluci twistují a nosí kožený bundy a ze svých mopedů odmontovávají

tlumiče zvuku, než aby dobrovolně narukovali se zvučnou muzikou a

slzeli vždycky, když zazní hymna nebo je řeč o Langemarcku. Ze všech

kluků, co je znám — a že je jich pěkná řádka —, žádný nenarukoval

dobrovolně! Každý jen proto, že musel. A měli byste jednou slyšet, co

předtím říkali. Jasně, jsou i mezi námi idioti. Kde taky nejsou? Ale

říkám vám: většina uvažuje přece jenom trošku víc, než uvažovali

rodičové.

Já, já jsem taky uvažoval.

Od té chvíle, co sedí vedle mě. Celou cestu nahoru do Taunusu.

Výjezd Schwalbach. Výjezd Weisskirchen. Uvažoval jsem o tom, jestli

by se mi nepodařilo ji přeříznout. Tedy: to je přece docela přirozená

úvaha. Každý normální chlap mi dá za pravdu. Je tak nádherná.

Podvádí svého muže. S takovým Italem. Kdo ví, s kým ještě? Tak proč

ne i se mnou? Potom, u výjezdu Bad Homburg, se stalo něco

komickýho. Něco, co se mi stane nanejvýš zřídka: já jsem se zastyděl.

Sám před sebou. Za to, co jsem si myslel. I když by to přirozeně bylo

jedinečný. Co mám dělat?

( 44 )

Zastyděl jsem se. Myslím, že to byl ten moment, kdy jsem ji začal

milovat. Za výjezdem Bad Homburg…

Tak jí řeknu: „Ten šátek, co držíte, si raději vemte na hlavu.“

„Proč?“

„Jestli je váš manžel přece jenom už na cestě a my ho ted’ předje-

deme, pak by vás možná mohl poznat, i když máte brýle. Ale s šátkem

vás nikdo nepozná.“

Zrudne a rty se jí neslyšně pohybujou, ale vezme šátek a uváže si ho

přes vlasy a stáhne dopředu tak, že by jí nikdo, kdo by na ni zprava

pohlédl, neviděl do tváře. „Okay,“ řeknu.

Jaký je nádherný podzim! Stromy podél dálnice mají červené, žluté a

hnědé listí, a nad vším ještě září slunce, jen dálka se už ztrácí

v modravý mlze. Je to zlatý les, kterým projíždíme. Tak krásný. Tak

krásný. Ale stíny se už prodlužují…

Teď se zpola otočila ke mně, ale já jsem to vytáhl na 210 a musím se

teď dívat dopředu. Celý vůz se chvěje a bílý středový pruh dálnice se

řítí proti mně.

„Na letišti jste řekl, že víte nejen to, jak se jmenuji, ale že toho o mně

víte víc.“

„To je pravda,“ řeknu.

„Co víte?“

„Jste manželkou frankfurtského bankéře Manfreda Lorda. Váš

manžel dělá obchody s mým otcem. Neznám vašeho manžela. Ale

znám svého otce. Nemůžou to tedy být žádné příliš čisté obchody.“

„Mnoho lidí má stejné příjmení. Nemusím být ženou právě tohoto

Lorda, pane Mansfelde.“

„Ale jste.“

„Ano.“

„Máte nemanželské dítě.“

„Jeho otec zemřel, dřív než se narodilo. Byli bychom se vzali.“

„Jistě,“ řeknu a myslím si: Co jsi asi dřív byla? Barmanka? Nikdy!

Sekretářka? Nikdy! Trošku už se v lidech vyznám. Taky manekýnkou

jsi nebyla. Tím vším ne. Čím jsi byla, odkud přicházíš, nemůžu říct. To

je tvé tajemství, to cítím. Jaké tajemství? Z jakého prostředí pocházíš?

Kde tě našel, ctěný Manfred Lord? „Neurazte se,“ řeknu. „Ptáte se, já

odpovídám. Dítě se jmenuje Evelyna. Váš muž se s tím smířil, ale

nechce ji adoptovat.“

„Odkud to všechno víte?“

„Od mého otce. Několikrát o vás mluvil.“

„Jak?“

( 45 )

„Jen v dobrém.“ Lež. Spatně o ní mluvil, špinavě, pohrdavě. Pro

fotra je žena jeho obchodního přítele ,tahle perzóna‘, ,ta flandra‘. „To je

neštěstí,“ říkává fotr, „že se muž jako Manfred Lord mohl takhle

zapomenout.“ A moje drahá tetinka Lizzy obvykle dodává: „Ona se

v tom prostě zřejmě vyzná.“

Mám to Vereně Lordové říct? Člověk může lidem říkat vždycky jen

docela malý kousíček pravdy, když s nimi chce vycházet, protože

pravda bolí.

„Jaký vůz má váš manžel? Mercedesku?“

„Ano.“

„Černou?“

„Ano.“

„Máme před sebou dvě. Teď je budu předjíždět. Otočte se ke mně.“

Udělá to. Oba celou dobu mlčíme. Když konečně promluví, cítím její

dech na tváři.

„Nač myslíte, pane Mansfelde?“

To je komický: Kdyby se mě na to zeptala u výjezdu na Schwalbach

nebo u výjezdu na Weisskirchen, nebo každopádně ještě před výjezdem

na Bad Homburg, tak bych byl drzý. Nebo šaramantní. Ale teď už

máme za sebou výjezd na Friedrichsdorf a všecko je jiné, docela, docela

jiné, a já už nikdy nebudu myslet tak jako před výjezdem na Bad

Homburg.

Neodpovídám.

„Ptala jsem se, nač myslíte!“

Umíněně, jak už to my kluci dovedeme, odpovídám: „Myslel jsem

si, že beztřídní mezinárodní společnost je jedinou nadějí, která lidstvu

ještě zbývá, ale že se taková společnost ovšem nedá zkonstituovat bez

atomové války, a že taková atomová válka lidstvo zničí. Voilá: Circulus

vitiosus.“

Nato se mě zeptá: „A jaké je vaše křestní jméno?“

„Oliver,“ odpovím.

Teď vím, že ji miluji.

6

Že miluji. Nezbláznil jsem se? Já a zamilovaný! Do ženy, kterou

jsem nikdy předtím v životě neviděl a která teprve půl hodiny sedí

vedle mě. Do ženy, která je vdaná. Která má dítě. Která má milence.

Tak zbláznil jsem se nebo ne?

„Pozor,“ řeknu. „Zase jedna černá mercedeska.“

Poslušně obrátí hlavu ke mně. Předjíždím.

( 46 )

„Tentokrát seděla za volantem žena,“ říkám. „Dívejte se zase do-

předu, jinak vám ztuhne krk.“

Ale ona se dál dívá na mě.

„Co si opravdu myslíte, pane Mansfelde?“

Jo, co si opravdu myslím? Myslím si: chci u tebe zůstat. Pořád. Po-

řád. Ale může jeden něco takového říct ženě, kterou zná půl hodiny.

„Nechci, abyste měla trable, odpovídám. Váš… váš přítel předtím na

letišti, v informační kanceláři, poslouchal, když mi slečna vysvětlovala

cestu do Friedheimu…“

„A?“

„A já jsem zase poslouchal, když jste telefonovala. Nemohl jsem

jinak. Nezavřela jste dobře dveře kabiny. A mluvila jste příliš hlasitě.

Příliš hlasitě.“

„Byl to docela nedůležitý rozhovor.“

„To není pravda.“

„Slyšel jste jen to, co jsem říkala já.“

„Z odpovědi se dá rekonstruovat celý rozhovor.“

„A?“

„Někdo z Frankfurtu volal. Někdo, komu můžete důvěřovat. Možná

kuchařka. Možná šofér.“

„A?“

„Ať to byl kdokoliv, věděl, že jste na letišti — se svým přítelem.

Zavolal vám, aby vám řekl, že se váš muž nečekaně nebo rychleji, než

jste předpokládala, vrátil z cesty a že vás hledá, ten dotyčný musel

vašemu manželovi nalhat, že jste ve Friedheimu. Pravděpodobné máte

tam nahoře vilu. Proto musíte rychle tam. Abyste tam byla dřív než váš

manžel, můžete mu pak říct, že jste byla na procházce.“

Teď se obrátí dopředu, pohodí hlavou zpátky a řekne: „Tamhle bude

zase výjezd. Odbočle. Ať to máme rychle za sebou „

„Já nerozumím…“

„Jste vyděrač. No dobře. Má smůla. Dejte nohu z plynu. Odbočte,

říkám vám! Krajina je tu opuštěná, křoví vysoké. Čtvrt hodiny! Prosím

pěkně, poslužte si, pane Mansfelde.“

Jsem tak paf, že ze sebe nedostanu ani slovo.

Najednou se hystericky rozkřičí: „Tak dělejte! Odbočte! Vezměte si,

co chcete!“ A popadne volant a strhne ho doprava.

Začneme lítat, to jste neviděli, o čtvrt metru mineme vůz v pravé

stopě — a to při dvěstědvacítce! Je to reflex, když ji praštím, zasáhnu ji

pěstí do ruky a do prsou. Něco kovově cvakne — asi náramek. Muselo

( 47 )

ji to pořádně zabolet, protože ještě jednou zakřičí, pustí volant a chytne

si ruku.

Už jste někdy dostali smyk? Ano? Ve stovce? Ve stočtyřicítce? Za-

pomenete na to někdy? Mně se to stalo v dvěstědvacítce. Nic straš-

nějšího jsem ještě nezažil. Jaguár si lehl na obě levá kola. Strhnul jsem

volant. Teď jede po pravých kolech. Teď jsem na zeleným pásu. Ráfky

kvičí. Pomalu brzdit. Docela opatrně brzdit. Volant držet volně. Tvůj

vůz má teď víc inteligence než ty. Zpátky na dálnici. Zpátky na zelený

pás. A do protějšího proudu kolony aut. Všechno se míhá kolem jako

v divokém snu. Vyděšené tváře. Kameny. Auta. Opět na dráze.

Verena nejdřív křičela. Teď je zticha a drží se pevně polstrované

přístrojové desky. Jaguár se chvíli točí tak divoce, že si myslím, teď se

konečně obrátíme a je po všem. Stoupnu na plyn, aby alespoň trochu jel

dopředu. Chvíli ještě tancuje jako opilec. Mně se řine pot do očí.

A jediné, co jsem schopen si pomyslet, je: jestli se z toho dostaneme,

rozbiju jí držku.

Za námi, před námi, vedle nás spustil divoký koncert klaksonů. Ale

už je po všem. Vůz se už jen trochu kymácí. A já opět nabírám rych-

lost.

„O bože,“ řekne.

„Takhle už se mnou nikdy nemluvte,“ řeknu s námahou a setřu si pot

z čela. „Už nikdy, nikdy.“

„Je mi to líto. Je mi to tak líto.“

„Buďte klidná.“

„Bylo to sprosté, co jsem řekla. Jsem blázen, že jsem vám sáhla do

řízení. Já jsem se zbláznila.“

„Uklidněte se.“

„Já jsem se docela zbláznila. Už vůbec nevím, co dělám.“

Teď konečně zase vůz pevně sedí.

„Můžete mi to prominout?“

„Proč ne?“

„Byla jsem sprostá.“

„Jste nešťastná, to je všechno,“ řeknu.

„Nemůžete tušit…“

„Mám fantazii. Umím si ledacos představit. Pozor. Zase jedna

mercedeska.“

Obrátí hlavu zase ke mně. A tentokrát ji skloní a dotkne se mého

ramene. Cítím její vlasy. Nádherně voní.

Projíždíme kolem mercedesky. „Už jsme ji předjeli?“’

„Ne,“ lžu, ,ještě počkejte.“

( 48 )

Je teprve pět hodin, ale už se stmívá. Docela nahoře, před námi, je

ještě zlatý věnec slunce, ale světlo už ztrácí na síle, a lesy už tu nejsou

tak pestré jako ještě před chvílí. Listí už mají uvadlé, hnědé a polámané,

a v údolích už je stín a chladno.

A Verena má pořád hlavu na mém rameni.

7

„Pět hodin. To budou hrát na AFN.“ Stisknu knoflík, který zapíná

autorádio. Klavír a housle. Naříkající trumpeta. Oba řekneme naráz:

„Gershwin! Koncert F dur.“

„Druhá věta,“ řekne.

„Druhá věta je nejkrásnější.“

„Ano,“ řekne a zvedne hlavu a podívá se na mě, „taky ji mám

nejraději.“

„Už je vám líp?“

Přikývne.

„Jak dlouho jste vdaná?“

„Tři roky.“

„Kolik je vám let?“

„Takové otázky se nekladou.“

„Já vím. Kolik je vám let?“

„Třiatřicet.“

„A vaší holčičce?“

„Pět.“

„A vašemu manželovi?“

„Jedenapadesát, To ode mne taky bylo sprosté, že?“

„Co?“

„Provdat se za muže, který je o osmnáct let starší než já — a ted’ ho

podvádět.“

„Měla jste dítě,“ řekl jsem. „A asi jste byla bez peněz. Poslouchejte,

klavír…“

Tu mi položí ruku na rameno a oba posloucháme dlouhou dobu

hudbu tohoto velkého umělce, který v osmatřiceti musel zemřít na

mozkový nádor, zatímco jsou generálové, kteří ještě v osmdesáti pěs-

tujou růže.

„Kolik je vám, pane Manslelde?“

„Jedenadvacet. A abyste se nemusela ptát dál: Jedu teď do

Friedheimu, protože tam nahoře je internát a já ještě chodím do školy.

Třikrát jsem propadl. Letos propadnu počtvrté.“

( 49 )

„Ale proč?“

„Jen tak,“ řeknu, „z legrace, rozumíte? Teď musíme sjet dolů z dál-

nice.“

OBER-ROSBACH/PFAFFENWIESBACH/FRIEDHEIM

Za místními jmény jsou uvedeny vzdálenosti.

FRIEDHEIM 8 KM

Velká zatáčka vede k mostu přes dálnici. Vidím břízy, olše, několik

dubů. Silnice se zužuje. Stožáry dálkového vedení. Stříbřitě svítí dráty

vysoko nahoře ve vzduchu, zasaženy ještě posledními paprsky slunce.

Louky a lesíky. Malá vesnička. Dřevěný můstek přes malou říčku. Po

obou stranách silnice topoly, pak přijdou domy. Mírumilovné

biedermeirovské městečko. Projedu pod průchodem mezi dvěma bílo-

hnědými hrázděnými. domy, pak vidíme náměstí, radnici, mohutnou

kostelní věž s barokní kopulí, všechno čistě vypucované, pozlacené,

pomalované. Stále znovu hrázděné domy, čisté a staré, pestře

pomalované. Musím teď jet pomalu, padesátkou, protože před námi

jede hodně vozů stejnou cestou.

Naproti kostelní věži stojí docela starý dům s uměleckým ornamen-

tem na fasádě, se rčením, které hned zapomenu, a se starým krámem

v přízemí. CESTOVNÍ POTŘEBY je napsáno nad vchodem. Ve výloze

nejsou vystaveny jen kufry a kabelky, vidím i sedla a jezdecké potřeby.

Tak tady se vydávají na cestu i na koních.

Náměstí je za námi. Teď jsme v Hintergasse a taky tady jsou hráz-

děné domy s úzkými lomenicemi a starými krámky.

VELKOOBCHOD S KADEŘNICKÝM ZBOŽÍM, DÁLKOVÁ

DOPRAVA, SPECIÁLNÍ PEKAŘSTVÍ A. WEYERSHOFENO-

VÝCH DĚDICŮ:

Hladké fasády domů jsou velmi světlé, dřevo na nich je tmavé. Přes

ulici přechází jeptiška, se škrobeným čepcem, modlitební knížku

v bílých rukách.

„Vede k vám nahoru ještě nějaká jiná cesta?“ ptám se ženy vedle

sebe.

„Když teď hned zahnete doprava. Ale je velmi špatná.“

( 50 )

„To nevadí. Po téhle se dál nedostanu. Tahle asi vede k internátu.

Dnes končí prázdniny. Všichni rodiče vezou zpátky své děti. Je jich prý

tři sta.“

„Ještě jste tam nikdy nebyl?“

„Ne. Jsem nový. Teď doprava?“

„Ano. Ale mohu dojít pěšky… nechci vás už zdržovat. Musíte do

internátu.“

„Já mám čas. Vy ne.“

Zahnu doprava. Cesta je příšerná. Díra na díře, kameny, napříč cesty

stružky. Podzimní květy v trávě u kraje cesty jsou špinavé a zaprášené.

„Proč to pro mě ještě děláte, po tom, co jsem vám řekla?“

„Nevím,“ odpovím.

A to je taky jedna taková lež.

8

Musím zpomalit na třicítku, jinak zlomím čepy kol a pera. Cesta —

o silnici už se mluvit nedá — stoupá velmi příkře vzhůru. Je stále větší

tma. V zahradách a parcích vidím nádherné vily, malé zámečky, taky

jeden renovovaný hrad.

„Kdo tu bydlí?“

„Lidi z Frankfurtu,“ řekne. „V létě, o víkendech. Za deset minut

uvidíte náš dům.“

Může člověk tak najednou, nečekaně, během jediného okamžiku tak

vražedně, slepě zatoužit po lásce, po skutečné, opravdové, poctivé

lásce?

Světlo se stále více ztrácí. Den končí. Ještě sedí vedle mě. Ještě deset

minut. A pak? Je mi najednou zima. Na kraji cesty se objeví tabule.

Čtu:

LIDUMIL. SPOLEČNOST

/ANDĚL PÁNĚ/

OZDRAVOVNA

K bíle natřenému starému hospodářství vede úzká cesta. Na dvoře

stojí zelená pumpa. Kolem ní pobíhají děti. „Kdo vám tedy zavolal na

letiště?“

„Kuchařka.“

„Můžete jí věřit’.’„

„Naprosto.“

( 51 )

„Kolik lidí zaměstnáváte tady nahoře?“

„Zahradníka s manželkou. Jednoho sluhu.“

„Jak je to s nimi?“

„Ti jsou při mém muži. Nenávidí mě. Jsem pro ně…“ Odmlčí se.

„Nula, že ano? To znám. Umím si to všechno dobře představit.“

„Ne, pane Mansfelde, ne! Neumíte si nic představit!“

„Ale ano,“ řeknu. „Nikdy jsme se ještě neviděli. Žijete tady. Já při-

cházím z Lucemburska. A přesto, myslím…“

…že jsme si tak podobní, a hned bychom si rozuměli, chtěl jsem říct.

Přirozeně jsem to neřekl.

„Co myslíte?“

„Nic. Plácám nesmysly. Máte pravdu. Samozřejmě si to neumím

představit.“

„Teď znovu doprava, prosím.“

Cesta je ještě horší.

„Kdy jste opustila vilu?“

„Tak ke třetí.“

„Je vaše holčička doma?“

„Ano.“

„Řekla jste doma, že jdete na procházku?“

„Ano.“

„Tak se toho držte. Za všech okolností. Já zastavím před domem.

Nikdy jsme se neviděli. Na tom musíte trvat. Za všech okolností. I když

někdo bude tvrdit, že vás viděl se mnou v autě. Musíte trvat na jedné

lži. Jen pak vám bude věřit.“

„Kdo?“

„Váš manžel. Nesmíte jen zaměnit dvě lži. Musile tvrdě a neoblomně

opakovat tu, kterou jste zvolila.“

„Co vy jste zač?“

„Jádro mám zdravé.“

„Kam jste chodil před prázdninami do školy?“

„To bylo v Salemu.“

„A?“

„Žádné a. Musel jsem pryč.“

„Kvůli nějaké ženě?“

„Kvůli jedné dívce.“

„Měl jste hodně děvčat ve svém životě?“

„Ano. Ne. Nevím.“

„Miloval jste někdy některou?“

„Nemyslím. Ne. Určitě ne. A vy?“

( 52 )

Tak spolu mluvíme. Jak si rozumíme. Věděl jsem to. Hned jsem to

věděl. A už jen pět minut. Nanejvýš pět minut. Je stále více tma a stále

větší zima. V údolí stoupá mlha a nad černým lesem v bezbarvém nebi

je úzký srpek přibývajícího měsíce.

„Co je, pane Mansfelde?“

„Už jste někdy milovala?“

„Otce mého dítěte, ano. A Evelynu.“

„Toho muže na letišti?“

Zavrtí hlavou.

„Vážně ne?“

„Vážně ne. Je jen mým… Jen s ním spím. To je přece něco docela

jiného.“

„Ano,“ řeknu, „to je něco docela jiného. Musíte mi říct. kde mám

zastavit.“

„Tamhle vepředu u toho velkého dubu.“

„Já… tak rád bych vám nějak pomohl.“

Něco takového jsem ještě nikdy neřekl, nikdy.

„To nemůžete, pane Mansfelde.“

„Možná přece. Kdo ví? Budu tady asi nějakou dobu žít, jestli mě

zase nevyhoděj.“

Ona neříká nic.

„Vracíte se hned zase zítra zpátky do Frankfurtu?“

„Ne, ještě tady s malou zůstanu. Do začátku října.“

Proč mám z toho radost? Proč mě naplňuje tahle divoká radost?

Jen proto, že do začátku října bude někde v mé blízkosti? V mé

blízkosti. Někde. Tough guy? Sentimentální blbec.

„Máte pravdu,“ říkám. „Nikdo nemůže nikomu pomoct. A jsme

u dubu.“ Zastavím. A pak je to přece jen zase silnější než. já. „Smím

vás o něco poprosit?“

„Ó bože,“ řekne. „Ne! Ne! Byla jsem tak ráda, že jsem vám předtím

křivdila.“

„Není to nic špatného.“

„Co je to?“

„Chtěl bych, abyste si na okamžik sundala brýle. Chtěl bych vidět

vaše oči.“

Váhá. Pak to udělá. A konečně vidím její oči, krásné, to nejkrás-

nější, co na ní je. Jsou vlastně příliš veliké v její úzké tváři, černé, za-

střené, s dlouhými řasami. A hluboký výraz v těchhle očích. Vědí

o mnoha věcech, o bolestných a pravděpodobně většinou i odporných.

Těmhle očím se nedá nic předstírat.

( 53 )

A přesto je její pohled nějak bezmocný. Už jen velmi málo naděje je

v tomhle pohledu. Zvláštní, a přitom tolik vášně. A touhy, tolik, tolik

touhy! Nikdo, myslím, kdo viděl tyhle oči, na ně nezapomene.

„Vystupte,“ řeknu. „Odejděte. Rychle. A už se neotáčejte.“

Vyleze z jaguára a opět si nasadí brýle.

„Děkuji,“ řekne chraptivě.

„Jděte.“

„A neřeknete nikomu…“

„Nikomu. Nikdy.“

„Pane Mansfelde, já…“

„Jděte. Prosím!“

Nato odchází a já se dívám za ní, za ženou v béžových kalhotách,

v béžovém svetru, šátku ve vlasech, ženou s úzkými boky a širokými

rameny, která jsou teď únavou svěšená.

Někdy, ne často, vím přesně, co se v jiných lidech děje nebo co ne-

přítomní lidé dělají. Stane se mi to zřídka. Ale pak to vždycky sedí.

Teď, v tomto okamžiku, vím s absolutní určitostí, že oči Vereny

Lordové se zalévají slzami, její nádherné oči. Slzy pro koho?

Za dubem úvozová cesta zatáčí. Tam mi zmizí, žena s modročerný-

mi vlasy. Skutečně se už neotočila. AFN hraje teď ,Brandenburg Gate’

Dave Brubecka.

Tam, co jsem zastavil, je dost místa pro otočení auta. Třikrát sem a

tam a mám auto otočený. Vracím se cestou, kterou jsem přijel, dolů na

křižovatku, přes výmoly, kameny, stružky. Ten starý bílý statek v údolí,

už jsem zase u něho a u ukazatele s tím zvláštním nápisem:

LIDUMIL. SPOLEČNOST

/ANDĚL PÁNĚ/

OZDRAVOVNA

Jásající děti si stále ještě hrají kolem zelené pumpy na dvoře. Stáhnu

okno na své straně a slyším volání.

„Bratře Waltře! Bratře Waltře!“

„Sestro Claudie! Králíček nám uteče!“

Lidumilná společnost. Anděl Páně. Ozdravovna.

Konvalinková vůně už zase vyprchala, zmizela, odvála.

Diorissimo.

Verena Lordová.

Neděle 4. září 1960.

Tak to začalo…

( 54 )

9

Pak už jsem zase u odbočky a řadím se do proudu aut, která jedou

nahoru k internátu. V těch autech sedí dospělí a děti, velké a malé,

chlapci a děvčata. Auta jsou zaprášená a přijíždějí zdaleka, to poznám

podle značek. Vídeň, Curych, Paříž, Lille, Hamburk. A přirozeně

Frankfurt. Velmi často Frankfurt. Také mezi nimi zahlídnu dva vozy se

značkou US. Nekonečný řetěz se plazí nahoru do kopce.

Vereniny oči. Pořád ještě vidím její oči. Teď už je doma. Jestli jsme

to stihli? Nebo už ji její muž čekal? Jestlipak má dost silné nervy, aby

trvala na jedné jediné lži, na které se musí trvat, když už se lže?

Silnice stoupá v stále nových serpentinách. Prastaré stromy docela

těsně při silnici. Vidím rozpukané zdivo, ruinu nějaké věže v dálce.

Bylo tu dříve opevnění? Příkré svahy se zvedají po obou stranách sil-

nice. Tabule varují:

POZOR! PADÁ KAMENÍ!

Teď už je opravdu tma. Zapnu reflektory. Přede mnou září řetěz

červených brzdových a obrysových světel.

Čekej na mě. Najdu tě i ve stinném údolí nejtemnějších důvodů.

Co je to? Marlowe? Ano, určitě. Proč mě to tak najednou napadá?

Jak to vlastně je?

Wait for me. I shall not fail to meet in the shadow vale.

Její nádherné oči.

And ,The Brandenburg Gate’.

Ukazatel:

INSTITUT DR. FLORIANA — K LEKNÍNU.

INSTITUT DR.FLORIANA — KE QUELLENHOFU.

INSTITUT DR. FLORIANA— KE STARÉMU DOMOVU.

INSTITUT DR. FLORIANA — K HLAVNÍ BUDOVĚ.

Co pořád vlastně mají s tím doktorem? Já si myslel, že je profesor’?

Cesta k hlavní budově je nejpříkřejší. Tou pojedu nahoru. To už znám.

V Luganu to bylo taky tak, v Salemu a i v Bayreuthu. Šest, osm

pavilónů kolem takové hlavní budovy. Pavilóny dívek. Pavilóny

chlapců Tam teď jedou se svými zaprášenými vozy a vyloží své děti,

odevzdají je, zbaví se jich. A zase odjedou. Takové je to všude, když

( 55 )

začíná .kola To už znám léta. Jenomže já přijíždím už léta sám, ať je to

kamkoliv.

Hlavní budova, asi to dřív býval zámek. Před ní obrovský starý

kaštan. Všechno tmavé. Nevidím ani človíčka, jediné auto. Jasně, teď

jsou všichni ve „svých“ domech, teď se bojuje o pokoje, o postele. Kdo

bude spal u koho? Kde jsou kamarádi z minulého roku? Jak vypadají

noví?

Hory kufrů. Rádia. Tenisové rakety. Batohy. Starostlivé matky. Ot-

cové, kteří se dívají na hodinky. Jak dlouho to ještě bude trvat? Zítra

ráno v osm musím být u soudu. Tak už pojď, Trudo! Měj se dobře,

moje maličká, a buď pěkně hodná, slibuješ to mamince? Musíš se po-

řádně učit, víš, jak drahé je školné. A hodně křiku. A hodně smíchu.

A hodně pláče…

Jistě se teď v pavilónech ledacos děje. Jistě jsou všechny dveře zá-

chodů zamčené a za nimi stojí malé děti a pláčou, tajně, protože to se

tady nerado vidí. Všechno znám, všechno si umím představit. Taky

jsem se zamkl, poprvé. To mi bylo čtrnáct. A ještě jsem neměl auto, ani

řidičák. To bylo v internátě u Bad Vilbel. Dovezl mě tam Teddy

Behnke, náš pilot. Protože matka už taky nesmí do Německa. Ona je

taky na seznamu stíhaných osob a byla by okamžitě zatčena. Teddy mě

tehdy políbil. Umíte si to představit? „Od tvé matky,“ řekl. „Prosila mě,

abych tě za ni políbil. A mám tě poprosit, aby ses na ni nezlobil.“

„Řekněte jí, až ji uvidíte, pane Behnke, že nevím, proč bych se na ni

měl zlobit.“

„Jistě chlapče. Poletím ještě dnes zpátky. A zítra navštívím tvou

matku v sanatoriu. Mám také něco vyřídit tvému otci?“

„Ano prosím. Jemu a tetě Lizzy.“

„A co?“

„Ze si přeju, aby chcípli! Oba. Pomalu. A aby je to bolelo. Rozuměl

jste, pane Behnke? Aby chcípli!“ A pak jsem utekl a zamkl se na

záchodě. Takový dítě je člověk ve čtrnácti. Naštěstí zestárne.

Vystoupím.

Po příchodu se mám hlásit v hlavní budově, napsali do Lucem-

burska. U pana profesora Floriana. Chce se mnou mluvit. Jen ať ještě

pár minut počká!

Auto nezamknu. Narovnám se a protáhnu nohy. Čistý vzduch je tady

nahoře. Projdu se trochu dál od vozu, kolem fasády zámku, na které

jsou balkóny a karyatidy, výklenky, ve kterých stojí chlapi z pískovce,

s knihami pod paží nebo s říšským jablkem v ruce a korunou na hlavě.

To obvyklé, však to znáte.

Co to bylo?

( 56 )

Zarazím se. Někdo přibouchl dvířka jaguára. Kdo? Sakra, je tu tako-

vá tma, v domě nesvítí jediné světlo, vidím jen stín. Stín nějaké holky.

„Hej!“

Skrčí se. Zahlédnu vlající sukni, když se rozběhne. Letím za ní. Je

asi tak velká jako já. To je ale taky všechno, co můžu vidět.

„Zastav se!“

A to už vletí do tmavého domu. Zakopnu, málem sletím, jen taktak

se udržím na nohách a doběhnu za ní do školy. Vchod je otevřen.

V hale je tma, že by se dala krájet.

Naprosté ticho.

„Haló!“ Ani hlásku.

Co mám dělat? Schovává se tady. Kde? Neznám tenhle dům. Nevím

ani, kde jsou vypínače — sakra! Teď jsem narazil čelem do sloupu.

Kde je ta potvora? Už zase na něco narazím, tentokrát do lavice.

Nemá to smysl, můžu to docela klidně vzdát. Co bych z toho měl,

kdybych ji našel, tu zvědavou kozu?

Nebo mi něco ukradla?

Otevřenými hlavními dveřmi vniká dovnitř mléčná tma. Vyjdu zase

ven a otevřu dvířka vozu. Ne. Pokud můžu poznat neukradla nic. Přesto

teď jaguára zamknu. Jistota je jistota, říkám si.

10

Stojím už dlouhou dobu před školou a čekám, čekám, sám nevím na

co. Že se ta holka zase ukáže? Blbče! To se načekáš! Ta se tady jistě

vyzná a už dávno zmizela nějakým jiným vchodem. Ale nebylo by na

čase, aby se už vlastně objevil ten profesor Florian? Nebo někdo jiný.

Co je to tady vlastně? Limonádový podnik? Jdu rozzuřený do hlavní

budovy. V tmavé hale se mé kroky hlučně rozléhají.

Nemůžu najít sirky. Tápu tedy podél zdi a zjišťuji, že hala je kru-

hová, se schodištěm uprostřed. Přece musím někde konečně narazit na

nějaký vypínač nebo na dveře. Tady jsou dveře. Hmatám po klice a

zmáčknu ji. Dveře se otevřou. V prostoru za nimi jsou zatažené zá-

clony. Pod stojací lampou sedí u nízkého stolku malý kluk, hraje si

s loutkami a zpívá: „Pane hejtmane, pane hejtmane, jak se vede vaší

ženě…?“

Je to tu zařízeno jako v obývacím pokoji. Starožitný nábytek. Měkké

světlo se koncentruje na kluka u stolu.

„Aho|,“ řeknu

( 57 )

Nic. Kluk si hraje a zpívá dál: „… Nečeše se, nemyje se, je to stará

svině!“ Teď teprve vidím, jak je malý. Metr čtyřicet. A to kdoví jestli!

Sedí tak, jako by se pořád pokoušel přitáhnout si kolena k bradě. .Je mi

trochu nanic, když vidím, že se o to vůbec nepokouší, ale že má celou

pátci zkroucenou — ale jak, člověče, ale jak!

Hlavu drží na stranu, levou tvář má málem na rameni. taky by se

dalo říct: Levé rameno se vyšplhalo ke tváři. Úplně křivý je ten kluk se

světlými vlasy, bledými tvářemi a zářivě modrýma očima. Viděl jsem

mu do tváře, když jsem mu podruhé řekl „Ahoj!“. To se totiž vyděsil,

dal si ruce přeci sebe, jako by se chtěl bránit, a v jeho modrých očích

nebylo nic jiného než strach.

Kde jsem se to ocitl? Co to tady je? Blázinec?

„Poslouchej,“ říkám. „Já ti přece nic neudělám!“

Ale zůstane jako ochrnutý, ruce před sebou, kolena přitažená k tělu.

„Neviděls tu náhodou jednu holku?“

Zavrtění hlavou.

„Tak velkou jako jsem já. Měla širokou sukni. Musí tady někde být.“

Pokrčení křivých ramen. Pak se mu spodní ret začne třást. „Co je to

s tebou? Proč máš strach?“

„Já mám pořád strach,“ řekne úplně tichým a hrozně vysokým hla-

sem.

„A z koho?“

„Ze všeho.“

„Proč?“

„Všichni lidi jsou svině,“ řekne. „Člověk nemůže být nikdy dost

opatrný.“ Pak dá konečně ruce dolů a podívá se na mě. „Kdo jsi? Jsi tu

nový?“

„Jo.“

„Já jsem tady už dva roky.“

„Co tu děláš tak sám? Tos nebyl doma na prázdninách?“

„Ne,“ řekne a strčí do loutek, s kterými si hrál, jsou to takové hezké

loutky. „Zůstal jsem tady.“

„Celý léto?“

„Jo. Nebyl jsem tu sám. Taky Santayana. Noah. A Chichita. Ale ti to

měli snadný, protože domů nemohli. Ale já, já si musel nejdřív roz-

říznout žíly, než to uznali.“

„Co uznali?“

„Že tu chci zůstat.“

„Ty sis rozřezal žíly?“Naláhne ke mně tenkou levou ruku a já vidím

dvě čerstvé červené jizvy.

( 58 )

„Střepem,“ řekne. „Ve vaně. Tak to vždycky dělali Rímani, ne?

V horký vodě. Učili jsme se to. V dějepise. Ale zapomněl jsem za-

mknout dveře koupelny. Jeden tam přišel. Už bylo málem po mně.

Doktor Färber mě z toho zase vytáhl. Pak šéf řekl, že tedy nemusím

domů. Šikovný, co?“

„Jo,“ řeknu, „to bylo šikovný.“

„Ještě radši bych samozřejmě byl. kdyby bylo doopravdy po mně.“

„Proč?“

„Kvůli mojí mámě.“

„Co je s ní?“

„Kdyby bylo po mně, tak by pro mě musela brečet, ne?“

11

Vejde nějaká stará paní. Přesněji: Dotápe se sem. Působí to málem

strašidelně, jak se tak najednou vynoří ze tmy schodiště a třesoucí se

rukou si hledá cestu. Tu se lehce dotkne truhly, tu židle. Není o mnoho

větší než ten mrzáček a je jí jistě hodně přes šedesát. Má brýle s tak

tlustými skly, že oči za nimi vypadají, jako by chtěly vypadnout

z důlků, jako u žáby. Musí být poloslepá, tahle stará paní.

Všechno je tu vlastně takové podivné, říkám si. Když to tak půjde

dál, zase odprejsknu. No a co? Stíny, mrzáci, mumie — a za to šest set

marek školného měsíčně? Připadám si jako u Frankensteina. Možná je

to tam útulnější.

Podle pohybů staré paní a podle jistoty, s jakou se pohybuje, je

zřejmé, že se tu dobře vyzná. Usmívá se. Její dobrotivý úsměv je ve-

selý.

„Ano, kdopak to je?“ ptá se, sotva dva metry ode mne, a tónem, ja-

kým se mluví s šestiletými. „Promiňte, ale při umělém osvětlení ne-

vidím tak docela dobře.“

„Neznáte mě, paní.“

„Slečna. Slečna Hildenbrandová.“ Urovná si bílý límec přísných, ke

krku uzavřených šatů. Voní levandulovým mýdlem. „Jsem tu uči-

telkou.“

„Jmenuji se Oliver Mansfeld.“

„Ach, Oliver! Už jsme na vás čekali. Doktor Florian chtěl s vámi

mluvit.“

„Teď jste taky řekla doktor!“

„Jak prosím?“

( 59 )

„Na všech ukazatelích je napsáno doktor Florian. Na dopisním pa-

píře má napsáno, že je profesor.“

„To taky je.“

„No a?“

„Ale on nechce, aby se mu tak říkalo.“

„My mu říkáme vůbec jen šéfe,“ řekne ten zmrzačený kluk. aniž

vzhlédne.

Stará pani se usmívá a uhlazuje si vlasy. „Šéfe. ano. Hned přijde, šéf.

Dnes je u nás takový shon. Podívejte se přece, Olivere, co náš Hansi

udělal’„

Na stole leží loutky, stromy, ploty, kuchyňské nádobí, cihly, náby-

tek, pestrý miniaturní svět. Jsou tu muži, ženy, děti a mimina, všichni

v trojím provedení: jednou jsou oblečeni přepychově, jednou obyčejně

a jednou chudě. Jsou tu nevinná zvířata a zvířata nebezpečná. Je tu taky

klozet, auta. železnice, mříže, šňůry. A je tu jeden nádherný princ a

jedna překrásná princezna.

Všechny tyhle věci uvedl kluk, který se jmenuje Hansi, do napros-

tého chaosu. Loutky leží pod povalenými lavičkami a přes ně, pod

židlemi a skříněmi. Stěny pokojíku jsou rozlámané, jen jedny dveře

zůstaly stát, jsou ze tří zářivě modře natřených dřívek. Jimi vychází

překrásný princ a táhne za sebou na červené šňůře obrovského, ne-

bezpečně vypadajícího krokodýla s hrozivě rozevřenou tlamou a vy-

ceněnými zuby.

„Proboha,“ zvolá slečna Hildenbrandová a zalomí rukama v hraném

zděšení, „co se to jen stalo, Hansi? Než jsem odešla, seděla ještě celá

rodina u večeře a všechno bylo v nejlepším pořádku!“

„Ano, než jste odešla,“ řekne malý mrzáček a dá hlavu ještě víc na

stranu a na úzkých rtech mu pohrává zlý úsměv. „Ale pak! Pak přišel

krokodýl! Touhle stěnou. Jednoduše ji prorazil. A pak všechny za-

kousl…“ Ukazuje na loutky. „Heinze, Karla, pana Fahrenschilda…“

„A maminka? Ale ta má hlavu v klozetě!“

„Tam taky zůstane.“

„Ale proč?“

„Protože se počůrává, kouše si nehty a je i jinak zlá.“

„Jak zlá?“

„To já nevím. Krokodýl to říkal.“

„A ty? Tobě neudělal nic?“

„Ne, slečno. Nejdřív je všechny zakousl a strčil mámě hlavu do zá-

chodu. Mně řekl: Musíš mi slíbit, že ji tam necháš, i když. budu pryč!

To jsem mu slíbil. Teď ho právě odvádím zpátky do zoologické zahra-

( 60 )

dy. Jmenuje se Hannibal. Ještě postavím zoologickou zahradu, ano,

slečno?“

„Ano, Hansi, ano, pěknou zoologickou zahradu! Ale poslechni, ne-

chtěl bys mi prokázat malou laskavost” Vytáhni přece maminku z klo-

zetu!“

Hansi zarputile zavrtí hlavou. „Ale jak dlouho tam musí zůstat?“

„Kdyby tahle stavebnice patřila mně, tak napořád,“ řekne malý

Hansi. Pak se k nám otočí zády. „Musím postavit tu zoologickou za-

hradu. Hannibal chce domů.“

„Ano, to vás samozřejmě nesmíme zdržovat,“ řekne drobná slečna

Hildenbrandová, která se naklonila hluboko nad stavebnici. „Pojďte

Olivere, počkáme vedle u doktora Floriana.“

Podél hran stolů a židlí zase tápe ke druhým dveřím a otevře je.

Místnost za nimi je zřejmě pracovna doktora Floriana. Na stole svítí

stolní lampa. Kolem čtyř stěn jsou knihovny. U okna stojí obrovský

glóbus. Vidím tu hodně dětských kreseb a jiných dětských výtvorů.

„Posaďte se,“ řekne stará slečna.

Oba si sedneme.

„Žádný strach, Olivere. Nemyslete si hned, že jste se ocitl na ner-

vové klinice místo ve škole! Hansi je výjimka. Naprostá většina ze tří

set dětí, které tu máme, je duševně zdravá. Seznámíte se se syny a

dcerami slavných herců a spisovatelů, inženýrů, mahárádžů, pilotů,

obchodníků, dokonce s malým perským princem.“ Pohrává si s knížkou

kterou má při sobě. „Doktor Florian provádí v našem institutu takový

experiment — se souhlasem všech rodičů: umístíme čas od času

několik těžkých a velmi těžkých případů mezi normální děti a pokou-

šíme se tak nemocným pomoci.“

„A daří se vám to?“

„Téměř vždy. Ale to se nedaří nám!“

„A komu tedy?“

„Těm druhým; normálním dětem! Zdraví uzdravují nemocné,“ řekne

slečna Hildenbrandová a usmívá se.

„Chudák Hansi. Řekl mi, že si podřezal žíly, když začaly prázdniny.“

„To je pravda, ano,“ přisvědčí slečna Hildenbrandová tiše. ,.Ze stra-

chu před svou matkou a panem Fahrenschildem.“

„Ten skutečně existuje?“

„Bohužel ano. Máme tu několik těžko vychovatelných dětí, ale

s Hansim je to přímo strašné. Už víc než rok se s ním zabývám, a stále

žádné zlepšení. Věřil byste, že je to nejukrutnější dítě z celého ústavu?“

„Ten světlovlasý malý kr…“ Nedořekl jsem.

( 61 )

Stará dáma přikývne.

„Ten světlovlasý malý Hansi, ano. Dnes dopoledne utýral k smrti

kočku. Slyšeli jsme ji naříkat. Ale než jsme Hansího našli, byla už

mrtvá. Proto ho teď zase nechávám si hrát.“

„Hrát? On nebude potrestán?“

„Tresty se nic nedokáže. Ve hře musí odreagovat svou agresivitu.

Viděl jste přece tu spoušť, jakou způsobil. Každý člověk je někdy ag-

resivní Máme tu úplně normální děti, které vrážejí do těch krásných

starých stromů kapesní nože nebo do nich zatínají sekyry.“

„A vy proti tomu nic neděláte?“

Slečna Hildenbrandová zavrtí hlavou. ,.Ne,“ řekne, „neboť je stále

ještě lepší, když poraní stromy než lidi.“ Přitom jí vypadne z ruky

knížka, s kterou si pohrávala. Sehne se a hmatá po koberci, ale knížku

nevidí, i když leží přímo před ní, a já si s úlekem pomyslím: Vždyť ona

není jen poloslepá, ona je snad úplně slepá!

Rychle knížku zvednu a podám jí ji. Usmívá se.

„Děkuji mnohokrát. Olivere. Tohle elektrické světlo! Vidím výbor-

ně, opravdu! Ale při elektrickém osvětlení…“ Její úsměv povadne, na

okamžik tu ztraceně sedí. Pak se napřímí a mluví rychle dál: „Hansi má

za sebou hrozné zážitky. Přišel na svět ve Frankfurtu. Jeho otec matku

opustil. To byly Hansimu tři roky. Matka vypadá dobře — ještě dnes.

Tehdy se stala tanečnicí, potom pouličním děvčetem. Ale pak si

přivodila dlouhodobou nemoc a nemohla dál pracovat.“ To všechno mi

vypráví slečna Hildenbrandová naprosto věcně, tiše a zase se usmívá.

„Samozřejmě se dostala do tísně. Znám ji dobře. Je asociální a trochu

slabomyslná. Nuže, a v té době, kdy se jí dařilo špatně, připadla na

myšlenku, že Hansimu sváže ruce a nohy dohromady a nechá ho tak

ležet, tři hodiny dopoledne, tři hodiny odpoledne. Mnohdy ještě déle.“

„Ale proč, proboha?“

„Inu, aby z něho udělala mrzáka, samozřejmě! A toho také dosáhla.

Jeho páteř se už nikdy nenarovná. A také hlavu už nebude nikdy držet

zpříma.“

„Mně je nanic,“ řeknu, „a nerozumím ani slovu.“

„Ale to je přece jednoduché, Olivere! Matka chtěla Hansiho poslat

žebrat. Když byl tak pěkně zmrzačen, taky to udělala. Stál vždycky

před nejlepšími restauranty a nočními lokály. Vždycky ho také navlékla

do starých hadrů. Přinášel v té době domů hodně peněz, lakové

zmrzačené dítě přece každého dojme, že?“

„Cožpak nikdo v domě nic nezpozoroval?“

„Bohužel až příliš pozdě. Žebrat ho posílala teprve až večer a tajně,

a zkřivení páteře lidé považovali za přirozené onemocnění. Hansi

( 62 )

neprozradil nikdy ani slovo. Matka mu řekla, že ho zabije, jestli něco

prozradí. Teprve když mu bylo pět let, zasáhl úřad pro mládež. Někdo

učinil oznámení.“

„A?“

„Přišla před soud, protože Hansi řekl jedné pečovatelce pravdu,

i když se tak bál. Ale v soudní síni zase všechno popřel. Nebyly proti

matce žádné důkazy. Dostala jen peněžní pokutu za to, že svého syna

posílala žebrat. „

„Jinak nic?“

„Hansi byl dán do dětského domova. Dostal se do spousty domovů.

Matka se stala služkou u jistého pana Fahrenschilda. Byla opět zdravá.

A stále ještě pěkná, jak se říká. Před třemi roky se ti dva vzali. Matka si

vzpomněla, že chce Hansiho zpátky. Ale tak jednoduše to zase taky

nejde.“ Ztlumí hlas. Předkloní se a šeptá, jako by to nesměl slyšet nikdo

kromě mě: „Neprozradíte to přece šéfovi?“

„Prozradit? A co?“

„To s tou knížkou před chvílí.“

„Určitě ne.“

„Chce mě totiž dát do penze. Můj zrak se prý stále zhoršuje, říká.

A to s tím elektrickým osvětlením mi nevěří. Ale já jsem přece strávila

celý svůj život s dětmi…“

Stará slečna se dívá přes tlusté brýle do prázdna. Je mi jí tak líto, že

se rychle ptám: „A co bylo s Hansim dál?“ Tu se usměje jako

osvobozená a odpoví: „S Hansim? Ach ano! Ten pan Fahrenschild si

přál, aby chlapec byl v nějakém internátě, v dobré škole. Byl ochoten

platit, co to stojí. Ano, ale ani to nebylo tak jednoduché! Žádný internát

v Německu nechtěl Hansiho přijmout. Počůrává se, kouše si nehty. Je

špatný žák. Těžce narušen. Tak jsme ho přijali my. A všechno šlo dobře

— až do vánočních prázdnin. To jsme udělali chybu.“

„Totiž?“

„Pan Fahrenschild přijel osobně sem nahoru a prosil tak vroucně,

aby si směl Hansiho s sebou odvézt, že jsme povolili. Dali jsme se

oklamat, šéf i já. Pan Fahrenschild na nás dělal dobrý dojem…“ Opět se

zadívá do prázdna, řekne ztraceně a sama sobě: „Vždycky jsem se

domnívala, že bych podle tváře člověka mohla soudit o jeho charak-

teru.“

„A nedá se to?“

„Já rozhodně ne. Na mě může působit někdo jako anděl, a přesto to

může být ďábel. Nikdy jste neviděl ty šrámy…“

„Šrámy?“

( 63 )

„Po celém těle. Nechala jsem chlapce hrát se stavebnicí — a přitom

vyšlo ponenáhlu najevo, co se o vánocích vlastně událo. Pan

Fahrenschild jednal s Hansim strašlivě. Proto se také chlapec pokusil

o sebevraždu, když nastaly velké prázdniny. Proto jsme ho nechali tady.

Ale je to těžké, je to s ním velmi těžké. A když teď navíc ještě přichází

do puberty…“ Tolik laskavosti, tolik tepla vyzařuje ze slečny Hilden-

brandové. Myslím si: A žádný nic neví o této téměř slepé ženě, která je

tady nahoře v lesích Taunusu a strávila celý svůj život s dětmi. Nikdo jí

nedá řád, jako dostávají zabijáci, žádné fanfáry nezaznějí na její počest,

pro ni nezbyl žádný záslužný spolkový kříž, nic.

Ptám se: „Tahle stavebnice, užíváte ji u všech těžko vychovatelných

dětí?“

„Ano, Olivere. To je takzvaný Sceno-test. Moderní dětská terapie je

terapie hrou Pozorujeme: jak si dítě hraje? Uvažujeme: proč to teď

dělá? Posloucháme, co samo řekne ke svým nápadům. Pozorujeme,

s kterým předmětem, s kterou osobou se dítě identifikuje. Při vyhod-

nocování testu nejde o to, abychom zjistili stupeň inteligence, charak-

terové vlastnosti nebo nadaní. Chceme získat pohled na způsob a

hloubku konfliktu, kterým dítě trpí.

Sám jste přece viděl, jak to vypadá u Hansiho: Pana Fahrenschilda

krokodýl zabil. Všechny ostatní lidi taky. Matku strčil do klozetu. Kvůli

kousání nehtů a pomočování! A protože je i ,jinak‘ zlá. Jen Hansimu

samému — a Hansi je velký, krásný princ, nejkrásnější loutka ze všech!

— jen jemu krokodýl neublížil. Dal se jím dokonce na provaze odvést

do zoologické zahrady.“

„Krokodýl, to je jeho agresivita?“

Slečna přikývne. „Ano. Ale i jeho naděje, jeho touha, přání být jed-

nou urostlý a silný, mocný, a pomstít se všem, celému světu!“

Řeknu: „Jednou bude velký. Jistě ne silný, jistě ne mocný. Ale bude

dospělý. A co se stane potom?“

„Ano,“ řekne slečna Hildenbrandová a postrčí si brýle na nose. „Co

se stane potom? Možná se náš Hansi stane zločincem, vrahem.“

„To si myslíte?“

„Věřím, že se stane dobrým člověkem,“ řekne tiše.

„Přesto, že dnes utýral kočku? Přes to všechno?“

„Přesto. Kdybych tomu nevěřila, stále a u všech svých dětí, pak bych

nemohla své povolání vykonávat. Pak bych měla jen neúspěchy. Ale já

konám své povolání už víc než čtyřicet let, Olivere, a měla jsem

úspěchy, hodně úspěchů!“

„Víc úspěchů než neúspěchů?“

( 64 )

„Ó jistě,“ řekne a teď už se zase usmívá. „Ale nikdy to nebyly jen

mé úspěchy, vždy mi při tom pomáhali druzí. Musíme si všichni na-

vzájem pomáhat… nikdo není ostrovem.“

„Čím není?“

..Otočte se. Za vámi na stěně je napsán citát. Doktor Florian ho tam

dal pověsit. Čtěte.“

Vstanu a čtu:

Žádný člověk není ostrovem, zcela sám pro sebe. Každý je kouskem

kontinentu, částí pevné země. Odplaví-li moře hroudu, je celá Evropa

chudší, tak jako by byla pohlcena celá role nebo zámek, který patří

tvým přátelům nebo tobě samému. Smrtí každého chudnu, neboť jsem

vetkán do lidského světa. A proto nikdy nechtěj vědět, komu zvoní

hrana. Tobě zvoní.

JOHN DONNE (1573-1631)

„Komu zvoní hrana…“

„Ano,“ řekne stará slečna, „od něho to má Hemingway.“

Chvíli mlčíme, pak se mě zeptá: „Chcete mi pomoci? S malým

Hansim, myslím. Chtěl byste se o něho trochu starat?“

Neodpovídám.

„Aby se nestal zločincem, aby se nestal vrahem. Když vás o to žá-

dám…“

Kočku utýral k smrti, ten malý mrzák. Co tady znamená pomáhat?

Co tady znamená starat se? Tak se mi zdá, že jsem zakotvil v pěkným

internátě!

„Vy máte také své těžkosti, Olivere. A jistě i vy tady naleznete

přátele, kteří vám pomohou. Byla bych ráda, kdyby…“ Zazvonil telefon.

Stará dáma vstane a jde tápavě ke stolu. Najednou je mi jí tak líto, že

zvednu sluchátko a podám jí je.

„Ó děkuji, jak pozorné.“ Ohlásí se. Pak se zatváří překvapeně. „Ano,

náhodou tady je. Můžete ho spojit.“

Podává mi sluchátko.

„Pro mě?“

„Slečna v centrále vás už hledala v Quellenhofu.“

Kdo mi teď sem může volat? Možná matka. Ale ještě dřív. než dám

sluchátko k uchu, vím, že to není moje matka; cítím znovu konva-

linkovou vůni, vidím opět ty velké černé oči, slyším opět The

Brandenburg Gate…

( 65 )

A už tu taky je, ona, její zastřený hrdelní hlas, tichý a uspěchaný.

„Pan Mansfeld?“

„Ano.“

„Víte, kdo mluví?“

„Ano.“

„Musím vás vidět.“

„Kde jste?“

„V hotelu Ambassador. Na kraji Friedheimu. Můžete sejít dolů?“

To začíná pěkně. Možná odtud vyletím dřív, než vůbec spatřím svůj

pokoj.

„Něco se stalo.“

„Přijdu hned,“ řeknu rychle. Jinak mi bude ještě po telefonu vyklá-

dal, co se stalo. Nevím, co to je: Mně stačí jen poznat nějakou ženskou

a už mám trable!

„Vymyslete si nějakou výmluvu…“

„Okay,“ řeknu, protože mě už něco napadlo, „okay, milostivá paní,

pospíším si, abyste mohla odjet domů.“ Pak položím sluchátko, dřív než

může ještě něco říct. „Je mi líto,“ řeknu slečně Hildenbrandové, „ale

musím na okamžik pryč. Jedna přítelkyně mé matky je v hotelu

Ambassador a chtěla by mě ještě na pár minul vidět, než odjede do

Frankfurtu.“

„To je samozřejmé,“ řekne stará dáma a mírně sc usmívá. „Vysvět-

lím vám, jak se k Áčku nejrychleji dostanete. Děti říkají tomuto hotelu

jedině Áčko. Je ostatně přísně zakázáno zdržovat se v Áčku —

i velkým.“

„Ta dáma je na odjezdu. V hotelu se nezdržím.“

„Jistěže, Olivere.“ Ten úsměv. Nevěří mi ani slovo. Proč by taky

měla. Já bych si taky nevěřil ani slovo. Co se jen mohlo stát?

„Omluvte mě. prosím, u pana profesora Floriana, jestli zatím přijde.“

„Samozřejmě.“

A pak mi vysvětlí cestu.

Když odcházím, musím projít místností, ve které si hraje malý

Hansi. Vybudoval zoologickou zahradu a zničil ji stejným způsobem

jako předtím obývací pokoj. Zvířata leží kolem, mříže jsou převrácené.

„Hannibal,“ řekne s úsměškem.

„Co Hannibal?“

„Udělal to. Všechno. Prorazil mříže. Zvířata zakousl.“ Krokodýl sedí

uprostřed stolu. Krásný princ na něm hrdě jede.

„Ale já, já si s ním můžu dělat, co chci,“ řekl Hansi. „Má mě rád!“

„To je ale výborné!“ řeknu.

( 66 )

Komický, každý si přeje bytost, která by ho měla ráda. I kdyby to

měl být krokodýl. Hansi. Verena. Já a ty. A mlynářova kráva. Mlyná-

řův osel si to přeje taky.

12

Tohle Áčko, to je tedy senzace! Znáte Carlton v Nizze? Tak tedy

něco podobného. Tři parkoviště. Golfová hřiště. Tenisové dvorce. Vo-

dotrysky, pestře osvícené. Mercedes, mercedes, mercedes. Jedno BMW.

A zase mercedes. Nic jiného tady nevidíte. Livrejovaný vrátný rozráží

skleněné otáčivé dveře pro překrásné dámy v koktajlových šatech, pro

ctihodné pány ve smokinku. Jak tak pomalu projíždím kolem osvětlené

fasády téhle obrovské bedny, slyším hrát nějakou kapelu.

Tady se tedy schází smetánka frankfurtské společnosti, panstvo,

který má tady nahoře svý bejváčky.

Pravděpodobně je to taky I.A luxusní ubytování pro manažery a

generální ředitele, prahnoucí po odpočinku. Tady si asi ubytovávají své

kočičky. Jak praktické! Jen půl hodiny od Frankfurtu. A přitom tak

veliké. Paní manželce se může vždycky říct, že se jede na zasedání.

Nějaké zasedání se v téhle monstrboudě přece vždycky koná. Náramně

šikovný!

A norkové kožichy!

Člověče, to tady frčí! Jeden pěknější než druhý. Když si tak jeden

pomyslí: Před jedenadvaceti lety jsme začali největší válku všech dob,

před patnácti lety jsme ji prohráli.

Právě přináší nějaký poslíček celofánový kartón. Je v něm dobrých

třicet orchidejí. Sotva s tím proleze otáčivými dveřmi. Štěstí, že jsme ji

prohráli. To jako válku, myslím. Kdo ví, jestli bychom jinak měli máslo

na chleba?

Ale kde je Verena Lordová?

Ze se nepostaví přímo před portál, to je mi jasné. Bude tu jistě někdo

z panstva, kdo zná ji a pana manžela. Ale už jsem projel kolem celého

portálu, objel jsem hotel a silnice je zase ve tmě.

Copak má tohle znamenat, ctěná dámo?

Počkat!

Tamhle stojí děvčátko na kraji silnice, vedle ní obrovský světle

hnědý boxer s vyplazeným jazykem. To děvčátko mává. Roztomilá:

světlé vlásky, modré oči. Modrý svetřík. Bílá suknička. Modrobílé

proužkované ponožky. Bílé botičky.

( 67 )

Zabrzdím. Vytočím okno. Maličká se na mě podívá smrtelně vážně a

zeptá se: „Jsi strýček Mansfeld.“

„Ano, Evelyno,“ řeknu.

„Odkud víš, jak se jmenuji?“

No, to opravdu nebylo tak těžké, ne.

„Jeden ptáček mi to zacvrlikal do ucha. Nastup.“

„Smí Asad taky nastoupit? To je totiž můj pes, víš?“

„Come in, Asad,“ řeknu, sklapnu pravé sedadlo a Asad vyšplhá

s funěním za mě.

„Ty taky,“ řeknu Evelyně a zaklapnu sedadlo zpátky.

Nastoupí. Jedu dál. Evelyna má v ruce tabulku čokolády: „Chceš?“

zeptá se mě.

„Ne, děkuji. Sněz ji sama. Máš čokoládu určitě ráda.“

„To ano,“ řekne a kousek uždíbne. „Marcipán mám samozřejmě

ještě raději, ten mám ze všeho nejraději.“

„To si myslím,“ řeknu. (Je mi špatně, jen když slyším to slovo.)

„Dobrý večer, strýčku Mansfelde,“ řekne způsobně a podá mi ruku

„Když sedím, tak ani nemůžu udělat pukrle. To já jinak vždycky

udělám.“

„Já přece taky,“ řeknu, tomu se musí strašně smát. „Teď tomu

věřím,“ řekne potom, když si ukousne takový kus čokolády, že se

málem zakucká.

„Čemu?“

„Co maminka říkala.“

„Co říkala maminka?“

„Mám tě k ní dovést, protože jsi hodný strýček a pomůžeš nám.“

„Jak pomůžeš?“

„No víš přece,“ říká tiše. „Kvůli tatínkovi. Proto nesmí nikdo vědět,

že se setkáte.“

„Ne, nikdo, Evelyno.“

„A tatínek, už teprv ne. On totiž není mým opravdovým tatínkem,

víš?“

„Vím všechno.“

„Jsi prima, strýčku Mansfelde. Mám tě ráda.“

„Já tě mám taky rád, Evelyno.“

To je pravda. Mám vůbec děti rád. Na to dělalo už hodně mých ka-

marádů hloupé vtipy. Ale je to pravda: Neznám nic roztomilejšího, než

jsou malé děti. Vy snad ano?

„Ano, ale kde je maminka?“

„Tamhle vpředu odbočuje cesta. Tou musíme jet nahoru. Maminka

tam čeká. Tady nemohla čekat. Kvůli lidem, chápeš?“

( 68 )

„Ano.“

„A já jsem ji musela doprovodit. Kvůli zahradníkovi. A kvůli slu-

hovi. Aby tatínkovi nic neřekli, že maminka ještě jednou odešla sama.

Řekly jsme, že se ještě projdeme.“

„Vy před sebou nemáte žádná tajemství, že?“

„Ne, my si řekneme všechno. Vždyť taky má jenom mě,“ řekne

maličká. „Tamhle stojí.“

Vyjel jsem nahoru úzkou lesní cestou, podle které se táhne z. obou

stran řada mohutných stromů. Dál nahoře vidím prastaré zdivo. Co je

to? Rozhledna?

Tam stojí, zpola za stromem, stále ještě má šátek na hlavě, ale už

nemá tmavé brýle. Zato má tmavě modrý plášť do deště s vyhrnutým

límcem, pásek pevně stažený. Je ve tváři velmi bledá. Nebo to jen tak

vypadá ve světle reflektorů? Teď zastavím vedle ní. Evelyna okamžitě

vystoupí.

„Asade!“

Boxer vyskočí za ní. „Nechám vás tady, dokud mě nezavoláte.“

„Ano, miláčku.“

„Ale nechte alespoň svítit malá světla, prosím vás, já mám jinak

strach. Pojď, Asade!“

Boxer běží za ní, když poskakuje nahoru cestou ke staré věži. „Co se

stalo?“ ptám se.

..Proboha, tak vy jste ho nenašel?“ řekne Verena.

„Co?“

„Můj náramek.“

„Vy jste ztratila svůj náramek?“

Nezmůže se na víc, než že přikývne, vytáhne z kapsy pláště baterku

a prohledává jaguára. Vystoupím. Sklapnu sedadla. Taky mám baterku.

Prohledáváme celý vůz nejméně pět minut. Nic. Slyším křičet všechny

možné ptáky a jinou zvěř. V lese je hodně zvuků. Před námi vidím

Evelynu a jejího psa jako drobné siluety. Evelyna sbírá kameny, hází je

a Asad je nosí zpátky. Často při tom štěká.

Nakonec sedíme vedle sebe ve voze, dveře jsou otevřené a já zase

cítím její parfém.

„Nemáte cigaretu?“ zeptá se tak tiše, že ji sotva slyším. Podám jí

jednu a sám si taky vezmu, oba kouříme. Chvíli mi je úplně špatně,

protože si pomyslím, že si ona myslí, že jsem náramek ukradl. Ale pak

je mi zase líp, protože mi položí ruku na rameno a řekne svým

zastřeným hlasem: „Vy máte se mnou jenom nepříjemnosti.“

( 69 )

„Nemluvte tak. Je mi to líto. Říkal jsem vám cestou, že máte uzávěr

na náramku otevřený. Vzpomínáte si?“ Přikývne. „Když jste mi strhla

volant a já se po vás ohnal, slyšel jsem něco cinknout. To asi spadl na

zem.“

..Ale kde je teď?“

„Když jste vystoupila u dubu…“

„Tam jsem prohledala každý centimetr.“

„Možná ho našel někdo před vámi.“

„Ano,“ řekne, „to je možné. Byl jste v internátě?“

„Musel jsem ještě čekat na ředitele. Ale vůz jsem zamkl. Nikdo ne-

mohl…“

Teď mě to konečně napadne.

„Merde!“ řeknu.

„Co merde?“

„Ta holka,“ řeknu. „Sakra, ta holka!“

13

Když Vereně všechno vylíčím, sedí docela tiše a kouří a dívá se

dopředu, kde si nedaleko hraje její dcerka se psem. Zeptá se: „Domní-

váte se, že to děvče náramek ukradlo?“

„Docela určitě taky ulekla, když jsem na ni zavolal.“

„Zapněte rádio.“

„Proč?“

Aby nás nikdo neslyšel.

„Tady nikdo není. Myslíte, aby vaše malá nic neslyšela?“

„Ano.“

„Ta je přece při vás. Říká, že před sebou nemáte žádná tajemství.“

„Nemůže vystát mého muže. On ji nemůže vystát. Myslí si, že o mně

všechno ví. Dala by se spíš zabít, než by mě prozradila. Ale přirozeně

neví všechno. Ach! Neví vůbec nic!“

A přitom by toho jistě bylo tolik, co by se člověk mohl dovědět,

pomyslím si, ale neřeknu to, jen zapnu rádio.

„Máte tušení, kdo byla ta dívka?“

„Ani v nejmenším.“

„Tedy nemáme ani tu nejmenší šanci, že náramek zase dostaneme.“

„To není řečeno. Musím přemýšlet. Musí být nějaká cesta. Nějaká

cesta se vždycky najde. Nevzrušujte se, prosím vás, zůstaňte klidná.“

„Není žádná cesta. Nikdy se nenajde žádná cesta,“ řekne. „Ale já se

nevzrušuju. Jsem docela klidná. Nemějte strach.“

( 70 )

„Evelyna říkala předtím něco, čemu jsem nerozuměl. Váš manžel

nepřijel domů?“

„Ne, právě že ne.“

„Nerozumím.“

„Jen zavolal. Má něco v úmyslu. Něco chystá.“

„Co chystá?“

„To nevím.“

„Nesmíte se bát.“

„Nebojím se. Nemám strach.“ Ale ruka se jí třese tak, že jí upadne

cigareta. „Ach bože,“ řekne, „přála bych si, abych neměla tak hrozný

strach!“

Položím jí ruku kolem ramen a ona se nevzpírá, ano, dokonce se ke

mně přitiskne a řekne zajíkavě: „Nevíte, v jaké jsem situaci, pane

Mansfelde. Netušíte to. To s tím náramkem mi tak právě ještě chybělo.“

„Pojedu zpátky do internátu. Ohlásím krádež. Prohledají všechny

dívčí pokoje. Nebo mě napadne něco jiného. Určitě mě něco napadne!

Já tu holku najdu! Najdu ten náramek! Ne. Ne. Prosím vás, neplačte!“

„Já přece vůbec nepláču,“ řekne, ale protože se teď opírá tváří o mou

tvář, její slzy stékají po obou našich tvářích a její malá holčička tam

vpředu na osamělé lesní cestě před starou věží skáče a tancuje a hází

kamínky.

„Co řekl váš manžel do telefonu? Přesně! Naprosto přesně!“

„Ze už dnes nepřijede nahoru, ale zůstane ve Frankfurtu.“

„A kdy přijede?“

„Zítra večer.“

„Tedy máme ještě celý jeden den čas!“

„Jestli nepřijede za hodinu. Jestli už tady dokonce není…“

..Musíte přestat plakat, opravdu!“

„Neznáte ho. Neznáte ho! Měla jsem už celou dobu pocit, že Enri-

covi nedůvěřuje…“

Enricovi? Ach tak… ten…

„A teď ještě ten náramek. Když přijde a náramek bude pryč, má jen

o důvod víc! Ztracený? To mi nikdy neuvěří! Už jednou řekl, že má

Enrica za gigola…“

„Mlčte!“

„Co?“

„Zakazuji vám, abyste něco takového říkala. Musíte snad vy dávat

nějakému muži peníze, aby vás miloval?“

„Ach, co vy víte!“

„Nic,“ říkám, „přirozeně že nevím vůbec nic.“

( 71 )

Žena, kterou držím v náručí, jako by byla moje milenka, řekne: „Vy

jste bohatý. Byl jste vždycky bohatý. Já ne. Já jsem byla taky tak chudá,

že už jsem neměla chleba pro Evelynu a pro sebe. Víte, co je to bída?“

„Už jsem o tom něco slyšel.“

„Nic nevíte! Vůbec nic! Toho večera, co jsem se seznámila s mým

mužem…“

Nedořekne. V tomto okamžiku Evelyna s boxerem přibíhá po cestě

dolů k nám a Verena se rychle narovná. „Copak je, kotě?“

Boxer štěká.

„Ticho, Asade! Promiň, maminko, že ruším. Ale myslíš si, že nám

strýček Mansfeld opravdu pomůže?“

„Když to půjde…“

„Půjde to, strýčku Mansfelde?“

„Určitě, Evelyno, docela určitě.“

„To je príma!“ Dá mamince pusu. „Nezlob se, ale já jsem byla tak

zvědavá, že už jsem to nemohla vydržet. Teď zůstanu tak dlouho pryč,

dokud mě nezavoláš. Pojď Asade!“

A zase se psem odběhne. Díváme se s Verenou za ní.

„Ona je všechno, co mám,“ řekne Verena.

„Tak toho máte hodně. Co bylo toho večera, když. jste se seznámila

se svým manželem?“

Verena se směje. Zní to trochu hystericky.

„Toho večera, milý pane Mansfelde, jsem měla ještě tlevět marek

osmdesát a tucet tabletek veronalu.“

„Jak jste k nim přišla?“

„Od jednoho lékárníka, Předstírala jsem mu pár týdnů lásku, spala

jsem s ním, rozumíte — vždycky, když měl noční službu.“

„A přitom jste tabletky ukradla.“

„Ano. Abych se mohla zabít.“

„A Evelyna?“

„Evelynu taky. Toho večera jsem tedy vzala těch devět marek osm-

desát a odešla jsem s nimi. Mělo to být naše poslední jídlo. Potom…

potom jsem to chtěla udělat…“

„Ale neudělala jste to.“

„Ne. Když jsme šly domů, vběhla Evelyna málem pod auto. Za vo-

lantem seděl on.“ A pak se najednou rozkřičí: „Já už se zpátky do tý

mizérie nevrátím! Bez chleba! Žádný světlo! Plyn! Už nikdy! Už nikdy!

Já těch třicet tabletek ještě mám! Jestli mě vyhodí, tak to udělám!“

Je mi to opravdu nepříjemné, ale ona křičí tak hlasitě, že už se Eve-

lyna dívá směrem k nám. A jestli jde dole na silnici někdo kolem, ro-

zumí každému slovu. Musím to udělat. Není to pro mě lehký. Udeřím ji

( 72 )

do tváře. Dvakrát. Zleva. Zprava. Zajíkne se. Nechá pusu otevřenou.

Ale teď už nekřičí.

14

Nad zpětným zrcátkem je malá lampička, tu rozsvítím, otočím zr-

cátko k ní a řeknu: „Takhle vás nikdo nesmí vidět.“

Poslušně jako dítě vyndá z pláště pudřenku a rtěnku a dává se do

pořádku. Sleduji ji při tom a myslím si, devět marek osmdesát, devět

marek osmdesát, třicet tablet veronalu. Jak je krásná, jak krásná, jak

krásná.

Řeknu: „Tehdy jste byla chudá. Ale nebyla jste chudá vždycky.“

„Odkud to víte?“

„Nevím, cítím to. Vaše rodina musela být kdysi velmi bohatá. Pro-

tože jen někdo, kdo zná bohatství a na čas je ztratí, má takový strach je

znovu ztratit a zase být chudý.“

Mlčí.

„Nechcete mi říct, odkud pocházíte?“

„Ne.“ Zní to zle, agresivně, ostře.

„No tak tedy ne. Budete teď alespoň rozumná?“

Přikývne. Taky si myslím, že už teď bude rozumná, jinak by se ne-

nalíčila.

„Pojedu zpátky do internátu. Vy půjdete domů. Panu profesorovi

Florianovi řeknu, že mi někdo ukradl náramek mé matky. Dala mi ho,

abych ho donesl k jednomu frankfurtskému klenotníkovi. Ta holka ať je

to kdokoliv — s ním nemůže být daleko. Všechny děti musejí v osm

být ve svých pavilónech. Tak se udělá všude prohlídka. Trvám na tom.

Jinak zavolám policii.“

„Policii…“ Zírá na mě.

„Je to náramek mé matky, nezapomeňte na to! Mám tedy dobrý

důvod. Jestliže váš manžel skutečně přijede teprve zítra večer, máme

fůru času.“

„A jestli mě tím chce jenom oklamat?“

„K sakru, to přece nebude jediný šperk, který máte, nebo snad ano?“

„Ne. On… daroval mi hodně šperků.“

„No tak! Třeba si ani nevšimne, že ho nenosíte. A když si toho

všimne, tak jste ho prostě půjčila nějaké přítelkyni. Nějaká lež vás snad

taky napadne! Nejste přece včerejší.“

„Musíte mít o mně pěkné mínění.“

( 73 )

„Chci vám říct, co si myslím: jsme jeden druhému tak podobní jako

klíč a zámek, do kterého klíč patří. A proto mám o vás dobré mínění,

ano, tak je to!“

Na to neřekne nic.

„V kterém místě je vaše vila?“

„Když se podíváte přes starou věž…“

„Mám bydlet v Quellenhofu. Znáte to?“

„Ano.“

„Je tam od vás vidět?“

„Z mé ložnice.“

„Spíte sama?“

„Ano. Můj muž a já už spolu celou věčnost…“

Jednou bych chtěl potkat takovou, která tohle neříká! Přitom nejsem

ani její milenec. To už je snad nemoc. I muži! Ti taky. Intimní styk

s mou ženou? Už celá léta ne!

„Vy máte baterku. Já ji mám taky. Dnes večer přesně v jedenáct se

podíváte z okna. Když každou pátou vteřinu bliknu jedenkrát, tak se mi

ještě nepodařilo nic vypátrat a věc vypadá bídně. V tom případě se

setkáme zítra ráno v osm zase tady a budeme uvažovat dál.“

„V osm přece musíte do školy.“

„Nemusím vůbec nic,“ řeknu. „Vy odpovíte vždycky taky bliknutím,

abych věděl, že jste mému signálu rozuměla. Teď dál: Když zablikám

vždycky dvakrát rychle za sebou, tak už náramek mám. Pak taky

přijdete zítra ráno v osm sem a já vám ho dám. Tak pozdě v noci už

nesmíte z domu, ať je váš manžel doma nebo ne. Ale budete pak

alespoň klidněji spát.“

„Za celý život ještě pro mě nikdo neudělal tolik…“

„Ano, ano, to je v pořádku, Když zablikám vždycky třikrát po sobě,

tak to znamená: Vím, kdo je ta holka a kde je náramek, ale potřebuji

ještě čas. Musíme myslet na všechny možnosti V tomto případě

zablikejte, že jste mi rozuměla. A pak zablikám dobu, ve které doufám,

že vám náramek budu moct dát. Tedy: Osmkrát je osm hodin,

třináctkrát je třináct hodin, a tak dál. Jasný?“

Němě přikývne. Teď už má tvář zase v pořádku. Světlo malé lam-

pičky nad zpětným zrcátkem dopadá na nás oba. Dívá se na mě, a já

mám z jejích černých očí závrať. Nechci to udělat, chci se chovat způ-

sobně, ale jsou to její oči, její nádherný oči. Přitáhnu ji k sobě, abych ji

políbil. Tu vezme mou ruku a vede ji ke svým rtům pohybem, který je

stejně něžný jako odmítavý — a krásnější než nejkrásnější políbení,

jaké jsem kdy dostal.

„I am sorry,“ řeknu rychle, obejdu vůz a pomůžu jí vystoupit.

( 74 )

„Neztraťte nervy. Dokážeme to. To by bylo k smíchu, kdybychom to

nedokázali. Já už jsem zažil něco takových malérů!“

„Jste velkolepý,“ řekne.

„Jsem jen velká špína a jinak nic. Ale vy, vy se mi tak líbíte! Já…

já… bych pro vás udělal všechno, všechno.“

„Děláte už pro mě velmi mnoho.“

„Taky za to něco žádám.“

„To jsem si všimla.“

„Ten pokus políbit vás? Čistě reflexní pohyb. Rutina. To dělám

vždycky. Ale jestli váš náramek najdu, tak budu něco chtít!“

„Co?“

„Těch třicet tabletek veronalu.“

Nic na to neodpoví.

„Jestli na to nepřistoupíte, tak jdu od toho.“

„Pane Mansfelde, nemáte opravdu tušení v jaké situaci se nacházím,

náramek v to nepočítaje…“

„Nechci nic vědět. Chci těch třicet tabletek. Dostanu je, nebo ne?“

Dívá se na mě tak dlouho, že se mi zase zamotá hlava, pak přiloží

znovu mou ruku ke rtům a přikývne.

„Tak přesně v jedenáct,“ řeknu ještě jednou.

Ale to už odchází, nahoru ke staré věži, kde si hraje její holčička a

boxer Asad. Oba jí přibíhají naproti. Matka a dcera mávají. Zamávám

jim také, ale jenom jednou. Pak si sednu do vozu, zapnu dálková světla,

a jak sjíždím dolů k silnici, Verena, Evelyna a pes už mizejí za starou

černou věží v černém lese. Těsně před křižovatkou zastavím a zvednu

ke tváři ruku, kterou ona přitiskla ke rtům. Voní po Diorissimu, po

ženě, jejím líčidle a pudru. Zavírám oči a přejedu si rukou po tváři,

a ptáci křičí a lesní zvířata spolu hovoří a přede mnou po silnici sviští

auta.

Vůně jejího parfému, jejích rtů, její ruky, její pleti teď zahaluje mou

tvář. Otevřu znovu oči a podívám se na svou ruku. Sbalím ji v pěst, jako

bych tak mohl tuto blahou vůni déle uchovat. Přitom mě napadá, že

Milton (John se jmenuje, myslím, ten velký anglický básník, no jistě, vy

ho určitě znáte), že tedy tenhle Milton strávil celý svůj život v Itálii.

Měl tak rád tu zemi. Nazýval ji rájem. Ve stáří oslepl. Tak ho dopravili

jeho přátelé zpátky do studené, mlhavé Anglie a on seděl ve svém domě

večer co večer před ohněm v krbu s usušenou prastarou olivou v ruce.

Hospodyně vyprávěla sousedům, že se Milton při tom vždycky usmíval.

Olivu si s sebou přivezl z Itálie. A své hospodyni jednou řekl: „Když

držím v ruce tento malý plod, tak jsem znovu tam, kde jsem byl kdysi

( 75 )

tak šťasten. Pak zase znovu všechno vidím, Florencii a Neapol, Milán a

Řím, svůj ráj. Držím teď ráj ve své ruce.“

Držím teď ráj ve své ruce…

Ale vůně vyprchá, tak rychle, tak rychle. Zdalipak všechno krásné je

tak pomíjivé? Jistě. U všech lidí. Jen zlo, hrůza mají trvání. Něžnost, to,

co vhání slzy do očí, protože i ty potřebuješ někoho druhého, tenhle

úsměv, dotek prstů a rtů, tahle vzpomínka, to všechno pomíjí, odvane,

je brzo zapomenuto.

Musím koukat, abych náramek splašil. Třicet tabletek veronalu při-

jde možná i mně někdy vhod.

Ukazatel. Dupnu na pedál. Zpátky ke škole. To je na blití, jak já jsem

někdy sentimentální! Bohudíky, je to pryč.

Ne. Proč mám lhát?

Ještě to nepřešlo. Obávám se, že to nepřejde nikdy. Ne s Verenou.

Ne s touhle ženou. Nelogické, co? Právě jsem napsal pravý opak!

15

Vystřelí za ukazatelem jako dělová koule, jako hejkal, jako můra ve

snu, jako skřet. Já se tak děsně leknu, že dupnu na brzdu a motor mi

chcípne. Škubne to se mnou a letím přes volant. Když se znovu na-

rovnám, stojí přede mnou, zmrzačený, drobný, tajemný. Skřet. Zlý

duch. A znovu ten potměšilý úsměv, který pitvoří jeho tenké rty.

„Polekal jsem tě?“ ptá se malý Hansi.

„To tedy jo.“

„Já jsem si tě vyčíhal.“

„Cože?“

S ironickým nářkem řekne: „Všichni mě tady maj za blba. Samo-

zřejmě jsem poslouchal, když jsi telefonoval. Poslouchal jsem už dřív,

když Hildenbrandka mluvila o mně. Co jsi řekl tý ženský?“

„Jaký ženský?“

„No tý, co ses s ní pravě sešel. Šéf už ostatně přišel nahoru. Řekl,

abych si přestal hrát a šel do Quellenhofu. Tak cos jí řekl?“

„Poslouchej, teď už tě mám dost. Koukej vypadnout! Musím k šé-

fovi.“

„Všichni mě maj za blba,“ naříká dál. „Řekls jí, že jí ten náramek

zase najdeš.“

„Jaký náramek?“

„Tak abysme to zkrátili,“ řekne s úšklebkem. „Obelhal jsem tě.“

„Kdy?“

( 76 )

„No, když ses mě ptal, jestli jsem neviděl holku v široký sukni. Řekl

jsem, že ne. Ale viděl jsem ji. Slyšel jsem nějakej hluk, a když jsem

zvedl závěs, byla tam. A že ukradla náramek, to jsem taky viděl,

blejskal se a svítil.“

Mě najednou polije horko, chytnu ho za jeho politováníhodnou paži

a přitáhnu si ho těsně k sobě.

„Au! Pusť! To bolí!“

„Viděl jsi ji tedy!“

„Vždyť říkám, že jo!“

„Víš, jak se jmenuje?“

„Jasně.“

„Tak ven s tím!“ Na to mlčí.

„Jak se jmenuje?“ ptám se a třesu s ním. Najednou vidím, jak se mu

začínají třást rty. Pustím ho. Zamumlá: „Řeknu ti to. Ale s jednou

podmínkou.“

„S jakou podmínkou?“

„Ze budeš mým bratrem,“ řekne tiše.

„Co je to za blbost?“

„To není blbost.“ Teď najednou úplně změkne. „Koukej, všichni ta-

dy nahoře jsou přece bez rodičů. Nebo je nemaj rádi. Všichni jsou tu

úplně sami. Tak si hledaj vlastní příbuzný. Dělaj si vlastní rodiny, aby

už nebyli tak sami. To se tady dělá už dávno, hodně let. Noah je brat-

rem Wolfganga, Walter je bratrem Kurta. Všichni maj bratry nebo

sestry. Nebo sestřenice a bratrance. Otce a matky ne, to neexistuje.

Těch má každej plný zuby — jako já.“ Teď mluví horlivě a rychle a drží

mi svými drobnými ručičkami pevně ruku. „Takovýmu bratrovi nebo

sestře se člověk může se vším svěřit. Dokonce se může vybrečet, když

je sám s takovou sestrou nebo bratrem. Všichni tady maj bratry a sestry.

Jen já ne. Už jsem prosil všechny. Nikdo mě nemá rád.“

„Proč ne?“ ptám se i když to dobře vím.

„No, protože vypadám tak hnusně. Ale já bych měl tak rád nějakýho

bratra! Takovýho velkýho. Ty jsi tady největší, nejstarší. Ostatní

puknou zlostí! Staneš se mým bratrem, když ti řeknu, kde ten náramek

je?“

Když řeknu ne, ten mrzák je schopen tu holku varovat. To by mohla

náramek schovat dřív, než začne prohlídka. A taky to pro mě samo-

zřejmě není nijak výhodný, když si to přihasím k Florianovi rovnou

s policií. Mírnou cestou by to bylo samozřejmě nejlepší. Ale jestli lže?

„Můžeš dokázat, že ten náramek má?“

„V pěti minutách.“

( 77 )

„Cože?“

„Řekl jsem v pěti minutách. Jestli se staneš mým bratrem. Chceš?“

Co je to pět minut? Give him a chance.

„Kolik je ti vlastně Hansi?“ ptám se.

„Jedenáct,“ ušklíbne se.

„Ano,“ řeknu. „Stanu se tvým bratrem.“

Oběhne kolem vozu a vyleze na sedadlo vedle mě. „Jeď doleva tou

cestou nahoru. Ke Starýmu domovu. Tam bydlej velký holky.“

Les je propleten cestami jak labyrint. Mám pocit, že jsem vjel do

tunelu, do tunelu ze samých starých stromů. A znovu slyším zvěř v lese.

Jaký je to večer! Jestlipak už šéf hodně zuří, že na mě musí tak dlouho

čekat? Hansi si mě neustále prohlíží. To mě znervózňuje k zbláznění.

Znáte to, ten vlhký pohled dětských očí? Plný důvěry, plný lásky?

Bože, do čeho jsem to tady sletěl?

„Znám tu holku docela přesně,“ řekne Hansi. „Vím dokonce, jak

vypadá nahá. Většina holek si zatahuje záclonu, když se svlíká, ale

některý ne. Ty pozoruju.“

„Ty se přikradeš k domu?“

„Jo. Musíš dávat pořádnýho bacha a zout si boty, aby vychovatelky

nic neslyšely. Musíš si teď taky zout boty. Viděl jsem jednou dokon-

ce…“ Odmlčí se a směje se. „To ti povím někdy později. Na to po-

třebuju víc času. Teď zabrzdi, jinak nás uslyšej.“

Zajedu tedy s vozem kousek dál do lesa mezi dva stromy a vypnu

motor a zhasnu světla. Jen studené světlo přibývajícího měsíce osvět-

luje krajinu.

„To je ale sviňárna,“ řeknu, „koukat na holky, když. se svlíkají a tak.

To správný kluk nedělá.“ (Právě já, já mám tohle zapotřebí!)

Odpoví vážně: „Já nejsem žádnej správnej kluk. Nejsem dost hlou-

pej, abych byl hodnej. Jsem zlej. Slyšel jsi to. Jdi za mnou.“

Poslechnu ho.

Šeptá: „Když mě šéf předtím poslal pryč, tak už jsem sem zaběhl. To

byla zrovna ve svým pokoji a hrála si s náramkem.“

„Spí sama?“

„Jo. Žádna holka s ní nechce bydlet. Všechny ji nenáviděj.“

„Proč?“

„Přebírá jim všechny kluky. My jí tady říkáme jen Superštětka. Po-

řád se jen fintí jako filmová hvězda. Je úplně zblázněná do náhrdelníku,

skleněnejch perel a takovejch těch věcí. Všichni věděj, že pořád krade.

Ona všechno, co ukradne, schová. Tak dobře, že nikdo ještě nikdy nic

nenašel! Třeba má ještě náramek na ruce. Snad budeme mít štěstí. Teď

( 78 )

už ale nesmíme mluvit. A boty si musíme zout. Nech si je tady, co je

mám já,“ řekne Hansi. „To je strom, kde si je vždycky nechávám.“

V ponožkách putujeme tedy lesem ke staré vile. Všechna okna jsou

osvětlená. Místo před domem je prázdné, všichni rodičové už odjeli.

Šlápnu na suchou větvičku, zapraští a zlomí se. Hansi sebou cukne.

„Dávej přece bacha, člověče!“

„To mě mrzí.“

„To mě mrzí! Kdybych byl takový nemehlo jako ty, neviděl bych

ještě ani jedny prsa!“

Neřekl prsa. To bude pěkný kvítko, tenhle jedenáctiletý klouček! Ale

nebudeme všichni jednou takoví?

Najednou jsem nervózní.

Jestli je pravda, co říká… jestli je to pravda…

Dorazili jsme ke Starému domovu. Je to taková hračičkářsky po-

stavená vila s věžičkami a s arkýři, s balkónky, a já si pomyslím, jak by

to bylo snadné vyšvihnout se nahoru na některý ten balkón a kolik

kluků už to asi takhle udělalo. Zevnitř vily jsou slyšet dívčí hlasy,

smích, hučení vody a nejméně deset gramofonů. Všechno dohromady.

Máme kliku, že dělají takový rámus!

Hansi mě chytí za ruku a táhne mě k nízkému křoví vzadu za do-

mem. Jedno okno se záclonami. Další okno se záclonami. Támhle: okno

bez záclony! Ten malý skrček se vytáhne nahoru po římse. Já jsem dost

velký, já vidím do osvětleného pokoje i tak. Postel. Stůl. Židle. Skříň.

Umývací kout. Na stěně obrázky filmových hvězd, vystříhané

z časopisů. Brigitte Bardotová. Tony Curtis. Burt Lancaster. O. W.

Fischer. Elizabeth Taylorová. Všechny stěny jsou polepené těmihle

pestrými bonbónovými obrázky. Na stole gramofon. Slyším desku,

která právě hraje: „Love is a many-splendored thing…“ To je ze „Vší

nádher na zemi“. Tu mám taky.

Při téhle smutné písni krouží pomalu po místnosti asi sedmnáctileté

nebo osmnáctileté děvče. Má na sobě modrou širokou sukni bílou

halenku a nízké boty. Vlasy v barvě lví srsti. Dost dlouhé hodně na-

tupírované a sčesané z vysokého čela dozadu, má svázané černou

služkou. Pod stužkou jí vlasy trčí jako hříva na všechny strany, přes

záda, přes ramena. Má rozpřažené ruce a skutečně: na pravém zápěstí se

blýská. Verenin náramek. Dívá se na šperk jako na milence. Neodtrhne

od něho oči. Najednou sebou trhne a já už si myslím, že nás

zpozorovala, a rychle se skrčím.

„To nic,“ šeptá Hansi, „to jen někdo zaklepal.“

Skutečně.

( 79 )

Superštětka volá: „Okamžik, právě se oblékám!“ Pak pospíchá ke

své posteli, odtáhne ji od zdi, klekne si a vytáhne velmi pomalu a velmi

opatrně ze zdi cihlu. V malé dutině vidím ledacos blýskavého. Stáhne

Verenin náramek, dá ho dovnitř a opatrně zase zastrčí cihlu na své

místo. Pak narovná postel a jde ke dveřím.

„Teď to víme,“ šeptá Hansi.

Odplížím se od domu, zpátky do lesa. Hansi mě vede ke stromu, kde

jsme si nechali boty. Zatímco se obouváme, říká: „Musíš počkat až do

rána.“

„Přece nejsem blázen! Já jdu hned zpátky!“

„Jo,“ řekne a zasměje se, „a co uděláš potom?“

„Dojdu si pro ten náramek.“

„Tak teď ti něco povím. Když takhle začneš, nedostaneš náramek

nikdy! Teď jsou domovní dveře zavřený. Takže musíš zazvonit. A ote-

vře ti vychovatelka. Víš, co udělá? Buď tě okamžitě vyhodí — nebo ti

řekne, že musíš počkat, a zavolá šéfovi. Dokud ten nepřijde, do domu

se nedostaneš ani za nic! A za tu dobu, která zatím uběhne, Superštětka

ten krám schová tak, že už to nikdy nikdo nenajde.“

Na tom ovšem něco je.

„Zítra,“ řekne Hansi, „zítra dopoledne, když je škola, to si musíš pro

ten náramek dojít. Do který třídy chodíš?“

„Do osmý.“

„No príma. Superštětka taky. Prostě řekneš, že je ti špatně.“

„A pak?“

„Poletíš sem. Nejlíp těsně před dvanáctou. Dopoledne jsou všechny

domy otevřený a prázdný. Kluci a holky ve škole. Vychovatelky po

nákupech nebo u jídla. A těsně před dvanáctou vypadnou i uklízečky.

Teď víš, kde má pokoj. Tedy nic jinýho než vpadnout tam a vypadnout

s náramkem!“

Přemýšlím. A čím déle přemýšlím, tím je mi jasnější, co říká.

„Máš pravdu.“

„Já mam vždycky pravdu,“ řekne, jak jde po mém boku lesem. „Ale

tady si všichni myslej, že jsem blbec.“

„Já ne.“

Tu začne ve tmě hledal mou ruku a já ji tedy pevně uchopím, protože

on je přece teď můj „bratr“ a boy, o boy, prokázal mi pořádnou službu!

„Že je ale kus, co?“ řekne.

„To ano. A že by náramek ještě dnes odnesla…“

„Vyloučeno. Nikdo už nesmí z barabizny ven.“

„Jak se jmenuje?“

„Geraldina Reberová.“

( 80 )

Teď jsme u mého vozu.

„Děkuji ti, Hansi,“ řeknu.

„Blbost. Já děkuju tobě,“ řekne a má najednou zase ty oči usmrka-

nýho kluka. „Já jsem si vždycky přál nějakýho bratra. Teď ho mám. Ty

ještě vůbec nevíš, co to znamená.“

„No dobře,“ řeknu, „už o tom nemluv.“ Teď se ho musím zbavit.

Podívám se na hodinky. Je už každopádně půl deváté. V jedenáct čeká

Verena, že jí dám znamení…

„Tohle je nejšťastnější den mýho života,“ řekne Hansi. „Dostal jsem

bratra a nejlepší postel v našem pokoji! Dřív jsem musel vždycky spát

vedle dveří. V průvanu. Teď mám postel pod oknem, v rohu, vedle

ústředního topení. Není to fajn? Za to vděčím OAS!“

„Komu?“

„Člověče, Olivere, ty přece nejsi tak natvrdlej! OAS! Francouzská

teroristická organizace, co všude rozhazuje bomby!“

„Co to má co dělat s tvou postelí?“

„Všechno. Koukni, tahle nejlepší postel patřila loni Julesovi. Jules

Renard se jmenoval.“

„Jmenoval?“

„Dnes dostal šéf dopis od jeho otce. Jules si hrál ve svým pokoji

v Paříži. Na silnici projelo kolem auto s lidmi z OAS. Okno Julesova

pokoje bylo otevřený. Vhodili tam bombu. Byl hned mrtvej. A já teď

dostanu jeho postel! Není to štěstí? Pomysli si, že by tu bombu hodili

někam jinam. Tak bych musel spát zase vedle dveří, v průvanu!“

Mačká mi ruku. „Teď zmizím, jinak bych měl kravál s vychovate-

lem. Je to ostatně nováček. Ale to přece musíš uznat: tolik štígra

v jednom dnu, to už něco znamená!“ „Ano,“ řeknu, „to si skutečně

můžeš gratulovat, Hansi!“

16

Znáte Jamese Stewarta, toho amerického filmového herce? Tedy,

přesně tak vypadá šéf! Habán, strašně dlouhé ruce a nohy, krátké, už

prošedivělé vlasy, klátivé pohyby. A protože je tak velký, chodí věčně

trochu ohnutý.

Stáří? Pětačtyřicet nanejvýš, řekl bych. Starší rozhodně ne.

Mluví vždycky tiše a přívětivě, nikdy nezvýší hlas. Je zosobněný

klid. Ve svém (ostatně bezvadném) šedém flanelovém obleku sedí za

velkým psacím stolem, konečky prstů vzepřené proti sobě, a dívá se už

celou věčnost mlčky na mě. Má šedé chytré oči. Sedím před ním

( 81 )

v hlubokém křesle, hlouběji než on, a opětuju jeho pohled. Jednou už

přece musí začít mluvit, říkám si. To taky udělá. Zeptá se: „Kouříš?“

A rychle dodá: „Zásadně tykám všem žákům, i velkým. Pokud si ne-

přejí, abych jim vykal. Přeješ si to?“

„Ne. Tykejte mi, prosím.“ Kouříme.

Mluví, stále klidně, stále tiše: „S tebou je to docela jasné, Olivere. Je

ti jedenadvacet. Třikrát jsi propadl. Byl jsi vyloučen z pěti internátů,

četl jsem zprávy. Byly to vždycky pletky s děvčaty. Vím, že tě už žádný

jiný internát v Německu nechce přijmout. Nepovažuj tedy naši školu za

zastávku. Tohle je konečná stanice. Po nás už nepřijde nic.“

Mlčím, protože mi najednou není vůbec dobře. Vlastně jsem chtěl

vyletět i odtud — kvůli fotrovi. Ale poznal jsem Verenu…

Šéf řekne s úsměvem: „Ostatně si nemyslím, že bych s tebou měl mít

potíže.“

„Se mnou jsou vždycky potíže, pane doktore. Stojí to ve všech

zprávách.“

Usmívá se. „Takové žáky mám obzvlášť rád. Víš proč? Takový nor-

mální, ten je přece nudný. Ale když dostanu žáka, který vyvádí jako ty,

pomyslím si vždycky: Počkej, za tím musí přece něco vězet!“

Lidi, on je snad rafinovanej!

„My tu vůbec pracujeme nezvyklými metodami.“

„Ano, to už jsem si všiml.“

„Kdy?“

„Viděl jsem stavebnici, s kterou provádíte testování. Slečna Hil-

denbrandová mi všechno vysvětlila.“

Teď ve tváři zesmutní a přejede si rukou po čele. „Slečna Hilden-

brandová,“ řekne zasmušile, „ano, to je velkolepá osobnost! Má nejstar-

ší spolupracovnice. Jen ty její oči… Vidí špatně. Toho sis jistě všiml.“

„Vidí špatně? Ne, tedy to mě skutečně nenapadlo, pane doktore!“

„Ale Olivere!“ Vzdychne si. „To byla milá lež. Ale já nemám rád ani

tyhle milé lži. Vůbec nemám rád lži. Proto se tě neptám, co jsi dělal

dole u Áčka a proč přicházíš ke mně tak pozdě. Protože bys mi něco

nalhával. Vyptávám se jen velmi zřídka. Nemysli si ale proto, že máš

před sebou nekňubu, který si dá všechno líbit. Jisté věci jsou u nás

stejné jako ve všech ostatních internátech. Když to s někým dál nejde,

vyletí — rozuměl jsi?“

„Ano, pane doktore.“

„I ty. Je to jasné?“

„Ano.“

( 82 )

„Můj internát je drahý. Až na několik málo žáků, kteří dostali sti-

pendia, přicházejí ke mně jen děti bohatých rodičů.“ Teď je trochu

ironický: „Elita mezinárodního světa.“

„Jako například já,“ řeknu se stejnou ironií. „Můj otec, ten skutečně

patří k mezinárodní elitě.“

„O to nejde! Nemám vychovávat rodiče, ale vás. Ty a ostatní jed-

noho dne převezmete od svých otců továrny, dílny, banky a co já vím.

Budete jednou ,nahoře‘. A pak? Kolik neštěstí pak způsobíte, vy vy-

volení, bohatí, plní snobismu? To je má zodpovědnost.“

„Co?“

„Abyste právě nezpůsobili žádné zlo. Nebo ne příliš mnoho zla. My

všichni tady, slečna Hildenbrandová, všichni učitelé, všichni vy-

chovatelé, já, my se snažíme, abychom vás napravili a zabránili nej-

horšímu. Protože vaši rodiče mají peníze — převážná většina z nich

alespoň — proto budete muset později tak či onak mnohým, mnohým

posloužit za příklad, nebo řekněme za vzor. Proto vyrazím každého,

kdo neseká dobrotu. Je ti to jasné?“

„Ano, pane doktore.“

„Řekni mi, proč.“

„Nechcete být spoluvinen na tom, že tu za deset nebo dvacet let bu-

dou nesprávné vzory.“

Přikývne, usmívá se a tiskne konečky prstů proti sobě.

„A víš taky, proč jsem se stal učitelem?“

„No pro ty vzory!“

„Ne.“

„Nýbrž?“

„Dávej pozor. Mě kdysi učil učitel, a to byl idiot.“

Lidi, ten má možná něco do sebe! Nejdřív kázání o morálce a teď

anekdota. Abych si nemyslel, že je jen nějaký bídný kantůrek. Ne,

vážně, ten chlap se mi líbí. A jak se mu asi líbím já?

Změním tedy tón, a abych ho vyzkoušel, jsem drzý.

„Idiot?“ ptám se. „A je vůbec něco takovýho mezi učiteli?“

„Jistěže. Jen vy jste samí Einsteinové! Poslouchej dál. V devíti letech

jsem byl na štíru s pravopisem. A protože můj učitel byl idiot, tak mě

vždycky přehnul přes koleno a nařezal mi na zadek. Denně, Olivere,

každodenně! Bylo to jako amen v otčenáši. Ostatní měli alespoň někdy

pauzu — ale já ne, ne, mě si vybral každý den.“

„Ubohý doktore Floriane.“

„S tím litováním ještě chvíli počkej. Brzy se ti budou koulet slzy po

tvářích. Výpraskem ve škole to totiž ještě všechno neskončilo. Doma,

( 83 )

když si můj otec prohlídl sešity, to vypuklo nanovo. Otec se snadno

rozčilil, měl příliš vysoký krevní tlak.“

„To znám,“ řeknu a myslím si: Ještě u nikoho jsem se tak rychle

necítil jako doma. „To má můj staroch taky. Ale ten — no, vy přece

víte sám, pane doktore, co s ním je.“

Přikývne.

„To se člověk může jen divit,“ řeknu, a není to vůbec myšleno jako

drzost, ale upřímně, „že jste se po tom všem přece jen stal rozumným

člověkem.“

„Musel sem se hrozně sebrat,“ řekne, „a kromě toho neznáš mou

skutečnou povahu.“ Poklepe si na hruď. „Tady uvnitř je to ale děsné,

jak už poznamenal Schiller.“

„Tam dole, poznamenal Schiller.“

„Kdekoliv chceš, vyhledej si to,“ řekne.

Kdybych byl holka, zamiloval bych se do něj. Ten chlap je báječný.

Jestlipak má ženu? Prstýnek nevidím. I’m telling you, ten může mít

každou, která se mu zlíbí. Takový bych jednou chtěl být. Tichý a přitom

současně silný, moudrý a veselý. Takový inzerát bych si já nemohl

podat…

„Teď dávej pozor,“ řekne šéf. „Můj otec, malý úředník, se svým

hněvem nezabrzdil u mě, vždycky taky hned ztloukl mé dva bratry a

vynadal matce. Mohu ti říct, když mi bylo devět, to se nad domem

Florianových neustále schylovalo k bouřce!“

Jak se tak usmívá a mluví a konečky prstů provádí gymnastiku,

musím si najednou pomyslet: je hodně nešťastný? Neboť že je

nešťastný, to najednou cítím. Docela jasně. Naprosto jistě. Víc než jistě.

Někdy vím, co si druzí myslí, co se v nich děje, a to pak většinou sou-

hlasí.

Co tak trápí šéfa?

„Moje matka,“ vypráví dál, „ta už z toho byla docela zoufalá. Ale

pak jsme dostali nového učitele. Ten byl jiný než ten předchozí. Vzal si

mě stranou a řekl: ,Vím, co je s tebou, v pravopise a i doma. Já teď

nebudu chyby v tvých úkolech vůbec zaškrtávat. Ty jsi beznadějný

případ. Prostě piš, jak umíš!“

„Krindapaná!“

„Ano, krindapána. Víš, co to mělo za následek’.’„

„No, nastal pokoj a mír ve vašem domově, jak se domnívám.“

„To rozhodně. Ale že řekl, že jsem beznadějný případ, to ve mně

probudilo vzdor! To mě rozlítilo! Nikdo není rád považován za úplného

blbce, že ano? Tak jsem se sebral. Co bych ti vykládal — za čtvrt roku

jsem psal úplně bez chyby. A víš, co jsem si tehdy umínil?“

( 84 )

„Že se stanete učitelem.“

„Teď to víš. Chtěl jsem se stát takovým, jako byl ten druhý učitel,

Seelmann se jmenoval, my jsme mu říkali jen náš Seele. Chtěl jsem mít

vlastní školu a své vlastní metody. A nechtěl jsem přijímat jen bohaté

děti, ale i nadané chudé, protože můj otec byl chudý a sám nikdy

nemohl chodit do vyšší školy. Proč se na mě tak díváš?“

„Ach, to jen tak.“

„Ne jen to řekni.“

Tedy to řeknu. Tomuhle člověku se může, jak doufám, říct všechno.

„To je samozřejmě velkolepé, to s těmi nadanými chudými, kterým

dáváte stipendia. Ta věc má jen jeden háček, pane doktore.“

„Jaký?“

„Říkáte, že chcete mít v internátě nejen bohaté děti, ale i nadané

chudé.“

„Ano, a?“

„Tímto způsobem se nedosáhne nikdy spravedlnosti.“

„Jak to, že ne?“

„Spravedlnost — nebo řekněme taky rovnováha — ta by přece moh-

la nastat jen tehdy, kdybyste přijímal i nenadané chudé děti. Neboť

takhle, jak se věci mají, musejí nadaní chudí, kteří dostanou svá sti-

pendia, neustále vynikat svou inteligencí, pílí a dobrými známkami,

není to tak? K čemu to vede? Ke snaživosti, k intrikám! Ke sprostotě!

Chcete pro chudé konat dobro, pane doktore, jistě, ale za jakou cenu?

Vážně, už často jsem o tom přemýšlel! Je to jako všude, kde nadané

menšiny musejí podávat dvojnásobný výkon.“

Tu se začne zase usmívat, chvíli neřekne vůbec nic a pak tiše odpoví:

„Máš pravdu, Olivere. Ale svět zkrátka není takový, jaký bychom si ho

přáli. Co mám dělat? Dávat stipendia hloupým chudým? A místo nich

vyhazovat hloupé bohaté? To si nemůžu dovolit. To bych byl brzy

bankrot. A posloužilo by to nadaným chudým?“

„Máte pravdu,“ řeknu.

„Musíme si častěji promluvit,“ řekne. „Chtěl bys mě někdy večer

navštívit?“

„Rád, pane doktore!“

Jedinkrát, milý bože, jedinkrát kdyby můj fotr takhle se mnou pro-

mluvil!

„Vidíš, a protože se každá věc dá vždycky vykonat dobře jen na še-

desát nebo nanejvýš sedmdesát procent, naložil jsem si na hřbet taky

tyhle těžko vychovatelné žáky.“

„Tak říkajíc jako alibi před sebou samým.“

( 85 )

„Ano, jako alibi,“ řekne najednou stroze a vstane. „To by bylo pro-

zatím všechno, Olivere. Ach ano, ještě něco: musíš samozřejmě svůj

vůz odvézt. Ve Friedheimu jsou garáže. Tam ho můžeš nechat. Tady

nahoře nemá žádný žák auto. Tedy je nemůžeš mít ani ty, to je jasné,

že? Právě ty to pochopíš, když jsi tolik přemýšlel o rovnováze a

o spravedlnosti.“

Co má člověk na tohle odpovědět? Nejdřív mám chuť být drzý.

Co řeknu?

„Ano, pane doktore, zítra tam svůj vůz odvezu.“

„Dobře. Zavazadla už máš v Quellenhofu. Můžeš teď jet dolů.“

„Já bydlím v Quellenhofu?“

„To jsem přece tvému otci napsal?“

„Jistě, ale…“

„Co, ale?“

„Ale já jsem se před chvílí setkal s Hansim, ten taky bydlí

v Quellenhofu. To je přece dům malých kluků!“

„Ano,“ řekne. „Právě proto. Vidíš, zařídili jsme to tak, aby v domech

malých bydlelo i několik velkých. Ti mohou podpořit vychovatele.

A dávat na malé pozor. Samozřejmě si tyhle velké svědomitě vybíráme.

Tentokrát jsme si vybrali tebe.“

„Aniž byste mě znali?“

„Když jsem slyšel, že jsi vyletěl z pěti internátů, rozhodl jsem se.“

„Pane doktore,“ řeknu. „Vy jste ten nejchytřejší člověk, kterého

znám!“

„Jde to,“ odpoví. „A je milé, že to říkáš. Ale jak jsi na to přišel?“

„To je přece jasný jako facka. Tím, že mě pověříte, abych dohlížel

na mrňata, současně mě zavazujete.“

„K čemu?“ ptá se svatouškovsky.

„Abych se choval slušně… byl vzorem… a… a… Vy přesně víte,

k čemu!“

„Olivere,“ řekne, „musím ti kompliment vrátit. Jsi ten nejchytřejší

kluk, s kterým jsem se tu setkal.“

„Ale těžko vychovatelný.“

„Takové mám obzvlášť rád, jak víš.“

„Jen počkejte,“ řeknu. „Uvidíme, jestli to budete mít tak rád.“

„Máš svou slabinu. Každý má nějakou. Já taky. Slečna Hildenbran-

dova taky. Nechtěl bych mít kolem sebe lidi, kteří slabinu nemají. Ta-

koví lide |sou nelidští. Řekni sám, co je tvá slabina.“

„Děvčala.“

„Děvčata, ano,“ zamumlá tenhle tajemný učitel, „a v tvém věku to

budou brzy ženy. Piješ?“

( 86 )

„Jen trochu.“

„Teď jeď do Quellenhofu. Hlas se u vychovatele. Jmenuje se

Herterich. Je tu nový stejně jako ty. Tvůj pokoj je v prvním poschodí.

Bydlí v něm ještě dva větší chlapci jmenují se Wolfgang Hartung a

Noah Goldmund. Jsou to staří dobří přátelé. Wolfgangova otce pověsili

v sedmačtyřicátém Američani. Jako válečného zločince. Řádil

v Polsku.“

„A Noah?“

„Noah je Žid. Když nacisti odvedli jeho rodiče, ujali se ho přátelé a

schovali ho. Byl mu tehdy jeden rok. Vůbec se na své rodiče nepa-

matuje. Wolfgang ostatně taky ne. Tomu byly tři, když jeho otce po-

věsili. Matka si vzala život už dřív. Za oba chlapce platí školné pří-

buzní. Příbuzní Noaha žijí v Londýně.“

„A oni dva jsou přátelé?“

„Nejlepší, lepší, než by sis uměl představit. Je to taky docela po-

chopitelné, Olivere.“

„Docela pochopitelné?“

„Přemýšlej! Wolfgangův otec byl mezi nacisty vysoké zvíře. V dě-

jepise se o něm neustále mluví. Máme velmi radikálního učitele dě-

jepisu, seděl tři roky v koncentračním táboře.“

„To musí být Wolfgangovi příjemné,“ řeknu.

„Právě. Nikdo už s ním nechtěl nic mít, když vyšlo najevo, co má na

svědomí jeho otec. Jen Noah. Noah řekl: Copak může Wolfgang za

svého otce?“ (To je věta, kterou si musím zapamatovat. Copak může

syn za svého otce? Copak můžu například já — ne nemyslet na to!)

„A pak řekl Noah Wolfgangovi: ,Tvoji rodiče jsou mrtví a moji ro-

diče jsoiu mrtví, a oba za to nemůžeme. Chceš být mým bratrem?‘ To

s tím bratrem, to je totiž u nás takový…“

„Vím, jak to je. Už taky jednoho mám.“

„Koho?“

„Malého Hansiho. Prosil mě o to. Předtím.“

„To je od tebe hezké,“ řekne klátivý, příliš velký šéf a mne si ruce,

„z toho mám, Olivere, ale opravdu radost. Opravdu, to mám radost!“

17

„Ne, není ženat,“ říká slečna Hildenbrandová. Sedí vedle mě ve

voze. Vezu ji domů. Poprosila mě o to, když jsem odcházel od šéfa.

Potkal jsem ji v hale školy. („Bylo by to od vás velmi laskavé, Olivere,

já totiž v noci nevidím tak docela dobře.“) Jedeme dolů do Friedheimu.

( 87 )

Tam má pokoj, jak slyším, velmi útulný pokoj u milých bytných. Nad

šenkem. „Víte,“ říká slečna Hildenbrandová, zatímco projíždíme

tmavým lesem, „on prodělal celou válku, chudák. A docela ke konci ho

to postihlo.“

„Byl zraněn?“

„Ano. Velmi těžce. On… už nikdy nebude mít děti.“

Mlčím.

„Hodně žáků to ví, nemohu říct, odkud. Nikdy nikdo na to neudělal

nějakou sprostou poznámku nebo hloupý vtip. Všechny děti mají šéfa

rády.“

„To si umím představit.“

„Víte taky proč? Ne proto, že vůbec není upjatý a mluví jako vy. Ne!

Říkají, že je vždycky spravedlivý. Děti pro to mají velmi vyvinutý

smysl. Později, když vyrostou, se bohužel ztrácí. Ale nic na děti

neudělá takový dojem jako spravedlnost.“

A zase ta změť lesních zvuků, prastaré stromy, bizarní stíny, malá

smečka, která stojí strnule na kraji cesty, a zajíc, který tak dlouho běží

před námi, že musím na chvíli vypnout světla.

Dolů do Friedheimu je to přibližně deset minut. Slečna Hildenbran-

dová mi v těchto deseti minutách vypráví o dětech, které tady poznám:

Indy, Japonce, Američany, Angličany, Švédy, Poláky, Němce, velkého

Noaha a malou Chichitu z Brazílie.

Jednou jsem četl jeden román, jmenoval se „Lidé v hotelu“. Tak si

připadám, když poslouchám slečnu Hildenbrandovou. Jako bych se

ocitl v Grandhotelu. V mezinárodním hotelu, kde jsou hosty děti.

Před jedním osvětleným hostincem mě pak slečna Hildenbrandová

požádá, abych zastavil. Hostinec se jmenuje „Rübezahl“, je to napsáno

na starém štítě nad vchodem. Protože je neděle, je tu ještě hodně rušno,

slyším vyhrávat hudební skříň, doléhají k nám mužské hlasy a smích.

„Neruší vás to?“ ptám se.

„Ach, víte, Olivere, samozřejmě něco slyším. Ale je to tak obtížné

dostat v tomto kraji pokoj. Já si z toho hluku nic nedělám. Já bych se

vyspala i v hrobě nebo v jámě na smetí, jen když smím zůstat u svých

dětí. Neříkal vám snad něco? O mých očích, myslím?“

Samozřejmě odpovím: „Ne, ani se nezmínil.“

Jak je možné takovou lží člověka učinit šťastným! Když jí pomáhám

z jaguára, má rozzářenou tvář.

„To je dobře. Já to věděla. On by to nikdy neudělal…“

„Co by nikdy neudělal?“

„Aby mě poslal pryč kvůli očím. Šéf je nejlepší člověk na světě. Ně-

co vám teď povím, ale nesmíte to říct nikomu jinému. Čestné slovo?“

( 88 )

„Čestné slovo.“

A trara-bum-dijá! vyhrává muzika z hostince.

„Jednou, to jsme museli jedno dítě poslat pryč jako nezvladatelné.

Přijel otec a strašně se rozčilil. Nakonec nadával šéfovi a řval na něho:

„Co vy vůbec víte. Jak můžete soudit, když sám žádné dítě nemáte?“

„A?“

„ ,Já že nemám děti? Stovky, stovky dětí mám a měl jsem a budu mít

dál, pane generální řediteli!‘ Protože to bylo tehdy nějaké vysoké zvíře

z Düsseldorfu, takový byl vypasený a naloukaný.“

„Ten typ znám.“

„A ztichl, ten generální ředitel,“ řekne slečna Hildenbrandová.

„Když odtáhl, řekl mi šéf: ,Nikdy se nerozčilovat, jen se divit!‘ Dobrou

noc, Olivere!“

„Dovedu vás ještě ke dveřím.“

„To není nutné,“ řekne, udělá dva kroky, klopýtne a málem upadne

přes obrubník.

Přiskočím k ní a vedu ji opatrně ke starému vchodu vedle nového

vchodu do šenkovny.

„To od vás bylo milé,“ řekne. „Jak už jsem se zmínila, tohle

elektrické světlo…“ A dívá se na mě úpěnlivě přes svá víc než tlustá

skla brýlí, úpěnlivě proto, abych věřil, že normálně vidí.

„Jistě,“ řeknu. „To je hrozné, tady to osvětlení. Taky sotva vidím

ruku před očima.“

„A teď dobrou noc, Olivere.“

Jak snadné je udělat druhému člověku radost lží. Teď když stará

dáma zmizela ve starém vchodu do domu, ptám se sám sebe: Snadné —

ale na jak dlouho? Dva opilí sedláci vycházejí ze šenku. Zpívají, co

uvnitř právě vyhrává hrací skříň: „Co děláš, milý Hansi, s kolenem při

tanci…“

Všechno ve Friedheimu je spořádané a čisté. Hlavní ulice má do-

konce neonové osvětlení. Dále vpředu na křižovatce jsou dopravní

světla. Jistě překrásné malé staré město se samými slušnými lidmi, kteří

v neděli dopoledne jdou do kostela a v sobotu večer se smějí

Kulenkampffovi nebo Frankenfeldovi, když dělají v televizi legraci, ale

dovedou být taky docela vážní a slavnostní před svítící bedýnkou, když

například dávají „Dona Carlose“ nebo „Valdštejnovu smrt“. Hodní,

spořádaní lidé. Věří tomu, co čtou, co se jim řekne. Jdou k volbám.

Když to musí být (a u nás je to vždycky tak asi jednou za pětadvacet

let), jdou taky do války. A ti, kteří prohranou válku přežijí, hrají

( 89 )

Beethovenovu Devátou. A šéfovi to v poslední válce ustřelili a protože

nemůže mít děti, namlouvá si, že jich má stovky.

Ach, a kdo z nás si nic nenamlouvá?

18

21 hodin 45 minut.

Stojím v pokoji v Quellenhofu, vybaluju si věci a věším je do skříně.

(Už jsem se zmínil, jeden můj kamarád mi sem poslal všechna za-

vazadla.) Noah Goldmund a Wolfgang Hartung mi pomáhají při vy-

balování. Noah je hubený, bledý kluk s dlouhými černými vlasy a čer-

nýma mandlovýma očima. Wolfgang Hartung je velký, silný a má

světlé vlasy a modré oči.

Mají velmi útulný pokoj. Noah se zajímá o hudbu, Wolfgang má rád

knížky. Všude kolem leží gramofonové desky. Na polici jsou

Wolfgangovy knížky. Velmi mnoho cizích autorů, v originále. Malraux.

Poliakow: „Třetí říše a její služebníci“. „Třetí říše a její myslitelé“.

Ernst Schnabel: „Moc bez morálky“. Picard: „Hitler v nás“. John

Hersey: „The Wall“.

Noah objevil mezi deskami Čajkovského klavírní koncert b-moll a

ptá se, jestli ho smí přehrát. „Jasně,“ řeknu.

Ti dva mají gramofon. Noah ho zapne. „To je totiž docela komický

s tímhle Čajkovským,“ řekne Noah. „Můj otec ho hrál ten večer, než ho

odvedli. A Wolfgangův otec si ho přál, než ho pověsili.“

„A přehráli mu Amíci tu desku?“

„Ne,“ řekne Wolfgang. „Ale ne že by nechtěli. Deska se prostě jen

nedala tak rychle sehnat! Uvaž, bylo to v sedmačtyřicátým. To byl

všude ještě velký zmatek. A nemohli kvůli gramofonové desce odkládat

popravu.“

„Ano,“ řeknu, „to se musí chápat.“

Wolfgang ukládá košile do skříně.

Vejde mladý muž s řídkým světlým knírem a řekne: „Za čtvrt hodiny

zhasnout světlo!“

„Ano prosím, pane Herterichu,“ řekne Noah a přehnaně se ukloní.

„Ale jistě, pane Herterichu,“ řekne Wolfgang. „Dovolíte, abych vám

představil Olivera Mansfelda? Olivere, to je pan Herterich, náš nový

vychovatel.“ Podám mladému muži ruku (má ji úplně vlhkou) a řeknu,

že mě těší, že ho poznávám. Dveře pokoje jsou otevřené a já slyším

vyhrávat nejméně tucet gramofonů a tranzistorů. Samý džez. Vždyť

jsme tady v „domě malých chlapců“.

( 90 )

Vychovatel dá Noahovi a Wolfgangovi několik dopisů a noviny. „To

přišlo dnes odpoledne.“

Opět se oba chovají jako klauni se svými úklonami a přehnanými

úsměvy a přehnanou zdvořilostí. „Mnohokrát děkuji, pane Herterichu!“

„Je to od vás mimořádně laskavé, že jste nelitoval námahy a donesl

nám poštu ještě dnes, pane Herterichu!“

Pan Herterich úplně zrudne a jde pozpátku ke dveřím.

„Tak už dost,“ řekne, „to stačí. Ale jak jsem řekl: za čtvrt hodiny

musí být zhasnulo.“

„Ale jistě, pane Herterichu.“

„Ale to je samozřejmé, pane Herterichu.“

Dveře za vychovatelem zapadnou. Ptám se: „Proč mu tak podlejzáte,

pánové?“

Wolfgang nu vysvětluje: „Herterich je nováček. Ještě nevíme, jaký

je. Musíme ho vyzkoušet. Každýmu novýmu se nejdřív pucuje židle.

Poslouchej přece, ten klavír! To je k zbláznění! Kdo hraje?“

„Rubinstein,“ řeknu. „Čemu říkáte pucovat židli?“

„No, tomu, co jsme právě dělali. ,Ano prosím, pane Herterichu. Jistě,

pane Herterichu.‘ Jsi prostě velice zdvořilý. Ale tak, aby nikdy nemohl

říct, že si z něho děláš blázny. To je nejrychlejší způsob, jak zjistit, jaký

je.“

„Jak to?“

„Když je takový vychovatel blbec, zakáže si po dvou dnech tenhle

tón a řekne, že se mu vysmíváme. Podle toho vždycky poznáš blbce.“

Světlovlasý Wolfgang se rozohňuje na toto téma: „Idioty si omotáme

kolem prstu. Nebezpečnější jsou takoví, co přistoupí na hru. Ty musíš

znovu přezkoušet: je to upřímný, nebo je to převoz? Ale tak po dvou

třech týdnech máš úplně jasno. Kalhoty chceš napnout, nebo přes

ramínko?“

„Napnout, prosím tě.“

„Pak máš úplně jasno, jak jsem řekl. Buďto je vychovatel fajn a ne-

žaluje. Okay. Nebo má záchvaty slabosti a nejdřív žaluje a my ho mů-

žeme napravit.“

„Co žaluje?“

„Člověče, já jsem slyšel, že jsi vylítl z pěti internátů, tak snad budeš

vědět, o čem mluvím.“

„Ach tak,“ řeknu, „tohle myslíš.“

„No jasně. Každej z nás musí někdy v noci ven nebo dostane ná-

vštěvu, ne? Tedy, když je vychovatel okay nebo když se polepší, tak se

s ním třeba i spřátelíme. Když se ale nepolepší, nebo nás dokonce udá

( 91 )

šéfovi, tak ho odrovnáme tak, že odejde sám od sebe. To jste přece taky

tak dělali, tam, co jsi byl, nebo ne?“

„Ano. Jen s tím pucováním židle, to ne. My jsme ho prostě pozo-

rovali, a když byl neřád, tak jsme ho vyřídili.“

„Takhle to jde rychlejc. Tupci ztratěj rychlejc nervy.“

„Vážně, príma, ten Čajkovskij,“ řekne Wolfgang. „Jsem rád, že ko-

nečně tuhle desku máme.“

„Vy jste primoví,“ řeknu. „A jsem rád, že jsem přistál u vás.“

„Jo jo,“ řekne Noah. „Mohlo to bejt horší.“

„Měl by ses jít ještě vyčůrat,“ řekne Wolfgang.

Takhle skrývají své city.

19

Dveře k pokojům malých chlapců jsou už všechny zavřené, z mno-

hých ještě proniká ven hluk džezu. Chodba, kterou procházím, je li-

duprázdná. Když dojdu k záchodu, vidím, že je zavřený. No dobrá.

Čekám. Na dveřích je nalepena cedule. Červenou tužkou tam někdo

napsal:

Jsou strašně netalentované, líné a nevědomé. Mučím se dnem i nocí,

jak bych to měl zlepšit, přitom je nemohu ani představit žádnému

slušnému návštěvníkovi, tak neomalené jsou ve svém chování, ba ne-

dokáží ani sousto způsobně dopravit do úst, a ve svých pokojích bydlí

jako prasata.

Achim von Arnim své ženě Bettině roku 1838

Najednou slyším z druhé strany dveří klukovský hlas. To musí být

ten malý Ital, co mluví tou hroznou angličtinou, znáte to ke každému

slovu přivěšené „a“;

„…anda in oura towna, understanda, you just cannot get a housa,

yes? So many families, anda a no houses…“ Dál už napíšu německy, co

on říkal anglicky: „Konečně pak dodělali několik novostaveb, sociální

bytová výstavba, ano, ale dřív než nechali lidi, co čekali celá léta na

byty, nastěhovat, celé houfy rodin se sebraly za noci, otec, matka, děti,

a jednoduše si novostavbu zabraly.“

„Co znamená zabrali?“ ptá se jiný, domýšlivý klukovský hlas, taky

ve velmi akcentované angličtině.

Rumpluju klikou u dveří. Nato je slyšet na druhé straně splachování

vody. Dveře ale zůstávají nadále zamčené a konverzace pokračuje.

( 92 )

„No, vnikli bez dovolení do bytů. My taky! A postavili jsme bari-

kády a dole zatloukli okna a dveře. Druhý den nás karabiniéři nemohli

dostal z domu.“

„Proč nestříleli?“ ptá se třetí, docela příjemný hlas, a je to úplně jiná

angličtina.

„Protože to byli hodní lidé,“ říká druhý klukovský hlas.

„Blbost, Všichni lidi jsou svině,“ řekne hlas, který znám. To je malý

Hansi, Jsou tedy na záchodě čtyři a vybavujou se. „Nestříleli jen proto,

že střílet na chudý lidi dělá vždycky špatnej dojem. Určitě tam už taky

byli fotografové, co?“

„Horda fotografů,“ řekne Ital. „A ti čekali jen na to, že nějaký ka-

rabiniér vystřelí nebo ztluče nějakou ženu nebo něco takovýho. Ti byli

po něčem takovým celí diví!“

„A co udělali karabiniéři?“ ptá se chlapec s tím zvláštním, příjem-

ným hlasem.

„Obklíčili novostavbu a nepustili nikoho ven ani dovnitř.“

„Chtěli vás vyhladovět, co?“ řekne Hansi.

„Ano. Jenže to nebylo tak jednoduchý, rozumíte. Naši nás vysadili

okýnkem ve sklepě a my šli pro chleba, salám, sýr. Karabiniéři nás pár

chytili, ale zdaleka ne všechny. Když je člověk tak malý, může dobře

pelášit.“

„A pak?“

„Pak jsme šli nakupovat.“

„Copak jste měli peníze?“

„Lidi od týdeníku a z televize nám dali peníze.“

„Jasný,“ řekne Hansi, „ti dobrodinci! Aby si mohli udělat ještě pár

pěknejch snímečků.“

„Někteří z nás kromě toho taky trošku žebrali,“ vypráví Ital. „Na-

příklad já. A pak jsme se vrátili a jídlo jsme házeli přes hlavy kara-

biniérů do oken, kde byli naši rodiče.“

„A to jste se vždycky trefili?“ ptá se ten s pyšným hlasem.

„Bohužel ne. Ale většinou jsme se trefili.“

Znovu rumpluju. Nato zavolá ten drzý pes Hansi: „Obsazeno! Ne-

umíš číst?“

„Umím číst,“ řeknu, „ale jestli tu bude ještě dlouho obsazeno, tak

dveře rozkopnu, uličníci!“

„No no,“ řekne Hansi, „ten hlas přece znám! Nezlob se, Olivere,

měli jsme právě WC-party a dokouříme už jen špačka. Zajdi přece dolů.

Tam je taky záchod.“

„Patříte do postele. Mám na vás dávat pozor: Slíbil jsem to šéfovi.“

( 93 )

„Ještě pět minut, jo?“ žadoní Hansi. Současně je slyšet odsunutí

závory a vidím na záchodě čtyři kluky. Dva sedí na záchodové desce,

jeden na zemi. Hansi, který otevřel, stojí. „To je můj bratr,“ řekne hrdě

ostatním, kteří stejně jako on kouří. Malé okýnko je otevřené. Všichni

čtyři už mají na sobě pyžama. Hansi ukáže na kudrnatou černou hlavu

s jiskrnýma očima: „To je Giuseppe,“ řekne anglicky. Pak ukáže na

drobného černocha. Sedí na záchodové desce a je tak černý, že je to

k nevíře. „To je Ali.“ Pak ukáže na chlapce s jemnými údy a velmi

jemnou tváří. „To je Rašid. Perský princ.“

„How do you do, sir,“ řekne princ. Je to on, kdo mluví s tím zvlášt-

ním přízvukem.

„Okey, okey,“ řeknu.

„Musím s nima mluvit anglicky,“ vysvětluje Hansi, „žádnej z nich

ještě neumí německy.“

„Tak?“ řeknu. Ale na Hansiho zbytečně plýtvám ironií.

Maličký černoušek, který má na krku široký zlatý řetěz s velkým

křížem, se na mě zuřivě podívá a řekne: „Now get the hell out of here

and leave us alone!“

„To se uvidí, kdo z nás dvou vypadne,“ utrousím a chci mu jednu

vrazit.

„Špinavej běloch,“ řekne ještě.

Udělám krok dopředu, ale Hansi se rychle postaví mezi nás. „On to

tak nemyslí!“ křičí. „Vážně ne! U něho doma je všechno jiný než tady.

Vysvětlím ti to zítra. Tak běž přece dolů!“

„Pro mě za mě,“ řeknu. „Ale za pět minut budete v posteli, jasný?“

„Čestný slovo,“ řekne Hansi. Zabouchnu tedy dveře, které oni ze-

vnitř hned zase zavřou na závoru, poodejdu hlasitě několik kroků a

vrátím se potichu zase zpátky, protože chci slyšet, co si teď říkají. Tou

jejich příšernou angličtinou.

Hansiho hlas: „To je můj bratr, je vám to jasný? Kdo řekne slůvko

proti němu, ten ode mě dostane do držky!“

Hlas černouška se zlatým řetězem: „Okay, okay. Forget about him.

Co bylo dál, Giuseppe?“

„Několik dnů to šlo dobře. Spali jsme u vjezdů do domů, my děti,

a ve dne jsme vždycky nakoupili chleba a sýr a salámy a naházeli to

našim a filmaři nás filmovali, jak jsme zdrhali před karabiniéry nebo

jak někoho z nás dopadli, nebo jak jsme házeli ty věci.“

„A pak?“

„Třetího dne měli dost záběrů a šli pryč. A my už nedostali žádné

peníze. Za dva dny potom naši rodiče vypochodovali, dobrovolně, měli

hlad.“

( 94 )

„Vždyť to říkám, všichni lidi jsou svině,“ prohlásí Hansi.

Princ se zdvořile táže: „A jak ses dostal do internátu, Giuseppe?

Tady to přece stojí hodně peněz?“

„Měl jsem štěstí, rozumíte, ano? Byl jsem nejlepší ve třídě. Můj otec

dostal devět měsíců.“

„Devět měsíců? A to jenom za to nastěhování do domu? To přece

není možný!“

Giuseppův hlas zní zahanbeně: „Nejen za to nastěhování. Měl ještě

jiný trest, ten byl na podmínku. Teď si ho musí odsedět k tomu.“

„Jaký to byl trest?“

„Připletl se do nějaké stávky.“

„Tvůj otec je komunista?“ p t á se černoušek s odporem.

„Ano, je komunista. Ale on není můj skutečný otec,“ řekne Giuseppe

rychle. „Je to můj nevlastní otec, rozumíte? Jsem adoptovaný.“

„Co je to?“ zeptá se princ tenkým hláskem.

„To je d í t ě, co nemá rodiče, a cizí lidi si ho vezmou,“ vysvětluje

můj „bratr“.

„Ale každé d í t ě přece musí mít rodiče,“ řekne princ. Potom jeden

z nich spláchne, aby si pan Herterich myslel, že tam uvnitř někdo vážně

koná svou potřebu, a z hluku splachované vody slyším Hansiho hlas:

„To taky má. Ale někteří se prostě o něj nestarají. Matka ho někde

nechá ležet. Tak to bylo s tebou, Giuseppe?“

Ten řekne úplně zahanbeně: „Ano, mě taky někdo odložil. Před

kostelem.“

„Adoptovaný dítě,“ odfrkne si malý černoch zlomyslně. „No, to už

něco znamená!“

„Buď zticha,“ řekne Giuseppe statečně. „Tebe tvoji rodiče vzít mu-

seli, protože jsi přišel. Ale moji rodiče si mě mohli vybrat!“

„Dovyprávěj to,“ prosí malý princ. „Jak to, že tu můžeš být?“

„Šéf se o tom dočetl v novinách a napsal řediteli naší školy, že nej-

lepšího žáka přijme zadarmo — pokud bude chtít. No, jestli jsem chtěl,

mamma mia, to mi můžete věřit!“

„Je ti tady taky taková zima jako mně?“ zeptá se ho malý princ.

„Ano. To je ale taky to jediné. Jinak se mi to tady zdá nádherné.

Mám svou vlastní postel! Poprvé v životě!“

20

Když se vrátím z přízemí do svého pokoje, leží už Noah a Wolfgang

v posteli. Deska s Čajkovským ještě hraje, ale docela tiše, a svítí jen

( 95 )

dvě noční lampičky. Jak jsem šel nahoru, slyšel jsem, že WC-party

skončila. Dům pomalu utichá. Objevil jsem balkón na konci jedné

chodby, z kterého je za jasné noci vidět na starou rozhlednu a za ní na

velkou, bílou vilu před černým lesem. Verenin dům.

22 hodin 30 minut.

Za půl hodiny půjdu na balkón. Baterku sem si vzal z auta hned, jak

jsem se vrátil.

Noah Goldmund stále ještě čte. Čte „Times“, Wolfgang Hartung čte:

„Eichmannů bylo mnoho“. Oba kouří.

„Tak jak to tady vůbec je?“ ptám se a začínám se svlékat. „Smí se

tady kouřit, nebo ne?“

„My smíme. Malí ne.“

„Ach tak. Proto tyhle WC-party.“

„To dělaj všichni,“ řekne Noah. Směje se. „Holky si dokonce navlí-

kaj rukavičky. Aby to potom vychovatelka necítila na prstech. Ve všech

domech mají malí celé krabice toho smradu, co se rozstříká a všechno

ostatní to překryje.“

„Rozprašují i kolínskou,“ říká Wolfgang. „Na světě nejsou nikde

takový záchody, kde by to vonělo tak pěkně jako u nás!“

„Kloktají pak vždycky Vademecum,“ říká Noah, schovaný za „Ti-

mes“. „Nejraději se zamykají po dvou, protože mají přece všichni své

tajnosti. Víc než pět se jich dovnitř nevejde.“ Vyprávím, co jsem

odposlouchal.

„To já jsem jednou poslouchal dvě holky,“ říká Noah. „Ve škole.

Bavily se o ,Jihu proti Severu’. Asi to zrovna obě četly. Jedna strašně

brečela, bylo to slyšet až ven na chodbu, a pořád jen skytala: ,Vážně

věříš, že se vezmou? Vážně si to myslíš?’ Druhá ji utěšovala: ,Určitě!

Docela určitě! Na to můžeš vzít jed. Jinak by to přece nemělo takový

úspěch v celým světě!‘ — ,Pane bože,‘ řekla ta druhá, co brečela, ,jen

aby, jen aby!‘„ Smějeme se.

„Poslouchej,“ řekne kluk, jehož rodiče skončili v plynové komoře,

svému příteli, jehož otec tyto rodiče do komory poslal a byl pak oběšen,

„teď se zase vrací to téma. Není to fantastické?“

Fantastické — to slovo znám už ze Salema.

„First class,“ řekne Wolfgang.

A všichni posloucháme, dokud deska nedohraje.

„Přehraj ještě jednou zadní stranu, Olivere, a pak už taky zapadni.“

To se mi velice hodí. Obrátím desku. Ti dva v postelích se na mě

usmívají. „Proč se tak culíte?“

„Jen tak. Nic zlýho,“ řekne Wolfgang.

„Protože je ti dnes určitě mizerně,“ řekne Noah.

( 96 )

„Mně není mizerně.“

„Všem novým je první večer mizerně.“

„Ale ne mně. Já už jsem si na to zvykl, víme?“

„To je samozřejmě výhoda toho, když člověk dost často mění in-

ternát,“ usoudí Noah.

„Tvůj otec, to je asi číslo,“ řekne Wolfgang.

„Hele přestaň,“ prosím ho, „jinak to bílý kafíčko zase vybliju.“

Pak se na ně otočím s otázkou:

„Na záchodě seděl malý černoch a princ, myslím, že se jmenuje

Rašid.“

Noah odloží „Times“ a šklebí se. „Celým jménem se zove princ

Rašid Džemal Ed-Din Runi Bender Šápur Isfahání.“ Posadí se v posteli

a zatímco si čistím zuby, rozkládá: „Hned jsem s ním udělal interview,

když přijel.“

„Jak přijel?“ ptá se Wolfgang.

„V taxíku. Od letiště. Z Káhiry. Tam má příbuzný.“

„Jaký příbuzný’:’„

„Jednoho strýce má v Káhiře. Rodina malého prince patří k nej-

slavnějším a nejstarším v zemi. To jsem vyčetl v Brockhausovi. Co

říká, to je pravda.“

„Co říká?“

„Jeho nejstarší předek, Ismáíl, založil dynastii Súfijů a tím dnešní

Novoperskou říši. Roku 1501 našeho letopočtu to bylo, pánové.“

Obléknu si pyžamo.

„Zavedl šíitskou formu islámu — ať je to co chce — a zanechal své-

mu synovi obrovské impérium. Ten a jeho potomci, všichni tihle páni

tedy, dobývali nová území, ale podporovali také, jak se tak pěkně píše

v Brockhausovi, obchod a krásná umění a založili neobyčejně bohaté

sídelní město, které na počest slavného rodu mrňavý kudličky z tvý

záchodový party obdrželo jméno Isfahán. Také v následujících stoletích

se chovalo toto prastaré pokolení nanejvýš čestně a vlastenecky a

zapsalo se do dějin mnohými významnými činy. Konec proslovu.“

Noah sebou zase hodí na postel.

„A jak se ten prcek vlastně dostal sem?“ ptám se.

„Rašidův otec je zřejmě protivník šáha. Pokusil se, jak jsem slyšel,

s několika tisíci studenty a oficíry o puč, a ten mu nevyšel. Co vždycky

říkám: žádný puče! Výsledek? Sáh dal papínka zavřít a matince dal

domácí vězení. V posledním okamžiku přátelé dopravili našeho

mrňouska do ciziny. Předpokládám, že rodina má peníze v Německu,

( 97 )

když Rašid skončil tady. Teď čeká, až šáh bude svržen. Protože dřív

nemůže domů. Měli byste slyšet, co řekl o šáhovi, když přišel!“

Najednou k nám dolehne hurónský řev. „Co je to?“ vyletí Wolfgang.

„To je mi putna,“ řekne Noah. „Zřejmě mají srandu z novýho vy-

chovatele.“

„Slíbil sem šéfovi, že se o malý budu starat,“ řeknu.

„To jsme slíbili taky,“ řekne Noah. „Ale takhle uprostřed noci?“

„Já se tam podívám.“

„Okay,“ řekne Noah.

Natáhnu pantofle a podívám se na hodinky (22.45, mám ještě čtvrt

hodiny času), pak si vezmu župan. Řev přichází z přízemí. Seběhnu po

schodech. Jedny dveře jsou otevřeny. V pokoji za nimi vidím bledého,

třesoucího se pana Hertericha, svého šklebícího se, řvoucího „bratra“

Hansiho a malého Rašida. Ten drží v ruce kobereček a brečí. Dva další

kluci poskakují kolem něho. Pan Herterich řve hlasem, na němž je znát,

že mu sám nedůvěřuje: „Vyprošuji si absolutní klid!“

„Tak se daleko nedostanete,“ řeknu, popadnu Hansiho a zatřesu

s ním, že jen lítá sem a tam. Pak ho přitáhnu docela těsně k sobě a

řeknu tiše: „Kušuj!“

Hned zmlkne. Oči mu zle blýskají. Ale kušuje.

„Tak se to dělá,“ řeknu panu Herterichovi. Mám pocit, že jsem vy-

hrál velký boj. Raději jsem to neměl dělat.

21

„Tak co se tady vlastně děje?“ (Celá rozmluva se koná anglicky. Ale

jakou angličtinou!)

„Rašid se chce modlit.“

„A to je tak směšné?“

Malý černoch a Hansi se na sebe podívají.

„Tak se smějte, vy idioti, když se vám to zdá tak směšné!“ řeknu a

cítím, jak mi je ten hubený pan Herterich vděčný za to, že to nemusí říct

sám. „Tak do toho, smějte se, když se vám chce!“

Samozřejmě se nesmějí, protože jsem zvedl ruku a tak se na ni dí-

vám, že by se mi samotnýmu nechtělo zasmát.

Malý černoch řekne: „Rašid je pohan. Proto jsme se smáli.“

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„To přece víš! Ali. Jsem syn krále Faharudizedšimala Prvního.“

„Čí že jsi syn?“

Vychovatel mi řekne tiše a německy: „Je synem jednoho z nejmoc-

nějších mužů na Kakaovém pobřeží. Tam, odkud pochází, mají ti sku-

( 98 )

tečně nejbohatší bílé služebnictvo, bílé šoféry a bílé učitele pro své děti.

Držet si bílé služebnictvo platí za znak největšího bohatství. Aliho otec

si to může dovolit. Proto má Ali komplex nadřazenosti.“

„Teď chápu, že pánové tam dole potřebují bezpodmínečně rozvo-

jovou pomoc,“ řeknu.

„Co chcete? Bílý, to je pro Aliho prostě nula, byl tak vychován.

Musíme ho to docela pomaloučku odvykat.“

„Pomaloučku?“ řeknu. „To půjde pěkně rychle!“ Zeptám se kluka

s komplexem nadřazenosti: „A ty, ty nejsi pohan?“

„Já jsem křesťan!“ řekne hrdě.

„Aha. A Rašid je pohan, protože vyznává jiné náboženství než ty.“

„Je jenom jedno náboženství. Moje.“

„Jsou různá náboženství. Taky se musím divit tobě, Hansi. Tebe

jsem měl za chytřejšího.“

„To bylo jen kvůli tomu koberci,“ řekne můj „bratr“ a mírně se

usmívá.

Angličtinu teď proplítáme němčinou.

Princ s olivovou pletí, jemnými údy a černýma očima, které jsou

velké a smutné, vlhké a zacloněné dlouhými hedvábně se lesknoucími

řasami, odpovídá: „Ptal jsem se, kde je tady východ. Musím přece

odříkat svou večerní súru. Na koberci. A přitom se musím poklonit

k východu.“

„Mám hodinky s kompasem,“ řeknu. Zjistíme, kde je východ. Je

přesně tam, kde je okno.

„Tak,“ řeknu panu Herterichovi, neboť koneckonců je to přece on,

kdo tu má projevovat autoritu, ne já, já už jsem mu pomohl dost, „teď

máte slovo vy!“

Tenhle vychovatel u nás tedy dlouho nezůstane! Pochází zřejmě

z hodně skromných poměrů. Dokonce teď když jsem mu všechno tak

pěkně přichystal, říká nejistě: „Polož si kobereček k oknu, Rašide.

A odříkej si svou večerní modlitbu.“

„To není modlitba, to je súra,“ odpoví malý princ a dívá se přitom na

mě pohledem plným vděčnosti.

„Odříkej svou súru,“ zamumlá pan Herterich rozpačitě. Říkám si, po-

můžu mu ještě jednou: „Ano,“ řeknu, „odříkej ji Rašide. Nahlas. Ve své

řeči. My všichni budeme poslouchat. Nikdo ani nehlesne. A když pan

Herterich nebo já ještě jednou jedinkrát uslyšíme — jedno kdy, jestli rá-

no nebo večer — že ti tihle dva kluci nedají pokoj, tak se můžou těšit!“

( 99 )

Malý princ si urovná koberec, poklekne na něj, skloní hlavu až

k zemi a mluví svou mateřštinou. Později mi jednou přeložil, co toho

večera říkal.

„Alláh samojediný zná tajemství nebe a země, a záležitosti poslední

hodiny — probuzení mrtvých — trvá jen okamžik nebo ještě méně

neboť Alláh je mocný. On nás vyňal z těl našich matek, a my jsme nic

nevěděli. On nám dal sluch, tvář a moudré srdce, za což jsme vděční.

Což nevidíme, jak ptáci létají po volném nebi, a kdo jiný než Alláh je

tam může udržet. I v tom jsou znamení pro věřící. Alláh to je, kdo nám

dal domy jako místa odpočinku a kůži zvěře na stany, které v den

odchodu snadno strhneme a opět je můžeme postavit v den, kdy se

znovu usadíme; a jejich vlnu a jejich kožešinu a jejich žíně k roz-

ličnému náčiní. Také nám mnohé stvořil pro stín, například stromy,

hory proti slunci, a sluje a jeskyně jako útočiště, a šaty jako ochranu

před chladem, a pancíře jako ochranu ve válce. Tak veliká je Jeho mi-

lost, že se mu zcela odevzdáváme. Alláh je veliký, Alláh budiž po-

chválen, Alláhu budiž děkováno.“

22

To se modlil malý Rašid.

Potom se narovná, sroluje modlitební kobereček a zaleze do postele.

Ali a Hansi to udělají také tak.

„Dobrou noc,“ řekne pan Herterich.

„Good night, gentlemen,“ řeknu. Nikdo neodpoví, jen Rašid se na

mě usmívá, a já vidím, že Hansi si toho úsměvu všiml, a najednou se

usmívá taky — tenhle strašný úsměv umrlčí lebky — ale já ještě vůbec

nechápu, co jsem tady v těchto pěti minutách nadrobil. Kéž bych jen

býval držel hubu a nechal pana Hertericha, aby si to vylízal sám!

Ten teď se mnou vychází na chodbu, podává mi upocenou, studenou

ruku a koktá: „Děkuji vám, Olivere… Já… já… Víte, je to dnes můj

první den… Rozčilením mě úplně bolí hlava… Tolik chlapců… Ti malí

jsou jako čerti… Mám strach, ano, přiznávám to, mám hrozný strach… a

kdybyste mi teď nebyl pomohl…“

„Musíte se obrnit hroší kůží, pane Herterichu, jinak vás kluci oddě-

lají!“

„Hroší kůží,“ zamumlá smutně. „Něco takového se snadno řekne…“

Pak mi ještě jednou přikývne a šourá se dolů do svého pokoje. Myslím,

že jemu není pomoci. 22 hodin 55 minut. Teď už ale je na čase!

( 100 )

Nahoře, na balkóně v prvním poschodí, je chladno, ale ne zima.

Měsíc stojí za domem, takže balkón je ve stínu. Tamhle je stará roz-

hledna. A tamhle Verenin dům. 23 hodin přesně.

Vytáhnu z kapsy županu baterku a namířím ji proti vzdálené vile.

Zablikám třikrát. Pak počítám do pěti. Pak znovu třikrát zablikám.

Nahoře, v jednom okně velkého bílého domu, blikne krátce, ale jasně

světlo, velmi jasné světlo. Verena mi rozuměla.

Všechno jsem si už rozmyslel. Dopoledne máme školu. Pak dojdu

pro náramek. Od dvou do čtyř máme volno, potom znovu vyučování do

šesti. S Verenou se tedy můžu sejít nejdřív až o půl třetí. Řekněme

raději ve tři. Jeden nikdy neví, co se stane.

Zablikám patnáctkrát.

Patnáctkrát zabliká v odpověď světlo z bílé vily. Pro jistotu zablikám

znovu patnáctkrát. Opět dostanu její znamení: Rozuměla! Teď bych měl

jít spát. Proč nejdu?

Proč stále ještě stojím na balkóně a dívám se naproti k velkému bí-

lému domu v lese, proč?

Je mi najednou smutno jako ještě nikdy v životě, a mně bylo smutn o

hodně často. Toužím po něčem, o čem vím, že je to nemožné.

Slyším v domě křičet několik dětí. To znám dobře. Děti křičí ze

spaní. Kousají do polštářů a naříkají, hodně jich brečí, protože mají

hrozné sny. Hodně jich jistě taky sedí u okna a zírá do noci jako já. Je

to svět sám pro sebe, takový internát. Možná vás to ani nezajímá

dovědět se, jaký je to svět. To by mi bylo líto. Protože mě to samo-

zřejmě zajímá, protože je to můj svět, ve kterém — stále ještě — žiju.

Proto mě teď taky napadají příběhy, které mi slečna Hildenbrandová

vyprávěla, když jsem ji vezl domů, příběhy dětí, které žijí v tomhle

internátě.

Je tu jedenáctiletá Tania ze Švédska. Když jí bylo šest roků, její

matka zemřela. Otec se znovu oženil. Jeho druhá žena zahynula rok

nato při autonehodě. Teď se otec oženil potřetí. Tania se hystericky

brání třetí ženu i jen spatřit. V internátě se s nikým nestýká. Dvakrát jí

smrt uloupila to, co dítě nejvíc potřebuje: matku. Je přesvědčena, že ji

smrt okrade i potřetí. Proto nebere třetí ženu svého otce vůbec na

vědomí. Bere toho na vědomí stále méně. Slečna Hildenbrandová řekla:

„Tania churaví. Nejí. Učí se špatně. Je duchem nepřítomná. Obáváme

se, že u ní propukne schizofrenie…“

A pak myslím na to, co mi slečna Hildenbrandová vyprávěla

o Thomasovi. Tomu je osmnáct let, bude tedy chodit do mé třídy, zítra

ráno se s ním seznámím. Thomasův otec byl v třetí říši slavným ge-

( 101 )

nerálem. Dnes má vedoucí postavení v hlavním sídle NATO v Paříži.

Jeho jméno se neustále objevuje v novinách, bývalí západní protivníci

Německa si ho vybrali, aby byl dnes jejich vojenským velitelem. Mnozí

Thomasovi otce závidějí, ale Thomas svého otce nenávidí za to, že dělá

to, co dělal vždycky…

Myslím na Chichitu, patnáctiletou dívku z Rio de Janeira. Její otec

buduje přehradu v Chile, matka už nežije. Tři roky zůstane Chichita

v internátě a svého otce neuvidí. Říká, že je ráda. Protože pokaždé,

když se s otcem setká, má jinou přítelkyni, které musí Chichita říkat

teto. Když se jí jednou slečna Hildenbrandová zeptala, co je asi tak

nejhorší na světě, Chichita z Brazílie odpověděla: „Děti. To vždycky

říká můj otec.“

Myslím taky na to, co mi slečna Hildenbrandová vyprávěla o tři-

náctiletém Fredovi. Jeho rodiče jsou rozvedeni. Otec musí platit matce

z rozhodnutí soudu velké peníze. Matka žije ve Frankfurtu — docela

blízko. Ale žije jako dobrodružka. Syn jí neustále stojí v cestě. Když

přijde domů, vždycky tam sedí nějaký pán a Fred je poslán pryč. Matka

mu dává peníze. Hodně peněz. Ať se Fred dobře baví!

Jenom doma se nemá zdržovat.

Když se ve své osamělosti vypraví za otcem do Hamburku, tak

překáží zase jemu a jeho přítelkyním. Jen jedné nepřekáží. Ta ho svede,

třináctiletého. Otec na to přijde. A Fred už nikdy nemůže do Hamburku.

Myslím na to, co mi vyprávěla stará, téměř slepá slečna Hildenbran-

dová, když jsem ji vezl domů, o jedné šestnáctileté dívce jménem

Santayana. Její otec je španělský spisovatel, který z politických důvodů

nesmí do Španělska. Po válce stvořil několik velkolepých knih. Teď už

je jen tvůrcem velkolepých skandálů. Na Cejlonu byla jeho milenkou

vdaná žena. Oba vyhnali ze země. Narodila se jim Santayana,

Euroasijka. Nemá žádný domov. Nikdy neznala domov. Ale zná téměř

všechna velkoměsta na světě a jejich nejlepší hotely. Ví, co je to bri-

liantový náhrdelník, prošlá směnka, soudní vykonavatel. Neboť její

otec, zoufalý, vykořeněný, má mnohdy příliš mnoho peněz a mnohdy

vůbec žádné. Santayana ví a zná málem všechno. Je velmi chytrá, velmi

krásná, velmi ješitná. Bude z ní jednou asi velká děvka…

Stojím na balkóně a myslím na zmrzačeného Hansiho, na malého

Aliho s jeho komplexem nadřazenosti, na Rašida. A myslím samo-

zřejmě i na sebe. Ale když začnu s tímhle, vím, že s tím hned zase

musím přestat.

A proto se vracím zpátky do domu a slyším, jak v pokojích děti

mluví a naříkají a křičí ze spaní, a vstoupím tiše do svého pokoje a vi-

dím, že Noah a Wolfgang zatím zhasli světlo. Oba spí. Lehnu si na

( 102 )

postel. Wolfgang dýchá zhluboka. V lese houkají sýčkové. Zkřížím

ruce pod hlavou a myslím na to, že zítra ve tři hodiny uvidím Verenu

Lordovou. Její úzkou tvář. Její modročerné vlasy. Její nádherné, smutné

oči.

Zítra ve tři ji uvidím a donesu jí náramek. Možná se bude usmívat. Je

tak krásná, když se usmívá.

Zítra ve tři.

Sýčkové.

Verena Lordová.

( 103 )

DRUHÁ KAPITOLA

1

„Germania omnis a Gallis Raetisque et Pannoniis Rheno et Danuvio

fluminibus, a Sarmatis Dacisque mutuo metu aut montibus separatur;

cetera Oceanus…“

„Dost,“ řekne Tchoř. „To stačí. Prosím, překládejte, slečno Rebe-

rová.“

Tak tady bychom byli. První školní den, poslední vyučovací hodina.

Latina. 5. září 1960. Pohled na hodinky. 12 hodin 10 minut. A hodina

končí teprve v půl jedné…

Dvaadvacet žáků chodí do osmičky: dvanáct Němců, tři Francouzi,

jeden Angličan, tři Švýcaři, jeden Japonec a dva Rakušani. Sedíme ve

světlé, moderně zařízené třídě, jejíž kovový nábytek je rozestavěn do

kruhu. Žádná staromódní katedra na stupínku. Učitel má stůl a kovovou

židli na stejné úrovni.

„Nu, slečno Reberová, budete tak laskavá a začnete?“

Slečna Geraldina Reberová. Superštětka. Teď si ji můžu dobře pro-

hlídnout, za denního světla. Už chápu, jak přišla ke své přezdívce. Ne

že by byla nějak nesmírně krásná, opravdu krásné má vlastně jen nohy a

prsa. Ale je vyzývavě sexy. Vytupírovala si vlasy tak vysoko, že je to

málem směšné. Rty má namalované světlou rtěnkou, řasy natočené a

víčka zeleně zmalovaná. Má na sobě bílý, hrubě pletený svetr, který je

jí nejméně o dvě čísla menší. Samozřejmě má na krku šňůru skleněných

perel, takovou tu nekonečnou dlouhou šňůru, na ruce má náramek se

spoustou přívěsků a prsten, který je tak velký, jak je bezcenný, tedy

velmi velký. Zase má na sobě širokou skládanou sukni, tentokrát

zelenou, a od dnešního rána je mi taky jasné, proč Geraldina dává

přednost širokým sukním. Od dnešního rána totiž se mnou flirtuje.

U snídaně jsem potkal zmrzačeného Hansiho a ten mi řekl: „Su-

perštětku tady proto všichni tak nenáviděj, protože ona nemůže vidět,

když spolu dva choděj. Tak dlouho na kluka dotírá, až se na holku vy-

kašle a chodí s ní.“

Hansi ví všechno.

( 104 )

„Ale nedělá jenom tohle. Když sama nějakýho má a přijde novej, tak

se na něho vrhne jako Blücher. Je to ale komický: jakmile toho novýho

dostane, přestane ji zajímat, a když se zase objeví někdo novej, tak

s ním zachází jak se smradlavou vonucí.“

Od osmi hodin dnešního rána jsem tedy pro Superštětku tím novým

já. Sedím přímo naproti ní, a tak vidím její nohy. Geraldina ví, že má

hezké nohy. Nosí boty s hrozně vysokými podpatky, což je, jak říká

Hansi, zakázaný, ale ona je přesto nosí, a taky nosí tmavé hedvábné,

jemně síťované punčochy — poslední výkřik módy! Neustále si přeha-

zuje nohy jednu přes druhou. Ukazuje, co má: stehna až nahoru, černé

kalhotky. A přitom se na mě dívá tak, že by mi asi bylo pěkně horko,

kdybych už neměl něco za sebou.

Samozřejmě je špatnou žákyní. Za ní sedí světlovlasý, velký kluk,

který se jí pokouší napovídat. Jmenuje se Walter Colland, jak mi řekl

Hansi. „Ten s ní chodí. To znamená chodil s ní před prázdninama. Teď

jsi na řadě ty. Ať tomu věříš nebo ne, nejpozdějc do tří dnů bude Walter

bez svý Superštětky.“

Věřím ti, Hansi, věřím ti na slovo! Ubohý Walter. Ostatně ještě nic

nezpozoroval. Nebo se tak tváří. Geraldina nerozumí, co jí Walter na-

povídá. Tchoř do toho vříská: „Collande, ještě slovo a oznámím to na

ředitelství.“

Walter zmlkne a Geraldina začne beznadějně blábolit: „Germánie…

tedy, Germánie ve své celosti…“ Tacita znám pomalu zpaměti. (V

osmičce jsem propadl dvakrát.) Mohl bych proto Superštětce snadno

pomoct, ale za prvé sedí moc daleko ode mě, a pak je tady ještě ta

maličkost s náramkem, že ano. Proto si raději dál prohlížím její nohy a

černé krajkové kalhotky.

„Dost!“ křičí Tchoř. Křičí neustále. „Řekl jsem vám, Collande, že

máte mlčet! Ještě jednou a vážně to ohlásím!“

Snad bych měl o Tchořovi ztratit pár slov. Tchoř se vlastně jmenuje

doktor Friedrich Haberle a je novým latinářem, je tu stejně nový jako

pan Herterich, z čehož vyplývá, že i jeho musí třída nejdříve

přezkoušet. Svou přezdívku si přinesl s sebou. K jeho neštěstí

z internátu, ze kterého sem přišel, vyletěl jeden kluk (přirozeně, jak

jinak?). I on chodí tady do šestky, a ten nám dal u snídaně vyčerpá-

vající informace o doktoru Friedrichu Haberlovi. „Je to opravdovej

posera. Můžete si ho omotat kolem prstu. Má ženu a tři malý děti. Snem

jeho života je vlastní dům. Dřel se a šetřil a nedopřál si nic, ani svý

ženě a dětem všechno pro dům, pro domeček. Před několika měsíci ho

našel, a zrovna tady ve Friedheimu. Takovou vilu z přelomu století,

( 105 )

obzvlášť cenově výhodnou. Já bych tam nechtěl bejt ani pohřbenej. Ale

on je šťastnej! Kvůli tý vile změnil místo a přišel sem.“

„Jeho Achillova pata?“ informoval se Wolfgang.

„Nemá žádnou.“

„Blbost. Každý má nějakou. Holky?“

„Pane na nebi! Ten se na holku ani nepodívá, to je ideální otec ro-

diny, miluje svou ženu, dětičky…“

„A domeček, to jsme slyšeli,“ skočil mu netrpělivě do řeči Noah.

„Ale jak si ho můžeme omotat kolem prstu, když nemá vůbec žádnou

slabinu?“

„Neřekl sem, že nemá slabinu. On se ze slabin skládá. Uvidíte sami.

Nechá si prostě všechno líbit. Hrozí a pak nic neudělá. Je mírnej jako

ovečka. Pár týdnů při něm budete řádit, jak se vám bude chtít — pak

sami od sebe přestanete. To jednoho strašně unaví, když nenaráží na

odpor. Jinak je to prvotřídní učitel — pro případ, že by někdo z vás měl

zájem o latinu. Což nepředpokládám.“

„To se mýlíš, já mám,“ řekl Noah. „Proto je pro mě velice zajímavé,

co říkáš.“

„Když se budeš učit, bude na tebe dokonce milej. Ale jedno můžeš

vašim holkám hned vyřídit: Když nebudou nic umět, a ty přece nikdy

nic neuměj — Tchoř je nechá prolítnout! Na něho neplatěj výstřihy a

kroucení očima. Tchoř je železně monogamní.“

To bude zřejmě pravda. Geraldina se každopádně pokouší právě teď

úplně bezvýsledně hrát si na břišní tanečnici. Sedí před ním, pro změnu

ukazuje zase jemu všechno, co má, ale Tchoř se tam vůbec nepodívá.

Ostatně: Tchoř je nádherná přezdívka. Je malý, tenhle náš pan doktor

Haberle. Očička má jako knoflíky a uši mu nejen odstávají, ale jsou i

kulaté a z hlavy mu přímo trčí. To ale ještě není všechno: celá tvář se

mu sbíhá tak říkajíc špičatě do jediného bodu, do agresivního

hliznatého nosu. Pod ním jsou vidět malá ústa s ostrými, ošklivými

zuby. Ubožák! Navíc má ještě zarudlé oči!

A nyní přijde to, co doktora Friedricha Haberla nejvíce spojuje

s tchořem: on totiž smrdí. Jinak. Ale taky. Smrdí potem.

Ne že by se nemyl. Jsem přesvědčen, že se drhne ráno a večer

v podpaždí a všude jinde až do krve. I když levným mýdlem. (Dome-

ček, ten domeček!) Ne, to že smrdí, má důvod, pro který ho dokonce

lituju. Protože tak šetří, nosí dvouřadový oblek s mocně vycpanými

rameny, který je nejméně deset let starý. Deset let se do něj potil, když

se rozčilil, když byl přepracovaný. Znáte to, takový skutečně propocený

oblek?

( 106 )

Je mi Tchoře líto, je to ubožák. Třída si ho už taky dávno zařadila.

Všichni mají stejný názor. Je to nula.

To znamená — a to musím přiznat — na začátku hodiny to vypadalo

úplně jinak. Musíte uvážit, že my jsme přece samí obři proti malému

učiteli, který jistě taky není příliš zdravý a jistě ani příliš odvážný. Když

tedy vstoupil, tak vytáhl Gaston, jeden z Francouzů, z kapsy šňupavý

tabák a velmi obřadně se dal do šňupání. Pak podal dózu s tabákem

Wolfgangovi, a ten udělal totéž. (Už jsem přece napsal, že tady

každýho novýho nejdřív přezkoušej.)

Tchoř stál, bledl a rudl, a neřekl ani slovo. Viděl jsem, jak si zoufá.

Nejdřív ho vůbec nic nenapadlo. Holky se chichotaly. Dóza doputovala

k třetímu klukovi. Tchoř řekl: „Začneme s čtením Germánie. Otevřte si,

prosím knížky.“

To opravdu nebyl nejlepší způsob, jak se uvést. Hned se taky stalo

následující: nikdo z nás dvaadvaceti se nechopil Tacita. Dóza putovala

dál. Jeden po druhém šňupal. Jinak bylo naprosté ticho. My jsme nic

neříkali, on nic neříkal. Díval se němě na nás. Ve třídě je šest holek a

šestnáct kluků. Umíte si představit, jak dlouho to trvalo, než si všech

šestnáct posloužilo z dózy. Šestnáctý vstal a donesl ji zpátky Gastonovi.

Pozoroval jsem Tchoře po celou dobu. Nejdřív jsem se bál, že se

rozbrečí. Pak přišla chvíle, kdy jsem si řekl: něco si vymyslel!

A skutečně, když Gaston právě s naprostým klidem chtěl dózu strčit do

kapsy, řekl mu Tchoř: „Jsem tady ovšem nový, ale to musím

konstatovat: máte krásné způsoby! O tom, že se hostu také něco na-

bídne, o tom jste asi ještě nikdy neslyšeli, což? Doma si taky pěkně

všechno sežerete sami a druhé necháte přihlížet? To jsem si předsta-

voval jinak!“

Takový výkon, to už člověk ocení, ne? Ostatní nepozorovali tak

dobře jako já. Gaston vstal, úplně vyvedený z míry, šel k němu a nabídl

mu taky tabák.

„Promiňte, monsieur, my jsme nevěděli, že…“

„Jistě, jistě,“ řekl Tchoř, „vy toho ještě vůbec velmi mnoho nevíte!“

A pak šňupal sám. Přísahal bych, že šňupal poprvé v životě a že se mu

to určitě hnusilo, ale udělal to a uměl to: právě taky viděl šestnáctkrát,

jak se to dělá.

„Děkuji vám mnohokrát. Gastone,“ řekl Tchoř. Nejdřív všichni

ztratili řeč. Pak řekl Wolfgang hlasitě Noahovi: „Ten kluk nás špatně

informoval, To přece není žádná onuce!“

„Vyčkej,“ odpověděl Noah.

( 107 )

A měl pravdu! Už po několika minutách, když si Walter dovolil další

drzost, se Tchoř neovládl a rozkřičel se. Tak se držel. Byl tak chytrý.

Všechno nadarmo. Nepřestával křičet a pořád ještě křičí…

„Jak dlouho mám čekal, slečno Reberová? Germánie ve své celosti

— co to znamená?“ Samozřejmě. Superštětka nemá nejmenší tušení.

„Ví to někdo jiný?“

12 hodin 12 minut.

Teď nadešla moje chvíle. Zvedám ruku.

„Nu, Mansfelde.“

„Není mi dobře, pane doktore.“

Smích. Tchoř zbledne. O nepřítele víc. V latině na mě nemůže, když

už potřetí probírám stejnou látku. Ostatní si myslí, že si z něho chci

vystřelit. Tedy jeden nepřítel a jednadvacet přátel. Jedinou větou!

Řeknu ještě jednou: „Obávám se, že musím jít ven.“ Němě přikývne a

vypadá prachbídně.

Jdu ke dveřím a hlásí se Friedrich Südhaus. To je nejlepší žák, ne-

sympatický kluk se svatouškovskou tváří a takovým tím nervózním

škubáním v koutcích úst. „Prosím, Südhausi!“

„Germania omnis, celá Germánie je od Gallů a Raetů a Panonů od-

dělena řekami Rýnem a Dunajem, od Sarmatů a Dáků vzájemným

strachem a horami…“

„Výtečně Südhausi, děkuji vám.“

Wolfgang mi vyprávěl, že Südhausův otec je starý nacista a teď je

velký zvíře, generální prokurátor. Málem bych napsal: a teď je samo-

zřejmě velký zvíře.

Musím si pospíšit, abych přišel včas do dívčí vily.

2

Hansi měl pravdu: takhle ke čtvrt na jednu je to hračka. Domovní

dveře nejsou zavřené, uklízečky už odešly a vychovatelky jsou v jídelně

nebo po nákupech nebo co já vím kde. Zdá se, že v domě není ani noha.

Krátce uvažuju, kde jsem v noci s Hansim stál, pak otevřu poslední

dveře na chodbě vpravo — a hned ty správné! Stojím v Geraldinině

pokoji.

Teď jde všechno velmi rychle. Nechám dveře dokořán a otevřu ještě

okno pro případ, že by přece jen někdo dospělý přišel. Pak bych ho

zavčas uslyšel a měl ještě jiný východ. Odstavím postel od zdi a

ohmatávám ji, protože Geraldina zastrčila cihlu velmi pečlivě a každou

stopu zamazala. Jasně! Jinak by už její skrýš dávno objevili. Ještě

přibližně vím, kde to místo je… Tady to bude. Vytáhnu cihlu pomocí

( 108 )

kapesního nože. A pak vidím Verenin náramek. Leží na hodinkách,

dvou prstenech a stříbrném řetízku, který Geraldina určitě taky ukradla.

To všechno tam nechám, vezmu jen náramek.

Zvláštní — teď, když ho držím v ruce, vidím ve své fantazii před se-

bou Verenu nahou, úplně nahou. Já stojím na pláži na ostrově někde na

jihu a ona ke mně přibíhá s rozpřaženýma rukama a nahá, jak jsem řekl,

úplně nahá.

Trochu se mi motá hlava, když dávám cihlu zpátky, a pořádně to se

mnou trhne, když zaslechnu ten hlas: „Ach, tak takhle to je.“

Otočím se.

Geraldina stojí ve dveřích.

3

Vypadá jako strašidlo, popelavě šedá v šeru chodby, málem nesku-

tečná. Nalakované nehty klouzají bleskurychle po perlách dlouhého

náhrdelníku nahoru dolů. Sotva sípe, oči se jí blýskají.

„Ano, takhle to je,“ řeknu a přistavím postel zpátky ke zdi. „Myslela

sis, že si ho můžeš nechat?“

„Odkud si věděl kde je?“

„Do toho ti nic není.“

Teď se ke mně najednou blíží, oči přivírá, s pootevřenou pusou. To

odkoukala ve filmu.

„Nech toho. Jak jsi sem vůbec přišla?“

„Mně se taky udělalo špatně. Chtěla jsem za tebou.“

„Proč?“

„Protože se mi tak líbíš,“ řekne a sáhne na mě. Odstrčím ji. „Ty se

mi vážně líbíš. Myslela jsem, že jseš ještě ve škole. Pak jsem tě nenašla

a šla jsem sem. Stejně už ta blbárna ve škole skončí.“

Mně se dělá horko. Musím odtud. Co nejrychleji!

„Nech mě odejít.“

„Ne.“

„Nemusíš mít strach. Neřeknu to šéfovi.“

„Nemám strach. Pro mě za mě si mu to řekni! Ale zůstaň tady.“

„Ty ses zbláznila!“

„Prosím tě!“ Teď mi dá ruce kolem krku a přitiskne se na mě, prsa,

břicho, stehna, všechno! Chce mě líbat.

Odvrátím hlavu.

„Ano, zbláznila. Jsem do tebe blázen! Nevšiml sis, jak jsem se na

tebe celé dopoledne dívala?“

( 109 )

„Ale ano. Ale já nejsem blázen do tebe! Jasný?“

Vzápětí mi strčí jazyk mezi rty.

Popadnu ji za ty její natupírovaný vlasy a stáhnu jí hlavu dozadu.

Usmívá se jako nepříčetná a šeptá: „Pojď do lesa…!“

Teď toho mám dost. Odstrčím ji a koukám, abych zmizel. Jen pryč

z domu! Jdu osamělou cestou nahoru do lesa. Náramek mám v kapse.

Jdu pomalu. Teď už to mám za sebou. Mám čas. To si myslím. Protože

neujdu ani sto metrů a slyším kroky. Otočím se. Jde za mnou.

Venku je velmi teplo. Slunce svítí. Nijak nezrychluji kroky. Ona

taky ne. Je to skoro směšné. Jde za mnou jako pes, stále ve stejném

odstupu. Nikdo z nás neřekne ani slovo. Tak putujeme po pestrém

spadaném listí, podzimním lesem, a korunami stromů na nás padají

šikmé sluneční paprsky. Široko daleko není človíčka. Tu a tam se oto-

čím. Má pořád stejný výraz ve tváři: sevřené rty, dvě vrásky mezi

obočím a úplně nepříčetné oči. Tak jde za mnou, snad deset minut. Pak,

když cesta vede malou roklí a tvoří ohyb, najednou zmizí.

Má dost, pomyslím si.

Stromy tu rostou hustě vedle sebe, mezi nimi jsou křoviny. Je to tu

velmi opuštěné, v téhle malé rokli. Cesta opět zahýbá. Geraldina stojí

proti mně.

Vyzná se tu líp než já a musela jít nějakou zkratkou. Stojí opřena

o strom a dívá se mi vstříc s otevřenou pusou a přivřenýma očima, ten

šílený výraz v očích. Svetr svlékla. Sukni stáhla. A teď už nemá ani

kalhotky.

4

Když jsem začal psát tuhle knihu, tak jsem si předsevzal: musí být

naprosto pravdivá. Teď jsem došel k místu, kde by bylo pohodlnější

lhát. Ale jakou by pak měla tahle knížka cenu?

Vyletěl jsem z pěti internátů. Pokaždé v tom byl nějaký průšvih

s holkama. Taky mám zřejmě svou vadu v tkanině. Jsou situace, kdy

prostě už vůbec nemám rozum, žádný mozek. Black-out. Tak je to od té

doby, co jsem měl svou první. To pak prostě nejsem příčetný. Sakra,

cítil jsem to už u ní na pokoji, tak jako epileptik svůj záchvat! Z pokoje

jsem se ještě jakžtakž dostal. Kolem stromu už neprojdu.

Když na to dnes vzpomínám, mám pocit, že jsem byl úplně opilej a

ona taky. Jako bychom se pominuli. Snad pět metrů od kraje cesty,

v hustém křoví, na zemi vyhřáté sluncem. Roztrhal jsem jí punčochy,

ona mně košili, protože jsem se nesvlíkal dost rychle. Dělali jsme, co

nemůžu napsat, protože by to nikdo neotiskl. Zraňovali jsme se o trny a

( 110 )

kameny, po kterých jsme se váleli, sevřeni v objetí. Ani jsme to

nepozorovali. Celé dny jsem pak ještě cítil na zádech škrábance jejích

dlouhých nehtů.

Měl jsem ve svém životě sice celou řadu děvčat, ale takovou ještě ne.

Takové šílenství je nakažlivé. To se objímali dva zběsilí.

Tohle má být pravdivá kniha. Nikdy jsem neměl Geraldinu rád,

vzbuzovala ve mně dokonce hned na první pohled odpor. Ale s žádnou

jinou jsem nezažil něco takového jako s ní. Nadával jsem jí hned v tom

okamžiku, kdy se mi oči rudě zamžily. Nenáviděl jsem ji, když se mě

vyčerpaná pustila, když ležela na zemi, dívala se na mě tím ne-

příčetným pohledem a sténala: „Miluji tě.“ A pořád dokola mlela:

„Miluji tě… Miluji tě… Miluji tě… Ještě nikdy to nebylo takový… jako

s tebou!“

Tohle má být pravdivá knížka.

Když je konečně po všem, leží nehnutě vedle mě. Rty má modré.

Ještě se chvěje na celém těle. A vtom najednou s děsem pomyslím na

něco, co hned vzápětí řekne, s tím svým strnulým pohledem a slabým

dětským hláskem: „To bylo poprvé v mým životě…“

Mlčky sedím vedle ní.

„Tak často jsem to zkoušela. Pořád a pořád. Od té doby, co mi bylo

čtrnáct. Měla jsem určitě víc kluků než ty holek. Nikdy to nevyšlo,

i když jsme se o to pokoušeli. Už jsem se z toho mohla zbláznit. Hrála

jsem klukům divadlo… Zkusila jsem to sama. Nikdy to nešlo… A teď

ty… Bylo to tak krásné… Miluji tě!“

Geraldina mě miluje. A ona se mi hnusí.

5

14 hodin 10 minut.

Oblékli jsme se. Musel jsem jí při tom pomáhat, tak byla ještě slabá.

Ve tři hodiny musím být u věže. Verena čeká. Jak se zbavím Ge-

raldiny?

„Nač myslíš?“ ptá se bleskurychle. „Na tebe,“ řeknu samozřejmě.

A ona se ke mně přitiskne. „Miluji tě. Bylo to tak krásný. Myslela jsem,

že umřu. Tak krásný. Jako ještě nikdy. Teprve teď vím, jaký to je. Nic

mě od tebe neodloučí!“

A myslí to vážně, to je na ní vidět. Něco takového se musí stát právě

mně. „Miluješ mě taky?“

„Ne.“

( 111 )

Nemá to smysl, to musí vědět hned. Nemá to vážně smysl: „Mně

nevadí, když mě nemiluješ. Ale jednou mě budeš milovat.“

„Ne!“

„Neznáš mě, nevíš, jaká můžu být. Budeš mě milovat, jednou, určitě.

Jsem tak šťastná, Olivere. Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná. Uvidíš,

jak dovedu být milá.“

Líbá mě, hladí mě, a já si myslím: Verena. Verena. Verena.

6

Řeknu: „Musíš zpátky domů.“

„Nechci.“

„Tak jdi do jídelny.“

„Teď nemůžu jíst.“

To bych taky nemohl.

„Budou nás hledat.“

„Nenajdou nás.“

„Ale já musím na pokoj.“

„Ještě čtvrthodinku,“ řekne, ne, prosí, a to s tak psíma očima, že by

se jednomu udělalo špatně, „pak budu úplně hodná. Pak se vrátím a

dám ti pokoj. Patnáct minut?“

Přikývnu.

„Patřím přece teď k tobě…“

Ještě to tak!

„…my oba, my teď patříme k sobě…“

Ne. Ne. Ne!

„.. .a tak ti chci říct, jak je to se mnou.“

„Co znamená tohle, jak je to se mnou?“

„Proč jsem taková… Tak zpackaná… A kdybys nepřišel a nespasil

mě…“

To řekne! Tohle slovo! Tak jak ho píšu. Ještě jednou: nespasil!

„…tak by mi už určitě začalo strašit ve věži. Můžu si ti dát hlavu na

prsa?“

„Jistě.“ Udělá to a já ji hladím její natupírovaný vlasy, který teď

vypadají, jako by se porvala s nějakou rivalkou, a ona mluví jako ze

spaní a taky mě hladí: „Mně je osmnáct. A tobě?“

„Jednadvacet.“

„Bydleli jsme ve Vratislavi. Můj táta je fyzik. V šestačtyřicátým nás

odvezli s sebou Rusové. Jeho jako vědce, nás z laskavosti. Dostali jsme

se do Novosibirska. Tam můj táta pracoval. V obrovském institutu.

( 112 )

Bylo tam ještě mnoho jiných německých vědců. Měli jsme malý, hezký

domek za městem.“

„Tehdy ti byly čtyři roky.“

„Ano. A začalo to už v mateřské školce.“

„Co začalo?“

„Čekej. Rusové byli milí k mýmu tátovi a k mámě, a dospělí Rusové

byli milý ke mně. Všichni! Nosili nám balíčky jídla. Mně nosili

panenky a hračky. Slavili jsme společně se sousedy svátky.“

„A kdo nebyl milý?“

„Děti! Říkám ti přece, že to začalo už v mateřský školce, a pak, když

jsem přišla do školy, to už vůbec bylo hrozný. I když jsem mluvila

dobře rusky! Německy jsem mohla mluvit jen doma. Táta se upsal na

deset let. Musela jsem tedy osm let chodit do školy. Můžu ti říct, že to

bylo peklo.“

14 hodin 15 minut.

Verena. Verena. Verena.

„Děti přece nemají rozum. Slyšely, že jsem Němka…“

„Ach tak.“

„Němka, chápeš? My jsme přepadli jejich zemi, a mnoho dětí z mé

školy nemělo otce nebo bratra. Protože padli ve válce, ve velké hitle-

rovské válce. A teď se mstily mně.“

„Tobě.“

„Naši mě nakonec museli ze školy vzít. Pak, v šestapadesátém, vy-

pršela smlouva, kterou můj táta podepsal. No, a tak jsme se přestěhovali

do Západního Berlína. Táta pracoval v institutu Maxe Planka. A mě

tloukli dál.“

„Kdo?“

„Německé děti.“

„Cože?“

„To je přece jasný. Můj táta přece deset let pracoval pro Rusy. To

děti vyprávěly doma. Takový otec pak řekl svýmu synovi: ,Tenhle

chlap zrazoval tajemství, pomáhal Sovětům, možná je to komunista.

Rozhodně je to zrádce.‘ Druhý den to pak kluk vyprávěl ve škole.

A začalo to. Říkali mi jedině zrádcovská svině. Tady mi říkají…“

„Ano já vím.“

„Ale to není tak zlý.“

„Ubohá Geraldino,“ řeknu. A myslím to dokonce upřímně.

„Ach, víš, tehdy už jsem byla větší. A silnější. Tloukla jsem je taky,

kousala, házela kamením. A když to bylo hodně zlý a vrhla se na mě

celá smečka, tak jsem měla takovej nádhernej fígl.“

( 113 )

„.Jakej fígl?“

„Začala jsem křičet rusky. Tak hlasitě, jak jsem jen mohla. Rusky!

Co mě napadlo! Často dokonce básně! Jedno co! Když jsem řvala

rusky, doslali strach! Všichni! Vždycky! Pak se stáhli a dali mi pokoj!“

Zvedne hlavu a usmívá se. „To přece byl príma fígl, ne?“ „Príma.

A dál?“ Zamračí se, skloní hlavu a položí mi ji na koleno.

„Můj táta je velký vědec, chápeš? Vynalezl například na Sibiři ta-

kovou věc, tu pak zabudovali Sověti do tryskových letadel. Do těch

nejrychlejších…“

„Jakou věc?“

„Přesně to samozřejmě nevím. V tak obrovském stroji, co lítá tak

strašně rychle, nemůže pilot neustále pozorovat všechny přístroje. To

jednoduše přesahuje lidské síly. A můj táta tam zabudoval něco

elektronickýho. Co dává pozor na všechny důležitý zařízení ve stroji.

Tedy řekněme například na padesát momentů nebezpečí. Když na

jednom tomhle bodě není něco v pořádku, zapne se mikrofon a řekne

pilotovi: Pozor, pozor, to a to nefunguje.“

„Senzace,“ řeknu. A myslím si, že to je senzace.

„Ale nejsenzačnější na tom je, že táta těch padesát varování dal na-

mluvit na pásek ženským hlasem. Ženským hlasem! To mně nejvíc

imponuje. Protože pilot jinak přece mluví mikrofonem jen se samejma

mužskejma. Když tedy zaslechne ženskej hlas, pak ví: To znamená

nebezpečí. Nemůže ten ženskej hlas přeslechnout!“

Řeknu: „A já teď dopovím tvůj příběh.“

„Ano?“

„Ano. Amíci udělali tvýmu tátovi fantastickou nabídku a dnes pra-

cuje na Cape Canaveral nebo někde jinde, a v létě smíš vaše vidět. Je to

tak?“

Utrhne stéblo, žvýká ho a řekne tiše: „Je to tak jen zčásti. Amíci

udělali tátovi nabídku, samozřejmě. Měli jsme všichni jít tam. Ale táta

letěl sám.“

„Jak to?“

„Máma se dala rozvést. Tvrdila, že nemůže žit s mužem, který rok

od roku pomáhá vynalézat stále horší zbraně.“ „To je jisté stanovisko,“

řeknu.

14 hodin 30 minut.

Verena. Verena. Verena.

„Ale lhala. Všichni lidi lžou. Moje máma se dala rozvést, protože

v Berlíně poznala jednoho hrozně bohatýho obchodníka s textiliemi!

Táta to nevěděl. Ani dnes to ještě neví. Já jsem je vyšpehovala, mámu a

toho chlapa.“

( 114 )

„Proč jsi to otci neřekla?“

„A proč bych mu to měla říkat? Já jsem měla mámu vždycky raději!

Táta to věděl. Proto taky u rozvodu dobrovolně svolil, abych zůstala

u ní.“

„No, tak to klaplo nádherně.“

„Nádherně. Sotva byl táta pryč. máma se znovu vdala a strčila mě do

intru.“

„Proč?“

„Její muž mě nemůže vystát. Vždycky když se vidíme, poštěkáme

se. Skoro k nim do Berlína nesmím. Máma se pokaždý třese, když

přijdu. Ale můj táta je rád, že jsem vychovávaná v Německu. O velkých

prázdninách lítám k němu. Uhodl jsi, pracuje na Cape Canaveral. Teď

staví rakety.“

„Chápu,“ řeknu. Pak se na ni podívám. Zašeptá: „Čtvrthodinka už

uběhla, že?“

„Ano.“

„Já už taky jdu. Já nebrečím. Nedržím tě. Nebudu ti dělat žádný

těžkosti, to ti přísahám. Nikdy ti nebudu dělat těžkosti!“

„No dobře,“ řeknu. Oba vstaneme. „No dobře, Geraldino. Počkej

ještě ti dám trochu do pořádku vlasy.“ Přivine se ke mně a líbá mi ruce.

„A musíš se ještě upravit, než půjdeš k ostatním,“ řeknu, „jinak na tobě

každej pozná, co bylo.“

14 hodin 40 minut.

„Musíš se vrátit.“

„Ve čtyři je dějepis. Tam se zase uvidíme.“

„Ano.“

„Chtěla bych být pořád s tebou. Ve dne v noci. Pořád až do smrti.“

„Ahoj, Geraldino.“

„To mě ani nepolíbíš?“

Políbíme se. Smutně se usmívá. „Co je?“

„Je hezká?“

„Kdo?“

„Neptej se tak hloupě. Ta žena, co jí patří náramek.“

„Ne.“

„Jistěže je hezká. Je mnohem hezčí než já. A teď jdeš za ní. Nelži

mi. Prosím tě, nic mi nenamlouvej!“

„Ano,“ řeknu. „Teď jdu za ní.“

„Miluješ ji?“

„Ne.“

( 115 )

„Lžeš. Ale mně to nevadí, čestný slovo. Nevadí mi to, dokud budeš

chodit i se mnou. Protože jsi první muž v mým životě.“

„Tak tedy ve čtyři na dějáku.“

A tak tedy jde, klopýtá na vysokých podpatcích, rozehřátá, s uma-

zanou tváří a v halence, která jí vylézá ze sukně. Zmizí v křoví. Je ti-

cho. Vydám se na cestu ke staré věži, kterou vidím nad vrcholky stro-

mů. Jednu ruku mám v kapse, a v ní držím Verenin náramek.

Po třech krocích uslyším šramot a rychle se zastavím. Někdo rychle

běží houštinou pryč. Nevidím ho, jen slyším. Určitě bych ho už taky ani

nedohonil, protože kroky už odeznívají. Někdo nás poslouchal. Jak

dlouho? Co slyšel? Co viděl? Všechno? Kdo to byl?

7

Za dvě minuty tři.

Jsem docela přesný, i když jsem se ještě myl. Naštěstí tu teče potok.

V té ledové vodě to bylo nádherné. Za dvě minuty tři.

A nikdo tady. Tak se posadím na schod před vchodem k rozpadlé

věži, na které visí tabule:

NEBEZPEČÍ ZŘÍCENÍ! VSTUP ZAKÁZÁN!

Pěkně stará barabizna, tahle věž! Naposledy renovovaná Jeho

Nejmilostivější Jasností Wilhelmem Devátým v roce 1804 — to čtu na

jiné tabuli, která už se taky rozpadá. Najednou stojí přede mnou, jako

Červená Karkulka v lese. Tentokrát má na sobě červené šatičky a

červenou čapku. Maminka ji vždycky nastrojí jako panenku. „Dobrý

den, strýčku Mansfelde,“ řekne slavnostně.

„Ahoj, Evelyno! Kde se tady bereš?“

„Čekala jsem na tebe za věží. Maminka čeká nahoře.“

„Ve věži?“

„Ano. Máš přijít tam nahoru.“

„Ale jestli se to zřítí…“ Ukážu na tabuli.

„To se nezřítí. Musíme být velmi opatrné, maminka a já. Nikdo ji

nesmí vidět samotnou s nějakým pánem. Proto mě taky pokaždé bere

s sebou.“

Pokaždé… Bere tě s sebou často, maličká? Velmi často? Sem taky?

Schází se tady taky se svým italským beau? A co ostatní pánové? Tolik

otázek. Žádnou nevyslovím.

„Počkej,“ řeknu a dám jí něco, co už celý den nosím s sebou. Vyrazí

radostný pokřik: „Marcipán!“

„Ten máš přece nejraději, ne?“ Koupil jsem ho dnes u snídaně ve

školní kantýně.

( 116 )

„Jak to víš?“

„Sama si mi to řekla, včera večer.“

„Ano?“ Dívá se na mě nevěřícně. Takže si ještě nic nepamatuje.

Příliš malá. Verena má štěstí. A výtečného spojence.

I když to není právě moc výtečné, co tady dělá. Á propos výtečné:

Jste vy tak výtečný, pane Mansfelde? Copak jste to prováděl přede

dvěma hodinami?

Protože jsem zbabělec a nechci na to myslet, rychle se zeptám: „A

jak se daří tvému psovi?“

„Asadovi? Dobře, děkuji.“

„Proč jsi ho nevzala s sebou?“

„Teď spí.“

„Ach tak. To ho samozřejmě nikdo nesmí rušit.“

„Ne. Kromě toho chce být taky někdy sám, víš. Jako každý člověk.“

„To máš pravdu, Evelyno.“

„Já teď zmizím. Jdi nahoru. Když někdo půjde, začnu zpívat. Ma-

minka to už zná.“

„Ano?“

„Ano. Nahoře se může schovat.“

„Byla už někdy maminka nahoře s jiným strýčkem?“

„Ne, ještě nikdy!“

„Tak jak tedy víš, že se tam nahoře může schovat?“ „No, protože

jsem nahoře byla! S maminkou! My chodíme nahoru často. Je to tam

moc hezké, uvidíš.“

„Ahoj,“ řeknu. Ona váhá. „Chceš ještě něco?“

„Smím… smím ti dát pusu, strýčku Mansfelde?“

„Za marcipán?“

„Ne.“

„Tak proč?“

„No, protože nám přece pomůžeš.“

„Ach tak,“ řeknu. „Proto…“

„Samozřejmě že mi můžeš dát pusu,“ řeknu a sehnu se k ní a ona mě

vezme kolem krku. Dostanu pusu na tvář, určitě nejmokřejší pusu,

jakou jsem kdy dostal. Pak rychle odběhne. Utřu si tvář, vstoupím do

staré věže a stoupám nahoru po točitém schodišti, které při každém

kroku vrže a skřípe, stoupám výš a výš, a myšlenka, že mě každý schod

přiblíží o několik centimetrů blíž k Vereně, mi vhání pot na čelo. To je

ale schodů. Vůbec bych to nečekal. Devětadevadesát! Když jsem

konečně nahoře, stojí Verena přede mnou, vážná a vzpřímená, a její

nádherné oči se dívají na mě, tyhle černé oči, příliš velké pro úzkou

( 117 )

tvář, tyhle oči, ve kterých se dá vyčíst tolik smutku a tolik zkušeností,

tolik touhy po lásce, tyhle oči, na které nemůžu zapomenout a

nezapomenu, dokud neumřu.

Dnes má na sobě lehké šaty, hodně vystřižené, bez rukávů, z bílého

lnu, na nich květy v zářivých barvách. Vyznám se v šatech: Jak

jednoduše tyhle její šaty vypadají — stály celé jmění. A jak padnou!

Nesmím se na ni moc dlouho dívat. V těchhle šatech vypadá ještě

dráždivěji, než kdyby je na sobě neměla.

Vereno. Vereno. Ach, Vereno!

Vytáhnu náramek z kapsy a podám jí ho. Pak přistoupím k okennímu

oblouku v téhle místnosti, která je přeplněná zrezavělým nářadím,

rozlámanými kusy nábytku, slamníky a ztrouchnivělým dřívím. Dívám

se ven přes hnědé a červené a zlaté listy stromů. Slunce vše pokrývá.

Lehký modrý opar rozmazává dálku. A kolem lítají stříbrné nitky, babí

léto.

„Hezké to tu je,“ řeknu a cítím, že jde ke mně. „V téhle krajině se

vyznám. Žil jsem ve Frankfurtu.“ Mluvím pořád dál a připadá mi to

stále těžší mluvit dál, protože teď stojí těsně za mnou. „Ta malá říčka

tamhle dole, to je Nidda. Tamhle naproti, to je Vogelsberg, tamhleten se

třemi hrby, to je Winterstein, a tamhle, jak slunce mezi černými stromy

ozařuje ještě kousek louky, to je Hoherodskopf, tam jsem jednou…“

„Olivere!“

„Ano.“

Otočím se a už je to zase všechno tady: Diorissimo, vůně konvali-

nek, vůně její pleti, její modročerné vlasy, oči, ty oči…

„Děkuji,“ zašeptá.

„Ach, to je směšné,“ řeknu. Má to znít světácky, ale málem při tom

brečím. „Jaké máte nádherné šaty!“

„Můj muž přijede skutečně teprve dnes večer. Nemáme obrovské

štěstí?“

„Ano, obrovské štěstí.“

„Proč na mě tak zíráte?“

„Ještě od vás něco dostanu.“

„Co?“

„Víte docela přesně co. Dejte mi to.“ Nehýbe se.

„Tak do toho! Nebo vám ten náramek zase vezmu!“ Sáhne tedy do

malé kapsičky, kterou má v šatech na bocích, a vyndá malou tubu.

Otevřu ji. „Co děláte?“

„Koukám, jestli jich je třicet. A jestli je to všechno veronal.“

Je jich třicet. A všechno je veronal.

Zastrčím si tubu do kapsy.

( 118 )

„Zahodíte ji?“

„Ne“

„Jak to?“

„Schovám si ji.“

„Nač?“

„Nač jste si ji schovávala vy?“

„Olivere…“

„Ano.“

„Vy jste velmi…“

„Velmi co?“

„Nic.“

A pak se oba koukáme ven a mě bolí srdce a říkám si, že jsem vůl,

třikrát korunovanej vůl, a že se mám držet takový Geraldiny nebo kte-

rýkoliv jiný, ale tuhle, Verenu Lordovou, že musím nechat na pokoji.

A vidím vesnice, hrady, dvory, černé a světle hnědé strakaté krávy, vi-

dím Bad Homburg, Bad Nauheim a Frankfurt, a Verena to všechno vidí

se mnou. Tak stojíme vedle sebe, snad tři minuty, a oba mlčíme.

Pak najednou cítím, jak její ruka hledá mou ruku. Stydím se, protože

mám ruce vlhké rozčilením, ale když se její prsty propletou s mými,

cítím: jí se vede stejně. I ona má vlhkou ruku.

Co teď napíšu, to všechno jsme si řekli, aniž bychom se na sebe je-

dinkrát podívali. Dívali jsme se celou dobu ven, dozadu přes koruny

stromů, dolů k vlakům, kravám, hradům, vesničkám.

„Jak jste našel náramek?“

„Jedna holka ho ukradla. A jeden malý kluk ji při tom pozoroval a

řekl mi to.“

„Je hezká?“

„Ne.“ (Snadná odpověď.)

„Jak jste dostal náramek zpátky?“

„Ta holka chodí do stejné třídy se mnou. Během vyučování jsem

zaběhl do vily, kde bydlí, a do jejího pokoje, no, a vzal jsem si ho.“

„Už to zjistila?“

„Ne.“ (Snadná odpověď)

„Máte celý límec od rtěnky.“

„Tak to si musím převlíknout košili, než začne odpolední vyučování.

Děkuji vám za upozornění.“

„Já vám děkuji za náramek.“

„Nemohli bychom se tady zase setkat?“

Žádná odpověď.

( 119 )

„Mám každý den mezi druhou a třetí volno. Ale samozřejmě můžu

přijít v kteroukoli jinou dobu. Prostě zdrhnu.“

Žádná odpověď.

„Něco sem se vás ptal, madame.“

„Slyšela jsem.“

„A?“

Mlčení.

„Přece jsem vám pomohl, ne? Pomozte taky vy mně. Prosím!“

„Pomoci? Já? Vám?“

„Ano. Vy. Mně.“

„Tím, že se sejdeme?“

„Ano. Jenom sejdeme. Jinak nic. Jen se dívat dolů. Mluvit spolu. Stát

vedle sebe, tak jako teď.“ Pustí mi ruku.

„Je vám jednadvacet. Mně je třiatřicet. Jsem o dvanáct let starší než

vy!“

„To mi nevadí.“

„Jsem vdaná.“

„To mi nevadí. Ostatně nešťastně.“

„Mám dítě.“

„Mám děti rád.“

„Mám milence.“

„To mi nevadí.“ (Lež.)

„Před ním jsem měla jiného.“

„Jistě jste jich měla hodně. To je mi úplně jedno. Vereno, proč jsme

se jen nepoznali o několik roků dřív?“

A od té chvíle až do konce rozhovoru se na sebe díváme. Mluvíme

docela klidně a tiše. Zvedá se mírný vítr, slyším ho šumět ve stromech.

„To by nemělo smysl,“ řekne.

„Co?“

„Kdybychom se tady znovu sešli.“

„Přísahám, nic vám neudělám. Chci se na vás jen dívat jen s vámi

mluvit. Včera, na dálnici, neměla jste pocit, že bychom si mohli dobře

rozumět? Nemyslím v posteli. Myslím naše názory, naše myšlenky.

Neměla jste pocit, že jsme si navzájem velmi podobní? Velmi, velmi

podobní?“

„Ano… Jste stejně zkažený a ztracený jako já.“

V dálce píská lokomotiva. Teď už slunce padá dovnitř okenním ob-

loukem a na Vereniny šaty. Květy na nich září, jako by žily.

„Spal jste s tou dívkou, co ukradla můj náramek?“

„Ano.“

„Ale ne z lásky.“

( 120 )

„Ne, to opravdu ne.“

„To znám. Ach, jak já to znám.“

Jak mluví. Její pohyby. Její chůze. Tahle žena je tajemství. Nechce

mi říct, odkud pochází, odkud přichází. Dělá se horší, mluví o sobě

špatně. To všechno je přetvářka, to všechno je lež.

Kdo jsi, Vereno?

Odkud jsi přišla?

Proč se ověšuješ šperky? Proč se chvěješ při myšlence, že budeš

chudá, ještě jednou chudá — a neustále se tomuto nebezpečí vystavuješ

tím, že svého muže podvádíš?

Proč?

Už se tě na to nikdy nezeptám. Možná že mi to sama jednou povíš…

„A zase se tady setkáme a budeme spolu mluvit?“

„Pod jednou podmínkou.“ „Jakou?“

„Ze mi vrátíte ty tabletky.“

„Nikdy! Jestli je to tahle podmínka, tak toho necháme.“

„Nechci ty tabletky. Chci jen, abyste je neměl vy.“

„A já nechci, abyste je měla vy!“

„Tak je zničte. Teď hned. Přede mnou. Musím to vidět.“

„Jak je mám zničit?“

„Třeba budou hořet.“

Tentokrát mám sirky. Váhám chvíli, než jednu zapálím, protože bych

si ten veronal rád nechal.

Tuba hoří plamenem, tabletky uhelnatí a pak se rozpadnou. Hodím

zbytek na podlahu. Verena je tak dlouho rozmačkává špičkou boty, až

je úplně rozmaže, a vetře je do hrubých prken podlahy.

Pak se na sebe podíváme.

„A když se uváží, že jste kvůli nim spala s lékárníkem,“ řeknu.

„A když se uváží, že se s nimi už nemůžeme otrávit,“ řekne.

„A když se uváží, že jsem splnil vaši podmínku. Kdy se uvidíme?

Zítra?“

„Ne.“

„Pozítří?“

„Ani pozítří ne.“

„Kdy tedy?“

„Půjde to teprve za několik dní.“

„Proč?“

„Protože jsem těhotná,“ odpoví. „Řekla jsem vám přece, že vůbec

netušíte, v jaké jsem situaci, co všechno se se mnou děje. Nic nevíte.

Vůbec nic!“

( 121 )

8

„Těhotná?“

„Slyšel jste dobře.“

Zvláštní, u kterékoliv jiné bych si hned pomyslil: No člověče, to je

přece příležitost! Tohle má být pravdivá knížka. Předtím, když jsem

psal o Geraldině, jsem se nedělal lepším, než jsem. Teď se nedělám

horším. Ani na vteřinu jsem si u Vereny nepomyslel na to, jaká by to

byla výtečná příležitost. Ani na vteřinu? Mě to vůbec ani nenapadlo!

„S kým jste těhotná?“

„To nevím.“

„S tím Italem?“

„S ním. Nebo s mým mužem.“

„Včera večer jste říkala…“

„To jsem lhala. Zena přece musí spát se svým mužem, když má

milence, nemyslíte?“

„Kdyby se něco přihodilo.“

„To máte úplnou pravdu. Nechtěl jsem vám jen včera večer odpo-

rovat. Jistě jste i Enricovi řekla, že už víc než rok se svým mužem nic

nemáte.“

„Jistě.“

„To říkají všechny ženy svým milencům.“

„Už vám to někdy nějaká žena řekla?“

„Ano.“

„A?“

„Nevěřil jsem tomu. Ale neřekl jsem, že tomu nevěřím. Člověk ne-

smí být nespravedlivý. Muži se chovají stejně, když mají milenku.“

Chvíli mlčíme. Pak se ptám: „Chcete to dítě?“

„Bože! V mé situaci?“

„Enrico o tom ví?“

„Enrico je ženatý. Nikdo o tom neví. Jen vám jsem to řekla. Ani

nevím proč.“

„Protože si tak dobře rozumíme. Jednoho dne…“

„Co?“

„Jednoho dne mě budete mít ráda.“

„Přestaňte!“

„Tou láskou, po jaké tolik toužíte. Vím to přesně. Někdy mám oka-

mžiky, kdy docela přesně vím, jak to všechno bude. Máte nějakého

lékaře?“

( 122 )

„Nemůžu to dítě přivést na svět. Když se narodila Evelyna, řekli mi

doktoři, že druhé by mi ohrozilo život. Musím na kliniku. To je taky

jeden z důvodů.“

„Jakých důvodů?“

„Že je mé manželství tak špatné a že já… jsem taková.“

„Nerozumím vám.“

„Víte, že Evelyna je nemanželské dítě.“

„Ano.“

„A víte, že můj muž ji nemá rád.“

„Ano.“

„Ale on si vždycky hrozně přál mít vlastní dítě, rozumíte? Syna,

který by jednoho dne převzal jeho banku. Když jsem ho poznala…

tehdy v té bídě… zamlčela jsem mu, že už nesmím mít děti. Později

jsem mu to pak řekla. Bylo to ode mě sprosté, že?“

„Byla jste v nouzi!“

„Ne, měla jsem mu to říct. Za všech okolností. Vidíte, tak… tak jsme

si den za dnem byli cizejší. Nikdy mi nic nevyčítal, myslím přímo.“

„Ale nepřímo.“

„Ano. On… mě má rád, svým způsobem, visí na mně, ale nemůže mi

odpustit, že nikdy nebudu schopná splnit jeho největší přání. Dívá se na

mě jinýma očima. Už ne jako na… na…“

„Jako na skutečnou ženu.“

„Ano, tak je to.“

„A proto jste začala vést tenhle život.“

„Proč?“

„Abyste si potvrdila, že přece jen ještě jste žena.“

Dlouho se na mě dívá. „Jste zvláštní chlapec, Olivere.“

„Proto jste to udělala — je to tak?“

Neodpoví. Chtěl bych vážně někdy vědět, jestli jsou na tyhle po-

dělaný planetě taky šťastný lidi.

Teprve teď si všimnu, že Verena není nalíčená. Řeknu jí to. Odpoví:

„Měla jsem v úmyslu vás políbit.“

„Ale máte přece fantastickou rtěnku, která nepouští barvu. Byla jste

s ní namalovaná, když jste líbala Enrica.“

„Proto jsem ji nechtěla použít.“

„Uvidíte, bude to ještě láska mezi námi.“

„Ne, ne. To není možné.“

„Rtěnka,“ řeknu. „Ta rtěnka to dokazuje. A teď jen vyčkejte. Já mám

čas. Mám všechen čas celýho světa.“ Podívá se na mě dlouze. Pak se jí

zeptám: „Kdy to řeknete svému muži?“

( 123 )

„Dnes večer.“

„Na kterou kliniku půjdete?“

„Řekne mi, na kterou. Na jednu v západním Frankfurtu.“

„Kdy vám to udělají?“

„Když pojedu zítra, tak pozítří.“

„Tak vás přijdu ve čtvrtek navštívit.“

„To je vyloučeno! To nejde! To vám zakazuji!“

„Nemůžete mi nic zakázat.“

„A když mě tím vystavíte nebezpečí?“

„Nevystavím vás žádnému nebezpečí. Budete mít samostatný pokoj,

to jistě. Při příchodu udám falešné jméno. A přijdu dopoledne.“

„Proč dopoledne?“

„Protože váš muž je přece na burze — nebo ne?“

„Ano, to je pravda, ale…“

„Ve čtvrtek, Vereno.“

„To je bláznovství, Olivere, to všechno je bláznovství co tady dě-

láme.“

„Je to sladké bláznovství. A jednou to bude láska.“

„Kdy? Až mi bude čtyřicet? A Evelyně dvanáct?“

„A až vám bude šedesát,“ řeknu.

„Musím zpátky do školy, je půl čtvrté. Kdo půjde první?“

„Já. Počkejte několik minut, ano?“

„Jasně.“ Jde ke schodům a tam se ještě jednou otočí a řekne: „Jestli

ve čtvrtek přijdete, tak se ohlaste jako můj bratr. Jmenuje se Otto

Willfried. Budete si to pamatovat?“

„Otto Willfried.“

„Žije ve Frankfurtu.“ Najednou se usmívá. „A večer v jedenáct vy-

jděte na balkón.“

„Proč?“

„Protože mám pro vás překvapení.“

„Jaké překvapení?“

„Uvidíte,“ řekne. „Uvidíte. Dnes večer v jedenáct.“

„Okay,“ řeknu, „Otto Willfried a dnes večer v jedenáct.“

Opřu se o staré, ztrouchnivělé břevno, které nese stropní klenbu,

a dívám se za ní, jak schází po schodišti dolů, pomalu, opatrně, i když

má na nohou nízké střevíce. V ohybu schodiště se ještě jednou zastaví.

„Ale je to stejně nesmysl,“ řekne. Pak zmizí. Někde v hloubce ji

slyším mluvit s Evelynou, pak hlasy zanikají. Dívám se za nimi. Při-

tisknu si ruku, kterou Verena držela ve své, k tváři a nasávám do sebe

konvalinkovou vůni, která tak rychle vyprchává. Po třech minutách

sejdu i já po schodišti dolů. Uvědomím si, když už jsem dole, že ještě

( 124 )

musím do Quellenhofu, protože mám límec košile od Geraldininy

rtěnky. Tak se rozběhnu, a dost to natírám, protože mi teď moc času

nezbývá. A nechci hned první den přijít na vyučování moc pozdě. Ve

stejném okamžiku, kdy se rozběhnu, zapraská to někde přede mnou a

vidím v hustém křoví mizet postavu. Všechno se odehraje tak rychle, že

zase, jako poprvé, nejsem schopen hned poznat, kdo to utíká. Ale je to

zvláštní: tentokrát jsem na něco takového připraven, tentokrát jsem to

přímo čekal, že budu sledován. A tak oči tentokrát reagují rychleji a já

zjistím, kdo odtud utíká: je to světlovlasý, zmrzačený Hansi, můj

„bratr“.

9

„Nikde jinde než v Německu se nevěří tak vroucně ve válku jako

v nejvznešenější politický prostředek. Nikde jinde se tou měrou

nepřehlížejí hrůzy války a nedbá se jejích následků. Nikde jinde se

touha po míru neklade bezmyšlenkovitě naroveň osobní zbabělosti.“

Tyto věty novináře Carla von Ossietzkého, který raději zemřel v kon-

centračním táboře, než by ustoupil násilí, nám předčítal doktor Peter

Frey na počátku hodiny dějepisu z jedné staré Weltbühne.

Tenhle doktor Frey je nejlepší a nejchytřejší kantor, s kterým jsem se

kdy setkal, believe you me! (A že jsem jich už poznal pěknou řádku.) Je

hubený a vysoký, může mu být tak padesát let, a kulhá. Zřejmě mu

v koncentráku zpřeráželi kosti. Doktor Frey mluví neustále tiše, nekřičí

jako ten připitomělý Tchoř, usmívá se, je přívětivý a má autoritu,

o které se dá říct jedině to, že je obrovská. U něho se nikdo nebaví.

Nikdo nikdy drze neodpovídá. Pokud můžu soudit podle první hodiny,

tak všichni mají tohohle kulhavého doktora Freye rádi. Jeden ho rád

nemá, to vidím: nejlepší žák třídy, Friedrich Südhaus, ten kluk

s nervózním škubáním v koutcích úst.

No jasně, kdybych měl tátu starýho nacistu, co je teď někde gene-

rálním prokurátorem, taky bych neměl doktora Freye rád. Jeden musí

být spravedlivý: člověk je produktem své výchovy. Na druhé straně:

Nezdá se vám to strašné? Mohl by to být docela príma kluk, tenhle

Südhaus, kdyby měl jiného tátu, například doktora Freye.

Když nám přečetl citát z Ossietzkého, řekl doktor Frey: „Došli jsme

teď v dějepise k roku 1933. Většina škol a většina učitelů tady udělá

velký skok. A to od roku 1933 k roku 1945. O těchto letech není co

vyprávět. Od roku 1945 to zase jde dál. A to takzvaným zhroucením

Německa, jak se všude stydlivě opisuje skutečnost, že tato země, která

( 125 )

rozpoutala největší válku všech dob, musela roku 1945 bezpodmínečně

kapitulovat před svými odpůrci. Pak existuje ještě jeden menší skok a

jsme u roku 1948, u hospodářského zázraku. Nechci vám vyprávět, co

nechcete slyšet! Řekněte mi tedy rovnou, jestli chcete znát pravdu

o třetí říši, nebo ne. Varuji vás. Pravda není hezká. Většina mých

kolegů si to ulehčuje a vůbec se o ní nezmiňuje. Já o tom budu mluvit,

budu vám vyprávět vše, celou špinavou pravdu — když budete chtít.

Kdo je pro, ať zvedne ruku.“

Všichni zvednou ruce, i holky — až na dva kluky. Jeden je Friedrich

Südhaus. Druhý, tomu nebudete věřit, je Noah Goldmund!

Geraldina sedí proti mně a dívá se na mě, když zvedá ruku. Teď ne-

chává svých triků se sukní a přehazováním nohou. Vypadá, jako by se

měla každým okamžikem rozbrečet. Tu a tam našpulí rty jakoby

k polibku a zavře oči. Walter, s kterým „chodila“ před prázdninami, si

už musel všimnout, o co jde. Myslím, že jí jde opravdu jen o to. Jí je

všechno jedno. Všichni ať se dovědí, že teď patří ke mně. Ke mně,

zatímco já myslím jen na to, že ve čtvrtek navštívím Verenu v ne-

mocnici.

Věřím, že kdybych nezvedl ruku, ani Geraldina by ji nezvedla. Dělá

všechno, co já. Je bledá, má kruhy pod očima. Do čeho jsem se to

zapletl? Jak se z toho mám dostat? Je mi jí líto. Touží po skutečné,

pravé, velké lásce stejně jako Verena a já. Ale můžu jí pomoct? Ne.

Nikdy. Nikdy.

Je ostatně zajímavé, co Noah a Friedrich odpověděli, když se jich

doktor Frey zeptal, proč jsou proti tomu, aby nás podrobně informoval

o třetí říši a jejích zločinech. Nejdříve Friedrich Südhaus: „Pane

doktore, myslím, že už se jednou musí přestat s tím věčným německým

sebeobviňováním. Dokonce i naši západní spojenci, a tím celá cizina,

už toho mají až po krk! Komu tím posloužíme? Jenom komunistům!“

Je to svérázný kluk. Wolfgang ho nenávidí. Dnes při snídani mi ci-

toval výroky, které prý Südhaus pronesl. Například:

„Hitlera měli nechat, aby provedl všechno, co chtěl, ale pořádně.

Ještě přišlo příliš málo Židů do plynu!“

„Dokázal toho dost,“ odpověděl Wolfgang. „Šest miliónů, to už je

přece dost slušné číslo.“

„Blbost. Nikdy to nebyly víc než čtyři milióny! Nanejvýš!“

„Ach to promiň. To je samozřejmě obrovský rozdíl, jestli byly

zavražděny čtyři nebo šest miliónů.“

„Židi musí být vyvražděni všichni, jsou jedem mezi národy.“

„Chodil jsi jeden rok s Věrou. Je napůl Židovka. Věděl jsi to. Nijak ti

to nevadilo.“

( 126 )

„O polovičních Židovkách se může uvažovat.“

„Když jsou hezké, že.“

„Ne, vůbec. I o polovičních Židech. Koukej, mají přece taky padesát

procent árijské krve. Buď spravedlivý.“

Buď spravedlivý… Zvláštní kluk, tenhle Südhaus. Víte, co mi ještě

vyprávěl Wolfgang (který ho nenávidí)? Friedrichův vzor je Mahátma

Gándhí. Dá se tohle pochopit? Říkám vám, ten kluk za to nemůže. To

jsou rodiče, svinský rodiče, co ho tak vychovali. (Vím přesně, co se

stane, když rodičové jako Südhausovi jednou přečtou tyhle stránky.

Mrsknou knížkou o zeď a budou zuřit. Ale řekl jsem, že tohle má být

pravdivá knížka, a tak nemůžu najednou začít lhát nebo vynechávat

pasáže. Zadržte dech. Bude to ještě mnohem horší.)

10

Stejně zajímavá jako Südhausova odpověď je i Noahova odpověď.

Řekl se skloněnou hlavou a trochu se zajíkal, jako by právě on měl mít

špatné svědomí: „Pane doktore, víte, jak si vás vážím pro vaše

smýšlení. Víte, že vím, co jste prodělal v koncentráku. Je mi jasné, že

svou výpovědí o třetí říši chcete dosáhnout něčeho dobrého. Ale chcete

i nemožné.“

„Totiž co?“ zeptal se doktor Frey, přívětivě, tiše, zatímco pokulhával

po třídě. „Chcete poučit nepoučitelné, pane doktore.“

„Myslíte Südhause?“

„Ano, jeho například. Nemůže se vám to podařit. Nepoučitelní jsou

nepoučitelní. Víte, k čemu to povede? Dostane na vás jen tím větší

vztek, tím víc nás bude nenávidět.“

„To není pravda, Goldmunde.“

„To je určitě pravda, pane doktore. Obdivuji vás. Velmi si vás vá-

žím. Ale tohle je velice zrádná půda. Budete mít potíže, když budete

takhle pokračovat. Tenhle národ je nepoučitelný. To všechno je úplně

nesmyslné. Vidíte přece: kdo řekne něco proti nacistům, je hned ko-

munista! Chcete na sebe vzít to riziko?“

„Ano, Goldmunde. Rád, je-li to skutečně tak.“

„Promiňte, pane doktore, ale pokládal jsem vás za chytřejšího. Jaký

smysl má abstraktní pravda?“

Na to odpověděl doktor Frey větou, a ta byla tak pěkná, že ji sem

musím napsat. Řekl: „Pravda není abstraktní, Noahu, pravda je kon-

krétní.“

( 127 )

11

Vstane Wolfgang Hartung, syn SS-Obersturmbannführera, který dal

zastřelit tisíce Poláků a Židů, a řekne: „Mně je jedno, jestli je pravda

konkrétní nebo abstraktní. Já chci slyšet pravdu! A s výjimkou Noaha a

Friedricha ji chtějí slyšet ve třídě všichni. Jsme rádi, že máme učitele,

jako jste vy. Prosím, abyste se teď nevzdával svého úmyslu. Hlasování

bylo dva proti dvaceti hlasům. Začněte. Řekněte nám pravdu, celou

pravdu! Nic nezamlčujte! Někdo nám přece musí pravdu říct! Jak by

mohlo být líp, když nám nikdo neřekne, jak to bylo.“

„Wolfgangu“ tomu nerozumíš,“ řekl Noah.

„Čemu Wolfgang nerozumí,“ zeptal se doktor Frey.

„Myslí to dobře, pane doktore. Jen nevidí následky. Když nám teď

všechno dopodrobna vypovíte, co Hitler všechno udělal, pak Friedrich

— a možná ještě několik dalších — řekne: Měl pravdu! Copak ne-

chápete?“ (Noah byl velmi rozrušený.) „S nejlepšími úmysly na světě

způsobíte něco strašného! Vyprávějte nám raději ještě jednou, jak Nero

zapálil Řím. Neškodné příběhy, prosím! Tohle není doba, kdy by se

mělo mluvit o Židech.“

„A těch šest miliónů?“ zvolal Wolfgang.

„Nekřič.“ odpověděl Noah. „Byli snad mezi nimi tvý příbuzní? No

tak.“

„Já na to nemůžu zapomenout,“ řekl Wolfgang. „Ne, neměl jsem

mezi nimi žádné příbuzné. Ale můj otec dal oddělat tvé lidi, Noahu.

A co budu žít, nebudu na to moct zapomenout. Až do své smrti. To, co

se stalo mezi třiatřicátým a pětačtyřicátým, to pro mě je a zůstane

největším zločinem dějin. Můj otec na tom taky nesl vinu. A proto chci

vědět všechno, všechno o té době, protože já musím všechno vědět,

když mám něco napravit. A já bych tak rád něco napravil…“

Noah se usmíval a řekl: „Jsi milý kluk. Ale nemáš vůbec rozum.

Tedy, máš rozum, ale jako zebra: v pruzích. Nedá se nic napravit, ne

v téhle oblasti, tak mi to přece věř.“

„Nevěřím ti,“ odpověděl Wolfgang. Na to neřekl Noah nic a jen se

usmíval. A před tímto úsměvem se museli všichni odvrátit, Wolfgang,

doktor Frey, a dokonce i Friedrich Südhaus. Nesnesli jsme tento

úsměv…

Ale pak začal doktor Frey vyprávět. O třetí říši.

1 2

Možná je docela milý, tenhle Walter Colland — ale fair není, ne, to

tedy určitě ne. Čekal na mě v lese, a když takhle jdu z Quellenhofu do

( 128 )

školy — tak kolem sedmé večer —, tak na mě zezadu skočí, a hned mi

dá ránu do týla, že se zamotám a spadnu. A to už na mně leží a mlátí

mě, kam se trefí A trefí se sakra často a dobře, je silnější než já.

Spískal mi tohle můj „bratr“? Nebo na to konečně blonďák Walter

přišel sám? V lese už je docela pěkná tma, teď získávám trochu pře-

vahu, tak silný taky zase není. Koulíme se po zemi a po kamenech. Teď

mu dám jednu do držky. Mám štěstí, zasáhl jsem ho pořádně. Zaskučí a

odkutálí se stranou, já můžu vstát. Pro všechny případy ho ještě

nakopnu. Zůstane ležet a ve světle měsíce vidím, že natahuje. To tak

ještě.

„Nech ji na pokoji,“ řekne.

„Koho?“

„Ty víš, koho.“

„Nemám tušení.“

„Můžeš mít každou, kterou chceš. Já mám jen ji.“

„Vstaň.“ Vstane.

„Já nejsem takovej frajer jako ty. Já nemám tak bohatýho tátu. Naši

jsou chudý.“

„Co to s tím má co dělat?“

„U nás doma jsou pořád jen samý hádky. Říkám ti, Geraldina je

všechno, co mám.“

Právě mu chci odpovědět: kdo ti ji bere?, když se ozve její hlas: „Ty

že mě máš? Tys mě měl. Je po všem. Konec. Rozumíš?“

Oba sebou škubneme. Stojí si tam opřená o strom, svetr přehozený

přes ramena, a usmívá se tím svým cáklým úsměvem.

„Co tu děláš?“ zeptám se.

„Chtěla jsem, abysme šli spolu k jídlu.“

Walter sténá.

„Dívala ses, jak jsme se rvali?“ zeptám se.

„Ano. Proč?“

Všimnu si, že mi teče z nosu krev. Mám bundu od krve. K sakru!

Mám tuhle koženou bundu tak rád. Tak vezmu kapesník, držím si ho

u nosu a řeknu: „Proč ses neukázala dřív?“

„Proč bych to dělala? Viděla jsem všechno a všechno jsem slyšela.“

Walter k ní přistoupí a chce jí dát ruku kolem ramen, ale ona ho

odstrčí.

„Geraldino… prosím… prosím… Nebuď na mě taková…“

„Přestaň!“

„Udělám všechno… všechno, co budeš chtít… omluvím se Olive-

rovi… Olivere, odpusť mi to, prosím tě!“

( 129 )

Z nosu mi teče krev a neříkám na to nic.

„Miluji tě Geraldino… tak hrozně tě miluji…“

To vážně říká, ten blbec!

„Přestaň!“

„Nemůžu přestat.“

„Hnusíš se mi.“

„Cože?“

„Ano,“ rozkřičí se najednou Geraldina až se to rozléhá po lese,

„hnusíš se mi, hnusíš, hnusíš! Rozuměl jsi? Je ti to dost jasný?“

„Geraldino… Geraldino…“

„Odprejskni.“

„Ale co mám dělat bez tebe… Já mám přece jen tebe… Prosím tě,

Geraldino, prosím… Tak choď s Oliverem, choď si s ním… ale nech mě

taky u sebe… jen tak…“

Teď je mi z toho pomalu blivno. Takhle přece nesmí mluvit chlap!

Ona samozřejmě každým slovem roste víc a víc do role královny.

„Skončili jsme,“ řekne a já musím myslet na to, že jeho rodiče jsou

chudí a pořád se hádají, a že její rodiče jsou rozvedení, a co je to za lidi,

a jak si stále víc ubližují, ještě víc, ještě víc, ještě víc. Často, moc často

si přeju, abych se vůbec nenarodil.

Geraldina švihne do vzduchu klackem, který drží v ruce, a křičí:

„Tak zmizíš konečně a necháš nás o samotě, nebo ne?“

Odplíží se jako spráskanej pes, zmizí ve tmě, mezi stromy. Geraldina

hned pustí klacek a už ji mám na krku. Líbá mě. Celá hoří. „Pojď.“

„Teď ne.“

„Prosím. Prosím tě, teď. Prosím.“

„Ne,“ řeknu. „Musíme na večeři.“

Tiskne se na mě. „Nemusíme jít na večeři.“

„Ale ano. Musíme. Zvlášť já. Já se vůbec musím střežit toho, abych

vzbuzoval pozornost. Vyletěl jsem z pěti internátů. Tenhle je poslední,

jiný mě už nevezme. Musíš na mě brát ohled.“

„To beru… To určitě… Nikdy ti nebudu dělat těžkosti, miláčku,

nikdy… Udělám jen to, co chceš… jen když u mě zůstaneš…“

Teď se vás ptám: zdá se vám život krásný? Před dvěma minutami

mluvil Walter stejně psovsky a bezmocně jako teď Geraldina. Je to

pouhá náhoda, že mám teď vrch já. Prostě proto, že ji nemiluju.

„Tak po večeři, ano?“

Přikývnu.

„Zase u rokle…? V naší rokli…“

Kývám hlavou. Jsem pevně rozhodnut, že hned po večeři zmizím do

Quellenhofu. Nepůjdu do rokle. Nepůjdu do rokle. Už nechci ke

( 130 )

Geraldině. Už nikdy. Už nikdy. Po celou rvačku, po celý tento rozho-

vor, po celou hodinu dějepisu jsem musel myslet na Verenu. Na to, co ji

čeká. A že ji znovu uvidím, ve čtvrtek dopoledne na klinice. Verena.

Verena. Verena.

„Jak jsem šťastná… Nevíš, jaký je tohle pro mě den,“ říká Geraldina.

„Teď pojď jíst.“

„Ano, pojďme se rychle najíst! A pak do rokle! Měsíc svítí… Ne-

chala jsem ve škole deku… Kdybys věděl… kdybys věděl…“

„Co?“

„Jen když se mě dotkneš, Olivere… Když se na mě jen podíváš… já

tě tak miluji, Olivere, já tě tak strašně miluji…“

„Když nepůjdeme jíst, bude to nápadné. A to si prostě nemůžu do-

volit. A právě s holkou. Šéf čeká jen na něco takovýho.“

„Ano, Olivere, ano, vždyť já už jdu. Máš úplnou pravdu. Já přece

vím, že mě nemiluješ…“

Má se na to odpovídat? Ne!

„…že miluješ tu ženu, které jsi donesl ten náramek…“

Na to se musí odpovědět: „To není pravda!“

„Ale ano, je to pravda… nevím, kdo ona je… Vůbec to nechci vědět…

jen dokud mi neřekneš, co jsem já řekla Waltrovi.“

„Co?“

„Abych šla. Abych odprejskla. A dala ti pokoj.“

Ubohý Waltře, kdybys věděl!

Ubozí lidé. Kdyby všichni věděli…

Přece jen je štěstí, že člověk ví tak málo. ne?

13

Tři sta dětí večeří. Jídelna je ve sklepě hlavní budovy. Mnoho dlou-

hých stolů. Musíme jíst na dvě směny, pokaždé po sto padesáti, víc se

nás do sálu nevejde. Stoly jsou docela hezky prostřeny a vychovatelé

nebo učitelé dávají pozor na to, aby nikdo nejedl jako prase. Většinou si

mezi nás sedne šéf a jí s námi. Loni prý nechal, jak jsem slyšel, kluky a

holky jíst pohromadě, zřejmě aby se všichni chovali líp a měli lepší

způsoby. Ale nic to nepomohlo. Letos zkouší proto šéf jiný systém.

Všechny holky jsou vlevo, my sedíme všichni vpravo.

Nemáte představu, kolik zaměstnanců má takový internát. Servírky

(neboť nám se jídlo servíruje), umývačky nádobí, pomocné síly

v kuchyni. Jídlo pro tři sta dětí! A třikrát denně! Šéf mi říká, když mi

ukazuje mé místo: „Pomalu začínám být zoufalý, Olivere.“

( 131 )

„Pročpak?“

„Nemám personál. Všechno jde odtud. Dole v Rosbachu jsou ka-

sárna. Přetahují mi všechny lidi. Můžu platit, co chci — bundeswehr

mě vždycky přeplatí! No, a děvčata jsou stejně celá poblázněná do těch

fešáků dole. Když to takhle půjde dál, budete si brzy muset sami

škrábat brambory, mýt nádobí a servírovat jídla!“

A při večeři se to pak odehraje s Hansim a Rašidem, tím malým

princem. Musíte si to představit: velcí i malí kluci sedí u stolu pohro-

madě. U mého stolu sedí Noah a Wolfgang a ještě několik velkých

kluků, a je právě ještě jedna židle volná. Já za to vůbec nemůžu, ale je

to židle vedle mě.

Samozřejmě se k ní okamžitě žene Hansi a chce si sednout, když šéf

řekne: „Ne, Hansi. Ty už jsi tu déle a máš přítele mezi malými chlapci.

Sedni si tamhle naproti. Kromě toho tím uděláš radost Alimu.“

„Na Aliho seru,“ procedí Hansi skrz zuby.

„Nic jsem neslyšel,“ řekne šéf. „Ale příště to uslyším. Hansi, rozu-

měl jsi?“ Hansi přikývne a dívá se přitom na mě a očima mě probo-

dává.

„Sem si sedne Rašid,“ řekne šéf. „Pan Herterich mi hlásil, že si to

tolik přál. Protože Oliver zřejmě v noci pro něho něco udělal. Je to

tak?“

„Nemám zdání,“ řeknu a podívám se na malého prince, který je

ustrojen tak, jako by měl jít na státní recepci.

„Nechci donášet,“ řekne princ anglicky.

„To bych taky nechtěl,“ řekne šéf. „Stejně vím, co se stalo, pan

Herterich mi to vyprávěl. Hansi, Ali, to od vás bylo opravdu sprosté.

Prosím, Rašide, posaď se…“

„Děkuji pěkně,“ řekne princ a sedne si mezi Noaha a mě.

„… a ty jdi ke stolu, kde sedí Ali,“ řekne šéf.

Hansi odtáhne. Na odchodu zamumlá: „Po jídle si ještě promluví-

me.“ Jako ve špatným krimi! Ale přesto mám velmi nepříjemný pocit

v žaludku… Vedle mého talíře leží rudá růže. Wolfgang a Noah si už

proto ze mě utahovali, než se k nám posadil Rašid. Obrovskou legraci

měli z té růže.

„Prosím, nechte Olivera na pokoji,“ řekne princ.

„My to nemyslíme tak zle,“ řekne Noah. „Láska, taková láska, to je

nebeská moc.“

„Nemám tušení, kde se tu ta kytka bere,“ řeknu chabě.

Na to se Noah a Wolfgang na sebe podívají a pak se podívají naproti

ke Geraldině, která sedí velmi daleko od nás u stolu větších děvčat a

teď právě se červená. Zasloužil jsem si to snad?

( 132 )

Musím koukat, aby šli Rašid, Wolfgang a Noah se mnou po večeři

společně do Quellenhofu. Je to hrozně hloupé, ale pomalu dostávám

z Geraldiny strach: nemá to v hlavě v pořádku, je všeho schopná. Teď

se zase na mě usmívá tím svým cvoklým, dychtivým úsměvem,

a všichni to vidí…

Jenom žádný skandál. Vezmu růži, přivoním k ní a usmívám se. Na

to se Geraldina skloní nad talíř a já mám pokoj. Stále víc myslím na to,

jaký by to byl bídný život, kdyby nebylo Vereny. Verena, Verena,

Verena, kterou uvidím pozítří, ve čtvrtek.

Servírky obcházejí stoly a přidržují nám podnosy s jídlem a my se

chováme docela vznešeně, a když se podívám naproti ke Geraldině, tak

se setkám s jejím pohledem, a proto se tam podívám jen zřídka, ale

přece jen, protože si nechci dělat žádné nepřátele a nevím, co Hansi ví.

Ten sedí s Giuseppem a Alim a několika velkými kluky vedle u stolu a

dívá se na mě tak, že bych na místě padl mrtev, kdyby jeho pohledy

mohly a tak dále…

Teď každý z nás dostane talíř, na kterém jsou tři rajčata a různé

druhy sýra. U stolu začne velký výměnný obchod.

„Dej mi svůj ementál, já ti dám žervé.“

„Já bych chtěl gorgonzolu. Můžeš si vzít můj ementál.“

A tak dále. Tady je to zřejmě zvykem.

„Ty máš přece rád camembert?“ řekne Noah Wolfgangovi, přisune

mu kousek a Wolfgang přikývne a dává za to plátek harckého sýra.

„Harcera mám nejraději.“ přitaká Noah.

Teď se zase na mě dívá Geraldina. Celá září.

Vidím, jak Walter zahodí svůj ubrousek a odchází ze sálu. Vidím,

jak se na mě dívá hrbatý Hansi. Vidím, jak se Geraldina dívá. S nej-

větší námahou polykám svůj sýr.

14

„Krucinálfagot, to přece řekl šéf, že vedle mě nesmíš sedět, a ne já

Hansi,“ řeknu. Říkám to už potřetí. Stojíme před hlavní budovou pod

starým kaštanem a měsíc proráží jedovatě a zeleně skrz větve. Všichni

ostatní žáci už odešli do svých domů, je po večeři. Četl jsem jednou

knížku, ta měla velkolepý titul: „Chudý, šeredný, zlý“. Na tento titul

musím teď myslet, protože malý hrbatý Hansi se na mě dívá s tváří

zkřivenou nenávistí. Ubohý a šeredný, z toho se člověk asi skutečně

stane zlý.

( 133 )

„To mi je putna, jestli mě šéf posadil někam jinam, nebo ne! Ty jsi

můj bratr. Měl jsi mě bránit!“

„Já tebe? Jak?“

„Měl jsi říct, trvám na tom, aby Hansi seděl vedle mě. Ale ne, tys

raději držel hubu: samozřejmě, takovej princ je něco lepšího a proto jsi

ho taky včera večer hájil proti mně.“

„Já jsem ho nehájil, protože princ je něco lepšího, ale protože ses

k němu choval sprostě!“

„Ale ty jsi můj bratr!“

„To s tím nemá co dělat!“

„Ale má! Bratrovi nebo sestře musíš vždy pomáhat a hájit je — jakej

jinej smysl by celá ta hra měla mít?“ Kočky vřeštějí. Verena Lordová…

Jestlipak teď právě svému manželovi říká, že je těhotná?

„A teď ti ještě něco řeknu, Olivere: tu rudou růži tu jsem položil

vedle tvého talíře já.“

„Ty?“

„Myslel sis, že by Geraldina byla tak blbá? Nevšiml sis, jak zrudla,

když ostatní uviděli tu kytku? To byl jen malý předkrm k tomu, co tě

čeká, když se ke mně nebudeš chovat slušně,“ říká můj „bratr“.

Já stačím jen zírat.

„Já jsem malej. Jsem slabej. Jsem hrbatej, je mi teprve jedenáct. Ale

mozek mám. Můžu bejt velmi nepřijemnej, Olivere. Velmi!“ Něco ta-

kového člověk přece nemůže jen tak přijmout.

„Teď ti něco řeknu já, Hansi: kašlu na tebe! Najdi si jinýho bratra.

Stejně nemůžu potřebovat takovýho, co mě pořád špehuje.“

Hansi si brouká Most přes řeku Kwai a odkopne nohou kamínek.

„Rozuměl jsi mi?“

„Přesně, Olivere. A proto se mnou musíš držet, ať chceš nebo ne.

Nedám si přece od nějakýho posranýho prince jen tak vyfouknout

bratra, když už jednou konečně nějakýho mám.“

„Co to má znamenat?“

„Vím všechno,“ řekne a šoupe kamínkem.

„Co?“

„Všechno jsem viděl.“ „Nebylo co vidět.“

„No, tedy člověče… viděl jsem všechno s Geraldinou a všechno

u věže.“

To s Geraldinou mi nevadí. Ale to o věži musím vědět přesně.

„Co bylo u věže?“

„Dals tý malý holce marcipán, ona tě líbla, šel jsi nahoru, pak sešla

dolů ta dáma, no a pak ty.“

„Ale nevíš, kdo ta dáma je.“

( 134 )

„Ale vím.“

„Kecáš.“

„Vůbec ne.“

„Tak to vybal, kdo byla ta dáma?“

„Máma tý holky.“

„To je novina! Ale neznáš její jméno.“

„Ale ano. Znám i její jméno.“

„Ne!“ Zamrazí mě.

„Ano!“

„Odkud?“

„V létě chodily často na koupaliště, dolů vedle Áčka. Ta malá ještě

neumí plavat. Hrál jsem si s ní a držel jí gumový kruh. Jmenuje se

Evelyna Lordová. Tedy se její matka jmenuje taky Lordová. Jenom

křestní jméno neznám. Ale tolik Lordů tady nahoře přece nebude —

nebo myslíš, že ano?“

15

Znáte ten sen (když se přejíte), kdy jste v místnosti, jejíž stěny se

k vám pomalu blíží a podlaha se zvedá a strop klesá a vzduchu pořád

ubývá, je stále řidší, řidší — a vy proti tomu nemůžete nic dělat, nic,

nic, vůbec nic?

Opřu se o kaštan, zapálím si cigaretu a řeknu tomu hajzlovi. „Ty ses

asi zbláznil. To vůbec nebyla ta holka z koupaliště — jak jsi říkal, že se

jmenuje?“

„Víš moc dobře, jak se jmenuje, a byla to ona.“

„Ne.“

„No dobře,“ řekne Hansi.

„Co má znamenat: no dobře?“

„Dej mi nejdřív sluka.“ Podám mu cigaretu. Tak hluboko může člo-

věk klesnout.

Podá mi ji zpátky, je teď mokrá, vyfoukne kouř nosem a řekne:

„Jestli mi teď neslíbíš, že budeš mým bratrem, skutečným bratrem,

navždycky — ať dělám cokoliv — tak řeknu Geraldině, že jsem tě viděl

s paní Lordovou u věže. A pak to povím šéfovi. A pak to povím

Waltrovi. A když to ještě nebude stačit, vypátrám, kde madam bydlí,

a povím to panu Lordovi. Neboť jestliže ta madam má dítě, pak bude

mít asi i muže, ne? Ten bude mít radost!“

„Ty svině,“ řeknu.

„Vidíš, že jsem měl pravdu.“

( 135 )

„Jak to?“

„Kdybys neměl strach, že to fakt udělám, tak bys mi neřekl, že jsem

svině. Ale nemusíš mít strach. Pokud jsi mým bratrem. Tak dlouho bu-

du držet s tebou. Slibuji ti, že dám pozor, aby vás nikdo nenachytal.“

„Koho? Kde?“

„Geraldinu a tebe. V rokli. Co jste se tam domluvili.“

„Jak to?“

„Byl jsem taky nablízku, když s tebou mluvila. Já jsem vždycky

nablízku,“ řekne a teď mi předvede svými úzkými rty zase ten odporný

úsměv umrlčí masky. „Abys viděl, že to myslím vážně,“ pokračuje,

„chci ti taky sdělit, že Geraldina s tím napevno počítá, že tě ještě dnes

uvidí.“

„Kdes to sebral?“

„Slíbil jsem jí, že přijdeš.“

„Tys jí…“

„Ano, to jsem udělal. Takový malý ochutnáníčko. Jako ta růže.

Musíš uznat, že si tě nenechám vzít. Nikdy! Od nikoho.“

„Hansi, ty ses zbláznil!“

„Samozřejmě. Co sis myslel? Já jsem kretén. Jsem mrzák. Proto tě

tak potřebuju! Geraldina, to by byla holka pro mě. Ale takovou já nikdy

nedostanu! Vůbec nikdy nedostanu pěknou holku, když jsem takhle

šerednej a znetvořenej). Ale jeden polibek už jsem od ní dostal!“

„Kdy?“

„Když jsem jí řekl, že něco o tobě vím a že půjdeš do rokle. Že do

rokle přijít musíš! Jinak řeknu Geraldině, jak se jmenuje ta žena, co ses

s ní setkal ve věži.“

Tak moment, moment prosím! Je mu jedenáct. Mně je jednadvacet.

Přece ještě bude nějaký způsob, abych já, který si přece tolik zaklá-

dám na své inteligenci…

„Hansi! Když už mě tak pořád špehuješ, tak přece taky víš, jak to

všechno s Geraldinou vůbec vzniklo.“

„Jasně. Nachytala tě, když sis šel pro ten náramek, a jede po tobě,

a v lese se na tebe vrhla.“

„No právě. Ale já ji přece nemám rád.“

„Copak to tvrdím? Ty přece miluješ tu druhou. Máš rád paní

Lordovou.“

„Já vůbec žádnou paní Lordovou neznám.“

„Olivere,“ řekne, „takhle se dál nedostaneme. Já tak vůbec nechci

vědět, koho máš rád a koho ne. Mně je jedna lhostejná stejně jako

druhá. Já chci, aby ses choval jako můj skutečnej bratr.“

( 136 )

„A když dosáhnu u šéfa, abys seděl vedle mě, a když budu tvůj

skutečnej bratr — co pak?“

„Tak budu držet hubu.“

„Čestný slovo?“

„Velký čestný slovo.“ Hned vytáhne kapesní nůž a řízne se tak silně

na zápěstí, že mu teče krev. „Pij!“

„Proč?“

„Odpřísáhneš mi, že zůstaneš mým bratrem, a já ti odpřisáhnu, že už

tě nebudu špehovat.“

A oba svou přísahu porušíme, pomyslím si. Tak to zřejmě je: velcí to

dělají se státními recepcemi a listinami a slavnostními smlouvami,

hrbáč Hansi to udělá kapesním nožem a trochou krve.

Nastaví mi pažičku. Olíznu krev (jen ať se nepozvracím!). Hansi

vezme mé pravé zápěstí a taky olízne trochu mé krve.

„Tak,“ řekne a zaklapne nůž, „a když jeden z nás přísahu poruší, tak

zemře.“

Když nic horšího…

„Jdi do rokle. Geraldina na tebe čeká. Přísahám, že za tebou nepůjdu.

Ale když pak přijdeš do Quellenhofu, musíš ještě přijít do mého pokoje,

dát mi ruku a říct: ,Hezky spi, Hansi!’ Jen mně.“

„Proč?“

„Aby si Rašid nic nenamlouval. Je ti to jasný?“

„Jasný,“ řeknu. David a Goliáš. Goliáš a David. Ztratím Verenu a

přivedu ji do hrozného nebezpečí, když neudělám, co tahle bestie chce.

Ta malá bestie řekne: „Musím takovej bejt, Olivere. Mám poprvé ve

svým životě bratra. Jinýho už nikdy nedostanu. A já tě nechci ztratit

kvůli tomu princovi.“

„Vždyť mě neztrácíš.“

„Vidím přece jak se na tebe věší.“

Teď se ke mně přitiskne. „A já tě přece mám tak rád…“

„Přestaň. Já to nesnáším.“

Pustí mě. Konečně jde. Malý Hansi…

16

„Tentokrát to bylo ještě krásnější.“

„Ano.“

„Pro tebe taky?“

„Ano.“

„Opravdu?“

( 137 )

„Opravdu, Geraldino.“

„Nelži. Určitě jsi to zažil už mockrát. I s tou ženou, které patří ten

náramek.“

„Ne!“

„Proč se tak rozčiluješ?“

„Protože… protože jsem s tou ženou nikdy nic neměl!“

„Ale budeš s ní něco mít.“

„Ne!“

„Proč ne?“

„Protože nechci!“

„Lžeš. Ty chceš. To vím. Ale možná to nejde. Doufám…“

Jestli ten hajzl Hansi drží slovo? Určitě ne. Někde tady dřepí v křoví

a viděl a vidí a slyšel a slyší všechno. Všemohoucí bože, jsem já to

v pěkný rejži !

Do rokle svítí zelený měsíc a všechny věci mají bizarní stíny, i Ge-

raldina a já, jak tak sedíme na skále, ona s rukama kolem mých ramen.

Je teplo. Jsou slyšet sýčkové a sovy, i ostatní zvířata. Geraldinino

tělo pálí, cítím to skrz šaty.

„Víš, Olivere, že jsem ti lhala?“

„Kdy?“

„Dnes odpoledne. Když jsem ti řekla, že by mi nevadilo, kdybys měl

rád tu druhou. To byla lež.“

„Ano, jistě.“

„Netvař se tak povzneseně. Já to myslím vážně! Já… já… nesnesla

bych, abys miloval jinou… Jestli se dovím, že miluješ jinou, a kdo to

je…“

„To se musíš obrátit na Hansiho.“

„Cože?“

„Na Hansiho, který přece vždycky všechno ví. Ten ti ostatně taky

nadrobil tu věc s růží.“ Je to směšné, ale ještě ji držím pořád v ruce, tu

růži, a točím s ní.

„To byl Hansi?“

„Ano,“ řeknu hlasitě, aby to slyšel, jestli je nablízku, „to byl milý

Hansi, tvůj důvěrník. A zažiješ s ním ještě víc, jestli ho hned neodbu-

deš. A teď musím domů. A ty taky.“

Okamžitě začne škemrat.

„To přece byla jen legrace…“

„To bylo vážně.“

„Ne, legrace… Pak bych tě přece úplně ztratila… Takhle, když budu

hodná, mám z tebe alespoň kousíček… Olivere, Olivere… Ze mě

neopustíš?“

( 138 )

Snad jsou Hansi a Walter nablízku…

„Teď půjdu!“

„Ještě deset minut. Je ještě čas. Prosím, prosím.“ Líbá mě, na tváře,

na rty, na čelo.

„Umíš si vážně představit, že bych ti někdy mohla dělat starosti, že

bych ti chtěla dělat těžkosti, stát ti někdy v cestě?“

„Ne, Geraldino, jistěže ne.“ Ano, Geraldino, jistěže ano! Jen těž-

kosti. Jen starosti. Jen mi stojíš v cestě. Jak tohleto skončí! Teď mě

hladí po tváři.

„Věříš mi přece, že?“

„Ano, Geraldino.“ (Ani za mák, Geraldino!) „Nikdo mi totiž nevěří,

víš. Jen ty. Žádná z holek mě nemá ráda.“ No to je nádhera.

„Walter ti věřil,“ namítnu.

„Ach ten!“ řekne. Ještě nikdy v životě jsem neslyšel někoho říct dvě

slova s takovým opovržením. „Ty věříš mně, já tobě. Chtěla bych ti

všechno vyprávět.“

„Ne, nejenom o sobě… O všech ostatních holkách… Jak to chodí

v našem domě… To by ses usmál k smrti…“

Usmát se k smrti.

Ruku kolem jejích ramen, dívám se na hodinky. 21 hodin přesně.

„Mám… smím ti vyprávět několik příběhů?“ Když je Hansi zřejmě

tady někde v křoví? Když je v křoví možná Walter?

„Prosím, Olivere, jen vyprávět. Nic jinýho už nechci. Jen ještě chvíli

zůstat u tebe v náručí. Taky ti budu vyprávět jen samé veselé historky,

nasměješ se — ano?“

Najednou je mi jí líto. Jen samé veselé historky. Jak veselé jsou tvé

veselé historky, smutná Geraldino?

„Tak chvíli povídej,“ řeknu a pohladím ji a ona se ke mně šťastně

přitiskne.

„Můžu ti povídat, kdo s kým chodí, jestli chceš… od nás má skoro

každá nějakýho… Ale žádná nemá takovýho jako já! Nejroztomilejší

párek, jakej máme, je Gaston a Carla. Gastona už přece znáš. Carle je

teprve patnáct.“

„Carle je teprve patnáct?“

„Ano.“

„Ale Gastonovi je osmnáct!“

„No a? To je přece vždycky tak. Všechny holky choděj se staršíma

klukama. Stejně starý jsou pro ně moc pitomý.“

„Jisté stanovisko.“

„Nezdá se ti Gaston roztomilej?“

( 139 )

„Roztomilej.“

„Jdou ve čtvrtek tancovat do Áčka.“

„Je zakázáno chodit do Áčka.“

„Tady je všechno zakázaný. Nic není dovolený! Kdybys věděl, jak

nám to všechno leze krkem! Hodně jich chodí do Áčka schválně! Chtěj,

aby je přistihli! Chtěj vyletět!“

„Proč?“

„Protože chtěj domů, k rodičům!“

„Ale ostatní,“ řeknu.

„Jaký ostatní?“

„Co nechtějí vyletět?“

„Co je s nimi?“

„Slyšel jsem, že šéf má všude svý špicly. I mezi číšníky. Když se

někdo z nás objeví, zatelefonuje takovej číšník okamžitě šéfovi. Je to

pravda?“

„Ano, to je pravda. Ale Gastonovi a Carle to nevadí. Chtějí vyletět.“

„Oni chtějí vyletět?“

„Ano. A vzít se. Gaston hraje nádherně na klavír. Musel bys ho sly-

šet. Hned by mohl hrát v nějaké kapele. A mají se přece tak rádi, ne?“

A mají se přece tak rádi, ne?

17

„Chtěla jsi mi vyprávět legrační historky, Geraldino!“

Musím pryč. Musím pryč. A jestli nemůžu hned pryč, tak s ní ne-

smím mluvil o věcech, které mají co dělat s láskou. Jinak všechno za-

čne od začátku. Jinak bude srovnávat Gastona a Carlu s námi. Jinak…

„No tak! Vyprávěj něco legračního, Geraldino!“

A ona mi vypráví všemožné drby, vypráví, jak je to legrační, když si

všechny holky v sobotu večer dělají opravdové „masky krásy“, nebo

když Chichita zpívá: „Pigalle, Pigalle, na tebe myslím neustále, cizí

náměstí, Pigalle, Pigalle, kde staré dámy zazobané hledají štěstí!“

A tak žvatlá hloupé řečičky, sotva ji poslouchám, myslím na něco

docela jiného a nakonec řeknu: „Teď už ale musím jít.“

„Ano, Olivere, jistě.“

Tak tedy jdeme ruku v ruce (co mám dělat, prostě se chopila mé ru-

ky), procházíme podzimním lesem až k ukazateli cest, kde se naše cesty

konečně rozdvojují, a tady se ještě jednou políbíme, a zatímco se

líbáme, přemýšlím, kde se teď asi ukrývá Hansi, za kterým keřem,

a kde Walter, a co se může stát jestli mě Hansi prozradí.

„Dobrou noc, Olivere.“

( 140 )

„Dobrou noc, Geraldino.“

Sýčkové houkají.

„Jsi taky tak šťastný?“

„Ano.“

„To není pravda.“

„Ale ano.“

„Ne. Poznám to na tobě. Myslíš jen na tu ženu s náramkem.“

„Ne.“

„Ale ano. Žena něco takového vycítí. Žena něco takového ví.“

„Vážně to není pravda.“

„Tak řekni, že jsi šťastný. Alespoň trošičku šťastný.“

„Jsem šťastný, Geraldino.“

„Nemusíš mít strach. Samozřejmě se to prolákne, že spolu chodíme.

Ale nikdo to šéfovi nedonese. Ani Walter ne. Jinak by totiž přišel do

polepšovny.“

„Do jaký polepšovny?“

„To jsme si tady tak zařídili. Když někdo donáší, tak přijde do po-

lepšovny. To s ním pak už nikdo nepromluví, nikdo ho nebere na vě-

domí, prostě je pro všechny vzduch, i pro nejmenší děti! To se roznese

v minutě po celým internátě, když někoho dáme do polepšovny, ta je

tak zlá, že zatím nikdo nedonášel. Nikdo!“

„Tedy nemusíme mít strach.“

„Vůbec žádný strach. Víš co, Olivere?“

„Co?“

„Než přijdeš, to mám vždycky strach. Ne z polepšovny. Z něčeho

mnohem horšího.“

„Z čeho?“

„To nemůžu říct. Ale teď nemám vůbec strach. Není to krásné? Není

to báječné?“

„Ano,“ řeknu, „báječné.“

„Máš taky strach, Olivere.“

„Mám.“

„Z čeho?“

„Z mnoha věcí,“ řeknu, „ale taky o tom nechci mluvit.“ A políbím

Geraldině ruku.

„Ty jsi má láska,“ řekne. „Má velká láska. Má jediná láska. Jsi láska

mého života.“

Myslím si: to bylo naposled. Teď je konec. Ještě nevím, jak ti to vy-

tmavím, že je konec, ale prostě utrum. Superštětka odklopýtá a mizí ve

tmě. Já zůstanu ještě okamžik stát, neboť odtud, kde stojím, je vidět vila

( 141 )

Vereny Lordové. V mnohých oknech svítí světla. Záclony jsou

zataženy. Za jednou záclonou vidím stín muže a ženy. Muž drží v ruce

sklenici. Zena mluví k němu. On přikývne. Blíží se k ní.

Je to děsně blbý psát něco takovýho, ale vážně: najednou mám

v očích slzy.

,Love‘, říká se v té děsně sentimentální písni, ,is a many-splendored

thing. Is it really? No, it is not. Odhodím Hansiho rudou růži co možná

nejdál, pryč, do křoví.

18

Teď jsem si všechno ještě jednou přečetl, co jsem až dosud napsal,

a myslím si, že je nejvyšší čas, abych něco řekl: tohle není kniha proti

internátům. Nepíšu proto, abych propagoval, že už nikdo nemá své

dítko posílat do internátu, protože si přečetl, co jsem napsal.

To skutečně nechci! To nemám v úmyslu. Naopak, často si myslím,

že někteří učitelé a vychovatelé, co si přečtou tuhle knížku, mi budou

možná trochu vděční, protože předvádím, jak jsou někteří z nás k nim

sprostí a jak to mají s námi těžké. Velice doufám, že si to několik uči-

telů a několik vychovatelů pomyslí.

Dále prosím, abyste uvážili: já jsem vyletěl z pěti internátů, protože

jsem se nemožně choval. Vidíte tedy: internáty se už samy postarají

o to, aby lidi jako já nezkorumpovali celý jejich institut. Žádný internát

v Německu mě už nechtěl přijmout. Kvůli mé pověsti. I internáty

můžou totiž ztratit pověst! Vůbec si nemůžou dovolit nechat si typy,

jako jsem já. Jen jeden ještě věřil, že si to může dovolit a že mě napraví:

doktor Florian. Udělal to, protože, jak už jsem se zmínil, užívá jiných

výchovných metod; protože nemá z nikoho strach; a protože, když se

mu to zdá příliš, takové kumpány, jako jsem já, taky vyhodí.

Samozřejmě se — i na to musíte myslet — u takového člověka, jako je

doktor Florian, který je natolik plný důvěry, natolik optimistický —

řekl bych, že jeho optimismus je až životu nebezpečný — u takového

člověka se sejde víc subjektů mého druhu než kdekoliv jinde. On je

něčím jako záchytkou pro všechny, které už nikdo jiný nechce.

V tomhle smyslu není jeho internát zrovna typický.

A konečně: i u doktora Floriana jsou stovky žáků, kteří se učí na-

prosto normálně, chovají se slušně a dobře pracují. Učitelé jsou s nimi

spokojeni. Rodičové jsou s internátem spokojeni. Všichni jsou spo-

kojeni. Když píšu méně (nebo vůbec ne) o těchhle normálních, slušně

se chovajících žácích, kteří se řádně učí, pak je to proto, že jsem se

v tomhle příběhu, který chci vyprávět, s takovými žáky tak moc

( 142 )

nesetkal. A to záleželo zase především na mně. Vrána k vráně sedá.

Kdybych byl sám normální, choval se dobře a slušně, taky bych přišel

do styku s touhle většinou, ó ano, to jistě! Ale s instinktem přímo tajem-

ným vždycky k sobě lnou lidi, kteří jsou si podobní. Tak je to i tady.

Internáty jsou nutná, dobrá zařízení. V Anglii posílají všichni rodi-

čové, kteří si to vůbec můžou dovolit, svá dítka do internátů. Říkám

ještě jednou: co tady líčím, jsou výjimky, to není pravidlo. Bylo by

strašné, kdybyste tomu nevěřili. Pak bych si totiž připadal hrozně ha-

nebně před šéfem, před doktorem Freyem, před Tchořem, před mnoha

jinými učiteli a vychovateli, kteří se až do vyčerpání snaží, aby z nás

udělali slušné lidi — a nejhanebněji bych si připadal před tou strašně

hodnou slečnou Hildenbrandovou — učitelkou, která tu po tolik let

pomáhala tolika dětem.

Ne, ne, ne!

To já jsem špatný, já a ještě pár jiných, ne internát!

Když jsem byl malý, tak jsem si nejraději hrával v blátě, když pršelo.

V obrovských kalužích, víte? A samozřejmě jsem se při tom vždycky

pěkně zvedl. Matka z toho byla zoufalá. Otec ne, ten jen zuřil a hned

mě seřezal. To se rozumí samo sebou, že to nepomohlo.

Tak mi matka nakoupila překrásné hračky. Domino, železnici a tak

dále a tak dále. A řekla: „Zůstaň doma, když prší, miláčku, hraj si se

svými hezkými hračkami. Máš jich přece tolik!“

„Já půjdu raději ven.“

„Ale proč? To tě to všechno vůbec nezajímá?“

Na to jsem odpověděl: „Ne, mami. Ale bahno, to je moje.“

Byl jsem ještě tak malý, že jsem mnohá slova neuměl ještě správně

vyslovit. Matka často vyprávěla tuhle příhodu a hodně lidí se tomu

zasmálo. Když si na to tak dnes vzpomínám, už se tomu nemůžu

zasmát. Myslím, že vy to taky nedokážete.

19

Když jsem dorazil ke Quellenhofu, uviděl jsem stín vedle dveří, pod

stromy. Ještě několik kroků a poznám Waltra. Sehnu se a zvednu

kámen, protože jak říkám, on je silnější než já a to se mi už nestane, aby

mně natloukl.

Když se sehnu, řekne: „Nech ten kámen ležet. Já ti nic neudělám.“

„A co tu děláš?“

„Chtěl jsem se ti omluvit…“

„Cože?“

( 143 )

„Omluvit, jo. Kvůli tomu předtím. Ty za to nemůžeš. Ona sama na

tom má vinu. Nebo taky ne. Je prostě taková, jaká je. Když jsem přišel,

bylo to to samý. Ten přede mnou se jmenoval Paul. Toho nechala taky

stejně, jako teď nechala mě. A jako jednoho dne nechá tebe, kvůli

nějakýmu novýmu. Odpustíš mi to?“

Hrozný, když se jeden takhle ptá, ne?

„Jasně, že ti to odpustím,“ řeknu.

Pak mu taky ještě na to musím dát ruku.

„Dík.“

„To už je v pořádku.“

„A buď patrnej. Jestli se šéf jen trochu něco doví, vyrazí vás, oba

dva.“

„Ano, Waltře.“ Překonám se a zabručím: „Jestli je taková, jak říkáš,

tak tedy vážně nemusíš nijak litovat!“

Nato otočí hlavu stranou a hlas mu zní úplně přidušeně, když od-

povídá: „To je právě to děsný. Může být jaká chce. Horší. Ještě horší!

Mně je úplně jedno, jaká je! Já… já… já ji mám rád…“ A uteče do domu.

Zůstanu ještě chvilku venku, pak jdu za ním a nahlídnu do pokoje, ve

kterém bydlí Rašid, Ali a „můj bratr“. Ali a Hansi sedí na svých

postelích, naprosto tiše a slavnostně. A malý, křehký princ klečí na

svém modlitebním koberečku a modlí se večerní súru.

„Ve jménu Alláha všeslitovného! Chvála Alláhovi, pánu všeho

tvorstva, laskavému slitovníkovi, který vládne v den soudu. Tobě je-

dinému chceme sloužit a k tobě jedinému se utíkáme o pomoc. Veď nás

správnou cestou. Cestou těch, kteří se těší tvé milosti — a ne stezkou

těch, na něž se hněváš nebo kteří bloudí…“

Ukloní se třikrát hluboce, pak vstane, svine kobereček a usmívá se

přitom na mě. I Hansi se usmívá a já pozvolna dostávám z tohoto

úsměvu svého „bratra“ strach. A teď to tedy musím udělat. Vyslovil

předtím v lese požadavek, a já ho musím splnit, jinak ohrozím Verenu

Lordovou. Musím to vykonat, i kdybych tím měl Rašidovi nevím jak

ublížit.

Jaký je tohle život, když se v něm musí vždycky někomu ublížit? Je

hezký?

Já děkuji.

Všichni tři kluci se na mě teď dívají, Hansi a Rašid přímo nábožně a

toužebně, chtěli by, abych byl jejich přítelem, a malý černoch se svým

komplexem nadřazenosti pohrdavě. (Jaké štěstí, takhle to mám alespoň

s ním jednodušší!)

Rašid se usmívá.

Hansi se usmívá.

( 144 )

Ali mi říká: „Co je to tady za chlív! Já jsem dal boty přede dveře na

vyčištění, a tenhle Herterich…“

„Pan Herterich.“

„Cože?“

„On je pan Herterich, rozumíš?“

„Směšný! Já budu říkat pane! A jemu! Ten si přece nevydělá ani pět

set marek měsíčně.“ „Jestli mu nebudeš říkat pane, ohlásím to šéfovi.“

„Heleme, udavač!“

„Nadávej mi, jak chceš. Co tedy bylo s panem Herterichem?“

„Řekl, že si mám boty vyčistit sám.“

„To má naprostou pravdu. Tady si všichni čistí boty sami.“

„Ale ne já! Ještě v životě jsem to neudělal! Doma jsem na to měl

bílýho sluhu.“

„Ano,“ řeknu, „ale tady nejsi doma. A tady nemáš na to žádného

bílého sluhu. Budeš si boty čistit sám.“

„Nikdy!“

„Tak si běhej ve špinavejch, mně je to jedno. Když se nestydíš! Něco

takovýho chce být synem krále!“

To zapůsobí.

Chvíli se na mě nakvašeně dívá a škube velkým zlatým křížem, který

nosí na velkém zlatém řetěze na krku, pak řekne něco africky (jistě nic

pěkného), hodí sebou na postel, otočí hlavu ke zdi a přetáhne si deku

přes hlavu.

Teď přijde ta nejhorší chvíle. Musím to udělat. Jinak ohrozím

Verenu.

Podám tomu hajzlovi ruku a řeknu: „Dobře se vyspi, Hansi.“ A pak

vyjdu z místnosti. Když se otočím, vidím, jak se za mnou Hansi dívá

triumfálním pohledem. Vítěz. Hrbatý vítěz. Věčně pokořovaný,

posmívaný, pohrdaný — dnes večer je vítězem. Proto tak září.

A vedle něho stojí Rašid se svěšenými ramínky, modlitební kobe-

reček ještě drží pod paží, a dívá se na mě strašně smutně svýma

vlhkýma, tmavýma očima. Zavřu rychle za sebou dveře.

20

Zajdu do koupelny a pod sprchu a mydlím se dlouho, protože mám

spoustu času. Je teprve půl desáté. A Verena řekla, že mám v jedenáct

vyjít na balkón. Když se osprchuju, jdu do svého pokoje. Gramofon

zase běží, slyším Rachmaninův Klavírní koncert číslo dvě. Wolfgang a

( 145 )

Noah už jsou v posteli. Oba čtou. Když vejdu, podívají se na mě, pak se

podívají na sebe a ušklíbnou se.

„Co je tady k smíchu?“

„Ty.“

„Proč?“

„No, jsi prostě k smíchu,“ řekne Noah. „Chodíš směšně, mluvíš

směšně, přicházíš směšně pozdě domů. Máš prostě dnes svůj směšný

den. I když mně se možná zdáš směšnější než Wolfgangovi.“

„Co tím míníš?“

„My jsme se totiž vsadili.“

„Jen si nemysli, že se mi zdáš míň směšný, když musím vysolit deset

marek,“ řekne Wolfgang.

„Jaká to byla sázka?“

Noah se zase ušklíbne: „Jestli tě Superštětka dostane už první den.“

„A odkud to víte?“

„Instinkt,“ řekne Noah a halasně se rozesměje.

„Blbost,“ řekne mi Wolfgang. „Na instinkt bych nikdy nevysolil

deset marek. Vyprávěl nám to Hansi.“

„Hansi?“

„Jasně. Ten poví všechno. Vždycky. Všem. Dnes odpoledne ve dvě

v rokli. Je to tak?“

Mlčím.

„Vidíš. Když se chce někdo o někom něco dovědět, zavolá Hansiho

a slíbí mu určitou provizi. A Hansi ho taky vždy promptně obslouží.“

„Tak to už musí mít dost prachů,“ řeknu.

„To taky má. Spoří do obrovskýho prasete, a do toho už se před

prázdninami nemohlo nic vejít. Teď si koupil nový.“

„Kde má to starý?“

„Zahrabaný v lese,“ řekne Noah.

Hansi. Pořád a pořád Hansi.

Lehnu si do postele.

21

23 hodin.

Noah a Wolfgang už spí a v pokoji je tma, když tiše vstanu, nahma-

tám župan a vykradu se na balkón.

Obloha se zatáhla mraky, měsíc zmizel, noc je neobyčejně tmavá.

Nemůžu rozpoznat ani bílou fasádu Vereniny vily, zírám jen směrem,

kde asi stojí.

Čekám. Je mi zima. Přešlapuju z jedné nohy na druhou.

( 146 )

23 hodin 5 vteřin. 23 hodin 10 vteřin. 23 hodin 15 vteřin. Už se zase

chci vrátit do pokoje, protože si myslím, že Vereně asi manžel zabránil

v tom, aby udělala to, čím mě chtěla překvapit, když tu se najednou

rozsvítí ve tmě malý světelný bod. A ještě jednou. A ještě jednou. Jsem

tak vzrušen, že sotva dýchám. Po těchhle třech světelných znameních

začne Verena signalizovat morseovkou.

Naučila se morseovku! Ještě ne úplně dobře. Ale měla přece jen

několik hodin času. A naučila se ji. Pro mě. Srdce mi buší divoce, za-

tímco luštím písmena, která ke mně váhavě a nezřetelně přicházejí nocí

jako světelné signály.

— . — . , to je C. Teď T, U, R, T, E, K.

CTURTEK!

Čtvrtek, samozřejmě. Ještě si plete U a V, ale co na tom záleží? Co

na tom záleží? Ve čtvrtek ji navštívím na klinice a ona se na to těší,

jinak by se nenaučila právě tohle slovo. Teď začíná znovu blikat.

C…T…U…

Běžím, co možná nejtišeji, do svého pokoje a vezmu si z nočního

stolku baterku. Wolfgang se probudí a rozespale zavrčí: „Co se děje?“

„Nic. Jen spi.“

Vzdychne si, otočí se na bok a hned zase usne a já už stojím na bal-

kóně, kde Verena právě signalizuje konec slova: T…E…K…

Opřu se o chladnou domovní zeď a začnu blikat, a protože se obá-

vám, že zná jen písmena tohohle jediného slova, signalizuji stejné slovo

jako ona, ale správně. C…T…V…R…T…E…K…

Jen aby jí to nebylo líto.

Pět vteřin tma.

Pak se zase ohlásí.

C…T…U…R…T…E…K…

Blikáme na sebe tohle jediné slovo, které se naučila: ona špatně, já

správně. ČTVRTEK.

Pane bože, milý pane bože na nebesích, prosím tě, ať ji to vůbec

nebolí!

( 147 )

TŘETÍ KAPITOLA

1

Tak si myslím, že spisovatelem nebudu nikdy, protože já ani neumím

správně popsat tvář Vereny Lordové, jaká je tenhle čtvrtek dopoledne.

Nenacházím slova, správné výrazy. Neumím říct, co mě tak dojímá,

když vstoupím do jejího pokoje. Je to velká, pěkná místnost, před

otevřeným oknem stojí starý javor, jehož listy jsou nádherně barevné,

červené a zlaté, hnědé a okrové.

Verena leží na lůžku u okna. Je velmi bledá, pod očima má tmavé

kruhy. Tím se zdají její oči ještě větší, strašně veliké. Celá tvář s ble-

dými rty, propadlými tvářemi a s vlasy dozadu sčesanými, v týle svá-

zanými, jako by sestávala jen z očí, z těchhle smutných, vědoucích očí,

na které nikdy, nikdy nezapomenu; o nichž se mi zdá; nejkrásnější oči

na světě; nejvášnivější; a proto asi také nejsmutnější. Nevěřím, že by

pravá láska mohla být jiná než smutná.

„Olivere,“ řekne. Ale jen její rty se usmívají, oči ne.

„Bylo to hodně zlé?“ zeptám se a úplně zapomenu pozdravit.

„Ani ne.“

Ale vidím, že lže, protože se pořád ještě usmívá tak strnule. „Máš

veliké bolesti?“

„Dali mi potom injekce a prášky. Vážně, Olivere, vůbec nic to ne-

bylo!“

„Nevěřím ti. Myslím, že to hrozně bolí.“

„Ale ty ses přece za mě modlil.“

„Ano.“

„Vážně?“

„Ano.“

„Jindy se taky modlíš?“

„Ne, nikdy.“

„Vidíš, a přesto to pomohlo. Děkuji ti, Olivere.“

Ještě pořád jí nevěřím, ale už nic neříkám a položím na postel kytici.

„Červené karafiáty?“ A teď se usmívají — na okamžik — i její oči.

„Ty mám nejraději…“

„Já vím.“

( 148 )

„Odkud?“

„Včera, když jsem měl volno, jsem dvě hodiny chodil před vaší za-

hradou sem a tam, až jsem konečně uviděl Evelynu. Myslím, že mě má

ráda.“

„Moc ráda! Jsi první strýček, kterého má ráda.“

„Povídala mi, že jsi v nemocnici, protože ti musejí vzít mandle, a tak

jsem se jí zeptal, jaké květiny máš nejraději. Bylo to docela snadné.“

„Ach, Olivere…“

„Ano?“

„Nic… Prosím tě, zazvoň na sestru. Chtěla bych je mít u postele.“

„Ale když tvůj muž…“

„Ohlásil ses tu jako můj bratr, nebo ne?“

„Jasně, jak si řekla.“

„No, a můj bratr mě přece opravdu mohl navštívit a přinést mi kvě-

tiny! Bydlí ve Frankfurtu. A dokonce je ti trochu podobný! Můj muž

mu tady opatřil místo. Ve směnárně na hlavním nádraží. Ostatně,

představ si: musel dnes ráno odletět do Hamburku, můj muž, docela

nečekaně. Máme tolik času, kolik chceme. Vrátí se až večer. Není to

nádherné?“

Dokážu jen přikývnout. Tyhle černé, smutné oči mi ztěžují dech,

mluvení, existenci vůbec.

„Posaď se!“

Vezmu si židli a přitáhnu ji k posteli.

„Jak ses sem dostal?“

„Autem.“

„To vím taky, že ne pěšky! Ale máte teď přece vyučování!“

„Ach tak! To bylo docela jednoduché. Dnes ráno jsem řekl našemu

vychovateli, že je mi špatně. Donesl teploměr. V pokoji se mnou bydlí

jeden senzační kluk, jmenuje se Noah, ten mi ukázal, jak se to s tep-

loměrem dělá, když jsem mu vysvětlil, že musím dopoledne pryč.“

„Jak se to dělá?“

„Ten konec, kde je rtuť, se vezme mezi dva prsty…“ Otevřou se

dveře.

Objeví se sestra, celá v bílém, s čepečkem a v celé té nemocniční

parádě.

„Zvonila jste, milostivá paní?“

„Ano, sestro Angeliko. Můj bratr Otto Willfried…“

Zvednu se a řeknu: „Těší mě.“

„…mi přinesl květiny. Byla byste tak laskavá a obstarala mi nějakou

vázu?“

( 149 )

„Ráda, milostivá paní.“

Sestra Angelika odchází. Květiny vezme s sebou. Sotva se za ní

zavřou dveře, řekne Verena: „Tak tedy, konec se drží mezi dvěma prsty

— a?“

„No, a pak se musí třít. Rtuť vyleze, kam chceš. Mně vylezla na 42,

protože jsem třel moc důkladně, a tak jsme ji museli zase sklepat.“

„To je výborný prostředek! To si musím zapamatovat.“ „Proč?“

„Víš, můj muž někdy ode mě něco chce a…“

„No dobře,“ řeknu rychle, „tak jo.“

2

„Vereno?“

„Ano?“

„V pondělí v noci, s tou morseovkou, to jsi mi udělala hroznou ra-

dost.“

„To jsem taky chtěla. Dělala jsem to hodně špatně?“ „Nádherně!

Signalizovala jsi vždycky čturtek místo čtvrtek!“

„Spletla jsem si U a V?“

„Ano.“

Oba se smějeme. Pak se Verena přestane smát, chytne se za břicho a

protáhne tvář.

„Tebe to ale bolí!“

„Vůbec ne! Jen se nesmím tolik smát! Vypravuj dál. Tedy, jakou jsi

měl horečku?“

„39,5. Vychovatel mě nepustil do školy. Zavolal lékaře. Ten ale

může přijít až večer.“

„A potom?“

„Horečka prostě klesne. Až do pozítří! Protože víc než dva dny to

nevydržím, abych tě neviděl.“

„Už zítra mě propustí. To už budu smět trochu chodit. Můj muž

chce, abych se zotavovala nahoře ve vile. Když je počasí ještě tak

krásné.“

„Jen kdyby počasí zůstalo ještě dlouho, jako je teď! To bych každé

druhé ráno vytáhl teploměr, a už bychom se taky možná mohli v sobotu

sejít v naší věži.“

„Doufejme, Olivere, snad ano. Teď povídej dál.“ Mluví rychle, jako

někdo, kdo chce zamluvit něco, o čem nechce slyšet. „Co se stalo, když

tedy u tebe konstatovali horečku?“

( 150 )

„To bylo jasný. Počkal jsem, dokud všichni neodešli do školy, pak

jsem vstal a šel k panu Herterichovi, našemu vychovateli, a vážně jsem

si s ním promluvil.“

„Vážně?“

„No, víš, Herterich je v internátě nový. Je nejistý. Slabý. Jednou

jsem mu pomohl, když si nevěděl rady s malými kluky. Doufá, že mu

zase budu pomáhat. Tak jsem mu řekl: ,Pane Herterichu, já jsem tu

horečku nahrál.‘ — ,To jsem si myslel,‘ řekl mi smutně. — ,Teď jsou

dvě možnosti,‘ řeknu. Já totiž musím nutně na pár hodin pryč. Možnost

jedna: nevíte o ničem a já vám slibuji, že budu nejdéle do půl jedné,

dřív než se ostatní vrátí, zase ležet ve své posteli. To je jedna možnost.

Druhá je, že zavoláte šéfa a řeknete mu, co jsem vám právě řekl. V tom

případě vám přísahám, že nejdéle do měsíce dobrovolně odejdete —

zralý pro nervovou kliniku. Mám tady hodně kamarádů a vy nikoho. —

Byl samozřejmě rozumný a řekl mi, ať táhnu, že o ničem neví, pokud

budu do půl jedné zase zpátky. Byl mi dokonce vděčný.“

„Za co?“

„Že jsem mu slíbil, že mu budu nadále pomáhat s malými. Máme

tam takovýho potrhlýho černocha, ten si namlouvá, že všichni běloši

jsou méněcenní a…“

„Olivere.“

„Ano?“ Předkloním se. Ona se předkloní.

Ozve se zaklepání. Cukneme sebou. Sestra Angelika přichází s vá-

zou, ve které jsou moje karafiáty. Postaví je na noční stolek a obdivuje

květiny a můj dobrý vkus a gratuluje milostivé paní k tak rozkošnému

bratrovi. Je prostě k poblití, tahle sestra Angelika!

Když opustí pokoj, zase se předkloním, ale Verena zavrtí hlavou a

odstrčí mě. „Ne,“ zašeptá, „teď ne. Nevíš co všechno teď dávám

v sázku. Ona je teď určitě venku a dívá se klíčovou dírkou a poslou-

chá,“ šeptá. „Ona přece vůbec neuvěřila, že jsi můj bratr.“

To mi je jasné. A šeptám tiše jako ona: „Legrační začátek, co?“

„Legrační začátek čeho?“

„Lásky,“ šeptám. „Možná to pro tebe není žádná láska. Pro mě ale

ano.“

Na to neodpovídá, dlouho mlčí, až konečně řekne: „Hrozné! Z ni-

čeho nemám větší strach.“

„Než z čeho?“

„Než z lásky. Než ze skutečné lásky.“

„Ale proč?“

( 151 )

„Protože všechny mé skutečné lásky skončily hrozně. Začínaly

nádherně a skončily hrozně. Už nechci žádnou novou lásku! Už toho

mám dost!“

„Ty nemáš svého muže ráda.“

„Ne.“

„No tak.“

„No tak co?“

„No tak toužíš po lásce, i když se jí bojíš.“

„Nesmysl.“

„To není nesmysl. Každý člověk potřebuje někoho, koho by mohl

mít rád.“

„Já mám ráda své dítě.“

„Dítě nestačí. Musí to být dospělý člověk. Možná nejsem pro tebe

ten pravý. Ty jsi pro mě určitě ta pravá.“

„Odkudpak to víš?“

„Když je to opravdová láska, tak se něco takového ví. Hned. Já to

věděl okamžitě.“

Vezme mě za ruku a její oči, její nádherné oči se dívají přímo do

mých, když říká: „Vyprávěla jsem ti, jak hrozně se mi dařilo, než jsem

potkala svého muže. Víš toho o mně hodně. Já o tobě nevím nic.“

„Ale o mém otci!“

„Ani o tom ne.“

„Jak to že ne? Ten skandál, co vyvolal, ten přece vynesl palcový ti-

tulky ve všech novinách ve Spolkové republice!“

„Já jsem tehdy neměla peníze, abych si mohla kupovat noviny. Měla

jsem docela jiné starosti. Když jsem se pak později občas ptala svého

muže, co to bylo s tím Mansfeldem, řekl mi vždycky jen: ,Tomu přece

nerozumíš, nemá smysl, abych ti to vysvětloval.‘“

„Protože v tom s ním jel taky!“

„Cože?“

„A pořád v tom s ním jede! Ne náhodou jsem zaregistroval tvé

jméno na letišti.“

„Co udělal tvůj otec, Olivere? Proč ho tak nenávidíš?“

Mlčím. Venku se pohybují listy, javoru, zlaté, červené a hnědé,

v mírném jižním větru.

„Olivere!“

„Ano?“

„Ptala jsem se tě, proč svého otce tak nenávidíš a co ti udělal!“

„Já ti to povím,“ řeknu tiše. „Povím ti všechno…“

„Začalo to 1. prosince 1952, bylo pondělí. Ano, tehdy to začalo.

Alespoň pro mě. To pondělí bylo frankfurtské oddělení vražd

( 152 )

informováno o tom, že se v centrále Mansfeldových továren stala tra-

gédie. Jistá Emilie Krakelová telefonovala. Její hlas…“

3

…byl hrůzou znetvořený: „jsem jedna z uklizeček tady…a jak jsem

přišla do kanceláře pana Jablonského, tak tam seděl… seděl ve své židli

u psacího stolu… Má díru ve spánku… všude… plno krve… Někdo ho

musel zastřelit… Přijeďte… rychle!“

Vyšetřovací skupina přijela opravdu rychle. Za čtvrt hodiny tam byli.

Vrchní komisař se jmenoval Hardenberg. Jeho lidé se dali do práce.

Šestapadesátiletý vedoucí prokurista zemřel kulkou z pistole kalibru

7,65. Kulka pronikla pravým spánkem do lebky, a jak proletěla hlavou,

vzala i část lebky. Kulka byla nalezena, pistole ne. Policejní lékař

prohlásil: „Přesně to mohu samozřejmě říct až po pitvě. Ale jedno je

jisté: ten muž je mrtev už hodně hodin.“

„Už víc než čtyřiadvacet hodin?“ zeptal se komisař Hardenberg.

„Už nejméně šestatřicet,“ odpověděl lékař.

Podle toho nastala smrt v sobotu v odpoledních hodinách. Vědělo se,

že Jablonski, i když byl šťastně ženat a byl otcem dvou dětí, často

trávíval sobotní odpoledne, a dokonce i neděle v liduprázdné obrovské

továrně a pracoval ve své kanceláři. Tentokrát odjela jeho rodina na

víkend k příbuzným do Wuppertalu. (A tím se vysvětlovalo, proč ho

jeho žena nepohřešovala.)

Komisař Hardenberg a jeho lidé našli kancelář vedoucího prokuristy

úplně zpustošenou. Skříně byly vypáčené, obsah jejich přihrádek zčásti

spálen na podlaze, zčásti rozházen po všech koutech místnosti, dveře

těžkého trezoru byly otevřené.

Vzpomínám si ještě dobře na to, jak mého otce telefonicky za-

larmovali, když jsem právě vstával, abych šel do školy.

Mně tehdy bylo třináct let, byl jsem špatným žákem, nemehlo s ne-

čistou pletí a nejistými pohyby, bál jsem se všech ostatních kluků a

styděl jsem se před děvčaty a nejraději jsem býval sám. Můj otec je

vysoký, rozložitý muž se zarudlou tváří pijáka a brutálním chováním

velkopodnikatele. V roce 1952 vlastnil jednu z největších továren Ně-

mecka na rádia a televize. Byl milionář. V hale naší vily přeplněné

drahými věcmi visel Rubens, kterého vydražil můj otec za DM

600 000,-, v salónu viseli dva Chagallové (DM 250 000,-), v knihovně

Picasso (DM 300 000,-). Měli jsme tři auta, jedno letadlo a k němu

( 153 )

pilota, muže jménem Teddy Behnke, který za války létal v bom-

bardéru. Měl jsem Teddyho velmi rád a on mě taky, alespoň myslím.

Můj otec byl vyučený elektrikář. Roku 1937 poznal mou matku.

Roku 1938 se vzali. Roku 1939 jsem se narodil. Říká se, že všem dětem

se jejich matka zdá krásná. Mně ne. Mám svou matku rád, je mi jí

hrozně líto, ale nikdy se mi nezdála krásná, nikdy. Ona taky nebyla

krásná. Byla hubená, příliš kostnatá, rysy jakoby stále rozmazané,

postavu měla špatnou. Matné světlé vlasy. Plakala při každé příležitosti.

Nikdy se neoblékala elegantně — ani teď ne, když má milióny.

Otec se vyučil své řemeslo v továrně na radiopřijímače, která patřila

rodičům mé matky. Jen kvůli továrně se s mou matkou oženil, o tom

jsem pevně přesvědčen. Doufal, že se tímto způsobem stane jednoho

dne šéfem malého, ale dobře prosperujícího podniku.

Ale pak mu udělala válka čáru přes rozpočet. Roku 1940 musel na-

rukovat a vojákem byl celých pět let. V pětačtyřicátém byli rodiče mé

matky mrtvi — přišli o život při náletu — malá továrna byla zpola zni-

čena, a pro nás tehdy bylo obrovské štěstí už to, že Američani mého

otce propustili ze zajetí a že jsme se ve zdraví sešli. Jediné, co ještě

zbylo, byla polorozbořená továrna, která patřila mé matce.

Už koncem šestačtyřicátého roku započal otec v této ruině s prvními

pracemi. Měl dva lidi, kteří mu pomáhali, dvě ženy: mou matku a jistou

slečnu Lizzy Stahlmannovou. Tahle slečna Stahlmannová byla ve všem

protikladem mé matky. Byla krásná. Byla mnohem mladší. Byla

dokonce i v poválečné době vždycky elegantně ustrojená. Ta si věděla

rady v každé situaci. Otec ji jednoho dne přivedl a podal k tomu

skutečně stručné vysvětlení: „Slečna Stahlmannová je mou starou

přítelkyní, náhodou jsem ji zase potkal. Navrhuji, abychom si všichni

hned tykali, protože jsme přece všichni kamarádi v práci, ne? Pro tebe,

Olivere, bude teta Lizzy.“

„Ano, tatínku,“ odpověděl jsem.

MANSFELDOVY ZÁVODY — takhle pompézně nazval otec

směšnou ruinu, která tehdy patřila rodičům mé matky — byly zaneseny

v roce 1946 ve frankfurtském obchodním registru jako G. m. b. H.

Vlastníky byli stejnými podíly má matka a můj otec. Nutný základní

kapitál RM 500 000,- dal k dispozici proti směnce jeden frankfurtský

bankéř. Tento bankéř se jmenoval Manfred Lord…

4

Tak tedy seděl můj otec s oběma tak rozdílnými ženami ve špinavé,

velmi ubohé hale malé továrny, střechou sněžilo a pršelo, a ženy

( 154 )

navíjely ručně cívky kondenzátorů, zatímco otec dával dohromady

první primitivní radiopřijímače. Jednotlivé součásti, které k tomu po-

třeboval, elektronky, pojistky, spínače a podobně, získával velmi ob-

tížně na černém trhu. Často jel kvůli několika metrům měděného drátu

až do Mnichova nebo až do Brém.

Náš byt byl rozbombardován, stejně jako dům rodičů mé matky a

jako byt „tety Lizzy“. Tak vyplynulo samo sebou, že jsme všichni žili

v továrně. Já jsem měl kumbál, teta Lizzy spala v jednom studeném

skladišti, moji rodiče v druhém. Prozatím se ještě udržoval všeobecně

vžitý zvyk, že manžel spí v pokoji se svou manželkou. Prozatím, říkám.

V bídě. V polorozbořené továrně. V roce 1946…

V roce 1952 zaměstnával můj otec přes 2000 dělníků a úředníků,

z ubohé ruiny se stal mrakodrap, a centrála ve Frankfurtu měla pobočné

závody v Mnichově, Stuttgartu, Hannoveru a Hamburku. V každé této

filiálce se vyráběly podle přesně určeného racionalizačního plánu

jednotlivé součástky a posílaly se do Frankfurtu. Tady se přístroje

sestavovaly a odtud se vyvážely do celého světa.

Bydleli jsme ve vile u Beethovenova parku. Otec vlastnil Rubense,

dva Chagally, Picassa, měl „Cessnu“, pilota, měl milióny. Jedna ma-

ličkost se změnila. Otec už nespal v jedné místnosti s mou matkou.

Matka plakávala často a při každé příležitosti. Hlavně v této době.

Otec ji posílal k významným lékařům. Ti ji zase posílali do sanatorií, do

Bühlerhöhe, do Bad Homburgu a Bad Wiessee. Nejrůznější kúry

zůstávaly bez výsledku. Matka byla stále tišší a hubenější. Vypadala

|ako stará žena.

Na společenské večírky, které můj otec často pořádal, přicházeli

politikové a umělci, vědci a keťasové. Většina pohrdala mým otcem,

který se při takových příležitostech často opil, rozerval si košili ve

smokinku a lil si na chlupatá prsa šampaňské, což mu — jen jemu —

působilo obrovské potěšení. Ale všichni mu podlízali, protože mnozí ho

potřebovali a mnozí se Waltera Mansfelda báli. V očích všech byl

myslím můj otec zbohatlík, brutální hrdlořez. Ale jeho závody měly

obrovský obrat, a kdo mu odporoval, toho zničil. Jeho oblíbeným rče-

ním byla dvě slova, která z celé latiny znal: „Non olet!“ Ne, peníze

zřejmě opravdu nezapáchají!

Matka se stále méně účastnila večírků, které pořádal můj otec. Vět-

šinou dostávala migrénu a musela zůstat v posteli. V takových přípa-

dech ji „zastupovala“ krásná, mladá, žádoucí „teta Lizzy“, s dokonalým

šarmem paní domu. Někdy se večírků účastnily obě ženy. Měly na sobě

nejdražší šaty a nejdrahocennější šperky. Se šperky, to byla záležitost

( 155 )

sama pro sebe: v den, kdy se konala party, je dal otec donést ze sejfu

v bance, po party je zase oběma ženám odebral a příštího dne zase

putovaly šperky do jeho trezoru. Šperky ženám nepatřily — můj otec je

jen jimi zdobil.

To jsem si myslel.

To si mysleli mnozí.

Teprve policejní vyšetřování po smrti vedoucího prokuristy

Jablonského vyneslo na světlo, že i „teta Lizzy“ měla přístup k sejfu

mého otce a že vlastnila všechny plné moci…

5

Onoho 1. prosince 1952 jsem měl zvlášť dlouhé vyučování a vrátil

jsem se domů až po druhé hodině odpoledne. Bylo mi nápadné, že před

zahradní brankou parkovalo víc černých vozů a že brána byla otevřená.

Šel jsem po pěšině k vile. I tady byly dveře otevřené. V hale chodili

sem a tam mužové, které jsem ještě nikdy neviděl. Náš sluha, pan

Viktor, stál vedle schodiště, které vedlo do prvního poschodí, a nehnul

ani brvou, když mě zahlédl.

I když je to směšné, hned jsem si všiml, že Rubens není na svém

místě. Co se tady asi stalo? Stál jsem, školní tašku v ruce, a díval se na

cizí muže, kteří důležitě pobíhali sem a tam, do knihovny, do salónu, do

pracovny mého otce.

Trvalo to hodnou chvíli, než se pan Viktor probral ze své strnulosti a

řekl velkému, štíhlému muži s bílými vlasy: „To je on.“

Nato přistoupil ten muž ke mně a zeptal se přívětivě: „Ty jsi Oliver

Mansfeld?“

„Ano, prosím.“

„Já se jmenuji Hardenberg. Jsem kriminální komisař.“

„Z kriminálky?“

„Nemusíš mít strach. Já…“

„Ale já mám strach!“ křičel jsem. „Co se tady děje? Co se stalo?“

Mlčel.

„Pane Viktore!“ křičel jsem.

Ale i sluha mlčel a mlčenliví mužové procházeli halou, do salónu, do

otcovy pracovny.

Komisař Hardenberg se usmíval.

„Nejdřív si odlož školní tašku.“

Pustil jsem ji na zem, na tlustý smyrenský koberec.

( 156 )

„A teď si spolu sedneme ke krbu, já ti všechno vysvětlím.“ S mír-

ným násilím mě vedl ke studenému krbu, před kterým jsme si sedli do

obrovských, starých a velmi drahocenných křesel.

„Kde je maminka? Kde je otec? Kdo jsou všichni tihle muži?“

„To ti chci právě vysvětlit,“ odpověděl Hardenberg přívětivě. „Ne-

smíš se vzrušovat. Co se stalo, stalo se. Musíš teď být statečný, chytrý

chlapec. A v jisté situaci se člověk musí dokázat podívat pravdě do očí,

ať je jakákoli…“

„Pane komisaři,“ řekl jsem, „co se stalo?“

Pokrčil rameny (byl milý a bylo znát, jak mu to bylo trapné a jak mu

připadalo těžké, že mně, právě mně, dítěti, musel všechno vysvětlovat)

a řekl: „Jsou pryč, můj maličký.“

„Kdo je pryč?“

„Tvůj otec, tvá matka a slečna Stahlmannová. Myslím, že jí říkáš teta

Lizzy.“

„Protože musím.“

„Protože musíš?“

„Otec říká, že jinak dostanu facku. Co znamená, že jsou pryč?“

Hardenberg natáhl kouř ze svého cigára.

„Nedívej se tak na mě! Já za to nemůžu! Tvůj otec vyzvedl celé své

bankovní konto vzal své drahocenné obrazy a všechny šperky, které

patřily tetě Lizzy a tvé matce, a pak nastoupili všichni tři do letadla a

jsou pryč!“ Udělal ve svých rozpacích odpovídající gesto.

„Kam?“

„Do Lucemburska. To je odtud, co by kamenem dohodil. My jsme

přišli příliš pozdě. Už přistáli v Lucemburku. Na tom mám vinu já.

Udělal jsem chybu. Pustil jsem tvého otce. Dnes ráno, po prvním vý-

slechu.“

„Tomu nerozumím.“

„Víš, že vašeho vedoucího prokuristu Jablonského našli mrtvého?“

„Ano. Právě jsem vstával do školy, když kvůli tomu telefonovali

otci. Hned jel do závodu.“

Najednou jsem si všiml, že mi kolena tlučou o sebe. „Proboha, můj

otec přece pana Jablonského nezabil, proto přece neutekl?“

„Pan Jablonski spáchal sebevraždu. Tvůj otec jen nechal zmizet

pistoli a různé papíry a všechno narafičil tak, aby to vypadalo jako

vražda.“

„Jak to víte?“

„Mnoho mužů pracovalo mnoho hodin, aby to zjistili, nemohu ti to

tak jednoduše vysvětlit. Ale je to tak.“

( 157 )

„Ale… ale když můj otec pana Jablonského nezabil, proč tedy nechal

zmizet pistoli? Proč si vyzvedl všechny své peníze? Proč vzal obrazy a

šperky a zmizel s mou matkou a s tou čarodějnicí?“

„To ti snad budu moci vysvětlit dnes večer. Nebo zítra. Pravděpo-

dobně tomu asi nebudeš rozumět, maličký.“

„Prosím, pane komisaři, neříkejte mi maličký. Už nejsem tak malý.

A budu tomu rozumět, spolehněte se na to, pane komisaři.“

„A já jsem pro tebe Hardenberg, ano?“

Cítil jsem, že se mi hrnou slzy do očí. Prudce jsem polykal, protože

jsem nechtěl brečet. „A oni tady pro mě nic nenechali? Žádný dopis?

Žádnou zprávu?“

„Obávám se, že ne.“

„Ale ano,“ řekl sluha.

„Pane Viktore?“

„Prosím za prominutí, že vás ruším v rozhovoru, ale matka tady

nechala pro tebe zprávu, Olivere.“ Vytahoval z kapsy několik papíro-

vých kapesníků a říkal přitom rychle a tiše komisaři (ale já jsem to

stejně slyšel): „Milostivá paní s nimi nechtěla letět. Byla to hrozná

scéna. Paní Mansfeldová se zamkla v koupelně. Pan Mansfeld křičel a

zuřil. Nakonec rozkopl dveře a vytáhl milostivou paní ven. V po-

sledním okamžiku mi to podala…“ A pan Viktor mi předal ty papírové

kapesníky. Opatrně jsem je rozložil. Kriminální komisař Hardenberg

vstal, stoupl si vedle mě a četl, co jsem četl já. Slova byla napsána

velkými neuspořádanými písmeny, zřejmě tužkou na obočí, byla často

rozmazaná a nečitelná. Matka v koupelně asi nic jiného na psaní

nenašla. Přes ramena četl Hardenberg se mnou.

První kapesník:

Mé ubohé, milé dítě! Jednou pochopíš, co se dnes stalo. Nemám ji-

nou volbu.

Druhý kapesník:

Musím jít s tvým otcem, nemůžeme na tebe čekat. Jakmile se všechno

vyjasní, přijedeš

Třetí kapesník:

za námi. Zatelefonuji ti ve čtvrtek večer. Víš, jak velice tě mám ráda.

Ale musím tě teď

Čtvrtý kapesník:

na chvíli nechat samotného. Promiň, prosím. Tisíckrát tě líbám. Tvá

neštástná mami.

„To je všechno?“ zeptal jsem se.

„To je všechno,“ řekl Viktor.

( 158 )

A cizí mužové procházeli domem, a komisaře Hardenberga odvolali

k telefonu. Když vstával, pohladil mě po vlasech.

6

Úředníci z kriminálky zůstali celý den. Hardenberg odjel, zase přijel,

znovu odjel. Pozdě večer se ještě jednou objevil, byl velmi přívětivý,

a když slyšel, že jsem nic nejedl a že nemůžu spát, dal mi dvě tabletky.

Ty jsem spolkl, zapil je vodou a Hardenberg řekl: „Teď se ti bude

výborně spát. Zítra nemusíš do školy, zavolám tvému učiteli. Proč se

směješ?“

„Protože zítra právě píšeme jednu hrozně, ale hrozně těžkou písemku

z matyky!“ Za pět minut už jsem spal. Spal jsem dvanáct hodin.

Příštího dne byli v domě pořád ještě stejní úředníci z kriminálky a

navíc ještě pár nových. Prohledali každý kout. Já jsem byl všude a

každému jsem překážel, a tak jsem šel do svého pokoje a posadil se

k oknu a stále znovu jsem četl zprávu své matky, kterou mi nechala na

čtyřech kapesnících. Teď už bylo písmo tak rozmazané, že jen jedna

jediná věta zůstala čitelná:

Víš, jak velice tě mám ráda.

Večer kolem sedmé hodiny pak telefonovala matka z Lucemburku.

„Můj ubohý chlapečku, slyšíš mě dobře?“

„Já tě slyším velmi dobře, mami, a pan komisař Hardenberg tě taky

dobře slyší, má sluchátko těsně u ucha.“

„Proto ti taky nemůžu teďještě všechno vysvětlit.“

„Tak mi to přece napiš!“

„Poštu by otevřeli.“

„Ano, ale…“

„Už to nebude dlouho trvat, chlapečku, nebude to dlouho trvat a

budeš zase u mě, a všechno ti vysvětlím.“

„Ano, mami. Jak dlouho to bude trvat?“

„Už ne dlouho, už vůbec ne dlouho, srdíčko…“

Ale v tom se mýlila. Uplynul jeden den a za ním druhý. Zůstal jsem

beze zpráv. V domě se objevili noví mužové. Pan Viktor mi řekl, že

jsou to lidé, kteří přišli vymáhat daňové pohledávky.

„Pracují všude, v závodě, ve filiálkách v Mnichově a Stuttgartu,

v Hannoveru a Hamburku.“

„Po čem pátrají?“

„Tomu bys nerozuměl,“ řekl pan Viktor. Všichni, koho jsem se v té

době ptal, co se vlastně stalo, mi říkali, že bych tomu ještě nerozuměl.

( 159 )

Od matky jsem dostával krásné pohlednice. Vždycky na nich psala, jak

velice mě má ráda. Ještě také několikrát telefonovala a říkala mi to, ale

neřekla mi, kdy za nimi budu smět přijet.

„Musíš mít ještě trochu trpělivosti, miláčku, jen ještě trochu trpě-

livosti, pak zase bude všechno v pořádku…“

V pořádku?

15. prosince jsem opět dostal jednu pohlednici. Tentokrát od „tety

Lizzy“:

Milý Olivere. Tvá matka má bohužel zase nervový záchvat a musela

být odvezena do sanatoria. Doufejme, že se jí brzo bude dařit lépe.

A taky doufám, že budeš brzy u nás! Objímá Tě a líbá Tvá milující teta

Lizzy a táta.

Slovo táta napsal můj fotr sám. To bylo první a poslední slovo, které

jsem od něho za celá léta dostal.

7

Komisař Hardenberg zařídil, že jsem už vůbec nemusel chodit do

školy. Teta Lizzy telefonovala a ptala se, co si přeju k vánocům.

„Abych směl k mamince.“

„Maminka je v sanatoriu, drahoušku, to přece víš.“

„Tak si nepřeju nic.“

Přesto došly několik dnů před vánocemi tři obrovské balíky, které

byly adresovány na mé jméno.

„Musím je přijmout?“ zeptal jsem se Hardenberga, který každý den

přicházel, aby se na mě podíval.

„Nemusíš.“

„Já je nechci,“ řekl jsem.

Tak byly zase ty tři balíky poslány zpátky do Lucemburku. Štědrý

večer jsem strávil s panem Viktorem a s personálem. Můj otec tele-

fonoval, ale já jsem zavěsil, a později telefonovala taky matka. Mluvila

velmi slabým hlasem, spojení bylo špatné, a matka mi říkala, že brzy

opustí sanatorium a že všechno bude zase dobré, že jen nesmím ztrácet

odvahu.

„Ne, mami já neztrácím odvahu.“

„A víš přece, že tě mám moc ráda?“

„Ano, mami. Já tě mám taky moc rád. Brzy se uzdrav. A pěkné vá-

noce!“

28. prosince se pak v jedněch novinách objevil tento titulek:

( 160 )

MILIONÁŘ MANSFELD UPRCHL DO CIZINY

OKRADL STÁT O 12,5 MILIÓNU MAREK

Pod tímto palcovým nadpisem si člověk mohl v obsáhlém článku

přečíst — a příštího dne pod několika tisíci tučnými nadpisy v několika

tisících jiných tuzemských a cizích časopisech — že můj otec je

největším daňovým defraudantem poválečného Německa. Daňoví

úředníci skončili svou práci a dali ve známost výsledky svého šetření.

Přečetl jsem si některé noviny, ale nechápal jsem, co se v nich psalo.

Stejně jsem si je ale uschoval, mám je až dodnes všechny, a dnes

rozumím, co oznamovaly.

Krátce řečeno toto:

S pomocí zfalšovaných čísel obratu, s upravovanou bilancí údajně

neprodejných radiopřijímačů, které však ve skutečnosti šly velmi dobře

na odbyt, především pak fingovanými dodávkami a transakcemi

v cizině, se mému otci podařilo od měnové reformy v roce 1948 až do

prosince 1952 německé finanční úřady napálit o 12.5 miliónu marek.

Tak obrovské manipulace (tohoto druhu) nemohl samozřejmě provádět

sám, ale musel si pro ně zajistit asistenci svého vedoucího prokuristy

Jablonského. Když v říjnu 1952 bylo jasné, že v prosinci přijde —

celkem úplné nevinná — daňová kontrola, ztratil Jablonski nervy a

zastřelil se brzy odpoledne 29. listopadu 1952, ve své kanceláři. Můj

otec, který se náhodou také zdržoval v kanceláři, objevil jeho

sebevraždu a učinil všechno, aby to vypadalo jako vražda — a přitom

zničil důležité podklady. Když ale při prvním vyšetřování u kri-

minálního komisaře Hardenberga v ranních hodinách 1. prosince 1952

poznal, že komisař nevěří, že by to byla vražda, nýbrž předpokládá

sebevraždu, uprchl se všemi svými penězi a tetou Lizzy do Lu-

cemburska, kde v krásné krajině v Echternachu už delší dobu vlastnil

nádherný dům.

Noviny z 29. prosince 1952 oznamovaly, že sedmapadesát našich i

zahraničních novinářů den předtím s mým otcem uspořádalo tiskovou

konferenci po telefonu přes jeho vlastní zesilovací zařízení. Můj otec

seděl ve svém domě v Echternachu. Novináři seděli v tiskové agentuře

ve Frankfurtu. Směli se ptát. Můj otec mohl odpovídat, pokud chtěl.

Protože jsem si schoval všechny staré noviny, můžu jen opsat, jak

tato hra na otázky a odpovědi probíhala.

Otázka: Pane Mansfelde, znáte těžká obvinění, která proti vám byla

vznesena. Co k tomu můžete říci?

Můj otec: Od A až do Z vylháno.

( 161 )

Otázka: Proč jste tedy uprchl do Lucemburska, které, jak známo,

nevydává lidi, kteří spáchali daňové delikty?

Otec: Neuprchl jsem. Mám tu obchodní jednání.

Otázka: Jak dlouhá?

Otec: Na neurčitou dobu.

Otázka: Je pravda, že Mansfeldovy závody podvedly německé fi-

nanční úřady o 12,5 miliónu marek?

Otec: Jestli se něco takového vůbec stalo, pak já s tím nemám nic

společného.

Otázka: A kdo tedy?

Otec: Můj vedoucí prokurista Jablonski. Proto se asi také zastřelil.

Otázka: Očekáváte, že vám budeme věřit, že by prokurista mohl bez

vědomí svého finančního šéfa podnikat tak dobrodružné transakce?

Otec: Věřte si tomu nebo ne. Mně je to jedno. Já jsem o tom vůbec

nevěděl.

Otázka: Ale víte, že pan Jablonski zanechal ženu a dvě děti?

Otec: Vyslovuji jim svou soustrast.

Otázka: Proč se nepostavíte německým úřadům, jestliže jste ne-

vinen?

Otec: Pánové, já jsem v dlouholeté, těžké práci vybudoval své zá-

vody na radiopřijímače, které patří k největším v Německu. Nevrátím

se do Německa, protože si nechci nechat zničit své životní dílo! Vím, že

je na mě a na mou ženu vydán zatykač a že můžeme být zatčeni,

jakmile vstoupíme na německou půdu. Nu, my tak rychle na německou

půdu nevstoupíme. Cítíme se v Lucembursku velmi dobře.

Otázka: Mluvíte o svém životním díle, pane Mansfelde. Není ještě

víc ohroženo, když se dobrovolně nevrátíte do Německa, abyste se

podrobil vyšetřování?

Otec: Ne. Proč?

Otázka: Nevíte, že německé úřady ve všech vašich závodech a vaší

vile mohou zabavit hodnoty až do výše 12,5 miliónu marek?

Otec: To právě nemohou. Opakuji: To nemohou!

Otázka: Co tím myslíte?

Otec: S výjimkou zmíněné vily a jejího inventáře nemám v Německu

žádný majetek. Vilu si můžou pánové vzít. Ať ji užijí v radosti!

Otázka: A vaše závody? Co znamená, že nemáte v Německu žádný

majetek?

Otec: Nemohlo přece ujít pozornosti ctěných daňových úřadů, že

jsem Mansfeldovy závody nechal přeměnit na akciovou společnost s 30

milióny základního kapitálu.

Otázka: Kde má akciová společnost své sídlo? V cizině?

( 162 )

Otec: Bez komentáře!

Otázka: Finanční úřad může přece zabavit vaše akcie?

Otec: To nemůže, protože ani já ani žádný člen rodiny nevlastní

jednu jedinou akcii.

Otázka: A kdo vlastní akcie?

Otec: Devatenáct procent vlastní můj dlouholetý přítel Manfred

Lord, známý frankfurtský bankéř, který mi pomohl s výstavbou mých

závodů. Těchto devatenáct procent samozřejmě není zabavitelných,

protože pan Lord akcie řádně koupil.

Otázka: Kdo vlastní zbývajících jednaosmdesát procent?

Otec: Zbývajících jednaosmdesát procent jsem prodal jednomu

belgickému bankovnímu konzistoriu.

Otázka: Kterému?

Otec: Do toho vám nic není.

Otázka: Prodal jste těchto jednaosmdesát procent s právem zpětné

koupě?

Otec: Bez komentáře.

Otázka: Jak budou vaše závody pracovat dál?

Otec: Jako dosud. Úřady vědí dobře, že v závodech nemůžou zabavit

ani šroubek. Jako generální ředitel budu odtud podnik řídit nadále.

Otázka: Jak dlouho?

Otec: Možná několik let. Daňové delikty se promlčují i ve Spolkové

republice.

Otázka: Vrátíte se tedy jednou do Německa a budete pracovat dál,

aniž byste splatil jeden jediný fenik z oněch 12,5 miliónu?

Otec: Vůbec nevím, o čem mluvíte. Nemám vracet ani fenik.

Otázka: Proč je váš malý syn Oliver ještě v Německu?

Otec: Protože si to tak přeju. Také v Německu zůstane, udělá v Ně-

mecku maturitu a pak nastoupí do mého závodu. To může už za sedm

let.

Otázka: Myslíte, že vy se za sedm let ještě nebudete moci vrátit,

a proto on má zůstat?

Otec: To je poznámka, kterou využívám, abych…

8

.. .tento interview ukončil. Dobrou noc, pánové, řekl můj otec a za-

věsil. Tím tisková konference skončila.“

Když jsem to Vereně všechno vypověděl, oba jsme dlouhou dobu

mlčeli a drželi jsme se stále za ruce. Její ruka se zatím zahřála. Nad

( 163 )

domem letí tryskové letadlo. Z dálky slyším zpívat děti: „Zlatá brána

otevřená…“

Verena se zeptá: „A co dál?“

„Ach, nic zvláštního. K Novému roku odešli všichni zaměstnanci a

celá vila byla zabavena.“

„Ale ty jsi přece musel někde bydlet!“

„Komisař Hardenberg se o mě nadále staral. Nejdříve jsem bydlel

nějaký čas v hotelu, dokonce ve velmi dobrém hotelu, protože můj pan

otec, který se svými nakradenými milióny seděl pěkně v suchu, nějak

poukázal peníze. Ale pak přišel úřad pro mládež.“

„Úřad pro mládež?“

„Jasně! Byl jsem přece dítko bez rodičů. Nebyl jsem plnoletý. Moji

právoplatní vychovatelé prchli a byli nedosažitelní. Tak jsem dostal

poručníka, a ten mě strčil do domova.“

„To taky ještě?“

„Já vážně nechci naříkat, ale byla to pěkně mizerná doba! Chápeš už,

proč chovám k otci tak vřelé city?“

Mlčí a hladí mi ruku.

„Zůstal jsem ostatně v tom domově jen jeden rok. Tvůj muž pouka-

zoval každý měsíc peníze na bankovní konto mého poručníka.“

„Můj muž? Ale jak to…?“

„Pro ostatní svět z nesobeckého soucitu a aby pomohl starému pří-

teli. Tím starým přítelem byl můj fotr. S tím se musely úřady spokojit.

Nikdo nemůže nikomu bránit, aby druhému daroval peníze! Ve

skutečnosti v tom oba jeli společně stejně jako dřív, to už jsem ti přece

řekl, a tvůj muž dostane vždycky řádně zpátky všechny peníze, které

poukazuje. Nevím jak, ale dostane je. Fotra už něco napadne. Hrozně

legrační, vážně: tvůj muž platí ještě dnes každý měsíc za mě, a my tu

sedíme a ty mi hladíš ruku a já…“

„Přestaň.“ Otočí hlavu stranou.

„Co je?“

„Nikdy jsem neměla svého muže ráda,“ řekne. „Byla jsem mu

vděčná, protože vytáhl Evelynu a mě z bídy, byla jsem mu vděčná za

pěkný život, který mi poskytl, ale nikdy jsem ho nemilovala. Ale až

dodnes jsem si ho vážila. Pro mě byl Manfred až do dnešního dne ně-

čím jako… jako jeho jméno! Lord! Pán! Někdo, kdo nedělá žádné

svinstvo.“

„Je mi líto, že jsem ti zničil iluze.“

„Ale…“

„Na útěchu: máme v internátě takového malého zmrzačeného kluka,

ten je děsně protřelý. Víš, co ten říká? ,Všichni lidi jsou svině.‘“

( 164 )

„Taky si to myslíš?“

„Hm.“

„Ale…“

„Co ale?“

„Ale… ale… tohle si myslet s tím se přece nedá žít?!“

A teď se zase na mě dívá těma svýma černýma, vědoucíma očima.

A mně je najednou horko a nakloním se k ní a políbím ji na krk a

řeknu: „Promiň, promiň. Já si to nemyslím.“

Najednou mě ovine oběma rukama a přitiskne se ke mně. Cítím její

tělo pod přikrývkou, dýchám vůni její pleti a mé rty zůstávají na jejím

krku. Nehýbeme se. Tak ležíme dlouho. Pak mě od sebe odstrčí,

prudce, oběma pěstma, až mě to opravdu zabolí.

„Vereno!“

„Nevíš, co všechno jsem dělala! S kolika muži jsem…“

„Nechci to vědět. Myslíš, že já jsem anděl?“

„Ale já mám dítě… a milence…“

„Žádnýho milence… jen někoho, s kým spíš.“

„A před ním jsem měla jiného. A ještě jiného! A ještě jiného! Já

jsem děvka! Mám zkurvenej život! Nestojím za nic! Vůbec za nic! Jen

z vypočítavosti jsem se provdala a od prvního okamžiku…“

„Teď mě nech, ať ti něco povím!“

„Co?“

„Jsi nádherná,“ zašeptám a líbám jí ruku. „Pro mě jsi nádherná.“

„A malou už svádím k tomu, aby mi pomáhala, když podvádím…

Já… já… já…“

„Jsi nádherná.“

„Ne.“

„No dobře, tak prostě stojíš přesně za tolik, za co já. Říkám ti pře ce

pořád, že je to neuvěřitelné, jak se podobné povahy přitahují, jak se na

dálku ucítí. Není to nádherné?“

„Myslíš?“

„Ano, Vereno, to si myslím.“

„Ale já nechci! Já nechci!“

„Co?“

„Aby to už zase znovu začalo. S tebou. Abych podváděla Enrica!“

„Podvádíš svého muže, tak snad můžeš klidně podvádět taky

Enrica!“

Najednou se začne smát. Myslím si, že je to hysterický záchvat, ale

ne, je to docela normální smích. Směje se, až z toho zase má bolesti a

chytne se za břicho.

( 165 )

„Au,“ říká. „Vím přece, že musím dávat pozor. Máš pravdu, Oli-

vere, je to hrozně legrační. Obrovsky legrační! Celý život.“

„No vidíš,“ řeknu. „Má řeč.“

9

Teď děti v dálce zpívají (musí tam někde být hřiště):

„Trpa — trpa — trpaslík, sed si v lese na patník…“

Verena a já se na sebe zadíváme, ona se dívá dlouze a upřeně, jako

by mě viděla poprvé, a teď začneme mluvit oba najednou a oba se

díváme někam jinam, ona na strop, já z okna. Znáte to? Tak, jako by-

chom měli jeden z druhého strach. Ne, ne jeden z druhého: každý sám

ze sebe.

„Můj otec je…“

„A z toho prvního internátu jsi…“

„…dělal, že je velký král, každý se mu za to smál…“

„.. .Co jsi chtěla říct?“

„Ne, co ty si chtěl říct?“

„Chtěl jsem říct, že otec poslouchá ve všem tetu Lizzy. On je určitě

masochista. Jezdím přece o prázdninách vždycky domů, víš? Nebydlím

ve vile, ale v hotelu. Jen když matka není v sanatoriu, tak bydlím

doma.“ Škubnutí ramene: „Doma!“

„Je často v sanatoriu?“

„Vlastně pořád. Jezdím domů taky jen kvůli ní. Jinak bych zůstal

v Německu.“

„Jistě.“

„Jistě, ne? A jednou, když moje matka nebyla právě v sanatoriu, ale

doma, tak jsem prohledal pokoj tety Lizzy, když byla někde pryč. Ale

jak! Celé dvě hodiny. Pak jsem to konečně našel.“

„Co?“

„Biče. Biče na psy, jezdecké biče, jaké chceš. Ve všech barvách.

Nejmíň tucet. Pečlivě schované v jedné skříni.“

„Ona ho bičuje?“

„Podle mě už dvacet let!“

„Ne!“

„Říkám ti, je to láska z mládí! Když jsem objevil biče, tak jsem si to

dal dohromady. Ona je jediný muž mezi nimi třemi! Moje matka je už

jen ubohý strašidlo. A otec? Pořád jen: Lizzy! Lizzy! Ona má všechny

plné moci na jeho konta. To ona s ním vymýšlí všechny triky, každý

nový podvod! Říkám ti, otec je dnes už jen jako hadr, ta si s ním může

dělat, co chce. A je to sadistka.“

( 166 )

„Hrozné.“

„Proč? On chce nářez. Od ní ho dostane. Thaťs love.“

„Nemluv tak.“

„Zřejmě to nabídl i mé matce. A ona zřejmě odmítla. Nebo to dělala

špatně. To asi nebude tak snadné uspokojit masochistu. No a tak se

vynořil s tou, která mu vyhovuje, on si přijde na svý a ona určitě taky.

Musela bys ji někdy vidět, toho chlapa v sukních.“

„Odporné.“

„Říkám ti pravdu. Ta je vždycky odporná.“

„Mezi námi nemůže nic být.“

„Proč ne?“

„Protože jsi takový.“

„Ty jsi přece taky taková.“

„Ano,“ řekne a zase se rozesměje, jako dítě, „to máš pravdu.“

„Bude to ta největší láska na světě,“ řeknu. „A neskončí, dokud je-

den z nás neumře.“

„Sentimental fool!“

„Ale. Anglicky umíš taky?“

„Ano.“

„Jasně. Každé německé ženě po válce jednoho Ami-boye.“

„Zbláznil ses? Jak to se mnou mluvíš?“

„Ach promiňte, ctěná dámo, vy jste neměla žádného?“

Teď se zase rozesměje.

„Tři!“

„Jenom?“ řeknu. „No to se podívejme. Kde jsem to zůstal?“

„U masochismu tvého otce,“ odpoví a pořád se ještě směje. „Ach

bože, to je rozhovor!“

„Správně. Říkám ti, on je určitě masochista! Pozoroval jsem ho po-

zorně a dlouho, když jsem našel ty biče. Pozoroval jsem i tetinku Lizzy.

Jak ho komanduje. Jak se na něho dívá. To bys ji musela vidět, když si

mu říká o oheň, když si chce zakouřit. To pak tak dlouho okolkuje, až si

fotr spálí prsty. A to jim dělá moc dobře, oběma.“

„Olivere, tenhle svět je odporný. Kdybych neměla Evelynu, tak bych

si vzala život.“

„Blbost! Jen moc málo lidí si vezme život. Co si myslíš, jak dlouho

jsem si já pohrával s touhle myšlenkou. Ty a já, my jsme na to příliš

zbabělí. Kromě toho se ti přece daří dobře! Jsi bohatá. Máš milence, teď

máš taky ještě mě. Jestli chceš, můžeš vyzkoušet, kdo je lepší…“

„Olivere!“

Říkám samé věci, které vůbec nechci říkat.

( 167 )

„Promiň. Chovám se nemožně. Říkám samé věci, které nechci říkat.“

„Já přece taky! Celou dobu! Možná máš pravdu a bude to láska. To

by bylo hrozné!“

„Ne, ne. Protože jedno ti řeknu hned: něčím jako Enrico pro tebe

nikdy nebudu! Nepolíbím tě, ani se tě nedotknu, jestli se opravdu ne-

budeme mít rádi.“

Zase odvrátí tvář a řekne tiše: „To bylo to nejhezčí, co mi kdy nějaký

muž řekl.“

10

Už se na mě nedívá, odvrátila hlavu stranou. Tak zůstane ležet.

Z profilu je ještě hezčí. Má úplně malinké uši. Jen z těch jejích uší bych

se mohl zbláznit…

„No jo,“ řeknu. „Thaťs the whole story. Za třináct let si tetinka Lizzy

všechny osedlala. Dnes je královna. Ona určuje, co se stane. Fotr už je

jen loutka. Jaký je, to poznáš podle toho, jak se chová ke svým

zaměstnancům: bezohledně, neúprosně. Nejmenší maličkost: You are

fired! To je typický pro takový chlapy. Ženský podlíhat naprosto bez

vůle, ale ke svému okolí být tyran. Jenže: pravým šéfem

Mansfeldových závodů je dnes, ale co dnes, už celá léta, Lizzy

Stahlmannová. Jsem přesvědčen, že už při daňových defraudacích

zdatně vypomáhala. Kvůli ní jsem nesměl do Lucemburska. Rozumíš?

Z matky udělala vrak. Otce už úplně ovládla. Už jen já jsem jí stál

v cestě.“

„Ubohý Olivere,“ řekne a podívá se zase na mě.

..Ubohá Vereno,“ řeknu. „Ubohá je Evelyna. Ubohá je maminka.

Všichni lidé jsou ubozí.“

„Je to strašné.“

„Co?“

„Jak jsme si podobní.“

„Proč by to mělo být strašné? Řeknu teď něco směšného, něco ab-

surdního. Mám to říct?“

„Ano.“

„Jsi vším, co na světě mám, a vším, v co věřím, a vším, co miluji,

a vším, proč bych chtěl být slušný, kdybych mohl. Vím, že my dva

bychom spolu mohli být hrozně šťastní. My…“

„Přestaň!“

„Tvé dítě by bylo mým…“

„Přestaň!“

( 168 )

„A nikdy, nikdy, nikdy by jeden nepodvedl druhého. Všechno by-

chom dělali společně, jedli, cestovali, chodili na koncerty, společně

bychom usínali, probouzeli se. Zítra tě propustí. Přijdeš v sobotu k naší

věži, ve tři hodiny?“

„Když to půjde.“

„Když to nepůjde, tak mi dej v noci na sobotu znamení. V jedenáct.

Třikrát krátce. To znamená, že nemůžeš. A třikrát dlouze bude zna-

menat; že můžeš.“

„Ó bože!“

„Proč už zase voláš boha?“

„A já jsem o dvanáct let starší.“ Dlouho se na mě dívá. „Olivere…

Olivere… víš, co je zvláštní?“

„Co?“

„Že jsem přesto šťastná.“

„To já jsem přece taky, já taky!“

„Ano, ale já jsem šťastná poprvé v životě.“ Otevře noční stolek.

„Podívej se, jak už jsem daleko. Jak dalece poblázněná!“

Podívám se do zásuvky nočního stolku. Kapesní baterka a malý se-

šitek. Čtu, co je napsáno na titulní straně:

MORSEOVA ABECEDA

„Oba jsme se zbláznili, Olivere!“

„Samozřejmě.“

„A budeme muset hořce pykat za to, co děláme.“

„Samozřejmě.“

„Nejsou žádné šťastné lásky.“

„Samozřejmě, samozřejmě, samozřejmě,“ řeknu a nakloním se,

abych ji políbil na rty, její nádherné rty, ale ozve se zaklepání a hned

nato vstoupí do pokoje sestra Angelika, usmívá se, falešně a oplzle.

„Musíte teď jít, pane. Vaše paní sestra je ještě velmi slabá.“

„Ano,“ řeknu, „tak je to správné, já už jdu.“ (I kvůli panu Herteri-

chovi, je půl dvanácté. Vstanu teď a dám Vereně bratrské políbení na

tvář a řeknu: „Takže ahoj, mrně!“

„Takže ahoj, uličníku!“

„Proč se usmíváte, sestro Angeliko?“ zeptám se. „Ach,“ odpoví

s úsměvem madony, za což bych jí vyrazil zuby, „vždycky mě dojímá

když vidím, že se sourozenci mají rádi.“ Jdu ke dveřím. Tam se ještě

jednou otočím.

„Měj se hezky,“ řekne Verena. „A díky za květiny.“

K tomu udělá téměř neznatelný pohyb rukou. Ta nesnesitelná sestra

nic nezpozoruje. Ale já vím, co tenhle pohyb znamená. Stejným způ-

( 169 )

sobem položila Verena svou ruku na mé rty, když jsme hledali její ná-

ramek a já ji v noci v mém voze chtěl políbit.

Tak položím taky svou ruku na rty, jen docela krátce. Sestra Ange-

lika o ničem neví. Zírá na svou pacientku jako krajta na králíčka. Ve-

rena zavře noční stolek.

Není to směšné, že baterka a morseovka můžou člověka málem

zbláznit štěstím?

„Ahoj, sestřičko,“ řeknu. A vyjdu z pokoje jako někdo, kdo vypil pět

dvojitých whisky.

11

Dospělí!

Na vás se obracíme!

Je láska zločinem?

Udiveně zavrtíte hlavou.

Ale vy odsuzujete lásku patnáctileté k osmnáctiletému!

Velké pozdvižení!

Nesmírné pohoršení! V patnácti se přece ještě nesmí milovat! Máte

přece ještě tolik času na lásku, vy hloupý spratci, vždyť ještě vůbec

nevíte, co je to láska. Nařezat vám na zadek, to by se mělo!

Co potom, jestli otěhotníš?

To říkáte vy!

Vy máte přece pro nás tolik pochopení. My přece musíme být tak

vděční, že máme tak milé rodiče a tak milé učitele!

Hovno máme!

Nic nemáme!

Nikoho!

Pak dva z nás najdou jeden druhého.

A vy? Co uděláte vy?

Vy nás co nejrychleji od sebe odtrhnete…

Je 12 hodin 45 minut, ležím opět pěkně v posteli v Quellenhofu.

Noah mi přinesl ve dvou hliníkových kastrolech jídlo.

A tenhle svérázný pamflet.

Stihl jsem to nádherně.

Pan Herterich na mě bolestně pohlédl, když jsem se vrátil, a řekl:

„Kvůli vám budu mít ještě malér.“

„To nebudete,“ řeknu. „Po jídle se zase položím, a večer se pěkně

nechám prohlídnout od strýčka doktora. Horečka už prostě klesla. Ža-

( 170 )

ludeční potíže. To se stává. Ostatně jsem slyšel, že k vám byl Ali včera

večer zase drzý.“

„Ano, je to hrozné dítě… představte si, žádal mě, abych mu umyl

nohy.“

„Jen počkejte, pane Herterichu. Já si ho podám!“

„Opravdu?“

„But how!“ řekl jsem.

Nato se ten ubožák celý rozzářil.

Nu co, když to nejde jinak, dostane milý černoušek dneska vejprask.

Přátelství pana Hertericha pro mě bude brzy nepostradatelné, životně

důležité, když půjde všechno, jak si přeju. Budu zřejmě častěji mívat

dopoledne horečku…

A teď stojí Noah přede mnou a podává mi tyhle tři stránky, na nichž

je to, co jsem právě opsal, a ještě mnohem víc.

„Co to je za kecy?“

„To nejsou kecy, ale otřesný dokument lidského zoufalství,“ řekne a

ušklebuje se. „Dnes dopoledne tu bylo čilo. Nevyšel bys z údivu: Jaké

to ostatně bylo?“

„Děkuji.“

„Dle tvého tónu soudě to zřejmě nestálo za nic.“

„Drž hubu!“

„Nonono! Snad to není láska?“

„Ano.“

„Tak to promiň, prosím.“ Zase se ušklíbne a řekne: „To ale

Superštětku potěší!“

„Co bylo dnes dopoledne?“

„Šéf vyrazil Gastona a Carlu! Vyhodil je. Už jsou pryč. Vlakem

v 10.50. On do Paříže, ona do Vídně. To šlo pěkným fofrem. Šéf je

komický. Často se celé měsíce chová tiše a pak docela najednou —

whammmm!“

„Co se stalo?“

„Slečna Hildenbrandová nachytala včera večer ty dva v lese. Právě

Hildenbrandová! Nevidí si na špičku nosu. Ale hned to ohlásila šéfovi.

A ten v takových případech nerozumí žertu. Ještě večer byla učitelská

konference. Šéf zavolal rodiče Gastona a Carly a řekl jim, že musí

s okamžitou platností vyrazit jejich milá dítka a proč. Milým dítkům to

oznámil teprve dnes dopoledne. Šéf a tříďové vizírovali ty dva už celý

rok. První varování, druhé varování. To v lese, to tak říkajíc jen ulítlo

ucho od džbánu.“

„Co bylo dnes dopoledne?“

( 171 )

„Stalo se to při latině. Šéf tím ostatně Tchořovi pokazil parádní

představení.“

„Jak to?“

„Tchoř si vymyslel něco zvlášť rafinovaného, psychologický fígl.

A jak znám kluky z naší třídy, tak by to i zbaštili! Teď je ovšem

všechno v pytli.“

„Povídej!“

„Vzpomínáš na tu blbost se šňupavým tabákem?“ „To jak

Gaston…?“

„No. Dnes ráno — první hodina latiny — přijde Tchoř, jde hned ke

Gastonovi a řekne mu: ,Nu, tak co je?‘ — ,Pardon?‘ ptá se udiveně

Gaston. — ,Šňupavý tabák,‘ řekne Tchoř. ,Tak nabídneš mi šňupeček

nebo ne?‘“„

„A hernajs!“

„To jsme si taky říkali. To si vymyslel vážně príma! Gaston vstane,

podá mu dózu s tabákem a koktá: ,Voilá, Monsieur!’ Tchoř šňupe. Pak

šňupají všichni kluci ve třídě. Někteří dokonce zatleskají. Ale to ještě

není pointa. Tu mu zvoral šéf.“

„Jaká byla pointa?“

„Když si všichni kluci šňupli, říká Tchoř: ,Tak, pánové. A teď k Ta-

cítovi, jakkoliv je to nepříjemné. Ostatně navrhuji, abychom od ny-

nějška všichni šňupali teprve“ — Noah nabere vzduch — „chtěl říct ,po

vyučování’, ale uprostřed téhle prvotřídní věty vrazí do třídy šéf a

prohlásí, že Gaston je vyloučen a že si má sbalit věci a pospíšit si, aby

stihl vlak v 10.50. Tak zfušovaná režie!“

„Rozčililo to Gastona hodně?“

„Vůbec ne. Než odprejskl, zplodil s Carlou ještě tenhle pamflet,“ a

ukázal na ony tři stránky. „Každý vždycky napsal jeden řádek, jeden

on, jeden ona. A pak to připíchli na tabuli. O polední přestávce si to

všichni přečetli. Já jsem to strhnul, když šel kolem jeden kantor. Tebe

přece takové věci zajímají, ne?“

„Ano.“

„To jsem si myslel. Čti dál!“

A tak čtu ten zvláštní dokument dál, vždycky jednu řádku psanou

chlapeckým písmem, jednu dívčím.

Vy rozumní, spravedlivý dospělí!

Říkáte: Nedělejte to!

A my vám říkáme: Co chceme dělat, to děláme, to se stavte na hlavu.

Zase se uvidíme zůstaneme spolu, na to můžete vzít jed.

,Town without pity!‘

( 172 )

Takové filmy natáčíte, abychom dali 1,50 marek za lístek a dívali se

na takovou sračku.

,We need an understanding heart.‘

Takové písně píšete, abychom se dojali a desku koupili.

Teenager age!

Twen age!

Co ještě! Všechno jen reklama pro váš posranej průmysl!

„Nono,“ řeknu, „to si v tom spěchu stačili ještě dost ulevit. Měls to

nechat viset.“

„Já to tam zase pověsím, až půjdu k jídlu. Chtěl jsem ti to jen ukázat.

Až si to přečte některý kantor, tak to bude v tahu!“ Dočítám pamflet:

Všichni rodičové říkají: Vaše starosti bychom chtěli mít! Dobře, vy

máte jiné starosti.

U vás jsou to peníze.

U nás je to láska, důvěra.

Myslíte, že láska se dá vypnout jako rádio?

„Tahle věta se mi obzvlášť líbí,“ řekne Noah, který čte se mnou. „A

přitom přece museli stihnout vlak.“

Nemáte vůbec srdce?

Je pro vás láska cizí slovo?

Jakpak jsme přišli na svět my?

Z vás!

Dík lásce: Nebo ne?

Co se to s vámi děje?

Proč nám zakazujete, co jste sami dělali?

Proč nás za to trestáte, ačkoliv nám neustále říkáte, že jsme dřív

zralý, dřív dospělí?

My to dobře víme.

Šéf má strach, že Carla otěhotní a že jeho internát bude mít špatnou

pověst!

„Nono,“ řeknu.

„Jo,“ řekne Noah, „tady to přehvízdli. Ono takové těhotenství není

právě nejpříjemnější.“

Proč nám nerozumíte?

( 173 )

Odevzdali jste nás sem do internátu jako kufry do úschovny, a když

jeden druhému pomáháme ve své osamělosti, tak je to zločin?

K čemu jsou vaše krásné výroky?

Nikdy nepřijdete na to, že vás potřebujeme!

Je náš svět ještě vůbec nějak spojen s vaším?

Nežijeme my už v úplně jiném světě?

My si to myslíme!

Většina z nás si každopádně vybudovala své vlastní světy, jako my

dva.

Proč je nestavíte s námi!

Protože jste blbci!

„To už zachází moc daleko,“ řeknu.

„To jo,“ řekne Noah.

Čtu dál:

Nemáte ani tolik rozumu, abyste nám rozuměli!

Myslíte si, protože jste byli jiní, že my musíme být taky takoví!

Ano, ano, ano, my jsme jiní!

Jednou budeme dospělí — a jinak, jinak, jinak, na to vemte jed, jinak

než vy.

Pokusíme se našim dětem rozumět a hájit je. A naše děti budou

šťastnější, než jsme my! Nežijte blaze, to vy stejně nemůžete, to jste ni-

kdy neuměli.

Carla Honigsteinová a Gaston Latouche.

„Tak,“ řekne Noah, „a teď mi to zase dej, aby se naši kantoři taky

trochu potěšili.“ Vezme pamflet a strčí ho do kapsy.

„Jak to bude s tebou? Hraješ dál nemocnýho, nebo už odpoledne

vstaneš?“

„Proč?“

„Chichita pořádá macumbu. Bod tři.“ Noah se směje. „Chichita

přece pochází z Ria, ne? No a v Brazílii, tam mají takovou pověru.

Chichita byla přítelkyní Carly. Proto dělá macumbu, aby dobří duchové

ochraňovali Gastona a její přítelkyni Carlu a aby jim zlí duchové

nemohli nic udělat. Aby jejich láska trvala dál, i přes rozloučení.“

„To je blbost.“

„Jiný kraj, jiný mrav. Já tam jdu. A hodně ostatních taky.“

„V jednu vstanu a přijdu.“

„Ale musíš s sebou vzít pár cigaret nebo trochu tabáku, sirky nebo

pití.“

( 174 )

„Proč?“

„To nevím. Chichita řekla, že nám všechno vysvětlí, až budeme

v rokli. Já přinesu malou flašku kořalky.“

„Já vezmu cigarety,“ řeknu. „Je jedno, jaké cigarety?“ „Ano,

duchové kouří a jí všechno,“ řekla Chichita. „To jsem rád.“

„Nedělej si z toho legraci. Gaston a Carla uprchli.“

„Já si nedělám legraci. Já bych vážně chtěl, aby duchové ty dva

ochránili. Jen proto jsem řekl to s těmi cigaretami. Ať jsou duchové

spokojení.“

„Láska je láska je láska,“ prohlásí Noah. „See you later, alligator!“

12

Tři hodiny odpoledne, svítí slunce, vane jižní vítr, bělavé mráčky

plují po obloze. A sto dvacet dětí stojí tiše a němě před malou jeskyní

v rokli a přihlíží, co drobná, něžná Chichita s pletí jako bílá káva dělá.

Staví otevřené láhve s kořalkou do jeskyňky, klade vedle nich balíčky

cigaret a sirky. Aby si duchové mohli cigarety zapálit. A láhve musejí

být otevřené, duchové nemají žádné vývrtky. V lese, přímo nad Rio de

Janeirem, tam u Corcovada, říká Chichita, tam je velká spousta jeskyní.

A všude se najdou zbytky svíček, prázdné krabičky od cigaret a láhve

od kořalky. I bílé ženy pořádají macumbu, aby duchové ochraňovali

jejich lásky, aby se jejich přání splnila. Chichita řekla: „Samozřejmě

jsou v Riu prasata, takoví pobudové, rozumíte, ti si z toho dělají

obchod, vymetou všechny jeskyně a ukradnou cigarety a kořalku

vychlastají. Ale lidé u nás přesto věří, že si to odnesli duchové, když

jsou cigarety pryč a láhve od kořalky prázdné.“

„Pokládáš macumbu tedy za podvod?“ zeptal jsem se.

Odpověděla: „Pokládáš to ty za podvod, když katolický farář pije

víno a říká, že je to krev Páně, a dá ti oplatku a řekne, že je to tělo

Páně?“

Teď zapaluje Chichita svíčky a nechá vždycky trochu vosku skáp-

nout na zem. aby se svíčka přichytila a pevně stála. Je to nejméně pa-

desát svíček, které zapaluje, potřebuje na to hodně času. V malé rokli je

naprosté ticho, nikdo nemluví, jen vítr ševelí nad námi ve stromech.

Velké děti. Malé děti. Kluci. Děvčata. S bílou pletí. S černou pletí. Se

žlutou pletí. Hnědí. Děti z celého světa. Přišly sem na macumbu,

v myšlenkách na Gastona a Carlu, milence, kteří vyletěli, v úctě před

duchy, s úmyslem získat si jejich přízeň dárky, aby Gastona a Carlu

učinili šťastnými. Tady stojí…

( 175 )

Vedle mě stojí Geraldina. Těsně u mě. Naproti stojí Hansi, můj

„bratr“. Nespouští z nás oči. Ten sviňák! Teprve nedávno mi někdo

řekl, že Hansimu už je třináct, a ne teprve jedenáct. Tak jsem se ho

zeptal. Řekl: „Jasně, že jo, ale já jsem mrzák, trpaslík, ne? Už tak se mi

posmívají. Dvakrát jsem propadl. Kdyby věděli, že jsem ve třinácti tak

malej a neduživej… Člověče, to je jen osobní obrana!“

Tedy třináct mu je, tomu nedomrlýmu dárečkovi.

Proto ty jeho rozumné řeči.

Už jsem se divil, že jedenáctiletý mluví tak chytře… Geraldina šeptá:

„Kdy tě uvidím?“

Vím, že to s ní musím skončit, ale nevím ještě jak. Čas! Teď poťře-

buju čas! Musím přemýšlet. Možná se budu muset domluvit se svým

„bratrem“. Zašeptám tedy: „Dnes už ne. Mám horečku. Musím do po-

stele. Vstal jsem jen kvůli macumbě. Večer přijde doktor.“

„Je to něco zlého?“

„Ale kde. Zítra je to pryč.“

„Olivere.“

„Ano?“

„Nic. Jen tak. Mám tak ráda tvé jméno. Oliver. Když jsi dnes ve třídě

chyběl, měla jsem strach… tak hrozný strach, že se ti něco stalo…“

„Ale prosím tě!“

„Ne, vážně! Uklidnila jsem se teprve, když mi Wolfgang řekl, že

ležíš s horečkou v posteli.“

Díky, Wolfgangu!

„Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě.“

Teď zapálila Chichita už všechny svíčky.

Něco mě napadne: „Musíme být opatrní. Jinak vyletíme, stejně jako

Carla a Gaston. Šéf má špicly všude. I mezi žáky.“

„Máš pravdu.“ Hned ustoupí trochu stranou. „Ach bože,“ řekne,

„představ si, kdyby takhle odervali od sebe nás! Já… já bych se zabila!“

„Neblbni!“

„Já neblbnu. Já bych se vážně…“

Naštěstí malá Chichita v tomto okamžiku vstane a začne mluvit,

anglicky.

„Tiše,“ řeknu.

„Budu teď mluvit s duchy,“ prohlásí Chichita. „Tak jak se to dělá

u nás doma, v pralese. Budu prosit dobré duchy, aby Gastona a Carlu a

jejich lásku ochraňovali a aby od nich zaháněli zlé duchy. Vy ostatní

proste za oba, co vyletěli, každý ve své řeči, každý ke svému bohu. Ale

musíte se přitom všichni dívat do hořících svíček.“

( 176 )

Chová se při tom jako velký šaman černošského kraalu. Vzývá du-

chy se zvednutými pažemi, kroutí tělem a mluví s nimi, malá Chichita,

jejíž otec buduje v Chile nějakou přehradu; Chichita, která odpoví na

otázku slečny Hildenbrandové, co je nejhorší na světě: „Děti. To říká

vždycky můj otec.“

Tady se vlní a otáčí, zvedá ruce a mluví portugalsky s duchy, tady

v Taunusu, uprostřed Německa, třináct tisíc kilometrů od svého do-

mova.

Dívám se na děti, velké, malé. Mnohé se modlí hlasitě, mnohé němě.

Všichni se dívají do hořících svíček v jeskyňce. I Noah se modlí.

(Zvláštní — on, který se chová tak intelektuálsky.) Geraldina se modlí

němě, má sepjaté ruce. Rašid, malý princ, se modlí persky. Ostatní an-

glicky. Slyším spoustu jazyků. Všichni se tady modlí k mnoha rozdíl-

ným bohům za Carlu a za Gastona a za jejich lásku. Ali, malý černoch

se svým komplexem nadřazenosti, ten tu ostatně není. Macumby se

s protestem nezúčastnil. „Je to pohanské, ďábelské pomýlení,“ prohlásil

prý, jak mi řekl Hansi. „Všichni jste hříšníci a přijdete do pekla, když se

toho zúčastníte. Je jen jeden Bůh, můj Bůh!“

Ach, malý Ali…

Po chvíli se modlím i já, němě, samozřejmě.

Bože, ať je to láska mezi Verenou a mnou. Opravdová láska. Dej, ať

se sejdeme. Ať zůstaneme spolu. Ať nás nikdo a nic nerozdělí. Už jsem

dost starý. Můžu pracovat. Můžu nás všechny tři uživit, Verenu,

Evelynu, sebe.

„Modlíš se?“ zašeptá Geraldina.

„Ano.“

„Co?“

„Aby ti dva byli šťastni.“

„Já jsem se modlila, abychom my dva byli šťastni. Je to moc špat-

né?“ Dívá se na mě úpěnlivě.

„Ale kde,“ řeknu, „to vůbec nevadí.“

Co jenom udělám s Geraldinou?

Chichita zvedne paže a řekne: „To je konec macumby. Všichni

odejděte. Každý sám. Nikdo nesmí s nikým promluvit nebo se otočit.

Každý myslete jen na Gastona a Carlu. Jinak macumba nebude

působit.“

Sto dvacet dětí se mlčky rozchází, myslí na Carlu a Gastona. A

v malé jeskyni hoří svíčky, leží cigarety a sirky pro duchy, stojí tam

láhve kořalky, už otevřené. Protože duchové přece nemají vývrtky.

( 177 )

13

„Jsem velmi zklamán, panstvo! Stále ještě sice věřím, že z vás mo-

hou být rozumní, spravedliví lidé, ale tato víra byla dnes mocně otře-

sena! Vím o vaši macumbě. Stál jsem v pozadí a všechno jsem sle-

doval. Velmi jste mě zklamali, mě a všechny učitele a všechny vycho-

vatele, kteří se snaží…“

Hluboký, klidný šéfův hlas zaznívá z ampliónu, který je umístěn

v hale naší vilky. Dveře mého pokoje jsou otevřené, takže slyším, co šéf

říká ve velké jídelně těm, kteří tam sedí. A taky všichni ostatní, kteří už

jsou tohoto večera ve svých domech, to můžou slyšet, neboť amplióny

jsou ve všech pavilónech. Šéf může, když chce. mluvit přes mikrofon se

všemi budovami.

Ležím v posteli. Lékař tu byl, konstatoval, že jsem zdráv, ale do-

poručil mi, abych ještě do příštího rána ležel. Poloslepá slečna Hil-

denbrandová mi přinesla večeři (opět ve dvou kastrolech), teď sedí

u mé postele a naslouchá her masters voice z ampliónu v hale.

…..četl jsem, co Gaston a Carla připíchli na tabuli. Všichni jste to

četli. Byli jste tím jistě nadšeni. Ti dva nám to dali, nám dospělým,

co?“

Slečna Hildenbrandová neustále poposedává.

..Chtěl bych se vás jednou něco zeptat: Věříte skutečně, že slečna

Hildenbrandová a všichni učitelé a všichni vychovatelé a já jsme vaši

nepřátelé? Tomu věříte?“

Slečna Hildenbrandová je stále nervóznější.

„Věříte skutečně, že bychom si neuměli představit nic lepšího než

vychovávat tři sta dětí a mezi nimi mnoho obtížných, které jinde vůbec

už nechtěli přijmout? Myslíte si to?“

„Nevíte, jak je to pro mě hrozné, Olivere,“ říká slečna Hildenbran-

dová.

„Proč pro vás?“

Ale šéf mluví dál a ona jen mávne rukou.

„Moji vychovatelé a učitelé z vás onemocní, zničí se z vás, ano,

z vás! A nedostanou nikdy ani slovo díku. Mnohé z nich nenávidíte a

trápíte. Zač? Za to, že z vás chtějí udělat lidi, slušné lidi? Mnohdy mi je

z vás nanic a ptám se: proč se vlastně o vás staráme? Vám se zdají

Gaston a Carla velkolepí. A slečně Hildenbrandové, té udavačce, té teď

osladíme život, že ano!“

Poloslepá slečna posmrkává a řekne ztraceně: „Ach ano, to udělali,

to jistě…“

Najednou už vůbec nemám chuť k jídlu a dám kastroly s večeří pryč.

( 178 )

Šéfův hlas zaznívá z haly dál: „Tu větu, kterou ti dva napsali

o teenagerech a twenagerech, to je jediná normální věta! Ano, tam jsme

my dospělí udělali chybu! Ale ne takovou, jakou myslíte nebo jak oni

dva napsali! Nebyly to nejdřív zájmy průmyslu, nejdřív jsme přišli my,

vychovatelé. My vychovatelé jsme si mysleli, že jste zralí pro víc

svobody. A také jsme vám ji dali. Ještě nikdy nebyla mládež, která by

měla víc svobody než vy!“

V ampliónu se ozve protestní mručení.

„Protestujte si, jak chcete. Ale je pravda, co říkám. Že z toho pak

průmysl udělal obchod, to je jiná věc. Ano, my jsme dělali totéž, co

Gaston a Carla — a proto jste dnes tady! Ale my jsme to dělali později.

Když jsme dospěli, ne v patnácti! Nazýváte mě spravedlivým. To je pro

mě čest, ale také mě to velmi zavazuje. Dnes v noci jsem nespal.

Přemýšlel jsem, jestli jsem o Carle a Gastonovi rozhodl správně.

A říkám vám, bylo to správné!“

Opět nesouhlasné mručení v ampliónu.

Slečna Hildenbrandová sedí se sepjatýma rukama a vypadá, jako by

se chtěla rozplakat.

„Vaši rodiče vás přivádějí ke mně. Moji spolupracovníci a já neseme

za vás zodpovědnost. Nesli jsme ji i za Gastona a Carlu. Netvařte se

přece tak hloupě! Víte, jak snadno se může stát, co už nikdo nemůže

napravit. Je to lež, je-li řečeno, že myslím jen na svůj internát a jeho

pověst. Myslím na vás!“

Slečna Hildenbrandová si povzdechne.

„Přece vážně nevěříte tomu, že by některý lékař kvůli vám dal svou

existenci v sázku? A chcete vy šestnáctileté chodit s velkým břichem?

Kdo pak bude vychovávat vaše děti? Jak má vypadat příští generace?

Už naše je dost zlá!“

„Snězte přece něco, Olivere,“ řekne starostlivě slečna Hildenbran-

dová.

„Nemůžu.“

Hlas šéfa: „Doufám, že víte, jak vás přesto mám rád. Ale dnes s vámi

večeřet nemůžu. Je mi hrozně zle. Jdu teď domů. Nějakou dobu mě

nebudete v jídelně vídat. Protože já vás totiž nechci vidět.“ Pomlka.

„Bude-li mít někdo vážné starosti, může samozřejmě přijít kdykoliv ke

mně do bytu. Ale já, já teď nebudu nějaký čas chodit k vám. Dobrý

večer.“

V ampliónu to klapne.

„Ach bože, ach bože bože,“ řekne slečna Hildenbrandová a nyní se jí

skutečně řinou slzy z očí.

( 179 )

„Copak je?“

„Teď jsem pro celou školu udavačka.“

„Ale to ne!“

„Ale ano, udavačka! Ale já jsem přece musela ohlásit, co jsem vi-

děla!“

„Samozřejmě, slečno Hildenbrandová, samozřejmě.“

„Tady se přece nedalo mlčet!“

„Naprosto vyloučeno.“

„Někdy si myslím, že jste všichni jen tak zbláznění a hladoví po ži-

votě a příliš brzo vyzrálí, protože to Bůh nebo příroda nebo Prozře-

irlnost nebo kdovíkdo tak zařídil. Myslím si: přijde atomová válka, to

mají ty děti v krvi. Ony cítí, že za deset let budou mrtvé. Tedy chtějí žít,

žít, žít!“

A pak řekne bez jakéhokoliv přechodu: „Olivere, vy jste tak laskav

k Hansimu…“

„Odkud to víte?“

„On sám mi to řekl…“

Ta bestie, ten prolhanec!

…..a já vám za to děkuji, neboťjá jsem vás přece o to prosila, abyste

se o něho staral. Jste slušný, spravedlivý chlapec,“ (jaká slova!),

„řekněte mi: měla jsem se zachovat jinak? Měla jsem zamlčet, co jsem

na vlastní oči viděla?“

„Ne, slečno Hildenbrandová, to byste nemohla. Musela jste splnit

svou povinnost.“

„Ale jestli mi teď budou říkat udavačka… půl roku, celý rok to může

trvat, než nějaké dítě ke mně získá důvěru, než zase budu moci

některému dítěti pomoci…“

„Ne!“

„Ale ano!“

„Slečno Hildenbrandová.“ řeknu, „já vám pomůžu.“

„Vy mi…“

„Ano, vysvětlím všem, malým i velkým, že jste nemohla jednat ji-

nak. A děti na mě dají!“

„To… to opravdu chcete udělat?“

„Ano, slečno Hildenbrandová.“

Vůbec nesmím pomyslet na to, co všechno už teď mám na krku!

Slečnu Hildenbrandovou. Geraldinu. Hansiho. Rašida. Svou mi-

lounkou rodinu.

Ale co! Téhle staré paní je mi líto! Přece taky jednomu může být

někdy někoho líto, nebo ne? Jaký je to svět?

Slyším Verenin hlas: Kdybych neměla Evelynu… Krásný svět je to!

( 180 )

Slečna Hildenbrandová vstane, podá mi ruku a já jí automaticky

potřesu, zatímco ona mi říká: „Děkuji vám!“

„Zač?“

„Ze jim to všechno chcete vysvětlit. Děti…“ Vzlykne. „Děti… ty jsou

přece můj život…“

„Ano,“ slečno Hildenbrandová.

„Vy… Vy jim řeknete, že jsem nemohla jednat jinak?“

„Ano, slečno Hildenbrandová.“

„Děkuji vám. Děkuji vám, Olivere.“

„Ale prosím vás, přestaňte!“

„Dejte mi nádobí, já to odnesu do jídelny. Když už nemáte hlad…“

„Ne, děkuji už nemám hlad.“

„A spěte dobře, Olivere, spěte dobře!“

„Vy taky, slečno Hildenbrandová.“

Pak odchází, s hliníkovým nádobím v ruce, a samozřejmě hned taky

narazí na rám dveří.

Musela se hodně praštit, čelo má krvavě rudé, ale ona se nadlidsky

ovládá. Usměje se dokonce, když se ke mně otočí.

„Tohle elektrické světlo,“ řekne. „To jsem prostě bezmocná. Ve dne

vidím jako jestřáb.“

„Ano,“ řeknu. „Jistě,“ řeknu. „Snad jste si moc neublížila,“ řeknu.

14

Myslím, že už jsem jednou přiznal, že jsem zbabělec. Vím, že musím

s Geraldinou promluvit. Ale odkládám to, nemám k tomu prostě

odvahu. V pátek ráno jsem musel opět do školy. A seděl jsem proti

Geraldině, celých šest hodin. Nebylo to nic příjemného. Při obědě se

zeptala, kdy se uvidíme.

„Dej mi ještě den, nebo dva. Cítím se bídně.“

„Ale ovšem. Samozřejmě. Nejdřív se úplně uzdrav…!“

Geraldina… Hansi…

Hansi…

To je nebezpečí! Jak mi to Hansi vyhrožoval, když nesměl u jídla

sedět vedle mě? Dřív než se mnou uzavřel tohle odporné bratrství?

„Dovím se, kde bydlej, a povím to panu Lordovi!“ To by byla

katastrofa! Hansi musí při jídle sedět vedle mě. Musím promluvit

s šéfem.

Navštívím tedy šéfa v jeho bytě.

( 181 )

„Pane doktore, Hansi je můj bratr. Vy sám jste z toho přece měl ra-

dost…

“Ano, a…“

„A slečna Hildenbrandová mě prosila, abych se o něho staral. Za-

pomeňte na tu příhodu s Rašidem. Rašid je mnohem samostatnější,

mnohem méně komplikovaný. Hansi by chtěl při jídle sedět vedle mě.

Myslím, že by se mu to mělo dovolit.“

Podívá se na mě ironicky a řekne: „Ty ale máš obrovské pedago-

gické nadání. A byl jsi přece taky na macumbě.“

„Kde?“

„Netvař se tak hloupě. Viděl jsem tě. Tobě se to také zdá ode mě

sprosté, že jsem Gastona a Carlu vyhodil?“

„Ne,“ řeknu. „Ano,“ řeknu. „Ne,“ řeknu. „Ne, nezdá se mi to sprosté.

Asi jste to musel udělat, pane doktore.“

„Neudělal jsem to rád, Olivere,“ řekne šéf. „Věříš mi alespoň to?“

„Jistě, pane doktore.“

„Já mám taky slabost pro velké lásky. Ale tohle tady je škola, ro-

zumíš? Tohle není bordel!“

„Samozřejmě. Nemohl jste jednat jinak.“

„Říkáš to upřímně?“

„Naprosto upřímně.“

„Jak o tom smýšlejí druzí?“

„Různě.“

„Hodně jich zuří na mě a na slečnu Hildenbrandovou, že?“

„Ano, pane doktore.“

Směje se.

„Proč se smějete?“

„Protože jsem si zvolil takové krásné povolání,“ řekne. „Tak dobrá,

posadím Rašida k Alimu a Hansiho k tobě. Ale víš, že tím Rašidovi

velmi ublížíš?“

„Nemůžu se zachovat všem, pane doktore. Vy a slečna Hildenbran-

dová jste řekli, abych se staral o Hansiho. Myslím, že on to taky víc

potřebuje. Rašid vydrží trochu víc.“

Šéf dlouho přemýšlí. Pak řekne: „Jsi zvláštní chlapec.“

„Proč?“

„To ti nechci vysvětlovat. Ale obávám se, že přesto budu mít s tebou

ještě hodně starostí.“ A dřív než můžu odpovědět — co jsem ostatně na

to mohl odpovědět? — řekne: „Chudák Rašid.“

„Vždycky je někdo chudák,“ řeknu.

A pak tedy sedí Hansi při jídle vedle mě a dívá se na mě rozzářeně a

nadýmá se a vytahuje (pokud to je u něho možné), a Rašid sedí vedle

( 182 )

domýšlivého, černého Aliho, který s ním nemluví, a dívá se na mě,

neustále, smutně, nechápavě. Ještě někdo se na mě neustále dívá:

Geraldina, od dívčího stolu. A její pohled říká věci, které nemůžu na-

psat, protože by je nikdo neotiskl. Sotva do sebe dostanu jídlo. Pudink

nechám, mám strach, že bych ho zvrátil.

„Můžu si vzít tvůj pudink?“ ptá se Hansi.

„Jistě.“

„Netvař se tak, člověče,“ řekne. „Všechno jde přece výborně!

A když budeš dál dělat to, co od tebe chci, pak uvidíš, jakýho z tebe

udělám za pár týdnů kanóna! Celej internát bude na hlavě! Všechny se

o tebe budou rvát — když budeš chtít. Ale ty nechceš. Ty máš svou

sladkou náramkovou micku.“

„Drž hubu,“ řeknu chabě, zatímco on se láduje mým pudinkem.

Protože Geraldina se na mě dívá. A Rašid se na mě dívá.

15

Při večeři, v pátek, když vycházíme z jídelny, mi Geraldina vtiskne

do ruky dopis. Strčím ho do kapsy a úplně na něj zapomenu, protože

tohoto večera hraju s Noahem šachy (a prohrávám, on hraje senzačně),

a čekám celou dobu na to, až bude 11 hodin a doufám jen v jedno: Že

pak uvidím tři dlouhé světelné signály a ne tři krátké, protože tři dlouhé

znamenají, že Verena v sobotu ve tři může přijít k naši věži.

„Člověče, ty hraješ jak ponocnej,“ řekne Noah.

„Nejsem úplně okay.“

„Tak to si raději zahraju s Wolfgangem.“

„Ano, hraj s ním.“

Je 10 hodin. Jdu ven na balkón. Měsíc svítí a při jeho bledém světle

přečtu, co mi Geraldina napsala.

Můj milovaný!

To, co nyní následuje je monolog z filmu „Hirošimo, má lásko!“

Třikrát jsem šla na ten film, protože se mi tak líbil, a místo, které Ti

tady opisuji, jsem v kině, ve tmě, zapisovala. Nevím, jestli tenhle film

znáš. Monolog je ze scény, ve které je vidět současně ulice Hirošimy a

Neversu, toho malého městečka ve Francii. Nad tím zaznívá hlas Rivy

— hlavní představitelky. To je to, co říká a co jsem zapsala, ve tmě, než

jsem Tě poznala, můj milovaný, ale já jsem věděla, cítila, tušila, že

někdo jako Ty jednou přijde, tak jako se ve filmu setkají Riva a ten muž.

To je to místo:

( 183 )

,Potkávám tě. Toto město je jako stvořené pro lásku. Ty jsi jako

stvořený pro mé tělo. Měla jsem hlad, hlad po nevěrách, lžích a umí-

rání. Odedávna. Dobře jsem věděla, že jednoho dne přijdeš. Čekala

jsem na Tebe s bezmeznou trpělivostí. Znič mě. Znetvoř mě k svému

obrazu, aby nikdo jiný po Tobě nepochopil tuto touhu.

Zůstaneme sami. má lásko. Noc neskončí. Pro nikoho už nevzejde

den. Nikdy, už nikdy. Konečně.

S Tebou jsem šťastná. Budeme spolu upřímně oplakávat uplynulý

den. Nic jiného nebudeme mít na práci, nic, než oplakávat uplynulý den.

Čas bude uplývat. Nic než čas. A čas k nám bude přicházet. A na-

dejde čas, ve kterém už nebudeme mít jméno pro to, co se z nás stane.

Z našeho vědomí pro to bude docela poznenáhlu mizet jméno. A pak,

pak najednou zmizí úplně…‘

To je monolog z toho filmu, můj milovaný. Líbí se Ti? Líbím se Ti

ještě? Alespoň trochu, trošičku? Rychle se uzdrav! Ať můžeme být zase

spolu! Bez lásky. Já vím, Ty mě nemůžeš milovat, v této chvíli. Ale

buďme spolu. Žebrám o to. Já žebrám!

Geraldina

Nádhera, když se jednomu stane něco takového v nepravý okamžik,

co? V okamžiku, kdy si s tím neví rady. Vezmu sirky, spálím dopis a

popel sfouknu z balkónu dolů do parku. A zatímco se ještě zabývám

touto činností, rozsvítí se nahoře, v jednom okně bílé vily nad věží a

nad stromy baterka — dlouze. A ještě jednou: dlouze. A ještě jednou:

dlouze.

Tentokrát mám baterku u sebe. Teď ji rozsvítím, třikrát dlouze —

dlouze, dlouze, dlouze. Ještě jednou stejné znamení z výšky. Zítra ve

tři, Vereno, zítra ve tři, má lásko. Ve staré věži. V naší věži.

16

„Já…“

„Já…“

„Ne! Neříkej to! Prosím! Já to také neřeknu!“

To je náš pozdrav, nahoře v komůrce staré římské věže, v sobotu

odpoledne ve tři hodiny. Objali jsme se, políbili jsme se. Byl jsem tady

tentokrát dřív, ona přicházela po schodech nahoru, rychlé kroky na

nízkých podpatcích. Má na sobě chrpově modré šaty a přes ně bé ž ový

kabát, protože je zima, a tu a tam poprchává.

„Ale já vím, co jsi chtěla říct!“

„Co?“

( 184 )

„A já to chtěl říct taky!“

„Neříkej to!“

„Ne.“

..Stačí, že víme, že jsme to oba chtěli říct ne.“

„Ano.“

Má dnes už zase barvu ve tváři, je opět nalíčená. Vypadá ještě trochu

pohuble. Ale už zase okay. Kdyby se člověk podíval z věže do dálky,

viděl by hory a vesnice, města, hrady a krávy v dešti, v tomhle

smutném, zářijovém mrholení. Kdyby se podíval, říkám. Ona se

tentokrát nedívá, tentokrát se nedívám ani já. Tentokrát jsme už o ob-

rovský kus dál. Kde dál? Blíž k dobrému? K zlému? K něčemu, co

přinese štěstí? Co přinese smutek?

„Kde je Evelyna?“

„Dole.“

„V dešti?“

„Má můj deštník. Déšť jí nevadí. Hraje si s Asadem.“

„Jak se máš, má lásko?“

„Dobře. A ty?“

„Mně je dobře, jen když můžu být u tebe,“ řeknu.

„Nebuď sentimentální. To já nesnáším.“

„Ty to nesnášíš? Sama jsi přece tak sentimentální…“

„No dobře. Ale stejně toho nech.“

„Vždyť už nic neříkám,“ řeknu. Asad štěká. Evelyna se směje. Sly-

ším, jak se prohánějí mokrým lesem.

„Ti dva se mají fajn,“ řeknu.

„Ano.“

„Budeme se taky jednou mít fajn?“

„Fajn?“

Nato nastane ticho, které mnozí spisovatelé ve svých knížkách po-

pisují takto:

„…….!“

„No jistě,“ řeknu, „jeden nemusí na všecko dostat odpověď. Tvůj

muž si ničeho nevšiml?“

„Co myslíš?“

„Mé návštěvy. Květiny…“

„Ne. Můj bratr samozřejmě nepřišel. I když věděl, že tam ležím.

Mému bratříčkovi je to jedno. Vidíme se, jen když mě potřebuje

pumpnout. Jinak jsem pro něj vzduch.“ A zvedne si široký límec kabátu

a podívá se na mě svýma obrovskýma černýma očima a rty se jí trochu

chvějí. „Olivere…“

( 185 )

„Ano?“

„Máš ještě něco s tou dívkou?“

„Ne.“

„Nelži. Řekni raději ano, to je míň zlé.“ A dole znovu štěká pes a

Evelyna se zase směje.

„Nelžu. Něco jsem s ní měl. Ale teď jí řeknu, že je po všem.“

„Kdy?“

„Zítra. Já jsem zbabělec.“

„Zbabělče,“ řekne, „chop se zbabělcovy ruky.“ A ještě jednou mě

políbí, něžněji, vroucněji než poprvé. Pak zašeptá: „Už tě nikdy ne-

políbím, dokud jí to neřekneš. To bylo naposled.“

„Ano, ano, jistě. Už určitě nemáš žádné bolesti?“

„Určitě ne. Co je nového v internátě?“

„Všechno v pořádku. Dva vyletěli. Chodili spolu. Nachytali je v le se.

Děti pořádaly macumbu. Taky jsem tam byl.“

„Co jste dělali?“

„Něco jako zaklínání duchů. Aby ti dva byli šťastni. Máme tam jed-

nu malou Brazilanku, ta všechno připravila. A všichni se modlili, každý

svou řečí.“

„Ty taky?“

„Ano.“

„Co?“

„Abychom my dva byli šťastni.“

Hlava jí téměř zmizí v límci kabátu. Říká: „Já jsem se taky modlila.“

„Když jsem odešel z nemocnice, že?“ „Jak to víš?“

„Cítil jsem to. Když jsem jel autem.“

„Je to nesmysl,“ řekne. „Skončí to strašně.“

„Jasně,“ řeknu.

„Když skončím v bídě, co potom?“

„Uživím tebe i Evelynu.“

„Ty? Ty jsi přece ještě dítě. Nic nemáš. Nic neumíš Ty…“ Odmlčí se

a teď přistoupí k okenním obloukům a podívá se do dešlě a dolu.

„Mami!“ volá Evelyna. Tamhle mává. A Asad štěká.

„Ty nemáš žádnou cenu,“ řekne.

„Ne,“ řeknu.

„Jsi vandrák.“

„Ano.“

„Já jsem taky vandrák.“

„Tak vidíš,“ řeknu. „Zbabělce, chop se zbabělcovy ruky. To se mi

ostatně nelíbí. Od koho to je?“

„Nevím.“

( 186 )

„Ale já znám něco, co se ti bude líbit! A vím taky, od koho to je.“

„Od koho to je?“ ptá se svým zastřeným drsným hlasem, ale docela

tiše, a dívá se ven do mokré zelené krajiny sobotního odpoledne.

Neodvažuji se ani položit jí ruku na rameno, jakkoli blízko za ní

stojím.

„Od Shakespeara,“ odpovím. „Z ,Bouře‘. Prospero to říká. Čteme

právě Shakespeara víš, anglicky. Náš anglický učitel je docela príma.

Vypadá skvěle. Velkolepě se obléká. Každý den jiný žaket. A jemné

hedvábné šátky kolem krku. Noah si myslí, že je na kluky. Všechny

holky po něm jedou. Jestli je na kluky, tak tajně. Chová se k holkám

přímo kouzelně, tedy vážně! Musím bezpodmínečně zabránit, abys ho

kdy potkala!“

„Co jsi mi chtěl říct z ,Bouře‘?“

„ ,We are made out of such stuff as dreams, and our little life is

rounded by a dream‘.“

„To jsem četl já. Včera.“

„Co to znamená?“

„Jak to? Měla jsi přece své boy-friends!“

„Ty jsi sprostý!“

„Ne, Vereno, ne!“

„Tak mi řekni, co to znamená,“ řekne a dívá se ven do deště a dolů

k Evelyně, která si hraje se psem mezi květinami. „Přesto totiž umím

jen špatně anglicky.“

„To přibližně znamená,“ řeknu, „jsme z takové látky, z jaké jsou sny,

a naše malé bytí obklopuje snění.“

„To je krásné.“

„Ano, že je to krásné?“

Teď se otočí a podívá se na mě a mě polije horko a hned mně přejede

po zádech mráz. Ještě nikdy jsem se necítil tak rozpačitý, když se na mě

některá žena podívala. No, no, this must be love…

„A naše malé bytí obklopuje snění?“

„Ano,“ řeknu.

A vítr šumí v podzimním listoví. Prší, tiše prší, vrať se domů,

pastýřko.

„Máš odvahu?“

„Cože?“

„Ptám se, jestli máš odvahu.“

„Já?“ odpovím. „Já jsem rozený zbabělec, to přece víš.“

„Nech těch nesmyslů,“ řekne a oči jí začínají hořet a její úzká tvář se

ještě zúží. „Řekla jsem mu to.“

( 187 )

„Komu?“

„Mému muži.“

„Co?“

„Že jsem tě potkala. S jinými chlapci. Docela náhodou. Padlo tvé

jméno. Tak jsem si pomyslela: Mansfeld? Mansfeld? A oslovila jsem

tě. A že jsi to byl ty! Syn jeho starého obchodního přítele!“

„Vereno!“

„Ano?“

„Ty ses zbláznila!“

„Samozřejmě! O tom přece neustále mluvíme! Chci tě vidět častěji!

Déle! Nejenom potají. Nejenom v téhle věži. Už jsi pomyslel na to, co

bude, až přijde zima?“

„Mluv dál.“

„Co ti mám říct? V tomhle životě se stane vždycky jen pravý opak.

Můj muž byl nadšen! Řekl, že bych ti měla zavolat do internátu a zeptat

se tě, jestli nechceš být naším hostem, zítra, na večeři.“

„Už zítra?“

„Ano. Proto se tě ptám, jestli máš odvahu.“

„Myslím, že ano.“

„Myslela jsem si, když už k nám jednou přijdeš, můžeš přicházet

častěji. Taky do Frankfurtu. Brzy odtud odjedeme.“

„Celou minulou noc jsem se toho bál.“

„Čím chceš jednou být, Olivere?“

Neodpovím, protože se stydím.

„Ještě to nevíš?“

„Ale ano.“

„Tak mi to řekni.“

„Zní to tak blbě.“

„Řekni mi to!“

„Spisovatelem.“

„A proto se stydíš?“

„Je to tak těžké. Zřejmě se jím nikdy nestanu. A vůbec…“

„Už jsi něco napsal?“

„Směšné příběhy lásky, pro dívky. Jinak nic.“

„Napiš přece náš příběh!“

„Náš příběh?“

„Příběh nás dvou! Jak jsme se poznali. Co se až dosud stalo. A co…“

Zarazí se. Proto se zeptám:

„Chtěla jsi říct: A co se ještě stane?“

Přikývne a dívá se ven do deště.

( 188 )

„Dobře,“ odpovím. „Dobře. Zkusím to. Dám ti všechno přečíst.

A když to bude špatné, tak mi to řekneš, ano?“

„Ano. A když se mi něco bude zvlášť líbit, tak ti to taky řeknu.“

„Prosím.“

„Olivere…“

„Ano?“

„Zítra večer tam bude taky Enrico. Vrátil se z Říma. Můj muž ho

pozval. Máš tolik odvahy?“

„Co tady znamená odvaha? Zřejmě to bude nepříjemné spíš jemu,

když mě zase uvidí! Ale jak si to všechno představuješ dál?“

„Máš ke mně důvěru?“

„Samozřejmě že ne,“ řeknu. „Blbost,“ řeknu. „Samozřejmě že mám,

Vereno.“

„Tak mi dej ještě trochu času. A když dnes v jedenáct přijdeš na

balkón, tak něco uvidíš.“

„Učila ses?“

„Ano,“ řekne. „Ovládám morseovku skoro perfektně. Máš

smokink?“

„Mám, a docela pěkný.“

„Tak si ho zítra večer oblékni. Můžeš vůbec ven?“

„Musím se zeptat šéfa. Ale určitě to půjde. Jste přece tak nóbl. Určitě

by velmi zapůsobilo, kdyby tvůj muž zavolal do internátu a řekl, že mě

zve. Jinak bude ještě šéf myslet, že chci do Friedheimu, do Kakadu.“

„Co je to?“

„Jeden pajzl, kde si můžeš sehnat děvku.“

„Odkud to víš?“

„Jeden ze starších kluků mi to pověděl.“

„Chtěl bys jednu takovou, Olivere?“

„Víš, až dosud jsem rád spal se vším, co je ženská.“

„A teď?“

„Teď už jen s jednou.“

„Je to pravda?“

„Při mém životě. Ne, při tvém životě. Ne, při životě Evelyny!“

„Vážně a doopravdy?“ „Vážně a doopravdy.“

Přistoupí ke mně a já mám najednou takovou křeč v celém těle, ve

všech údech, srdce mě bolí a nemůžu hnout ani prstem. Řekne, těsně

před mými ústy: „Musí to být opravdu pravda, víš…“

„Já vím. Je to opravdu pravda.“

„Já jsem ale úplný blázen, jestli si s tebou něco začnu…“

„Já jsem taky blázen.“

( 189 )

„…ale ty se mi tak líbíš.“

„Ty mně taky.“

„To špatně skončí. Jsem o tolik starší.“

Už zase!

„Neříkej pořád stejný nesmysl!“

„Říkám to pořád?“

„Neustále. Onemocním z toho.“

„Ale já jsem skutečně o dvanáct…“

„Buď klidná!“

„Už jsem klidná. Už jsem klidná.“

A tu, právě když ji chci políbit, zaštěká dole pes a Evelyna začne

zpívat: „Všechny kačenky plavou na jezeře, hlavy pod vodou…“

„Někdo jde,“ řekne Verena a okamžitě se má k odchodu. „Musím

pryč. Zítra v osm, ano?“

„Ano. Ať tvůj muž zavolá do internátu.“

Políbí mě, ale jen úplně zběžně, na tvář, pak jde rychle ke schodišti a

říká: „Jestliže někdo půjde nahoru, tak se schovej. Jinak pár minut

počkej.“

„Ano. Dnes večer v jedenáct?“

„Dnes večer v jedenáct.“

Hned nato zmizí. Přistoupím k vyhlídce a vidím, jak vychází z věže a

s Evelynou a se psem odchází do lesa, do podzimního deště, pryč ode

mne, dál, aniž se otočí. Už zmizela mezi stromy. Nějaký tlustý muž a

tlustá žena přicházejí, dlouho pozorují věž a pak jdou dál. Zřejmě je

tabule odradila od výstupu nahoru.

Sednu si na starou bednu a dám si ruce před obličej a opět cítím

Vereninu voňavku.

Diorissimo.

Mám napsat náš příběh, řekla. To udělám. Ještě dnes začnu.

Pane bože, na kterého se obracím já nestoudník jen tehdy, když něco

potřebuji, když něco chci, pro sebe nebo pro druhé, dej, ať je to dobrý

příběh!

17

Princ Rašid Džemal Ed-Din Runi Bender Sápur Isfahání se modlí:

„O, vy věřící, nikdo, žádný člověk se nemá posmívat druhému, ne-

boť jsou tito druzí, tito posmívaní, možná lepší než oni, posměváčci.

Ani žena se nemá posmívat druhé, která je možná lepší než ona.

Neobelhávejte se navzájem a nenadávejte si navzájem. Vyhýbejte se

pečlivě podezírání, neboť mnohé podezření je hříchem. Nepátrejte zvě-

( 190 )

davě po chybách druhých a nemluvte zle o druhých v jejich nepřítom-

nosti. Žádal snad někdo z vás, aby mohl jíst maso svého mrtvého brat-

ra? Jistě máte před tím odpor. Proto se bojte Alláha. Vizte, On je smíř-

livý a milosrdný. Och, lidé, Alláh vás stvořil z jednoho muže a jedné

ženy a rozdělil vás v národy a kmeny, abyste se mohli láskyplně po-

znávat. Opravdu, jen toho Alláh ctí, kdo je mírumilovný a kdo proka-

zuje největší lásku. Neboť Alláh je Alláh a zná všechna lidská srdce.“.

Konečně je jedenáct hodin. A v jedenáct hodin stojím v dešti na

velkém balkóně v prvním poschodí před naším pokojem, a z noci, ze

tmy, z deště ke mně přichází ve světelných signálech toto poselství

z vily nad starou věží:

ZITRA… V… OSM… JA… SE… TESIM…

Zablikám zpátky odpověď:

JA… SE… TAKY… TESIM… ZITRA… V… OSM…

Ze tmy a houstnoucího deště přicházejí tyto znaky:

DOBROU… NOC… OLIVERE…

Odpovídám:

DOBROU… NOC… MA… LASKO…

Ano, napíšu náš příběh.

Napíšu příběh této lásky.

Vracím se do pokoje.

Noah a Wolfgang jsou ještě vzhůru, je rozsvíceno, dívají se, jak si

svlékám župan.

„Člověče, vždyť ty jsi úplně mokrej!“ řekne Wolfgang. „Kde ses

potloukal?“

„Dej mu pokoj,“ řekne Noah. „Nevidíš, co se s ním děje?“

„Co se s ním děje?“

„He is in love.“

Yes — I am in love.

Zítra v osm.

Verena Lordová.

Verena.

18

První, co vidím, když vstoupím do vily, je Rubens mého otce: taková

tlustá, světlovlasá nahotinka, která si myje nohy. Tady visí ten obraz,

v dřevem obkládané hale domu pana Manfreda Lorda. To je už dost

legrační, ne?

( 191 )

Mně se to zdá tak legrační, že zapomenu dát sluhovi (v černé livreji),

co mi otevřel, papír, do kterého jsou zabaleny květiny, které jsem

přinesl. Tento sluha má hladký, podlouhlý obličej s ledově studenýma

očima a se rty tak úzkými, že by se mohlo věřit, že vůbec nemá ústa. Je

malý a hubený, pyšný a sebejistý. Když si tak pomyslím na našeho pana

Viktora! Jaký to byl výborný chlap. Kde ten asi teď pracuje?

Tenhle sluha a zahradnický manželský pár, to jsou tedy lidi, kteří

Verenu nenávidí, uvažuji, zatímco nejdříve zírám na Rubense a pak na

sluhu. Taky Verenou opovrhují. To mi řekla, toho večera, když jsme se

seznámili. Toho večera, když jsem ji dovezl domů. Musím se mít na

pozoru před tímhle sluhou. Přívětivě. Naprosto přívětivě.

„Pardon, prosím, pane, tento papír…“

„Ó ano!“ Úsměvy, samé úsměvy. „Když budete tak laskav.“

Bude tak laskav. Vezme ode mne papír.

„Srdečné díky, pane…“

„Jmenuji se Leo, pane Mansfelde.“

„Srdečné díky, pane Leo.“ Je hned vidět, jak mu to „pane“ dělá

dobře. Sáhnu do kapsy. „Ach ano! Nepokládejte mě, prosím, za něja-

kého parvenu. Ale mám takový hrozný zvyk, pane Leo.“

„Pardon, prosím, to si vůbec nedovolím pomyslet, pane Mansfelde!“

„Ale ano, ano. Už se mi to párkrát stalo, když jsem byl pozván.“

„Copak, pardon, prosím?“

To je zřejmě jeho trik, to věčné „pardon, prosím“.

„Stalo se mi, že jsem zapomněl, když jsem pod párou odcházel,

nechat něco pro lidi, kteří se o mě celý večer tak starali. Hrozné, ne?

Předpokládám, že dnes večer budete obsluhovat vy?“

„Ano, pane.“

„A kdo vaří?“

„Manželka zahradníka.“

„Smím si tedy dovolit vám oběma předem tady to předat?“ Dávám

mu třicet marek. Nejdřív jsem mu chtěl dát jen dvacet. Ale to by se

musel dělit. Takhle si může nechat deset marek pro sebe.

Tohleto se spropitným předem, to je zase můj trik. Dělám to vždy-

cky, když jsem pozván. Nejraději se vkradu do kuchyně a vtisknu ku-

chařce bankovku do ruky. Znáte to sami: Na většině party dojde led

nebo sodovka. Když je kuchařka takhle prošpikovaná, tak má pro vás

vždycky stranou nádobku s ledem nebo sifon…

Ještě jednou si prohlídnu tohohle Pardon-prosím-sluhu. Získal jsem

teď přítele? Kdo to může vědět? K panu Manfredu Lordovi přichází

tolik pracháčů…

„To v žádném případě nemohu přijmout, pane Mansfelde!“

( 192 )

„A když vás o to poprosím?“

„Nu, tedy, tak srdečně děkuji. I jménem paní Kleinové. To je man-

želka zahradníka.“ Ukloní se a usmívá se tím falešným úsměvem, ten

pes, který špicluje Verenu a se kterým musím počítat.

Zašupovací mahagonové dveře se otevřou a objeví se pán domu.

Sluha zmizí.

„Milý Olivere — smím vám tak přece říkat —, mám upřímnou ra-

dost, že vás mohu pozdravit ve svém domě!“ S rozpřaženýma rukama

ke mně přichází Manfred Lord.

Ten člověk vypadá velkolepě! Musím myslet na jednoho filmového

chirurga, který se před suitou svých asistentů a sester snáší chodbou

k operačnímu sálu. Je přinejmenším o hlavu větší než já. Jeho smokink

musel stát jmění. Úsměv je zářivý. Jasné modré oči. Vlasy má bílé,

sčesané dozadu. Vysoké čelo. Tenhle muž, pomyslím si, je chytrý a ne-

bezpečný. To jeho přívětivost je tak nebezpečná. Má ušlechtilý úzký

nos a mohutný týl. Cítím jeho vodu po holení, „Knize Ten“, a prachy,

prachy, prachy! Má znějící, zvonivý, fascinující hlas.

„Jaké přinášíte nádherné květiny!“

„Chtěl jsem vaší paní…“

„A k tomu ještě rudé karafiáty! Její zamilované květiny! Jak jste na

to přišel?“

„Já…“ Bacha! „Nevím, pane Lorde. Rudé karafiáty mám taky velmi

rád. Asi tedy proto!“

„Ovšem, proto!“ Směje se srdečně a poklepává mi na rameno. Ví

něco? Tuší něco? Má nějaký plán? Jaký? To je zřejmě síla tohoto muže,

že se z jeho otevřeného, upřímného obličeje nedá nikdy vyčíst, co si

právě myslí a co cítí.

„To ale bude mít moje paní radost!“ Všimne si mého pohledu a opět

se zasměje. „Ten Rubens, co? Váš Rubens!“

„Ano.“

„Vydražil jsem ho, víte. Při aukci v Lucemburku. Vašemu otci se

tento obraz najednou přestal líbit. Proto ho dal pryč. Neboť peněz má

přece dost, co? Hahaha!“

„Hahaha!“ Teď jsem se trochu vzchopil. „Když už tady nahoře

v Taunusu máte na stěnách takové obrazy, to bych pak chtěl vidět váš

byt ve Frankfurtu!“

„Uvidíte ho, chlapče, uvidíte! Jsem nadšen, že vás Verena objevila!

Syna mého starého přítele…“

„Nemáte strach, pane Lorde? Myslím, že se sem někdo vloupe, když

tu nejste?“

( 193 )

„Někdo tu pořád je, milý příteli. A pak pojišťovna. A zařízení se sa-

mospouští a jiné pěkné věcičky pro každého, kdo by se snad chtěl po-

kusit tajně se sem dostat.“

Jeho zářivý úsměv zmizí, jako když utne, a on se na mě zadívá

svýma modrýma očima, které ztvrdly. Nebezpečný člověk, tenhle

Manfred Lord. S tím asi ještě něco zažiju, pomyslím si.

19

Verena má na sobě černé přiléhavé šaty s odhalenými rameny a na

bocích má něco jako šerpu. Má drahocenné šperky, briliantový náhr-

delník, briliantový náramek, briliantové náušnice v uších a na šatech

briliantovou růži. Je velmi silně nalíčena. Když Manfred Lord a já

vstupujeme do salónu, rovněž dřevem obkládaného, na chvíli prudce

zčervená. Pak ke mně přistoupí, koktajlovou sklenici v ruce: „Pane

Mansfelde! Tady jste konečně! Mohu vás seznámit s panem Enricem

Sabbadinim?“

Teď ke mně přistoupí ten italský beau z letiště. I on má na sobě

smokink, temně modrý. Zdá se, že je nervózní. Ukloníme se navzájem.

„Těší mě, že vás poznávám, pane Mansfelde,“ řekne svou

akcentovanou němčinou. Levou ruku přitom stále svírá a otvírá.

V pravé drží sklenici.

„Představ si,“ řekne Manfred Lord, „Oliver má rád stejné květiny

jako ty, miláčku!“ A opět se usmívá, zatímco předávám květiny a Ve-

reně líbám ruku. (Diorissimo. Snad tenhle večer nějak přežiju.)

„Ale pane Mansfelde! Tolik květin!“

„Dávám rád květiny.“

„Tady to slyšíš, Vereno, rád dává květiny.“ Tenhle Manfred Lord!

Stiskne knoflík. Okamžitě se objeví Leo. „Vázu na květiny, prosím.“

„Ano, prosím, milostivý pane.“

„Co budete pít, Olivere?“ Pán domu jde k baru, který je ve staré

skříni. Salón je zařízen starožitně. Tlusté koberce. Tmavý nábytek.

Obrovský gobelín. „Koktajl? Whisky?“

„Whisky, prosím.“

Připravuje mi ji. Láskyplně. Pečlivě. Jako lékárník lék.

„S ledem?“

„Ano, prosím.“

„Vodu nebo sodu?“

„Sodu.“

„Řekněte stop, až jí bude dost.“

„Stop.“

( 194 )

Rychle whisky vypiju a Lord už mi plní znovu sklenici.

Pak stojíme se svými drinky v kruhu. Manfred Lord přečnívá

všechny a zdá se, že má z tohoto večera opravdovou radost.

„Napijme se na to,“ řekne, „že Verena zase našla našeho — ne, už

musím říkat mého! — Olivera! Vy oba nevíte, jak často jsem na něho

myslel… Malý Oliver! Ale teď už je z něho velký Oliver, opravdový

muž. Zeny po něm musí určitě šílet!“

„Ne. Proč?“

„No, vypadáte přece báječně! Nezdá se ti, Vereno? Nezdá se vám,

Enrico?“

„Vypadá báječně,“ řekne Enrico.

Verena neřekne nic. Jen se na mě dívá.

Teď musím něco říct, a to hned!

„Nesmysl,“ řeknu proto, „dovolte mi, abych připil na milostivou

paní. Ona vypadá báječně. Já… já…“ A teď se podívám na Verenu a

myslím si: Všechno si taky nenechám líbit! „… ještě jsem neviděl

krásnější ženu, než jste vy, milostivá paní!“ Zvednu sklenici. Všichni

pijí. Enrico se při tom zakucká a musí kašlat.

„Jaký šarmantní mladý muž,“ řekne Manfred Lord, když dopije.

„Skutečně, Vereno, nemohu ti být dost vděčný za to, že jsi ho objevila.“

„Proč vlastně stojíme?“ zeptá se Verena.

Usedneme do starých, obrovských křesel, která stojí před krbem.

V krbu praská oheň. Verena se dívá do plamenů. Enrico (má na nohou

zase ty nádherné přešpičaté boty) na mě zírá. Manfred Lord se dívá

pobaveně střídavě na Enrica a na mě. Své ženě nevěnuje jediný pohled.

Zamne si ruce a řekne: „Není přece nic příjemnějšího než oheň v krbu,

je to tak, Olivere? Našel jste snadno cestu k nám?“

„Ano.“ Sakra, to jsem udělal chybu.

„Bravo! Většina lidí, když sem přichází poprvé, zabloudí. Cheerio,

vespolek!“

Zvedáme sklenice.

„Už se tu docela dobře vyznám, pane Lorde. Moje škola není daleko

od vašeho domu.“

„Samozřejmě,“ řekne a široce se usmívá, „na to jsem zapomněl. Jste

teď takříkajíc náš soused. Není to báječné, Vereno? Když tu nebudu a

Oliver bude mít čas, můžete se spolu jít projít nebo si v Ambassadoru

vypít čaj, nebo si na našem kurtu zahrát tenis!“

„Mám jen dvě hodiny volna denně, pane Lorde. Vůbec nemám čas

hrát tenis. A máme zakázáno chodit do Ambassadoru.“

( 195 )

Manfred Lord se zakloní v křesle, sklenici v ruce. „Není to hrozné,

drahoušku? Nesmí do Ambassadoru, nehraje tenis, má jen dvě hodiny

volna denně! A Enrico hraje tenis a smí do Ambassadoru a měl by čas

— a musí zpátky do Říma! Ubohý miláčku!“

Manfred Lord, muž ženy, kterou miluji. Tváří v tvář muži s kterým

spí. Manfred Lord, který Verenino dítě…

V této chvíli přichází Evelyna. Zdá se tak droboučká. Přes světle

modré pyžamo má župánek a k tomu světle modré pantoflíčky.

„Neruším?“ zeptá se zdvořile a přemoudřele.

„Ale vůbec ne, Evelyno,“ řekne Manfred Lord.

„Nejsem Evelyna, papá.“

„A kdopak jsi?“

„Jsem dnes večer pan Meier.“

Verena mi to tiše vysvětlí: „To je taková stará hra. Někdy není Eve-

lynou, ale panem Meierem, panem Schnitzem nebo Klingelbroselem.“

Pomyslím si: dnes večer není Evelynou, ale panem Meierem, aby se

přede mnou mohla lépe přetvařovat.

„Jaké je vaše povolání, pane Meiere?“ zeptá se Manfred Lord.

„Jsem velký finančník,“ odpoví Evelyna.

„Ach, rozumím. A čím vám mohu posloužit, pane Meiere?“

„Chtěl jsem jen říct dobrou noc.“

„To je od vás velmi milé, pane Meiere. Tak to, prosím, udělejte.“

„Ano, pane,“ odpoví Evelyna.

Své matce dá velkou pusu, obě se vroucně obejmou. Všimnu si, že

Evelyna má ruku zaťatou v pěst. „Dobrou noc, ať se ti něco pěkného

zdá.“

„Ano, mami.“

Pak jde malé děvčátko k Manfredu Lordovi. Podá mu ruku, ale nedá

mu pusu a řekne vážně: „Mějte se hezky, pane Lorde.“

„Vy taky, pane Meiere. Však se uvidíme zítra na burze. Ale nechcete

mi vůbec dát pusu?“

Lord se zřejmě mimořádně baví.

„Ale ano,“ zašeptá Evelyna.

Její nevlastní otec dostane pusu na tvář, rychlou. Na chvíli se pře-

stane smát, pak Evelynu plácne.

Ta putuje němě dál a udělá pukrle před Enricem. Teď přichází ke

mně. Co držela v levé ruce, drží teď v pravé.

„To je pan Mansfeld, Evelyno,“ řekne Lord.

Evelyna zase udělá pukrle a podá mi ruku.

„Dobrou noc, pane Mansfelde,“ řekne.

( 196 )

A pak odchází, droboučká, ve světle modrých pantoflíčkách ke

dveřím a zmizí. V mé ruce je teď to, co právě ještě bylo v její ruce:

něco horkého, měkkého. Pan Leo se objeví s vázou, ve které jsou mé

rudé karafiáty. „Kam ji smím postavit, milostivá paní, pardon, prosím?“

„Na stůl před krbem.“

„Nebude tam na ně příliš teplo, miláčku?“ zeptá se Lord mírně.

„Když ty karafiáty jsou tak krásné. Ráda bych je tady večer viděla.“

„Samozřejmě. Tedy sem, Leo.“

„Ano, prosím, milostivý pane.“

Enrico Sabbadini se na mě dívá, jako by mě chtěl zavraždit. Sluha

Leo se na mě usmívá jako ryba, když staví květiny na stůl s mramo-

rovou deskou. Sluha Leo se narovná. Sluha Leo řekne: „Květiny jsou na

stole, milostivá paní.“

20

„Nebudeme si nic namlouvat, milý Enrico. Čas celého velkého zla-

tého hospodářského zázraku je passé,“ říká Manfred Lord a nabere si

ještě dvě račí klepeta ze stříbrného podnosu, který mu přidržuje sluha

Leo (servíruje v bílých rukavicích). „Děkuji pěkně. Jeden můj přítel —

musíte si určitě vzít majonézu, milý Olivere, je skutečně výtečná, naše

kuchařka ji pokaždé bere u šéfkuchaře Frankfurtského dvora —, ano,

tedy tento přítel mi včera řekl něco, co se mi velice líbilo… Nezajímá tě

to, miláčku?“

„Ale ovšem, že mě to zajímá, Manfrede!“ Verena sedí vedle mě. Jí-

delnu osvětlují mnohoramenné svícny, žádné elektrické světlo. A za-

tímco to říká, stoupne mi pod stolem svým malým střevícem pořádně

na nohu. „Podle čeho tak soudíš?“

„Měl jsem ten dojem, promiň. Tedy ten přítel mi řekl, a proto jsem

připadl na zlato: doba, ve které jsme museli neustále stříhat zlaté vlasy,

protože tak rychle dorůstaly, ta je neodvolatelně pryč. Teď musíme

dávat pozor, abychom nezplešatěli!“

Enrico se směje, Verena se směje, já se směju, pan Lord se směje.

Svíčky ve stříbrných svícnech plápolají. Rak je výtečný. A já mám

Verenin malý střevíc mezi svými botami a tisknu jej, pořád, velmi

něžně. Pan Leo mi teď servíruje raka a usmívá se přitom způsobem, že

mě napadá dětská písnička, kterou jsem zaslechl, když jsem Verenu

navštívil v sanatoriu: „Trpa — trpa — trpaslík, sed si v lese na patník,

dělal, že je velký král, každý se mu potom smál…“

( 197 )

Řekněte, kdo asi je Leo? Důvěrník pana Lorda, to jistě. Co ty dva

spojuje? Kolik toho Leo o něm ví? Teď dorazil k Enricovi. Ten una-

veně odmítá. Nemá chuť.

Verena neustále naléhá na mou botu. Nejdřív si myslím, že jsou to

Morseovy značky, ale nejsou. Jen tlačí na botu. Ta bude pěkně vypadat,

potom. Až budu vstávat, musím si ji rychle očistit o kalhoty, jinak si

toho ještě někdo všimne. Dělá tohle Verena často? Musela to už dělat

víckrát, protože v tom má obrovskou rutinu. Tak náruživě mi tiskne

nohu — a její tvář je úplně bez výrazu. Solidní paní domu. Manželka

milionáře. Dáma. Kdybych teď vstal a stáhl jí hlavu dozadu za ty její

modročerné vlasy a políbil ji…

Nemyslet na to. A nedívat se na ni. Mám strach se na ni podívat.

Vím taky, proč. Kvůli jejímu muži. Protože tenhle Manfred Lord je

osobnost, skutečná osobnost. To mě úplně zmátlo. Myslel jsem si: bude

to jeden z těch ledových žraloků, co se objevují vždycky na kon-

ferencích u fotra, ale ne, tenhle Manfred Lord je gentleman, aristokrat,

u toho jsou peníze v rodině už jistě po pět generací — ne jako u mé

rodiny teprve deset let.

Vím, že i Verena Manfreda Lorda dávno ohodnotila a poznala.

Ale ohodnotit člověka a poznat ho ještě neznamená mít ho rád…

Po racích se podává cordon bleu s pomfrity a míchaným salátem.

Pijeme šampaňské. Ročník 1929. Na ty zlaté vlasy. Na tu pleš! Pak

Birne Heléne. Mokka. Francouzský koňak. Pak jsme už zase v salóně,

před krbem.

Jediný, kdo neustále hovoří a zřejmě se cítí jako králík v jeteli, je

Manfred Lord. My ostatní sotva něco jen tak prohodíme. Verena a já

jsme alespoň jedli. Sabbadini ani to skoro ne. Zírá zachmuřeně před

sebe. Jen výkladům svého obchodního přítele usilovně naslouchá.

A pan Lord vykládá spoustu věcí. O penězích, samozřejmě. Říká

spoustu chytrých věcí. Mnohému nerozumím. Ale každopádně z toho

vyplývá, že je po zázraku. Co Erhard dokázal, průmysl a vláda a odbory

zničí. Teď se musí každý začít ohánět na vlastní pěst.

Takové věci říká Manfred Lord, v krbu praskají polena, staré obrazy

a obrovský gobelín matně září, a koňak (Fine Napoleon 1911, četl isem

to na etiketě), stříbrné svícny, Vereniny šperky, obrovské koberce,

mahagonové stěny, to všechno by to mohlo slyšet, kdyby to umělo

poslouchat. Zřejmě má Manfred Lord pravdu v tom, co říká. Jenže

jestliže má pravdu, lidi bez Fine Napoleon, stříbrných svícnů, šperků a

koberců a vil to pocítí dřív než on a jemu podobní.

Tato myšlenka mě tak zneklidňuje, že se zvedám, abych na chvíli

zmizel.

( 198 )

Verena mi chce ukázat, kde je toaleta, ale už vstává její usmívající se

muž (co ví, co cítí, co tuší?) a doprovází mě halou ke správným dveřím.

Na toaletě vyndám z kapsy malý balíček, který mi vtiskla do ruky

Evelyna. Kousek marcipánu, zabalený do papíru. Kousek z toho mar-

cipánu, který jsem jí dal! Na papíruje neobratnými písmeny (Verena mi

vyprávěla, že Evelyna už umí psát) napsáno toto:

MILÝ STRÝČKU MANSFELTE!

TY MÁŠ PŘECE TAKY RÁD MARCYPÁN PROSÍM

UDĚLEJ, CO SI ŘEK, POMOS MAMINCE A MNĚ.

JE TO MOC NALÉHAVÉ, PROSÍM, TVOJE EVELYNA.

21

Když jsem spláchl marcipán a papír, vrátím se do salónu.

Všechno je jako dřív. Manfred Lord hovoří, ostatní naslouchají.

Mluví o penězích, ale všechny jeho věty jsou dvojsmyslné. Říká:

Musíte dávat dobrý pozor, Enrico, velmi dobrý pozor!“

Říká: „Váš otec je mým přítelem, Olivere. Přátelé mých přátel jsou

moji přátelé. Chcete být mým přítelem?“

„Otec není mým přítelem, pane Lorde.“

Na to se shovívavě usměje jako doktor Frey, náš učitel dějepisu,

když některý žák špatně odpoví, a řekne: „Budeme přesto přátelé?“

Otáčím v ruce obrovskou bachratou číši se starým koňakem a vím,

že musím odpovědět, a to rychle, když už říká: „Každý člověk potře-

buje přátele, ještě to v životě poznáte. Tedy?“

„Ano,“ řeknu. Měl sem říct ne?

POMOS MAMINCE A MNĚ. JE TO MOC NALÉHAVÉ…

Manfred Lord znovu naléhá.

„Na naše přátelství,“ řekne rozjařeně.

Musím teď dávat pozor, koňak mi stoupá do hlavy.

Nesnesu mnoho. Enrico Sabbadini, jak se zdá, taky ne. Má rudou

tvář, oči mu plavou. Co se děje s tím beauty-boy? A co se děje

s Manfredem Lordem? Chce nás opít? Zřejmě. Chce vidět, jak se pak

budeme chovat, co pak budeme dělat, co pak budeme říkat?

Jeho úsměv. Jeho šarm. Jeho nadřazenost…

„Ještě sklenku, Olivere?“

„Ne, děkuji, já musím ještě řídit.“

( 199 )

„Ten kousíček!“ Opět dolévá sklenice. Pan Sabbadini je teď namol.

„A Enrico přespí u nás.“

Obdivuhodná je Verena. Pije a pije a není na ní nic znát. Vůbec nic!

To by ovšem opět svědčilo pro to, že přece jen byla barmankou nebo

něčím takovým. Ale nebyla jí, nikdy v životě! Teď už ji znám tak dlou-

ho, že tajemství jejího života nejen cítím, ale i vím: toto tajemství exis-

tuje! A kdyby měla stovku mužů. Kdyby si stokrát říkala děvka. Tahle

žena s komplexem strachu z chudoby je rodem rovna svému muži. Ne,

je mu nadřazena! A její rodina musí být nadřazena jeho rodině, neboť…

Co to všechno pletu? Jsem opilý? Snad jsem neuvažoval dokonce

nahlas? Zřejmě ne. Zřejmě se pan Manfred Lord zaobírá stejnými

myšlenkami jako já, protože políbí Vereně ruku a řekne: „Už dlouho jsi

nevypadala tak krásně jako dnes večer, miláčku…“

10 hodin.

11 hodin.

11 hodin 30 minut.

Se mnou se všechno točí. Nejsem na to zvyklý. Enrico se neustále

opakuje, aniž to ví, jako všichni opilí. Je směšný.

Kdy se prořekne? Musím odtud pryč! Jestli vypiju ještě jednu skle-

nici, vstanu a řeknu, že Verenu miluju!

„Poslední doušek, milý Olivere?“

Teď zase pijeme šampaňské.

„Ne, ne já…“

„Nesmysl! Leo nám všem udělá ještě silnou kávu, už ji připravuje.

Tedy připijme na naši nádhernou paní domu!“

A tak tedy všichni pijeme na Verenu, která je skutečně tohoto večera

překrásná, a ona se usmívá, ale její obrovské, černé oči přitom zůstávají

vážné jako vždy. Cítím její ruku. Pak mám v dlani malou bílou pilulku.

S příštím douškem šampaňského ji spolknu, aniž si toho kdo všimne.

V té chvíli se mi zdá, že mi za očima exploduje atomová bomba. Pak je

mi náhle hrozné horko a cítím, jak se mi pod smokinkovou košilí řine

pot. Pak se tak zamotám, že mám strach, že vypadnu z křesla. A pak

jsem střízlivý. Téměř úplně střízlivý. Rozhodně mám v hlavě úplně

jasno.

22

O půlnoci se objeví sluha Leo. „Hovor z Říma, milostivý pane.“

Jedenapadesátiletý Lord elasticky vyskočí. „Můj makléř! Hlásí

dnešní kurs akcií. Pojďte se mnou, Enrico. Přepojte nám to do knihov-

ny, Leo.“

( 200 )

„Jak si přejete, milostivý pane.“

Lord políbí Vereně ruku. „Omluv nás, prosím, na několik minut,

miláčku. Oliver tě zatím zabaví.“ A mně: „Je mi velmi líto, ale jak ří-

kám, obchody už nejsou takové, jaké byly. Člověk se musí víc otáčet,

tak jdeme, Enrico!“

Ten ho následuje vzpřímeně a rychle. Taky je najednou téměř stříz-

livý. Jo, když jde o peníze!

Dveře se zavřou.

Jsme sami. Díváme se na sebe.

..Děkuji ti, bože,“ řekne.

„Zač?“

„Žes nás nechal o samotě, alespoň na pár minut!“ Sedí na pohovce

u krbu, já v křesle. Teď se přisune blíž, a já opět cítím konvalinkovou

vůni, vůni její pleti.

„Můžou se každým okamžikem vrátit…“

„Když mají na pořadu akcie, tak to trvá vždycky hodně dlouho.“

Její oči! Její oči! Nikdy jsem neviděl takové oči. Šeptá, její tvář je

docela blízko u mé tváře, a obě naše tváře jsou osvětlené ohněm v krbu:

„Skončila jsem to, Olivere…“

„Skončila?“

„S Enricem.“

„Cože?“

Její zastřený hlas. Její blízkost. Konvalinková vůně. „Pomohla ti ta

tabletka?“

„Ano. Moc. Děkuji.“

„Pokouší se tě opít. Enrica taky. Je cynik. Všiml si, že s Enricem je

konec…“

„On o tom něco věděl?“

„Ne. Ale cítil. On vycítí všechno! Teď je zvědavý, co se stane dál.

Nikdy se nesmíš v jeho přítomnosti opít! Dám ti příště celou tubu

těchhle tabletek. Jsou obrovské.“

„Ty… ty jsi řekla Enricovi, že je konec?“

„Ano.“

„Z jakého důvodu?“

„Protože už ho nemám ráda.“

„Neměla jsi ho přece nikdy ráda!“

„Ne, ale on si to myslel. Proto nemohl dnes večer jíst. Zraněná

mužská ješitnost — to je to nejhorší.“

Sedí tak blízko, chtěl bych ji vzít, přitisknout k sobě, líbat. Neod-

vážím se toho.

( 201 )

„Už nechci lhát. Jsem na to příliš stará.“

„Obelháváš přece svého muže! Neustále!“

„Ten mě živí, mě a Evelynu. Toho musím obelhávat.“

Jaká konverzace! Začínám se smát. Je to tím šampaňským? Je to

strachem?

„Komické, ne? Víš, proč jsem Enricovi vlastně řekla, že je konec?“

„Proč?“

„Protože se mi tak líbíš.“

Mlčím.

„Jsem trochu blázen, to víš. Teď… teď jsem blázen do tebe. Chci tě

mít.“

Mlčím.

„Tak mluví jen děvka, ne? Nu, já jsem děvka. Přesto mě chceš?“

„Mám tě rád.“

„Přestaň s tím. Já nemluvím o lásce. Já mluvím o tom druhém. To

nemá s láskou moc společného!“ Luskne prsty. „Láska? Láska je jen

slovo! Já nechci lásku! Nechci žádnou lásku! Já chci tebe! Chci to!

Rozuměl jsi?“

Kývnu hlavou.

„Já vůbec neumím mít ráda. Tedy to nikdy nebude láska. Nemůže to

být. Nesmí to být.“

„Musíme být velmi opatrní. Nesmí si něčeho všimnout. Jinak vyhodí

Evelynu a mě na ulici. A musely bychom tam, odkud jsme přišly. Není

to tam nijak krásné…“ Hlas jí znejistí, skloní hlavu. Hladím její chladné

ruce. „Budeme dávat dobrý pozor, ano?“

„Ano.“

„Nikdy nám nesmí nic dokázat. Nech to na mně. Nikdy nám nic

nedokáže. Znám ho. Dělá dojem nadčlověka, že?“

„Ano.“

„Má taky své slabosti. Znám je všechny. Není žádný nadčlověk, to

mi věř. Nikdo není nadčlověk. Já jsem žila jako — promiň! Ale znám

muže. Mně nikdo nic nenamluví. Proto taky už žádného nebudu mít

ráda. Což nemá znamenat, že muže nepotřebuji.“

Tedy přece děvka? No a? Co mi to dělá?

„Je to naprosto jasné?“ Ona taky trochu přebrala, teď je to znát.

Jak dlouho potřebuje makléř, aby ohlásil nové koupě?

„Ptám se, jestli je to naprosto jasné?“

„Naprosto jasné.“

Ale ovšemže to bude láska, jistě, jistě!

„Vezmi si raději sama jednu tu tabletku.“

( 202 )

„Ano, máš pravdu.“ Sáhne do malé kapsičky, spolkne přípravek a

vypije naráz sklenici. Teď jí oči přímo hoří.

„Měla bych se stydět, ne?“

„Proč?“

„O dvanáct let starší než ty. Prostě děvka.“

„To slovo už neříkej!“

„Bože, jak ty se umíš na člověka zle podívat.“

„Nejsi žádná děvka!“

„Ne? A jak ty tomu říkáš, co jsem, prosím?“

„Nech toho!“

„Dobře, nechme toho. Víš, že si připadám jako mladá žena, když

jsme spolu?“

„A copak nejsi?“

„Ano, je mi třiatřicet.“

„No a?“

„Nebylo by žádné ,no a‘, kdyby ti nebylo jedenadvacet. Je to blá-

hovost, všechno! Ale já už na tom nemůžu nic změnit. Chci tě. Myslím

neustále jen na to. Víš, od kdy?“

„Od kdy?“

„Od té chvíle, kdy jsi na klinice řekl: ,Ty jsi vším, co na světě mám,

a vším, v co věřím, a vším, co miluji.‘ To mě tak pobláznilo! Protože

mi to ještě žádný muž neřekl!“ A její tvář se blíží, blíží se její rty, jsou

neustále blíž. Teď už cítím na tváři její dech. „Zítra ve tři ve věži?“

„Ve tři.“

„Polib mě.“

Šaty se jí kousek svezly, vidím její krásné nohy, hluboký výstřih

šatů, tvář kočky s přivřenýma očima. Její velké rty. Těsně před mými.

Vezmu ji za ruce, chci ji obejmout a políbit. Vtom zaslechnu šramot.

Oba se lekneme. Pan Leo vchází do salónu, v ruce podnos s kávovým

příborem. Usmívá se.

„Odvykl jste si zaklepat, než vstoupíte?“

„Klepal jsem, milostivá paní. Milostivá paní a pan Mansfeld mě

zřejmě neslyšeli,“ odpoví pan Leo a prostírá šálky na mramorový stůl.

„Zřejmě oheň v krbu praská tak hlasitě.“

Přes jeho skloněnou hlavu na sebe pohlédneme a já najednou něco

vím s absolutní jistotou, a je to tak kýčovité, že se to stydím napsat.

Přesto to napíšu, protože tohle má být pravdivá kniha. Toto tedy vím

s absolutní jistotou: Verena bude jedinou opravdovou láskou mého ži-

vota. A já budu jedinou opravdovou láskou v jejím životě. Po této lásce

už nepřijde nic. Pro ni ani pro mě. Už vůbec nic.

( 203 )

23

Tato noc je velmi teplá.

Když o půl druhé přijdu do Quellenhofu, všichni spí. Za jiných

okolností bych se vysmál sobě i tomu, co teď dělám. Donesu si z po-

koje papír a tužku a z nočního stolku vedle postele vezmu baterku. Pak

vyjdu na balkón, rozsvítím baterku, pověsím ji na hřebík a posadím se

na lavičku. Světlo baterky dopadá na blok, který držím na kolenou.

Co mi dnes večer řekla Verena? „Láska je jen slovo.“ Láska je jen

slovo?

Láska je všechno. Je všechno. Všechno.

A já, romantický blázen, tu sedím a píšu první stránku:

LÁSKA JE JEN SLOVO

Román

A na druhou stránku:

PRVNÍ KAPITOLA

To bylo docela jednoduché.

Ale teď? Jak začnu? Kterou událostí? Taky docela jednoduché. Za-

čnu tím, jak to začalo. Mým příjezdem na letiště. Píšu:

Kdyby to nebylo k breku, jeden by se tomu musel smát. Stejná ko-

medie pokaždý, když se vracím do Německa. Už sedm let to samý. Po-

malu by se tihle pánové mohli obeznámit s tím, že v jejich seznamech

stíhaných osob je zapsán můj pan otec. On — ne já…

Něco mě upoutá. Vzhlédnu. Nad černými korunami stromů vidím bí-

lou vilu Manfředa Lorda. V jednom okně zabliká baterka, teď zase,

dlouze, krátce, dlouze, dlouze, dlouze. Verena! Viděla světlo mé

baterky.

D…O…B…R…O…U…N…O…C…M…1…L…A…C…K…U…

vysílá.

A „dobrou noc, miláčku,“ odvysílám morseovkou i já.

A pak jsem tak sentimentální, že sotva dopíšu větu, kterou jsem

začal. Zhasnu baterku. Taky nahoře ve vile je tma.

Láska je jen slovo, řekla. Že je děvka, řekla. Odporoval jsem jí. Ale

nebylo třeba jí odporovat. Přesto! Musí děvka pořád zůstat děvkou?

Nemůže mít člověk rád děvku? Nemůže se změnit? Nikdy už nebude

mít ráda žádného muže, protože muže zná, řekla. Zná muže? Opravdu

( 204 )

už nebude mít nikdy ráda? Dělá člověk vždycky to, co si předsevzal?

Myslím, že ve skutečnosti nikdo netouží po lásce víc než ona.

Ona, která sobě a mně chce namluvit, že láska je jen slovo…

Po špičkách se vrátím dovnitř. V jednom pokoji se ještě svítí. Dveře

tohoto pokoje mají nahoře skleněnou výplň. Nehlučně přistoupím ke

dveřím. Je to pokoj pana Hertericha, našeho vychovatele. Sedí nehnuté

na posteli, hlavu zabořenou v dlaních. Působí dojmem naprosté,

absolutní beznaděje.

Tak sedí milióny mužů na celém světě ve svých pokojích, muži, kteří

nedosáhli svého cíle, kteří chtěli víc, než dokázali, kteří ztroskotali na

tom, čemu se říká tíha okolností. Oni všichni měli svůj cíl! Krásný,

vysoký, ctižádostivý. Bojovali dlouhá léta, aby ho dosáhli, ničili si

přitom zdraví, popírali skutečnost. A pak? Pak přišel den, kdy

rezignovali, jako tady ten přede mnou, jako rezignoval pan Herterich.

Proč se vzdali? Vlastní neschopnost a poznání této neschopnosti.

Osobní chyby. Rodina. Děti. Příliš málo peněz. Příliš mnoho povin-

ností. Příliš mnoho alkoholu. Promarnili svůj cíl a svůj život. Teď to

poznali. Mají jedinou jistotu: nic se nezmění až do smrti.

Myslím, že člověk nemusí být ani tak starý, aby získal takovou jis-

totu. Mnohé zlomí život brzy, jako tady toho, který sedí přede mnou,

hlavu zabořenou v dlaních, ztracený, osamělý, bez šancí. Jistě i pan

Herterich někdy dřív snil o tom, že bude novým Pestalozzim, dobro-

dincem lidstva. Teď už to ví. Ví, že se jím nestane. Vůbec ničím se

nestane. Bude putovat od jedné školy ke druhé, bezmocný a špatně

placený, špatně oblečený, přezíraný, pohrdaný, a žáci jako Ali ho budou

mučit.

Vkradu se do svého pokoje, pomalu, nehlučně. Jestli si taky budu

muset jednou přiznat, že ze mě žádný spisovatel nebude, nikdy, nikdy,

nikdy? A když, bude to trvat dlouho, než si to přiznám? Bude to po této

první knize? Po jedenácté?

Kdy?

( 205 )

ČTVRTÁ KAPITOLA

1

Ráno po večeru u pana Manfreda Lorda mám těžkou hlavu, napuchlé

oči a vůbec žádnou chuť k jídlu. Hansi sedí vedle mě, ale to je fuk.

Myslím, že vůbec nevidí, jak mi je zle a že piju jen kávu. Vypravuje mi

horlivě poslední drb a spěchá, aby byl taky včas hotov. „Ali vyrazil

Giuseppovi dva zuby. Giuseppe leží v posteli. Stalo se to po hodině

náboženství.“

„Kdy?“

Hansi se škytavě směje: „Víš přece, že Ali je zbožnej na dvě stě

procent. A že Giuseppe je komunista. Tak dávej pozor. Farář nám po-

vídal o Adamovi a Evě. Co udělá Giuseppe? Po hodině si otevře hubu a

prohlásí tou svou anglickou němčinou, že tomu nevěří, že by ze dvou

lidí, ať už maj jakou chtěj barvu kůže, mohlo pocházet tolik miliónů lidí

různejch barev kůže a různejch ras. Ale to už mu Ali skočil na krk a

vyrazil mu dva zuby. Vlastně to bylo zbabělý, protože Giuseppe je

takovej podvýživa a Ali je vypasený prase. Prostě osud! Teď leží

Giuseppe v posteli, doktor tu byl…“

„Já dám Alimu taky jednou do zubů.“

„To neuděláš! Zbláznil ses? Chceš se snad chytit s farářem?“

„Máš pravdu, Hansi.“

„Já mám vždycky pravdu.“

„Ty jsi mazanej.“

„To vím sám.“

„Potřebuju tvou radu.“

„Co se děje?“

„Teď ne. Potom.“

Později stojíme před školou, u starého kaštanu. Máme ještě deset

minut času. Řeknu: „Bratr musí bratrovi pomáhat, ne?“

„Udělám pro tebe všechno! Co je? Superštětka?“

Kolem nás se hemží tři sta dětí, smějí se a křičí, nikdo nerozumí, co

říkám, co Hansi říká. U vchodu do školy stojí Geraldina. Nehnutě. Ruce

za zády. Dívá se na mě. Ale já se na ni nepodívám. Mluvím s Hansim,

tiše, pospíchám: „Ano, Geraldina.“

( 206 )

„Nemůžeš se jí zbavit?“

„Ne.“

„Sem si moh myslet. Musíš počkat na někoho novýho.“

„Ne, je to všechno složitější. Ona… ona na mně hrozně visí. Já… já

bych jí nechtěl ublížit… ale musím se jí zbavit!“

„Rozumím,“ řekne a brousí si podrážku o zem. „Paní Lordová, co?“

Na to mu nepřistoupím: „Hansi, tys mi pomohl znovu najít ten ná-

ramek. Nemůžeš mi teď taky pomoct, abych se Geraldiny zbavil?

Rozmysli si to. Třeba tě něco napadne.“

„Může být. Mě vždycky něco napadne. Tedy má to být mírnou ces-

tou.“

„V žádném případě ne brutálně.“

„Můžeš se na mě spolehnout, Olivere.“

Potřese mi rukou.

„Ahoj, já už musím pálit.“

„Jak to? Kam ten spěch?“

„Ze zásady nedělám úkoly, chápeš? Každý ráno je opíšu od našeho

primuse. Každej se musí zkrátka umět o sebe postarat.“

A rychle odkulhá, křivý a chromý, malý mrzák, jemuž matka celá

léta svazovala ruce a nohy, aby mohl pěkně žebrat, kterého jeho ne-

vlastní otec mučil, kdykoliv jen mohl, tamhle jde, ubohý a ošklivý.

Samozřejmě, že je zlý. Brzy se mám dovědět, co rozumí „mírnou ces-

tou“.

2

Osm hodin.

Zvoní. Tři sta dětí se hrne do školní budovy. Máme dnes první ho-

dinu Tchoře. Latinu. U schodů mě chytne Geraldina. Už se nemůžu

zdejchnout.

„Co je s tebou?“ Má vlhké rty, vidím, jak se jí prsa prudce nadzve-

dají a klesají. Jde vedle mě.

„Co by bylo? Nic! Proč?“

„Proč se schováváš? Proč se nemůžeme setkat?“

„Geraldino, já.“

„Ty máš jinou!“

„Ne!“

„Máš!“

„Ne.“

( 207 )

„Ale ano! A až se to dovím, kdo to je, tak udělám takovej skandál, že

to ještě nikdo neviděl! Tebe mi žádná nevezme! Rozumíš? Žádná!“

Teď už křičí. Kluci a holky se zastavují, poslouchají, ušklebují se a

šeptají.

„Geraldino… Geraldino… buď přece tiše…“

„Ale co, tiše!“

„Ano, tiše! Já tě o to prosím!“

V tu chvíli se úplně promění, ramena jí klesnou a do očí jí vhrknou

slzy.

„Já… já jsem to tak nemyslela.

„No dobře.“ Pánové, pánové!

„Opravdu ne…“ Poslušně teď šeptá. „Já už vůbec nemůžu spát…

v noci ležím a myslím na to, jaký to bylo v rokli, a dnes v noci… Miluji

tě, Olivere… Já tě tak hrozně miluji…“

Ještě deset metrů do třídy. Deset metrů může být někdy pořádně

dlouhých!

„Miluješ mě taky?“

„Ovšem.“

Mačká mi ruku.

„Kdy se uvidíme?“

„Ještě nevím.“

„Ve tři v rokli?“

Dnes je krásný den a slunce mírně hřeje. Po modré obloze táhnou

bílé mráčky a ze stromů padají pestré listy, jeden za druhým.

„Ne, dnes to nepůjde.“

„Proč ne?“

„Já… já mám domácí vězení,“ vymyslím si honem.

„Zítra?“

„Ano, možná zítra.“

Do zítřka snad Hansi na něco přijde!

Ještě víc mi zmáčkne ruku svou horkou, upocenou rukou. „Tak budu

odteďka myslet už jen na zítřek. Už žiju jen pro zítřek. Těším se už jen

na zítřek. Ty taky?“

„Ano, já taky.“

Proč se tohle muselo stát právě mně. Proč?

Slečna Hildenbrandová prochází kolem nás, tápe podél zdi. Zdra-

víme. S dobrotivým úsměvem nám odpovídá. Jsem jistý, že nás vůbec

nepoznává. Vůbec neví, kdo jsme. Taky neví, že tu bude už jen

čtyřiadvacet hodin. Já to taky nevím. Nikdo to neví. Přece jen možná

někdo. Hansi.

( 208 )

3

„Těším se už jen na zítřek,“ řekla Geraldina.

Konečně jsme došli ke dveřím. Ještě jednou se na mě podívá těma

úplně zaplavenýma očima — takovýma, jako měla v rokli —, pak jde

na své místo a hned nato vstoupí Tchoř. Tohoto dne se Tchořovi, na-

šemu ubohému latinářovi, který je hoden politování, panu doktoru

Friedrichu Haberlovi, malému mužíkovi s domečkem, se starým

páchnoucím oblekem, podaří tah, za který ho celá třída neodvolatelně a

bez výjimky, dokonce i náš primus Friedrich Südhaus, po zbytek roku

bude nenávidět. A to už něco znamená!

Protože tomu by to přece mohlo být dost jedno, když si Tchoř za-

mne ruce a tou svou hroznou fistulí oznámí: „Tak přátelé, teď přistou-

píme k naší písemné práci. Prosím, vyndejte si knížky.“

Celá třída vytáhne Tacita, protože si každý samozřejmě myslí, že nás

Tchoř nechá překládat kousek z Germánie.

Najednou ta sketa řekne: „Nejen Tacita, smím-li prosit, také ještě

Horácovy básně!“

Neklid ve třídě.

Co to má znamenat?

Hned se to dovíme.

„Já totiž nejsem tak hloupý, víte!“

Ne, to ne, ty blbče!

„Vím dobře, že se tady při každé práci špikuje.“ (Špikování = buď se

opisuje od souseda, nebo se pracuje s malými taháky, pokud se včas

vysonduje, které místo se bude překládat. Nebo se pod lavicí zalistuje

v jednom malém sešitku — však ho znáte: „Stručný průvodce klasiky“.)

„Tak tedy, u mě se špikovat nebude,“ řekne Tchoř a nadme se ještě

více a smrdí tím ještě o něco víc potem. „Tuto metodu jsem převzal od

jednoho rakouského kolegy. Rozdělím třídu na dvě skupiny, skupinu

A a skupinu B. Jedna skupina bude překládat Tacita, druhá Horáce.“

Teď je venku slyšet tichý, tichoučký jižní vítr, tak všechno utichlo.

Geraldina vypadá, jako by měla omdlít. Latina jí vůbec nejde.

Walter, její ex-přítel, který sedí za ní a vždycky jí pomáhal, by jí

pomohl i dnes, tím jsem si naprosto jist. Ale co teď?

Hodně lidí ze třídy se tváří, jako by právě udeřil blesk. Něco tako-

vého tady ještě nikdy nebylo!

„Odpočítat!“ komanduje Tchoř.

Co můžeme dělat?

První řada odmumlá své A, B, A, B,…

( 209 )

A teď druhá řada. Tchoř to zařídí tak, aby nikdy za sebou neseděli

dva ze stejné skupiny. To znamená, střízlivě a prakticky: špikovat se

teď vůbec nedá. Pěkně pitomý a navíc přišitý!

Je mi z toho horko. Nejdřív, než jsem poznal Verenu, jsem chtěl i

tady odtud vyletět, abych naštval fotra. Ale teď — teď je to přece úplně

jinak. Naprosto jinak… Patřím do B-skupiny.

Bože, dej, ať B-skupina dostane Tacita!

Tchoř nás napíná. Mašíruje sem a tam, usmívá se a mlčí.

Noah má odvahu říct: „Pane doktore, kdybyste nám teď chtěl zadat

ta místa. Čas ubíhá.“

Tchoř se zastaví a komanduje řízně jako pruský gardový oficír

v kabaretní frašce (Asi měl ráno v domečku, milounkém, krach se že-

nuškou, saní, saničkou): „Skupina A překládá Horáce, skupina B Ta-

cita!“

Díky, milý Bože!

Pak zadá místa.

O Horácovi nemám ani páru! V internátech, kde jsem byl dřív, jsme

ho nečetli. Mezera ve vzdělání. Trapná, jistěže.

Z Tacita se překládá strana 18, kapitola 24 až 27 včetně. Nijak

dlouhé kapitoly, vždycky tak deset patnáct řádků. A jak už jsem řekl,

Tacita, toho znám pomalu nazpaměť. Už ho čtu třetí rok.

Tak do toho! A miluji tě, Vereno, miluji tě, a dnes odpoledne ve tři

tě uvidím ve věži. V naší věži…

„Proč se usmíváte, Mansfelde.“

To snad už zachází trochu daleko. Co to dnes do tý malý nestvůry

vjelo, sakra?

„Snad se člověk může usmívat, když má radost z práce, pane dok-

tore.“

(Kup si raději nový oblek!)

Cvaknu propisovací tužkou a rozzářeně na něho hledím. To přece jen

dlouho nevydrží. Začne znovu pochodovat sem a tam mezi řadami

stolků.

Pánové — tentokrát dá hladce dvěma třetinám třídy šestku! Mně ne!

Má to své přednosti, když člověk dělá jednu třídu třikrát. To už se

jednomu nemůže moc stát. Tak se teď na ty pindy podíváme.

Genus spectaculorum unum atque in omne coetu idem. Nudi iuve-

nes, quibus id ludricum est…

Tenhle hnůj vykydám za půl hodiny.

Když vzhlédnu, vidím venku padat červené, hnědé, žluté a zlaté listy.

Přichází podzim, zima. V této hodině, uprostřed překladu Germanie,

mám poprvé ten pocit, který se mi později vrátí — ne často, ale vrátí se.

( 210 )

Umiňuji si, že o tom s nikým nepromluvím, ani s Verenou ne. A než jí

dám „naši“ knížku, aby mi řekla, jestli je dobrá nebo špatná, tak tuhle

stránku, na které jsou tyhle řádky, dám pryč.

Není to nijak nepříjemný pocit, nijak úděsný, panický. Vlastně to

není vůbec žádný pocit. Je to jistota. Při této hodině latiny mám poprvé

ve svém životě zvláštní, ale absolutní jistotu, že brzo umřu.

Dost trhlý, co?

4

Líbáme se. Nekonečně.

Stojíme ve staré místnosti nahoře ve věži, okenními oblouky padá

dovnitř odpolední slunce, mírný vítr přináší listí a my se líbáme. Ještě

nikdy jsem takhle žádnou dívku nelíbal, žádnou ženu jsem tak nelíbal.

Napsal jsem v této knížce, že tak bláznivé, tak šílené jako s Geraldinou

to už nikdy nebude. Tak je to i s tímto polibkem. Ale u Geraldiny to

nebylo nic než žádost, smyslnost, tělesnost. Teď, když líbám Verenu, se

k tomu pojí ještě něco jiného, něco, co je tak vlahé a mírné jako jižní ví-

tr, který tu nahoře vane.

My „zkažená mládež“, abych zase po dlouhé době užil tohoto vý-

razu, my přece všechno pošlapeme, že? Nesneseme vysoké tóny, ne-

návidíme fráze. A někdo takový vám teď řekne, co se pojí k Vereninu

polibku: něžnost, melancholie, touha — a láska.

A láska, ano.

Napsal jsem, co Verena řekla o lásce onoho večera, když jsem byl

pozván do domu jejího muže. Ale Verena je žena, která neví, co říká, je

bezradná a ztratila hlavu — jako všichni, všichni, o kterých píše Ru-

dyard Kipling. Jsou verše, a ty jsou tak krásné, že si je navždy pamatuji.

Tohle píše:

God have mercy on such as we,

Doomed from here to eternity!

Na věčnost prokletý. Udělali z téhle řádky titul knihy a taky titul

filmu. Ale to je Verena, to jsem i já, to jsme asi všichni. A mezi milióny

prokletých, ztracených stojíme my dva, Verena a já, vysoko nad stromy

Taunusu, jednoho slunečného zářijového odpoledne, a líbáme se způso-

bem, jakým jsem se ještě nikdy nelíbal.

Zvláštní: Geraldina říká, že mě miluje, a nemiluje mě. U ní to zna-

mená jen to jediné. Verena říká, že u ní to znamená jen to jediné, a má

( 211 )

mě ráda. Ona to určitě neví. Její podvědomí to musí vědět, její svaly a

šlachy, její rty a žlázy jejího těla vědí víc než ona.

Pomalu proráží špičkou jazyka mezi mými zuby a hladí mi jazyk.

Oběma rukama mě drží za hlavu a já ji objímám. Láska. Samozřejmě že

je to láska. A jednou to pozná. „Láska je jen slovo?“

Ne, ne, ne!

Pustí mé rty a její obrovské černé oči jsou tak blízko, tak blízko.

Jednou jsem potkal jednu správnou holku, a když jsme to spolu vzali

vážně, vynalezli jsme takovou hru. Každý, kdo řekne „jsem šťastný“

nebo „jsem šťastná“, musí zaplatit padesát feniků. Aby nemohla

vybujet tahle pitomá sentimentalita! Nestálo nás to tehdy ani fenik,

tahle hra.

„Jsem šťastný,“ řeknu a chci zase Verenu políbit, a ruce mi zajedou

k ní pod svetr. Ale ona mě odstrčí.

„Ne,“ řekne.

„Co je?“

„Přestaňme. Já… já už po tomhle polibku nemůžu.“

„Pojď…“

„Kde? Tady? V téhle špinavé díře?“ Rozhlédnu se. Prach. Špína.

Harampádí. „Museli bychom si lehnout na zem. Nemáme deku. Není tu

voda. Mýdlo. Nic. Ale já bych chtěl k tobě…“

„Myslíš, že já ne?“ Rychle ode mne odejde a postaví se zády k jed-

nomu okennímu oblouku. Mezi námi jsou tři metry. „Myslíš, že já ne?

Ale ne tady! Chci, abys byl něžný, aby nás nikdo nemohl vyrušit. Sem

může každou chvíli někdo přijít. Chci, abychom měli dost času, a ty

musíš být za hodinu zase ve škole.“

S tím vším má pravdu.

„Takže musíme počkat, až tvůj muž odcestuje.“

„Ten tak rychle neodcestuje.“

„Ale pak…“

„Nech to na mně. Já už pro nás najdu nějaké místo. Vždycky jsem

našla nějaké místo.“ Vidíte, taková je. Jen žádný cit. A když se nějaký

objeví, honem ho zmrazit! Láska je jen slovo…

„Kromě toho to má taky svůj půvab,“ řekne ještě.

„Co?“

„Tohle dráždění, tohle čekání na premiéru.“

Tak vidíte, tohle mi taky ještě řekne.

( 212 )

5

Verena má toho odpoledne na sobě černý lesklý kožený kabátek,

sytě červenou sukni, sytě červený svetr, sytě červené punčochy a černé

boty na vysokých podpatcích. Modročerné vlasy jí spadají přes ramena

a oči jí žhnou. Vím, že je to kolportážní slovo, ale jí skutečně žhnou,

tyhle její veliké, obrovské oči!

„Olivere…“

„Ano?“

„Kdo tě tak naučil líbat?“

„Já nevím…“

„Nelži! Byla to žena? Dívka?“

„Vážně já…“

„Řekni mi to!“

„Vereno! Ty jsi žárlivá?“

„Směšné. Jen by mě to zajímalo. Ledasčemu tě naučila.“

„Nikdo mě nic neučil. Ty, tys mě líbala, já jsem se jen nechal líbat.“

„Už mě to nezajímá.“ Odmítavě mávne rukou. Taková je. A proto |i

mám rád. Jen proto?

„Kdy to bude, Vereno?“

„Už to nemůžeš vydržet?“

„Ne.“

„Řekni to.“

„Už to nemůžu vydržet.“

Nohou několikrát rychle klepne o zem.

Asi ji to vzrušuje.

„Jsi hezký, Olivere.“

„Blbost.“

„Vážně! Nadbíhají ti děvčata?“

„Ne.“

„Ale ano. A tady už taky jednu máš.“

„To není pravda.“ Ne, stop! Tak často jsem lhal ve svém životě. Ve-

renu nechci obelhávat, Verenu nesmím obelhávat, nikdy. „Já jsem…“

„No…“

„Jen jsem se s ní vyspal — to bylo všechno.“

„Pro tebe. A pro ni? Má tě ráda?“

„Ano. Ale já jsem jí hned řekl, že ji nemám rád.“

„A už k ní nikdy nepůjdeš?“

„Nikdy.“

„Ona to ví?“

„Řeknu jí to.“

( 213 )

„Kdy?“

„Dnes. Nejpozději zítra. Ona je tak napůl cvok, víš? Musím být

opatrný, aby mi nezcvokatěla úplně.“

„Co znamená, že je napůl cvok?“

Vyprávím Vereně všechno, co jsem s Geraldinou prožil. Mlčky mě

poslouchá. Nakonec řekne: „Taková je tedy ta, co mi ukradla náramek.“

„Ano.“

„Musíš jí to říct, Olivere. Musíš jí to říct… Proč se na mě tak díváš?“

„Já… ovšem, řeknu jí to… Je to jen divné, že na tom tak trváš.“

„Proč je to divné?“

„Jinak si hraješ na takovou ledovku…“

„Taky jsem. Ale pokud je někdo mým milencem, nechci, aby měl

nějakou jinou.“

,Láska je jen slovo‘. Ale u ní to bude víc, jsem si docela jist. To

všechno se jen tak říká.

„Můžu jít kousek blíž k tobě?“

„Jestli se mě jen dotkneš, tak to budu já, kdo zcvokatí.“

„Nedotknu se tě. Jen nechci být tak daleko od tebe.“

„Pojď až k trámu.“

Trám je půl metru od ní. Jdu těsně k němu.

„Kde je Evelyna?“

„Nechala jsem ji doma. Střídám to, víš? Aby to Leovi nebo

zahradníkovým nebylo nápadné. Řekla jsem, že jdu do Friedheimu na-

kupovat. Leo je ostatně od té party ke mně poprvé přívětivý,“ řekne.

Poprvé přívětivý… Na tuhle větu si ještě vzpomenu…

„Proč zavíráš oči, Olivere?“

„Rozbrečel bych se jinak.“

„Proč?“

„Protože jsi tak krásná.“

Teď pohodí hlavou tím svým typickým pohybem a vlasy jí zavlají.

„Olivere, já mám špatnou zprávu.“

„Spatnou zprávu?“

„Odjíždíme zítra do Frankfurtu.“

Jednou jsem se učil boxovat. Hned v první hodině mi můj sparring-

partner zasáhl játra. Vynesli mě z ringu. Tak se cítím teď.

„Můj muž to oznámil dnes ráno. Taky nevím, co se děje.“

„Že by si něčeho všiml?“

„Možná. Možná ne. Často dělá takové věci, nečekané, nepochopi-

telné. Zvláštní druh teroru, rozumíš? Nikdy nemám vědět, co přinese

příští hodina, co můj pán a vládce zamýšlí.“

„Tvůj pán a vládce…“

( 214 )

„Jsem na něm závislá, živí mě. A Evelynu taky. Dokázal bys ty nás

uživit?“

Já… sakra, proč jen nejsem starší? Proč nejsem vůbec nic, proč vůbec

nic neumím?

„Ještě ne. Teprve až vyjdu ze školy…“

„Chudáčku Olivere,“ řekne. „Nebuď smutný. Já jsem šikovná. Už

jsem svého muže podvedla tolikrát. Odtud do Frankfurtu je to autem

půl hodiny. Bydlíme v Miquel-Alee. Číslo 212. A ty máš přece vůz.“

„Ano…“ Teď mi je zase do breku.

„Tak vidíš! Najdu pro nás kavárnu, najdu malý hotel, nějaký pen-

zión. Odtud prostě zmizíš. Říkal jsi, že máte toho komického vycho-

vatele.“

„To ano, ale…“

„A pak se sejdeme.“

„Ale vždycky jen na pár hodin, Vereno, vždycky jen na chvíli!“

„Není to lepší než vůbec nic?“

„Chtěl bych být pořád s tebou, pořád, ve dne v noci.“

„Ve dne přece chodíš do školy, Olivere… Ale přesto budeme spolu…

celé noci… až do svítání… Nádherné noci… Můj muž zase odcestuje…“

„Cože?“

Dole jsou lidé, slyšíme je hovořit a mlčíme, dokud se jejich hlasy

nevzdálí. „K poblití,“ řeknu pak. „Pozítří ještě ke všemu jedeme na

exkurzi! Ta taky trvá tři dny. To do Frankfurtu nemůžu. Šest dní tě ne-

uvidím.“

Verena zpozorní.

„Jakou exkurzi?“

Vyprávím jí to.

6

To bylo totiž tak: Dnes jsme zase měli dějepis u doktora Freye. Řekl:

„Nechci, aby si někdo z vás myslel, že vyprávím pohádky o třetí říši,

nebo že přeháním. Proto pojedeme patnáctého do Dachau a

prohlédneme si koncentrační tábor, který tam kdysi byl. Pojedeme

autobusem do Mnichova, přespíme a další den pojedeme do Dachau. To

je nedaleko. Koncentrační tábory byly většinou blízko měst a vesnic.

Jen lidé ve městech a vesnicích o tom nevěděli. Copak je, milý

Südhausi?“

( 215 )

Primus Friedrich Südhaus, jehož otec je starý nacista a teď generální

prokurátor, něco potichu řekl. Teď vstává a říká nahlas: „Domnívám se,

že bývalý koncentrační tábor není žádný výletní cíl.“

„Také neděláme žádný výlet, milý Südhausi.“

„Pane doktore, smím vás požádat, abyste mi neříkal neustále milý

Südhausi?“

„Promiňte. Nebylo to míněno zle. Dnes v noci jsem četl ve

Valdštejnovi, že u Stralsundu ztratil pětadvacet tisíc mužů. Pak už jsem

nemohl usnout a musel jsem neustále na to myslet. Co to má znamenat:

on že je ztratil? Patřilo snad jemu těchto pětadvacet tisíc mužů?

Pětadvacet tisíc mužů, to je pětadvacet tisíc životů, pětadvacet tisíc

osudů, nadějí, obav, lásek, očekávání. Pan Valdštejn neztratil

pětadvacet tisíc mužů — pětadvacet tisíc mužů zemřelo,“ říká doktor

Frey a pokulhává po třídě. „A zůstaly tu po nich jejich ženy, jejich děti,

matky, rodiny, nevěsty! Pětadvacet tisíc — to je už pěkné množství,

myslím. Mnozí z nich zřejmě nebyli hned mrtví a měli bolesti, velké

bolesti, ještě dlouho. A když odmyslíme mrtvé, zůstalo také zřejmě

ještě hodně zmrzačených, s jednou rukou, s jednou nohou, s jedním

okem. To v dějepisných knihách nebo u Schillera není. O tom se nepíše

vůbec nikde. Také se nikde nepíše o tom, jak vypadal koncentrační

tábor Dachau a jak vypadá — dnes. Musíte si zvyknout na to, že mám

vlastní metodu vyučování dějepisu. Kdo nechce jet s sebou, nemusí,

nebudu ho nutit. Ať jen zvedne ruku.“

Otočím se. Noah zvedne ruku. Jinak nikdo. Ani Südhaus ne.

Ten teď sedí a je ve tváři úplně rudý, „rudej jak dva raci“, to říká

Hansi. Zlostí. Jasně, mít fotra nacistu, taky bych teď zlostí zrudnul.

Vlastně může být jednomu takovýho Südhause líto. Člověk je pro-

duktem své výchovy.

„Vy nechcete jet s námi, Goldmunde?“

„Ne. Prosím, abych tady směl zůstat.“

Doktor Frey se dlouze zadívá na Noaha, jehož rodiče šli do plynu

v Osvětimi. Noah klidně jeho pohled opětuje.

„Chápu vás, Goldmunde,“ řekne nakonec doktor Frey.

„Věděl jsem, že mě pochopíte, pane doktore,“ odpoví Noah.

Doktor Frey se obrátí k ostatním. „To by tedy bylo. Goldmund zů-

stává tady. Vyjedeme patnáctého, ráno v devět hodin.“

A najednou začne Wolfgang tleskat. Vážně, Wolfgang, syn váleč-

ného zločince.

„Copak je s vámi, Hartungu?“

„Jste velkolepý, pane doktore!“

( 216 )

„Ušetřte mě jakýchkoliv projevů sympatie,“ odpoví na to doktor

Frey.

7

To všechno jsem teď vykládal Vereně v naší věži.

Najednou se rozesměje.

„Patnáctého?“ zeptá se.

„Ano.“

„A šestnáctého jste v Mnichově?“

„Ano. A sedmnáctého se vracíme. Co je?“

„Předtím jsem měla pro tebe špatnou zprávu. Teď mám jednu dob-

rou. Šestnáctého budu taky v Mnichově. Sama!“

„Cože?“

„Jeden přítel z mládí se žení. Manfred — jako můj muž — ho nesná-

ší. Ten přítel mě požádal, abych mu šla za svědka. Svatba se koná

v devět hodin. Když je Dachau tak blízko Mnichova, tak se přece nej-

později do odpoledne vrátíte.“

„Nejpozději.“

„Pak přijdeš ke mně… ke mně do hotelu… Budeme mít odpoledne…

večer… a noc, celou noc!“

Křečovitě polykám. To vždycky, když jsem hodně vzrušen.

,.Za čtyři dny, Olivere! V Mnichově! Ve městě, kde nás nikdo ne-

zná! Ve městě, kde nemusíme mít strach! Kde nemusíme spěchat!

Máme čas! Čas! Čas!“

„Ano,“ řeknu, na víc se nezmůžu.

A teď je třemi kroky u mě, obejme mě, podívá se mi opět do očí a

zašeptá: „Já se tak těším…“

„Já taky.“

Pak se ještě políbíme. Jako poprvé. Jak se asi budeme pořád líbat.

Protože tohleto je právě láska.

A zatímco se líbáme a všechno kolem mě se začíná točit, trámoví,

okenní oblouky, haraburdí, všechno, všechno, musím si přece jen po-

myslet: Verena a koncentrační tábor Dachau. Koncentrák Dachau a

Verena.

To je pěkná kombinace, pomysleli jste si asi. Zdá se vám to ne-

vkusné? Zdá se vám to děsivé? Chci vám říct, co je to! Láska léta Páně

tisíc devět set šedesát.

( 217 )

8

V příštích čtyřiadvaceti hodinách jsem se dopustil tří velkých chyb.

Žádná z nich už se nedá napravit. Každá bude mít své následky, své zlé

následky. Chovám se jako idiot. Já, který si o sobě myslím, že |sem tak

chytrý.

Popořadě:

Z věže odchází vždycky nejdřív Verena. Já počkám několik minut,

pak jdu za ní. Když vyjdu z věže a ujdu snad takových sto metrů,

přichází proti mně pan Leo, ten sluha: malý hubený, domýšlivý a sebe-

jistý. Vede Asada na procházku. Tentokrát má pan Leo na sobě starý

šedý oblek a košili s velmi ošuntělou kravatou.

„Ach, to máme krásný den, že ano, pane Mansfelde.“ Přehnaně se

ukloní.

„Dobrý den.“

„Byl jste se zřejmě podívat na rozhledně?“

„Ano.“

„Je pořádně stará.“ Dnes vypadá pan Leo zarmouceně. Jeho hladký,

podlouhlý obličej se zdá ještě delší a hladší, jeho rty jsou jen dvě tenké

čárky. „Říká se, že ji budovali ještě staří Římané.“

„Ano, to jsme se učili ve škole.“

Povzdechne si.

„Proč vzdycháte, pane Leo?“ (Viděl Verenu?)

„Jak to tak říkáte, pane Mansfelde. Klid, Asade, klid! Jak to tak

pěkně říkáte: učili ve škole. Učil jste se to v drahém soukromém in-

ternátě, pane Mansfelde. Já, pardon, prosím, když o tom mluvím, jsem

mohl chodit jen do obecné školy. Moji rodiče byli chudí. A přitom jsem

tolik žíznil po vzdělání!“ (Žíznil, vážně řekl žíznil. Lidi dokážou říct i

ta nejsměšnější slova.) „Věřte mi, jsem nešťastný člověk, pane

Mansfelde. I teď ještě — a je mi osmačtyřicet — bych se chtěl dál

rozvíjet, snad si otevřít menší hostinec na venkově, menší restauraci.

Není to příjemné, pořád sloužit, věřte mi!“

Co chce, tenhle oslizlý chlap!

„Jistě, pane Leo. Já se obávám, já teď musím…“

Vtom mě chytne pevně za rukáv. Jeho oči se snaží dívat žalostně.

Tenhle pokus se mu nezdaří. Jsou, jaké jsou, tyhle šedé rybí oči: ledové,

potměšilé. Už jsem napsal, že jsou okamžiky, ve kterých přesně vím, co

se stane, co ten druhý ještě řekne nebo udělá. Teď mám taky takový

okamžik.

Tenhle pan Leo je životu nebezpečný.

Najednou mě zamrazí.

( 218 )

„Taky už jsem měl peníze,“ naříká pan Leo a zastoupí mi cestu,

„nastřádané fenik po feniku. Pak zasáhl osud! Ty naprosto zlé věci se

stanou vždycky jen chudým lidem, pardon, prosím. Kde je bohatství,

tam se hrne zase jen bohatství — to se přece říká, není-liž pravda?“

„Co se stalo?“

„Naletěl jsem podvodníkovi. Ten muž mi ukázal takový malý ven-

kovský hostinec. Rozkošně položený. Nádherně zařízený. Kuchyně, to

byl sen. Jídelna…“

„Ano, ano, ale…“

„Pardon, prosím. Byl jsem nadšen. Chtěl jsem to okamžitě koupit.

Dal jsem mu peníze. Za tři dny jsem se dověděl tu hroznou pravdu.“

„Jakou pravdu?“

„Ten muž vůbec nebyl majitelem! Byl to jen makléř. Majitel mu dal

všechny plné moci k prodeji a odjel na dalekou cestu. Personál v tom

jel s ním. Tak mě mohl ten lump snadno provázet domem a tvářit se,

jako by mu patřil. Není to strašné?“

Vytáhne kapesník, vysmrká se a pak výsledek zdrceně prohlíží.

„Musíte toho muže zažalovat.“

.Jak bych mohl, pardon, prosím? Samozřejmě hned zmizel. Úřad ve

Frankfurtu, dopisní papír — všechno podvod! Jeho krásný automobil

— vypůjčený.“ Přistoupí o krok blíž a já cítím jeho zkažený dech. „Vy

přece taky máte takový krásný automobil, pane Mansfelde, nemám

pravdu? Viděl jsem ho dole ve Friedheimu, v garáži.“

„Co to s tím má co dělat?“

„Obávám se, že budete muset jednomu ubohému muži trochu po-

moci.“

„Nerozumím…“

„Ale ano, ale ano, už rozumíte! Dáte mi pět tisíc marek. Abych měl

zase alespoň nejnutnější základ. Samozřejmě pět tisíc zdaleka nestačí,

ale s hypotékami a půjčkami v bance…“

„Co jste to teď říkal?“

„Musíte mi dát pět tisíc marek, pane Mansfelde. Pardon, prosím, je

mi to nemilé, ale jinak to nejde. Ne, jinak to nejde.“

„Za prvé žádných pět tisíc nemám…“

„Můžete si vzít úvěr na svůj krásný automobil.“

„… a za druhé bych vám sice rád pomohl, ale přesto se mi to zdá

velmi zvláštní, že se s takovou prosbou obracíte právě na mě, úplně

cizího člověka.“

A vím, vím všechno, co přijde…

( 219 )

„Já jsem možná cizí člověk pro vás, pane Mansfelde, ale vy pro mě

nejste cizí, pardon prosím.“

„Co to má znamenat?“

„Když jste byl pozván k milostivému pánovi a já přinášel kávu, byly

dveře salónu jen přivřené. Nemohl jsem prostě jinak, než že jsem

vyslechl všechno, o čem jste mluvil s milostivou paní.“

„Já jsem vůbec nic…“

„Pane Mansfelde, pardon, prosím, musíte se uklidnit. Podívejte se na

mě. Se mnou život zacházel tvrději než s vámi. Můj otec nebyl žádný

milionář. Všimněte si, jak jsem klidný. Bohužel jsem také nemohl

zabránit tomu, abych neviděl, jak jste se vy a milostivá paní právě chtěli

políbit…“

„To je lež!“

„Jsem zvyklý, že mi lidé nadávají, pane Mansfelde. Jistě také lžu,

když tvrdím, že jsem před chvílí zahlédl milostivou paní, jak vychází

před vámi z rozhledny. Jistě taky lžu, když označím milostivou paní za

milenku pana Sabbadiniho…“

..Zbláznil jste se?“

„Já ne, pane Mansfelde, pardon, prosím, já ne! Milostivá paní — a

říkám to s největším respektem a s nejhlubší obavou — milostivá paní

zřejmě trpí depresemi a citovými zmatky, neboť je mi, budiž bohu

žalováno, do trapně přesných podrobností známo mnohé, co v posled-

ních letech dělala.“

„Co dělala?“

„Podváděla milostivého pána, pardon, prosím. A s vícero…“

„Když budete mluvit dál, tak vás praštím.“

„Malého, slabého, ubohého muže? To byste skutečně chtěl, pane

Mansfelde, takový velký a bohatý a mladý? Nu, nejsem zvyklý na nic

jiného. Udeřte. Jen udeřte. Já se bránit nebudu.“

Takhle to dál nejde. Věděl jsem, věděl jsem přesně, že to takhle

bude. Ale takhle to dál nejde.

„Mlčte! Ani slovo z toho, co říkáte, není pravda!“

„Jsou důkazy, pane Mansfelde, pardon, prosím, jsou telefonické

rozhovory!“

„A co znamenají telefonické rozhovory?“

„Vlastním magnetofonový přístroj. Kromě toho existují také dopisy.

Bohužel.“

Ta sketa.

„Jste mou poslední nadějí, pane Mansfelde. Půjčte si na automobil.

Dostáváte jistě vysoké kapesné. Můžete obnos platit ve splátkách.“

„Pět tisíc marek? To je přece nesmysl!“

( 220 )

„Je rovněž nesmysl, co se píše v těch dopisech, nesmysl je, co člověk

zaslechne, když běží magnetofonové pásky.“

Dopisy. Telefon. Sakra, proč si Verena nedala pozor!

„Jsem jist, že by se milostivý pán dal okamžitě rozvést, kdyby o tom

všem věděl. A teď taky ještě o vás…“

„Já…“

Ale teď už se nedá přerušit, ten gauner, který mi tak hrozně připo-

míná mého „bratra“ teď už má dávno vrch. A on to cítí: „… taky ještě

o vás, říkám, necháte mě laskavě domluvit, pardon, prosím. Milostivá

paní přišla přece, jak tak člověk slyší, ze… hm… špatných poměrů…“

Udělám krok dopředu. On o krok ustoupí, ale mluví dál: „… a

domnívám se, že se velmi bojí, aby se do těchto poměrů nemusela

vrátit. Vím, že chováte sympatie k milostivé paní. Co je to pět tisíc

marek, pokud se jedná o to…“

Jeho hlas se ztrácí, jako když se u rádia zakroutí knoflíkem. Zírám na

něho a myslím si: Samozřejmě neví nic určitého, nemá žádné důkazy,

střílí naslepo. A pak zase jeho hlas: „strávit konec svého života jako

sluha a den za dnem…“

„Přestaňte! Nemáte jediný dopis! To všechno je přece podvod!“

Nato vytáhne z kapsy tři dopisy v obálkách, které jsou všechny ad-

resovány poste restante Frankfurt, a mlčky mi je podá. Jeden přečtu.

Ten jeden mi stačí.

„Kolik dopisů?“

„Osm.“

„A kolik magnetofonových pásků?“

„Taky osm.“

„Kdo mi zaručí, že nelžete? Jste přece vyděrač?“

„Samozřejmě. Na druhé straně, pardon, prosím — kdo mi zaručí, že

mě kvůli vydírání neudáte? Možná není vaše sympatie k milostivé paní

tak velká?“

Teď se dopustím první chyby. Myslím si: za všech okolností musím

dostat dopisy a pásky. A za žádnou cenu o tom všem nesmím Vereně

říct. Protože kdybych jí o tom řekl, hned by se se mnou přestala stýkat,

to je jasné. Nejde o to, že jí nechci poděsit. To je nesmysl, když má

člověk co dělat s vyděračem. Ale ona mě už nebude chtít nikdy vidět!

Bude — přinejmenším na nějakou dobu, možná navždy — svému muži

věrná. Ne, nesmím Vereně o tom nic říct.

Hned nato se dopustím chyby číslo dvě: „Když vám obstarám pe-

níze, musím samozřejmě dostat všechny dopisy a pásky.“

„Samozřejmě.“

( 221 )

„Ano, samozřejmě! A pak přijdete a řeknete, že nemáte osm, ale

patnáct dopisů a magnetofonových pásků a…“

„Přísahám vám…“

„Přestaňte! Nebo vás přece jen praštím!“

„Jsem na to zvyklý. Jsem na to zvyklý, že se se mnou takto jedná.“

„A dáte mi na ty peníze potvrzení.“ Jaký je tohle idiotský požada-

vek, to se dovím teprve později.

„Ale jistě, pane Mansfelde, ale rád!“

Má to smysl takovýmu chlapovi říct, že je hnusná svině? Vůbec ne.

Co by následovalo? Nic. Už jen jediný dopis stačí…

A já držím ještě dva další s jinými rukopisy na obálkách. A on jich

má ještě pět. Údajně jich má jen pět…

„Kdy bych tak mohl počítat s penězi, pane Mansfelde? Pardon,

prosím, ale ta věc trochu pospíchá.“

„Musím nejdříve do Frankfurtu. Musím nejdřív vyhledat nějakou

banku.“

„To nemusíte.“ Vytáhne lístek. „Dovolil jsem si už jednu zvolit

Kopper & Co. Nejlepší banka v místě. Nejkulantnější obsluha. Bere

nejmenší úroky. Myslel jsem si, pardon, prosím, kdybyste například

zítra ve svém volném čase zajel do Frankfurtu, abyste odevzdal papíry

od vašeho automobilu a podepsal směnku, pak byste mohl už pozítří

obdržet šek.“ Teď mluví stále rychleji. „Ne snad, že bych chtěl tento

šek! Tento šek byste mohl zavřít, než bych se dostal k tomu, abych ho

proměnil. Já bych velmi prosil hotové peníze.“ Jako blbec, jako blbec

mu sletím do jeho posraný pasti. „Čekal bych pak na vás tady pozítří

odpoledne ve tři.“

„Jak to? Pan Lord přece už zítra odjíždí do Frankfurtu.“

„Má tam své vlastní služebnictvo. Zahradník s manželkou a já zů-

stáváme přes zimu tady. Ach, kdybyste věděl, jak osamělé to tu často

je, jak…“

„Dost.“

„Pardon, prosím. Pozítří ve tři?“

Verena. Nesmí se nic dovědět. Jinak ji ztratím. Jinak ji ztratím.

Chyba číslo jedna. Tenhle hnusnej křivák, musím zaplatit, aby mi dal

dopisy a pásky. Musím mu zaplatit. Musím mu zaplatit. Chyba číslo

dvě.

„Ano.“

„Smím si, pardon, prosím, dovolit poznamenat, že by mi bylo na-

nejvýš líto, kdybych vás tady pozítří ve tři nenašel, milý pane

Mansfelde? Pojď Asade, pojď! Hledej klacíček, hledej! Ano, kdepak

jen je, ten krásný klacíček?“

( 222 )

9

Princ Rašid Džemal Ed-Din Runi Bender Šápur Isfahání se modlí:

„Och, vy věřící, nechoďte ve stopách satanových, neboť ten, kdo jde

v jeho stopách, dopouští se jen hanebných zločinů a toho, co je zaká-

záno a druhým škodí…“

Je půl deváté.

Jsem teď raději vždycky u toho, když se Rašid modlí. Opatrnosti

nikdy nezbývá. Ali a Hansi už jsou v posteli, mírní a hodní jako be-

ránci. Hansi se mnou celý večer nepromluvil, u jídla ne, ani dřív, ani

potom.

„Napadlo tě něco?“ zeptal jsem se v jídelně.

Zavrtěl hlavou. Později najednou zmizel. Teď tu leží a civí do stro-

pu. Než jsem přišel sem, zastavil jsem se vedle u Giuseppa, kterého Ali

tak ztloukl. Spí ještě se dvěma jinými malými chlapci, s jedním Řekem

a s chlapcem z Bavorska. Donesl jsem Giuseppovi pralinky. Celý zářil,

ten malý vyhladovělý chlapík, a tou strašnou angličtinou mi řekl:

„Děkovat ti, Oliver…“

A když už jsem byl zase u dveří: „Oliver?“

„Ano?“

„A já přece mít pravda! Náboženstva být opium pro lida.“

Ten, který ho tak ztloukl, neúprosně zbožný černý Ali („Je jen jeden

Bůh, můj Bůh!“) sepjal teď nad dekou ruce. Taky se modlí, schválně ve

stejnou dobu jako Rašid, samozřejmě.

Uvažoval jsem, jestli mu to můžu zakázat. Nemůžu. Tak se modlí

oba, Ali ostatně docela tiše. „Otče náš jenž jsi na nebesích…“

„Kdyby nad vašimi kroky nebděl milostivý a slitovný Alláh, tak by

nikomu z vás neodpustil vaše hříchy…“ Jeho hříchy.

Ještě jsem dokázal přečíst druhý ze tří dopisů. Na ten třetí mi už chy-

běla odvaha. Všechny tři dopisy jsem spálil v lese a popel rozšlapal.

„…dej nám chléb vezdejší a odpusť nám naše viny…“

Naše viny. Co je Verena zač? Nekladu si tuto otázku proto, že pod-

vádí svého muže. Kladu si ji proto, že takové dopisy okamžitě nezničí.

Leo jí je musel ukrást. Je něco takového možné? Není Verena vážně

trochu trhlá? To jsem konečně já taky. Ale osm dopisů…

Jistě, kradl jí je delší dobu, celá léta. To se může stát. Ale nemělo by

se to stát. Musí přece dávat pozor! Teď na ni dám pozor já. Nesmí být

nešťastná.

„… Alláh odpouští, komu On chce, neboť Alláh slyší a ví všechno.

Bohatí mezi vámi ať nepřísahají, že příbuzným, chudým a vystěhova-

lým pro víru už nic nedají. Mají mnohem více odpouštět a…“

( 223 )

Ne! Ne! Ne! Vereně nesmím nic říct! Beztak už málem panikaří.

(okamžitě by to se mnou skončila. Udělala by konec dřív, než to vůbec

začalo. Musím tomu lumpovi opatřit pět tisíc marek a musím spálil

dopisy a pásky, a musím doufat, že už další nemá. Vlastně by jich ani

neměl víc mít. Tak neopatrná zase Verena přece nemůže být! Zvláštní,

že ani trochu nežárlím na ty druhé muže!

„… jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení,

ale zbav nás od zlého. Amen.“

Kapesné mi zdaleka nebude stačit na splátky. Budu muset napsat

matce. Rašid se modlí: „…projevit svou milost. Což si nepřejete, aby

vám Alláh odpustil. Jak jste zlí, o tom bude svědčit proti vám o soud-

ném dnu vaše vlastní tělo, vaše vlastní smysly a…“

V tomto okamžiku se dole v hale rozezní elektrický gong. To je

vždycky znamení, že šéf promluví ze své kanceláře domácím rozhla-

sem, který umožňuje spojení všech pavilónů se školou.

Rašid se přestane modlit. Ali se posadí na posteli.

Jen Hansi klidně leží dál. Znuděně prohlásí: „Nemusíme chodit dolů.

Otevři dveře Olivere, uslyšíme i tak, co starej chce.“

Otevřu dveře. Mnohé dveře se otvírají. Malí chlapci v pestrých py-

žamech se ženou zvědavě dolů do haly. Hlas šéfa je sem dobře slyšet,

můžeme zůstat na pokoji.

„Prosím všechny učitele, vychovatelky a vychovatele, aby ke mně

okamžitě přišli. Musím s vámi něco projednat. Jestli si někdo z vás

malých nebo velkých teď myslí, že by mohl využít nepřítomnosti vy-

chovatelů, aby mohl vyvádět neplechu nebo snad utéci, pak zítra opustí

internát.“ Doktor Florian chraptí a zdá se, že jen s námahou ovládá svůj

hlas. „Navíc si přeji, abyste se všichni bez výjimky dostavili zítra v 7.15

do jídelny na snídani. Musím vám něco sdělit. Dobrou noc.“

Cvak. Vypnul aparát.

„Do postelí! Marš, zpátky do postelí, já musím odejít!“ slyším ma-

lomyslný hlas pana Hertericha.

„Co se stalo?“ ptám se.

„Já můžu počkat do rána,“ řekne Hansi a otočí se ke stěně.

Když přijdu do svého pokoje, opakuji otázku.

„Co by bylo?“ řekne Noah, který čte „Olympii“ Roberta Neumanna.

„Zřejmě nám šéf oznámí, že musí zvýšit školné.“

„Jo,“ řekne Wolfgang, který luští křížovku, „nebo že mu bundeswehr

odloudil poslední personál z kuchyně a že si budeme muset nádobí

umývat sami.“

„Breakfast is always the time for news such as this,“ řekne Noah.

Ale oba se mýlili. Příštího rána, je mlhavé a chladné, se skutečně

( 224 )

všichni žáci shromáždí přesně v 7.15 v jídelně. Za několik minut se

objeví šéf. Ve tváři je žlutý, má tmavé kruhy pod očima. Určitě nespal.

Dnes se mi zdá ještě vyšší a hubenější, jde taky trochu víc předkloněný.

Mluví velmi tiše.

„Dobré jitro,“ řekne doktor Florian.

Tři sta dětí mu odpoví na pozdrav.

„Řekl jsem vám před několika dny, že raději nějakou dobu nebudu

jíst pohromadě s vámi. Ani dnes s vámi nebudu jíst. Sdělím vám, co

vám musím sdělit, a zase odejdu a vy se nasnídáte sami…“

Ohlédnu se. Hansi, který stojí za mnou, vystřihne blbečka, jeho tvář

je naprosto bez výrazu. Učitelé a vychovatelé vypadají stísněně.

Podívám se naproti ke stolu, kde sedává Geraldina, a hrkne ve mně.

Její místo je prázdné! Hned nato se dovím proč.

„Geraldina Reberová se včera večer vážně zranila. Na úzké cestě,

která vede nahoře podél rokle mezi domem velkých děvčat a školou.

Všichni víte, že jsem co nejpřísněji zakázal, abyste touto cestou chodili,

právě proto, že je tak úzká a nebezpečná — a i kdyby byla desetkrát

kratší!“

Hansi si míchá lžičkou kávu.

„Geraldina včera večer přesto šla touto zakázanou cestou. Zřítila se

do rokle. Zlomila si obě ruce, má těžký otřes mozku, a lékaři se obávají,

že si poranila páteř.“

Poranila páteř!

Houska mi vypadne z ruky.

„Slyšel jsi to?“

„Nejsem přece hluchej,“ řekne Hansi.

„Geraldina byla převezena do frankfurtské nemocnice. Telefonoval

jsem její matce. Už je na cestě. Nikdo z vás nesmí zatím Geraldinu

navštívit. Její stav je velmi vážný. Naposledy vám říkám, že je za-

kázáno chodit cestou kolem rokle. Koho nachytám.dostane důtku. Víte

dobře: kdo dostane třetí důtku, musí opustit školu. To je všechno.“ Šéf

si přejede kapesníkem po čele, pak zvedne hlavu, očividně velmi

unaven. „Ach ano, ještě něco. Slečna Hildenbrandová dala výpověď.

Všichni jste ji znali, mnohým z vás velmi pomohla. Řekla mi, že osobní

rozloučení s vámi by pro ni bylo velmi těžké, a prosila mě, abych vás

všechny srdečně pozdravoval. Bude na vás stále myslet.“

Šéf se na chvíli odmlčí, pak pokračuje: „Nikdy na vás nezapomene.

Z našeho internátu už odešla a bydlí nyní dole ve Friedheimu.“

Někdo, koho nevidím, se hlasitě zeptá: „Ale proč dala výpověď,

pane doktore?“

( 225 )

Učitelé a vychovatelé se dívají do země a já okamžitě slyším, že šéf

nemluví pravdu, neboť jeho hlas teď zní úplně jinak. „Slečna Hil-

denbrandová byla už opravdu stará a už také nebyla zdráva. Víte, že

musela velmi namáhat zrak. Lékař… lékař jí nařídil klid. Neodcházela…

neodcházela od nás snadno.“ Odmlka. „Nevím, co jste k ní cítili vy.

Nevidím do vás. Já jsem cítil a cítím ke slečně Hildenbrandové největší

vděčnost. A já na ni také v žádném případě nikdy nezapomenu…“

Přejede si opět kapesníkem po čele.

Noah vstane.

„Co je, Noahu?“

„Vstávám na počest slečny Hildenbrandové.“

Nato se zvednou i všechny ostatní děti. Jen Hansi si dál míchá kávu.

Rýpnu ho.

„To je nějakýho sraní!“ řekne. Ale vstane. Za několik vteřin si Noah

zase sedne. Ostatní si taky sednou.

„Na shledanou,“ řekne šéf. Rychle odchází. Cestou ke dveřím musí

projít kolem mého stolu. Nejdřív se zdá, že mě nevidí, pak se najednou

zastaví.

„Ach, Oliver…“

„Pane doktore?“

„Už jsi dojedl?“

Ještě jsem ani nezačal jíst, ale nedostal bych do sebe nic, nedokázal

bych to polknout.

„Ano, pane doktore.“

„Tak pojď se mnou, chtěl bych ti něco říct.“

Jdeme do jeho pracovny.

„Posaď se. Neříkal jsem v jídelně pravdu. Ne celou pravdu. Slečna

Hildenbrandová nepožádala o propuštění. Já jsem ji propustil. Musel

jsem to udělat.“

Se mnou se všechno točí. Je mi nanic. Geraldina se zřítila. Poraněná

páteř. Geraldina. Páteř. Geraldina…

„Posloucháš mě vůbec?“

„Ano, pane doktore. Musím se sebrat.“

„Víš, že byla téměř slepá?“

„Ano.“

„A že měla otoky na nohou a neustále bolesti při chůzi?“

„Ne, to sem nevěděl.“

Na jeho psacím stole stojí karafa s vodou. Nalije si plnou sklenici,

vezme z tuby dvě tabletky, spolkne je a zapije.

( 226 )

„Bolí mě hlava,“ řekne. „Mám hrozné bolesti hlavy. Co ti teď povím,

musíš si nechat pro sebe. Nesmíš o tom s nikým mluvit. Dáš mi na to

své slovo?“

„Máte mé slovo, pane doktore.“

„Povím ti to jen proto, že mě slečna Hildenbrandová před svým

odchodem o to prosila. Měla tě obzvlášť ráda.“

„Právě mě?“

„Ano.“

„Proč?“

„Protože se staráš o chudáka Hansiho. Prosila tě přece o to, když jsi

sem přišel, ne?“

Přikývnu.

„Udělalo by jí velkou radost, kdybys ji tu a tam navštívil. Víš, kde ve

Friedheimu bydlí?“

„Ano.“

„Navštívíš ji?“

„Ano.“

„Děkuji ti. Tedy, abychom to vzali zkrátka: taky slečna Hildenbran-

dová chodila vždycky zakázanou cestou nahoře podél rokle. Kvůli

svým nohám. Je to totiž taky velká zkratka dolů do Friedheimu, nejen

do dívčí vily.“

Nejen do dívčí vily! Proto mě tehdy Geraldina tak rychle dohonila,

když jsem vzal Verenin náramek z jejího pokoje!

„Včera po večeři chtěla slečna Hildenbrandová s Geraldinou udělat

ještě několik testů a promluvit s ní — ve Friedheimu, ve svém pokoji,

v neutrální atmosféře…“

„Proč?“

„Geraldina byla v poslední době obzvlášť labilní a dalo se s ní těžko

vycházet. Její výkony ve škole byly stále horší. Proto s ní chtěla slečna

Hildenbrandová promluvit. Pomohlo to mnoha dětem, když s nimi

promluvila. Šla tedy s Geraldinou zakázanou cestou dolů, jako první.

Najednou zaslechla výkřik. Otočila se a viděla s hrůzou, že Geraldina

uklouzla a…“

„Zřítila se do rokle?“

„Ne, ještě ne! Visela volně ve vzduchu na příkré stěně a držela se

kořene. Křičela o pomoc. Slečna Hildenbrandová přispěchala a pokusila

seji vytáhnout nahoru za ruku…“

„A?“

( 227 )

„Slečna už přece skoro neviděla. Byla noc. Nechytila ji za ruku, ale

uchopila kořen, kořen byl bílý. Jediným trhnutím ho vyrvala ze země —

a Geraldina se zřítila do rokle.“

Když to řekl, vstal, přešel k oknu a zadíval se do podzimní mlhy.

„Slečna Hildenbrandová se co nejrychleji vrátila do školy. Telefonoval

jsem pro lékaře a zavolal sanitku. Všichni běželi do rokle. Teprve když

Geraldinu odvezli, vyprávěla mi slečna Hildenbrandová, jak lo všechno

bylo.“

„A tak jste ji propustil.“

„Ano. Chtěla zůstat ještě do dnešního dne a rozloučit se s vámi

všemi ale to…“ Tady se zarazí. „… to jsem jí nemohl dovolit. Odvezl

jsem ji ještě v noci svým vozem do Friedheimu.“

„Proč?“

„Nervově se zhroutila. Záchvaty pláče. Nemohla by se dnes ráno

před vámi objevit. To říká i lékař. Dal jí něco pro uklidnění. Nyní spí.

Příští dny musí strávit na lůžku.“ Najednou má docela jasný a tvrdý

hlas. „Je to moje vina.“

„Jak to?“

„Jestli Geraldině nesroste správně páteř, jestli — Bůh nedopusť —,

jestli…“ Nedokáže to říct.

„Jestli zemře?“

„…pak je to moje vina, ne vina slečny Hildenbrandové!“

„To je přece nesmysl, pane doktore!“

„To není nesmysl! Věděl jsem celou dobu, že už nevidí. Věděl jsem

celou dobu, že tím ohrožuje druhé, že ohrožuje i sebe. Měl jsem ji

propustit už před lety. Jenže jsem to nikdy neudělal.“

„Protože vám jí bylo líto. Protože jste věděl, jak velice měla ráda

děti.“

„To je jedno, proč. Prostě jsem to neudělal! Jestli… jestli se Ge-

raldina zase docela neuzdraví, pak jen na mně je vina, jen na mně!“

„Poslechněte, pane doktore…“

„Nepřeji si, abys něco říkal. Teď víš všechno. Chci být sám. Na

shledanou.“

Vstanu a odcházím. Zírá ven do mlhy a já ze strany vidím, jak se mu

chvěje tvář. V hale a na velkém schodišti postávají děti a mluví

o Geraldině.

Je za sedm minut osm. Jdu, knížky pod paží, k východu, protože teď

potřebuju čerstvý vzduch. Najednou mě někdo zatahá za rukáv. Je to

Hansi. Šeptá a táhne mě stranou. „No, jak jsem to provedl?“

„Co?“

„No — to?“

( 228 )

„Ty jsi…“

„Psst! Zbláznil ses? Ne tak nahlas! Říkal jsi přece, že se jí musíš

zbavit, a že ti mám pomoct — nebo ne?“

„Ano.“

„Tak vidíš! A já jsem ti pomohl! Mírnou cestou, jak sis to přál.“

Teď už vím, co je pro Hansiho „mírná cesta“.

10

„Babka vždycky chodila domů zkratkou, i když je to zakázaný,“

šeptá Hansi. Zamkli jsme se na záchodě. Hansi celý září. Je bez sebe

radostí a štěstím. Myslím, že budu brzo zvracet.

Otvírám malé okno.

„Zavři to, jinak nás venku někdo uslyší.“

Zase okno zavřu.

„Nemáš čouda?“

Dám mu cigaretu.

Zapálí si a zhluboka zatáhne.

„Včera dopoledne jsem slyšel, jak babka…“

„Neříkej babka!“

„Ale jdi, takový slepý střevo!“

Slepý střevo: to je ta malá dáma, která se půldruhého roku snažila

udělat z Hansiho normálního, slušného člověka. To je onen nešťastný

člověk, který včera večer ztratil své místo. Slepý střevo, to je stará,

téměř slepá slečna Hildenbrandová.

„Co jsi slyšel?“

„Jak babka říkala Superštětce: Dnes večer po večeři přijdeš ještě na

hodinku ke mně. Jsi tak neklidná, říkají ostatní děvčata a učitelé. Že

křičíš ze spaní. Při vyučování sníš.“ Ušklíbne se. „To je z toho, žes ji

tak dobře…“

„Drž hubu!“

Vyfoukne zase kouř.

Mně je pořád hůř.

„Co to má znamenat, drž hubu? Jak to se mnou mluvíš? Řekl jsi, že

se jí chceš zbavit, nebo ne?“ Neodpovídám. Řekl jsem to. Nejsem o nic

lepší než on. „No tak!“ Teď je spokojen a zase se šklebí tím svým od-

porným šklebem. „Celý den jsem si lámal hlavu. Pak jsem to vyhmátl.“

„Co?“

„Tak mě nech domluvit, člověče! Senza plán! Kolo drátu. Čmajznul

jsem to u zahradníka.“

( 229 )

„Nač?“

„Nač, on se ptá nač! A to ti je jedenadvacet? Aby slítla do rokle, tvá

maličká.“

„Ty jsi plánoval vraždu?“

„Blbost, vraždu. Doufal jsem že si zlomí pár kostí a půjde do ne-

mocnice. Abys měl pokoj!“

Zase zhluboka zatáhne.

„Samozřejmě, že si hned zlomí páteř, to jsem se ani neodvažoval

doufat!“

„Hansi!“

„No co je, co je? Něco takovýho trvá měsíce. Teď od ní máš pokoj

na celý měsíce! A až se vrátí, kdo ví, třeba jí přece jenom něco blbě

sroste a už si nebude moct dovolit riskovat a tak se na tebe mačkat. Na

nikoho! Pak má utrum! Podívej se na mě. Já jsem měl taky zlomenou

páteř. Nikdy žádnou pěknou holku nedostanu. Není to snad řešení?

Nemůžeš snad alespoň říct díky?“

11

„Ty jsi…“ Já přece jenom budu muset zvracet.. „Ty jsi ten drát…“

„Uvázal ke stromu, co roste z rokle, a natáhl jsem ho po zemi na

druhou stranu ke křoví. Tam jsem se schoval a čekal, dokud nepřišly,

babku nechám přejít. Když jde Superštětka, tak to zvednu. Zakopne,

uklouzne, padá, ale zachytí se kořene. Zlostí bych se kousl do kolena,

že hned nesesvištěla dolů! Ale naštěstí se Hildenbrandka kolem ní tak

blbě motala, až tvá maličká zmizela. Pustím drát a už jen čekám, dokud

babka neodběhne pro pomoc. Pak odvážu drát od stromu a zmizím.

Kolo drátu leží zase pěkně v zahradnictví. Geraldina možná umře. Ale i

když neumře — rozhodně máš teď od ní do vánoc pokoj. Nejmíň do

vánoc. A jak říkám, může se docela dobře stát, že pak bude vypadat

jako já. Co je? Děsíš se toho, co?“

„Ano.“

„Sem si mohl myslet. Nejdřív hodně hluku a pak plný kalhoty. Hned

ti řeknu ještě něco.“

„Co?“

„To všechno jsem udělal hlavně kvůli sobě.“

„Kvůli sobě?“

„Jo. Ještě nejsem totiž tak docela přesvědčenej, že mě najednou

nezdrhneš a nevezmeš si za bratra Rašida nebo někoho jinýho z těch

sráčů. Čím víc toho o tobě vím, tím jsem jistější. Vím už o madam

Lordové. Teď víme oba o týhle záležitosti s tvým drahouškem. Když

( 230 )

chceš, jdi k šéfovi a všechno mu vybal. A já okamžitě najdu pana Lorda

a vybalím zase jemu všechno.“

„A kdyby… kdyby byla Geraldina mrtvá?“

„Tak by prostě byla mrtvá. To bys ale ronil slzy, co?“

„Ty jsi… ty jsi ďábel…“

„To už říkalo hodně lidí, to pro mě není nic novýho. Obsloužil jsem

tě promptně, nebo ne? Jsem tvůj bratr, nebo ne? Bratr musí pro bratra

udělat všechno.“

„Ne vraždit.“

„Taky vraždit.“

„Ne.“

„No tak do toho, do toho, tak jdi k šéfovi a udej mě! Mně nenapadá

jen něco takovýho jako tohle s drátem! Já bych taky někdy hrozně rád

chtěl vědět, co pan Lord řekne, když ho navštívím nebo mu napíšu

psaníčko!“

Hansi. Pan Leo. Je toho pořád víc. Je to pořád horší. Vím, že ne-

jednám správně, nechci to, ale nemůžu jinak. — Kvůli Vereně.

Může být šťastná láska, může vůbec vzniknout láska tam, kde je to-

lik nepravostí?

„A slečny Hildenbrandové, té ti není vůbec líto?“

„Proč chodí po zakázaný cestě?“

„Měla ráda své povolání.“

„Nejvyšší čas, že šla do penze. Dělej si starosti ještě o tu starou ra-

chejtli!“

Cítím, jak se mi zvedá žaludek.

„Na kom ti víc záleží — na Superštětce, nebo na paní Lordové?“

Neodpovídám. Je mi zle.

„Tedy na paní Lordové. Takže k šéfovi nepůjdeš a neřekneš ani

slovo.“

Zase neodpovídám. Ale vím, že má pravdu. Nepůjdu k šéfovi a nic

neřeknu. Jsem na to příliš zbabělý. Ohrozil bych Verenu. Ale nejenom

to. Vyletěl bych z internátu, kdybych řekl, co bylo mezi Geraldinou a

mnou — protože to už bych taky musel říct, kdybych něco řekl. Jsem

příliš zbabělý, příliš špatný, příliš vlažný. Nejsem o nic lepší než Hansi.

Budu držet hubu.

A zaplatím panu Leovi.

God have mercy on such as we, doomed from here to eternity.

„Nic neříkáš. To je taky odpověď. Okay, Olivere.“

Zase mlčím.

( 231 )

A to je, vidíte, chyba číslo tři. Nejhorší a s nejhoršími následky.

.Když budeme mít štěstí, bude muset ležet celej rok! Slyšel jsem o ta-

kovejch případech, kdy už páteř vůbec nesrostla! Já jsem specialista na

záležitosti páteře. Musím bejt. Já…“

„Hansi…“

..Ano?“

„Prosím tě, jdi ven. Rychle!“

„Proč?“

„Musím zvracet.“

12

Jel jsem do Frankfurtu a půjčil jsem si peníze na svůj vůz. Budu

splácet těch 5000 marek po 320 markách měsíčně. Setkal jsem se

s panem Leem a dal jsem mu hotové peníze. On mi dal potvrzení:

Prohlašuji tímto, že jsem 14. září 1960 obdržel od pana Olivera

Mansfelda DM 5000, — (pět tisíc německých marek)

Leo Galler

Chtěl jsem na něm podrobnější prohlášení, ale to mi odmítl dát.

Řekl, že to by se raději peněz zřekl a ponechal si dopisy a magneto-

fonové pásky. Bylo taky směšné očekávat, že by mi potvrdil, že mě

vydírá. V každém případě pokládám prohlášení, které právě mám, za

jistou ochranu. To se ještě podivím!

Když jsem mu dal peníze, předal mi pan Leo pět dalších dopisů a

osm magnetofonových pásek. Šli jsme spolu do prázdné vily Manfreda

Lorda a poslechli jsme si pásky na jeho magnetofonu, neboť jsem se

chtěl ujistit, že mi neprodává jakékoliv pásky. Byly pravé. Spálil jsem

těch pět dopisů a osm pásek v lese.

Možná si opatřil pan Leo od dopisů fotokopie a dal si je ověřit

u notáře. Možná si pásky přehrál. Možná má ještě více pásek, ještě víc

dopisů. Nevím. V tomto okamžiku jsem učinil, co jsem mohl. Nic

chytřejšího mě nenapadlo. Věděli byste vy něco lepšího? Jsou situace,

ve kterých se dá jen doufat. Já doufám.

Prozatím lékaři zakázali, řekl šéf, aby Geraldinu kdokoliv v ne-

mocnici navštívil. Prý kritický stav. Hansi je velmi spokojený. Poslal

jsem Geraldině květiny. Udělal jsem zase chybu?

Určitě.

( 232 )

13

Dachau je dnes pro celý svět pojmem. Byl to koncentrační tábor

číslo jedna. Tady vraždění národů začalo. Autobusem jste z Mnichova

v táboře za třicet minut. Ale ani obyvatelé Mnichova, ani obyvatelé

Dachau nevěděli, co se v táboře dělo. Vůbec nikdo nic nevěděl.

Baráky ještě stojí. Bydlí v nich lidé, svobodní lidé. U vchodu do tá-

bora svítí žlutá telefonní budka. Aby lidé, kteří dnes, v roce 1960, žijí

v tomto táboře, mohli také telefonovat. To lidé, kteří v tomto táboře žili

až do roku 1945, nemohli. Podle toho se pozná pokrok lidstva.

Mezi baráky se suší prádlo. Zeny se šátky na hlavách procházejí ko-

lem, děti si hrají. Stojí tu kaple. Cesty jsou posypány černou škvárou.

Náš autobus zastavil před vchodem do tábora. U brány čekal starší

muž. Provází nás. Na uvítanou řekl: „Já jsem truhlář. Sám jsem tu byl

vězněn. Teď tu provázím návštěvníky. Přichází sem hodně návštěvníků,

hlavně z ciziny.“

„A Němci?“

„Taky.“

„V jakém poměru asi?“

„Na takových třicet cizinců připadne jeden Němec,“ odpoví bývalý

vězeň. Kulhá, mimochodem, stejně jako doktor Frey. Celá třída jde

mlčky za oběma muži. Jen Noah chybí. Požádal, aby směl zůstat v in-

ternátě. Bez něho je tu Wolfgang jako ztracený.

Friedrich Südhaus vypadá, jako by měl každým okamžikem vy-

buchnout. Něco si pro sebe drmolí. Nerozumím mu co.

Je krásný den. Modré nebe. Jasná viditelnost. Naprosté bezvětří.

Jdeme ke krematoriu. Baráky. Tady trpěly tisíce a tisíce lidí. Tady byly

tisíce a tisíce lidí týrány, mučeny. Tady byly tisíce a tisíce lidí

zavražděny. Krematorium. Tady byly tisíce a tisíce lidí spáleny. Půl

hodiny od Mnichova. Bere mě hrůza.

Slyšíme krákat vrány. Najednou si všimnu, že stojím před barákem,

který má nad vchodem nápis: HOSTINEC.

„Tady je hospoda?“ ptám se.

„Tady jsou dvě hospody,“ odpoví náš průvodce. „Lidé, kteří bydlí

tady v barákách, si tam večer vypijou své pivo. Nějaký čas bylo na

ceduli dokonce: HOSTINEC U KREMATORIA.“

„To není pravda,“ řekne Wolfgang a vidím, že má slzy v očích. „To

není pravda!“

„Ale ano,“ řekne truhlář klidně. „Hostinský pak musel jen obě po-

slední slova přemalovat, protože přišlo pár lidí odnaproti z Bamberku a

( 233 )

protestovali. Jistě tím nic zlého bývalý hostinský nemyslel, chtěl jen

prodat víc piva. Ostatně dříve to byla dezinfekce.“

„Co byla dezinfekce?“ „No, ta hospoda.“

„Pojdte dál,“ říká doktor Frey a kulhá za kulhajícím průvodcem před

námi. Děti si hrají s míčem, honí káču a obruče. Mnohé mají kola. Na

střechách baráků trčí televizní antény. Ale protože je tábor tak

obrovský, neznamená tohle všechno prostě nic. Cítím jednu jedinou

úděsnou prázdnotu. A za půl hodiny je člověk v Mnichově…

„Teď vám ukážu muzeum,“ řekne náš průvodce. „Je umístěno

v krematoriu.“

V krematoriu jsou stoly, na nich pohlednice a brožury. Pak je tu

několik vitrín s hroznými upomínkami na to peklo. V rohu stojí dřevěný

stojan.

„To je jeden z těch takzvaných kozlů,“ vysvětluje průvodce. „Na ten

byli vězni přivázáni a bičováni.“

I Wolfgang teď už vzlyká. Walter se ho pokouší uklidnit: „Přestaň

Wolfgangu… Přestaň, slyšíš! Všichni se sem dívají!“

„Tak ať… tak ať…“

„Ale proč? To už je všechno dávno pryč!“

Už dávno pryč!

Průvodce říká: „Tady je jedna z našich návštěvních knih,“ a ukáže na

pult. Chci knihu, která tam otevřená leží, zvednout, ale nejde to.

„Museli jsme ji připevnit,“ vysvětluje náš průvodce, „jednu nám

dokonce ukradli. Počkejte, přinesu vám několik dalších.“ Odejde a hned

se zase vrátí s šesti šedými knihami.

„Jakou tady máte návštěvu?“ ptá se doktor Frey.

„Asi půl miliónu za rok, ale jak říkám, mnohem víc cizinců než

Němců.“

Listujeme v knihách. Pokud rozpoznám, jsou tu zápisy od Ameri-

čanů, Spanělů, Holanďanů, Číňanů, Japonců, Izraelců, Arabů, Peršanů,

Belgičanů, Turků a Řeků — především ale od Angličanů a Francouzů,

a samozřejmě i od Němců.

Wolfgang stojí u okna. Obrací se k nám všem zády, ale podle toho,

jak se mu chvějí ramena, je poznat, že brečí. Nechce, aby to bylo vidět.

Přesto je to vidět. Před oknem, u kterého stojí, se rozprostírá celý svět

Alp, od Allgäu až po Berchtesgaden.

Nemyslím, že by to Wolfgang vnímal.

Najednou si vzpomenu na šéfa. Jak stál u okna v pracovně a obracel

se ke mně zády, když říkal: „Jestli se Geraldina zase docela neuzdraví,

pak jen já mám vinu, jen já.“

To je samozřejmě nesmysl.

( 234 )

Stejný nesmysl, jako když si teď Wolfgang myslí, že je vinen nebo

spoluvinen na tom co se stalo, jen proto, že měl takového otce. Může

mu to člověk vymlouvat? Myslím, že by to nemělo smysl. Když jsem se

to pokoušel vymluvit šéfovi, poslal mě pryč.

Šéf a Wolfgang: nevinně se oba cítí vinni na vině druhých.

Kdyby teď byl alespoň Noah nablízku? Ten by už věděl, co říct, ně-

co pro útěchu. Mě nic nenapadá, nic chytrého. Vezmu si poznámkový

blok a opíšu si několik zápisů. Tady jsou. Jména a adresy jsem vy-

nechal, protože neznám lidi, kteří to psali, a ani nevím, jestli by jim to

nevadilo, kdybych se o nich zmiňoval. Ale zápisy jsou přesné, slovo od

slova:

Že lidé dokážou něco takového. To není možné!

Honte aux millions d’Allemands qui ont laissé ces crimes s’accomplir

sans protest.

Ubohá, těžce zkoušená vlasti! Máme tě jen tím víc rádi!

Jamais plus?

Jsem pro, aby tyto tábory byly konečně odklizeny.

Jaká ostuda, že je na takovém místě místo pro restaurace!

To bylo a zase brzy bude!

Je to hrozné, co se tady dělo, ale nemělo by se to pořád znovu jitřit.

Jednou se musí zapomenout na minulost. Kromě toho by se taky měl

zřídit památník zajateckých táborů v nichž byli němečtí vojáci.

Nečiňte prosím za toto odpovědnou nás, mladou generaci. Stačí že už

za to naši otcové museli pykat.

Jeden německý člověk mi řekl včera v jednom hostinci v Dachau:

„Není nic k vidění v koncentračním táboře. Povídá se o tom toho hod-

ně, ale není to pravda. „ Dnes jestli já uvidím jeho, já jeho zabiju.

Where, oh where were the thinking Germans?

Pod to někdo jiný připsal:

What did you expect them to do about it?

Smutnější než vidět muzeum je číst tuto knihu — muzeum je minulost,

tato kniha je aktuální.

„A nyní mě, prosím, následujte do spalovací místnosti,“ říká náš

průvodce. Všichni jdeme němě za ním. Nikdo už nemluví. Na nebi svítí

slunce, které už pozbylo svého žáru. Pak vstoupíme do velké místnosti

a stojíme před pecemi. Je jich tu velmi mnoho a před všemi leží věnce…

( 235 )

14

„… se stuhami, velké a malé věnce, mnohé už zaprášené. Dveře pecí

byly otevřené, a i v otevřených dveřích visely uschlé věnce, dokonce

byl mezi nimi jeden zlatý,“ vyprávím Vereně. Je pět hodin odpoledne a

už se stmívá. Verena se ubytovala v hotelu na Karlplatze a má tu celé

apartmá, ložnici, salón, koupelnu. Tak může přijímat návštěvu, aniž by

budila pohoršení, a nedělalo to nijak špatný dojem, když jsem se ohlásil

dole u vrátného.

Verena má na sobě kalhotový komplet: velmi úzké kalhoty a velmi

volný, splývavý kabátek. Látka je protkávaná zlatem. Sedíme na široké

pohovce před velkým oknem a vypili jsme čaj. Jsem tady asi půl

hodiny. Všechno jsem Vereně vyprávěl, co jsem v Dachau viděl a

slyšel. Neřekla ani slovo. Když jsem přišel, políbili jsme se, ale ona si

zřejmě hned všimla, že se mnou není něco v pořádku, protože se

najednou ode mě odtáhla, vzala mě za ruku a vedla mě k velké po-

hovce. Myslím, že jsem mluvil velmi rychle a velmi rozrušeně.

Verena se na mě nedívá. Dívá se z pátého poschodí hotelu dolů do

hloubky na dopravní zmatek ve městě. Je stále větší tma. Rozžínají se

první světla. Vidím velké neonové reklamy:

OSRAM — JASNÝ JAKO SVĚTLO DENNÍ

REX — ZNAČKA DOBRÝCH VAJEČNÝCH NUDLÍ

OBCHODNÍ DŮM

ELIZABETH TAYLOROVÁ V BUTTERFIELD 8

Vidím tisíce lidí, kteří se mačkají v tramvajích, stovky aut, která za-

stavují před spoustou dopravních světel nebo se rozjíždějí v nekonečné

řadě a všemi směry. Teď končí pracovní den. Teď se vracejí domů…

Teď se vracejí domů, chudí a bohatí, z půjčoven a bank, z dílen a

obchodů, z úřadů a továren.

Tolik lidí jsem snad ještě nikdy pohromadě neviděl, a taky ještě ni-

kdy tolik aut na jednom obrovském náměstí.

Člověku by se mohla zamotat hlava, když se podívá dolů.

NAKUPUJ U LINDBERGA

DRESDNER BANK

UFA

POJIŠŤOVNA VICTORIA

( 236 )

Tolik lidí. Kolik z těch starších asi… Ne, už, na to nemyslet! Ano,

ino, neustále na to myslet! Nikdy nechci zapomenout, co jsem dnes

zažil, nikdy na to nedokážu zapomenout.

Bertolt Brecht napsal: „Ať druzí mluví o své ostudě, já mluvím o té

mé.“ Stále ještě se Verena dívá nehnutě z okna dolů. A čaj stojí před

námi, v apartmá je klimatizace, všechno je nové, všechno je solidní,

všechno je krásné a já cítím Diorissimo, konvalinkovou vůni.

„Jen půl hodin odtud,“ řeknu.

Přikývne a mlčí a dívá se dál dolů na mravenčí hemžení na

Karlplatze. Najednou se na mě podívá. V tom šeru svítí její obrovské

černé oči jako hvězdy v odlesku světel zvenku.

Svým hrdelním zastřeným hlasem řekne: „Nemusíš to říkat, Oli-

vere.“

„Co?“

„Co jsi chtěl říct.“

Najednou se mi nedostává vzduch. Vstanu a pokouším se z toho

dostat hlubokým dýcháním. Nedaří se mi to. Zakoktám: „Je mi to tak

líto. Tak jsem se na to těšil.“

„Já taky.“

„Ale já jsem si nemyslel, že je to takové. Tak strašné.“

„Byla to moje chyba.“

„Ne.“

„Ano. Já jsem to přece navrhla.“

Teď naberu zhluboka dech. Sednu si vedle ní a hladím jí kolena,

hladím zlatem protkávanou látku.

„Vereno, kdybys byla u toho…“

„Nemusela sem u toho být. Rozumím ti i tak. Tak dobře ti rozumím,

miláčku.“

„Nemohu, Vereno… Já nemohu… Mám strach, že se každým oka-

mžikem rozbrečím jako kluk, který brečel v tom lágru. Mám strach, že

se rozbrečím, až tě budu držet v náručí… a zničím všechno… a všechno

rozbiju…“

„Rozumím ti. Rozumím ti.“

„Je to hrozné. Teď jsme sami. V jiném městě. Nikdo nás nezná.

Máme čas. Oba si to přejeme. A stane se něco takového.“

„Nemluv. To je v pořádku. Všechno je v pořádku. Je to tak hezké, že

sedíš vedle mě a že oba máme čas a že jsme v jiném městě a nikdo nás

nezná.“

„Možná, kdybych se trochu napil…“

( 237 )

„Ne,“ řekne, „nepij nic. Nesmíš pít. Nesmíš zapomenout na nic

z toho, co jsi mi teď vyprávěl.“

„Já to všechno napíšu. I tohleto.“

„Ano, i tohleto.“

„Vereno, já tě mám rád.“

„To neříkej.“

„Vereno, já tě mám rád.“

„Můj muž byl taky v NSDAP. Neměl nic společného s Dachau. Ale

byl v NSDAP.“

„Co myslíš, kolik z těch tam dole bylo v partaji, Vereno? Kdo mys-

líš, že sedí tamhle v tom autě, v téhle tramvaji, v každém omnibuse?“

„Tvoje generace za to nemůže. Ale já, já jsem věděla, že pan

Manfred Lord byl v partaji, když jsem se za něho provdala. Evelynin

otec nebyl. Provdala jsem se za pana Lorda z vypočítavosti, z chladné

vypočítavosti.“

„Protože jsi neměla co jíst.“

„Je to omluva?“

„Ano. Ne. Já nevím. Pro ženu možná.“

„Olivere?“

„Ano?“

„Byl tvůj otec v partaji?“

„Samozřejmě! Proč myslíš, že mi je tak mizerně?“

Pak se držíme za ruce a mlčíme. Venku už je úplná tma a temný hluk

doléhá z hloubky k nám nahoru. Odpoledne se nebe pokrylo mraky.

Teď začíná pršet, tiše, docela tiše. Třpytivé kapky stékají po okně.

Vypadá to, jako by okno plakalo.

15

Nejméně hodinu takhle sedíme vedle sebe a držíme se za ruce, ne-

mluvíme a díváme se ven do světel a dolů k lidem.

Má zastřený a hluboký hlas, když teď řekne: „Znáš… znáš naši do-

hodu a znáš život, jaký jsem vedla. Víš, co jsem zač. Víš, že mezi námi

to nikdy nesmí být láska. Ale kdybych žila jiným životem, kdyby

všechno bývalo bylo jiné, pak… pak bych se dnes do tebe zamilovala,

Olivere.“

Mlčím.

Po dlouhé chvíli řekne: „Chceš, vezmeme si taxi a trochu se pro-

jedeme?“

„Ano. Znáš Mnichov?“

„Ne.“

( 238 )

„Já taky ne.“

Oblékne si plášť do deště a uváže si na hlavu šátek. Opustíme

apartmá a sjedeme výtahem dolů do haly. Recepční, první vrátný, druhý

vrátný, všichni se usmívají. Myslí si své. Je nám to jedno, co si myslí.

Vrátný před vchodem přivolá písknutím taxi. Pomůžu Vereně nastoupit

a řeknu šoférovi: „Jezděte hodinu po Mnichově.“

„Jak si přejete.“

I v taxi se hned zase držíme za ruce a čas od času se na sebe podí-

váme, ale nemluvíme. Sjíždíme dolů dlouhou ulicí s mnoha obchodními

domy a osvětlenými výlohami. Prší stále víc. Dojíždíme k velkému

náměstí.

Šofér se ptá, jestli jsme odtud.

„Ne.“

Od té chvíle se chová jako průvodce cizinců. „Tohle je radnice se

slavnou zvonkovou hrou, hraje vždycky v jedenáct. Vidíte ty figurky?“

„Ano,“ řeknu.

Ale vidím jen Verenu.

Prší. Po postranních sklech stékají proudem kapky.

Stěrače mohutně zabírají. Stále nové ulice se světly, auty a lidmi.

Nějaká ruina.

„Tohle je Národní divadlo.to se právě znovu staví.“

Trochu později: „Tohle je Feldherrnhalle. Tady Hitler…“

„Ano,“ řeknu, „my víme.“

„Odtud až k Bráně vítězství je to přesně jeden kilometr. To tak při-

kázal král Ludvík, aby to tak bylo.“ Šofér se zasměje sám pro sebe.

„Ve škole, když jsem byl kluk, se mě pan učitel zeptal: ,Alois, co je

to kilometr?’ A já na to: .Kilometr, to je vzdálenost od Feldherrnhalle

k Bráně vítězství!“

Osvětlená brána. Vypadá jako triumfální oblouk.

„Tohle je Brána vítězství.“

Brána vítězství. Protože jsme pořád tolik vítězili.

Široká ulice.

„Schwabing,“ vysvětluje nám šofér.

„Máš cigaretu?“ zeptá se Verena.

Zapálím cigaretu a podám ji Vereně, nabídnu taky šoférovi („Budu

tak smělý!“) a pak si taky jednu zapálím. Kodrcáme po úzkých, malých

uličkách, ve kterých je spousta lokálů, kde se scházejí umělci. Pak jsou

tyto domy za námi a my projíždíme nyní už setmělým obrovským

parkem, jehož staré stromy se objevují před světly reflektorů a pak zase

rychle mizí.

( 239 )

„To je Anglická zahrada,“ řekne šofér.

Matně vidím jezero, v jehož vodě se odrážejí ojedinělá světla.

A pořád se ještě držíme za ruce a čas od času se na sebe zadíváme. Ale

naše těla se nedotýkají, jen naše ruce.

Jedeme velkým obloukem a vrátíme se na širokou ulici za parkem.

Tato ulice vede k vysokému sloupu, na němž je postava s křídly a

zvednutou rukou.

„To je Anděl míru.“

Anděl míru.

A půl hodiny odtud…

V tomto okamžiku řekne Věřena tiše: „A půl hodiny odtud…“

Noah má celou horu kriminálních románů. A právě v krimi, v Uda-

vači od Edgara Wallace, jsem před několika dny četl větu, na kterou teď

musím myslet: „Pro každého muže žije někde na světě žena, kterou jen

musí potkat, aby ji okamžitě chápal a aby i ona okamžitě chápala jeho.“

Nakonec projíždíme novou městskou čtvrtí. Vidíme moderní výš-

kové domy, sady, řady garáží. Prší stále víc. „To je parkové město

Bogenhausen. Právě to dodělali.“ Vracíme se a jedeme z periférie do

centra. Verena mi drží pevně ruku.

Šofér nás upozorňuje na Lázně prince regenta a trochu později na

Dům umění. Velký provoz, hodně dopravních světel, hodně lidí. Černý

obelisk.

„Ten dal udělat Napoleon, z roztavených německých kanónů, po

válce, té, co jsme prohráli, já jen nikdy nevím, která to byla.“

Hlavní nádraží.

„Vidíte, jak se tady pořád staví! Já nevím, odkud je panstvo, ale to je

přece skandál! Patnáct let po válce a pořád ještě nejsou hotovi! Půl

střechy už měli, když přišli na to, že je v tom nějaká konstrukční zá-

vada, a zase všechno znovu strhli. Korupce, říkám vám, nic jinýho. Tak

si jiná firma taky na tom vydělá ještě půl miliónu. A na cestující leje dál

když jdou k vlaku. Patnáct let po válce!“

Jestlipak taky lilo na lidi venku v Dachau, půl hodiny odtud, po

dvanáct let, když je vyháněli z baráků na ty strašné apely — na ty

uvězněné, týrané, umírající? Jestlipak na ně lilo?

„Teď vás zavezu nahoru k Harrasovi, a to by byla tak právě hodinka

u konce.“

„Máš hlad?“

„Ne,“ řeknu.

,.Já taky ne.“ Dá mi něco do ruky, nějakou skleněnou trubičku. „To

jsou tabletky na spaní. Vezmi si dvě, než si lehneš, já to udělám taky

tak. Abychom usnuli.“ Ani slovo o tom, jestli strávíme večer společně,

( 240 )

ani slovo od ní, ani slovo ode mě. Strčím tabletky do kapsy. Jsem jí za

ně velmi vděčný.

„Jak zůstaneme ve spojení?“

„Napíšu ti, ty napíšeš mně. Poste restante na hlavní poštu.“

„Ne!“

„Proč to říkáš tak rozzlobeně?“

„Protože… já… já nikdy nepíšu dopisy! Člověk nikdy nemůže vědět,

co se s dopisy stane. Někdo je může najít. Někdo tě může vydírat.

Někdo může vydírat mě.“

„Ano,“ řekne nešťastně, „máš pravdu. Já jsem hrozně neopatrná. Víš,

že jsem už několik dopisů ztratila? Většinou je hned spálím, ale některé

jsem si schovala a ztratila. Jen doufám, že je nikdo nenajde.“

„To doufej.“

„Zavolám ti.“

„Ale né z domu.“

„Proč ne? Na Emu se můžu absolutně…“

„Kdo je Ema?“

„Naše kuchařka. Je při mně.“

„To nestačí. Musíš telefonovat z pošty. Projdi se. Mezi druhou a tři

čtvrtě na čtyři. Kdykoliv jen můžeš. Budu každý den v tu dobu v ga-

rážích ve Friedheimu čekat na to, že zavoláš.“

„A když to nepůjde, abych odešla?“

„Tak budu čekat zbytečně. Nesmíme riskovat, abys volala do inter-

nátu. Vždycky by to mohl někdo odposlouchávat.“

„Proč jsi tak opatrný, Olivere? Proč jsi tak nedůvěřivý? Stalo se

něco?“

„Ano.“

Vyletí ze sedadla.

„Co?“

„Ne nám… S jinou ženou… s jednou jinou ženou se mi už jednou

něco stalo… protože jsme byli neopatrní a telefonovali jsme si a psali

dopisy.“

„Tak, teď bychom byli u Harrase, panstvo.“

„Prosím?“

„Tady jsme u Harrase.“

„Ach tak!“

„Mám panstvo zavézt zpátky do hotelu?“

„Ano, prosím,“ řekne Verena. A mně: „Nebuď smutný. Prosím tě,

nebuď smutný.“

„Ne.“

( 241 )

„Bude to trvat jen několik dní. Přísahám! Ani týden to nebude trvat.

Pak už budu znát nějaký bar nebo kavárnu, kde bychom se mohli

scházet. Pak…“ — položí mi své rty na ucho — „… pak najdu nějaký

hotel.“

„Ano.“

Zase mi pevně stiskne ruku.

„Ani květiny ti nemůžu poslat,“ řeknu.

„To nevadí, Olivere… Nepotřebuji žádné květiny… Tebe… tebe

potřebuji… uvidíš, bude to krásné, tak krásné jako ještě nikdy… pro tebe

a pro mě…“

„Ano.“

Pak zastavíme před hotelem.

Vrátný s velkým deštníkem spěchá z haly, aby Verena nepromokla.

Slyší každé slovo. Už se nemůžeme políbit. Nemůžeme už ani pořádně

mluvit.

„Dojeď dobře domu.“

„Ano.“

„Pozítří odpoledne zavolám.“

„Ano.“

„Hezky se vyspi.“

„Ty taky.“

Ruku jí přece jen políbím.

Usměje se na mě a odejde pod deštníkem vrátného rychle do hotelu.

Už se neotočí.

Čekám, dokud nezmizí, pak si zase sednu do taxíku, který čeká,

a dám šoférovi adresu malého hotelu, kde bydlím s naší třídou.

Teď lije jako z konve.

16

Samozřejmě netelefonuje každé odpoledne. Nemůže. Bylo by to

nápadné. Její muž sezve společnost na oběd. Musí se s ním setkat někde

ve městě. Jasně, nepředstavoval jsem si to jinak.

Ale každé odpoledne mezi druhou a tři čtvrtě na čtyři čekám v gará-

žích ve Friedheimu. Garáže patří jedné staré paní, jmenuje se

Liebetreuová, a mají zpustlou zahradu. Ve vysoké trávě stojí stůl a la-

vice. Když je pěkné počasí, sedím na lavici, a zatímco čekám, píšu ten-

to román — můj román. Řekl jsem paní Liebetreuové, že čekám na te-

lefon. Dal jsem jí peníze. Paní Liebetreuová má starého bernardýna.

Zvířata mají neobyčejný instinkt. Často začne pes tiše kňučet. Pak vím:

nejpozději za pět minut zazvoní v kanceláři garáží telefon a bude to

( 242 )

Verena. Vždycky se omlouvá, že nemůže volat každý den. Vypráví, co

zažila. Byla v divadle. Pohádala se s manželem. Touží po mně.

„A já, a já, má lásko!“

„Buď trpělivý. Už jen trochu, trochu trpělivosti. Můj muž je mo-

mentálně jako posedlý. Nepustí mě z očí. Nevšiml si snad něčeho? Ale

já pro nás něco najdu. Možná už zítra, možná pozítří.“

„Možná za rok.“

„Nemluv tak. Já to chci přinejmenším tak jako ty! Copak mi nevě-

říš?“

„Ale ano. Promiň.“

„Myslíš na mě?“

„Pořád.“

„Já taky. Pořád na tebe musím myslet. A na tu jízdu taxíkem. Buď

trpělivý. Napiš náš příběh. Píšeš?“

„Ano.“

„Líbám tě, miláčku.“

„Já tě taky líbám.“

Tak to jde den za dnem. Jsem trpělivý, čekám, píšu. Často prší. Pak

píšu v kanceláři. Velkým oknem vidím dva mechaniky, jednoho starého

a jednoho mladého, jak opravují auta. Bernardýn mi vždycky leží

u nohou. Někdy kňučí. Pak jsem šťastný a civím na telefon, na telefon,

na telefon, a pak telefon zazvoní a já zase slyším Verenin hlas, alespoň

její hlas.

Přichází neděle, takzvaná „návštěvní“. Od dálnice se sem táhnou

řady pompézních aut, jaké jsem viděl, když jsem sem přijížděl. Milí

rodičové navštěvují milé dětičky. Přinášejí dárky a balíky žrádla a jdou

s dětičkami jíst do Áčka, protože s milými rodiči se do Áčka smí. Za

mnou nepřichází nikdo. K mnoha jiným dětem taky nikdo nepřichází.

Buď bydlí rodiče příliš daleko, nebo nechtějí přijít, nebo nemůžou.

„Já jsem rád, že svou mámu nevidím,“ říká Hansi. Je to pravda?

Zaleze na celý den do postele.

Jen jedna dvojice dospělých přijela vlakem a cestu od stanice do

internátu šla pěšky: Walterovi rodiče. To je ten kluk, co přede mnou

chodil s Geraldinou. Walterovi rodiče nešli se svým synem do Áčka.

Přinesli si s sebou obložené chleby. Už brzy odpoledne se zase roz-

loučili. Vypadají stísněně. Walter přijde ke mně, když tu tak posedávám

a prohlížím si celý tenhle vylhaný tyátr, a řekne: „Tak myslím, že

manželství našich je v pytli.“

„Jak to?“

( 243 )

„Žádný prachy. Táta je na mizině. Bezvýznamný úředník, chápeš?

Říká, že už tu bídu a beznaděj taky nevydrží. Chce emigrovat. Do

Kanady. Už má všechny papíry.“

„No príma, člověče.“

„Príma? Hovno príma!“

„Jak to?“

„Máma chce bezpodmínečně zůstat v Německu.“

„A ty?“

„Říkají, že se mám rozhodnout sám. Krásná volba, co? V každým

případě o vánocích padám. Táta už nemůže zaplatit školný.“

„A stipendium bys nedostal?“

„Na to nemám dost dobrý známky.“

Někam zaleze a schová se jako nemocné nebo postřelené zvíře.

Hodně dětí zalízá o návštěvních dnech do lesa, když jejich rodiče ne-

přijdou. Teď to Walter udělá taky tak. Zvláštní, manželství jeho rodičů

ztroskotalo na nedostatku peněz, našich zase na tom, že bylo peněz až

moc.

V penězích to tedy nebude.

Tak asi k šesté sedmé hodině začnou dospělí najednou hrozně po-

spíchat. Objímání. Napomínání. Polibky. Slzy. A kolona mercedesek i

opel-kapitanů a BMW se dá zase do pohybu, tentokrát údolím dolů.

„Návštěvní“ neděle je za námi. Rodiče vykonali svou povinnost. Děti

zůstávají. Vrhnou se na balíky, přežerou se a mnohé to už v noci zase

vyzvrátí, mnohé teprve až ráno. Ve všech třídách zůstanou prázdná

místa. Je to vždycky tak. Vždycky stejné.

17

Já si ostatně nemůžu stěžovat. Dostávám poštu — od matky. Můj

utec mi nepíše nikdy, moje milovaná tetinka Lizzy taky ne. V dopisech

mé matky jsou peníze, o které jsem ji prosil, protože přece musím

zaplatit směnky za auto. Její písmo je velmi tenké a roztřesené, je

poznat, že píše vleže, a všechny dopisy jsou velmi krátké a navzájem se

sobě velmi podobají.

Můj milý Olivere

jak víš, ležím už zase několik týdnů v sanatoriu, ale už se mi daří

mnohem lépe! Velmi se těším na vánoce, že Tě zase uvidím. Možná

budu smět na svátky dokonce domů. Kdybych jen neměla ty věčné de-

prese a poruchy krevního oběhu. A ta nespavost! Ale to taky přejde.

( 244 )

Jednou dokončíš školu, budeš skutečně dospělý a pak ti vysvětlím

mnohé, čemu dnes ještě nerozumíš.

Objímá Tě a líbá Tě tisíckrát

Tvá milující

mami

Mně nemusíš nic vysvětlovat. Já už dlouho všemu rozumím. Mé

blahopřání, teto Lizzy! Jen tak dál. Ještě několik sanatorií a můžete na

matku uplatnit paragraf 51. Pak konečně budeš samovládkyní, tetinko!

Pěkně to děláš, vážně, máš mé uznání. Á propos pošta! Geraldinu prý

ještě stále nikdo nesmí navštívit.

Chudák Walter to zkusil. Poslali ho pryč. Geraldině se daří lépe, ale

ještě zdaleka ne dobře. Při léčení páteře se objevily komplikace.

Taky si sednu a vyždímu pár řádek pro Geraldinu, ubohé, nic neří-

kající řádky, zatímco sedím v garážích paní Liebetreuové a čekám, že

zazvoní telefon. Tohoto dne se nedočkám.

Čas ubíhá.

Teď už je říjen. Hodně prší, stromy jsou černé a holé, vane studený

vítr. V naší třídě vznikla jazzbandová kapela, do které patří i Noah a

Walter. Kapela pořádá často večer ve sklepě pavilónu jam-session.

Vždycky mají obrovský úspěch.

Jinou atrakci odstartoval dr. Frey. Kdo chce, může v televizi sledovat

seriál „Třetí říše“. Žáci od šestých tříd výš.

Velký televizor stojí v jídelně.

Velmi mnoho žáků chodí koukat na to vysílání. Taky vychovatelé a

učitelé jsou přítomni.

Dokument líčí události mezi rokem 1933 a 1945 ne chronologicky,

ale podle oblastí. Takzvané uchopení moci.

Tažení proti inteligenci.

Pálení knih.

Polské tažení.

Tažení do Ruska.

Koncentrační tábory.

Invaze. A tak dále.

Často se stane, že žáci pohlédnou na dospělé, když se například na

sjezdu NSDAP v Norimberku, v Krollově opeře, kde se konal říšský

sněm, nebo na olympijském stadióne zvedá statisíce pravých rukou a

masa řve své „Heil!“, když „Führer“, vychrtlý Goebbels nebo tlustý

Göring, pěnu u huby, přeskakujícími hlasy vyřvávají své nehoráznosti.

Když se Goebbels ptá:

( 245 )

„ Chcete totální válku?“

A frenetický řev davu odpovídá:

„Ano! Ano! Ano!“

To byli naši otcové.

To byly naše matky.

To byl německý národ.

Ne celý národ, bylo by hloupé tvrdit něco takového. Ale jeho velká

část. Chcete válku? Ano. Ano. Ano.

Ne opovržlivě, ale udiveně, nechápavě, zmateně se dívají děti v ta-

kových okamžicích na dospělé.

Často sedím zády k televizoru a dívám se jim do tváří.

Vypadá to, jako by se děti chtěly ptát: Jak jen bylo možné, že jste

nalítli takovým řvounům, takovým vypasencům, takovým zločincům?

Jak se vám to mohlo stát? Neříkají nic.

Ptají se očima.

A dospělí sklánějí hlavy.

Friedrich Südhaus nikdy nechodí na tyhle večery. Prý píše dlouhé

dopisy, říkají jeho spolubydlící. Nikdo neví, komu. Brzy se to máme

dovědět.

Pan Herterich, náš vychovatel, je stále bledší a hubenější. Nikdo ho

nebere vážně. Nedá se taky říct, že by nás rušil. Prostě v tom jede

s námi. „Myslím, že toho jsme vychovali,“ prohlásí Ali.

Malý černý Ali rozpoutal svou náboženskou nesnášenlivostí málem

skandál. Jsou dva kostely ve Friedheimu, jeden evangelický a jeden

katolický. V neděli chodí děti do kostela. Párky chodí vždycky společně

do stejného kostela, ať jsou stejného vyznání nebo ne.

Raději napíšu: párky chodily.

Protože s tím je konec.

Ali se toho domákl a hrozně se rozčilil, když uviděl ve svém kato-

lickém kostele tři evangelické holky a tři evangelické kluky. Okamžitě

běžel za důstojným pánem.

Ten zatelefonoval evangelickému kolegovi. Načež ten zjistil, že se

v evangelickém kostele zdržuje taky pár katolíků.

Oba duchovní páni navštívili obratem šéfa a stěžovali si.

Od té chvíle chodí dohlížitelé a vychovatelé do obou kostelů. Jaký je

výsledek? Párky rozdílného vyznání na bohoslužbu vůbec nejdou.

Zmizí v lese.

Zřejmě se tam nemodlí…

Noah řekl Rašidovi: „Starosti těch pánů bych chtěl mít. Buďme rádi,

princátko, že tu nejsou taky mešity a synagógy!“

( 246 )

„Naši mešitu bych tady rád měl,“ odpověděl Rašid. „Bylo to tak

krásné doma, když muezzinové svolávali k modlitbě.“

Žáci třetí, páté, sedmé a osmé třídy vytvořili sbor. Nacvičují v tě-

locvičně a specializují se na černošské spirituály. Jsou mezi nimi vážně

výborní zpěváci, perně nacvičují, a až budou hotovi, chtějí pořádat

koncerty — v ostatních městech, má to být soutěž s jinými sbory. Jeden

z těch, kdo nejkrásněji zpívají, je chudák malý Giuseppe. Někdy je

poslouchám, když mají zkoušku. „Minstrels“ — tak si říkají — znají

hodně písní. Náš učitel hudby pan Friedrichs obstaral texty a noty.

Nejvíc se mi líbí píseň: „Stand still, Jordan!“

Stand still, Jordan! Stand still, Jordan! But I cannot stand still…

But I have to stay still.

Neboť stále je hlas vším, co z Vereny mám, a ani to ne každý den,

ačkoliv každý den čekám jako vyprahlý na její hlas, na zavolání.

„Buď trpělivý… jen ještě trošku trpělivosti… Dává na mě hrozný

pozor… Nemůžu už ani společně s Evelynou sama odejít… Teď právě

odjel na hodinu do města… Musím končit, nezlob se, miláčku.

Doufejme, že zítra.“

Doufejme, že zítra.

Že by měla někoho jiného?

Ne, pak by mi už vůbec netelefonovala.

Nebo přece?

Napiš náš příběh a měj trpělivost, řekla. Jsou to teprve dva týdny, ale

mně se zdá, jako by to byly dva roky. Co mám dělat? Píšu náš příběh.

Píšu pořád dál, rukou. Když text vylepším, přepíšu ho na stroji. Je to už

pěkně tlustý svazek stránek, bohudíky, už moc tlustý na to, abych mohl

ztratit odvahu a nechat toho.

Zpočátku jsem měl totiž neustále chuť toho nechat, protože mi při-

padlo, že jsou to všechno zbytečné řeči. Možná jsou to přece jen zby-

tečné řeči…

Ale musím ještě vyprávět jednu příhodu, které se celý internát

usmívá (nesměje, jen usmívá).

Psal jsem přece, že máme učitele angličtiny, s nímž čteme Sha-

kespearovu „Bouři“. S rozdělenými rolemi.

A taky jsem napsal, jaký je senzační. Mladý. Stále výborně oblečený.

Je neustále laskavý, a přesto má velkou autoritu.

My všichni ho máme rádi. A on má rád nás — kluky trochu víc než

holky. Ale to už se musí dávat moc dobrý pozor, aby se to poznalo, že

je na kluky trochu víc, protože je v tom směru neobyčejně opatrný a

v internátě by si nikdy nic nedovolil. Na to je příliš ctižádostivý!

( 247 )

A tak tedy Hansi (který vždycky všechno ví) hlásí: Jednoho rána,

když náš učitel angličtiny — jmenuje se Aldridge — přijde do čtvrté

třídy, stojí na jeho stole váza s nádhernými květinami.

Kdo ji tam postavil?

Nikdo se nehlásí.

Mr. Aldridge se usmívá a uklání na všechny strany, a když se nikdo

nepřihlásí, děkuje všem.

A všichni jsou zase jednou nadšeni jeho laskavostí.

Do čtvrté třídy chodí Chichita s pletí jako bílá káva, která pořádala

macumbu za Gastona a Carlu. Chichitě je patnáct let.

Po hodině, když všichni odcházejí ze třídy, se Chichita schválně

opozdí. Hansi — ten malý ďábel je všude — poslouchá za dveřmi, a co

slyší, to pak samozřejmě vypráví nejen mně, ale všem ostatním…

Mr. Aldridge sbalí knížky a řekne udiveně: „Co tu ještě děláš, Chi-

chito? Teď je přece přestávka?“

„Musím vám něco říct, Mr. Aldridgi…“

(Celá konverzace se odehrává samozřejmě anglicky, ale natolik už

Hansi anglicky umí, aby všemu rozuměl, a protože taky ještě kouká

klíčovou dírkou, může později i tvrdit, že Chichita se hrozně styděla,

„ale jak, to vám tedy povídám, byla rudá jako rak!“)

„Nuže, Chichito?“

„Ty květiny…“

„Co je s květinami?“

„Ty jsem vám dala já.“

(„Rudá jako dva raci, to vám povídám!“)

„Ty? Ano, ale proč mi dáváš květiny?“

„Protože… to nemohu říct!“

„Já bych to ale rád věděl!“

„To se ale musíte otočit, Mr. Aldridgi, prosím.“

Tak se učitel angličtiny otočí k malé Chichitě zády a ona řekne do-

cela tiše: „Protože… protože… vás miluji!“

A pak utíká ven ze dveří (Hansi sotva stačí uskočit) a dolů chodbou a

ven.

Když se tohle roznese při obědě, je na tom Chichita samozřejmě zle.

Je naprosto zoufalá. Kdo poslouchal? Kdo to všechno prozradil? Sedí

u stolu, nejí a jen civí před sebe.

Teď musím ještě říct, že mnozí z těchhle homosexuálů mají skutečně

obrovský šarm, so help me God!

Víte, co se stane?

Učitelé jedí s námi ve stejném sále, a ve stejnou dobu. Najednou Mr.

Aldridge vstane, jde k Chichitě, zvedne její ubrečenou tvář a řekne

( 248 )

s úklonou: „Byla jsi tak hodná a pilná v posledních týdnech, že bych se

tě chtěl na něco zeptat.“

„Vy… se… vy se mě chcete… něco zeptat… Mr. Aldridgi?“

„Udělala bys mi tu radost a šla se mnou dnes večer v sedm na večeři

do Áčka?“

(To samozřejmě nejdřív dohodl se šéfem, protože se na něho rychle

podívám a ten se směje pod fousy.)

Mr. Aldridge mluvil tak hlasitě, že to museli slyšet všichni v sále.

Všechno úplně ztichne.

Malá Chichita vstane, utře si slzy a udělá pukrle.

„Velmi ráda, Mr. Aldridgi,“ řekne, „jestli vám nebudu na obtíž…“

„Na obtíž? Bude mi potěšením a velkou ctí, Chichito! Dovolím si

zajít pro tebe v půl sedmé do tvé vily.“

Tak dostane Chichita od jedné přítelkyně zvlášť krásné šaty a od

dalších děvčat rtěnku a voňavku a pak vstoupí zavěšena do

Mr. Aldridge do Áčka, kde se společně navečeří. V půl desáté leží

Chichita v posteli a je nejšťastnější dívkou v internátě! Samozřejmě ne-

může celou noc usnout.

Ale teď skončily posměšky a šuškání, teď Mr. Aldridge napravil, co

Hansi způsobil. Víc si Chichita nepřeje.

Zbožňuje Mr. Aldridge při vyučování jen ještě víc a on ji tu a tam

pohladí po vlasech. Ona má teď z angličtiny jen samé jedničky, tak

dobře se učí.

Šťastná Chichita!

Je jí patnáct a spokojí se s večeří. Ale mně je jednadvacet.

A každý nový den je pro mě temnější a po každém rozhovoru se

cítím mizerněji. Dokud nepřijde 11. říjen.

11. říjen připadá na úterý a lije jako z konve. Sedím v kanceláři paní

Liebetreuové a píšu, když Verena zavolá. Její hlas zní udýchaně:

„Konečně! Konečně je to možné! Čtrnáctého mám narozeniny a dnes

ráno řekl můj muž, že musí třináctého bezpodmínečně letět do Stock-

holmu a vrátí se teprve patnáctého! Miláčku, sladký miláčku, já tě zvu

na oslavu svých narozenin!“

„Ale to tam přece taky budou jiní lidé!“

„Všichni odejdou nejpozději ve dvanáct. Vybrala jsem samé starší li-

di. Půjdeš s nimi a pak se zase vrátíš a budeme mít celou noc pro sebe!“

„A personál?“

„Spí nahoře. Má ložnice je v přízemí. Musíme jen být zticha. Není to

nádherné? Proč nic neříkáš?“

( 249 )

„Protože je to tak nádherné. Je to tak nádherné, že nedokážu nic

říct.“

18

„Love is just a word. It does not mean a thing…“

Zpěvačka má dětský hlas, doprovází ji klavír a bicí. Malá deska se

otáčí na kotouči gramofonu, na který automaticky dopadá vždy deset

desek za sebou. Tančíme při Verenině zamilované písni. Ještě tři další

dvojice se pomalu otáčejí. Je to prostá melodie, na kterou mohou

tancovat i starší lidé.

„…iťs a fancy way of saying: two people want to swing…“

Verena nemá na sobě žádné šperky, jen jeden krásný prsten. Vlasy si

dnes vyčesala nahoru. Šaty ji obepínají tak těsně, jako by to byla její

druhá kůže, a jsou z látky, která vypadá jako ryzí stříbro. Je pod nimi

znát každý tvar, každá křivka jejího těla. Jsme všichni trochu opilí.

Verena si myslí, ze není nápadné, jak my dva tancujeme. Dali jsme si

paže kolem sebe. Tiskne se ke mně celým tělem. Kdyby u nás na party,

které někdy pořádá šéf v internátě, někdo takhle tancoval, okamžitě by

letěl. Cítím, jak je Verena vzrušená. Já jsem vzrušený stejně jako ona,

a ona to taky cítí. A dělá všechno, aby mě ještě víc vzrušila.

„… love is just a word, and when the fun begins, a word we use to

cover mountain-high with sins…“

Půl dvanácté.

„Nač myslíš?“ šeptá Verena.

„Na to.“

„Já taky. Hned odejdou. Nejpozději za půl hodiny jsou všichni pryč.“

Přitiskne se ke mně ještě pevněji. Už se sotva hýbeme z místa. Oči má

veliké jako ještě nikdy. Je tak krásná jako ještě nikdy. Je tak nalíčená

jako ještě nikdy.

„…love is just a word, thaťs dropped all over town…“

Teď už se vůbec nehýbeme z místa. Jen se kolíbáme v rytmu téhle

smutné písně.

„…an active little word — and most improper now…“

And most improper now?

„Líbí se ti ta píseň?“

„Ne.“

„Skoda. Mně docela ano. Je to moje filozofie: láska je jen slovo.“

„Zatím.“

„Prosím?“

„Už to dlouho nebude tvá filozofie.“

( 250 )

„Ach, miláčku!“

„…love is just a word. But let me make it clear…“

„Stiskni mě víc. Ještě víc. Hodně pevně, Olivere.“

„Pozor! Ten doktor Fielding nás nespouští z očí!“

„Ach ten! Ten jen žárlí.“

„Jak to?“

„Dvoří se mi už celá léta. Blízký přítel mého muže. Vidíš přece, ja-

kou dračici má za manželku. Když už sám nesmí a nemůže, tak mě

alespoň pozoruje na každém kroku. Je to stejné na každém večírku,

jedno, s kým tančím, jedno, s kým mluvím.“

„No právě.“

„To je jedno. Říkám ti, že je to jedno. Mně je dnes všechno jedno!“

..Ne tak hlasitě. Slyší to.“

„Tak ať. Mám narozeniny.“ Teď přece jen šeptá. „A za hodinu…“

„…though I know, we know, iťs really insincere…“

Doktor Fielding nám jde na nervy už celý večer. Pořád nás sleduje.

Co když ho tím pověřil Manfred Lord? Ne, zřejmě má Verena pravdu.

Žárlí. A nemůže a nesmí a netroufá si. I teď se dívá, tančí s jednou

šperky ověšenou dámou, ale tvář má neustále obrácenou k nám. Ale teď

jsem tak vzrušen, že mi je to taky jedno, jako Vereně.

„…love is just a word — a word we love to hear…“ Klavír. Bicí.

Trumpeta naříká.

Píseň, v jejímž textu je obsažena Verenina životní filozofie, končí.

Posadíme se, doktor Fielding připravuje koktajl. Třepe šejkrem. Jeho

žena se dívá na hodinky. Už potřetí. Někdo řekne, že po tomto po-

sledním přípitku oslavenkyni by se mělo končit. Všeobecný souhlas.

Pánové musejí ráno časně do svých úřadů.

„Vydělávat chlebíček, milostivá paní,“ řekne Fielding, nedívá se

však na Verenu, ale na mě. Má jemný instinkt, tenhle starej žok.

Připíjíme Vereně na zdraví. Obě servírky a sluha už šli spát, stejně

tak kuchařka. I Evelyna už leží několik hodin v posteli. Ještě mě po-

zdravila, když jsem přišel, odtáhla mě stranou a zašeptala: „Přečetl sis

tenkrát můj dopis?“

„Ano.“

„A?“

„Všechno bude dobré, Evelyno.“

„Kdy?“

„Víš, něco takového je moc těžké. Něco takového trvá dlouho. Musíš

mít trpělivost!“

Trpělivost!

( 251 )

To mi Verena taky říkala.

Všichni lidé zřejmě musejí mít trpělivost…

„Já jsem přece trpělivá,“ zašeptala Evelyna a podala mi svou horkou

malou ručku, „hrozně trpělivá. Ale koukej, ať to dlouho netrvá, ano?

Prosím tě, ať už to moc dlouho netrvá!“

„Je to tak zlé?“

„Je to smutné,“ odpověděla. „Maminka se už vůbec nesměje. Dřív se

tolik smála. A její muž mě nemá rád…“

Verena pozvala čtrnáct hostí včetně mě. Hosté přinesli malé dárky.

Cigaretové pouzdro. Cínový popelník. Různé drobnosti do kuchyně.

Jednu obrovskou, velmi tlustou, umně zdobenou svíci do obrovského

dřevěného svícnu, který stojí v hale. A tak podobně. Já jsem daroval

Vereně jedenapadesát rudých karafiátů. (Komentář doktora Fieldinga:

„Vy ale musíte mít hodně peněz, mladý muži!“)

Od Manfreda Lorda dostala Verena nový prsten — již včera —, ten

má jistě své dva karáty. A taky jí daroval jemně béžového turmalíno-

vého norka. Prsten má Verena na ruce, září a blýská se ve světle. Nor-

kový kožich odložila. Drahocenné dary Manfreda Lorda mě polekaly.

Tento muž miluje svou ženu. Teď sedí ve Stockholmu se svými

obchodními přáteli. Před hodinou telefonoval a ještě jednou jí gratu-

loval. Dokonce si zavolal k telefonu i mě: „Jsem tak rád. že tam taky

jste, Olivere. Postarejte se trochu o Verenu! Tančete s ní. Jsou to přece

samí starší lidé. Jste tam jediný mladík! A Verena tolik touží po mládí.

Vidíte, příteli, já jsem přece pro ni taky příliš starý…“

„Cynismus,“ řekla Verena, když jsem zavěsil. Sledovala s uchem na

sluchátku celý rozhovor. „To je jeho druh cynismu.“

„Ale ten norek… ten prsten… Musí tě mít rád…“

„Jistěže mě má rád. Svým způsobem. Ale já ho nemám ráda. Řekla

jsem ti přece, že jsem…“

„Uklidni se.“

To byl večer. Koktajly. Výtečné jídlo. Káva, koňak. Whisky. Šam-

paňské. Verena je výborná paní domu, pozorná, jistá. Pošle brzy děv-

čata spát. Dělá všechno sama. Několikrát musí zajít do kuchyně. Jednou

jdu za ní. Tam se líbáme, dokud jeden druhého neodstrčí.

„Já už to dlouho nevydržím.“

„Brzy miláčku, brzy. Už je deset. Vrať se k ostatním. Jinak to bude

nápadné.“

Tak se vrátím. Je to velmi krásný dům. Tady všechno vydechuje se-

rióznost, stabilitu, tradici a důstojnost. Když procházím tímto domem,

uvědomuji si teprve, v jakém zbohatlickém domě jsme kdysi bydleli

my, jaký je můj otec parvenu.

( 252 )

To si myslím. Ještě přijdu na to, že tě mohou klamat nejen lidé, ale i

domy.

19

Všichni se baví a pijí, koktajl „For the road“ (a doktor Fielding se

celou dobu na mě dívá tak upřeně, že slyším, jak mu jeho žena po-

drážděně říká: „Nedívej se tak pořád na ně! Vždyť se zesměšňuješ.

A kromě toho mě to uráží!“) a Verena se mě zeptá jakoby nic a nijak

zvlášť potichu:

„Co je s tou dívkou?“

V té chvíli vážně nevím, co myslí:

„S jakou dívkou?“

„S tou dívkou s náramkem. Řekl jsi jí to?“

„Nemohl jsem.“

„Jak to?“

Vyprávím, co se stalo Geraldině. I když je to divné, Verena tomu

hned věří.

„Ale jakmile jí povolí návštěvy, půjdeš za ní a povíš jí to?“

„Přísahám.“

Opravdu to udělám. Měl jsem to udělat hned. Neměl jsem toho

zmetka Hansiho prosit o pomoc. O Hansim raději Vereně neřeknu nic,

ani o smutném odchodu slečny Hildenbrandové.

„Jako dva holoubci,“ popichuje doktor Fielding. S takovou těžko-

tonážnicí, co má za manželku…

„Co tím myslíte, milý doktore?“ Verena se usmívá.

„Jak dobře se vy dva bavíte! Už celý večer vás pozoruji. Musíte si

skvěle rozumět!“

„Naše rodiny jsou spolu velmi spřáteleny, milý doktore. Zvlášť můj

muž a Oliverův otec.“ Tak lehko se Vereně nikdo nedostane na kobyl-

ku.

Paní Fieldingová toho teď už má plný zuby: „Jdeme, Jürgene, teď už

ale opravdu konec! Musíš ráno časně z domu.“ A obrácená na nás

všechny, řekne hlasitě (to je její pomsta): „Ráno mně bude zase naříkat,

jak je mu bídně. Nemá v pořádku játra. Neměl by vůbec pít!“

Ostatní dámy jsou všechny přibližně stejného střihu a pánové se

vlastně zase všichni podobají doktoru Fieldingovi. Každý by se zřejmě

rád zbavil své staré a oženil se s pěknou mladicí, štíhlou, sladkou, která

není zlá a neustále mrzutá. Ale houbelec! Máme rovnoprávnost! To už

musí takový žok peněz sebou pořádně zatřepat, když se s ní chce dát

( 253 )

rozvést. Kdo by to chtěl? Tak to raději doma peklo, v bance miliónky a

někde v city tajné apartmá s kočičkou. Taková přítelkyně má

samozřejmě několik takových starých hochů po ruce a rozvrh hodin.

Všechny zkoušejí napodobit velkou Rosemarii. Přeháním?

Tak si někdy zajeďte do Frankfurtu nebo do některého jiného vel-

kého německého města. To budete koukat…

To by byla taky jedna stránka hospodářského zázraku. Jenže si ji

Erhard nepřál. Ale koho to zajímá!

Hádka mezi panem a paní Fieldingovými — je za pět minut dvanáct

— je signálem k tomu, aby se všichni zvedli. Zatímco hosté v hale hluč-

ně oblékají kabáty (a je mezi nimi mnohý norkový kožich), zatímco

pokud možno nápadně dávají peníze pro personál na mosazný talíř,

šeptá mi Verena: „Všechny dveře jsou otevřené. Zase je tiše zamkni.“

Přikývnu a usměju se na doktora Fieldinga.

Velké loučení. Objímání. Ojedinělé ženské polibky na ženské tváře.

Snad se Evelyna neprobudí. Nebo někdo za zaměstnanců. Konečně

jsme venku. Dům stojí v malém parčíku. Zatímco odcházíme po štěr-

kové cestě, Verena už zhasíná ostentativně některá světla v přízemí.

Staré kované lucerny podél cesty ještě svítí. Naše vozy parkují na

ulici. Samé mercedesky. Noblesse oblige. A můj jaguár. Nové loučení.

Tentokrát spěšnější. Panstvo chce domů. Jen doktor Fielding nedá

pokoj: „Máte před sebou ještě dlouhou cestu, mladý muži.“

„Ani ne starouši,“ chci říct, ale řeknu samozřejmě:

„Ach, sotva čtyřicet minut, pane doktore.“

„Jakpak to pojedete?“

Hned mi to nezapne a odpovím: „Tak jak jsem přijel. Po Miquel-

Allee dolů k Rheingau-Allee a pak přes Wiesbadenskou ulici na dál-

nici.“

Hned dostanu, co mi patří.

„To je výborné! To nám můžete dělat lodivoda. Jeďte před námi! My

bydlíme na Wiesbadenské 144.“

Sakra, to mi chybělo.

Nedá se nic dělat. Musím jet. Vlastně jsem jen chtěl objet blok a

někde zaparkovat.

Vyjedu. Fielding pořád za mnou. Ve Wiesbadenské ulici začnu po-

zorovat čísla 120, 130, 136. Teď by měl brzdit. 140. Jede dál za mnou.

Ach tak je to tedy!

Chce vidět, jestli taky opravdu jedu do internátu.

Naštěstí znám Frankfurt jako svoje boty. A naštěstí mám sportovní

vůz. Tak do toho! Teď něco zažiješ, hošane.

( 254 )

Na křižovatce prudce strhnu volant doprava — předtím jsem nedal

blinkry — A dupnu na to. Nahoru k lázním. Od lázní zase doprava.

A ještě jednou doprava, do Rodelheimské Landstrasse. Tady je jedno

takové osamělé parkoviště, na tom zastavím, pneumatiky jen zakvičí,

a vypnu světla. Cekám tři minuty. Pět minut.

Kolem neprojede jediný vůz. Pana Fieldinga jsem zřejmě setřásl.

Přesto. Raději ještě jednu minutu. Třeba mě hledá.

Zatímco čekám, myslím na pana Hertericha. Pomohl jsem mu už

tolikrát za tu dobu, co jsme oba v internátě, že jsem mu dnes večer řekl

naprosto otevřeně: „Jedu pryč a vrátím se až ráno.“ Je už tak zničený a

zlomený, že jen zamumlal: „Ale přijďte alespoň včas na začátek

vyučování.“

„Samozřejmě.“

Jeho přívětivost se vysvětluje tím, že jsem Alimu dvě minuty před

tímto rozhovorem vlepil facku, protože polil inkoustem vychovateli

oblek (a kolikpak jich asi chudák vůbec má?). Zatímco jsem panu

Herterichovi vysvětloval svůj úmysl, čistil si kalhoty a sako citrónem a

hadříkem, který neustále namáčel do horké vody.

„Asi dám výpověď. Už to nevydržím.“

„Nesmysl. Určitě se prosadíte.“

„Ano,“ řekl beznadějně a čistil dál své polité staré sako. „Samo-

zřejmě. Docela určitě.“

Tak to bylo.

Teď už jsem odčekal šest minut. Žádný vůz kolem neprojel. Rozjedu

se. V Bockenheimské ulici je garáž, otevřená ve dne v noci, na to si

ještě vzpomínám. Je to vůbec štěstí, že se ve Frankfurtu vyznám. Dám

zřízenci od pumpy tučné spropitné a on mi slíbí, že mi zaveze vůz do

garáže. Řeknu, že si pro něj přijedu zítra velmi brzo ráno. Ten muž má

službu do osmi. Takže se ještě uvidíme. To je dobře. Ještě lepší je, že

vůz zmizí.

K Vereninu domu je to odtud sotva pět minut pěšky. U palmové za-

hrady zahnu severním směrem. Nikoho není vidět, ani človíčka. A to je

teprve čtvrt na jednu. Zeppelin-Allee, Frauenlobstrasse. A už vidím

žlutou vilu, zelené okenice. Všechny okenice jsou zavřené, ale za

dvěma nebo třemi se ještě svítí, světlo slabě proniká škvírami ven.

Pokoj v přízemí. Verenina ložnice je (bohudíky!) v přízemí. Bohudíky.

Alespoň si nemusím lámat hlavu, jak se ráno dostanu ven, aby mě

nikdo nezpozoroval.

Brána parčíku. Přivřená. Opatrně otvírám, aby nezavrzala, a zavřu ji

za sebou. Zaskočí zámek. Tak je to dobře. Na štěrku jsou slyšet mé kro-

( 255 )

ky. To nejde. Zuju se a běžím přes trávník. Budu mít mokré ponožky.

Domovní dveře. Přivřené. Zavřu je. Opět klapne západka. V hale je

tma, ale jedny dveře jsou otevřené, a z nich vychází světlo. Projdu

halou s obrovskými zrcadly a skříněmi, které jsou podél celé stěny,

zřejmě šatna. Další dveře jsou otevřené. Udělám ještě tři kroky a stojím

u Vereny v ložnici. Široká postel, rozestlaná. Dvě rozsvícené noční

lampičky s růžovými stínidly. Všechno v tomto pokoji je růžové:

tapety, potahy na křeslech, toaletní stolek s velkým, třídílným zrcadlem,

koberec.

Verena stojí přede mnou. Je teď úplně nenalíčená. Vlasy ji spadají

volně přes ramena. Stojím tady a dokážu jen zírat, zírat na ni.

„Šlo všechno dobře?“

Oba šeptáme.

„Fielding jel za mnou. Ale setřásl jsem ho.“

„Svlékni se. Tamhle je koupelna.“ Ukáže na druhé dveře, které jsou

otevřené. V modře kachlíčkové koupelně vzadu taky svítí světlo.

Začínám se svlékat.

„A když se probudí někdo z personálu?“

„Nikdo se neprobudí.“

„A Evelyna…“

„Když jednou usne, tak už ji nic nevzbudí.“

„A když…“

„Zamkneme dveře. Pospěš si.“ Usmívá se. Napsal jsem jednou, že

jsem neviděl krásnější ženu. Ale tehdy jsem viděl jen její tvář. Teď píšu

znovu: nikdy jsem neviděl krásnější ženu. Nikdy žádnou krásnější

neuvidím. Pleť má ještě snědou z minulého léta, má dlouhé a krásně

tvarované nohy, plná lýtka, malé břicho.

Nejsem žádný Casanova, nespal jsem s tisícem žen. Ale ty krásné, se

kterými jsem spal, měly všechny jen docela malé břicho. Takové mají

asi všechny skutečně krásné ženy.

Čtu si, co jsem právě napsal, a zdá se mi to směšné. Vyškrtnu to. Ne,

nechám to tady.

Možná že se to čte směšně. Ale je to pravda.

Stejně jako mají všechny skutečně krásné ženy to malé znamínko,

hnědé nebo černé, někde na tváři. Mnohé, které takové znamínko ne-

mají, si je malují.

Verena už není nalíčená. Černé znamínko nad levou lícní kostí je

pravé…

„Pojď,“ zašeptá.

Sednu si na kraj postele a hladím ji.

( 256 )

„Musíš být ke mně hrozně něžný, miláčku,“ šeptá. „Umíš být k ženě

něžný?“

„Ano.“

„Opravdu něžný?“ „Opravdu něžný.“

„Pojď miláčku, buď ke mně něžný… Tak jsem po tom toužila… Oba

jsme na to tak dlouho čekali…“

Položím jí tvář na stehna. Myslím, že jsem ještě nikdy nebyl tak

opatrný, ještě nikdy tak něžný. Nikdy jsem nebyl tak zamilovaný. Tak

hrozně zamilovaný. Takhle. Ještě nikdy.

V domě je ticho, naprosté ticho. Někde zaštěká pes. A v okamžiku,

kdy se její stehna otvírají a její ruce se chápou mých vlasů, zase mám

ten pocit, jaký jsem už jednou měl: tenhle směšný pocit, že musím brzy

umřít.

Hned to přejde.

A pak už je tu jen Verena, jen Verena, jen Verena.

20

Zapomenu na své rodiče. Zapomenu na Geraldinu. Na všechno za-

pomenu. Na jedno nikdy: na tuto noc. Vyprávěl jsem, co jsem zažil

s Geraldinou. S Verenou prožívám této noci poprvé něco jiného, něco

docela jiného: že muž a žena mohou být jedno, jedna duše, jedna

myšlenka, jeden člověk.

S Verenou zažiju této noci, že všechno, co jednomu způsobuje roz-

koš, je rozkoší i pro druhého, že ruce a nohy a rty se pohybují, jako by

se spolu domluvily, ne my. Co jsem zažil s Geraldinou, byl divoký sen.

Co jsem této noci zažil s Verenou, je mírné a rozevláté, neustále se to

stupňuje, neodchází to, nepřestává, je to pokaždé jen a jen silnější. Oba

jsme se na party trochu opili. Teď jsme úplně střízliví. A docela střízliví

si navzájem děláme všechno, co nás vzrušuje, ona mně, já jí.

Hodiny ubíhají. Dvě hodiny. Tři hodiny. Někdy klečím před ní a lí-

bám ji po celém těle, nebo se na sebe díváme. Z jejích černých očí

zmizel dnešní smutek, rezignace a zhnusení: vidím v nich jen naději,

víru, důvěru. Ano, chvílemi jen sedím na koberci a dívám se na ni.

Nebo se držíme za ruku. Nebo mě ona hladí ve vlasech.

Jednou, když se na mě dlouho dívala, otočí najednou prudce hlavu

stranou.

„Co je?“

„Proč jsem tak stará?“

„Nejsi stará… jsi mladá… jsi nádherná…“

( 257 )

„Jsem o dvanáct let starší než ty.“

„Nejsi starší ani o den!“

Otočí hlavu zase ke mně. Pokouší se usmívat.

„Pojď, Olivere,“ řekne tiše. „Pojď zase ke mně. Je to tak krásné.

Mám tak ráda tvé tělo tvé vlasy, tvé rty a tvé ruce. Mám všechno na

tobě ráda.“

„Já mám rád tebe.“

Znovu se obejmeme. Někdy zasténá, ale docela tiše, aby se nikdo ne-

probudil. Myslím si, že je to nejkrásnější noc, jakou jsem kdy zažil.

V tom okamžiku řekne: „Je to nejkrásnější noc, jakou jsem kdy zažila.“

„Opravdu?“

„Přísahám ti. Při Evelyně.“

„I já, Vereno, i já.“

„Kdyby se všechno dalo smazat… začít znovu… druhý život…“

„Druhý život?“

„Tak ráda bych byla ještě jednou mladá… Tolik po tom toužím… Být

mladá jako ty… „

„Ale ty jsi… zůstaneš… nikdy nezestárneš…“

„Ach, miláčku… buďme šťastni… kdo ví, kolik takových nocí ještě

budeme mít…“

Tentokrát nás to zasáhne jako nesmírná, obrovská vlna, která se řítí

proti břehu, majestátně a pomalu, která se zvedá tak mírně… tak klidně.

„Olivere…“

„Ano?“

„Já… právě mě napadlo něco… něco strašlivého…“

Mluví už v polospánku.

Je půl páté.

„Co?“

„Co… co se stane, když se… když se přece… jenom zamiluji?“

Povzdechne si. Nadechne se, protáhne se.

Pak mluví zase nesouvisle. Útržky vět. Nerozumím všemu.

„Portoferraio…“

„Co je to?“

„Moře… s tebou… vlny…“

„Vereno?“

„Plachetnice… slunce zapadá… tmavě rudé plachty…“

„O čem to mluvíš?“

„Elba… má tam dům… Jednou… sami… Jen my dva… zelené vlny…“

Hladím ji.

Vzdychá.

„Olivere…“

( 258 )

„Ano?“

„Jak se jmenuje… jak zní to místo…“

„Jaké místo?“

„Z… z Bouře…“

Nevím, jestli to přichází, protože jsem teď tak vyčerpán a unaven,

ale mám pocit, že letím, letím, daleko a velmi vysoko.

Ještě si vzpomínám na to, že zavřu oči a odpovím: „Jsme z takové

látky, z jaké jsou sny… a… a naše malé bytí obklopuje snění…“

Ležíme obráceni k sobě. Přetáhnu přes nás přikrývku. Přitiskne mi

jednu ruku na záda, já jí taky. A usneme v tak pevném objetí, jak jen

dva lidé mohou spát.

„Jsem já to blázen…,“ mumlá ze spaní. „Úplný… úplný blázen…“

A za nějakou chvíli: „Nový… nový život… docela nový… jiný… je to

možné?“

21

Mám jednu vlastnost, kterou mi závidí spousta lidí. Když vím, že se

musím v určitou dobu probudit, tak se probudím na minutu přesně — ať

jsem sebevíc unavený.

Už jsem si během večera spočítal, že personál začíná pracovat tak

v šest, nejpozději v půl sedmé. Musím tedy před šestou z domu.

Skutečně je to tak, i když jsem spal jako mrtvý, když se probudím, je

jedna minuta po půl šesté.

Venku svítá. Vidím ještě mdlé světlo nového dne, které proniká do-

vnitř škvírami v okenicích.

Verena dýchá klidně a zhluboka. Přemýšlím, jestli ji musím vzbudit,

abych se dostal z domu, ale pak si zase uvědomím, že její ložnice je

v přízemí.

Opatrně se uvolním z jejího objetí.

Hluboce si ve spánku povzdechne a slyším, jak říká: „Ještě jednou

mladá…“

Pak se otočí na druhý bok, přitáhne nohy k tělu jako malé dítě a dá si

jednu ruku přes tvář.

Odejdu po špičkách do koupelny a umyju se studenou vodou. Ob-

léknu se co možná nejrychleji. Tkaničky bot svážu dohromady a po-

věsím si boty kolem krku.

Ještě se na chvíli zastavím u Vereniny postele. Rád bych ji políbil,

jen docela zlehka, ale paže jí přikrývá tvář a já ji nechci probudit.

Opatrně jdu k oknu. Obezřele otvírám okenici.

( 259 )

Teď už je venku docela jasno. Několik ptáků cvrliká v holých vět-

vích. Seskočím z okna na podzimní, žlutavý trávník.

Čekám.

Nic se nehýbe.

Vlevo je mříž parčíku nejblíž. Skrčený běžím přes trávník. Mříž má

nahoře příčnou tyč. Za tu se přitáhnu a zmáčím se při tom, železné tyče

jsou vlhké rosou. Jsou zašpičatělé. O jednu si roztrhnu pravou dlaň.

Jednou se nebezpečně zakymácím, až mám strach, že sletím. Pře-

vážím se ale na stranu do ulice a už se jenom svezu na zem. Asi sto

metrů utíkám v ponožkách, pak se zastavím a obuju si boty.

Jen aby nešel kolem žádný policajt!

Žádný kolem nejde.

Sejdu dolů alejí ke garáži.

Muž od benzínové pumpy vypadá bledě a nevyspale. Když se po-

dívám do zadního zrcátka svého vozu, zjistím, že vypadám stejně. Mám

spoustu času, proto jedu pomalu, i na dálnici.

Jak rychle jsem tudy projížděl — toho dne, kdy jsem poznal Verenu!

Uběhlo od té doby sotva několik týdnů — a celý můj život se změnil.

Dík Vereně.

Chtěl jsem z internátu doktora Floriana vyletět, abych naštval fotra.

Teď už to nechci.

Chtěl jsem být špatný, líný a drzý žák jako až dosud. Teď už to ne-

chci.

Teď chci příští rok udělat maturitu a pak nastoupit do závodu svého

otce. Budu vydělávat peníze. Chci si udělat večerní kursy. Otec se

postará, abych měl trochu vyšší plat, než je obvyklé.

Když to neudělá, pohrozím, že půjdu ke konkurenci. To by bylo pro

ně žrádlo! Mansfeld-syn opouští otce. U konkurence bych dostal určitě

víc.

Pak se Verena může dát rozvést.

Šperky, šaty a kožichy má.

Najdeme si nějaký byt.

Evelyna jde teprve příští podzim do školy. To nestojí nic. A když

pak budu…

Teď jsem málem sjel do příkopu. Musím koukat na silnici, musím

dávat pozor. Nesmím snít.

Snít. Panebože, jsem to ale utahanej! A teď do školy! Jedu se staže-

nou střechou, abych se probudil. Ranní studený vítr mi cuchá vlasy.

Verena.

Spí teď? Jestlipak se jí taky něco zdá? O nás?

( 260 )

Dálnice prudce klesá. Je téměř prázdná. Jen tu a tam vidím nákladní

auto. Les se změnil. Pryč jsou zlaté a rudé a hnědé a žluté listy. Stromy

vystrkují černé větve a mokře se lesknou.

Brzy přijde zima.

Zavolá dnes Verena?

Teď musíme najít nějaký hotel.

Teď musíme najít nějaký malý bar.

Teď je všechno jinačí.

Teď už bez ní nemůžu být.

Může ona ještě být beze mě?

Nemyslím.

Všechno je jinačí. Po jedné jediné noci.

OBER-ROSBACH/PFAFFENWIESBACH/FRIEDHEIM

Opustím dálnici a projíždím malým biedermeierovským městečkem,

kolem bílohnědých hrázděných domů, kolem kostela se zavalitou věží a

barokní kopulí.

Chlapci z pekařství roznášejí housky. Řemeslníci jdou do práce.

Tamhle je zase ten krám, CESTOVNÍ POTŘEBY. Sedlo a jezdecké

potřeby jsou ještě za výkladem. Tentokrát vidím všechno velmi jasně,

v čistém chladném vzduchu tohoto říjnového rána.

Náměstí.

Hintergasse.

VELKOOBCHOD S KADEŘNICKÝM ZBOŽÍM

SPECIÁLNÍ PEKAŘSTVÍ A. WEYERSHOFENOVÝCH DĚDICŮ

Je tu všechno, co jsem viděl tehdy, s ní, onoho nedělního odpoledne

A skutečně, teď přechází i jeptiška s naškrobeným límcem přes silnici,

modlitební knížku v bílých rukách, na kterých jsou vidět tmavé skvrny,

jaké mají často na kůži staří lidé.

Pořád mám ještě moc času.

Tak vyjedu, malátný a sentimentální, tou špatnou cestou nahoru

k letní vile Lordových.

V okolí všechno spí, nebo jsou domy a zámečky už opuštěné. Vidím

stažené žaluzie, zavřené okenice.

I vila Manfreda Lorda se zdá být bez života. Zdalipak pan Leo dobře

spí?

( 261 )

Najdu místo, kde se můžu obrátit, a jedu zpátky. Kameny, výmoly.

20 km. Tamhle je zase ta tabule na kraji cesty, kterou jsem už viděl:

LIDUMIL. SPOLEČNOST

/ANDĚL PÁNĚ/

OZDRAVOVNA

Tady je stezka, která vede k nabílenému starému hospodářskému

dvoru. Tamhle je zelená pumpa. Několik slepic kdáká. Ale ani tady

nevidím nikde človíčka, ani tady ještě den nezačal.

Lidumilná společnost. Anděl Páně. Ozdravovna. Dům. Slova.

Slova jako Elba, jako Portoferraio.

Neznám Elbu. Neznám tuhle Lidumilnou společnost. Poznám ji.

Verena bude u toho.

Ještě se toho hodně přihodí.

Tady, na Elbě a i jinde.

Prožijeme to společně. Vždycky společně.

Dobré. Zlé.

Všechno.

22

Když dorazím do Friedheimu, je sedm. Mladý mechanik otevírá

právě garáže, tak tam můžu hned se svým vozem zajet. Zívám, na-

rovnávám se, protahuju se. Košili mám zmačkanou, kravata mi sedí

nakřivo. Sundám ji a rozepnu si límec. Mechanikovi dám spropitné.

Když vyjdu na ulici, abych se vydal ke Quellenhofu a převlékl se,

padnu přímo na šéfa.

Dlouho na mě nechápavě kouká, než ho napadne, kdo jsem.

„Oliver,“ zamumlá pak, úplně monotónně. A pak řekne bez jakékoliv

obžaloby a rozčilování, stále tím jednotvárným smutným hlasem a

s očima, které se dívají daleko, daleko kupředu: „Ty jsi nebyl v noci

v internátě.“

„Ne pane doktore.“

„Kde jsi byl?“

„Ve Frankfurtu. Pan Herterich o tom neví. Slezl jsem přes balkón…“

Teď mluvím rychle, zatímco jdu po jeho boku nahoru k lesu. ..On

opravdu nemá o ničem ani tušení pane doktore.“

„Slečna Hildenbrandová zemřela.“

„Cože?“

( 262 )

„Před dvěma hodinami. Jdu právě od ní.“ Stále ještě se dívá do dál-

ky, do nedohledné dálky. „Měla dnes v noci záchvat. Hostinský zavolal

lékaře. Ten konstatoval srdeční infarkt a dal jí injekci. Pak telefonoval

dole v lokále pro sanitku.“

„Sanitku…,“ opakuji nechápavě. Jdeme teď po spadaném listí, ku-

pami spadaného listí.

„Doktor telefonoval také mně. Když jsem přišel, byla už mrtvá. Sa-

nitku jsme zase poslali zpátky. Ještě v posledních minutách, když ležela

sama, napsala něco tužkou na zeď, velkými a už sotva čitelnými

písmeny.“

„Co napsala?“

Řekne mi to.

Je tak zamyšlen, že se už vůbec nedostane k tomu, že jsem byl v noci

pryč. Tohoto rána vypadá šéf poprvé jako starý muž…

„Byla sirotek. Proto vás všechny měla tak ráda.“

Tolik listí. Tolik mrtvého listí.

„Prosil jsem tě, abys ji navštívil.“

Mlčím.

„Nebyl jsi za ní, že ne?“

„Ne pane doktore.“

„Samozřejmě.“

„Bylo tolik… měl jsem tolik…“

„Ano,“ řekne nepřítomně. „Ano, ovšem. Příliš mnoho práce. Já ro-

zumím. Pohřeb je pozítří ve tři. Tady ve Friedheimu. Budeš mít alespoň

čas přijít na pohřeb?“

„Určitě, pane doktore. A jsem přesvědčen, že i ostatní přijdou.“

Ale to se mýlím. Kromě mě přijde sotva dvacet žáků. Dvacet ze tří

set. Tolik let tu byla slečna Hildenbrandová. A tolika dětem pomohla a

pokusila se pomoci. Učitelé a vychovatelé přišli všichni. A to je ovšem

důvod pro většinu žáků, aby nechodili. Protože během pohřbu |sou ve

svých vilách sami. Slečna Hildenbrandová už neměla žádné příbuzné.

Stojíme kolem hrobu a nasloucháme proslovu faráře, pak každý hodí

lopatku hlíny do hrobu. Přišli Noah a Wolfgang, taky Rašid. Hansi

nepřišel.

23

Nepřišel, i když slečna Hildenbrandová zanechala závěť, ve které

praví: „Sceno-stavebnici odkazuji milému Hansimu Lehnerovi, protože

vím, jak rád si s ní vždy hraje.“

( 263 )

Stavebnici Hansi zatím obdržel — už přede dvěma dny. Vzal z kra-

bice jen „matku“ a „záchod“ a strčil matce hlavu do záchodu. Tak tam

už dva dny trčí. Záchod stojí vedle Hansiho postele, na jeho nočním

stolku.

„Jak dlouho tam musí ještě zůstat?“ zeptal se Rašid.

„Navždycky,“ odpověděl Hansi. „Pokud budu žít!“

Ale na pohřeb nepřišel. A já?

Abych ji navštívil, prosila slečna Hildenbrandová šéfa. Věděl jsem

to. Nikdy jsem ji nenavštívil. Neměl jsem čas…

Opouštím hřbitov s Noahem a Wolfgangem. Ve škole se vybíralo na

věnec. Teď tu leží, velký, krásný, s podzimními květy a zlatými

písmeny na černé stuze, na černém hrobě, kde brzy uvadne a zetlí.

NIKDY NA TEBE NEZAPOMENEME…

Šéf jde před námi, docela sám, ruce v kapsách svého pláště, klobouk

hluboko do čela.

„Olivere…“

„Hm?“

„Řekl ti šéf, co slečna Hildenbrandová napsala na zeď vedle své

postele?“

„Ano. Napsala: ,Nechte mě umřít. Bez dětí přece nemohu žít!‘ Po-

slední slova se sotva dala rozluštit, říkal šéf.“

Chvíli mlčím, pak řeknu: „Napsala to s chybami. Musela to napsat

těsně před smrtí.“

„Ano, to si taky myslím,“ řekne Wolfgang. „Byla vždycky taková

pedantka, když šlo o pravopis.“

Jdeme chvíli mlčky po spadaném listí, až Wolfgang řekne: „Taková

hodná. A takový konec. K breku.“

„Muselo by se brečet nad všemi lidmi,“ prohlásí Noah, „ale to nejde.

Proto si člověk musí přesně rozmyslet, nad kým má brečet.“

„A slečna Hildenbrandová?“ zeptám se.

„To ano, nad tou ano,“ odpoví Noah, „ale kdo by toho byl schopen?“

24

Ráno toho dne, kdy měla pohřeb slečna Hildenbrandová, přišla

k nám do třídy nová učitelka francouzštiny. Předtím jsme měli jednoho

učitele, ale ten se v létě oženil a chtěl se přestěhovat do Darmstadtu.

Zůstal jen do doby, než šéf sehnal náhradu.

Náhrada se jmenuje mademoiselle Ginette Duvalová.

Měla vystřídat předešlého učitele už k začátku školního roku, ale

nepřišla k dohodnutému termínu: prý potřebovala na prodej bytu a

( 264 )

vyřešení soukromých věcí a obstarání nutných papírů víc času, než se

domnívala. To říká ona. Já jí to nevěřím. Taky hned řeknu, proč jí to

nevěřím.

Mademoiselle přichází z Nimes. Je jí asi pětatřicet let a byla by

opravdu hezká, kdyby nebyla pořád tak vážná.

Vážná, to je nepřesný výraz. Mademoiselle působí tragickým do-

jmem.

Je oblečena velice prostě, ale elegantně. Má pravidelnou, bledou

tvář, krásné hnědé oči, krásné hnědé vlasy, a nosí sešlapané střevíce, na

kterých je stále ještě vidět, že kdysi bývaly drahé. Je zřejmě chudá.

Mademoiselle Duvalová se nikdy neusmívá. Je korektní, ale nikdy

milá. Je výtečná učitelka, ale nikdy není srdečná.

Mademoiselle má autoritu. Kluci jsou k ní nanejvýš zdvořilí. Ale

zřejmě tuto zdvořilost vůbec nevnímá. Mademoiselle nás vyučuje, jako

bychom byli loutky a ne lidi. Vypadá to, jako by si předsevzala hned při

svém nástupu, že mezi sebou a námi vybuduje neviditelnou hráz.

Když uběhlo prvních třicet minut první vyučovací hodiny, řekl mi

Noah tiše: „Tak si myslím, že je mademoiselle Duvalová hodně ne-

šťastná.“

„Proč?“

„To nevím. Zeptám se jí.“

Vážně se jí zeptal, po obědě. Večer, když pak ležíme ve svých po-

kojích, řekne Wolfgangovi a mně, co se dověděl.

„Nejdřív mi řekla, že nemám být drzý. Chtěla odejít. A já měl

najednou takový pocit, a vystihl jsem to přesně. Něco jsem jí řekl. Za-

stavila se. A pak mi všechno vyprávěla.“

„Co ti vyprávěla?“ ptá se Wolfgang.

„Moment,“ řeknu. „Co ty jsi jí vyprávěl?“

„Že jsem Žid a že všichni moji příbuzní přišli o život. To jinak nikdy

neříkám! But I had this feeling.“

„Jaký pocit?“

„Že s ní to bylo něco podobného. Taky že to bylo něco podobného.“

„Co?“

„Je jí šestatřicet. Ve dvaačtyřicátém jí bylo osmnáct. V Nimes se-

střelili vlastenci pět německých landserů. Němci dali zastřelit sto

francouzských rukojmí. Mezi nimi byl i otec mademoiselle Duvalové a

její bratr. Měla bratra velmi ráda. Matka si potom za několik let sama

vzala život.“

Wolfgang tiše kleje.

( 265 )

„Mademoiselle Duvalová si tenkrát přísahala, že nikdy nevstoupí na

německou půdu, že nikdy nepromluví s Němcem, nikdy nepodá Němci

ruku. Dlouho to dodržovala. Teď je v koncích.“

„Proč?“

„Nemohla ve Francii jako učitelka francouzštiny najít práci. Pro

práci v továrně je příliš slabá. Nesnese vedro a taky žádnou velkou zi-

mu. Kdyby nepřijala nabídku doktora Floriana, tak by už neměla z čeho

žít. Myslím si, že to jsou její poslední pěkné šaty, co jsme ji v nich

viděli dnes v poledne. Možná má ještě tak jedny pěkné šaty. Ale viděli

jste její boty?“

„Ano,“ řekne Wolfgang. „Boty má hrozný.“

„Samozřejmě že se nezdržela kvůli úřadům nebo kvůli bytu. Prostě

se bála myšlenky, že musí do Německa. To mi neřekla, to si myslím

já.“

„Taky si to myslím,“ řeknu. „Ale nakonec asi neměla co jíst a mu-

sela tedy přijet.“

„Tak to asi bude,“ řekne Noah. „Je teď úplně osamělá. Z vlastní vi-

ny. Odmítla bydlet v domě, kde bydlí ostatní učitelé. Má pokoj slečny

Hildenbrandové dole ve Friedheimu. S ostatními učiteli se nebaví, ani

při jídle. Říká, že jídlo je to nejhorší. Tolik lidí.“

„Tolik Němců,“ řekne Wolfgang.

„Ano, samozřejmě. Trpí topofobií.“

„To ji přejde,“ řeknu.

„Nevím,“ řekne Wolfgang.

„To bude záležet na nás a na tom, co zažije,“ řekne Noah.

„Když jednou uslyší, co pronáší ta svině Südhaus, tak se zhroutí,“

namítne Wolfgang.

„Südhaus je pro ni nebezpečný, to je pravda,“ řekne Noah. „Ale

v naší boudě není jen Südhaus. A v Německu nebyli jen Südhausové!“

„Řekl jsi jí to?“

„Řekl jsem jí, že například já žiju jen proto, že mě schovali lidi, kteří

nebyli Südhausové. Ale byli to Němci.“

„A?“

„Usmívala se, se slzami v očích, a pokrčila rameny.“

„Vidíš. A tak to zůstane navždy.“

„Možná, Wolfgangu. Možná taky ne. Nikdy se nemá říkat ,navždy‘.

Nikdy se nemá říkat ,nikdy‘. Nechtěla nikdy do Německa. Přesto je

tady. Má nás tři. Má doktora Freye. Jejich tu ještě několik, kteří se jí

budou líbit. Všechno závisí na tom, abychom jí dokázali, že se tato

země změnila.“

„A změnila se tato země?“ zeptá se Wolfgang.

( 266 )

„Ano!“

„Ty tomu věříš?“

Na to řekne Noah velmi tiše: „Musím tomu věřit. Kdybych tomu

nevěřil, byla by pro mě — a pro všechny, kteří tomu nevěří — jen jedi-

ná slušná cesta: okamžitě emigrovat.“

„No a?“

„Já nemůžu emigrovat. Já ne. Moji příbuzní v Londýně chtějí, abych

udělal maturitu tady. Moji příbuzní to platí.“

„A po maturitě?“

„Odcházím okamžitě odtud.“

„Takže se tato země ještě nezměnila,“ řeknu.

„Musíme tomu věřit,“ odpoví Noah. „Nebo si to namluvit. Tak na-

prostý sebeklam to není! Myslete na lidi, kteří mě schovali a přitom

riskovali svůj život. Myslete na Carla von Ossietzkého, o kterém nám

vyprávěl doktor Frey. Myslete na doktora Freye. Mysli na sebe, Wolf-

gangu! Je mnoho takových lidí!“

„Ale nemají do toho co mluvit!“ namítá Wolfgang.

„Ale ten den nastane, kdy budou mít do toho co mluvit.“

„Tomu přece sám nevěříš.“

„Ne,“ odpoví Noah. „Ale tak rád bych tomu věřil.“

( 267 )

PÁTÁ KAPITOLA

1

„Miláčku —“

„Vereno!“

„Jsem tak ráda, že slyším tvůj hlas… když jsem se dnes probudila a

tys byl pryč, dostala jsem tak příšerný strach…“

„Z čeho?“

„Ze bys mohl být mrtvý. Já… já… já jsem byla málem šílená strachy,

že bys mohl mít nehodu na dálnici, že jsi mrtvý, že jsi umřel někde

nahoře ve Friedheimu…“

Někdo v tu dobu zemřel ve Friedheimu, ale neřeknu Vereně nic

o konci slečny Hildenbrandové. Sedím v kanceláři garáží a ruce mám

tak vlhké rozčilením, že mi sluchátko málem vyklouzne z ruky.

Je pět minut po druhé hodině. Slunce svítí. Před několika hodinami

zemřela slečna Hildenbrandová. Před několika hodinami jsem opustil

Verenu.

Ve svém vyprávění jsem totiž přeskočil tři dny. Vlastně jsem je ne-

přeskočil. Vyprávěl jsem o pohřbu slečny Hildenbrandové. Nevyprávěl

jsem ale o tom, co jsem v těchto dnech prožil s Verenou. Úmyslně ne.

Chtěl jsem nejdřív ukončit všechno ostatní, abych měl místo pro

Verenu a pro sebe. Proto taky začínám novou kapitolu.

Je to bezcitné a hrozné. Taková hodná stará paní zemře. A já napíšu:

Abych měl místo pro Verenu a pro sebe.

Je to špatné, ale já se ani nestydím za to, že smrt slečny Hilden-

brandové mi je lhostejná v tom okamžiku, kdy pomyslím na Verenu,

jakmile uslyším její hlas. Lhostejná? Já o ní vůbec nevím! Vůbec o ní

nevím!

„Bylo to tak krásné, Olivere…“

„Vereno…“

„Kdy se zase uvidíme?“

„Kdy budeš chtít.“

„Pozítří nemám čas. V pondělí musím s Evelynou k zubaři.“

Kdyby měla pozítří čas, nešel bych na pohřeb slečny Hildenbran-

dové.

( 268 )

„Ale v úterý odpoledne, Olivere…“

„Ano. Ano. Ano.“

„Ve tři?“

„Dřív!“

„Už ve dvě!“

„Nepůjdu na oběd, koupím si něco studenýho. Kde mám být?“

„Je to fantastické, Olivere, prostě fantastické… Mám jednu přítel-

kyni, odlétá zítra se svým mužem na tři měsíce do Ameriky. Dnes do-

poledne mi volala. Mají malou chatu, velmi malou, dřevěnou… prosila

mě, abych na to tam trochu dohlédla… když přijde zima a tak… ještě mi

donese klíče…“

„A kde je, kde je ta chata?“

„To je ze všeho to nejfantastičtější! V Griesheimu! Na kraji Nieder-

waldu…“

„Niederwaldu? To je přece přímo u dálnice!“

„Ano, miláčku, ano! Nemusíš jezdit ani do Frankfurtu! Tam venku |e

to teď úplně opuštěné, říkala mi přítelkyně. Majitelé ostatních chat tam

nejezdí už ani na víkend!“

„V Niederwaldu jsem za dvacet minut!“

„No právě! Cesta se jmenuje Brunnenpfad. Je to Brunnenpfad 21.

Tam nás vůbec nikdo nezná. Ještě nikdy jsem tam nebyla. Je to tam prý

trochu primitivní…“

„Je tam postel?“

„Ano!“

„Tak to není primitivní.“

„Miláčku… mají tam elektrické světlo a bojler na horkou vodu a

velká elektrická kamna, když se ochladí! Není to zázrak?“

„Já na zázraky nevěřím.“

„Tak proč… proč nám pánbůh tak pomáhá?“

„Už jsem ti to řekl. Protože to je láska.“

„Ne! Přestaň! Já nechci! Není to láska! Láska neexistuje! Ne pro

ženu jako jsem já! Proč nic neříkáš?“

„Už nikdy nic neřeknu. Počkám na den, kdy to řekneš sama.“

„Olivere, mysli na naši dohodu!“

„Myslím na ni. Proto to už nikdy neřeknu.“

„A představ si, v té chatě je dokonce rádio a gramofon!“

„Výborně. Tak si tam můžeme hrát ,Love is just a word‘. Vezmi tu

desku s sebou.“

„Nemluv tak.“

„Vážně. Vezmi ji s sebou.“

( 269 )

„Nemuč mě. Prosím.“

„Já tě nechci mučit. Mám tě rád. Tedy v úterý ve dvě?“

„O půl třetí. To má můj manžel konferenci, ta bude trvat jistě do

pěti.“

Jistě do pěti. To tedy asi budu chybět na odpoledním vyučování.

Copak to máme? Nejdříve latinu. Tchoře. Ach, Tchoře! Z poslední pí-

semky jsem dostal jedničku. Tchoře si užiju ještě dost.

„Olivere…“

„Ano?“

„Myslím už jen na úterý.“

„Já taky.“

A pozítří bude mít slečna Hildenbrandová pohřeb. Ale to Verena

stejně nemá čas. Musí s Evelynou k zubaři.

2

Kdo dočetl tuto knížku až sem, bude si možná pamatovat na to, že

jsem napsal, že můj bratr Hansi a pan Leo se mi zdají navzájem velmi

podobní.

Kdo tuto knížku dočetl až sem, pomyslí si možná, že tohle není

žádný román, ale v nejlepším případě deník. V románě nesmějí být

žádné dublety. V této knížce k nim dochází. Hansi a pan Leo vyko-

návají stejnou funkci: vydírají mě. Jeden je miniaturním vydáním dru-

hého.

Proti tomu nemůžu nic dělat. Vydírají mě oba dva. Protože samo-

zřejmě píšu pomaleji, než žiju, a protože jsem zažil už daleko víc, než

jsem napsal, můžu tvrdit: Není to vůbec žádný dublet, ale — je-li co

takového — dokonce triplet! V blízké budoucnosti mě totiž nebudou

vydírat pouze dva, ale dokonce tři lidi. Něco takového, myslím si, se

stále ještě vyskytuje častěji v románech než v životě. A právě proto se

mi zdá, jako bych přece jen prožíval román…

3

Domek v Brunnenpfad 21 stojí v zanedbané zahradě se zčernalými

trsy květin, tlející trávou a holými stromy. Působí opravdu velmi

zpustle. Domky vlevo a vpravo, daleko odtud, jsou opuštěné.

Celá krajina je opuštěná. Na konci stezky začíná černý les, Nieder-

wald.

Zahradní brance od čísla 21 chybí zámek. Plot tvoří křivé tenké

laťky. Jdu po uvadlém, žlutém trávníku, obcházím kaluže a zpřeláma-

( 270 )

né slunečnice, projdu kolem převrácené konve. Vysoko v oblacích

krákají vrány a špinavá ježatá kočka prolítne kolem mě, když pro-

cházím kolem kůlny na nářadí. Je za pět minut půl třetí. Ke vchodu do

domku — je to spíš chatrč — vedou tři dřevěné schody. Zábradlí se

viklá.

Verena tady ještě nebude, pomyslím si a přemýšlím, jestli na ni ne-

mám počkat v kůlně na nářadí, aby mě tu náhodou někdo neuviděl.

Mechanicky přitom stisknu kliku hnědě natřených dveří. Dveře povolí.

Vidím nízký stolek, na němž hoří tři svíce. Stojí na talířcích. Vejdu

dovnitř. Několik reprodukcí (van Gogh, Gauguin, Goya) na dřevěných

stěnách, ne právě nejnovější houpací křeslo, tři stoličky, truhla, na ní

láhve a za stolkem široká postel. Všechno v této místnosti trochu

páchne ztuchlinou. Ale postel je čerstvě povlečená a rozestlaná. V hlavě

postele je polička. Vidím cigarety, popelník a vázu s čerstvými astrami.

Něco zaslechnu.

Trhnu sebou.

Verena stojí přede mnou.

Má na sobě černé kalhoty, nízké boty a červený svetr. Musela přijít

z druhé místnosti, která tu ještě je. Spatřím maličkou kuchyňku

s kachlíkovým sprchovacím koutem.

„Vereno!“

„Psst!“ Rychle ke mně přistoupí, obejme mě a políbí. A zápach

ztuchliny mizí, rozpadající se chatrč už se nerozpadá, je to palác, krá-

lovský hrad.

Verena si klekne před elektrická kachlová kamna a zapne je. Ven-

tilátor začne tiše bzučet.

„Hned tu bude teplo,“ řekne, podívá se k posteli a zvedne se. Mys-

lím, že se poprvé v životě červenám.

„Právě jsem hotová s úklidem,“ říká. „Moje přítelkyně je hrozně

nepořádná… Kde jsi nechal auto?“

„Daleko odtud. U Neufeldu, v Oeserstrasse. Jak ses sem dostala ty?“

„Taxíkem. Poslední kus cesty jsem taky šla pěšky. Byla jsem tu

včera. To jsem začala s úklidem. Dnes mi zbývalo jen uklidit ku-

chyňku.“

Teď už si oči přivykly na měkké, teplé světlo svíček a vidím tady

taky gramofon, rádio a mnoho knížek, které jsou naskládané po zemi.

Na podlaze je levný koberec.

„Jaké to je?“ ptá se Verena.

„Nádherné.“

, Je to odporné. Ale je to všechno, co máme.“

( 271 )

„Mně se to zdá senzační.“

„Barabizna! Strašná! Ale postel je čistá. A docela nová.“ Verena se

směje.

„Vyzkoušelas ji?“

„Okamžitě.“ Přitiskne se ke mně a já ji hladím po vlasech.

„Zavřela jsem okenice. Musíme být opatrní. Nikdo si nesmí všim-

nout, že je někdo doma.“

„Doma?“

„Je to náš domov, miláčku.“ Vezme mou ruku a přitiskne si ji na

prsa.“

Od té doby, co jsem vstoupil, slyším tichý, neustálý tikot. Vidí, že

jsem si toho všiml.

„Červotoč.“

„Cože?“

„To je červotoč.“

„Ach tak, snad nám ta bouda nespadne na hlavu.“

„To záleží naprosto jen na nás“, řekne a zase se směje. „Víš, my

máme vlastně hrozitánské štěstí! Nejenom kvůli tady tomu domku. Můj

muž má teď tolik práce, jako už dlouho neměl! Jakási záležitost

s výškovým domem, který financuje, v Hannoveru. Celé týdny bude

chodit domů až večer.“

Jen jestli ti nechystá nějakou léčku?“

„Tentokrát ne. Pracuje s doktorem Fieldingem, vzpomínáš si, s tím

starým chlapem…“

„…co by tak rád s tebou spal.“

„Ano, Fielding mi to řekl. Oba musí neustále jezdit do Hannoveru.

Tam se bude ten dům stavět.“

„Máme ještě víc štěstí! Zapomněl jsem ti říct, že každý čtvrtek od-

poledne máme volno.“

„A sobotní odpoledne,“ řekne.

„A celou neděli,“ řeknu já. „Ne nesmíš nechávat Evelynu pořád sa-

motnou!“

„Nebudeme se smět tady scházet každý den.“ Najednou znervózní.

„Kolik je hodin?“

„Tři čtvrtě na tři.“

„Nemáme čas.“

„Ale máme.“

„Musíš do školy.“

„Jen si nedělej starosti! Dvě hodiny latiny. U toho idiota. Máme tolik

času, kolik jen chceme.“

„Ne,“ řekne, „to nemáme, a ty to víš.“

( 272 )

„Ano, Vereno.“

„Mám pro tebe dárek. Podívej se do kuchyně na stůl.“

Jdu tedy do malinkaté vedlejší místnosti a slyším, jak zatím Verena

zapíná rádio. Na kuchyňském stole je kladivo, vedle něho, rozbitá na

kusy, malá gramofonová deska. Dám kusy dohromady a čtu, co je

napsáno na etiketě:

LOVE IS JUST A WORD

FROM THE ORIGINAL SOUNDTRACK OF

„AIMEZ-VOUS BRAHMS?“

LÁSKA JE JEN SLOVO…

Rozbila svou oblíbenou desku. Desku, jejíž text je její životní filo-

zofií. Nebo byl?

Vedle se zahřálo rádio. Slyším smutnou, a přece povzbudivou hudbu.

Pomalu se vracím zpátky do pokoje. Verena stojí vedle rádia.

„Je to hezký dárek?“

„Nejkrásnější! Ale…“

„Ale?“

„Teď už nemáš žádnou oblíbenou písničku.“

„Oba nemáme žádnou. Najdeme si nějakou novou.“

„Já žádnou nepotřebuju. Já potřebuju jen tebe.“

„Řekni to ještě jednou, prosím tě.“

„Já potřebuju jen tebe.“

„Takovou bez skrupulí, jaká jsem, takovou bláznivou?“

„Takovou bez skrupulí, jaká jsi, takovou bláznivou.“

„V téhle chatrči? A vždycky jen na chvíli? I když víš, že se pak

vždycky musím vrátit k němu? I když víš, že nemáme žádnou naději?“

„Rozbila bys desku, kdybys sama nevěřila tomu, že je nějaká na-

děje?“

„This has been the ,Warsaw Concerto‘. Ladies and gentlemen, you

will now hear ,Holiday in Paris‘, played by the Philadelphia

Philharmonic Orchestra under the direction of Eugene Ormandy…“

4

Ležíme vedle sebe na široké posteli. Dráty elektrických kamen jsou

do ruda rozžhavené. Hudba tiše zaznívá. Svíčky dohořívají. Verena má

( 273 )

hlavu na mém rameni, její vlasy mi padají na prsa. Oba kouříme. Jednu

cigaretu.

Dnes jsme tu poprvé. Budeme sem přicházet často. Budeme této

staré chatrči říkat „náš dům“, i když patří cizím lidem. I když červotoči

tikají ve stěnách a ničí je.

Jsme šťastni v „našem domě“! Poprvé v životě máme oba domov,

přístřeší, Verena a já. Nikdy jsem neměl domov. Jednou jsem to Ve-

reně řekl. Odpověděla: „Já taky ne, Olivere. U mých rodičů ne, a ani ve

všech bytech, kde jsem bydlela, a ani ve všech našich vilách.“

Nikde.

Ještě nikdy jsme my dva neměli domov. Teď ho máme. Páchne

ztuchlinou, zima přichází, brzy bude sněžit, nikdo neví, co se může stát,

možná už zítra. Zalezli jsme a schovali se, zavřeli okenice, pouštíme si

jen tichou hudbu a šeptáme, aby nás nikdo neslyšel. Tak šťastní jsme

v tomhle nuzném domku…

Verena se přitiskne ke mně a já přetáhnu deku přes naše nahá ra-

mena.

„Proč jsi rozbila tu desku?“

Neodpoví.

„Vereno.“

„Podej mi popelník, prosím tě.“

„Vereno.“

„Chceš slyšet, že jsem to udělala proto, že tě mám ráda.“

„Ne. Ano. Samozřejmě! Kdybys to řekla!… Ne, neříkej to! Nebyla

by to pravda.“

„Jak to víš?“

„Jinak bys to řekla! Ještě to nemůže být pravda. Proč jsi tu desku

rozbila?“

„Abych ti udělala radost. Ne.“

„Co ne?“

„To nebyl ten pravý důvod! Rozbila jsem ji už včera, když jsem tu

uklízela. Při úklidu jsem si ji pořád pouštěla, pořád dokola. Pak jsem

vzala kladivo.“

Vyfoukne kouř nosem.

„Proč, Vereno?“

Tak tiše, že jí sotva rozumím, řekne: „Já chci… já bych tak ráda…“

„Co?“

„Změnila svůj život.“

Teď jí vezmu cigaretu z ruky. Nemluvíme. Začíná pršet. Slyším, jak

kapky dopadají na střechu z vlnitého plechu.

„Olivere…“

( 274 )

„Ano?“

„Jednou ses mě ptal, odkud pocházím…“

„Ano. A ty ses rozzlobila. Řekla jsi, že do toho mi nic není.“

„Chceš to teď slyšet?“

„Ano. Rozbila jsi desku. Teď je na to vhodná chvíle.“

Déšť.

Tichá hudba.

Bzučení elektrických kamen.

Náš domov.

Verena vypráví…

5

Koku 1828 založil muž jménem Josef Immerwahr Willfried v městě

Gleiwitzi „Hornoslezskou dřevařskou společnost“. Pradědeček Vereny

Willfriedové byl tvrdohlavý muž medvědí síly, který se svými lidmi šel

do Krkonoš a uměl se ohánět pilou a hákem. Zemřel roku 1879, zdravý

jako řípa, na následky nehody: zabil ho strom starý několik set let. Syn

Josefa Immerwahra, Walter Friedrich Willfried, Verenin dědeček,

pokračoval v jeho díle. Tehdy třicetiletý, byl — v protikladu ke svému

laskavému a liberálnímu předkovi — něčím jako vzorem pro postavu

továrníka Dreissigera z „Tkalců“ Gerharta Hauptmanna. Neúnavný a

nevyčerpatelný ve své síle, vykořisťoval dělníky jako nikdo v kraji.

Zaměstnával v lesích ženy, staré muže a děti. Když jeho dělníci jednou

revoltovali, propustil dvě třetiny osazenstva a dovedl si ještě chudší,

a proto povolnější Poláky a Čechy. Své dělníky ubytoval v nouzových

domech. Nejraději si vybíral negramotné a neustále se staral o to, aby i

děti, pokud to jen nějak šlo, zůstaly písma a čtení neznalé. Ani Češi a

Poláci si nedali všechno líbit. Avšak ke druhé vzpouře už nedošlo.

S obdivuhodným instinktem rozpoznal Walter Friedrich Willfried

v mase svých dělníků ty, kteří podněcovali ke vzpouře. Ještě dřív, než

se mu mohli stát nebezpeční, udal je vždycky pro narušování klidu

v zemi, nechal je vykázat nebo uvěznit. Ženy a děti prý pak často

přicházely prosit o to, aby se milostivý pán smiloval a uvězněné nebo

vykázané zase přijal do práce. Zapomněl jsem ještě, že Verenin

dědeček neustále chodil do lesa s těžkou holí, aby dohlídl na to, jak „ta

holota“ pracuje. Je zbytečné říkat, že hůl nenosil proto, jen aby měl

něco v ruce…

Postoj a smýšlení tohoto druhu samozřejmě přinesly ovoce: pod

Waltrem Friedrichem Willfriedem se stala „Hornoslezská dřevařská

( 275 )

společnost“ největší v zemi. Spojil ji s rakouským „Lesním sdružením

Steiermark“ a exportoval miliónové hodnoty. Walter Friedrich byl

vlastním zakladatelem bohatství rodiny Willfriedových. Byl vznětlivý a

prudký, hodně kouřil a pil. Zemřel roku 1925 na cirhózu jater.

Jeho syn Carl-Heinz, tehdy čtyřiadvacetiletý, převzal v třetí gene-

raci vedení obrovského podniku. Jeho žena Edith mu dala dvě děti,

Verenu, narozenou roku 1927, a Ottu, narozeného roku 1930.

Otec, který si vroucně přál za dědice zdravého, robustního chlapce,

se nijak nesnažil skrývat své zklamání, když přišla na svět dcera. Neměl

k ní nikdy alespoň trochu srdečnější vztah, ani na jediný den, ani na

hodinu. Tato nelaskavost, ve které malé děvčátko vyrůstalo, se ještě

zhoršila, když se narodil Otto. Neboť se brzy ukázalo, že chlapec je

neduživý, rachitický a hloupý, později byl také špatným žákem. Jeden

učitel to vyjádřil takto: „Je jedním z nejhorších žáků, protože je prostě

blbý, říkám blbý, to neznamená líný!“ Své bezmocné zklamání nad

takto nevydařeným synem nepřenášel otec na syna, ale na prvorozenou

dceru. Verena vyrůstala v obrovské přepychové vile — jako i já jsem

vyrůstal v přepychové vile, podobným způsobem, stejně osaměle, stejně

nešťastně. Jedno nás dělilo: ve Verenině případě ovládala matka

slabšího otce (slabší a neduživý jako jeho syn, i když si to nikdy nechtěl

přiznat). Byla to matka, kdo ve skutečnosti řídil podnik. A tento podnik

neustále vzrůstal. Rodina žila v největším možném přepychu.

Willfriedovi byli — vedle uhlobaronů — jednou z nejbohatších rodin

Slezska. Každé z dětí mělo vlastní děvče a vlastní „mademoiselle“.

Jezdilo se v nejdražším mercedesu, v zimě se dělaly vyjíždky na ručně

vyřezávaných saních. Šaty si nechávala Verenina matka šít jen v Paříži

a ve Vídni, stejně tak kožichy a šperky si vozila jedině odtamtud.

Podnikala nesčetné cesty. Jaro trávívala rodina na Riviéře.

Ale ve všem tom přepychu zůstala Verena plachým tichým dítětem,

kterého si nikdo nevšímal, zatímco se domácí učitelé, pedagogové a

lékaři snažili oddaně, byť marně, z neduživého Otty udělat oprav-

dového muže.

Nikdo neměl Verenu rád, ani její matka ne, neboť její manželství se

s lety zhoršovalo. Otec jí dával — vědomě nebo nevědomě — vinu za

to, že mu porodila jen dceru a nepodařeného dědice, jemu, kterého po

celý život ovládal jediný všudypřítomný pocit: strach! Carl-Heinz se

bál, všeho a všech, lidí, zvířat, každého nového dne. Lekal se každého

předpisu a každé schůze předsednictva, na kterou musel jít. Příliš často

byl nemocen. Nechal si od své ženy radit ve všech důležitých

rozhodnutích, nechal se od ní zastupovat na všech jednáních, která

( 276 )

vyžadovala tvrdost. Nikdy nepoznal, že jeho syn Otto se mu naprosto

podobá.

6

Zatím vyrostl podnik Willfriedových do takových rozměrů, že mohl

snášet i příležitostná chybná rozhodnutí svého šéfa, tím spíše, že je

většinou napravila energickým zásahem jeho neobvykle rychle stár-

noucí žena.

„Když mě vozili v kočárku, lidé přede mnou smekali,“ vzpomíná si

Verena. Lidé smekali i před bledým Ottou. Rodiče a děti jídali oddě-

leně. Verena a Otto nechodili do veřejných škol, měli své soukromé

učitele. Zatímco Verena prospívala dobře, Otto byl líný, stupidní a na-

víc potměšilý. Dovedl neustále svým učitelům dávat vinu za vlastní

neschopnost, což mělo za následek, že se učitelé neustále střídali.

S třetí říší nastala největší doba pro „Hornoslezskou dřevařskou

společnost“. Hitler připravoval světovou válku. Potřeboval uhlí, ocel a

dřevo. Továrny měly nejvyšší stav osazenstva a největší obrat.

Carl-Heinz byl tak mocný, že se ustoupilo i od toho, aby ho jako jiné

vůdčí hospodářské osobnosti nutili do NSDAP. Nechali ho, aby si dělal,

co chce, neboť jak řekl gauleiter, „co bychom z něho měli? To je stejně

taková zkvašená flaška!“

Mýlili se v předpokladu, že by se Carl-Heinz nestal příslušníkem

NSDAP z přesvědčení, že nenáviděl nenávidění hodný nový režim. On

nebyl schopen žádné nenávisti, neboť on se přece všech a všeho bál,

i režimu. Když Hitler roku 1939 přepadl Polsko, ztratil Verenin otec

jakoukoliv životní sílu. „To nedopadne dobře,“ říkával, když vrchní

velitelství wehrmachtu oznamovalo amplióny stále nová vítězství,

„uvidíte, to nedopadne dobře.“ S takovými obavami se svěřoval jen

šeptem, v knihovně, když se předem ujistil, že nikdo neposlouchá.

I když u toho byla Verena, mluvil neustále jen ke své ženě a ke své-

mu synovi, jako by jeho dcera vůbec neexistovala. Lety si dokonale

navykl.

Rodina byla stále bohatší, Verena byla stále osamělejší, její matka

stále opotřebovanější, otec stále bojácnější.

Do továren namačkali po tisících cizí dělníky, Poláky, Čechy, Ju-

goslávce, Francouze, válečné zajatce.

Když vrchní velitelství wehrmachtu stále sporadičtěji oznamovalo

vítězství, když dokonce Spojené státy vstoupily do války a začalo se

( 277 )

mluvit o rozvrstvení fronty a o strategickém ústupu, bylo to

s Carl-Heinzem Willfriedem stále horší.

Matka začala večer poslouchat vysílání stanice BBC. „Musíme být

přece informováni,“ říkala. Když se jeho žena dopouštěla této zakázané

činnosti, opouštěl Carl-Heinz pokaždé svůj dům, který se podobal

zámku, a bezcílně bloudil nočními ulicemi.

„Nechci s tím nic mít,“ šeptal pak vždycky. „To je vlastizrada! Koho

přistihnou, ten skončí v koncentráku!“

Tu a tam přišly letecké poplachy. Bomby sice nepadaly na továrny,

ale už při alarmu Verenin otec hrozně panikařil. Při prvním varování

seděl chvějící se a bledý v nejbezpečnějším továrním krytu. Když vyly

sirény, zacpával si uši. Když jednou střílela protiletadlová obrana,

hlasitě se rozplakal a stejně hlasitě se začal modlit — tváří v tvář svým

zaměstnancům, své rodině, nasazeným dělníkům. Nikdy nezapomněl —

jako jediný — na plynovou masku.

V létě 1944 přistáli Spojenci v Normandii. V téže době začala velká

sovětská ofenzíva. Východní fronta se už nedala udržet. Poražená

německá armáda se stahovala, tu a tam ještě kladla odpor, většinou však

už jen neuspořádaně a nezadržitelně prchala.

Měsíc za měsícem to bylo horší. Verena si přesně vzpomíná:

„Jedno město po druhém dobývala Rudá armáda. Rusové pronikali

v obrovských obchvatech na sever a na jih. Dlouho to již nemohlo trvat,

čekalo se, že každým dnem dorazí k nám. 22. ledna 1945 večer učinil

můj otec něco, co ještě nikdy neučinil. Poslouchal s matkou BBC. Nás

děti předtím uložili do postele. Příštího rána otec se šoférem a vozem

zmizel…“

Svou ženu, své děti, celý svůj majetek odepsal v nesmyslném, pa-

nickém strachu před blížícími se tanky Rudé armády. Ani peníze si

s sebou nevzal. Prchal prakticky bez prostředků, s jediným malým

kufrem, zabalený do tlustého kožichu.

K poledni onoho dne, kdy Verenin otec opustil svou rodinu, dorazilo

do města čelo nekonečného proudu zpola vyhladovělých, promrzlých

uprchlíků, kteří přitáhli pěšky nebo na přetížených koňských povozech.

„Rusové jdou!“ křičeli.

A: „Chleba!“

Verena viděla, jak mnoho lidí vysílením padlo.

Viděla první mrtvé ve svém životě, leželi na ulicích. Večer hlásilo

rádio, že sovětské tanky dorazily do vzdálenosti třiceti kilometrů od

města.

( 278 )

Obyvatelé to poslouchali zpola s děsem, zpola s úlevou. Gauleiter už

to neslyšel. Ten se musel už před několika dny odebrat v jakési „tajné

říšské záležitosti“ do Rakouska…

Verenina matka řekla: „To je jedno, co se stane — my zůstaneme!

Kdo prchá, je ztracen. Podívejte se na ty ubožáky na silnicích! Ne-

udělali jsme nic zlého. Zůstaneme tady, sem patříme.“

Za posledního slova zasvištěla střela a okenní tabule se s řinkotem

roztříštila. Kulka se zavrtala do zdi čtvrt metru od hlavy Vereniny

matky.

„K zemi!“ křičela matka.

Následovaly další střely.

Dveře se rozlétly.

Starý dílenský mistr a několik dělníků vniklo dovnitř. Nesli zbraně.

Z oken opětovali palbu, která hned nato utichla.

„To byli nasazení dělníci,“ řekl dílenský mistr ztěžka. „Uprchli

z táborů a zabili dozorce. Musíte pryč, paní Willfriedová…“

„Ne.“

„Zabijou vás! Všechny nás zabijou!“

„Já nikam nepůjdu,“ křičela Verenina matka. „Já jsem se tady na-

rodila! Já jsem nebyla nacistka! Já nemám před Rusy strach!“

V tom okamžiku zase spustila palba a rozbitým oknem vletěla do-

vnitř hořící pochodeň. Pochodeň zapálila koberec a záclony. Dusivý

dým naplnil místnost. Starý dílenský mistr odvlekl matku ven z míst-

nosti, paže jí bezmocně visely a jen vyrážela nesouvislá slova.

O dvě hodiny později, v hluboké tmě, seděla Verena vedle svého

bratra na voze krytém plachtou, na kterém bylo naloženo několik kufrů.

Na kozlíku seděl starý dílenský mistr a matka. Jeli směrem na západ, za

kanonády těžkých děl, vůz mezi tisícem vozů nekonečné řady

uprchlíků. Když se Verena otočila, viděla hlavní budovu „Hornoslezské

dřevařské společnosti“ v ohni. Verena se často otáčela a její matka jí

říkala: „Nikdy nezapomeň, co teď vidíš, mé dítě.“

„Ne, mami.“

„Lidé, kteří zapálili náš dům, nejsou zlí. My jsme byli zlí. My jsme

je odvlekli z jejich domovů a celá léta jsme je vykořisťovali.“

„Ano, mami.“

„Teď se nám za to mstí. My jsme začali tuto válku a přepadli jejich

země. Ne obráceně! Proto teď jedeme nocí, proto teď mrzneme, proto

máme strach. Nikdo nesmí přepadat jiný národ. Nikdo nesmí začínat

válku. Na to nikdy nezapomeň!“

„Ne, mami.“

( 279 )

„Ty taky ne, Otto, na to nikdy nesmíš zapomenout.“

Chlapec neodpovídal. Spal.

„A ruští vojáci, kteří teď přicházejí, ti nepřicházejí dobrovolně. Ne-

pochodují ze své vůle z Mongolska a ze Sibiře a z Kavkazu až do

Slezska. Přišli, protože jsme přepadli jejich zemi. Kdo je přepaden, ten

se musí bránit!“

„Drž hubu, ty komunistická svině!“ zařvala stařena, která se vlekla

podle vozu a přidržovala se rukou postranice.

„Ano,“ řekl starý mistr, „bude lepší, když tak nebudete mluvit, paní

Willfriedová. Znáte přece lidi.“

Dílenský mistr Ziegler byl starý sociální demokrat, který znal matku

ještě jako mladou, krásnou ženu, v oné době, když se provdala za

Carla-Heinze.

Carl-Heinz Willfried se v nočních hodinách toho dne, 23. ledna

1945, nacházel už blízko Halle. Příštího dne se obrátil směrem k jihu,

do Bavorska. Verena se později dověděla, že si otec opatřil falešné

doklady. Vykazovaly Carl-Heinze Willfrieda jako lékaře, který má

uložit drahocenné léky pro „Alpskou pevnost“. Do Augsburgu dorazil

ve večerních hodinách 25. ledna, zdržel se jen krátce, aby si opatřil

benzín, a odjel pozdě večer směrem na Mnichov.

7

Verenina matka zemřela v jedné kůlně na kraji města Coburgu. Již

první den ráno na útěku měla horečku. Mlčela o tom a pokoušela se

zatajit zimnici, která jí otřásala. Jakmile se rozednilo, objevili se

hloubkoví letci. Ostřelovali proudy uprchlíků. Lidé a zvířata umírali,

mnozí křičeli ještě celé dlouhé hodiny. Ale nebylo nikoho, kdo by jim

mohl pomoci.

Sníh byl rudý krví. Ti, co zůstali naživu, se vlekli pěšky dál. Dospělí

nesli děti. A stále znovu hloubkoví letci. Uprchlíci se vrhali do příkopů,

do bláta, do kaluží krve, do ledu. Starý dílenský mistr strhl Verenu a

Ottu k sobě a položil se na ně, aby je chránil. Verenina matka ležela

vedle. Těžce dýchala a sotva popadala dech. Teď teprve všichni

poznali, že je nemocná.

„Musíme dál. Do příštího města. Tam bude nějaký lékař. Tam budou

léky. Musíte si lehnout do postele, paní Willfriedová,“ řekl starý mistr,

když bylo po náletu a ti, co přežili, se zase vlekli dál.

V příštím městě nebyl ani lékař ani žádná postel. Obyvatelé zavírali

před uprchlíky dveře a okna. Někteří vyhodili chleba na ulici. Vereně se

podařilo jeden bochník zachytit. Nějaká žena ji udeřila do tváře. Verena

( 280 )

upustila bochník. Zena ji tloukla pěstí. Verena si držela krvácející nos a

zavřela pálící oči. Když je opět otevřela, žena s bochníkem utíkala pryč.

Ani v příštím městě nebyl lékař, nebylo tam ani místo pro ně. Matka

byla v deliriu. Už nikoho nepoznávala. Starý mistr dal jednomu

sedlákovi zlaté hodinky a pět tisíc říšských marek — všechno, co měl.

Za to dostal ubohý malý vozík a stejně ubohou herku. Ale mohli jet jen

v noci, neboť přes den byli na obloze neustále letci. Verenina matka

celé dny blouznila v horečce.

Konečně přišli do blízkosti Coburgu. Kůlna jim poskytla úkryt. Tady

měly děti zůstat u nemocné matky. Mistr se vydal hledat něco k jídlu a

lékaře.

Taky Verena chtěla zkusit vyžebrat trochu jídla. Nechala Ottu

u matky. Prosila o chleba na jednom selském dvoře, kde jí otevřel tlustý

sedlák s rudou tváří a obrovskou tělesnou silou.

„Pojď do kuchyně.“

Muž zavřel dveře a strhl z ní kabát a blůzu.

„Tloukl mě, až už jsem se nemohla bránit. Pak se mnou udělal, co

chtěl,“ vypráví Verena. „A pak mě vyhodil a křičel: ,Tady se chleba

nerozdává! Zmiz odtud!’ To byl první muž v mém životě. Nebylo mi

tehdy ještě osmnáct let. Když jsem se vrátila do kůlny, byla matka

mrtvá.“

8

Teprve když plačící Verena seděla vedle své mrtvé matky, vrátil se

dílenský mistr.

Přinesl mrkev, chleba, brambory. Nalezl lékaře, který slíbil, že

přijde.

Lékař přišel za tři hodiny.

Poslední slova, která Verenina matka řekla, byla: „Měli jsme zů-

stat.“

Pochovali Edithu Marii Magdalenu Willfriedovou, rozenou

Elkensovou. Neměli žádné nářadí, aby mohli vykopat hrob. Navrstvili

holýma rukama přes mrtvou sníh. Bylo dost sněhu v únoru 1945, dost

sněhu pro mnoho mrtvých.

Pro Němce, Rusy, Američany, Angličany, Poláky, Belgičany, Fran-

couze, Holanďany Jugoslávce, Italy a lidi mnoha jiných zemí. Starý

mistr dovezl na malém voze Verenu a jejího bratra až do Frankfurtu nad

Mohanem. Byl to chytrý, starý muž, užíval jen lesní cesty a vedlejší

( 281 )

stezky, nikdy se nevydal po beznadějně ucpané hlavní silnici, a kradl

jídlo pro děti a pro sebe.

„Ale vždycky nechal nejdřív najíst nás,“ vypráví Verena. „Snědl, až

co zbylo. A nikdy toho nezbylo moc.“

Ve Frankfurtu byl před městem velký tábor. Tady žili až do jara roku

1946.

9

Vereně teď bylo osmnáct let, byla hezká a chodila v hadrech, měla

modravě černé vlasy, žhavé černé oči a tragickou tvář. Jeden z ame-

rických dozorců, kteří hlídali tábor se do ní zamiloval. „Jmenoval se

Jack Collins a pocházel z Oklahomy,“ vypráví Verena. Jack byl druhý

muž v jejím životě. Nesliboval jí jen chleba, on ho taky přinášel,

nádherný bílý chléb, upečený z nejjemnější mouky.

Jack Collins přinášel i „K-Rations“, do kartónů zabalené vojenské

příděly, ke kterým vedle základních potravin patřily taky čokoláda,

žvýkačka a vždy po dvou prezervativech. První ochranné prostředky,

které Verena ve svém životě viděla, užíval Jack, aby mu kalhoty nad

vysokými šněrovacími botami lépe padly. Odstřihával proto prezerva-

tlvům vršek, sroloval je a napjal je pak jako podvazky přes látku kalhot.

Později se Verena dověděla, že to je sice v armádě zvykem, ale že to

není vlastní určení těchto malých, do staniolu zabalených věciček.

Jack byl nezkušený, i když dojemný milenec. Prohřešoval se kvůli

Vereně proti mnohým předpisům, byl nakonec degradován a řekl na to

jen: „I don’t care a shit about my stripes! All I care about in this god-

dammed world is you, honey!“ Jack Collins, kdysi desátník, nyní už jen

Private First Class, se staral o Verenu, Ottu a o starého mistra. To

všechno dělal v době takzvané „non-fraternization“, tedy nedovoleně.

Zima přešla. Jack nakonec opatřil Vereně i místo prodavačky

v obrovském americkém „PX“, v luxusním obchodním domě, ve

kterém se dalo — pokud byl člověk Američan — všechno koupit, od

paličkované noční košile přes Chanel č. 5 až po nejjemnější silonky, od

zmrazeného masa a zeleniny po cigarety, švýcarské hodinky, skotskou

whisky a francouzské šaty.

Bylo to těžké umístit Verenu v „PX“, neboť měla potíže s americkou

angličtinou a mluvila k nekonečnému obveselení všech „G. I.“ špatně a

s mnoha chybně akcentovanými výrazy. Ještě obtížnější to bylo proto,

že se mnoha Američankám, které tu nakupovaly, zdála příliš krásná.

Jack to přesto dokázal.

( 282 )

Jack také dokázal, aby Verena, Otto a věrný starý mistr mohli opustit

tábor a mohli se nastěhovat do bytu v jižní části Frankfurtu. Jack

obstaral kolo, na kterém mohla Verena každé ráno jezdit do práce, Jack

obstaral uhlí, nábytek, Jack obstaral všechno.

V dubnu 1946 zemřel starý mistr, v srdci města, při přecházení

Císařské ulice, padl mrtev. Mozková mrtvice.

V roce 1949 už bylo možné, aby se američtí vojáci ženili s němec-

kými děvčaty — samozřejmě teprve po nanejvýš svědomitém přezkou-

mání dotyčné „slečny“. Jack Collins okamžitě podal odpovídající žá-

dost. Protože měl Verenu upřímně rád.

Ona ho ráda neměla, ale chtěla pryč z Německa. Jen pryč, pryč,

pryč!

Jackova žádost prošla hodně místy mezi Frankfurtem a Washing-

tonem a přes všechno vyptávání se Jack nikam nedostal. Byl to prostý,

upřímný chlapec, ne příliš inteligentní, ale neobyčejně hodný.

V dopisech svým rodičům psal „about his little sweetheart.“ Jeho

otec byl farmář. Jack ho ukázal Vereně na fotografiích, ukázal jí matku,

tři malé sourozence, dvůr, les za polnostmi, a zpíval při kytaře „Oh,

what a beautiful morning!“

Koncem roku 1949 se dověděli, že mají dobré vyhlídky, „to get their

papers okayed by the middle of 1950“. V létě byla jednotka, ke které

Jack Collins patřil, z jednoho dne na druhý přeložena jinam. Obrovské

transportéry vozily vojáky do Koreje. Tam vypukla nová válka.

29. června 1950 odletěl Jack globemasterem z „Rhein-Main-Air-

Base“. Na pojízdných schodech se ještě jednou otočil, svůj duffle-bag

přes rameno, a zavolal na Verenu: „Don’t cry, baby, I’ll be back in no

time at all!“

V tom se ostatně Jack Collins mýlil. Padl 13. listopadu. Zprávu

o jeho smrti dostala Verena teprve v polovině prosince. Ministerstvo

války vyrozumělo jen jeho rodiče. Ti informovali Verenu. Napsali, že

they were so sorry for her.

10

Následovala pak doba, kdy bylo možné vidět Verenu každou noc

v různých amerických klubech ve Frankfurtu. Flirtovala. Tancovala.

„V této době jsem si navykla pít,“ říká Verena. Často byla tak opilá, že

ji museli domů odvézt. Volila si libovolné přátele a odhazovala je, když

jich měla dost. To se stávalo většinou velmi rychle.

( 283 )

Jak je známo, tento způsob, kdy se s muži zachází takto nezávazně,

je obzvlášť dráždí. Verena byla brzo pojmem pro celou frankfurtskou

garnizónu. Ucházeli se o ni vysocí důstojníci. Nechala se obdarovávat,

chodila s nimi do společnosti, dala se líbat a chodila s nimi do postele

— ne příliš často.

„To se nemá dělat příliš často,“ prohlásila tehdy jedné přítelkyni.

„Musíš se dělat vzácnou. Jinak tě mají brzy dost.“

Mně vyprávěla onoho odpoledne, když mi prozradila historii svého

života: „Jack byl mrtev. Nikdy jsem ho neměla opravdu ráda, ale byl ke

mně hodný a já jsem si namluvila, že se ho naučím mít ráda. Tím to

skončilo. Teď jsem si namluvila, že všechny lásky, ty současné a ty,

které teprve měly přijít, musí skončit špatně. Tehdy jsem si umínila, že

už nikdy nebudu nikoho milovat. Už nikdy!“

Co si umínila, to taky dodržela — málem tři roky. Zatím už si na le-

dacos zvykla a ledacos zažila. Kouřila a pila příliš mnoho, ale nevadilo

jí to. Ostatně byla — zvlášť vůči americkým ženám — velmi opatrná.

Nesměla dát příčinu k žárlivosti nebo stížnosti. Se ženatými muži si ze

zásady nic nezačínala. V práci projevovala nevyčerpatelnou zdvořilost,

ale i stejnou nepřístupnost vůči pěkným poručíkům a šarmantním

plukovníkům. Nikdy v „PX“ nepřijímala dárky. Věděla proč. Každá

německá prodavačka obchodního domu byla každý večer prohledána až

do naha od příslušnic Women Auxiliary Corps, ženského pomocného

sboru, zda z tohoto ráje nic neukradla.

„You are fired!“

To byla věta kterou Verena slyšela stokrát, když „WAC“ u někte-

rého děvčete objevila pár silonek nebo tabulku čokolády.

Verena nechtěla být propuštěna. Nikdy taky nekradla. Vykonávala

svou práci a živila sebe a svého bratra, jak to jen šlo. Šlo to ostatně

docela dobře, neboť dostávala od mužů spoustu dárků — po službě.

Přesto se Otto Willfried pokoušel o černý obchod — dlouhou dobu

úspěšně. Co dělal a jak to dělal, s čím obchodoval a s kým, to nemusím

popisovat. Každý, komu tehdy bylo dvacet nebo víc, o tom ví všechno.

A ti, kterým tehdy ještě nebylo dvacet, to nepotřebují vědět.

Nechtěl bych nikoho nudit nebo svádět svou knihou na šikmou

plochu.

Přihlouplý, neduživý Otto vydělával v letech 1950 až 1953 mnoho-

násobek toho, co vydělávala jeho sestra za svou devítihodinovou pra-

covní dobu. Pronajímal velký byt v Bockenhausener Landstrasse. Jeho

„divoké“ večírky byly proslulé. Měl hodně přítelkyň a hodně peněz.

( 284 )

12. dubna 1953 ho zatkla CID, americká kriminálka. Skupina agentů

pod vedením jistého Roberta Stevense už dlouho pozorovala bandu,

kterou Otto vedl.

Nyní zasáhla.

Všichni členové bandy, kteří provozovali černý obchod, byli posta-

veni před soud. Hlavním svědkem obžaloby v tomto procesu byl Mr.

Robert Stevens.

11

Mr. Stevens, hlavní svědek obžaloby proti bandě, mluvil tak plynně

německy, že by se mohlo předpokládat, že je německým emigrantem.

Mluvil ale stejně plynně francouzsky, italsky a španělsky. Byl ve všem

protikladem dobromyslného a omezeného Jacka Collinse. Vypadal

skvěle. Byl kultivovaný a světaznalý a uměl zacházet se ženami.

A on dokázal, aby Verena ještě jednou změnila svůj názor na lásku a

na muže.

Mr. Stevens se stal „her boy-friend“. V této funkci taky uměl mno-

hem lépe učinit ženu šťastnou než neobratný, neohrabaný a dojemný

Jack, který padl v Koreji.

I Mr. Stevens mluvil o svatbě.

Kupoval Vereně šaty, šperky, směla řídit jeho chevrolet. Nejvíc, co

pro ni udělal, bylo to, že nechal před procesem zmizet jistá akta, která

velmi přitěžovala jejímu bratrovi, takže sice dvanáct členů jeho bandy

bylo odsouzeno k nejvyšším trestům, ale Otto Willfried byl propuštěn.

Mr. Stevens byl čestný muž. Řekl: „Jsem ve Státech ženat. Už jsem

podal žádost o rozvod. Bude to přirozeně nějakou dobu trvat.“

Přirozeně to trvalo nějakou dobu.

Trvalo to téměř dva roky. Verena nebyla v této době nešťastná, ne-

boť Mr. Stevens ji vodil do společnosti, hýčkal ji a ona byla jednou

z nejelegantnějších žen města, které mnohé jiné velmi záviděly.

Mr. Stevens říkal často, že ji miluje, a stejně často to i dokazoval.

V každém případě objevila Verena to, co považovala za lásku, teprve

u něho.

V druhém roce jejich známosti Verena zjistila, že je těhotná.

Mr. Stevens vášnivě hovořil o dětech („I want kids from you,

sweetheart, lots and lots of kids!“). Protože v té době prohlásil, že

rozvod pokročil do takového stadia, že rozhodnutí musí padnout

v nejbližších týdnech, zamlčela mu svůj stav a předsevzala si, že ho tím

překvapí po rozvodu.

( 285 )

Uplynul měsíc. Tři měsíce uplynuly. Rozvod stále ještě nenabýval

platnosti. Tak řekla Verena Mr. Stevensovi, že čeká dítě. Vyděsil se a

ona ho utěšovala: „Vzít si to už nemůžu dát — ale i kdyby to mělo trvat

deset let, než tě rozvedou, budu tě stále milovat a vždycky budu

šťastná, že máme spolu dítě. Ty taky?“

„Já? A jak, miláčku,“ řekl Mr. Stevens. „A jak!“

Příštího dne opustil Frankfurt.

Verena myslela, že ho poslali na nějakou neodkladnou cestu. Když

se ani po týdnu nevrátil, šla k jeho posádce. Tam se dověděla od jed-

noho muže, který rovněž mluvil plynně německy, že Mr. Stevens byl

přeložen a že už se do Frankfurtu nevrátí.

„Mohu dostat jeho adresu?“

„Lituji. Jeho poslání je top secret.“

„Ale já s ním čekám dítě!“

„To je mi velice líto, Miss Willfried.“

„Nemohla bych tu pro něho nechat dopis, abyste mu ho doručil?

Chci přece jen, aby dostal ten dopis, nechci vědět, kde se zdržuje.“

„To samozřejmě můžete.“

Miss Willfried nechala u tohoto přívětivého pána během dalších

dvou měsíců víc než dvacet dopisů. Na žádný z těchto dopisů nedostala

odpověď, i když ji ten laskavý pán (své jméno jí nikdy neřekl a oslo-

vovali ho jen Harry) ujišťoval, že každý jednotlivý dopis doručil.

„Ale on přece musí odpovědět! Ví přece, v jaké jsem situaci! Proč

krčíte rameny?“

„Miss Willfried, já jsem znal Mr. Stevense jen nanejvýš zběžně. My

se tu všichni známe jen velmi zběžně. Neustále jsme střídáni. To je

pochopitelné při povolání, jako je naše, že ano?“

„Pochopitelné jistě…“

„Nemáme a nesmíme mít žádný kontakt s německým obyvatelstvem.

Mr. Stevens jednal… hm… proti instrukcím (řekl ,regulations’). Obávám

se — aniž bych cokoliv podnikal, to vám slibuji —, že se ani v procesu

s vaším bratrem nezachoval tak docela korektně!“

„A jeho adresa v Americe? Adresa jeho ženy? Kdybych jí napsala…

Rozvádějí se přece…“

„Skutečně?“

„Co tím chcete říct?“

„Nic, nic. Prosím vás, nerozčilujte se! Ve vašem stavu! I když je mi

to velice líto, nemohu vám ovšem dát adresu jeho ženy.“

„Proč ne?“

„Protože pak byste znala jeho pravé jméno.“

„Ale já znám jeho pravé jméno! Jmenuje se Robert Stevens!“

( 286 )

„Miss Willfried! Nebuďte tak naivní! Muž od CID nemůže přece

nikdy pracovat pod svým pravým jménem, jinak by dlouho nežil. To

přece musíte chápat.“

To samozřejmě Verena chápala.

Poděkovala laskavému pánovi a řekla, že už nikdy nepřijde a nebude

ho obtěžovat.

Na cestě ke dveřím potkala jednu velmi hezkou blondýnku. Slyšela

ještě, jak tato dívka říká: „Teď je to sedm měsíců! Nepovídejte mi

proboha, že pořád ještě neodpověděl!“

Člověk chápe, říká Verena, že toto všechno bylo tomu milému pá-

novi jménem Harry mimořádně trapné.

12

Porod jejího dítěte byl těžký. Verena měla zpočátku ještě dost peněz,

aby ležela v první třídě, protože prodala šperky a různé dárky

Mr. Stevense. Ještě jí něco zbylo. Když přišel její čas, zjistili lékaři, že

císařský řez je nevyhnutelný. Po operaci dostala Verena otravu krve.

Celé dny se vznášela mezi životem a smrtí.

Lékaři nakonec prohlásili, že je jen jediný prostředek, který by ji

mohl zachránit: penicilin.

A musel to být americký penicilin, neboť německý se dal sehnat jen

v malém množství a navíc ještě nebyl vyzkoušen. Americkým

preparátem se léčilo načerno a byl velmi drahý. Verena zavolala jed-

noho kožešníka ke svému lůžku, aby mu prodala své kožichy.

Obchodník si vyžádal čas na rozmyšlenou. Přišel dvakrát znovu. Byl

to chytrý muž a řekl si, že žena se čtyřicítkou horečky nebude dlouho

schopna smlouvat. Skutečně, Verena prodala své kožichy hluboko pod

cenou.

Americký penicilin jí zachránil život. Ostatně musela nyní do ne-

mocničního sálu třetí třídy, protože už neměla žádné peníze.

Na vedlejší posteli, vyprávěla Verena, ležela prostá dívka z venkova,

která stále znovu opakovala, když jí začaly bolesti: „Pane Bože na

nebesích, tolik utrpení pro trochu radosti!“

Když byla Verena konečně propuštěna, varovali ji lékaři, že by

s největší pravděpodobností mohla při dalším porodu přijít o život.

Svému dítěti, malému děvčátku, dala jméno Evelyna…

Trvalo to dlouho, než se Verena zotavila. Ale netrvalo dlouho a byla

bez peněz. Evelynu nosila přes den do dětského útulku, aby mohla jít

( 287 )

pracovat — nejdřív jako sekretářka jedné pojišťovny. Večer na-

vštěvovala kursy stenografie a psaní na stroji.

Touto dobou — uprostřed roku 1956 — se podařilo Carlu-Heinzovi

Willfriedovi, jejímu otci, přes Červený kříž zjistit, kde Verena a Otto

jsou. On sám skončil v Pasově, dostal už také velkou část takzvaného

„vyrovnání škod“ za ztracený majetek na východě, který se nalézal za

hranicí Odra-Nisa, a otevřel si dobře prosperující, i když nijak velký

obchod se dřevem. Pozval své děti, aby k němu přišly. Už se taky

dověděl o smrti své ženy. Napsal, že jím to hluboce otřáslo.

Verena odmítla sejít se znovu s otcem. Otto jel sám do Pasova a

vyřídil toto její odmítnutí. Carl-Heinz Willfried byl, jak prohlásil,

hluboce raněn postojem své dcery, pro kterou, jak řekl, tolik učinil.

„Verena myslí, že jsi zavinil matčinu smrt,“ řekl bledý, neduživý

syn.

„Nesmysl!“ rozčilil se bledý, neduživý otec. „Pokouším se jí to celá

léta vymluvit. Marně. Je to její utkvělá představa.“

„Co?“

„Žes nás nechal na holičkách. Že bychom se autem zachránili

všichni. Tys vzal roha…“

„Nevzal jsem roha! Vyprošuji si tento výraz!“

„To říká Verena, ne já!“

„Musel jsem co nejrychleji převézt do bezpečí nejdůležitější věci.

Prostě jsem musel pryč, Otto! Copak to nechápeš?“

„Samozřejmě že to chápu,“ odpověděl klidně Otto. A právě tak

klidně pokračoval: „Já jsem tehdy matku, když ještě byl čas, pořád

prosil, abychom šli. Ale ona nechtěla!“

„No prosím, teď to sám říkáš! Ona nechtěla!“

„Nechtěla, až doposledka ne. Starý mistr Ziegler ji musel násilím

odvléct. Víš, jaká byla její poslední slova?“

Otto je zopakoval.

„To je jí podobné,“ řekl otec a zamyšleně přikývl. „Ano, opravdu,

Otto, to je jí podobné. Drobná žena, ta nejlepší, jakou si člověk může

přát. Ale tvrdohlavá a neopatrná. Podívejte se na mě. Co by ze mě bylo,

kdybych byl taky tak neopatrný?“

Otec přijal Ottu do firmy. Otto zůstal v Pasově. Verena dodržela

svou přísahu, že svého otce nikdy nenavštíví, že mu nenapíše a nikdy

mu neodpustí.

„Ještě žije,“ vypráví. „Je starý, ale velmi zdatný. Jeho obchod dobře

prospívá.“

„A tys ho opravdu už nikdy neviděla?“

„Nikdy.“

( 288 )

13

16 hodin 45 minut.

Už tak tři čtvrti hodiny se šťourá Tchoř v Tacitovi, jak předpoklá-

dám. Ležím vedle Vereny na široké posteli. Svíčky dohořely, zhasly.

Jen červené světlo elektrických kamen osvětluje místnost. Stále ještě

prší. Verena se narovná a zamáčkne cigaretu.

„To byl můj život,“ řekne. „Teď ho znáš, jako já tvůj.“

Sedí přede mnou, nohy přitažené k tělu. V místnosti je teplo. Hladím

jí nohy, lýtka.

Řeknu: „Jednou jsem se tě zeptal, jestli jsi měla ráda Evelynina otce.

Odpověděla jsi, že ano.“

„Taky jsem ho měla ráda, bohužel.“

„Máš ho ještě ráda?“

„Už dávno ne. Když zavřu oči, tak už si ho ani neumím představit.“

„Byla jsi dlouho sekretářkou?“

„Vystřídala jsem hodně míst, víš. Většinou jsem musela zase brzy

pryč.“

„Proč?“

„Kolegyně intrikovaly proti mně.“

„Byla jsi pro ně příliš hezká.“

„Možná. Hned vždycky tvrdily, že mám něco se šéfem. Bylo to pro

mě velmi těžké v té době. Já jsem přece nic pořádného neuměla! Zku-

sila jsem to v jednom daňovém úřadě, v zásilkovém domě, přijímala

jsem zakázky v jednom obchodu s nábytkem — všechno to bylo k ni-

čemu. Bylo to stále těžší. Měla jsem už staré a nemoderní šaty. Nové

jsem si koupit nemohla. Musela jsem s Evelynou opustit byt, protože

jsem nebyla schopna zaplatit nájem. Pronajala jsem si menší. Z toho

jsem se taky musela brzy vystěhovat. Nakonec jsem bydlela v takové

hrozné díře přímo u nádraží.“

„A tvůj otec?“

„Ten mi čas od času posílal peníze. Nechci ze sebe dělat žádnou

hrdinku, věř mi to, Olivere! Ale já jsem mu ty peníze vždycky poslala

zpátky. Nemohla jsem zapomenout jak zemřela matka. Ještě dnes na to

nemůžu zapomenout!“

Zase se položí vedle mě a držíme se za ruce a dlouho mlčíme.

Pak řekne: „Na ulici jsem nešla nikdy. Seznámila jsem se s několika

muži, samozřejmě. Nechala jsem se od nich pozvat. Když zjistili,

v jakých žiju podmínkách, hned zase rychle zmizeli.“

„Taky když zjistili, že máš dítě.“

„Samozřejmě. A pak… víš… Ne, já myslím, že to nedokážu říct.“

( 289 )

„Řekni to.“

„Ne, že to nechci říct, myslím tím, že to nedokážu správně vyjádřit.

Muži…“

„Co je s nimi?“

„Tak rychle poznají, když hraješ divadlo, když jim předstíráš vášeň

nebo lásku…“

„Vy taky! Vy to máte ještě snadnější. Vy to můžete poznat dokonce

mnohem rychleji!“ Něco mě napadne. „A tvůj muž?“

„To už jsem ti přece řekla. Toho jsem potkala ten večer, když jsem

se chtěla s Evelynou zabít. Když jsem byla v koncích. Evelyna mu

vběhla pod vůz a…“

„To nemyslím.“

„Co tedy?“

„Ty přece svého muže nemáš ráda?“ „Ne.“

„A on to nepozná? Právě on nic nepozná?“

„Samozřejmě že to pozná. Už mi to taky řekl.“

„A?“

„Říká, že mu to nevadí. Miluje mě, to mu stačí. Říká, že se mě nikdy

nemíní vzdát.“ Mluví čím dál hlasitěji. „Co se v něm skutečně děje, to

nevím. Nevím, jestli mi zítra nevyčte Enrica nebo tebe nebo některého

jiného muže a nevyhodí mě. Ale řekni mi jedno, Olivere, řekni mi

jedno: dokážeš pochopit, že už teď nikdy nechci bydlet v díře u nádraží,

nemít nic k jídlu a pít s odpornými chlapy sekt a nechat se od nich

ohmatávat? Chápeš teď, že už nikdy nechci být chudá, už nikdy, už

nikdy?“

„Chápu to.“

„Ty jsi velkolepý.“

„Vůbec nejsem velkolepý. Ale ty jsi rozbila desku.“

„To už mě teď mrzí.“

„To neříkej!“

„Když to tak jde? My dva si přece vždycky chceme říkat pravdu,

ne?“

„Uschovám si ty střepy.“

„Hloupý chlapečku.“

„Jednoho dne ti ukážu!“

„Nezačínej zase, prosím tě! To druhé bylo tak pěkné… Takové, jako

ještě s nikým…“

„Ani s Mr. Stevensem?“

„Proč se ptáš?“

„Protože je otcem Evelyny. Žárlím na něho.“

( 290 )

„To nemusíš. Říkám ti přece, že už ani nevím, jak vypadal. A… a ani

už nevím, jaké to s ním bylo.“

„Ale…“

Položí mi ruku na mou ruku. „Je pozdě. Musíme jít. Máme tak málo

času, miláčku, tak málo času.“

Políbíme se.

So little time.

14

Už je úplná tma, když opouštím malý domek na spadnutí. Verena

pečlivě zamkne. Přes velkou louku jdeme k mému autu. Zatímco je-

deme po dálnici, ještě mě něco napadne: „Vyprávěla jsi mi ale přece

jednou, že tvůj muž opatřil tvému bratrovi směnárnu ve Frankfurtu na

nádraží?“

„To je taky pravda. Před rokem vzal Otto peníze z pokladny v otcově

továrně. Otec ho vyhodil. Otto přišel ke mně a prosil. Tak to dělával

dřív taky. Můj muž mu pomohl. Můj muž pomáhá mnoha lidem.“

„To je od něho přece pěkné!“

„Nedělá to pro ty lidi.“

„Ale?“

„Kvůli mně.“

„Abys ho jednou začala mít ráda?“

„Ano.“

„A budeš ho mít jednou ráda?“

Zavrtí hlavou. Stěrače tlučou a déšť bubnuje na okna a na střechu.

U benzínové pumpy vystoupím a požádám, aby nám zavolali taxi. Pak

se vrátím k Vereně.

„Pozítří je čtvrtek. To mám celé odpoledne volno. Uvidíme se v půl

třetí?“

„Ano, Olivere, ano!“ přikývne.

A pak se díváme do tmy a do deště a sledujeme auta, která projíždějí

kolem nás po mokré dálnici.

Taxi přijíždí.

„Nenech si zastavit přímo před domem, Vereno.“

„Ne.“

„Mám tě rád.“

„Dobrou noc.“

„Mám tě rád.“

„Dojeď v pořádku domů.“

( 291 )

„Mám tě rád.“

„Zůstaň sedět, přejdu sama. Nechci, aby tě šofér uviděl.“

Odchází.

Taxi odjíždí. Jeho červená koncová světla zmizí v příštím ohybu.

Vrátím se vozem až k vjezdu na dálnici a vydám se na cestu domů

do internátu. Quellenhof je prázdný, když dorazím. Všichni jsou ještě

u jídla.

Cestou do svého pokoje potkám pana Hertericha.

„Bohudíky, že přicházíte včas. Doktor Haberle volal kolem čtvrté.“

„A?“

„Já… řekl jsem mu, že máte průjem a že ležíte v posteli.“

„Okay. Můžu snad pro vás něco udělat?“

„Ne, děkuji…“ Poklepává na dřevo a zoufale se usmívá. „Momen-

tálně bohudíky jakžtakž s chlapci vycházím.“

„Vidíte! Já jsem vám to říkal.“

„Ale co se stane, až pan ředitel nebo některý učitel zjistí, že tak často

mizíte?“

„Nikdo si ničeho nevšimne.“

„A když přece?“

„Tak vyletím.“

„To je vám tak jedno?“

„Vůbec ne! Proto to budeme dělat šikovně, pane Herterichu. Nechte

to všechno na mně. Já pomůžu vám, vy pomůžete mně. Slibuji, že budu

zdrhat hlavně už jen ve čtvrtek a v sobotu. To totiž smím.“

Přikývne ulehčeně a řekne tiše: „Nechci být dotěrný, ale ona je jistě

velmi krásná.“

„Ano.“

„Moje žena byla taky velmi krásná, pane Mansfelde. Tak krásná, že

se člověku hrnuly slzy do očí, když ji spatřil.“

„Co se s ní stalo?“

„Podváděla mě a dala se rozvést. Nikdy jsem jí nemohl nic poskyt-

nout. Krásným ženám se musí něco nabídnout, že ano?“

„Asi,“ řeknu a myslím na Manfreda Lorda.

Ve svém pokoji si sednu na postel a myslím na sebe. Co já můžu

Vereně nabídnout?

Nic. Vůbec nic.

Něco mě píchne do žeber.

Sáhnu do kapsy a vytáhnu pět kusů gramofonové desky. Na nočním

stolku je složím dohromady.

( 292 )

LOVE IS JUST A WORD

FROM THE ORIGINAL SOUNDTRACK OF

„AIMEZ-VOUS BRAHMS?“

Sedím a civím na rozlámanou desku. „Láska je jen slovo.“ Déšť

bubnuje do oken. Jen má noční lampa svítí. Pak zaslechnu hluk. Při-

cházejí první kluci od jídla. Rychle vezmu starou obálku a strčím kusy

desky do ní. Obálku schovám do nočního stolku. Pak se položím na

postel, zkřížím ruce pod hlavou a koukám se do stropu. Říká, že už si

nevzpomíná ani na jeho tvář. Ale je otcem jejího dítěte! A jednou taky

řekla, že v životě milovala jen dva lidi: Evelynu a Evelynina otce…

15

Letos v listopadu jsou protivné vichřice a hodně prší. Každé čtvr-

teční odpoledne a každé sobotní odpoledne se setkávám s Věřenou

v „našem“ domku.

Pokaždé vypadá zchátraleji a chmurněji. Louka je jedinou blátivou

louží, část plotu zničil vítr, zábradlí u vchodu do domku už taky vzalo

za své. A červotoči horlivě vrtají ve zdech. Ale elektrická kamna

udržují příjemné teplo v místnosti, kde se milujeme.

Každý přinášíme vždycky nějaký malý dárek. Dýmku. Parfém. Za-

palovač. Rtěnku. Knížku. Nesmím dávat Vereně žádné velké dárky, aby

nebyly u ní doma nápadné a abych je taky mohl zaplatit. Od té doby, co

mám na krku směnky, musím šetřit. Někdy přijdu dřív já, někdy

Verena. Většinou Verena. Kdo přijde dřív, vyvětrá, zapne kamna a

připraví postel. Taky si vaříme čaj. Alkohol nepijeme nikdy. Verena

říká, že chce být úplně střízlivá, když jsme spolu. To chci já taky.

Ještě přijde čas, kdy budeme mít oba jen jedno přání: opít se. (Ale

teprve později — samozřejmě nestačím psát tak rychle, jak žijeme.)

Manfred Lord je stále ještě zaměstnán svým výškovým domem

v Hannoveru. Navíc převzal i financování dvou set rodinných domků na

okraji Brém. Zřejmě nad námi přece jen bdíš, milý Bože!

Pokaždé, když se pomilujeme, vyprávíme si ještě něco ze svého

života.

Je stále chladněji a stmívá se stále časněji. Padají mlhy. Všechny

stromy jsou teď docela holé. Brzy už bude prosinec.

Mlha, déšť, jeho bubnování na střechu domku, bzučení topného tě-

lesa, naše objetí, naše rozhovory — to všechno jsem ještě nikdy nezažil,

to jsem neznal. Verena říká, že ona taky ne. Než jsem ji potkal,

( 293 )

vycházel jsem vždycky z toho, že všichni lidé lžou. Vereně věřím i to

nejnepravděpodobnější! Není nic, co by vyprávěla, abych si pomyslil:

Teď lže. Řekl jsem jí to. Odpověděla: „Přece jsme se dohodli, že se

nebudeme navzájem obelhávat.“

Ještě jednou jsem jí zakázal, aby mi psala. Když se nevidíme, pro-

tože nemá čas nebo nemůže pryč z domu, tak si telefonujeme jako dřív.

Sedávám v kanceláři garáží paní Liebetreuové, čekám na telefon od

Vereny a zatím píšu „náš příběh.“

„To ale musí být velká láska,“ říká paní Liebetreuová.

Já neříkám nic.

Možná má taky magnetofon? Možná zná pana Lea? Ne! Ne! To jí

křivdím. Láska je něco, po čem všichni touží, nejchudší, nejchytřejší,

nejhloupější, nejbohatší, nejmocnější, nejubožejší, nejmladší, nejstarší,

i paní Liebetreuová.

Geraldině se daří lépe, jak se proslýchá, ale ještě zdaleka ne dobře.

Leží v sádrovém obvazu od krku až na břicho. Ještě stále ji nesmí nikdo

navštěvovat. Poslal jsem jí květiny a nic neříkající dopis a dostal jsem

tuto odpověď:

Můj nejdražší!

Můžu psát jen velmi krátce — kvůli obvazu. Děkuji Ti za květiny!

Schovám si je, i když už budou suché, na celý život. Do vánoc se budu

smět, říká doktor, přestěhovat do bytu, který tu pronajala má matka.

O svátcích přijede otec z Cape Canaveral, Možná že se moji rodiče

usmíří. Vůbec se neodvažuji na to myslet. Usmíření — a Ty! Hned po

vánocích mě musíš navštívit. Modli se, ať mi páteř dobře sroste a ať

nemusím chodit tak hrozně zmrzačená jako ubožák Hansi. Doktoři,

kterým jsem řekla, že mám velkou lásku, mi řekli, že to mě zase úplně

uzdraví. Nebylo by to nádherné? Objímá Tě a něžně Tě líbá

mnohotisíckrát

Tvá Geraldina

Dopis jsem okamžitě spálil. Ale co bude po vánocích? Ach, je teprve

začátek prosince!

Vypěstoval jsem si zvyk odkládat všechna rozhodnutí, a když jsem

u Vereny, vůbec zapomínám, že nějaká rozhodnutí jsou.

16

Svíčky plápolají. Ležíme vedle sebe. Verena řekne znenadání:

„Nietzscheho nesnáším. Ty?“

( 294 )

„Je k blití.“

„Ale včera jsem našla jednu jeho báseň, ta se hodí na nás.“

„Pověz ji.“

Řekne v mém náručí: „Vrány krákající v houfech neuspořádaných

táhnou k městu: Vítr mlýn roztáčí, sníh už víří. Blaze tobě, domov kdo

máš.“

„To bych do něho vůbec neřekl!“

„Já taky ne.“

Docela tiše zaznívá hudba z rádia. AFN vysílá „Rapsodii v mod-

rém.“ Vždycky posloucháme jen AFN. Německé stanice nemá smysl

poslouchat, a Luxemburg nemůžeme přes den na tomhle přijímači

chytit.

„My ho máme, ne, Vereno? My máme domov!“

„Ano, miláčku!“

Střecha domku se začíná promáčet. Už nějaký čas musíme, když

prší, rozmísťovat po levném koberci mísy, protože od stropu kape.

„Já nemyslím tady ten domek.“

„Já vím, co myslíš.“

„Ty jsi můj domov. Ty jsi mé přístřeší.“

„A ty jsi to všechno pro mě.“

Pak se zase pomilujeme a déšť kape velkými kapkami do mís na

koberci, zimní vítr hučí kolem nás a rádio hraje „Rapsodii“…

17

„Posaď se, Olivere,“ řekne šéf. To je 6. prosince, večer v jeho pra-

covně s mnoha knihami, globusem, různými dětskými výtvory a dět-

skými kresbami na stěnách. Šéf kouří dýmku. Nabídne mi cigarety a

doutníky.

„Ne, děkuji.“

„Napiješ se se mnou vína?“

„Rád.“

Donese láhev starého Cháteau Neuf du Pape, výborně temperovanou,

a nalije dvě sklenice, posadí se, popíjí, dívá se na mě, jako vždycky

v sedě trochu předkloněn, to pro tu jeho výšku, štíhlý, klidný — no

prostě jako James Stewart. Samá noha samá ruka jako on. Nejdřív jsem

měl strach, když mě k sobě zavolal. Myslel jsem, že by to mohlo

souviset s Verenou, ale mýlil jsem se. Jde o něco docela jiného.

„Dá se to pít, tohle víno, ne?“ ptá se šéf.

„Ano pane doktore.“

( 295 )

Bafá ze své dýmky.

„Olivere, když jsi ke mně přišel, navrhl jsem ti, abychom si někdy

popovídali, vzpomínáš si?“

„Ano, pane doktore.“

„Je mi líto, že naše první rozmluva se nebude týkat tvých ale mých

problémů.“

„Mně padá kámen ze srdce.“

„Jak to?“

„No, pořád ještě raději uvítám diskusi o vašich problémech!“

„Ach tak!“ Usměje se. Pak zvážní. „Chci o tom hovořit s tebou,

protože jsi nejstarší v internátě a protože prostě jinak nikoho nemám.“

„Vaši učitelé?“

„Ty s tím nesmím zatěžovat. Taky ani nechci!“

„Tak ven s tím, pane doktore!“

„Co si myslíš o Südhausovi?“

„O Friedrichovi? Jo, to není snadný. Oběť své výchovy. Sám o sobě

není špatný! Ale když má za tátu takovýho nacistu, může ovšem jen

věřit…“

„No právě,“ řekne šéf.

„Právě co?“

„Určitě nechceš cigaretu?“

„Ne.“

„Nebo doutník? Jsou docela lehké!“ Vypadá přepadle. Že by byl

nemocný?

„Taky ne, děkuji, ne. Co je s Friedrichem?“

Šéf kreslí prsty neviditelné obrazce na desku stolu. „Udal mě,“

řekne.

„Komu?“

„Svému otci. Víš přece, je generálním prokurátorem.“

„Právě na takové místo patří.“

„Správně by patřil za mříže. Ale kde je právo? Pan doktor Südhaus

je nyní velké zvíře. S nejlepšími styky na všech úřadech. Tobě je jed-

nadvacet. Nemusím ti říkat, jak to u nás chodí.“

„Ne, to nemusíte, pane doktore. Co se vám vytýká?“

„Ze jsem zaměstnal pana doktora Freye.“

„Našeho učitele dějepisu?“

„Ano.“

„Ale toho přece mají všichni rádi!“

„Zřejmě ne všichni. Friedrich Südhaus ho rozhodně rád nemá.“

„Ach tak! To myslíte návštěvu koncentráku v Dachau!“

( 296 )

„Není to jen návštěva v Dachau. Je to celý způsob, jak vyučuje dě-

jepis. Televizní seriály. Knížky, které vám dává číst. To všechno do-

hromady Südhause velmi pobouřilo. Řekl jsi předtím docela správně, že

je produktem své výchovy. Nu, jako takový napsal svému otci.“

„Co?“

„Spoustu dopisů. Jak na mé škole jeden z mých učitelů vyučuje

dějepis, jak je německý národ vláčen bahnem, německá čest, německá

důstojnost, jak vám očkujeme komunistické a rozvratné myšlenky.“

„Ta svině! Myslím, že si přece jen vezmu jeden doutník, když do-

volíte.“

Zatímco si odřezávám špičku doutníku a zapaluji si, ptám se: „A

dál?“

„A dál?“ Šéf se smutně usmívá a hladí lýkového koníčka, kterého má

na stole a kterého mu asi darovalo některé dítě.

„Pan generální prokurátor Olaf Südhaus je mocný muž. Stěžoval si

u svých přátel na nejrůznějších úřadech.“

„Tomu nerozumím! Doktor Frey přece říká pravdu! Jaký dopisy

mohl ten starej nácek napsat? Na co si mohl stěžovat?“

„Na to, že doktor Frey říká pravdu,“ odpoví šéf, vyklepává si dýmku

a cpe si novou. „Pravda, Olivere, ta se musí rozšiřovat jen lstí, pokud se

vůbec chce prosadit. Doktor Frey ji nehlásal se lstí, ale s odvahou.“

„To už je dost smutné,“ řeknu, „že i vy už nazýváte odvahou, když

nám někdo říká pravdu o třetí říši a o té bandě zločinců!“

„Ujišťuji tě, že všechno, co říká doktor Frey, je mé mínění a že má

můj souhlas. Doktora Freye obdivuji a vážím si ho.“

„No a? Tak přece Südhause vyrazte! Vyrazil jste přece už jiné!“

„To bylo snadnější,“ řekne šéf a bafá z dýmky. „To šlo jen

o muchlování v lese a však už víš, o co.“

„A tady?“

„Tady jde o politiku.“

„To je horší?“

„Politika je to nejhorší, co existuje,“ řekne šéf. „Podívej se: Tenhle

pan generální prokurátor — máš úplnou pravdu, když říkáš, že Fried-

rich za to nemůže, že je tak vychován —, tenhle pán běhal z jednoho

ministerstva na druhé a vykřikoval, že u mě poštvávají žáky agenti

NDR. A že já jsem taky jedním z nich. Víš, kde se podle názorů

Friedrichova otce nacházíš, Olivere?“

„Kde?“

„Ve škole, kde vychovávají samé malé komunisty!“

„Ať se nesměju!“

( 297 )

„To není k smíchu. V téhle souvislosti Friedrichův otec vždycky

uvádí, že jsem dal stipendium malému Giuseppovi. A jeho otec je ko-

munista. Co mám dělat?“

„A to Südhaus s tímhle nesmyslem na ministerstvu prorazil?“

„Částečně, částečně ano. Tam samozřejmě všichni nekřičeli bravo!,

když žádal, abych doktora Freye propustil, ale taky žádný neřekl krátce

a stručně: ,To vůbec nepřichází v úvahu, aby ten muž byl propuštěn,

jinak udělám skandál, nebo zavolám do Spieglu, nebo cokoliv jiného!‘“

Šéf se rozkašle, jako by polkl kouř. „Je dobré, to víno, ne?“

Najednou mi ho je líto. Nazýváme ho spravedlivým. Spravedlivý

taky je. Spravedlivý, slušný chlap. Stejně jako doktor Frey. Pomyslím

si: co zmůžou spravedliví, slušní lidé? Co se jim stane?

„Ano, pane doktore.“

„Sneseš ještě jednu sklenku? Můžeš pak panu Herterichovi říct, že

ses opíjel se mnou.“

„Já se určitě neopiju.“

„Ale já!“ řekne šéf a uvolní si límec. „Dnes večer se zpiju. A zítra

mě u snídaně neuvidíte. Protože mi totiž samozřejmě bude zle. Mně je

neustále zle. Pořád se mi chce zvracet.“

„Vždyť to taky je na zvracení!“

„Tak na zdraví, Olivere! Když pan generální prokurátor viděl, že na

ministerstvech tak docela nepochodil, napsal asi padesáti rodičům.

Máme tady asi dvě třetiny cizinců a třetinu Němců.“

„Vím.“

Pan generální prokurátor napsal samozřejmě jen německým rodičům.

„Co?“

„Ze náš učitel dějepisu je lump bez studu, který neví, co je čest. Že

poštvává jejich děti. A že v zájmu jejich dětí navrhuje, aby se všichni

rodiče spojili a požadovali okamžité propuštění doktora Freye.“

„A dál?“

Šéf ukáže na stoh dopisů.

„Asi dvacet procent rodičů mi napsalo, že stojí na straně doktora

Freye. Asi patnáct procent neodpovědělo, mohu tedy předpokládat, že

jsou v podstatě stejného mínění jako pan generální prokurátor.“

Rychle počítám a ptám se: „A zbylých pětašedesát procent?“

Pan generální prokurátor si své lidi dobře vyhledal. Pětašedesát

procent rodičů požaduje kategoricky okamžité propuštění doktora

Freye.

Potom je v jeho velké pracovně dlouhou dobu ticho. Šéf kouří. Já

popíjím červené víno, které mi najednou už nechutná. „Pětašedesát

procent?“ zeptám se konečně.

( 298 )

„Udivuje tě to? Mě ne. Já jsem počítal tak s osmdesáti až devadesáti

procenty. Musíš to vidět i z jiné stránky. Rodiče nechtějí, aby jejich děti

přišly o prázdninách domů a vyprávěly: My jsme viděli Dachau, my

jsme viděli třetí říši! Rodiče chtějí mít svůj klid. Nepřejí si, aby se jejich

děti ptaly, jak něco takového bylo možné. A tihle rodiče už teprve ne!“

„Ví doktor Frey o tom všem?“

„Nikdo o tom ještě neví. Jsi první, komu to povídám.“

„Proč?“

„Protože chci dřív, než něco podniknu, znát reakci dětí. Dospělí mi

jsou lhostejní,“ řekne muž, který vlastní děti nikdy nebude mít. „Mě

zajímá jen váš názor! Vím, jak spolu držíte. Vím, že se na tebe můžu

spolehnout, Olivere. Neříkám ti úmyslně ještě všechno…“

„Co to znamená?“

„Co se může stát, když doktora Freye nepropustím.“

„Ano, copak vás můžou nutit, abyste propustil učitele, který říká

pravdu?“

„Můžou, Olivere, můžou. Ale o to ještě v téhle chvíli vůbec nejde.

V téhle chvíli bych jen chtěl, abys ty, jako nejstarší, svým způsobem

vyzvěděl, co si děti o téhle věci myslí. Jsou-li všechny stejného mínění

jako jejich otcové, tak nevidím žádnou naději.“

„Nejsou stejného mínění, pane doktore! Noah a Wolfgang…“

„To je něco jiného.“

„No dobře, ale i všichni ostatní — nebo většina ostatních — nesdílí

názory svých otců pokud jsou to staří nacisté. My se nechováme nejlíp,

to je pravda. Připravujeme vám a vašim učitelům hodně starostí…“

„To mi věř!“

„…ale nejsme nacisti!“

„To bych právě rád přesně věděl,“ řekne šéf. „Když to totiž budu

s jistotou vědět, pak se budu bránit. I když to bude pořádně těžké.“

„Proč by to mělo být tak těžké?“

„To ti povím jindy. Mám momentálně hodně starostí.“

„Okay, šéfe,“ řeknu. „Ve dvou dnech máte mou zprávu.“

„A je jasné, že to zůstane jen mezi námi, co jsme domluvili?“

„Naprosto jasné. My držíme dohromady.“

Šéf vstane, vyndá dýmku z úst a podá mi ruku. „Děkuji ti, Olivere.“

„Já… ne… my děkujeme vám.“

„Zač?“

„Za doktora Freye.“

„Doufejme,“ řekne tiše a odvrátí hlavu, „doufejme, že mi i za dva

měsíce za něho poděkujete.“

( 299 )

„Nevěříte mi?“

„Tobě ano, Olivere. Ale jinak už nemůžu věřit nikomu. Tenhle národ

je zřejmě nepoučitelný. Ti, co byli mocní včera, jsou mocní i dnes.“

„To se na to nejdřív podíváme,“ řeknu.

18

Od počátku prosince je taková zima, že odstranili mříže mezi oběma

velkými tenisovými dvorci a červené pískové plochy metodicky kropili

vodou, která v noci umrzla. Velmi mnoho dětí se teď mezi druhou a

čtvrtou prohání na bruslích na tenisových dvorcích. 7. prosince tu proto

uspořádám schůzi.

Ve tři hodiny.

V noci jsem si promyslel, co musím udělat. Jsem nepořádný a líný.

Když to ale musí být, umím být i svědomitý. Ne právě rád. Ale

tentokrát to musí být.

Nastříhal jsem si ze čtverečkovaných sešitů na matematiku tři sta

dvacet lístků, a sice z červeně čtverečkovaných papírů (ty se nevysky-

tují tak často) a tak, aby u toho nikdo nebyl. Aby při volbě nemohlo

dojít k žádnému podvodu.

Tři sta dvacet lístků stačí, je nás všeho všudy, jak mi řekl šéf, v téhle

době tři sta šestnáct žáků. Ráno jsem zašel na půdu Quellenhofu a

donesl si dvě velké krabice od Persilu. Do víka jsem nožem vyřízl

podlouhlé díry. To jsou volební urny. U snídaně jsem požádal Hansiho,

aby všem v nižších třídách řekl, že jim chci ve tři hodiny na kluzišti říct

něco důležitého. Ve vyšších třídách jsem to oznámil sám. Neřekl jsem

nikomu, o co jde, jinak by mnozí raději možná vůbec nepřišli. Takhle

jsou všichni zvědaví a skutečně se taky všichni ve tři hodiny na kluziště

dostaví. Jsou ve šponovkách, pestrých norských svetrech nebo krátkých

skládaných sukních přes vlněné punčochy, k tomu červené, žluté a

modré šály. Je to veselý pohled proti černým stromům zimního lesa.

(Pomyslete na Breughela.)

Musím mluvit dost hlasitě, aby mě všichni slyšeli.

„Nejdřív prosím, abyste se postavili na okamžik do tří řad za sebou a

odpočítali se, abychom věděli, kolik nás tu je.“

Vznikne velká strkanice a tahanice, ale nakonec stojí všichni za se-

bou a odpočítají se. Podle prvního počítání je tu tři sta dva žáků. Druhý

výsledek je tři sta pět. Třetí zase tři sta pět. Tři sta pět je správně,

protože Geraldinu šéf výslovně vynechal, když mluvil o třech stech

šestnácti žácích, a jedenáct je nemocných. U těch jsem byl už před

snídaní (i v dívčí vile, se souhlasem šéfa) a vysvětlil jsem jim, o co jde,

( 300 )

a požádal je, aby o tom mlčeli. Dal jsem každému nemocnému po

jednom čtverečkovaném lístku a nechal je volit, tajně, otočil jsem se

k nim zády. Jedenáct lístků už leží v obou krabicích od Persilu, které

teď stojí na ledu.

„Dovolíte, pane poddůstojníku, abychom tuto vojenskou formaci

zase rozpustili?“ volá Thomas.

Thomas, ten je syn generála NATO. Thomas nenávidí svého otce.

„Pojďte blíž, jak nejblíž můžete, ať nemusím řvát. Stalo se následu-

jící…“

Vysvětluji jim, co se stalo. Dlouho jsem přemýšlel, jestli mám říct:

Jeden z vás udal doktora Freye svému otci jako antifašistu a spousta

rodičů teď žádá, aby byl doktor Frey, který nás všechny vyučuje,

propuštěn, nebo jestli mám říct: ,Friedrich Südhaus udal doktora Freye

svému otci‘, a tak dále.

Friedrich Südhaus má osobní přátele, Friedrich Südhaus má osobní

nepřátele. Nebyla by to objektivní volba, kdybych uvedl jeho jméno.

Řeknu tedy: „Jeden z vás udal doktora Freye svému otci.“

Pak jim všechno vyprávím. Ti nejstarší poslouchají stejně pozorně

jako ti nejmenší. Když skončím, stane se něco nečekaného: Friedrich

Südhaus se najednou otočí a chce zdrhnout. S tím jsem ovšem nepo-

čítal, že se prozradí sám, ten blbec. Špatný nervy. The goddammed fool

se samozřejmě nedostane daleko. Wolfgang mu nastaví nohu, Friedrich

sebou řachne na led. A už je u něho Wolfgang a zvedá ho za jeho

koženou bundu. Cedí mezi zuby: „To jsem si hned myslel, žes to mohl

bejt jen ty, srdíčko!“

Jedním skokem je u Südhause Thomas. Südhaus vypadá, jako by se

chtěl každým okamžikem rozbrečet. Thomas mu drží pěst pod nosem a

říká: „Tady zůstaneš, ty prdeli s ušima!“

„Cos to řekl!“

„Že seš prdel s ušima! Nejdřív udávat, pak zdrhat. Heil Hitler!“

„Já jsem neudával! To byl někdo jinej!“

„Jasně,“ řekne Thomas, „proto ses teď taky posral, že jo? Pojď sem,

Wolfgangu!“ Syn oběšeného válečného zločince se postaví k Friedri-

chovi z druhé strany.

Ten se teď už očividně třese. Ve tváři je žlutý.

„Nacistická svině,“ řekne Wolfgang.

„Klid!“ zařvu a mám hrozný strach, že má autorita je v pytli a že

hned vypukne masová rvačka. „Takhle to nejde! To je naprosto jedno,

kdo to byl a…“

„Blbost, to není jedno! Byl to Südhaus!“

( 301 )

„Pomoc!“ křičí Friedrich. „Pane doktore Floriane! Pomoc!“

Wolfgang se rozpřáhne a utne mu takovou, že mnohým

z přihlížejících spadne spodní čelist. Südhaus vletí do náruče

Thomasovi.

Ten zvolá: „Ve jménu Severoatlantického paktu!“ A ubalí mu jednu

pěstí do břicha.

Südhaus se složí. Wolfgang ho popadne a chce mu právě ještě jednu

vrazit, když se najednou před něj postaví bledý hubený Noah a řekne

tiše: „Nechte toho!“

„Cože?“

„Říkám, abyste ho nebili!“

Noah mluví tiše dál: „Oliver ještě neskončil. Ale jedno už jsem po-

chopil. Tady se stalo něco hodně zlýho. To se nedá napravit jenom

nakládačkou. Je to tak, Olivere?“

„Jasně,“ řeknu a otočím se na Südhause: „Kdybys neodpálil, ty

blbče, tak by to nikdo nevěděl. Úmyslně jsem tě nejmenoval.“

Südhaus se na mě dívá. Pořád polyká, aby se nerozbrečel. Pak se

přece jen rozbrečí: „Já to nebyl! Já to nebyl!“

„Navíc ještě srab,“ řekne Thomas.

„Já to nebyl! Já…“

„Drž hubu,“ řekne Wolfgang. A mně: „Smím ho aspoň nakopnout?“

„Ne!“

„Jen trošku, docela malounko!?“

„Nechte konečně Olivera, ať to dopoví,“ řekne Noah.

Nato se Wolfgang uklidní. Udělá vždycky, co Noah řekne. The body.

And the brain.

„Každý z vás teď dostane ode mě lístek.“

„Nač?“ ptá se Hansi, můj bratr.

„Jsou to volby. A to tajné. Můžete jít k lavičkám nebo za stromy, až

budete psát.“ „Co psát?“

„Jestli chcete, aby doktor Frey zůstal u nás, nebo jestli chcete, aby

šel. Kdo chce, aby zůstal, napíše na svůj lístek ANO, kdo chce, aby tu

nebyl, napíše NE. Kdo nemá žádný názor, nenapíše nic. Lístky složte a

vhoďte do některé krabice. Tři sta lístků se nevejde do jedné, proto

jsem přinesl dvě.“

Nějaký hlas: „A k čemu volby? Co my v tom zmůžeme?“

„Tři sta žáků už zmůže hodně!“ zvolá kávově hnědá, drobná Chi-

chita.

„Ne v Persii,“ řekne malý princ.

„Ale u nás,“ řekne Wolfgang.

„No, jen jestli,“ namítne Noah.

( 302 )

„Ty se taky uklidni!“

„Ale prosím tě,“ řekne Noah, „u nás do toho nemají co mluvit ani

dospělí!“

Südhaus zařve.

„Co to bylo?“ zeptám se.

„Thomas mě kopnul!“

„Ty slízneš ještě víc, jen co tě nachytáme o samotě, ty svině!“ řekne

Thomas. „Sázím se, že tvůj papínek napsal taky mýmu papínkovi.

Pánové si budou zřejmě dobře rozumět. Tak už začni, Olivere!“

Otevřu krabice a rozdělím lístky všem, kteří se tlačí kolem. Řeknu

přitom: „Někteří z vás se smějí. Tady není nic k smíchu. Tady jde

o budoucnost jednoho člověka. Jestli tedy někdo z vás namaluje na

lístek hvězdičku nebo ho zahodí, pak musí myslet na to, že zahazuje

kousek budoucnosti doktora Freye.“

Hned na to smích ustane.

Všichni se roztrouší po kluzišti. Postávají kolem a diskutují a každý

píše na lístek své ANO nebo NE docela potají, aby to nikdo jiný

neviděl. Pak přijdou zase ke mně.

Thomas zvolá hlasitě: „Já jsem hlasoval pro to, aby doktor Frey

zůstal!“

„Nikdo se tě neptal, jak jsi hlasoval,“ řeknu a strčím jeho složený

lístek do jedné krabice. Zatímco tam strkám svůj lístek — napsal jsem

na něj ovšem ANO — dodávám: „Nemyslete si, že těmito volbami je

všechno vyřízeno. Nebo tím, že Friedrichovi vyrazíte pár zubů. To je

teprve začátek!“

„Začátek čeho?“

„Zřejmě začátek dlouhé a obtížné historie,“ řekne Noah a podává mi

svůj lístek. Bohudíky je bezvětří. Můžu tedy obsah krabic vysypat na

zem.

„Kdo mi pomůže při sčítání?“ zeptám se.

Hansi se tlačí dopředu.

„Prosím, Olivere,“ řekne malý princ, „směl bych ti taky pomáhat? Je

to pro mě všechno tak nové a vzrušující. Ještě jsem nikdy nebyl

u voleb.“

„Jistě, Rašide,“ řeknu a úmyslně přehlídnu zuřivý pohled, který mi

uštědří Hansi.

Hansi, můj bratr.

Upozorní na sebe brzy docela jiným způsobem než jen pohledem.

A následky se pak už nedají přehlédnout…

( 303 )

19

Sčítání trvá dvacet minut.

Všichni pozorně sledují, co děláme. Lístky s ANO dáváme do levé

krabice, s NE do pravé. Neplatné hlasy dáváme pod jednu krabici,

a prázdné lístky pod druhou.

Otevřu jeden lístek, na který nějaké (malé) dítě napsalo: HOVNO!

Na jiném lístku najdu symbol prasete, třetí lístek je prázdný. To by tedy

bylo zdržení se hlasování. Oba druhé lístky jsou neplatné.

Po dvaceti minutách jsme s rozdělováním hotovi. Pro jistotu ještě

jednou přepočítáváme. Mnozí počítají s námi, někteří hlasitě. (Každý ve

své řeči.) Pak můžu napsat výsledek. Dívám se do svého bloku a říkám:

„Volby přinesly následující výsledek — a přitom jsme započítali už

hlasy jedenácti nemocných: Neplatné hlasy: jedenáct. Hlasování se

zdrželo: dvaatřicet. Ano: dvě stě padesát šest.“

Na tomto místě začali mnozí jako zbláznění tleskat a křičet hurá.

..Klid!“ zařvu a chvíli trvá, než všechno zase utichne. „Ne: sedmnáct.“

Pískot, volání fuj a sprosté výrazy. Několik kluků se zase chce vrh-

nout na Südhause který je bílý jako křída.

„Utište se! Zjistil jsem: Naše volby ukazují naprostou většinu, která

je pro, aby doktor Frey zůstal.“

Opět potlesk: Noah netleská. Usmívá se svým smutným židovským

nsměvem a v očích mu vidím šest tisíc let moudrosti a bezmoci.

„Druhý bod dnešního programu,“ řeknu. „Šéf mě pověřil touto věcí

— nemyslete si, že jsem se do toho hrnul —, protože jsem nejstarší

z vás. Bůh ví, že ne nejchytřejší!“ Ironický potlesk. „Vidím, že sdílíte

můj názor. Ale tak chytrý jsem, abych vám řekl: Jestli teď Südhause

zmlátíte, tak naděláte jen víc škody. Pak byly celé volby na nic i

dospělým jen dokážete, že také užíváte nacistické metody.“

„Jak to? On je přece užil první!“ volá Thomas.

„Chceš být takový jako on?“

Thomas plivne na zem.

„Tak vidíš,“ řeknu.

„Jo, člověče, ale něco se s tou arcisviní přece musí udělat,“ namítne

Wolfgang, který Südhause pořád ještě pevně drží. „Nemůžeme ho přece

za to, co udělal, ještě polejvat čokoládou!“

Předstoupí malá Chichita a řekne svým vysokým hláskem: „Kdo

křičí a mlátí kolem sebe, ten nemá nikdy pravdu. Já hlasuji pro to, aby

byl Südhaus dán na tak dlouho do polepšovny, než se celá věc vyjasní.“

( 304 )

„Bravo!“ volá někdo. Pak zase všichni tleskají: Vidím, že Noah se

usmívá na malou Brazilanku. Ona září. „Kdo je pro, aby přišel Südhaus

do polepšovny, ať zvedne ruku!“

Zvedne se celý les rukou.

„Pomozte mi počítat,“ řeknu Hansimu a Rašidovi. Zase počítáme

dvakrát.

Dvě stě čtyřiapadesát hlasů je pro, aby Sudhaus byl dán do polep-

šovny.

Polepšovna: to je horší než nejhorší nářez. Polepšovna znamená, že

od tohoto okamžiku žádný s Friedrichem Südhausem nepromluví,

žádný si ho nevšimne, nedá mu opisovat, neodpoví mu, když promluví.

Polepšovna znamená, že od dnešního dne všechny děti v jídelně

vstanou a odejdou k jinému stolu, když Sudhaus přijde k jejich stolu.

Od dnešního dne bude spát sám, protože šéf to pro zvláštní případy

dovolil a předvídal. Říká se tomu žákovská samospráva. Existuje

několik kamrlíků s jednou postelí. Polepšovna pro Friedricha Südhause

znamená, že bude ode dneška uprostřed tří set dětí tak sám jako člověk

na Měsíci.

„Jdi,“ řekne mu Wolfgang a pustí ho.

Friedrich odchází. Pohodí přitom hlavou zpátky a řekne: „Ještě

všichni uvidíte, co z toho budete mít! To si s vámi vyřídím!“ Ale nezní

to příliš přesvědčivě. Tři sta čtyři dětí se dívá za ním, dokud nezmizí.

„Bod tři dnešního programu,“ řeknu. „Ten nejdůležitější. Samozřej-

mě se našimi volbami a tím, že Südhaus přijde do polepšovny, mnoho

nedosáhlo.“

„Vůbec ničeho se nedosáhlo,“ řekne Noah.

„Ale ano, dosáhlo se toho dost,“ řeknu, „ale ne dost.“

„Co ještě můžeme udělat?“

„Musíme našim rodičům ukázat, že jsme rozhodnuti za doktora

Freye…“

„Jen ještě řekni bojovat,“ zamručí Noah. „Pak budu potřebovat jednu

z těch krabic pro ten výborný vanilkový pudink od oběda.“

„Bojovat, ano!“ zvolá Thomas. Je teď rozzuřený a útočí na Noaha.

„Ty to máš snadný! Ty můžeš snadno dělat chytrýho a usmívat se a ří-

kat, že to všechno přece nemá žádný smysl! Tvý rodiče poslali do

plynu! Ale můj otec žije! V poslední válce vehnal statisíce lidí na smrt.

V příští válce to udělá zase! Já nechci být takový jako on! Já chci

bojovat ano, prosím! A ty se netvař tak povýšeně!“

„Thomasi,“ řekne Noah smutně, „jsi milý kluk. Promiň, že jsem se

usmíval.“

( 305 )

Malý Rašid, který má rty už docela modré zimou, se zeptá: „Jak se

dělá něco takového? Jak se bojuje za doktora Freye?“

Na to odpoví Giuseppe, kterému je stejná zima, a stále ještě mluví

tou příšernou anglo-německo-italskou hatmatilkou: „Per favore, to já

býta specialista. In Napoli, ja, mein Pappa…“

„Kterej sedí v lapáku,“ řekne rychle a sprostě Ali.

Wolfgang si ho podá a řekne stejně rychle: „Hubu drž, usmrkanče!

Jinak z tebe udělám kompot!“ Ali zmlkne. „Mluv dál, Giuseppe,“ řekne

Wolfgang přívětivě malému Italovi. „Co bylo s tvým otcem?“

„Je to jena my Stief-Pappa! To já říkat uža, si?“

„To nehraje roli,“ řekne Noah. „Všichni víme, že tvýho otce neza-

vřeli kvůli nějakému sprostému zločinu, ale proto, že se účastnil stávky.

A to není žádná ostuda.“

Giuseppe si přetře rukou oči. „Grazie, Noah. Ano, kvůli stávky! To

já museta povídat.“

„Co?“

„My muset dělat a stávky. Všichni, co napsali ANO, dělat stávky.“

Thomas se rozesměje. Už to pochopil.

Wolfgang ještě ne. „Jaký stávky, Giuseppe?“

„My nejít do schula, si? My nejít taka dlouha do schula, dokud šéf

říct: ,Doktor Frey zůstat!’„

„Šéf přece vůbec nechce doktora Freye vyrazit,“ řekne Noah. „To

žádají rodiče. My uděláme šéfovi jen těžkosti s takovou stávkou a ne-

dosáhneme vůbec ničeho.“

„Všechno my dosáhnout, yes,“ volá Giuseppe.

„A čeho dosáhl tvůj otec?“ ptá se Noah. „Zavřeli ho!“

„Ano, ale teprva potom — po tom s novostavba, vy nevědět? Tehdy

po týhla stávka všechny dělníky dostali sexa procenta víc — jak se to

řekne?“

„O šest procent víc mzdy,“ řekne Thomas.

„Ano, mzdy. Muset jena všichni držet pohromada, yes?“

Malý princ se zeptá svým jemným hláskem: „A když nás všechny

taky zavřou jako jeho otce?“

„Nikdy v života!“

„Bohužel!“ řekne Thomas.

„Jakto bohužel?“ zeptá se princ.

„To by bylo to nejkrásnější, největší propaganda! Dvě stě padesát

sest žáků zavřeno, protože nechtěli ztratit učitele antifašistu! Představte

si něco takovýho! Palcové titulky ve všech novinách! Mezinárodní

ohlas! V Německu jsou demokraty jedině děti! To by bylo příliš

( 306 )

krásné!“ Povzdechne si. Pak se zasměje. „Ale půjde to i tak! Znám dva

anglické korespondenty v Bonnu. Těm napíšu ještě dnes.“

Docela malý kluk, kterého jsem tu ještě nikdy neviděl, řekne: „To se

stávkou je mi všechno jasné, a taky se mi to líbí. Ale já mám tak přísné

rodiče. Ti mě pěkně zmlátěj, kdyby třeba šéf chtěl vyrazit všechny, co

budou stávkovat!“

Wolfgang se zeptá: „Proč by nás měl vyrazit? Bude nám vděčnej!

Giuseppe, ty jsi obrovskej!“ Malý Ital se blaženě usmívá. „Po tom, co

tu Oliver říká, je přece šéf na straně doktora Freye. A pár nacistických

otců ho vydírá. Ten musí být z naší stávky nadšenej! A největší radost

bude mít z toho, že má možnost vyrazit takový prezenty, jako je

Südhaus — ne nás!“

„Südhaus půjde sám od sebe, to vám garantuju,“ řekne Thomas.

„Napíšu hned teď těm dvěma novinářům, co se tu děje. Chtěl bych to

pozítří číst! V Times, v Daily Mirror! Lidi, to je možná obrovská věc!“

„Pomalu,“ řekne Noah, „pomalu. Můžeš jim okamžitě napsat, ať sem

přijedou, pro mě za mě třeba expres. Ale nesmějí ještě uveřejnit žádný

článek.“

„Proč ne?“

„Protože možná nebudeme žádný článek potřebovat. Tvůj otec přece

taky dostal o šest procent víc, a neuveřejňoval se žádný článek, že

Giuseppe?“

„Si.“

„A proč?“

„Podnikatela, on se stydět. Být trapná, yes?“

„Tady to bude zřejmě taky různým pánům otcům trapné,“ řekne

Noah. To je zvláštní, jak se najednou změnil. Na tváři mu vyskákaly

červené hektické skvrny. On, který se vždycky tak ovládá, je vždycky

tak rozvážný, najednou se vůbec neovládá, je stejně rozčilený jako

Wolfgang!

Noah mluví udýchaně. „Články jsou naše nejsilnější zbraně!“

Zbraně, řekne Noah!

„S nimi musíme vyčkat až nakonec, když už vůbec nic jiného ne-

pomůže.“

„Ty jsi najednou tak optimistický,“ řeknu.

„A nemůžu snad taky jednou být?“ zeptá se Noah rozpáleně. Hned

potom je zase starým Noahem. „Ostatně nejsem optimista, ale realista.

Když se dělá něco takového, pak se to musí dělat pořádně.“

Stojí vedle mě, a tak slyším, jak mu Chichita šeptá: „To bylo od tebe

chytré, to s tím článkem.“

( 307 )

„Čistě otázka logiky.“

„Ne, ty jsi chytrý,“ šeptá malá Brazilanka, „Ty a mister Aldridge, vy

jste tady ze všech nejchytřejší!“ Stiskne mu ruku a běží pryč. Noah

rozpačitě pokašlává a ohlíží se. Dělám, že jsem nic neslyšel. Nato se

Noah usměje a tentokrát je to radostný úsměv…

Příštího rána, 8. prosince, chybí dvě stě jednašedesát žáků na vy-

učování. To znamená, že osm nerozhodných se taky ještě přidalo

k nám. Když učitelé v osm hodin ráno přijdou do tříd, nevěří svým

očím! Z těch nejmenších přece jen alespoň několik přišlo na vyučování.

Z velkých chybějí téměř všichni.

V mé třídě vstane Friedrich Sudhaus, když vstoupí Tchoř. Friedrich

není schopen podat vysvětlení k této jedinečné událostí. Tchoř se řítí

k šéfovi. U toho se už shromáždili všichni ostatní učitelé. Stojím vedle

doktora Floriana, protože jsem mu musel sdělit, co zamýšlíme. Neřekl

jediné slovo, jen se jednou otočil. Myslím, že se musel smát a nechtěl,

abych to viděl…

„Pane řediteli, v mé třídě…“ spustí Tchoř bez dechu a celý zpocený.

Šéf ukáže jen na kus balicího papíru, který je nalepený na vnější

straně dveří jeho pracovny. Na něm je napsáno:

Z DANÉHO PODNĚTU VSTUPUJEME NA TAK DLOUHO DO

ŠKOLNÍ STÁVKY, DOKUD NEDOSTANEME ZÁVAZNÉ PRO-

HLÁŠENÍ O TOM, ŽE DR. FREY ZŮSTANE NA ŠKOLE! NEBUDE

VYSTAVOVÁN ŽÁDNÉMU NÁTLAKU A BUDE SMĚT NADÁLE

VYUČOVAT JAKO AŽ DOSUD.

Text sestavil Noah. Plakát jsme vylepili na dveře my dva ve dvě

hodiny ráno. Museli jsme promáčknout jedno sklo, protože domovní

dveře byly zamčené. Peníze na nové okno jsem šéfovi přinesl hned ráno

s sebou. Vrátil je a řekl: „To zaplatím sám. Mohli jste klidně rozbít ještě

několik oken.“

„Jedno stačilo, pane doktore!“

„To jsem mínil jen symbolicky. Děkuji ti, Olivere.“

„Neděkujte mi příliš brzo. Kdo ví, co ještě přijde.“

„To je mi jedno!“

.Jedno? Předevčírem jste ještě říkal, že jste ztratil jakoukoliv od-

vahu!“

„Ale díky vám jsem ji zase nabyl,“ odpoví šéf a ukáže němě a s po-

krčením ramen na podpis na plakátu:

( 308 )

DO TÉTO STÁVKY VSTUPUJE 261 Z 316 ŽÁKŮ

INTERNÁTU PROFESORA FLORIANA

FRIEDHEIM, 8. PROSINCE 1960

20

Samozřejmě musí šéf zachovat vnější zdání a dělat všechno tak, aby

to nevypadalo, že stojí na naší straně. Proto pronese toho rána o půl

deváté proslov do školního rozhlasu. Vyzve všechny žáky, aby se

okamžitě dostavili na vyučování. Všichni, co ho poslouchají, se jen

šklebí. Šéf říká, že jestli se do hodiny neobjevíme na vyučování,

budeme dovedeni násilím.

„Dá se jena jedna dělat,“ prohlásí Giuseppe, „stávka v seda.“

O hodinu později, když vychovatelé a učitelé přijdou do domu ma-

lých kluků, sedí všichni na podlaze. Když je dospělí zvedají, nekladou

vůbec odpor, jen jsou malátní jako bláto a nechávají se odnést. Už po

několika metrech dospělým dojdou měchy. Nahoru do školy je to pěšky

dvacet minut! A učitelé a vychovatelé taky nejsou příliš horliví. Zkusí

to jen s malými, velkým dají vůbec pokoj. Kdo by mohl například unést

tak obrovského chlapa, jako je Wolfgang?

Z pavilónu velkých a malých holek slyšíme, že to tam probíhá ve-

seleji. Naše dámy se vzpěčují, aby na ně muži sáhli. Krásná Santayana

prý hrozila šéfovi, že zalarmuje policii, jestli se jí členové učitelského

sboru neslušně dotknou.

A propos policie: Tu zalarmoval ve své přehnané horlivosti pan

doktor Haberle. Naštěstí je ve Friedheimu jen jedna četnická stanice.

Celkem pět mužů. Jeden má vždycky volno. Jeden musí zůstat v revíru.

Zbývají tedy tři starší pánové, kteří přijdou a pokoušejí se transportovat

dvě stě jedenašedesát dětí. Po hodině to zpocení a s velkým klením

vzdají.

K poledni oznámí šéf, že nedostaneme najíst, dokud budeme stáv-

kovat. „Teda docela jaka v Neapoli,“ řekne Giuseppe. Spousta kluků a

holek má ještě balíky z domu. Dáme dohromady kapesné a někteří

zaběhnou dolů do Friedheimu a nakoupí chleba, mléko, ovoce a kon-

zervy, hned na několik dnů. Elektrické vařiče a ponorné vařiče jsou

v každé vile.

Přineseme taky panu Herterichovi talíř jídla, ale ten odmítne a řekne

chabě: „Vybízím vás naposledy…“ Nikdo ho neposlouchá.

( 309 )

K večeru dorazili angličtí novináři z Bonnu, které zavolal Thomas.

Ubytovali se v Áčku, pak nás vyzpovídali a udělali si fotky. Jsou to

docela primoví chlápci. Přinesli s sebou několik kartónů cigaret.

Hansi sedí na posteli a kouří jednu za druhou.

„Taková stávka není marná věc,“ řekne. „To by se mohlo dělat

častějc!“

„Si,“ řekne Giuseppe, „ale ne děti, dospělí!“

21

Už prvního dne stávky telefonoval šéf rodičům Friedricha Südhause.

O obsahu tohoto rozhovoru je nám známo jen tolik, že skupina kolem

generálního prokurátora nadále trvá na propuštění doktora Freye. Ten

byl až do vyjasnění případu poslán na dovolenou a odjel do Frankfurtu,

kde bydlí v malém hotelu.

Druhého dne stávky přišel úředník ze Správy vyšších škol

z Frankfurtu (Angličani si vyfotili i jeho) a prohlásil nám, že škola bude

zavřena a my všichni že přijdeme před soud pro mladistvé, jestli bude

slávka pokračovat. Nikdo s ním nepromluvil ani slovo.

Odpoledne oznámil šéf školním rozhlasem, že výzva Správy vyšších

škol byla odvolána výnosem ministerstva kultury. Opětovně nás vyzval,

abychom se objevili na vyučování.

„Jena teď neztratit nerva!“ říká Giuseppe.

Třetího dne stávky (mluvím denně telefonicky s Verenou, ale ne-

můžu jet do Frankfurtu, protože se neví, co se v příští čtvrthodině může

stát) se objeví Mercedes 300 se šoférem, pro Friedricha Südhause. Ten

o tom musel vědět předem, protože má zabaleno a hned zmizí.

Téhož dne dostane Thomas od svého otce telegram, v němž ho na-

bádá, aby se neprodleně distancoval od stávkujících. Thomas jde hned

na poštu do Friedheimu a telegrafuje na adresu svého otce do hlavního

stanu NATO:

nemyslim na to prerusit stavku + kazdy pokus me odtud odvezt bude

mit za nasledek ze uprchnu a policie me bude muset hledat + hodne

stesti + thomas

Na tento telegram už nepřijde žádná odpověď.

Protože ale taky od Südhausova otce a lidí kolem něho už nepřichází

žádná odpověď usoudí Noah: „Thomas musí říct svým novinářům, aby

to teď spustili!“

( 310 )

Pátého dne otiskne pět londýnských novin na prvních stranách

fotografie a zprávy o událostech v našem internátě. O den později si

můžeme tyto zprávy přečíst v německých novinách — i když ne na

prvních stránkách.

Nyní přichází spousta reportérů. Četníci, učitelé a vychovatelé se je

pokoušejí zadržet, ale my chodíme naproti lesem a řekneme jim

všechno, co chtějí vědět. Pak se šestého dne objeví mnoho nových

zpráv. Toho večera se ohlásí školním rozhlasem taky šéf: „Musím vám

sdělit, že Friedrich Südhaus a třináct dalších žáků opustilo náš internát.

Všichni rodiče, kteří žádali, aby byl doktor Frey propuštěn, jsou

srozuměni s tím, že zůstane a že bude učit nadále tak jako dosud. Zítra

v osm hodin vás všechny bez výjimky očekávám na vyučování. Vaše

stávka končí.“ Hned nato se v domě malých kluků ozve hurónský řev.

Kluci ve svých pestrých županech a pyžamech poskakují, boxují a

tancují.

A znovu šéfův hlas. Odkašlává si dlouho, dokud nemá jasnější hlas,

a mně se zdá, jako by se musel strašně snažit, aby mluvil vážně: „Od-

suzuji samozřejmě jednání všech, kteří stávkovali, co nejpřísněji. Bude

se konat disciplinární šetření. Ostatně vám přeji dobrou noc.“

„Dobrou noc!“ řve chór dětí.

Příštího rána máme první hodinu dějepis. Hubený doktor Frey

vstoupí do třídy.

„Posaďte se.“

Všichni si sednou.

„Dostávám se dnes k událostem, u kterých jsme… hm… byli pře-

rušeni,“ řekne doktor Frey a pokulhává po třídě jako dřív. „Dostáváme

se k takzvanému Hitlerovu uchopení moci a k roli, kterou při tom hrál

německý těžký průmysl…“ Jeho hlas je stále nejistější. Teď nemůže dál.

Otočí se k nám zády. Na delší chvíli se odmlčí. Pak řekne tiše: „Děkuji

vám.“

22

Bankéř Manfred Lord se směje tak dlouho, že mu až zaskočí a roz-

kašle se. Pak se přestane smát, chopí se sklenice a pije. Nakonec si

projede rukou své krásné bílé vlasy. „To je nádherná historie,“ řekne,

„co říkáš, miláčku?“

„Ano, Manfrede,“ odpoví Verena.

„Nemůžeme vám dost poděkovat! Teď konečně vidí celá cizina, že

se to u nás na západě změnilo, že dorůstá nová generace, imunní proti

( 311 )

každé diktatuře,“ řekne Manfred Lord, který vypadá tak dobře a taky

byl v NSDAP — i když on jistě nic zvláštního neprováděl. Jak se celá

ta hrůzná historie vlastně mohla stát, není schopen dnes nikdo z nich

dost dobře říct.

Nebo ano, přece!

Vším je vinno SS.

Je večer 14. prosince.

Pan Lord byl tak laskav, že mě zase jednou pozval.

Včera, tři hodiny potom, kdy jsem byl s jeho ženou v „našem“

domku, telefonoval do internátu.

„Uděláme si opravdu příjemný večer. Žádný smokink! Můžete přijít,

jak chcete.“

„Jste velmi laskav, pane Lorde.“

„To bude asi naposled před vánocemi, že?“

„Ano. Dvacátého začínají prázdniny.“

..No vida! Tedy v osm?“

„V osm. Děkuji vám.“

A tak sedíme v příjemně vyhřáté zimní zahradě ve skvostné vile

Manfreda Lorda v Miquel-Allee ve Frankfurtu. Kolem nás tropické

rostliny v obrovských květináčích, plazí se po stropě, z něhož visí ko-

šíky s překrásnými orchidejemi, cattleyemi a cypripediemi. Je skutečně

velmi útulno v této zimní zahradě, jejíž vybudování stálo určitě celé

jmění, protože když jsem přišel, ukázal mi Manfred Lord s hrdostí

rostliny, které jsou tak vzácné, že jsou na celém světě sotva do tuctu.

Miluje a pěstuje rostliny.

A staré cenné knihy. Má fantastickou knihovnu. Ta taky musela stát

celé jmění…

Verena a on pijí ginger-ale s whisky, já piju jen pivo ze stříbrného

poháru. Už nikdy se u pana Lorda neopiju.

Všichni máme na sobě svetry, Verena červený, protože jsem jí jed-

nou, když jsme se sešli v „našem“ domku řekl, že mám tenhle červený

svetr na ní rád.

„Jste výborní chlapci,“ řekne Manfred Lord a sáhne po nové láhvi.

„A skvělá děvčata. Mně se to zdá velkolepé, tedy vážně!“

Kdykoliv se k nám otočí zády, podíváme se s Věřenou na sebe. Byli

jsme v poslední době často pohromadě. Tak často, jak jen spolu dva

lidé můžou být. Když se na sebe podíváme, je to, jako bychom se ob-

jali. Před chvílí vyšel Lord jednou ven a Verena mi podstrčila několik

fotografií. Ty fotografie teď mám v kapse kalhot.

„A ten malý Giuseppe! To asi musí být kvítko!“

( 312 )

„Ano,“ řeknu a pohlédnu na Verenu, která špulí rty jako k polibku,

než se její muž otočí. „Je to výborný kluk. Jen, víte, pane Lorde, tak

docela šťastně ta záležitost přece jen neproběhla.“

„V jakém smyslu?“

„V novinách se o tom nic nepíše. Nikdy se o tom nebude psát. Ale ta

věc má dohru a dá našemu šéfovi ještě zabrat. Mluvil o tom se mnou

včera večer. Jak to vypadá, je prakticky na mizině a může svůj krám

o prázdninách zavřít, jestli se nestane zázrak.“

„Tomu nerozumím.“

„Jeden z těch, co byli bezpodmínečně pro to, aby doktor Frey byl

vyhozen, a kdo vzal svého syna z internátu, je jistý pan Christiania.“

„Christiania?“ Lord svraští čelo. „Snad ne Horst Christiania, od

Christiania & Wolf v Hamburku?“

„Ano, ten.“

„Ale Horst je přece…“ Lord se odmlčí. Jsem si jist, že chtěl říct:…

můj dobrý přítel. Avšak je opatrný. „Co bylo s Horstem?“

„Pan Christiania…“ — je vlastně nehorázné, jak klidně se bavím

s mužem, jehož žena se mnou spí, jehož ženu miluji; je neuvěřitelné,

jak rychle si člověk na něco takového zvykne — „…pan Christiania

poskytl šéfovi úvěr. Tehdy byl internát teprve skutečně vybudován. Až

do té doby byly vily jen pronajaty. Před třemi lety je ředitel koupil. Na

to potřeboval peníze, hodně peněz.““

„To je jasné.“

„Řekl mi včera večer, že se trochu přecenil. Ne katastrofálně. Pokud

má v internátě víc než tři sta žáků, může půjčku dobře splácet. Ale

v posledním roce se se třemi směnkami opozdil. Pokaždé požádal pana

Christianiu, aby ji prodloužil nebo navěsil na poslední směnku, která je

myslím splatná koncem roku 1964. Ten to vždycky beze všeho udělal,

protože jeho syn byl přece v internátě a…“

Lord mávne odmítavě rukou a přikyvuje. Tiše hvízdne: „Nemusíte

mi dál nic vyprávět, Olivere. Už jsem pochopil. Teď samozřejmě žádá

Christiania všechny splatné směnky najednou, že?“

„Ano, pane Lorde.“

Lord se směje. „Ne zrovna fair, ale myslím: starý nacista. Syn tam už

není. Člověk musí chápat i stanoviska jiných lidí. Víc: musí se pokusit

vmyslet se do druhých lidí. To říkám vždycky, že, miláčku?“ A poklepe

přitom své ženě na koleno. Jestlipak se taky pokouší vmyslet se do ní a

do mě? „Vám zteplalo pivo. Ne ne, žádný odpor, dejte to sem!“ Vyleje

zbytek z mého poháru a vezme novou láhev ze stříbrné nádoby s ledem.

( 313 )

„Tak! Tohle chutná určitě líp, co? Kolikpak dělají ty tři směnky?

Myslím dohromady? Co má ten váš kantor hned vysolit?“

„Sto tisíc.“

„Hm.“

„Ano, a zbytek chce pan Christiania teď taky. Pokouší se mu vypo-

vědět smlouvu.“

„A to může?“

„Říká, že může.“

„Hm.“ Manfred Lord se zhluboka napije, pak se zvedne a prochází

se po zimní zahradě mezi palmami, kaktusy a vzácnými popínavými

rostlinami. „Hm,“ řekne a přitáhne si jednu temně fialovou bíle

skvrnitou cattleyu. „Krásná, co?“ Putuje dál a pozoruje další orchidej.

Otočí se ke mně zády, ale instinkt mi říká, že se teď nemám dívat na

Verenu, ani jí nedávat znamení, protože se okamžitě může otočit…

Teď!

Takže klade nástrahy.

Proč by právě pan Lord neměl klást žádné nástrahy? Každý klade

nástrahy. Nikdo do nich nemusí padat. Já jsem mu na to nenaletěl.

„Řekněte svému — jak se jmenuje ten váš kantor?“

„Profesor Florian.“

„Řekněte profesoru Florianovi, že těch sto tisíc může okamžitě mít

ode mě a že Christianiu zavolám ve věci té smlouvy. Kdyby se s ním

nedalo mluvit — my staří chlapi jsme všichni už trochu zvápenatělí,“

řekne a usmívá se šarmantně, ach, tak šarmantně, „tak převezmu celou

smlouvu. Váš profesor si nemusí dělat starosti.“

Kdybych neseděl, asi by mi to podrazilo nohy.

Dívám se na Lorda. Usmívá se. Dívám se na Verenu. Ona se taky

usmívá.

„Ale proč to chcete udělat?“

„Copak, Olivere?“

„Tohle… převzít tohle riziko?“

„Není to žádné riziko. Škola prosperuje dobře. Nemám vůbec strach

o své peníze. Naopak! Christiania určitě na ty směnky přiklepl pěkný

úrok. Dokonce na tom vydělám. Tak co?“

„Můj muž rád pomáhá druhým,“ řekne Verena. A tu si vzpomenu, že

to už jednou řekla. Pan Lord, dobrodinec. Velkorysý pan Lord.

Ušlechtilý pan Lord. Proč to dělá? Verena to ví a já to taky vím: aby

imponoval své ženě. Aby jí ukázal jaký on je výborný. Aby se ho na-

učila mít ráda. Neboť že ho ráda nemá, toho už si přirozeně dávno

všiml. On, on ji má rád. Taky takový chudák, pomyslím si, zatímco

mám radost za šéfa, a napadá mě Heine:

( 314 )

Ona byla milá a on ji miloval.

On ale nebyl milý a ona ho nemilovala.

To jsme právě četli v hodině němčiny. (Číst židovské spisovatele je

opět dovoleno.) Legrační. Tenhle Manfred Lord je tak milý, a přesto ho

Verena nemá ráda. A přesto, bohudíky! Řeknu (neboť musím něco říct,

a to ještě před Novým rokem): „Zachráníte jeho existenci, pane Lorde!“

„Ale co!“

„Vážně, bude určitě hrozně šťastný!“

„Ať přijde zítra odpoledne ke mně do kanceláře, ve čtyři!“

Zítra ve čtyři se tedy sejdu s Verenou…

„Ano, pane Lorde. A já vám děkuji — jménem šéfa, chci říct, jmé-

nem profesora Floriana.“

„Teď už ale dost s touhle záležitostí,“ řekne pán domu, utrhne jednu

orchidej, jde s ní ke své ženě, vezme jí sponku z vlasů a upevní s ní

orchidej na jejím červeném svetru, na pravém prsu. „Nejkrásnější, která

kvete,“ řekne Manfred Lord a políbí jí ruku. Jak je asi myším, když je

kočka…

Mám přece jen horší nervy, než jsem myslel. Nemůžu se na to dívat,

jak jí líbá ruku, dotýká se prsou, hladí jí vlasy. Řeknu: „Půl dvanácté.

Obávám se, musím koukat, abych se dostal do postele, jinak budu mít

malér.“

„Ach, zůstaňte ještě, Olivere! Je to přece dnes tady tak útulné. Jed-

nou ležérně! A jen tak mezi sebou…“

A jen tak mezi sebou.

„Ne, opravdu. Venku je kluzko. A dost velká mlha. Budu muset jel

jen pomalu.“

„No, když tedy opravdu musíte…“ Přistoupí ke mně a nalije mi zase

plný pohár. „Poslední doušek před velkou cestou!“

„Děkuji pane Lorde.“

„Cigaretu?“

„Ne děkuji mockrát.“

„Ale já si ještě jednu… Kde jen mám zapalovač?“

„Dovolíte…“ Sáhnu do kapsy. Když vytahuju sirky, málem mi vy-

padnou z kapsy Vereniny fotografie. Vidím, jak se kousne do rtu. Při-

pálím panu Lordovi. Poklepe mi na rameno.

„Děkuji. Tak tedy příjemné svátky a dobrý vstup do nového roku,

můj milý! My dva vás budeme velmi postrádat, že ano, Vereno?“

„Velmi.“ (Aniž se na mě dívá.)

( 315 )

„Ach, ještě něco! Nechtěl byste mi prokázat jednu laskavost?“

„Samozřejmě.“

„Jde o vašeho otce.“

„O otce?“

„Ano, je přece takový blázen do knížek jako já, že ano.“ To souhlasí.

Můj fotr skoupí všechno. Čím dražší, tím lepší. Z čehož se dá usuzovat,

že knížky nezískává, aby je četl. V jeho domě v Echternachu se to jen

hemží prvními vydáními, folianty, starými biblemi. „Celý rok jsem pro

něho hledal knížku, kterou si přeje. Nikdy se po ní neptá, ale já vím, že

mě jen nechce obtěžovat. Teď jsem tu věcičku konečně sehnal. Je to

moje překvapení pod stromeček. Chtěl byste tu knížku vzít s sebou?“

„Rád pane Lorde.“

Přísahám vám, tehdy jsem neměl ani nejmenší podezření. Proč bych

neměl s sebou vzít nějakou knížku? Ne, ne, ti už to začali sakra zchytra,

můj fotr, ten gauner, a šlechetný, tak šlechetný Manfred Lord…!

23

Tento tak šlechetný Manfred Lord zazvoní.

Vzápětí se ozve zaklepání a tentokrát vstoupí, jen v černém obleku,

ale velmi domýšlivý, hubený, usmívající se, s ledově chladnýma rybíma

očima jako vždycky, pan Leo. Pan Leo, sluha z vily nahoře v Taunusu.

Pan Leo, který ode mě inkasoval pět tisíc marek. Pan Leo, který ukradl

milostné dopisy, které jiní mužové psali Vereně, který odposlouchával

její telefonické hovory a nahrával je na magnetofon, Pan Leo, vyděrač.

„Zvonil jste, milostivý pane? Ach, dobrý večer, pane Mansfelde.“

„Dobrý večer, pane Leo.“

Manfred Lord mluví sonorním, klidným hlasem: „Buďte, prosím, tak

laskav a zajděte do mé ložnice. Na nočním stolku leží tenká knížečka.

Přineste mi ji.“

„Velmi rád, milostivý pane.“

Manfred Lord se zeširoka usmívá. „Udivuje vás, že je tady a ne ve

Friedheimu, že?“

„Ano. Tedy…“

„Vzal jsem ho sem. Přesněji řečeno: on o to požádal. Zdá se mu to

příliš osamělé tam nahoře. Skutečně se to dá pochopit! Zahradník má

alespoň ještě manželku. Leo je dočista sám. A pak, my míváme v zimě

tolik hostů. Tady může být užitečný. Ve Friedheimu štípe dříví,

odhazuje sníh, jinak nic.“ (To všechno bez důrazu, bez narážky, bez

pohledu.) „Moje paní je taky ráda, že je tady. Ze ano, drahoušku?“

( 316 )

„Ano,“ odpoví Verena a podívá se mi s úsměvem přímo do tváře,

abych poznal, že se nedá zastrašit, „znamená pro nás samozřejmě vel-

kou pomoc. Je to perfektní sluha.“

Zaklepání.

Dveře se otevřou.

S úklonou vejde ta sketa dovnitř.

„Je to ta správná, milostivý pane?“

„Ta je to, děkuji pěkně. Můžete si jít lehnout, Leo.“

„Děkuji, milostivý pane. Přeji panstvu příjemný odpočinek.“

Lord přistoupí ke mně. Knížka, kterou drží v ruce. vypadá staře, její

obal je ušpiněný. Jistě ležela dlouho někde ve sklepě.

„To je Dybuk,“ řekne Manfred Lord. „Slavná dramatická legenda ze

světa východního židovstva.“ Nalistuje zažloutlý titulní list. „Dybuk je

zlý duch, který může vstoupit do člověka. Knížka se ostatně nejmenuje

Dybuk, ale Mezi dvěma světy.“

Mezi dvěma světy.

„Ale to je přece psáno německy, to nejsou hebrejské znaky!“

„Je to překlad do němčiny. Vidíte: Nakladatelství Benjamina Herze.

První vydání, od znalců velmi ceněné a hledané. Autor se jmenuje

An-Ski. Dybuk je jeden z nejhranějších kusů na židovských scénách.

Tedy, kdybyste to vzal s sebou…“

„Samozřejmě.“

Pak večer končí.

Manfred Lord se zavěsí do Vereny, když si v hale oblékám kabát.

Pořád ještě doufám, že se mi podaří být chvíli s Verenou o samotě, ale

Lord si také přehodí přes sebe kabát. Své ženě řekne: „Je skutečně

hrozná mlha a kluzko. Už v žádném případě nechoď ven, miláčku! Já

doprovodím Olivera k vozu.“

„Dobrou noc, milostivá paní.“ Políbím jí ruku. Její prsty se přitom

zatnou do mých. „Děkuji za pěkný večer.“

To je všechno. Víc mě nenapadá.

Nechá mě projít domovními dveřmi jako prvního, jeho široká záda

zakryjí Verenu, už ji neuvidím. Kované lucerny osvětlují štěrkovanou

cestu, která vede k bráně parku.

„Ach,“ raduje se Manfred Lord, „Leo už posypal cestu, co tomu ří-

káte! On je skutečná perla! Na toho se můžu stoprocentně spolehnout.

Vždycky! Už osm let je u mě. Šel by za mě do ohně!“

Jak daleko už jsme? Co ví pan Lord? Co tuší? Má Leo…

Stojím před jaguárem.

Potřeseme si rukama.

( 317 )

„A hodně pozdravů doma, Olivere! Hodně štěstí!“

Vyjedu. On stojí na místě, jednu ruku v kapse, a mává. Mávám taky.

Co mám jinak dělat?

Mlha je této noci nad Frankfurtem velmi hustá a dálnice je velmi

zledovatělá. Nemůžu jet rychleji než třicítkou, a i tak mi často vůz

podklouzne.

Na jednom neobyčejně prázdném, neobyčejně tichém parkovišti

zastavím a vytáhnu fotografie, které mi dala Verena. Je jich sedm,

různě veliké, některé z poslední doby, některé starší. Na jedné je jako

docela mladá dívka na maškarním bále, na jiné v síťovaných pun-

čochách, malých černých kalhotkách, ve fraku a cylindru. V ruce má

vycházkovou hůl, v puse nekonečně dlouhou cigaretovou špičku a

očividně hraje Marléne. Na jiné je úplně nahá. Tenhle snímek musel být

udělán před krátkou dobou, protože na něm má účes, který nosí ještě

teď; a moderní boty. Kdo ji asi fotografoval?

Ať ji fotografoval kdokoliv — nenávidím ho! Nikdo nemá vědět, ni-

kdo nemá vidět, jak je Verena krásná! Všechny fotky roztrhám. Pak

kousek po kousku zapálím a čekám dokud neshoří. Popel rozšlapu.

Konečně jedu dál. Mlha je stále hustší. Jednou mi málem vběhne pod

kola jelen. Rád bych si ty fotky nechal, zvlášť tu, na které je Verena

nahá. Ale nesmím nic riskovat. Škoda. Jistě si myslela, že mi tím udělá

velkou radost. Ne, musel jsem je spálit.

Leo…

24

15. prosince 1960, 17 hodin.

Je čtvrtek. Mám tolik času, kolik chci. Ale Verena ne. Musí domů.

Na čtvrtou hodinu objednal její manžel k sobě šéfa, aby mu dal peníze

za směnku. („Děkuji ti, Olivere. Jsi báječný. A ten pan Lord musí být

taky výborný! Nevíš, co to pro mě znamená, že mi teď někdo pomůže!“

— „Ano, vidíte, pane doktore, jsou přece jen ještě slušní lidé v této

zemi…“)

Ne, Verena musí domů.

Strávili jsme čtyři hodiny v „našem“ domku. Teď se Verena obléká.

Tak rád se při tom na ni dívám, má nádherné pohyby.

Všechno, všechno, všechno na ní je tak pěkné.

Já už jsem oblečený, sedím na posteli a kouřím. Svíčky už zase do-

hořely. Venku, před zavřenými okenicemi, sněží. AFN vysílá vánoční

hudbu, bez přestávky.

„Proč je tam Leo?“

( 318 )

„Aby mě špehoval, samozřejmě.“

„Nemáš strach?“

„Od té doby, co jsme spolu, ne.“ Zapne si punčochy, vleze do sukně.

„To je zvláštní, dřív jsem vždycky mívala strach.“

„Bylo by i teď lepší mít strach.“

„Proč to říkáš?“ Zatáhne zip na sukni a sáhne po červeném svetru.

„Stalo se něco?“

„Ne. Ale když sama říkáš, že tě špehuje…“

„Já jsem strašně opatrná. Měním taxíky. Chodím na různé pošty.

Jsem chytřejší než on…“ Usmívá se. „Tenhle červený svetr nevydrží

věčně, jestli ho mám pořád nosit.“

„Koupíme nějaký nový.“

„Líbily se ti mé fotky?“

Přikývnu.

„Co je?“

„Kdo dělal tu fotku, co si na ní nahá?“

„Proč?“

„Protože to chci vědět!“

..Nelíbí se ti? Já sama. Samospouští.“

„Vereno…“

„Zapni mi, prosím tě, svetr! Lhala jsem. Enrico ji dělal.“

„Zahodíš ji teď?“

Zapnu jí svetr.

„Taky nechci lhát. Spálil jsem ji.“

„Ze žárlivosti?“

„Z opatrnosti. Spálil jsem všechny fotky. Ještě včera v noci. Dobře

jsem si je prohlédl. Když zavřu oči, vidím každou jednotlivě před

sebou. Zvlášť tu jednu. Tu, na které jsi nahá. Ale musíme být opatrní,

oba! Leo je tady. Mysli na to!“

„Myslím na to.“

„Vereno…“ Stojím před ní, ona se dívá na mě. „Musíme být opravdu

opatrní… Kdyby se něco stalo… kdybychom ztratili jeden druhého…

pak… pak už bych nedokázal žít.“ Jdu k rádiu a zavřu je. „Promiň, jsem

banální.“

„Nejsi banální, miláčku. Máš pravdu. Je to jen smutné. Ty fotky

měly být mým dárkem k vánocům.“

„Dostal jsem ho,“ řeknu a vezmu desky z mé tašky. „Teď dostaneš ty

svůj dárek.“

„Co je to?“

„Náš román. Takhle daleko už jsem.“

( 319 )

Běží ke mně — ještě v punčochách — a vezme mi desky z ruky. „Už

jsi toho napsal tolik?“

„Napsal jsem toho mnohem víc. Ale to je všechno, co jsem stačil

opravit a přepsat. Bude to velká kniha.“

„Bude to taky velká… aféra, ne?“

„Chtěla jsi říct láska?“

„Ne!“

„Opravdu ne?“

„Ne! Ne! Ne!“ Hladí mi tváře. Pak listuje v rukopise. „186 stran…“

Otevře desky a čte první list: „Láska je jen slovo.“

„Obrať.“

Obrátí a čte věnování: „Pro V. — z lásky.“ Políbí mě na tvář. „Ach,

Olivere, já sem tak vzrušená!“

„To věnování musíme samozřejmě dát pryč, kdyby to mělo někdy

vyjít jako knížka,“ řeknu. „Jedině že byste pak už byly s Evelynou

u mě.“

Usmívá se, a aby mě to nebolelo, přikývne.

„Ale musíš to číst potají. A musíš to dobře schovat. Tady.“

„Mám ještě lepší úkryt. Bankovní sejf.“

„Ty máš sejf?“

„Už několik let. Není v něm nic. Můj muž o něm neví. Uložím do

něho knížku. Já jsem tak zvědavá, Olivere!“

„Třeba je úplně špatná.“ „Určitě ne!“

„Nezlob se, když se tam někdy píše něco, co se ti nebude líbit.“

„Slibuji ti to.“ Pohladí postel. „Měj se dobře, postýlko!“ řekne. Pak

prochází pokoje. „Měj se dobře, rádio, mějte se dobře, svíčky. Měj se

dobře, stole, židle, lampo, všichni se mějte dobře! Teď nás dva dlouho

neuvidíte!“

„Osmého ledna budu zase tady.“

„To tu ještě nebudeme. Můj muž s námi jede do Svatého Mořice.

Vzal si to do hlavy. Co mám dělat? Vrátíme se teprve patnáctého, to je

konec týdne.“

„Ale jak se domluvíme?“

„Vůbec nijak. Musím ti zavolat sama.“

„Nebydlím doma. Jdu do hotelu. Moje matka je zase v sanatoriu.“

„V kterém hotelu budeš bydlet?“

Řeknu jí to. Dám jí telefonní číslo. Všechno si zapíše.

„Nezapomeň někde ten lístek!“

„Ne. Můj muž většinou o svátcích odpoledne spí.“

„Tak to uděláme stejně jako dosud. Budu čekat mezi druhou a tři

čtvrtě na čtyři, jestli zavoláš.“

( 320 )

„Ano, Olivere. Samozřejmě se může stát, že to někdy nevyjde…

Například na Štědrý den nebo na Silvestra.“

„Jasně. Ale nesmíš brát rukopis s sebou!“

„Vzít s sebou? Zítra odpoledne, až odletíš, přijdu sem a přečtu

všechno. Všechno! Najednou!“

Pak vypneme elektrická kamna a sfoukneme svíčky. Verena zamkne

domovní dveře a zavěsí visací zámek. Zase hustě sněží. Jdeme k autu.

Silnice jsou prázdné. Můžu ji tedy políbit.

„Měj se hezky, Olivere.“

„Budu na tebe pořád myslet.“

„A já bych tě chtěla tolikrát políbit, kolik spadne na zem sněhových

vloček.“

„Padejte, sněhové vločky, padejte přece rychleji, prosím!“

25

20. prosince, po předvánočním obědě, sejdu dolů do Friedheimu,

abych si v garážích vyzvedl jaguára. Přesněji řečeno, běžím, protože

jsem se přejedl, jídlo bylo totiž výborné. Teď musím trochu trávit.

To je tak, myslím, asi ve všech internátech na světě: před vánocemi,

velikonocemi a velkými svátky je jídlo vždycky výborné! Aby dítka

taky správně odpovídala, až přijdou domů a rodiče se zeptají na stravu.

Nebo jsem nespravedlivý? Děje se tak z lásky k bližnímu a v úctě před

velkými křesťanskými svátky?

Vedle garáží je obchod s obuví. „Pařížské modely“ se píše na

jednom plakátě. Jednou jsem si tu prohlížel boty, a to tedy byly boty!

Ve Frankfurtu se sotva dostanou lepší. Kdo tady asi něco takového

kupuje?

Vyjedu s jaguárem z garáže a vidím, kdo tu například nakupuje:

doktor Frey. Vychází právě ze dveří, dva balíčky v ruce. Když mě

spatří, stane se něco, čemu bych nikdy nevěřil: doktor upadne do roz-

paků! Ve tváři zrudne, rychle se otočí a strká zpátky do dveří nějakou

ženu, která chtěla vyjít za ním a která určitě nakupovala společně s ním.

Tu ženu bohužel nepoznám.

No co, pomyslím si a stoupnu na pedál. Proč by doktor Frey tady

neměl někoho mít? Výborně! Já mu to přeju!

V Quellenhofu zase jednou na sebe natáhnu věci, které se dají

snadno svlékat (celnice, ta celnice!) a sbalím si cestovní tašku. Beru si

s sebou jen něco málo prádla, několik knížek, toaletní potřeby a

Dybuka, kterého posílá pan Lord mému otci.

( 321 )

Noah tenhle kus zná a vyprávěl mi o Chasidiovi, zbožném Židovi

východní Evropy. Tak si říkám, že by neškodilo, kdybych si Dybuka

během cesty trochu prohlídl, zdá se to být zajímavá věc.

Tři hodiny.

Musím jet. Nejpozději ve čtyři vystartuje Teddy Behnke, jak mi na-

psal. (Strach z mlhy.) Tak řeknu Noahovi a Wolfgangovi, kteří zůstá-

vají v internátě, ahoj, sejdu dolů a řeknu Rašidovi a Hansimu na shle-

danou. Černý Ali odjel už včera, prý rolls-roycem. Rašid je smutný,

když se loučím, ale drží se. Za rok za dva taky bude doma, říká. Ale

když se chce rozhovořit o perské politice, řekne Hansi, který je ne-

zvykle mírumilovný: „Zapomeň na politiku, člověče! Uděláme si tady

pár senzačních dnů. Já si myslím, že nejšťastnější kluk široko daleko

jsem já!“

„Proč?“

„Protože nemusím domů. Manžel mý mámy to zkoušel dostat mě

domů, ale šéf ho vyrazil! O, radostné, ó blažené vánoce!“ řekne malý

zmrzačený Hansi a klepe malému princovi na rameno. „Mám pro tebe

překvapení, Rašide. Zůstane tu taky pár holek. Až se setmí, půjdeme

naproti k jejich vile. To ti něco ukážu. Neptej se co, uvidíš. Je to mý

vánoční překvápko. Když několik záclon nezatáhnou…“

„Ty jsi strašný prase,“ řeknu.

„A ještě tak mladý,“ řekne Hansi. „Ahoj, starouši! Leť pomalu.“

Když nesu tašku k vozu, vidím Giuseppa. Stojí vedle jaguára a září.

„Ciao, Olivere!“

„Vypadáš tak rozzářeně, Giuseppe!“

Ukáže mi dopis, je celý špinavý a pomačkaný, jak ho zřejmě

Giuseppe často četl.

„Od má mamma, yes? Psát, ministerpresident Fanfani, on dát velká

vánoční amnes… amenis… amnesi…“

„Amnestii.“

„Ano. Mamma psát, pappa mít šance, že ho pustit. Pak on přijede

jako dělník do Německa. Protože v Napoli žádná práce, rozumíš? Tady

práce. Pappa vydělat peníze. Může přijet navštívit mě. Krásné vánoce,

viď, Olivere?“

„Ano, Giuseppe. Moc ti přeju, aby tvého otce propustili.“

„Určitě!“

Potřeseme si rukama.

Vyjedu příkrou cestou dolů do Friedheimu. Přitom předjedu dva

dospělé, kteří pomalu, zabráni do rozhovoru, putují sněhem. Poznám je

hned: doktor Frey a mademoiselle Duvalová, naše nová učitelka

francouzštiny, která je v Německu tak nešťastná. Jedu kolem nich, ale

( 322 )

nezdravím je a neruším. Ani bych je zřejmě nevyrušil. Jsou naprosto

zabráni do rozhovoru. Teprve na hlavní silnici si uvědomím, co jsem

viděl: mademoiselle už nemá na nohou své staré, ubohé boty, ale nové,

černé kozačky.

26

Letiště Frankfurt. Odbavování pasů. Nové tváře. Staré divadlo. Se-

znam stíhaných osob. Významné pohledy. To celé blboučké předstírání.

Normální cestující prohlížejí na celnici nanejvýš při vjezdu do Ně-

mecka, ale ne při odletu. Já ovšem nejsem normální cestující. Mě

filcujou, ať přilétám nebo odlétám.

Díky, papá, díky.

„Váš pas, prosím.“

„Jmenujete se?“

Usmívat se. Usmívat se. Neztratit trpělivost. Když to člověk zažil

padesátkrát, tak to snad po jednapadesáté taky přežije!

„Oliver Mansfeld. Ale já jsem syn, ne otec.“

Nemá to smysl. Jeden z úředníků listuje v seznamu stíhaných osob,

druhý mi zastoupí cestu.

Za závorami, venku na zasněžené startovací dráze, vidím naši Bo-

nanzu, na jejíž trup dal fotr tak decentními červenými písmeny, z nichž

každé je nanejvýš půl metru vysoké natřít své jméno. Před letadlem

stojí starý dobrý Teddy Behnke. Má na sobě koženou bundu, kalhoty

z kordového sametu a na hlavě kuklu. Vypadá senzačně.

Je tu velký provoz teď před vánocemi, za mnou stojí celá řada lidí,

proto jde dnes všechno trošku rychleji. Ale na osobní prohlídku stejně

musím! Nu copak? Potkám přitom zase jednoho známého: malého

tlustého Bavoráka, který mě filcoval, když jsem přijel v září. Teď mě

zase filcuje. Ještě dokonce vím, jak se jmenuje: Koppenhofer.

Má z toho obrovskou radost, že jsem si zapamatoval jeho jméno.

Lidem se může tak snadno udělat radost…

Stojím v dřevěné kabině, jako jsem stál tehdy v září, když jsem

malým okýnkem poprvé v životě spatřil Verenu, která právě líbala

Enrica Sabbadiniho. Teď je Enrico odservírovaný. Teď líbám Verenu

já. Lidičky, ten čas utíká.

Zatímco pan Koppenhofer prohlíží mé toaletní potřeby a mé košile,

musím myslet na Geraldinu. Navštívil jsem ji dnes dopoledne na klinice

a popřál jí všechno nejlepší. Sotva mohla mluvit, tak byla vzrušená. Já

jsem sotva mohl mluvit, protože jsem nevěděl, co bych měl mluvit.

( 323 )

Už se jí daří líp. Ještě před svátky ji převezou do bytu, který její

matka najala. Tam musí dál ležet. Ani sádrový obvaz jí ještě nemůžou

sundat. Ale já ji smím navštívit.

„Já se na to tak hrozně těším. Ty taky?“

„Ano, Geraldino.“

„Byt patří paní Böttnerové, zapamatuj si to. Nejdřív zatelefonuj!

Napsal sis všechno?“

„Ano, Geraldino.“

A tak dále, tímhle způsobem. Mohl bych taky nechat běžet magne-

tofon, místo abych mluvil sám. Květiny jsem jí poslal. Ale ať už teď

může Geraldina mluvit málo nebo moc — po Novém roce musím k ní.

A říct jí, že je konec. Je mi to líto, opravdu. Ale musím to říct, musím,

musím, musím.

Nemůžu Verenu déle… Co je?

Pan Koppenhofer promluvil.

Opět se omlouvá, než mě požádá, abych se svlékl, a prohlásí, že

koná jen svou povinnost, a já mu prohlásím, že ho naprosto chápu.

To všechno už tu bylo…

27

Bonanza roluje na startovací dráhu. Teddy má kolem krku hrtanový

mikrofon a dostává z věže pokyny. Nechá motory běžet na plný plyn,

a jako vždycky svědomitě přezkouší před startem všechna bezpečnostní

opatření.

Když jsem vyšel z celnice, šel mi celý rozzářený naproti.

„Jsem tak rád, že vás zase vidím, pane Olivere!“ Jaký má čistý,

slušný obličej! Vleče tašku, kterou pan Koppenhofer tak důkladně

prohlížel, k Bonanze. Teď už jsme připraveni.

„Okay, tower. This is Two-one-one-one-one-zero. Repeat: All clear.

I am taking off,“ slyším, jak říká Teddy do mikrofonu.

Sedím za ním. Stiskne obě plynové páky. Bonanza nabírá rychlost,

rychleji, rychleji, zvedá se, a Teddy ji hned vytáhne nahoru do mraků,

které dnes visí velmi nízko.

Nějakou chvíli se Teddy ještě domlouvá s věží, pak letí až k příštímu

rádiovému majáku podle kompasu a já zatáhnu černý závěs mezi ním a

sebou, aby ho neoslňovalo, když teď v kabině rozsvítím, protože

v mracích je velká tma. Neklidný let. Bonanza se buď neustále propadá,

nebo plave. Mluvíme spolu přes závěs.

„Je mi líto,“ řekne Teddy, „nesmím výš. Příliš velký provoz nad

námi.“

( 324 )

„Mně to nevadí.“

„V baru je koňak a whisky.“

„Ano, vezmu si něco,“ řeknu, vstanu a otevřu skříň z mahagonového

dřeva, která je v kabině. V ní jsou láhve a sklenice, v pevných úchytech.

Je tu dokonce malá nádobka s ledem. Tak fajnovej je můj fotr, kterej

mou matku chce dostat do blázince a kterej je pod pantoflem tety Lizzy,

kterej Spolkovou republiku okradl o 12,5 miliónu marek. Udělám si

drink, posadím se zase za Teddyho a čekám, dokud nedomluví s příští

radiostanicí. Pak si vezmu sám mikrofon.

„Teddy…“

„Ano?“

Neptám se ho, jestli se taky nechce napít, nikdy nepije, když letí.

Zeptám se: „Co se děje v Lucembursku?“

Jeho hlas přichází ze sluchátka, které mám na hlavě: „Já… já bych

o tom raději nechtěl mluvit, Olivere.“

„Teta Lizzy, královna, co?“

„Opravdu…“

„A má matka zase v sanatoriu. Už šest týdnů! Jak dlouho tam ten-

tokrát zůstane?“

„Lékaři vyslovují obavy, pane Olivere. Milostivá paní je stále

zamlklejší, stále častěji propadá těžkomyslnosti. Mluví tak málo…“

Bravo, teto Lizzy! Mé blahopřání, teto Lizzy! Gratuluji ti, milá

tetinko!

Ať slouží!

Abys chcípla, pěkně pomalu, pomalu.

Vypiju sklenici, udělám si nový drink a dívám se z okna vedle

sedadla, ale mraky, kterými prolétáme, jsou teď dočista tmavé. Čas od

času mluví Teddy s pozemní stanicí. Má matka…

Nechci teď na ni myslet, protože mi je najednou hrozně bídně.

Musím něco udělat. Opít se nemůžu a nechci. Mluvit s Teddym? Ten

musí držet stroj v kursu a potřebuje k tomu klid.

Číst!

Chci si prohlídnout knížku, kterou mi pan Lord dal s sebou pro fotra.

Vytáhnu Dybuka z kabely a otevřu zažloutlé stránky.

PRVNÍ AKT

Před rozhrnutím opony je slyšet z dálky při úplné tmě tichý, mystický

zpěv:

( 325 )

Proč asi, proč asi

se duše propadá

z oslnivé výše

v nejhlubší propasti?

Kde končí pád, začíná vzestup

svržené duše znovu prahnou po světlu…

Opona jde pomalu nahoru.

Vidíme modlitebnu ze dřeva, s velmi starými, věkem zčernalými stě-

nami. Jeden trám je podpírán dvěma sloupy. Uprostřed trámu, nad

ochozem, je starý měděný lustr. Pult, na kterém leží tóra, je přikryt

tmavým šátkem…

Čtu dál, obracím stránky. Bonanza letí těžkými sněhovými mraky,

neustále se propadá. Popíjím whisky, listuji dál. Slyším Teddyho hlas:

„Redhair seven… Redhair seven! This is Two-one-one-one-one-zero…“

Čtu:

CHANAN (tiše, ale rozhodně): Proti hříchům se nemá bojovat,

máme je ale mírnit. Jako zlatník čistí zlato v silném ohni, jako sedlák

čistí zrno od plev, tak má být hřích očištěn od nečistého, aby v něm

zůstalo už jen svaté.

„Okay, Redhair seven, okay… following your instructions…“

HENNOCH (udiveně): Svatost v hříchu — jak se to slučuje dohro-

mady?

CHANAN: Všechno, co Bůh stvořil, má v sobě jiskru svatosti.

HENNOCH: Hříchy nestvořil Bůh, ale zlá moc!

CHANAN: A kdo stvořil zlou moc? Také Bůh! Zlá moc je…

Obrátím.

… druhou stránkou Boha, a protože jest tímto, musí obsahovat sva-

tost. Moment!

Postavím sklenku do úchytu vedle okna.

Přejedu prstem velmi opatrně po papíru. Něco mě totiž při obracení

stránky zarazilo. Nezarazilo by to nikoho, kdo jen tak vyklepává

( 326 )

knížku, jako to udělal pan Koppenhofer. Ale když se rukou přejede po

stránce…

Když se rukou přejede po stránce, tak jsou cítit dvě docela malé,

téměř nepatrné nerovnosti. Teď objevím dokonce tři. Jsou to vpichy

jehlou. Někdo propíchl „e“, „o“ a „t“.

Obrátím stránku.

Teď už nečtu, teď už jen ohmatávám stránky. Na některých strán-

kách nenajdu nic, na některých něco najdu. Propíchlé „z“. Propíchlé

„b“, dvě propíchnutá „l“.

Vezmu papír a tužku a zapisuji po řadě písmena. Ne všechna, na to

je tu příliš mnoho vpichů. Jen několik.

E.O.TZ.B.L.L.A.K.X.W.U.W.H.B.H.H.H. …

RABBI ASRIEL:

Co se ode mne žádá? Já jsem stár a sláb. Mé tělo potřebuje klid. Má

duše touží po ústraní, ale všechna muka a všechna bolest celého těla ke

mně doléhají. Každá prosba, která se ke mně dostane, mě píchne v těle

jako jehla…

Píchne jako jehla!

Propíchnuté „o“ v „Co“. Propíchnuté „b“ ve „sláb“, „1“ ve slově

„tělo“, „t“ ve slově „bolest“, „1“ ve slově „těle“. Stále další vpichy.

Velmi jemné, sotva postřehnutelné, ale přece jen postřehnutelné. O.

B. L. T. L. …

Prolistuji celou knížku. Stále další vpichy.

Můj otec a tolik šlechetný Manfred Lord. Jsou pevně spřaženi. Vy

mysleli si s Dybukem něco pěkného. Něco moc krásného pro své černé

machinace.

K. L. I. T. R. E. E. R. W. P.

( 327 )

ŠESTÁ KAPITOLA

1

Dvě kočky. Tři králíci. Jedna kavka.

Mírumilovně žerou v malém altánu. Elektrická lampa na stropě dává

světlo. Venku teď vychází z křoví taky srnka. Před altánkem v parku

stojí krmítko. I srnka začne žrát. Moje matka klečí v altánku na zemi a

mluví se zvířaty a já přihlížím. Je pět hodin večer. V parku leží hodně

sněhu. Jen několik cest je proházeno.

„Tahle klinika se mi líbí ze všech nejvíc,“ řekne matka. Kavka jí

zobe z ruky. „Ve všech ostatních byly vždycky jen jedno nebo dvě

zvířátka, ale tady je jich hodně, zvlášť v létě! Nejraději bych tady zů-

stala navždy! Tady mě zvířátka už tak dobře znají, vždyť už jsem tady

byla dvakrát.“ Kavka je sytá a posadí se matce na rameno. Zavolá

jasně: „Kjak!“

„Ano, ano, maličká, chutnalo ti to?“

Takhle to už probíhá několik dnů, pokud jsem tady: přesně v pět

krmí matka svá zvířátka. Lékaři to dovolili. Matka nemusí ležet v po-

steli. Pohyb a čerstvý vzduch jí prospívají, říkají lékaři.

Matka odmítá přijímat návštěvy. Já jsem jediná výjimka.

Kočka zamňouká a dostane ještě trošku mléka.

„Nezapomněl jsi na oříšky?“ zeptá se matka.

Ne, nezapomněl. Prosila mě o ně včera. „To bude tvůj vánoční dárek

pro mě, ano? Hodně, hodně oříšků! Ptáčci je mají tak rádi, a taky

veverky. Co myslíš, kolik je tady veverek a ptáčků — a velmi vzácní,

pestří!“

Koupil jsem kilo oříšků.

Člověk by si mohl myslet, že matka zestárla o dvacet let od té doby,

kdy jsem ji před čtyřmi měsíci viděl naposledy. Vypadá jako přízrak.

Snad neváží víc než pětačtyřicet kilo. Ruce už má jen kost a kůži, tváře

průsvitně bílé, protkané modrými žilkami. Oči má velmi zarudlé. Tu a

tam otáčí hlavou, jako by měla krk v oprátce a chtěla se z ní osvobodit.

To je její nejnovější tik. Chodí velmi nejistě, často klopýtá. Vyžaduje

jen neustále kávu. Většinou leží oblečená na posteli a zírá do stropu.

( 328 )

„Je málomluvná,“ říkají lékaři. Matka není žádná nepříjemná pa-

cientka, prohlašují sestry. Nedá jim mnoho práce a pomáhá při úklidu

svého pokoje. Ztratila jakýkoliv časový pojem, zaměňuje hodiny, dny,

roční doby a taky trvalo hodnou chvíli, než mě poznala. Ale ačkoliv

ztratila jakýkoliv pojem času, přece vždycky přesně ví, kdy je pět

hodin. Nikdy nepřijde k altánku v parku ani o minutu později. Zvířátka

už na ni vždycky čekají. Z toho má matka velikou radost.

Účastním se toho teď po šest dnů s ní a pomalu už nemůžu dál.

Mluvil jsem s profesorem. Víte přece, jak to probíhá, když se některý

člen rodiny chce dovědět pravdu o pacientovi. (Moje matka je zámožná

pacientka, to se k tomu ještě přidružuje.)

„lnu, milý pane Mansfelde, vaší ctěné paní matce se daří samozřejmě

mnohem lépe… nesrovnatelně lépe… bože, když si pomyslím na to,

v jakém stavu k nám přišla…“

„Ano, jistě. Ale v čem se jí daří lépe?“

„Jste netrpělivý, pane Mansfelde!“

„Je to má matka, pane profesore.“

„Při onemocněních tohoto druhu nesmí být člověk netrpělivý. Něco

takového může trvat celá léta, no, léta, říkám. Vidíte, jsem k vám

naprosto otevřený.“

„To znamená, že matka tu může zůstat ještě celá léta?“

Přikývne a dobrotivě se usmívá.

„Říkal jste přece, že se jí daří mnohem lépe?“

„Lépe. Ale ještě zdaleka ne dobře! A pak, milý pane Mansfelde,

prosím vás, pomyslete na recidivy… Pokaždé, když byla propuštěna a

vrátila se domů, brzy nato nemoc znovu propukla. Její rodinné po-

měry…“

„Ty znám sám,“ řeknu hrubě.

„Pane Mansfelde, tento tón jsem si nezasloužil. Děláme vše, co je

v našich silách, abychom vaší paní matce pomohli. Nechci vám zastírat,

že recidivy jsou nebezpečné.“

„Co to znamená?“

„Mohlo by, říkám výslovně mohlo by — když dáváme pozor, je ne-

bezpečí téměř vyloučeno —, ale přesto jen by mohlo, musíme počítat

s každou možností…“

„Prosím!“

Podívá se na mě tak, jak se prostě dívá slavný lékař na drzého

spratka, a řekne pak velmi chladně: „Mohlo by nastat zhoršení, které by

nás postavilo před trapnou povinnost. Vidíte, vaše paní matka se cítí

u nás dobře, má svou svobodu, svá zvířátka. Na normální život není

( 329 )

ještě připravena — to se prokázalo. Ale není nebezpečná, to absolutně

ne.“

„Mluvíte o mé matce!“

„Jistě, pane Mansfelde. Ale ovšem: jedna recidiva navíc a — a moh-

la by se dostat do stavu, pro který už nejsme více kompetentní.“

„Už nejste kompetentní?“

„Zdá se, že podceňujete závažnost choroby. V případě naznačeného

zhroucení bych si už nemohl zodpovědět, abych nadále milostivou paní

nechával u sebe. Musel bych ji…“

„Odevzdat do uzavřeného ústavu?“

„Tak je to, pane Mansfelde. Nedívejte se tak na mě. Řekl jsem již, že

tato možnost je nanejvýš nepravděpodobná! A můžeme ji, jak doufám,

zcela eliminovat, pokud se rozhodneme milostivou paní uchránit

jakéhokoliv rozrušení z vnějšího světa a pokud zůstane u nás.“

„Navždy?“

„Navždy.“

„Myslíte, dokud nezemře?“

„Myslím… Pane Mansfelde, nemohu s vámi mluvit! Jste tak agre-

sivní! Copak se vám nezdá? Vidíte přece, jak šťastná je vaše paní matka

se svými zvířátky.“

„Především s kavkou.“

„Je mi líto, můj čas je vyměřen. Ostatně váš pan otec je mnohem

rozumnější a sdílí zcela můj názor. Dobrý den.“

Nechal mě prostě stát.

Naproti v klinice začínají zpívat. „Vyrostla růže, z kořene něžná…“

To znám. Teď jsou všechny dveře do pokojů otevřené, sestry táhnou

od poschodí k poschodí, pokládají nemocným na stůl jedlové věnce a

zapalují svíčky. Matka vstane. Každému zvířátku řekne dobrou noc.

Usmívá se přívětivě jako malé dítě: „Až budeš hotov se školou, Olivere,

tak vezmeme všechna zvířátka, vrátíme se do Frankfurtu do naší vily a

budeme si krásně žít! Já jsem přece bohatá žena! Milionářka! Jen si to

představ, Olivere! Jakmile vyjdeš z internátu, budeme mít vůbec

všechno! Továrny! Milióny! A Lizzy bude zavřená.“

Továrny? Milióny? Ubohá, ubohá maminko. Má v Lucembursku

soukromé bankovní konto. Kolik je na něm? Nevím to. Čas od času mi

pošle peníze — například na směnku. Ale továrny? Milióny? Na nich

má už své čisté pracky tetinka Lizzy — ona, která ovládá mého otce. Ti

dva už vědí, co dělají. Ubohá, ubohá maminko! Byl jsem k profesorovi

nespravedlivý!

„Mami, opravdu…“

( 330 )

„Copak? Tak to stojí v zákoně! Dlouho jsem se o tom bavila s dok-

torem Wallingem.“

„Kdo je to?“

Matka se zachichotá.

„Víš, když jsem přišla sem, nelíbil se mi můj pokoj. Neměl balkón a

ptáčci…“

„Rozumím.“

„A vedlejší pokoj, ten měl balkón. Byl i jinak mnohem krásnější a

větší. V tom pokoji ležel doktor Walling. Advokát. Velkolepý člověk!

Představ si, když jsem přišla, právě umřel.“

„On umřel?“

„No jistě, děťátko. V takové klinice umírá spousta lidí. Umírají

v každém normálním domě. Proč ne tedy i tady? Kde by na to měli

větší právo? Ty hodné sestřičky, od kterých jsem se dověděla, že umírá,

řekly: ,Hned jak umře, dostanete jeho pokoj!’„ Matka se znovu

zachichotá. „Takže jsem se každé ráno samozřejmě ptala, jak to s ním

pokračuje. Já jsem ovšem toho muže neznala! Chtěla jsem jen tu

místnost, že ano?“

„A?“

„Samozřejmě se pokoušeli mi každého rána udělat radost. ,Daří se

mu špatně, paní Mansfeldová. Má vysokou horečku, paní Mansfeldo-

vá. Poslal si pro duchovního!’ A tak dál. Když…“ moje matka se směje,

„když počtvrté poslal pro duchovního, aby přijal poslední pomazání,

připadalo mi to přece jen trochu zvláštní.“

„To chápu.“

Hladí srnku, která stojí u krmítka. Já ji vezmu kolem ramen a vedu ji,

aby slabostí neupadla, a cítím s úděsem přes kabát její na kost vyhublé

tělo. „Příštího dne nebyl pokoj stále ještě volný. Tak jsem zavolala

sestru. A ta dobrá sestřička řekla: ,Doktor Walling zemřel, dnes v noci,

musíme už jen všechno uklidit.‘“ Matka uklouzne, právě ji stačím ještě

zachytit. „Co ti mám povídat? Za tři dny slyším mrtvého kašlat!“

„Mrtvého?“

„Údajně mrtvého! Přes zeď! On vždycky kašlal, víš? Ale to jsem

udělala kravál! A jaký! To je přece sprosté, ne? Zeptala jsem se: Jak to,

že doktor kašle, když má být mrtvý? Myslíte si, že jsem blázen,

kterému můžete cokoliv namluvit?’ — Panu profesorovi to všechno

bylo hrozně trapné…“

Jdeme ke klinice, v jejichž oknech svítí mnohá jasná světla.

„Řekni mi, Olivere, proč všichni zpívají?“

„Dnes jsou vánoce, mami.“

( 331 )

„Není to trochu pozdě na vánoce?“

„Ne, mami.“

„Ale jindy jsme už měli krokusy a fialky…“

„Chtěla jsi mi ještě dopovědět to o doktoru Wallingovi.“

„Ach ano! Tak si představ: druhého dne — pila jsem právě čaj —

někdo zaklepe a do mého pokoje vstoupí cizí člověk.“

„Doktor Walling.“

„Ano, skutečně on. Roztomilý člověk! Musíte se seznámit! ,Milo-

stivá paní,‘ tak hned začal, ,slyšel jsem o nepříjemnosti, kterou vám už

několik dnů způsobuji. Neodporujte, prosím! Protože prostě nemohu

předvídat, kdy a jestli v blízké budoucnosti zemřu, trvám na tom,

abychom si ještě dnes vyměnili naše pokoje.“

„A ty jsi to přijala?“

„Samozřejmě! Ty bys to neudělal?“

Matka ztěžka chodí do schodů. Má něco s nohama. Teď přicházejí

schody v parku. Zvednu ji, abych ji vynesl. Je lehká jako malé děv-

čátko, a jako malé děvčátko se směje. Nyní začínají zvonit kostelní

zvony.

„Ano, a představ si, doktor Walling se zase uzdravil! Docela uzdra-

vil! My staří lidé… chci říct, my starší… máme neuvěřitelnou životní

energii. Doktor Walling a já například. Podívej se přece na mě. Vy-

padám snad o den starší než na čtyřicet?“

„Ne, mami!“

„Je na světě docela sám, chápeš? Nejchytřejší muž, jakého si můžeš

představit! Musíš ho poznat, protože…“

Zarazí se.

„Copak?“

„Nesmíš se mi ale vysmát!“

„Určitě ne.“

Dojdeme k domu.

Šeptá: „Dám se rozvést a vdám se za doktora Wallinga! Jen když se

ti bude líbit, samozřejmě. On se ti bude líbit! Má obrovský majetek.

Budeme velmi bohatí lidé… Kde jsou další oříšky?“

„Tady.“

Vytrhne mi pytlík z ruky a žádostivě si ho prohlíží. Na chvíli vypadá

jako zlá čarodějnice. Pak se zase andělsky usměje: „Dobrou noc,

Olivere. Přijdeš zítra zase?“ V osvětlené hale vidím skrz okno profe-

sora.

„Tak zítra, mami. Dobrou noc,“ řeknu mdle a slyším zvony a zpěv.

„Já totiž musím bezpodmínečně ještě dnes mluvit s doktorem

Wallingem, miláčku, víš? O uložení kapitálu. Čeká na mě.“ Dá mi

( 332 )

letmý polibek, ještě jeden polibek mi pošle svou průsvitnou rukou a

odcupitá. Vidím, jak ji v hale zdraví profesor, který vychází ven.

„Ach, pan Mansfeld.“ Prohrábne si svými růžovými prsty bílý vous,

je dobře naladěn, už vůbec není podrážděný. „Nu, nevypadá paní matka

velkolepě? Máte alespoň teď pocit, že se u nás cítí dobře?“

Stojím zaraženě ve sněhu a odpovím: „Jistě, jistě. A než riskovat

recidivu…“

„Správně!“

„Kromě toho tady má přece toho pana doktora Wallinga.“

„Koho?“

„Toho advokáta! Zřejmě si ho velmi váží, právě šla k němu.“

„Ubohý příteli… Teď teprve vidíte, že mám pravdu.“

„Nerozumím vám ani slovo.“

„Doktor Walling zemřel den po příchodu vaší paní matky. Dostala

jeho pokoj. Ale samozřejmě ho nikdy neviděla.“

2

„Monsieur Mansfeld?“

„Oui.“

„Un moment, s’il vous plaît…“

Pak slyším Verenin hlas: „Miláčku! Můžu ti ještě jednou docela

krátce zavolat, není to krásné?“

Ležím v posteli v hotelu. Spojení je špatné, rušené jinými hlasy. Je

osm hodin večer.

„Velmi krásné. Ale jak to…“

„Jsme pozváni. Můj muž jel napřed, musí se zastavit ještě pro jedny

manžele, Angličany. Bydlí daleko odtud a nevyznají se. Co ty děláš?“

„Sedím v hotelu.“

„Cože? Nerozumím.“

„Sedím v hotelu.“

„Nerozumím ani slovo! Haló… haló… Olivere… Slyšíš mě alespoň

ty?“

„Docela jasně.“

„Cože? Co říkáš? Ach, já jsem měla takovou radost…“

„Je mi líto, Vereno. Zavěs. Nemá to smysl.“

„Snad alespoň ty slyšíš, co říkám…“

„Ano.“

„Nerozumím. Slečno, slečno, to je skandál!“

Žádná slečna se nehlásí.

( 333 )

„Musím mluvit jen tak. Po návštěvě u matky jdi trochu ven, ano? Ale

neopíjej se! A buď hodný. Nedívej se na žádné jiné ženy. Já jsem totiž

taky žárlivá.“

„Ano, Vereno.“

„To je k zbláznění, tohle spojení! Myslím, že to skončíme.“

„Taky myslím.“

„Co říkáš? Já bych brečela…“

„Nebreč.“

„Naštěstí jsou vánoce v cizině docela veselé. To jen v Německu se

dřepí tak slavnostně kolem stromku. Tady je jazz a konfety a balóny a

už spousta opilých. Budu celou dobu myslet na tebe! Slyšíš mě? Haló…

haló… haló…!“

Zavěsím.

Naštěstí jsou vánoce v cizině docela veselé.

3

Mám dva smokinky.

Ten lepší visí ve skříni v Quellenhofu. Můj starší smoking patří

k oblekům, které vždy nechávám v Lucembursku, v hotelu. Tady mi

všechno schovávají. Obléknu smoking a jdu do baru. Už jsou tu taky

opilí a nafukovací balónky a papíroví hadi a veselí lidé. Piju koňak.

Není mi dobře.

Koňak mi chutná. Po třech koňacích se cítím líp. Echternach není

nijak velké město. Vím, že Lizzy a fotr jdou o vánocích vždycky někam

ven. Nemusím je dlouho hledat. Sedí u Ricarda. Tenhle restaurant má

velkou přednost pro někoho, kdo chce pozorovat druhé: je ze samých

malých lóží, potažených červeným sametem. Velmi mnoho hostí.

Musím tedy dát šéfovi podniku velké spropitné, abych dostal volný

stůl, od kterého můžu oba pozorovat. Oni mě nevidí.

„Váš pan otec sedí tamhle naproti,“ řekne vrchní. „Přejete si, mon-

sieur, abych…“

„Ne, nepřeji si, aby se otec dověděl o mé přítomnosti.“ Vrchní do-

stane taky spropitné. „V pořádku, monsieur.“

Otce jsem navštívil v jeho krásném domě, hned jak jsem přijel, večer

dvacátého. Dal jsem mu knížku od jeho přítele Lorda. („Dybuk! Ach,

ale tím mi udělal opravdu velkou radost! To mu musím určitě věnovat

nějakou knížku! Vezmeš ji s sebou, až poletíš zpátky?“) Zdržel jsem se

půl hodiny. Rychleji to nešlo, i když se cítil — jako vždycky — dotčen,

když jsem prohlásil, že chci bydlet v Edenu.

( 334 )

„Ty mě prostě nemáš rád. Nikdy jsi mě neměl rád. Nemáš ke mně

vůbec žádný vztah.“

Protože to říká pokaždé, nemusím odpovídat.

Pak přišla Lizzy. Objala mě a políbila na ústa — ne jako teta. Zřejmě

jinak líbat neumí.

„Náš malý Oliver! Co to říkám? Velký Oliver! Vypadáš skvěle! Jen

na mě dělej ty své zlé oči, já vím, že mě nenávidíš.“ Zase neodpovím,

protože to ona taky říká pokaždé. „Nenávidíš mě jako mor! Ale to mi

nevadí! Proč mi to nevadí? Protože já tě mám ráda velmi, velmi ráda…“

A propos skvěle: tetinka vypadá skvěle! Štíhlá, a přece pěkné tvary.

Pěstěná. Sexy. Vyzývavá. Dříve měla černé vlasy. Momentálně je má

odbarvené na stříbrošedo. Měla je už taky zrzavé a hnědé. Nenávidím

ji. Ale upřímně: vyspat se s takovou ženskou musí být ještě pro každého

chlapa potěšením. Vůbec se nemění. Kolik jí tak může být? Čtyřicet?

Mé matce je pětapadesát. A vypadá na osmdesát. Tetince by se mohlo

hádat pětatřicet. Snadno…

Zatímco polykám u Ricarda specialitu domu, prohlížím si ještě jed-

nou pozorně Lizzy. Velkolepě nalíčená. V šatech, které jistě stály celé

jmění: vpředu až nahoru ke krku, vzadu otevřené až — no prostě hodně

dolů. Šperky na rukou, na prstech, v uších, kolem krku, ve vlasech,

všude šperky. Pohledy mužů mají v sobě něco hladového, když se

dívají na mou „tetu“. Jak se směje! Jak mluví rukama a přitom cinká

šperky! Jak její krásné oči září! A jak prohání číšníky…

Ani o tatíčka si očividně nemusím dělat starosti. Taky se vůbec ne-

změnil. Velký tlustý, červený ve tváři, hlučný. V rozjařené náladě. Pije

trochu moc. Zřejmě soustavně. Vidím, že má modré kruhy pod očima.

Prsteny…

Nebudete tomu věřit, ale fotr nosí na svých dlouhých chlupatých

prstech prsteny. Brilianty. Dva na každé ruce. Lizzy mu nepřetržitě

něco povídá. Oba mají dobrý apetit. Otec hodně pije. Jí neobratně.

(Jako vždycky.) Kousek masa mu spadne z talíře.

Lizzy mu vyčítá. Hlasitě. Ostrým hlasem. Slyším, co říká. Všichni to

můžou slyšet. „Nemehlo,“ říká tetinka mému otci. „Ani jíst neumíš!

Vezmi si ubrousek! Uvaž si ho kolem krku!“ A když to neudělá, udělá

to ona. Přede všemi. Cítím přímo; jak ho to blaží. Políbí jí ruku. Je tolik

cest, jak člověka učinit šťastným!

( 335 )

4

Po jídle jedou do striptýzového podniku. Ne v Echternachu. Znalci

vědí, kde je Pigalle. Sleduji je v taxíku.

Teď už je skoro půlnoc a skoro všichni lidé jsou opilí. Pigalle je na-

rváno k prasknutí. Fotřík si samozřejmě dal rezervovat nejlepší stůl

u tanečního parketu. Tady nemusím mít strach, že by mě zpozoroval.

U baru si zase dám koňak. Chutná jako zahnilá voda.

Otec pije šampaňské. Neustále bere svou přítelkyni z mládí k tanci,

neúnavně, jako osmnáctiletý. Boogie. Rumba. Čača. Každému by při

tom došel dech. Ne fotříkovi!

Muži znovu zírají na Lizzy. Ve svých obtažených černých hedváb-

ných šatech působí obscénně. Fotr je už rudý jako rak. Pot se mu řine

po tváři, ale on vytrvale tančí dál. Lizzy se točí kolem něho, tleská a

volá: „Olé!“

Vedle mě řekne jedna tlustá žena svému stejně tlustému

společníkovi. „Podívej se na toho starýho dědka! Co ten ještě svede!

A ty?“

„Já mám astma.“

„Takovou ordinérní děvku má. Ale hezkou, to musím uznat!“

„Zřejmě pořádný pracháč!“

Panstvo tedy není odtud. Kdyby bylo odtud, pak by vědělo, kdo je

ten starý dědek a jeho ordinérní děvka. V Echternachu a okolí to ví

každý.

Baví se matka ještě s panem doktorem Wallingem o finančních

otázkách?

Dvojice, které patří obdiv všech, se vrací ke stolu. Lizzy nadává.

Znovu kravál, hraný samozřejmě. Ale hlasitý! Všichni to musí slyšet,

jinak by papá z toho nic neměl. Ach, můj papá…

„Ještě jeden dvojitý, prosím.“

„Hned, monsieur.“

Pánové přicházejí a vyzývají tetinku k tanci. Ona tančí s každým a

tančí, jako by byla milenkou každého z těchto pánů. Taková byla

vždycky. Můj otec sedí s vodnatýma očima u stolu, pije šampaňské a

připíjí jim. Jednou odejdou ostatní páry z taneční plochy a Lizzy tam

zůstane s mladým tanečníkem sama. Odvádějí senzační rumbu, tedy

vážně, to se jim musí nechat!

Všichni tleskají, zvlášť můj otec. Když se Lizzy vrátí ke stolu,

vždycky jí políbí ruce. Ona přivede mladého muže hned s sebou. Ten se

posadí a chlastá fotrovo šampaňské a tváří se, jako by tam můj fotr

vůbec nebyl. Ten najednou zbledne a rychle vstane . Ty dva to vůbec

nezajímá. Fotr se kymácí kolem mě směrem k toaletě. Nevidí mě.

( 336 )

U stolu líbá zatím mladý muž tetince rutinovaně dlaně a pak krk.

Napíše něco na kousek papíru. Telefonní číslo a adresu, samozřejmě.

Ona lístek schová. Pak jdou zase tančit. Když se otec vrátí, je stůl

prázdný.

Jestlipak matka spí? Jestlipak ve snu hovoří s panem doktorem

Wallingem o tom, jaká má být svatba, až jednou můj otec zemře a teta

Lizzy bude ve vězení?

„Ca ča ča!“ volají muzikanti.

5

K jedné hodině ranní začíná program. Černé, bílé a hnědé dívky se

svlékají. Nechají se svlékat. Svlékají se navzájem. Jednu černovlasou

svléká blondýnka. Blondýnka má na sobě krátký, černý plášť do deště.

Je k té černovlasé nesmírně něžná. Objetí.

Když je černá docela nahá, shodí blondýnka svůj plášť a je taky

docela nahá. Obě zaujmou pozici, ve které se milují ženy. Světlo

zhasne.

Toto představení vzrušilo muže nejvíc. I všechny ženy. Jednu ne:

tetu Lizzy. Ta si přijde na své teprve při další atrakci. Je to harémová

scéna, ale paradoxní. Tři téměř nahé, dobře rostlé mladé chlapy prohání

po scéně mladá dívka. Dívka má dlouhý bič a neustále jím práská —

jen o vlas vedle svalnatých těl mladíků. Lizzy pije jednu sklenici za

druhou. Nosní chřípí jí nervózně cuká. Lizzy něco řekne mému otci.

Ten dá znamení vrchnímu. Má najednou hrozně naspěch. Vyčkají jen

do konce čísla, pak odcházejí. Už jim zatím donesli garderobu.

Lizzy je teď asi taky opilá. Oba procházejí docela těsně kolem mě.

Nakloním se a řeknu: „Šťastné a veselé!“

Ale oni mě neslyší. Nedívají se na mě. Fotr rozhazuje kolem sebe

bankovky. Číšníci kolem něho poskakují.

K mikrofonu přistoupila zpěvačka. Po prvních taktech kapely vím,

co teď přijde, a volám: „Platím!“

„Hned, monsieur.“

Barmanka má mnoho práce. Položím peníze na pult a jdu. Přesto se

nedostanu dost rychle ven a slyším ještě první slova písně: „Love is just

a word…“

Na ulici vidím odjíždět mercedes mého otce. Teta Lizzy šoféruje. On

sedí vedle ní. Lépe řečeno, on leží, opřen o její ramena. Teta Lizzy jede

rychle. Mám už jen jediné přání: zapomenout. Spát. Odjedu taxíkem do

hotelu.

( 337 )

V hotelu si vezmu čtyři tabletky na spaní. Když se probudím, je

poledne, 25. prosince. Zůstanu do 8. ledna. Denně navštěvuji matku,

otce už nikdy. On se taky neozve. S matkou krmíme kavku, kočky,

srnky a králíky. Někdy s ní pak ještě zajdu nahoru do jejího krásného

pokoje. (Když pan doktor Walling právě má nějakou práci.) Nebo ji

navštívím dopoledne a díváme se, jak nejrůznější ptáčci zobají oříšky.

Taky veverky tu zahlédnu. Skáčou z větví blízkého stromu.

S Verenou si telefonujeme jen zřídka. Zřejmě nemůže volat, čekám

mnoho dní marně a když zavolá, je spojení většinou tak špatné, že si

vůbec nerozumíme. Na Silvestra si vezmu už brzy večer tabletky na

spaní.

8. ledna 1961, po obědě, jdu do vily mého otce, abych se rozloučil.

Dá mi jednu starou knížku. Rané vydání Machiavelliho Vladaře.

„Pro mého přítele Lorda. A nejsrdečnější pozdravy!“

„Ano, papá.“

V hale stojí Lizzy.

„Tak se měj hezky.“

„Ty taky.“

„Ty mě opravdu nenávidíš, viď?“

„Z celého srdce.“

„Tak dovol, abych ti konečně řekla pravdu. Já tebe taky, Olivere. Já

tebe taky.“

Teddy Behnke už sedí za volantem mercedesu, aby mě dovezl na

letiště. Požádám ho, aby zastavil před klinikou. Matka pozoruje z okna

pokoje ptáčky na balkóně. Vůbec nebere na vědomí, že se s ní loučím.

„Podívej se, jaké krásné červenky! Přineseš mi zítra zase oříšky?“

„Poprosím Teddyho, aby ti je přinesl, mami.“

„Proč Teddyho?“

„Letím zpátky do Německa.“

„Ach tak, samozřejmě. Ale nemusíš obtěžovat Teddyho. Požádám

doktora Wallinga…“

Tento 8. leden je krásný: jasný, chladný, mrazivý den. Letíme za

slunce nad zasněženou krajinou. Vytáhnu Machiavelliho, prolistuji

stránku za stránkou a ohmatávám stránky. Zapisuji písmena, která jsou

propíchnutá.

A.S.G.F.D.V.B.N.M.C.X.E.E.I.U.O…

Je to hodně písmen. Nebudu s tím za letu hotov. To nevadí. Pan Lord

se vrací teprve za šest dní ze Svatého Mořice. Tentokrát budu mít celé

poselství!

Když přistaneme, poprosím Teddyho, aby matce pravidelně nosil na

kliniku oříšky, a dám mu peníze.

( 338 )

„Spolehněte se pane Olivere. Bylo to pro vás zlé?“

„Zlé?“ zeptám se. „Užil jsem si to nádherně.“

Teddy Behnke se na mě němě dívá.

„Copak je, Teddy?“

„Ale nic,“ řekne, „není tohle posranej svět?“

„Ale pročpak? Je to nejlepší ze všech světů, přečtěte si Leibnize!“

„Je mi vás líto.“

„Blbost. So long. Teddy.“

„Mějte se dobře, pane Olivere.“

Pak zase odkulhá k úřadu AIR WEATHER CONTROL a já jdu

k pasové kontrole, abych se nechal filcovat jako vždycky. Tentokrát mě

neprohlíží pan Koppenhofer, ale jiný úředník, a stojím v kabině, ve

které jsem nikdy nestál.

Pět hodin.

Teď krmí matka svá zvířátka.

Co dělá Verena?

Vrátí se teprve za šest dnů.

Teprve za šest dnů…

„Dejte mi, prosím, láhev koňaku,“ řeknu prodavačce v prodejně

v letištní hale.

6

Dnes odpoledne ve Frankfurtu sněží, padají velké vločky. Moje

matka bude nejpozději do roka v blázinci, když to takhle půjde dál. Můj

otec a Lizzy zvítězí. Proběhlo to rychleji, než jsem si myslel.

Je mi tak bídně.

Když vyjedu, udělám něco, co jsem ještě nikdy neudělal: držím vo-

lant levou rukou a pravou otevřu koňak. Pak si dám láhev ke rtům a za

jízdy se napiju. Hrdlo láhve mi drnká o zuby a koňak mi teče po bradě.

Položím láhev pod sedadlo. Je mi pořád mizerněji. Proto při výjezdu

z dálnice zahnu a jedu dolů do zasněženého Niederwaldu, po

Oeserstrasse až na Brunnenpfad. Nemám klíče k „našemu“ domku.

Chci ho jen vidět. Třeba ještě něco vypiju, až tam dorazím. Takový

jsem sentimentální idiot.

Okno na mé straně mám otevřené. Stále silněji a silněji cítím zvláštní

zápach. Nemůžu poznat, jaký je to zápach, ale je hrozný, úděsný.

Úděsný?

Nevím, proč mi najednou tuhnou prsty, když zahnu na Brunnenpfad.

Pak vidím, co se stalo. „Náš“ domek už nestojí. Plot už nestojí. Kůlna

( 339 )

na nářadí nestojí. Ze sněhu trčí zuhelnatělé trosky, střepy skla, plech.

Vidím vypálená elektrická kamna, části široké postele, sprchovacího

koutu z kuchyně — všechno zkroucené, černé, zlámané. Náš domek

shořel. To zuhelnatělé kusy dřeva tak páchnou.

Zastavím a vystoupím.

Nikdo není vidět. Jen vrány krákorají.

Jdu pomalu na nyní otevřený pozemek. Něco mi zapraská pod no-

hama. Jsou to zbytky rádia. Stojím ve sněhu a zírám na černou hromadu

dříví, která kdysi byla domem, a sněhové vločky padají na mě a na

spáleniště, tolik sněhových vloček.

„Je to smutné, že ano, pane Mansfelde?“

Vyděsím se.

Pan Leo, sluha, stojí za mnou a potřásá soucitně svou úzkou lebkou.

Má na sobě tlustý zimník, šálu a černý klobouk.

7

„Jak jste se sem dostal?“

„Nahoře na dálnici u benzínové pumpy je odpočívadlo. Tam jsem

popíjel kávu a dovolil si na vás počkat, pardon, prosím.“

„Jak jste věděl, že se dnes budu vracet?“

„Inu, zítra přece začíná škola, že ano?“

„A kdybych projel kolem?“

„Dal jsem napsat vaše jméno na jednu z těch velkých černých tabulí,

které jsou mezi pruhy dálnice. Dal jsem napsat, abyste se zastavil na

tomto odpočívadle.“

„Proč? A jak jste věděl, kam pojedu?“ Na to se jen usmívá.

„Takový pěkný malý domeček… Jaké neštěstí… Stalo se to během

svátků. Noviny psaly, že zloději snědli všechny konzervy a vypili vše-

chen alkohol, který našli. Pak domeček — náhodou, úmyslně kdo to ví

— zapálili. Strašné, že ano?“

„Strašné pro koho?“

„Pro vás, milý pane Mansfelde. A pro milostivou paní, pardon,

prosím.“

„Jestli řeknete ještě jediné slovo…“

Ale nedá se přerušit. „Přítelkyně milostivé paní, které domeček patřil

a která se v této době nachází v Americe, je bohatá. Pro ni to není

strašné. Ale pro milostivou paní a pro vás — kde se jen teď budete

scházet?“

( 340 )

Utnu mu jednu pěstí. Pan Leo odletí do sněhu. Z nosu mu teče krev.

Drží si kapesník před obličejem, když se zvedá a nezřetelně říká: „To

vás stojí o dva tisíce marek víc.“

„Cože?“

„To, že jste mě udeřil. Původně jsem od vás chtěl žádat jen tři. Teď

žádám pět. Pět tisíc marek. Jako poprvé.“ „Zač, ty svině!“

Vytáhne pět fotografií z kapsy a podá mi je. Jedna ukazuje mě, jak

vstupuju do domku. Na druhé je Verena, jak mě objímá ve dveřích. Na

dvou jsme oba, jak domek opouštíme.

Na páté fotografii je vidět, jak se líbáme v zahradě.

„Mám velmi dobrou kameru, pane Mansfelde. Všimněte si kvality

lěch snímků, ta ostrost! Stál jsem vzadu v kůlně na nářadí.“

Fotografie. Fotografie…

Roztrhám fotografie pana Lea na malé kousky a hodím je do

zborcené studně. Pan Leo se celou dobu na mě dívá a mírně se usmívá.

„Jaké jste dítě, pardon, prosím, pane Mansfelde. Neslyšel jste nikdy

o tom, že taky existují negativy? Mohu si udělat tolik nových kopií,

kolik budu chtít.“ Chvěje se zimou a mne si ruce. „Abychom to

skončili. Potřebuji peníze zítra.“

„Nemám je.“

„Můžete si ještě jednou vypůjčit na svůj automobil. Nový jaguár

stojí pětadvacet tisíc marek. Váš je ještě téměř nový. Pojedete zítra

k firmě Kopper & Co. a vyřídíte potřebné formality. Očekávám vás

v osmnáct hodin s penězi v hotovosti nahoře v hotelu.“

„Mám potvrzení, že jsem vám už jednou dal pět tisíc marek.“

„Jestli si přejete, přinesu vám zítra druhé potvrzení. Můžete obě

ukázat panu Lordovi. Já mohu taky hned panu Lordovi ukázat negativy

snímků, jestli si přejete. Pak ušetříte pět tisíc marek. Jestli si to

nepřejete, tak vám přinesu zítra negativy s sebou. Příjemný večer přeji.

Mně je tady příliš chladno, pardon, prosím.“

Smekne a odchází, opatrně, pomalu, aby neuklouzl. Na nohou má

galoše. Dívám se za ním, dokud nezmizí. Padá na mě sníh a pomalu mi

taje ve vlasech. Sednu si do vozu a opět se napiju z láhve. Mokré

spálené dřevo smrdí. Jestlipak zapálil domek pan Leo?

Má matka má malé bankovní konto. Ještě jednou mi pomůže. Dou-

fám jen, že ještě může…

Dal si pan Leo udělat od negativů víc kopií? Možná. Určitě. Bude

mít taky ještě dopisy a pásky. Bude mě vydírat, pokud to půjde. A pak?

A co udělá pak?

( 341 )

8

„Když ti povím, co se stalo, tak se z toho posereš,“ řekne Hansi.

Dorazil jsem do Quellenhofu. Obvyklý řev a pobíhání po chodbách.

Všichni se vracejí. Před domem parkuje spousta aut. Dobří rodičové

nám ukazují, jak jsou dobří. Ubohého pana Hertericha málem oddělají

svými nářky, prosbami, starostmi, obavami. Dostal Fritz už konečně

lepší postel? Proč je jídlo zase tak špatné? Neodporujte, Karl-Heinz si

stěžoval! Kdy budou hotové nové koupelny?

A tak dále, jako pokaždé.

„Proč bych se měl posrat?“ zeptám se.

Z chumlu dětí a rodičů se Hansi stáhne se mnou na záchod a zastrčí

závoru.

„Dej mi čouda.“

Dostane ho.

„Máš přece smysl pro humor, ne? To, co ti teď povím, to stojí za

celou dvacítku.“

Dám mu ji.

„Tedy: Giuseppe tady zůstal, jako já, to víš.“ „Ano.“

„A měl pravdu! Tenhle Fan… no ten…“ „Fanfani.“

„Jo, tak ten jeho otce skutečně pustil z lapáku. Víš, co se pak stalo?“

„Co?“

Hansi spláchne, protože někdo rumploval klikou.

„Italové toho přece tolik nadělají se svými bambinos.“

„A?“

„No, při propuštění dostal Giuseppův otec nějaké peníze. Všichni

příbuzní by za to sem nemohli jet, aby oslavili vánoce. Ale Giuseppův

otec — je instalatér — okamžitě dostal práci u nějaké firmy ve

Frankfurtu. Dvouletou smlouvu! Viděl jsem, jak přijel. Sám měl na

sobě jen samý hadry. Ale Giuseppovi donesl docela novej kabát a teplý

boty a svetr. A pořádnej balík žrádla! Giuseppe byl blaženej!“

„To si umím představit!“

„Ne, to si neumíš představit! Samým štěstím tancoval! Jeho táta ta-

ky! Jako dva blázni se chovali! Rašid se rozbulel, je to ubrečenec. Pak

se šel otec s Giuseppem najíst, do nějaký putyky. Večer přijde Giuseppe

domů a řekne…“ Hansi se začne smát, až se zajíká.

„Co je na tom tak k smíchu?“

„No, co Giuseppe povídal mně a Rašidovi!“

„Co?“

„Ze jeho otce v lapáku úplně obrátili. Sotva se dostal ven, dal se

pokřtít. A Giuseppe teď chodí na náboženství.“

( 342 )

„Ne! Kde je Giuseppe teď?“

„Je na bruslích,“ řekne Hansi.

„Vždyť přece nemá brusle!“

„Ali mu jedny daroval.“

„Ali?“

„No, měl přece dvoje. Kromě toho je teď Giuseppův bratr. Jasný, ne?

Ti dva teď pořád dřepí pohromadě. Ali je z Giuseppa úplně na větvi.

Dává mu čokoládu, prádlo, mýdlo. Dokonce šponovky! A modlej se

teď společně. No tak, nestálo to za to kuřivo?“ zeptá se Hansi.

9

Byl jsem u firmy Kopper & Co.

Dostal jsem další půjčku ve výši pět tisíc marek. Měsíční splátky teď

dělají šest set třicet marek. To je pro mě příšerný obnos, a můžu ho

splácet jen tehdy, když mi matka bude pomáhat ještě víc než dosud.

Vím už, že je úplně zbytečné jí vysvětlovat, nač ty peníze potřebuju.

Bylo by to zbytečné i dřív. Vím, že mi okamžitě pomůže. Nevím jen

jestli má na svém kontě dost peněz. Čtyři splátky po třech stech

třiadvaceti markách už jsem splatil. Za těch deset tisíc, které mi dali,

žádají Kopper & Co. kolem třinácti tisíc, protože na tom musejí něco

vydělat. Můžu prodat těžké zlaté plnící pero. Prvotřídní hodinky a

velmi drahý dalekohled. Thaťs all. Od fotra jsem peníze nedostal už

celá léta. Všechno, co potřebuju, platí pan Lord. (A fotr se pak s ním

vyrovná.)

Firma Kopper & Co. mi dala podepsat prohlášení, že jaguár přejde

do jejich vlastnictví, jestli se se dvěma splátkami opozdím déle než

o čtyři týdny. Firma Kopper & Co. pak prodá můj vůz a získanou sumu

se mnou vyúčtuje.

V motelu na frankfurtské křižovatce jsem panu Leo Gallerovi předal

pět tisíc marek. Nabídl se, že mi na to okamžitě vystaví druhé po-

tvrzení, abych je rovněž mohl ukázat panu Manfredu Lordovi a tím

dokázat, že pan Leo Galler mě vydírá. Odplivl jsem si na zem a hned

jsem odešel. Konečně mi došlo (konečně!), zač stálo první potvrzení,

které jsem považoval za jakousi ochranu. Kdybych je kdy chtěl ukázat

panu Manfredu Lordovi, tak bych nemusel Leo Gallerovi dávat ani

fenik. Protože pan Galler by pak samozřejmě vyprávěl, zač ty peníze

dostal — a pokud je vlastní — mohl by předložit další důkazy

o Verenině nevěře. To pan Leo Galler samozřejmě věděl už tehdy, když

mi dal to první potvrzení. Jen já jsem to nevěděl.

( 343 )

10

Čtvrtek, 12. ledna 1961. Mám celé odpoledne volno, ale nejedu do

Frankfurtu, abych se sešel s Verenou, protože ona přijede až čtrnáctého.

Jedu do Frankfurtu, do Kelsterradstrasse, která leží jižně od Mohanu,

abych promluvil s Geraldinou. Ohlásil jsem se telefonicky.

„Paní Reberová tu není. U telefonu paní Böttnerová.“ (Böttnerová,

tak se jmenuje majitelka bytu. To mi tehdy říkala Geraldina.) „O co

jde?“

„To bych rád vysvětlil paní Reberové sám. Nebo její dceři.“

„Její dcera leží v posteli. Nemůže přijít k telefonu. A paní Reberová

tu není, to už jsem vám řekla, mladý muži!“ (Ostrý, tvrdý hlas.) „Jestli

jí chcete něco vzkázat, mohu jí to vyřídit.“

Požádám ji, aby laskavě Geraldině vyřídila, že ji ve čtvrtek odpo-

ledne ke třetí hodině navštívím.

„Nemá přijímat návštěvy.“

„Přijdu jen na malou chvilku.“

„Prosím.“

Zavěsí.

Tak to celé jednou začalo, a tak to pokračuje.

Tohoto 12. ledna je venku tma a větrno. Lidé chodí jen předkloněni.

Mokrý sníh jim bije do zamračených tváří, všichni šoféři jsou nervózní.

Málem se srazím s jedním mopedem, když přejíždím přes Frie-

densbrücke.

Dům, ve kterém teď Geraldina žije, je starý. Byt ve třetím poschodí.

Zazvoním. Otevře mi malá paní a nedůvěřivě si mě přeměří.

„Promiňte, prosím, že vyrušuji, Geraldina mi řekla, že její matka na

krátký čas pronajala tento byt. Děkuji vám velmi, že se v nepřítomnosti

Geraldininy matky o ni staráte, neboť…“

„Jak to, pronajala byt? Pronajala jeden pokoj! Pojdte dál. Je tu tma,

lampa nesvítí.“

,Matka pro mě pronajala byt…‘

A pak je to jen pokoj a matka tu vůbec není.

Typické pro Geraldinu. Vždycky lhala, vždycky přeháněla…

Paní Böttnerová otevře jedny dveře.

„Návštěva, slečno!“ Nechá mě vstoupit. „Mám teď přinést čaj?“

„Ano, prosím.“ To je hlas Geraldiny. Za okamžik ji vidím. Její postel

stojí u okna. Namalovala se jako vždycky (víc, než by měla), a má na

sobě černou krajkovou noční košili. (Kde je sádrový obvaz?) Sedí

v posteli, opírá se o vysoko vystlané polštáře. Před postelí stojí stolek,

( 344 )

slavnostně prostřený pro dvě osoby. Květiny. Pestré ubrousky. Levný

porcelán. Miska se sušenkami. Cigarety…

Dveře za mnou se zavřou.

Geraldina se usmívá. Je velmi bledá, tváře se jí propadly, ale vypadá

líp, než jsem myslel.

„Ahoj,“ řeknu.

Usmívá se ještě, ale po tváři jí tečou slzy. Oknem vidím nějaký

kostel, hřbitov, obrovskou kamennou kašnu v holém parku (to musí být

nervová klinika), a za ní vzadu špinavý, šedý Mohan.

„Olivere,“ řekne Geraldina. A ještě jednou zašeptá: „Olivere…“

Rozpřáhne ruce.

Ústa se jí otvírají. Předkloním se a rychle ji políbím. To znamená:

chci ji rychle políbit, ale ona mě popadne, rty se přisaje ke mně a je

z toho dlouhý polibek. Zavřela oči. Dýchá teď rychleji. Mám oči ote-

vřené a vidím nervovou kliniku, kostel a šedý Mohan. Je to nejoškli-

vější polibek v mém životě.

Konečně to mám za sebou.

Geraldina září. „Olivere! Já mám takovou radost! Ze všeho! Já se

obrovsky rychle uzdravím, doktoři říkají, že jsem zázrak! Páteř mi zase

docela rovně srostla. Už mi taky sundali sádru. Podívej!“ A hned

stahuje černou noční košili z ramen. Prsa se jí chvějí. Má zase ten ne-

příčetný výraz, který znám. „Pohlaď je… polib je…“

„Ta Böttnerová může každou chvíli přijít…“

„Jen jednou… rychle… Prosím, prosím… Ty nevíš, jak jsem na to

čekala…“

Políbím ji na prsa. Zasténá. V tom okamžiku se venku ozvou kroky.

Stačím se ještě zvednout a sednout si zpátky do křesla. Geraldina si

přitáhne pokrývku až ke krku. Paní Böttnerová vstoupí, nese čaj,

postaví konvici na stolek, neřekne jediné slovo, nevraživě se na mě

podívá a odejde.

„Co je jí?“

„Jí? Tobě!“

„Co?“

„Jsi od rtěnky!“ Přejedu si hřbetem ruky tvář. Ruka je červená. Ge-

raldina se směje. „Posaď se ke mně.“

„Poslouchej, já si nemůžu dovolit žádný skandál…“

„Jen si ke mně sedni. Drž mě za ruku. Jinak nic. Já jsem takový

chudák. Já bych ani nemohla! Všechno ještě bolí… Tak už pojď!“

( 345 )

Posadím se k ní na postel. Naliju horký čaj do obou šálků. Držím ji

za ruku. Geraldina se neustále na mě dívá. Jakmile můžu, dívám se

jinam. Mokré sněžení venku houstne. Chci jí podat šálek.

„Počkej! To už můžu sama. Podívej!“ Předvádí mi, že už sama může

držet šálek. „Už taky dokážu stát a jít a předklonit se. Jen běžet ještě

nemůžu.“ *

„To je výborné, Geraldino!“

Nevydržím její pohled a rozhlížím se po pokoji, ve kterém je ne-

vkusný nábytek a spousta různých figurek, a kde na jedné stěně visí

obraz s alpskou krajinou. S jelenem. „Máš to tady hezké.“

„Nedělej blbý vtipy!“

„Ne vážně…“

„Je to tu děsný! Nemluv tak přece! Tenhle pokoj! Ta barabizna! A ta

vyhlídka… To se ti líbí?“

Napiju se čaje. Ale pomůže mi hlt čaje dál? Musím s Geraldinou

promluvit. Teď. Hned. Okamžitě.

Ne, ne hned.

Ještě několik minut.

Tak jsem zbabělej. Bídnej, zbabělej pes.

11

A teď mi taky ještě hladí ruku a přikrývka jí sklouzne z ramen.

Kdyby alespoň tu noční košili… Už ji má zase dole…

„Ty myslíš na tu babici, že?“

„Ano.“

Geraldina vytáhne košili nahoru.

„Může… může přece každým okamžikem přijít.“

„Ty jsi milounký.“

„Proč?“

„Že tak na mě myslíš.“

Její ruka přejíždí sem a tam po mé ruce, stále sem a tam.

„Geraldino… neříkala jsi mi do telefonu, že tvá matka pronajala

byt?“

„Matka!“ Zřídka jsem viděl v něčí tváři tolik hořkosti.

„Co se stalo? Kde je vlastně?“

„V Berlíně. U manžela. Už od Nového roku.“

„Ale všichni si přece mysleli, že bude bydlet s tebou.“

„Ano, to mi taky slíbila! Ale to jsem byla ještě v nemocnici. Pak mě

převezla sem. Byt? Od kohopak? .Nemáme peníze, děťátko! Musíme

šetřit!‘“ Geraldina škubne ramenem. „Víš přece, že její muž mě nemůže

( 346 )

vystát. Myslí si, že jeden pokoj mi může stačit. Spala tady na gauči,

dokud tu byla. Dokud ji on nezavolal zpátky. ,Už jsi dost dlouho pryč!

Buď ta holka, nebo já!‘ Telefon stojí v předsíni. Všechno isem slyšela,

jak se hádali. Ale do Berlína pak přece jen letěla!“ Geraldina

napodobuje svou matku: „Teď se ti daří zase docela dobře, má maličká.

Teď tě tady můžu bez starosti nechat u paní Böttnerové, je tak milá.“

A zase normálním hlasem: „Pak ještě půl hodiny nářků. Že musí myslet

na své manželství, že mě konečně při rozvodu přiřkli tátovi, že teď

musí být zvlášť opatrná, aby toho chlapa v Berlíně nerozzlobila,

protože je tak žárlivý a někdy se zlostí nezná, a konečně, protože se

přece můj táta tak choval.“

„Jak se choval?“ Bohudíky, pořád ještě nemusím mluvit. Pes. Zba-

bělej pes! „Řekla jsem ti přece, že se na vánoce vrátil z Cape Cana-

veral?“

„Ano. A?“

„Od prvního okamžiku se hádali. Pořád na sebe řvali. Táta chtěl, aby

se máma dala rozvést. Mohl by pracovat v Německu. V nějakém

takovém institutu. Máma řekla, že už se nikdy nemíní rozvádět. Táta jí

pak nafackoval. A to na Štědrý večer!“ Geraldina se směje. „Po nadílce.

Máma tak řvala, že babizna chtěla zavolat policii. Byly to nejkrásnější

vánoce v mém životě. Jak ses měl ostatně ty?“

„Podobně. A po fackách?“

„Začala velká debata. Dvě hodiny. Ty jsi vinen. Ne, ty. Tys to udě-

lala. Tys to udělal. A co to bylo s tou laborantkou? A ty, spustila ses

s tím komisařem nebo ne? A tak pořád dál. Na mě úplně zapomněli.“

„A?“

„Žádné ,a‘. Táta odjel o druhém vánočním svátku zpátky do Států.

,Měj se dobře, mé ubohé dítě.‘ Že ho smím zase navštívit o velkých

prázdninách, jen si pomysli! Bude mě prý pak strašně rozmazlovat,

řekl.“

„Když tě soud přiřkl jemu, mohl ti přece on pronajmout byt a starat

se o tebe.“

„Ano, že si to taky myslíš? Ale on řekl, že máma by se na mě vy-

kašlala a že bych pak byla sama a potřebovala taky ošetřovatelku. Tady

že je ještě paní Böttnerová a tolik peněz že taky nemá.“

„Lže?“

„Všichni lžou. Walterovi rodiče taky.“

„Jak to?“

„Walter mě navštívil. Dva dny po tomhle kraválu. Víš, jak dopadl

on?“

( 347 )

„Ano. Jeho otec chce do Kanady. A Walter musel z internátu, pro-

tože už neměli prachy na školný.“

„Že nemají prachy na školný! Vždyť ti říkám, všichni lžou! Všichni

rodiče lžou! Walter na to přišel, o co tam vlastně jde. Jasně že jeho otec

nemá žádný milióny! Ale má až po krk svý ženy! Přeběhla mu přes

cestu nějaká mladší, hezčí. Zblbnul se. Dobře věděl, že jeho žena nikdy

z Německa nepůjde, protože tu má svý rodiče — někde na jihu. Tak si

Walterův otec řekl: výborně, to se mi hodí! Půjdu do Kanady s tou

mladší a svý starý se zbavím.“

„A Walter?“

„Toho nechali, aby se rozhodl sám. Svobodné rozhodnutí! Jeho otec

věděl přesně, že Walter má rád matku. To byla tutovka. Taky to

nádherně klaplo. Papá už je v Kanadě. Ta jeho taky. A Walter se od-

stěhoval s matkou k jejím rodičům. Tam teď chodí do školy. V Augs-

burgu, myslím. Nebo v Ulmu. Tak se to dělá… Přece nádhera, ne?“

„Chudák Walter!“

„A ty? A já? A Hansi?“ Skutečně, řekla Hansi! „Nechci proboha

prolévat za nás žádný slzy — ale to ti říkám: až jednou budu velká, tak

se pomstím!“

„Komu? Snad ne svým dětem?“

„Dětem? Myslíš si snad, že chci mít děti, po všem, co jsem prožila?

Superštětka. A teď tohle? Říkám ti, takový dítě, který já bych si nedala

vzít, to neexistuje!“ Přivine se ke mně a šeptá: „Jedině že bychom

zůstali spolu a ty bys ode mě chtěl dítě. Chceš dítě?“

„Ne.“

„Musím ti ještě něco říct.“

„Co?“

„Bylo mi ho tak líto, Waltera, že jsem… že jsem ho ještě jednou

políbila. Opravdu. Zlobíš se?“

„Ne.“

„To bylo jen ze soucitu, přísahám!“

„Samozřejmě.“

„Už nikdy nechci líbat někoho jinýho, dokud budeme spolu! Já přece

patřím tobě, jen tobě. Musím jenom ještě nějakou dobu čekat.“

Ruka jako led. Záda svěšená.

„Nějakou dobu?“

„Doktoři říkají, že ještě něco podobnýho nezažili, takhle rychlé

uzdravení. Že prý musím mít koňskou náturu, řekl jeden. A jeden jiný,

takový starší, milý, řekl: ,Ona je zamilovaná!‘ Říkal, že se proto tak

rychle uzdravuju.“

„Rozumím. Kdy… kdy myslíš, že zase budeš smět vstát?“

( 348 )

„Za tři týdny. Za čtyři, to v nejhorším případě. A pak, Olivere!

A pak…“

A pak.

12

Nevím, existuje-li něco jako odplata za to, co člověk zlého udělá.

Jestli člověk musí za všechno pykat. Tedy k tomu „zlému“: co já jsem

provedl? Bylo toho dost. No dobrá. Ale teď zase jednou bilanci na

opačné straně: můj otec. Má matka. Teta Lizzy. Pan Leo. Spálený

domek. A teď ještě Geraldina. Tak se mi zdá, že váhy jsou trochu

nakřivo. Co?

Když se to vezme z jiného konce, tak je docela dobré, když člověk

něco takového cítí ve správném okamžiku. Má pak méně skrupulí. Měl

jsem jich dost, když jsem přišel. Teď…

„Geraldino?“

Usmívá se.

Nemá to smysl.

Jeden bude vždycky zraňovat druhého, takový je zřejmě život. Jinak

to nejde. Zřejmě ne. Dobrá. Uděláme s tím krátký proces. Měl snad

někdy někdo soucit se mnou?

„Musím ti něco říct. Vím, že to není zrovna nejšťastnější okamžik,

ale já už jsem čekal příliš dlouho. To, co se stalo tehdy, v rokli, to jsi

chtěla ty. Řekl jsem ti přece hned, že tě nemiluju. Já…“

V tomhle směru to ženám rychle, velmi rychle zapíná. Sedí zpříma

v posteli, čajový šálek na kolenou, a řekne: „Ty máš rád tu druhou.“

„Ano. A proto musí mezi námi všechno skončit. Myslím naprosto.

Až se vrátíš do internátu, nesmí mezi námi už k ničemu dojít. K ni-

čemu!“

Geraldina sedí docela klidně: „Proč musí všechno skončit? Já přece

vím, že mě nemiluješ. Takže přece tu druhou o nic neokrádám? Co od

tebe chci? To, co potřebuju! Bolí tě to snad?“

„Ty nechceš jen to. Ty chceš všechno. Je mi opravdu líto, že s tebou

musím právě teď o tom mluvit, ale…“ (Neuvěřitelné, jak je klidná.)

Usmívá se: „Protože ještě nejsem tak úplně v pořádku? Bojíš se, že

si snad vezmu život, že skočím z okna, nebo že mi začne strašit ve

věži? Žádný strach, můj milý. Ani nebrečím, nevidíš? Nekřičím. Ne-

padám před tebou na kolena.“

„Opravdu, Geraldino…“

( 349 )

„Počkej, ještě jsem neskončila. To nejdůležitější teprve přijde. Tak

dobře, ty máš svou lásku. Moje smůla. Obzvláštní smůla, protože jsi

mě… Ale to na tom nic nemění. Tak ty mi už nedopřeješ ani trochu

štěstí.“

„Nemůžu, Geraldino!“

„Dobře, dobře. Nemůžeš mi ho tedy dopřát. Já tobě taky ne.“

„Co tím míníš?“

„Tím míním, že udělám všechno, abys byl nešťastnej, jen co se vrá-

tím do internátu.“

„Prosím tě, co vyvádíš?“

„Já tu druhou najdu. Jak tě udělám nejlíp nešťastným? Tím, že bude

nešťastná tvá nejdražší. Je-li to žena a je vdaná, rozbiju její manželství,

prozradím všechno jejímu muži. Jestli není vdaná, zničím její pověst.

Jestli je to holka, tak ji tak znemožním, že bude muset zdrhnout ze

země. A ty taky, nejdražší Olivere. Neštěstí, hodně neštěstí ti

způsobím.“

„Geraldino, buď přece rozumná! Řekl jsem ti hned na začátku, že tě

nemiluju!“

„Ale spal jsi se mnou.“ Teorie odplaty. „Víš, co jsi se mnou dělal.

A teď mi řekneš, že se mě už nikdy nedotkneš? To se ti zdá v pořádku?

To se ti zdá slušný?“

„Já neříkám, že je to slušný. Ale mluvit s tebou otevřeně, to se mi

přece jen zdálo slušnější.“

Pomalu vypije čaj a postaví šálek na stolek.

„Ano, Olivere, to taky bylo slušnější. Teď jsem informovaná. Teď

můžu tři týdny přemýšlet, jak ji nejrychleji najdu, tu tvou velkou

lásku.“

„Nikdy ji nenajdeš!“

Geraldina se směje.

„Do měsíce ji mám. A pomstím se jí parádně, jemně, mám vycho-

vání! Bude ji to bolet, co jí provedu, hodně bolet. A jestli tě miluje, tak

na to zajde.“

„Nemiluje mě.“

„Ale copak, nepovídáš? Tak to je stejné jako s námi?“

„Ano,“ zalžu.

„Lžeš. Vím dost. Teď můžeš jít.“

„Geraldino…“

„Nerozuměl jsi? Mám zavolat paní Böttnerovou a poprosit ji, aby tě

vyprovodila?“

„Vždyť už jdu. Ale…“

( 350 )

„Už nechci nic slyšet.“ Řekne něco rusky. Pak mi ale podá ruku a

usmívá se. „Pozdravuj všechny ode mne. Zvlášť Hansiho.“

Moment. Moment.

„Proč právě Hansiho?“

„Měl přece taky něco s páteří jako já, že ano? Musím se o něho

zvlášť starat, až se zase vrátím.“

Co ví? Co tuší? Co cítí? Co jí ten skřet už řekl, napsal? Ví vůbec

něco?

„Geraldino, prosím tě, nedělej nic!“

„Už tě neposlouchám.“

„Když přece říkáš, že mě miluješ, jak můžeš pak chtít zničit ženu,

která…“

Příliš pozdě mi dojde, co jsem právě řekl.

„Tedy žena. Ne holka. To už jsme pokročili dost kupředu.“

Já jsem asi nebyl odpoledne docela normální.

Natáhnu ruce a s roztaženými prsty jdu k ní.

„Paní Böttnerová!“ rozkřičí se divoce a skrčí se v posteli. „Paní

Böttnerová!“ Teď se mé prsty zatnou do jejího krku. „Paní Bott…“

Dveře se otevřou.

Ta stará babice.

Hned mi ruce klesly. Otočím se.

„Mohla byste, prosím, vyprovodit pána, paní Böttnerová? Na chodbě

je taková tma.“

„Jestli se vám něco nelíbí, můžete se vystěhovat.“

„Brzy se mě zbavíte, milá paní Böttnerová. Dojeď dobře domů, Oli-

vere. Pozdravuj taky ode mne svou přítelkyni. Však se seznámíme.“

13

Na ulici se musím na chvíli zastavit, ale ne proto, že se tak lituju, ale

protože tolik lituju Geraldinu. Kdo jí kdy co splatí? Čím se ona

provinila? Většina psů se má líp než většina lidí.

Teď pořádně sněží. Pod sedadlem v autě mám láhev koňaku. Trochu

si loknu. Ještě jednou. Po druhém loknutí se mi zdá, že se pozvracím.

To je strach. Při druhém loknutí jsem myslel na Verenu. Pozítří se vrátí.

Teď je proti nám Leo a Geraldina. A jestli se Hansi na mě jedinkrát

rozzlobí a řekne jediný slůvko Geraldině… Jediný slůvko: Lord.

Ještě jeden lok.

Co můžu dělat? Nemám peníze. Jsem zadlužen. Matku brzo dají do

blázince. S otcem mluvit nemůžu. Maturitu budu mít až za rok. Ne-

( 351 )

můžu uživit Verenu a Evelynu. Jestli Geraldina zjistí pravdu, vyhodí

velešlechetný pan Lord Verenu na ulici.

Komu se můžu svěřit, koho poprosit o radu? Nikoho. Mám dva

lístky. Na nich jsou písmena, která můj otec a pan Lord propíchali do

dvou knih. Kdybych teď (je to čím dál horší!), abych zase ochránil

Verenu, vydíral s těmito lístky jejího muže? Fotra vydírat nemůžu.

A pana Lorda? Kdepak je ta kniha, zeptá se mě. Jděte přece na policii a

vyprávějte tam tuhle báchorku, milý příteli.

Kdepak je ta kniha?

Moment. Jsou přece dvě knihy!

Dybuk je v knihovně mého otce v Echternachu, jestli tam ještě je a

jestli už dávno není spálený. Ale Machiavelliho přece ještě mám! Ten

je v mé kabele. A pan Lord se vrátí teprve za dva dny. Noah má velmi

dobrý fotoaparát. S ním můžu stránky ofotografovat. Určitě i tak, aby

byly dobře vidět vpichy. Pak by bylo možné v případě nouze pana

Lorda jemně upozornit na to, že ty stránky vlastním.

To je Leova metoda.

Nejsem tedy lepší než on. Neboť kdo ví, třeba i pan Leo miluje ženu,

kterou musí chránit? A možná skutečně touží po té malé restauraci. Ale

kam člověk přijde, když pro každou sprostotu najde omluvu, když si

všechno omluví? Může se, smí se všechno omlouvat? Není láska přece

jen pouhé slovo? Na druhé straně: je politika ušlechtilá věc? Armáda?

Obchod? Obchod, který podniká můj fotr? Techtle mechtle tety Lizzy.

Stop! Takhle nesmím začínat. To bych mohl taky zcvoknout.

Musí být nějaká míra absolutní morálky. Co jde nad čárku, je dobré,

co klesne pod ni, je špatné.

Jsem teď na dálnici, sněhové vločky létají proti mně, a musím stále

myslet na divoké oči Geraldiny, kterými se na mě dívala, když jsem

odcházel. Stejné oči měla tehdy, toho teplého dne v rokli. Může být

nenávist rozkoší?

Nedávno jsme v hodině angličtiny četli u básníka Johna Drydena

následující větu:

Svírá se kruh. Štvoucí smečku nic už nezmýlí

blíží se lovci a smrt jak chvíle za chvílí…

Výjezd z dálnice Ober-Rosbach. V chumelenici stojí nějaká žena.

Mává. Jistě se chce svézt. Proč ne? Možná je to poslední slušný čin,

který v poslední době vykonám.

( 352 )

14

„Ach, promiňte, nejedete náhodou směrem na Friedheim?“

„Ano.“

„Nebyl byste tak velmi laskav a nevzal mě s sebou?“

Už tu zřejmě dlouho stála, třese se zimou. Je jí tak padesát. Štíhlá.

S tváří, ve které je mír, jen mír a jinak vůbec nic. Má na sobě černý

lodenový plášť a černý plstěný klobouk. Na pravé ruce, kterou opřela

o dvířka vozu, nemá dva prsty.

„Nastupte si.“

„Děkuji vám mnohokrát. Víte, já jsem totiž ve Frankfurtu zmeškala

vlak. A teď musím domů. Děti na mě čekají… „Vylovím koňak.

„Napijte se trochu.“

„Já vlastně zásadně nepiju…“

„V tomhle počasí?“

„Tak dobře.“ Přiloží láhev ke rtům a napije se. „Och, to pálí!“

„Ostatně, jmenuji se Oliver Mansfeld.“

„Já jsem sestra Claudie.“

Sníh nás zahaluje jako vata. Jak? Sestra Claudie?

Znáte to taky, tenhle pocit: to už jsem přece někdy zažil?

Je to tím sněhem? Je to tím koňakem?

Řeknu mechanicky: „Sestro Claudie, králíček nám uteče!“

Musí mě mít za blázna.

„Prosím?“

„Sestra Claudie z ozdravovny Lidumilné společnosti?“

„Ano,“ řekne, „jsem sestra Claudie od Anděla Páně. Ale jak to víte?“

„Na podzim jsem jel poprvé kolem vaší ozdravovny… Není to ko-

mické, co si člověk pamatuje? Tehdy si hrály děti u zelené pumpy a

slyšel jsem je volat: .Sestro Claudie, králíček nám uteče!‘ A proto vím,

kam vás mám odvézt.“

„Pane Mansfelde, vy mě vyložíte na křižovatce, kde začíná ta špatná

cesta.“

„Dovezu vás domů. Říkala jste přece, že pospícháte. Já mám času

dost.“

„Ale ozdravovna leží stranou vaší cesty. To od vás nemohu při-

jmout.“

„Ale můžete.“

Teď projíždíme biedermeierovským městečkem. Náměstí. Radnice.

Hrázděné domy. Na všech střechách leží sníh. A tady jsou zase CES-

TOVNÍ POTŘEBY, tamhle je VELKOOBCHOD S KADEŘNICKÝM

ZBOŽÍM, SPECIÁLNÍ PEKAŘSTVÍ A. WEYERSHOFENOVÝCH

( 353 )

DĚDICŮ. Tady je znovu všechno, co jsem teď už viděl tolikrát, když

jsem jel do Frankfurtu za Verenou, když jsem se od ní vracel.

„Řekněte mi, sestro Claudie, co je tahle Lidumilná společnost. Kdo

je Anděl Páně?“

Její hlas je klidný a důvěryhodný jako hlas lékaře:

„Naše společnost byla založena ve Švýcarsku. Již před pětadvaceti

lety. Věříme v to, že přišel čas velkého zvratu. Věříme v učení vy-

kupitele — ale nadkonfesionálně, ne tak jako velké církve.“

Zasněžená okresní silnice. Rampouchy z telegrafních drátů. Sestra

Claudie se rozohní: „Chceme být opravdoví křesťané, mírní a přívětiví

k sobě navzájem, nechceme začínat tím, abychom napravovali svět, ale

začínáme u sebe samých. Kdyby bylo křesťanství skutečně křesťanské,

nebyly by ani spory ani války, ani bouře ani nespravedlnost. Už by ni-

kde nebyla bída, protože statky naší země by mohly být spravedlivě

rozděleny podle potřeb. Všichni lidé očekávají od života štěstí. To ale

může nastat jen odvážným pozorováním božího zákona ve vesmíru.

A tento zákon se nazývá láska k bližnímu, chápete, pane Mansfelde?

Láska k bližnímu! Evangelium se o tom neustále zmiňuje.“

„Ale nikdo se o to nestará.“

„To je právě to. Jen my, malé stádo. Jsou to hlavně chudí lidé. Dě-

láme pro ně, co můžeme… a nemyslím tím jen to, že bychom je pouze

utěšovali krásnými slovy. Máme naštěstí ještě bohaté dobrodince

v Americe a v Anglii, v Itálii a Francii. Tak dostáváme peníze. Vidíte,

lidé si vzájemně pomáhají.“

„Velmi málo.“

„Zatím velmi málo,“ řekne a vypadá při tom jako věštkyně. „Brzy

jich bude velmi mnoho! Podívejte se přece: před deseti lety jsme ještě

neměli žádný dům, ve kterém by se mohly nemocné děti zotavovat.

Teď máme třináct ozdravoven v různých zemích. Máme své noviny,

Ukazatele říše spravedlnosti. Můžeme pomáhat potřebným. Chudým

zatím jen málo. Příliš málo. Ale přijde den…“

Podívá se na mě. „Jste nemocen?“

„Ne. Proč?“

„Máte starosti?“

„Ano.“

„Velké, nemýlím-li se. Mohu vám nějak pomoci?“

„Myslím, že ne.“

Jaguár skáče přes výmoly a příčné stružky, kolem zasněžených za-

hrad, zámečků a vil.

„Snad přece? Nechcete mě navštívit? Ukážu vám naši ozdravovnu,

a povíte mi, co vás trápí.“

( 354 )

Svíčková bába. Fanatická. Jakýsi spolek. Všechno, co nesnáším.

A přesto odpovím: „Ano, sestro Claudie přijdu rád.“

Jsme na místě. Vystoupí a podá mi ruku. Pak jde dolů ke statku, před

kterým stojí zelená pumpa s velkou bílou sněhovou čepicí, stejně jako

tabule, u které jsem zastavil:

LIDUMIL. SPOLEČNOST

/ANDĚL PÁNĚ/

OZDRAVOVNA

Tamhle jde, jista a vědoma si svého poslání: sestra Claudie. Sáhnu

pod sedadlo pro flašku a vytáhnu špunt. Sestra Claudie se ještě jednou

otočí a zamává. Zamávám taky. Z domu se vyřítí spousta dětí, obejmou

sestru Claudii a tisknou se k ní, malí kluci a holčičky, smějí se a křičí.

Nenapiju se, láhev zase zašpuntuju a dám ji zpátky pod sedadlo.

15

„Co říkáš?“

„Shořel. Úplně shořel.“

„Ale… ale… jak je to možné?“ Verenin hlas zní přidušeně. Ráno 15.

ledna se vrátila ze Svatého Mořice. Teď odbíjejí hodiny na věži kostela

ve Friedheimu třetí a my dva si telefonujeme.

„Údajně zloději. Zapálili ho. Už se tam nesmíme dát vidět.“

„Proč ne?“

Umínil jsem si, že jí ani teď neřeknu nic o panu Leovi. „Čekají tam

od kriminálky. Nesmíme se tam v žádném případě ukazovat.“

„Jen… jen naposled ještě všechno uvidět… Teď už přece nemáme

žádné místo, ani kousíček místa na světě…“

„Ale ano. Něco jsem našel.“

„A co?“

„Jeden malý hotel.“ Řeknu jí adresu. „Přestaň plakat, miláčku. Ne-

můžeme se tam venku už setkávat. To přece uznáváš.“

„A-ano… Ale… byli jsme tak šťastni, Olivere.“

„Zase budeme.“

„Kde?“

„Kdy tě uvidím?“

„Dnes večer.“

„Cože?“

( 355 )

„Při večeři. Můj muž tě zve. Mně je to trochu divné, že má tak na-

spěch, aby se zase s tebou setkal.“

„Mně taky.“

Il Principe! Pan Lord přece potřebuje tu knížku od fotra! „O půl

osmé, ano?“

„Ano.“

„Ach bože, tak náš domeček…“

„Teď máme hotel.“

„Ale to není náš domov. Nikdy to nebude náš domov.“

„Je to lepší než vůbec nic,“ řeknu.

16

Tentokrát je to zase, „lepší“ večer, ve smokinku, večerních šatech.

Pan Leo servíruje v bílých rukavicích. Vyhýbá se tomu, aby na mě

pohlédl. Manfred Lord je v nejlepší náladě: do hnědá opálený, odpo-

čatý, optimistický. Machiavelliho jsem mu předal hned, jak jsem přišel.

Měl velikou radost.

„Jak pozorné od tvého otce!“

Že ano, pane Lorde? A až budete sám, tak budete hledat propíchaná

písmena a budete je dešifrovat. Já je nedokážu dešifrovat. Neznám kód.

Ale propíchnutá písmena jsem ofotografoval, pane Lorde. Jen, jestli to

co pomůže… proti takovému muži, jako jste vy, pane Lorde? Jsem

tohoto večera velmi deprimován. A je to čím dál horší.

Evelyna se ve Starém Mořici nachladila a leží teď s katarem prů-

dušek v posteli. Zase jsem jí přinesl marcipán a Manfred Lord mě

blahosklonně vybízí, abych jen zašel do prvního poschodí a do dětského

pokoje a abych jí dárek osobně předal. Zatím připraví pití. Verena mě

k ní doprovází.

Malé děvčátko se na mě rozhněvaně dívá horečnatýma očima, když

vstoupím, mrskne sebou v posteli, přitiskne k sobě medvídka a dívá se

do zdi.

„Dobrý večer, Evelyno.“

Žádná odpověď.

„Je mi tak líto. že jsi nemocná. Přinesl jsem ti marcipán.“

„Nechci marcipán!“

„Evelyno!“ napomíná jí Verena.

„Od tebe nechci marcipán! Jen si ho zase vem! Sám ho sněz! Já už

od tebe vůbec nic nechci! Už tě nechci vidět! Proto se dívám do zdi!“

„Proč?“

( 356 )

Děvčátko zašeptá: „Řekl jsi, že mamince a mně pomůžeš, a neudělal

jsi to.“

„Přece jsem ti vysvětlil, že to všechno je velmi těžké a že to bude

dlouho trvat.“

„Jak dlouho ještě? Maminka přece sama řekla… Jdi pryč. Jdi! A už

sem nechoď!“

Co mám udělat? Pokouším se pohladit jí ručku, ale ožene se po mně.

Verena zavrtí hlavou. Opustíme pokoj. Na chodbě zašeptám: „Ty jsi jí

něco řekla?“

„Ano. Bohužel. Tehdy večer, jak bylo tak špatné spojení. Vzpomínáš

si? Cítila jsem se tak nešťastná…“

„Máš mě už dost? Zklamal jsem tě? Necháme toho?“

V příští chvíli mě obejme a náruživě mě políbí. Násilím se pokusím

vyprostit.

„Ne! Ty ses zbláznila… Tvůj muž…“

„Kdy se sejdeme v tom hotelu?“

„Zítra ve tři.“

„Přijdu.“

„Nezlob se, že tě tak zklamávám, a taky Evelynu.“

„Mě ne.“

„Ale ano. Jsem příliš mladý, vím, ale já budu něco dělat! Nevím

ještě co! Ale něco udělám. Já to dokážu! Zůstaň při mně, Vereno, pro-

sím tě, zůstaň při mně, prosím…“

„Zůstanu s tebou.“

„Ještě nikdy jsi nezůstala u jednoho muže.“

„Ale u tebe ano, miláčku, u tebe… Zítra ve tři… „Chodba, která vede

do přízemí, je temná. Najednou se prudce osvětlí. Odletíme od sebe a

podíváme se dolů do haly. Tam stojí Manfred Lord, v ruce stříbrný

šejkr a říká šarmantně: „Na schodišti byla taková tma. Tak jsem

rozsvítil… Copak je vám, Olivere? Jste tak bledý. Že ano, Vereno?“

Pan Leo prochází halou, v ruce podnos.

„Nezdá se vám, pane Leo?“

„Pardon, prosím, milostivý pane?“

„Nezdá se vám, že pan Mansfeld je nějaký bledý?“

„Ano, je pobledlý, jak se mi zdá.“

Ty svině!

„Tak tedy honem ke krbu na pořádný doušek. To je hrozné počasí.

Snad taky ještě nedostanete katar,“ řekne ten tak velmi šlechetný

Manfred Lord a jde napřed do salónu.

( 357 )

17

Hotel je blízko Ostparku.

Čistý, příjemný dům. Vrátný je zdvořilý. Nemusí se ani uvádět jmé-

no. Pokoj ve druhém poschodí. Má červené vybledlé hedvábné tapety,

červený koberec, červená plyšová stínidla lamp a širokou, starou postel,

vedle které stojí zrcadlo. Zrcadlo je velmi veliké. Dá se z postele

pomocí šňůry naklonit a může se tak vidět všechno, co se chce vidět.

Nad postelí visí barvotisk. „Rej víl“. Všechno je ti velmi staromódní.

Přesto: myslím, že je to jeden z nejpříjemnějších hotelů ve městě. Dal

jsem si skutečně práci a prohlédl jsem hodně hodinových hotelů, než

jsem se rozhodl pro tento. A přesto jde všechno šejdrem.

Byl jsem tady dřív než Verena. Přijela taxíkem, který zastavil na

ulici kousek níž. Má na sobě obyčejný kabát, žádné šperky, šátek na

hlavě a své tmavé brýle.

Vrátný se usmívá trochu víc, než je třeba, když nás pozdraví, ale

usmíval se trochu víc už tehdy, když jsem přišel sám a dával mu dvacet

marek. Zřejmě se neustále trochu moc usmívá, patří to k jeho za-

městnání. Dá mi klíč od pokoje. Musíme vyjít po schodech pěšky, vý-

tah tu nemají. Když už jsme na schodišti, volá na nás vrátný — trochu

moc hlasitě, budiž řečeno —: „Kdyby panstvo potřebovalo ještě víc

ručníků, tak prosím jen zazvoňte! Děvče vám všechno přinese!“

Ty ručníky to rozhodly. Vidím, jak se Verena schoulila. A už tady na

schodech vím, že jde všechno šejdrem. Verena je nervózní, klopýtá,

neřekne ani slovo, dokud nejsme v pokoji. Pak prohlásí: „Hnusné!“ Ani

se nepodívá na rudé karafiáty, na šampaňské. Jde k oknu a podívá se

ven. Kasárenské činžáky, kousek Ostparku se zamrzlým jezerem, na

kterém bruslí děti, levné obchody…

„Děsné,“ řekne.

Prostě předměstí.

Rozsvítím, zatáhnu záclony a otevřu šampaňské. Celou dobu stojí

Verena před ústředním topením, tváří obrácená ke stěně. Donesu jí

sklenku a řeknu: „Tak si přece svlíkni alespoň kabát.“

Má na sobě zase svůj červený svetr. Z toho mám radost.

„Z čeho máš takovou radost?“

„Z toho, že máš na sobě tenhle svetr.“

Šampaňské není dobré. Neřekne to, řeknu to já.

„Ach, to je přece jedno,“ odpoví. „Díky za karafiáty.“ Jde do kou-

pelny, všechno prohlédne a zavrtí hlavou. Pak se vrátí, nalije si ještě

sklenku a naráz ji vypije, a pak naráz ještě jednu.

„Rychle, pojď.“

( 358 )

Deka je štiplavá. Slyším, jak vedle kašle a mluví nějaký muž. Pak se

tam směje děvče, dlouho a pronikavě. Následuje spousta zvuků. Verena

tu sedí polonahá. Teď spatří taky ještě obrovské zrcadlo. Zatáhne za

šňůru. „Jak rafinované,“ řekne.

„Nedívej se tam. Zhasneme. Příště si vezmeme s sebou rádio, aby-

chom neslyšeli nic jiného.“

Líbáme se. Když ji začnu hladit, najednou docela ztuhne.

Vím: je to v háji.

„Nezlob se na mě, Olivere.“

„Ne, ne, samozřejmě že ne,“ řeknu. Škvírami závěsu k nám dovnitř

ještě proniká trochu denního světla, někde je slyšet téct vodu, pak muž

vedle zase kašle, pak se zase směje to děvče.

„Nemělo by to cenu… Nechceme se přece obelhávat. Tady… tady

bych musela hrát divadlo. Víš…“

„Nemusíš nic vysvětlovat.“

„Já ale chci… Musím… Vzpomínáš si ještě, jak jsi zpočátku zuřil,

když jsem řekla, že jsem děvka?“

„Ano.“

„Já… to jsem vždycky jen tak říkala. Ne úplně vážně. Koketovala

jsem s tím. Přece jen jsem měla o sobě ještě dost dobré mínění. To s tou

děvkou jsem říkala, jen aby se mi odporovalo, aby mi druzí potvrdili

mé dobré mínění o sobě.“

Někdo prochází kolem po chodbě.

„Dnes se poprvé cítím skutečně jako děvka. To je pravda. Ještě ni-

kdy jsem se tak necítila! Ještě nikdy! Ani s těmi vypasenými měšťáky

v mých nejhorších dobách. A přitom bych to tak ráda udělala. Ale nejde

to. Chápeš mě?“

„Ano.“

„Olivere…“

„Pojď. Pojď pryč odtud. Rychle.“ Rozsvítím. Rychle se oblékáme.

Muž vedle mluví. Děvče se směje. Je slyšet šplouchání vody.

„Tady už se nikdy nesejdeme. Byla to má chyba.“

„Ne, moje,“ řekne.

„Tak pryč,“ řeknu a otevřu dveře. Necháme tu rudé karafiáty, čisté

ručníky, i to šampaňské, které nám nechutnalo. Schody dolů se-

běhneme, jako by nás někdo pronásledoval. Odevzdám vrátnému klíč.

„Vy už odcházíte? Ale předplatil jste si místnost přece na tři hodiny!

Nelíbí se vám? Není něco…“

My už jsme na ulici.

( 359 )

Jdeme daleko. Nepodíváme se jeden na druhého. Najednou se

Verena zastaví, sundá brýle a schová je. Podívá se na mě svýma

obrovskýma černýma očima, jako by mě ještě nikdy neviděla.

„Vereno, co je? Pojď přece dál!“

Svým zastřeným, drsným hlasem řekne: „Teď to vím.“

„A co?“

„Proč to nešlo.“

„Proč?“

Cizí lidé. Křičící děti. Potraviny za opocenou výkladní skříní.

Houkající auta. A sníh, sníh, sníh!

„Proč ne?“

„Protože jsem se do tebe zamilovala. Mám tě ráda, Olivere. Dokázal

jsi to. Je to tak.“

18

Na předměstí najdeme staromódní kavárnu Am Sandweg. Holohlavý

malý číšník s ušpiněným frakem se šourá po lokálu. Okenní tabule jsou

téměř neprůhledné, elektrické osvětlení je slabé, na deskách stolků

z umělého mramoru jsou četná kolečka od sklenic, hrnků a talířů.

V jednom rohu hrají šachy dva důchodci, třetí muž jim přihlíží.

„Máte koňak?“ zeptám se číšníka.

„Ano.“

„Dobrý? Francouzský?“

„To se musím nejdřív podívat, pane…“ Odšourá se pryč. Kočka

s jantarovou huňatou srstí se mi otírá o nohu a přede. Verena mě pevně

drží za ruku. Pořád se na sebe díváme. Je úplné ticho.

„Mám tě ráda, Olivere.“

„A já tebe. Jen tebe. Vždycky jen tebe.“

„Jsem tak ráda, že jsme byli v té hrozné místnosti. Jinak bych si to

neuvědomila. Ne tak rychle. Ne tak silně.“

„Vereno…“

„Tady to taky vypadá hrozně, že? Ale je to zvláštní, tady se cítím

dobře!“

Kočka si mi vyskočí na klín. Hladím ji jednou rukou, druhou hladím

Vereninu ruku.

Číšník se přišourá zpátky, na plochých nohách, v širokých, sešmatla-

ných botách. Ukáže nám láhev, ze které nejdřív setřel šedou utěrkou

prach. „Ze sklepa. Pravý Courvoisier. Leží tam dole už celou věčnost.“

„Prodejte mi tu láhev.“

„Ale nemůžete přece všechno najednou…“

( 360 )

„Ne najednou. My zase přijdeme.“ Číšník je rozpačitý: „To se ale

musím nejdřív zeptat šéfové, co to stojí. Nebude to levné. Rozhodně

mnohem dražší než v obchodě.“

„To je jedno, co to stojí.“

Na to se hluboce ukloní.

Pak jde pro sklenice. Volám za ním: „Přineste ještě třetí sklenku!“

Otevře láhev a já naliju.

„Přiťukněte si s námi. My oslavujeme.“

„Jste příliš laskaví.“

Pijeme všichni tři, starý číšník jen malý doušek. „Když dovolíte,

vezmu si to s sebou. Něco takového nepije člověk každý den. Chtěl

bych to pít pomaleji.“

„Samozřejmě pane…“

„Franz. Jmenuji se Franz.“ Zvedne svou sklenku. „Tak na vaše

zdraví. Na to, co oslavujete.“

„Děkujeme, pane Franzi.“ Hráči šachu se přou. Kibic kibicuje. Sníh

padá.

„Teď máme zase nový domov,“ řekne Verena. Pořádně se napije.

„Víš co? Já už najednou taky nemám vůbec strach.“

„Strach z čeho?“

„Z mého muže. Z budoucnosti. Z toho, že jsem o tolik let starší než

ty —“

„Všechno bude dobré.“

„Jak bude všechno dobré? Jak by mohlo být všechno dobré? Řekni

mi to! Musím to vědět, teď, když vím, že tě mám ráda.“

„Můžu ti to říct. Konečně. Znám v Echternachu jednoho právníka.

Ten mi řekl, že…“ — jmenuji největší konkurenční podniky mého otce,

— „že by mě okamžitě po maturitě přijali. S radostí! Už jen proto, aby

se v branži měli čemu zasmát! Už jen proto, aby fotra naštvali! Jsou

dokonce ochotni za tu legraci i zaplatit. Pro začátek bychom měli my tři

dost…“

„Je to vážně pravda?“

„Čestné slovo!“

„Věřím ti. I kdyby to nebyla pravda, zůstala bych u tebe. Ale vím, co

je to nouze. Největší láska na ni zajde.“

„Neměj strach. Hned po maturitě to bude možné. Víš, že se poprvé

ve svém životě pořádně učím? Chci maturitu udělat! Chci projít!“

„Udělala jsem z tebe dobrého žáka.“

„Udělala jsi ze mě muže.“

„A ty uděláš ze mě opilce.“

( 361 )

„Já jsem dřív taky tolik nepil. Teprve…“

„Ano,“ řekne Verena, „já taky teprve…“

„Odkdy?“

„Teprve když jsem začala toužit.“

„Jak dlouho už toužíš?“

„Začalo to ve Svatém Mořici.“

Najednou jsem hrozně vzrušený. V téhle temné staré kavárně vidím

před sebou najednou celou naši společnou budoucnost, náš společný

šťastný život.

„Ještě jeden rok, Vereno! Trošku víc než rok! Pak můžu pracovat.

Najmeme si malý byt. Ty máš všechno, co potřebuješ, kožichy, šper-

ky…“

„A tebe.“

„A Evelynu. A mé auto. Budeme nejšťastnějšími lidmi z celého

Frankfurtu.“

„Z celého Německa!“

„Z celého světa!“

„Ne!“

„Co ne?“

„Něco takového nesmíme říkat, jinak se všechno pokazí. Vždycky se

to pokazí, když se říkají takové věci.“

„Může si jeden takové věci alespoň myslet?“

„Může mu někdo zakazovat, aby myslel?“

„Vereno…“

„Miláčku?“

„Nic.“

„Vím, co si chtěl říct. Neříkej to.“

„Ne.“

„Mysli si to.“

„Ano.“

„Taky si to myslím. Myslím na totéž.“

„Vypijeme ještě sklenku, pak tě odvezu domů. Je pozdě.“

„A nebudeš netrpělivý?“

„Nikdy! Ale ty…“

„Já taky ne! Brzy přijde jaro. Můj muž odcestuje. Přijdeš ke mně,

jako tenkrát, za naší první noci…“

Pijeme.

Hráči šachu se stále ještě přou. Sníh padá stále hustěji.

Proč mám najednou zase ten pocit, že brzo umřu? Proč? Jsem přece

šťastný!

„Co je, má lásko?“

( 362 )

„Nic.“

„Ale ano. Měl jsi najednou úplně jiný výraz… úplně jiný…“

„Na něco jsem myslel.“

„Na co?“

„Jak to bude krásné,“ odpovím.

Proč bych měl umírat?

„Piješ moc,“ řekne Verena.

„Už jen dopiju.“

Usmívá se.

19

Ve škole máme nový párek. Nikdo by na tuhle kombinaci nepřipadl:

Noah a Chichita. Noaha si proto zavolal šéf, jak jsem slyšel. Šéf řekl:

„Goldmunde, víš, jak tě mám rád, ale tobě už asi není pomoci.“

„Jak dalece, pane doktore, prosím?“

„Chichitě je teprve patnáct.“

„Příští rok jí bude šestnáct.“

„Jedno ti řeknu, jestli vás jednou nachytám, jen jednou jedinkrát —

tak oba poletíte, hned toho dne, je to jasné?“

„Za prvé, pane doktore, byste nás nikdy nenachytal, i kdybychom to

udělali, za druhé mě mrzí, že o mně máte bídné mínění. Já nechci

s Chichitou spát! Rozhodně s tím nijak nespěchám.“

„Co tedy chceš?“ zeptal se šéf.

„Já jsem vlastně úplně sám. Chichita taky. Vždycky jsem si přál žít

s člověkem, kterého bych poznal velmi brzo a formoval ho tak, jak jsem

si to vysnil.“

„Aha. Tvé dílo.“

„Ano.“

„Pygmalión, co?“

„Ano, Pygmalión. Proto se bavím s Chichitou o Jaspersovi a

Sartrovi, Oppenheimerovi, o Zradě ve dvacátém století, o kolektivní

vině, o Brechtovi a tak dál.“

„Tomu přece ještě vůbec nemůže rozumět, Noahu!“

„To neříkejte, pane doktore! Dal jsem jí Camuse. A Malrauxe. Máte

pravdu, mnohému ještě nerozumí, i když třeba tvrdí, že rozumí všemu.

Ale přece jen jí v hlavě něco utkví — neuvědoměle, podvědomě. Nikdy

si to neuvědomí, ale bude jednou jednat tak, jako například myslel

Camus. Je to špatné?“

„Myslíš si to opravdu?“

( 363 )

„Naprosto vážně. Četl jsem jednou větu, ta se mi obzvlášť líbila.

Zněla přibližně takhle: Později jsem ovšem prodělal hodně

ohlupovacích procesů — ale v patnácti jsem byl duchaplný, chytrý a

zralý člověk!… Promiňte, pane doktore, to samozřejmě neměla být

žádná osobní narážka!“

„Ze mě si klidně můžeš tropit ty své hloupé žerty, to přece víš. Jak

jste vy dva k sobě vůbec přišli? Chichita přece tak zbožňovala

Mr. Aldridge!“

„Nechtěl bych tento harmonický vztah nijak rušit. Ale jednoho dne

mi Chichita řekla: ,Mr. Aldridge je ke mně milý jen ze zdvořilosti.‘ —

,Nesmysl,‘ řeknu. — ,Žádný nesmysl,‘ řekne. ,On je vůbec ke všem

děvčatům milý jen ze zdvořilosti. Kluky má mnohem raději.‘“

„Doufám, že jsi jí odporoval?“

„A jak!“

„Mr. Aldridge je mou nejlepší silou. Nikdy jsem mu nemohl vy-

tknout ani to nejmenší. Jeho soukromý život se nás netýká.“

„Stěžoval jsem si snad? Ale holky o tom prostě taky přemýšlejí.

Chichita má instinkt. Že něco není v pořádku, to zjistila. Proto se mě

zeptala: ,Chceš se mnou chodit?‘ — Nádherné, co? Normálně se přece

musíme ptát my!“

„A ty jsi řekl ano.“

„Mně se líbila, jak se říká, už dlouho. Udělal jsem s ní — bez vašeho

dovolení, promiňte — několik Sceno-testů a tak podobně a můžu říct

jen jedno: Príma!“

„Přesně to, co jsi hledal, co?“

„Přesně to.“

„Hlína v tvých rukách.“

„Ano, pane doktore.“

„Řekni mi: když Chichitu stvoříš k obrazu svému — co uděláš pak?“

„Odejdeme z Německa.“

„A vezmete se?“

„Řekl jsem to?“

„Nemůžeš ji přece takhle vzít s sebou!“

„Proč ne? Chceme spolu žít. Mám pocit, že to půjde dobře. Jen na

svatbě tak bezpodmínečně netrváme.“

„Proč ne?“

„Za prvé…“

„Neříkej pořád za prvé, za druhé. Nepřednášej. Víš, Noahu, já jsem

taky něco četl: kdo je příliš chytrý, ten už je zase hloupý.“

„Já se seberu. Tedy za prvé — pardon, pane doktore —, tedy Chichi-

ta a já, my nechceme mít děti, v tomto bodě jsme úplně zajedno. Po-

( 364 )

dívejte se přece, co se dnes s dětmi děje! Tady žije víc než tři sta dětí.

Tady jsem mohl pozorovat reprezentativní průměr. A můžu vás ujistit,

mně to stačí!“

„Noahu,“ řekl šéf, „mně se tvé názory zčásti zamlouvají. Zčásti se mi

nezamlouvají. Ale ať se mi to zamlouvá nebo ne — jak říkám, jestli

porušíš slovo, letíš!“

„Žádné strachy,“ odpověděl Noah. „Já chci člověka, pane doktore,

člověka! A spaní přijde na řadu až někdy potom…“

Zvláštní: když jsem si dřív narazil nějakou holku, vždycky jsem si

myslel, že prostě musíme pořád do postele! Teď se scházím s Verenou

znovu a znovu v malé, staré kavárně. Líbáme se. Hladíme se. Ale to —

to ne. Už dva týdny! Vyprávíme si vzájemně všechno možné ze svého

života. Máme toho tolik na vyprávění. Myslím, že bychom nebyli

hotovi, kdyby každý z nás žil sto let! Noah je chytrý kluk…

20

Co se zatím rozvinulo mezi doktorem Freyem a mademoiselle Du-

valovou, je už zřejmě notoricky známo po celém internátě.

Všichni mluví jen o nich dvou, nejvíc samozřejmě holky. Doktor

Frey a mademoiselle Duvalová se jdou každé odpoledne spolu projít.

Večer často jezdí do Frankfurtu do divadla nebo do kina. Mademoiselle

Duvalová má dvoje nové šaty a jednou týdně chodí ke kadeřnici. Teď

už se taky někdy směje a Hansi říká, že ti dva jsou tajně zasnoubeni.

On to musí vědět.

On ví všechno.

21

Čtvrtek, 9. února.

Opět se setkám s Verenou v naší kavárně Am Sandweg. Pan Franz

ve špinavém fraku přinese láhev koňaku a vypije sklenku na naše

zdraví. Mira, kočka s hustou jantarovou srstí, se krade tmavým lokálem

a v rohu se přou hráči šachu a kibic jim radí. Jsou to stejní hráči, je to

stejný kibic.

Verena se v těchto dnech mění. To není fantazie zamilovaného, je to

skutečně tak! Je tišší, klidnější, méně nervózní. I ve tváři se mění. A

z Vereniných očí mizí po troškách její velký smutek.

( 365 )

Přináší dobré zprávy: příští týden musí její muž zase jednou odces-

tovat. Na to se těšíme oba jako malé děti, jako dva milenci, kteří se ještě

nikdy neobjali.

Já taky přináším dobré zprávy: už nějakou dobu jsem nejlepším žá-

kem ve třídě. V podstatě to není žádný zázrak v jedenadvaceti

v osmičce — ale učitele to úplně vyvádí z míry. Nemůžou to pochopit,

že už se neflákám, už nevyrušuji a neodpovídám drze, a že píšu jednu

dobrou práci za druhou.

„Teď vám to konečně zapnulo,“ řekl doktor Haberle. (Který si

ostatně dopřál nový oblek a už tolik nesmrdí potem. To musela být

vánoční nadílka.)

„Za tím samozřejmě vězí ženská,“ řekl Noah. Je to k vzteku, jak ten

vždycky kápne na to pravé. K vzteku proto, že to řekl Chichitě a ta to

řekla všem ostatním holkám, a teď jsem tedy zázračné zvíře, a každý

chce vědět, kdo je ta ženská bytost…

Verena kuje plány. Verena je realistická. Není divu: zná hlad. Ne-

ustále počítá. Jestli skutečně s mým platem vystačíme. Počítá jako malé

dítě — nahlas. Myslí si, že by to mohlo jít.

Zvykli jsme si trochu moc pít. Chceme to udržet v míře a napomí-

náme se navzájem a často — ale když se sejdeme, vždycky zase znovu

pijeme: protože jsme tak sentimentální, protože je tak málo času,

protože koňak dává tolik tepla a míru, důvěry, klidu. Pan Franz koupil

několik lahví Courvoisieru.

„Letos je velmi mírná zima,“ řekne Verena. „Myslím, že bych se

mohla už v půli nebo koncem března s Evelynou přestěhovat k tobě do

Taunusu. A pak jsem ještě na něco přišla. Můj muž vlastní dům na

Elbě.“

„Ano.“

„Odkud to víš?“

„Tehdy, tu první noc, jsi o tom mluvila, už v polospánku.“

„O čem?“

„O krvavě rudých plachtách, když slunce zapadá, o městě, které se

jmenuje Portoferraio nebo tak nějak, o zelených vlnách, ve kterých bys

mě chtěla objímat.“

„To všechno jsem říkala?“

„Ano.“

„To jsem musela být hrozně opilá.“

„Vůbec ne, jen velmi unavená. Ale já si na to vzpomínám!“

„Portoferraio je hlavní město na Elbě. Nebyl jsi tam někdy?“

„Ne.“

( 366 )

„Jezdíme tam dolů každý rok! Našeho šoféra pošleme s vozem na-

před až do Florencie a jedeme ve spacím voze. Pak jedeme autem. Pi-

sa. Livorno. Piombino.“

„Ještě nikdy jsem nebyl v Itálii.“

„Piombino leží u moře. Tam se dá vůz nalodit. Za devadesát minut

jsi v Portoferraiu. To bys přece mohl taky tak udělat.“

Jestli budu v létě ještě mít svůj vůz, pomyslím si. Pak sebou trhnu:

„Ty myslíš, že bych měl jet na Elbu?“

„Ano! Evelyna má italskou vychovatelku, je s ní celý den u moře.

Můj muž musí velmi často do Milána, Ženevy nebo do Říma. Jsem

pořád sama. To by byl ráj…“

„Váš dům je v Portoferraiu?“

„Deset kilometrů od něho. V překrásné zátoce. Jmenuje se La

Biodola. Koukni!“ Verena vytáhne barevné fotografie. Vidím sytě

modré nebe a sytě modré moře, písečnou pláž, palmy, pinie a oli-

vovníky. Vidím dům, téměř celý ze skla, na skále, nad příbojem. Dolů

na pláž vedou schody.

„To je ono,“ řekne Verena. „Když můj muž odcestuje, přijdeš ke

mně. Má vždycky tolik práce. I v tomhle domě je dálnopis. A na jachtě

má vysílačku.“

„Vy máte jachtu?“

„Takovou malou.“ Ukáže snímek. Je to docela moderní loď, na přídi

je napsáno VERENA. „Motorový člun je tam taky. Můžu jezdit okolo

celého ostrova kamkoliv k tobě.“

„A on?“

„Říkám ti přece, že pořád pracuje. Nebo je úplně vyčerpaný a leží

celý den v piniovém háji. Pak zase dře jako mezek, se svou sekretářkou,

s dálnopisem. Peníze! Peníze! Peníze! To přece znáš od svého otce.“

„Ano.“

„Mohl bys přijet na Elbu? Nebo musíš o prázdninách domů?“

„Přijedu. Přijedu. Ale kde mám bydlet?“

„V Portoferraiu, v hotelu Darsena. V Marciana Marina. V Porto

Azzurro. Kde chceš. A motorovým člunem tě můžu navštívit všude.

A když odjede, navštívíš ty mě.“

„A šofér? Sekretářka? Bona?“

„Ti všichni bydlí jinde. V Portoferraiu, v jedné malé vesnici u La

Biodola, dokonce v Capoliveru.“

Vypráví mi toho tolik o Elbě, že mám pocit, jako bych tam žil celá

léta. „Umíš italsky?“

„Ne.“

( 367 )

„To nevadí! Já tě to naučím. Jen když přijedeš. Najdu ti pokoj. Tak

se nebudeme muset na celé měsíce odloučit. Po prázdninách jde

Evelyna do školy. Pak uděláš maturitu. A pak budeme navždy spolu,

navždy.“

Zvedne sklenku. „Pojď — připijeme si na to, aby to bylo na Elbě

krásné. A potom.“

Pijeme.

„Teď máme cíl,“ řekne Verena, „teď víme, že není všechno nesmy-

slné a beznadějné. Teď víme, že už brzy budeme žít spolu — beze stra-

chu. Už se nebudeme muset schovávat. A Evelyna bude šťastná.“

Ještě jednou nám naliju.

„Aby se splnila všechna naše přání!“

Připíjím na všechna její přání a ještě na jedno přání, které mám sám:

aby se mi nepřihodilo žádné neštěstí s Geraldinou.

Verena neví, co se mezitím událo. Ani to ne, že se Geraldina

9. února vrátí do internátu.

Nezapamatoval jsem si zbytečně toto datum…

22

Všechno začíná naprosto nevinně.

Geraldina přijede taxíkem. Nezůstala zmrzačená. Vystoupí z taxíku

způsobem, že by člověk věřil, že hůl, o kterou se opírá, je spíš módní

výstřelek a že ji vůbec nepotřebuje. Mává a volá na všechny strany:

„Ahoj!“

Ale je to docela jiná Geraldina, kdo se teď vrátil. Už to není Su-

perštětka. Bez laciných šperků. Bez vysokých podpatků. Taky tupíro-

vat se přestala. Vlasy v barvě lví srsti jí teď spadají rovně a krásně

v měkké vlně do týla. Řasy nemá natočené, už nemá modré stíny na

očích.

U starého kaštanu potřese Geraldina mnohýma rukama a přijímá

blahopřání. Malého Hansiho políbí. Po něm přijdu na řadu já.

„Mám takovou radost, že tě zase vidím!“

„Já taky, Geraldino.“

Potřeseme si rukou.

Ale ne tak, že by se mi snad přitom (jako dřív vždycky) jedním

prstem dotýkala dlaně, ne snad, že by mi věnovala jeden z těch pohledů

„ty-víš-co-tím-chci-říct,“ ne, srnka, to mě zdraví plachá srnka. Na

všechno jsem byl připraven. Na tohle ne.

( 368 )

Naplní mě pocit bezmezné úlevy. Není to všechno tak zlé. Není to

všechno tak nekalé. Geraldina je hodná holka. Je lepší, než jsem si

myslel.

Šéf ji taky obejme a řekne, jak je rád, že ji tu zase má, a že je rád, že

už na sobě nenosí tu cinkavou parádu a už se tolik nelíčí a netupíruje

jako dřív. Co odpoví Geraldina?

„V těch dlouhých týdnech nemoci jsem přemýšlela o mnohém.

Uvědomila jsem si, co všechno jsem dělala nesprávně. Teď chci

všechno pokud možná napravit. Doufám, že se mi to podaří.“

Šéf málem zaslzí.

A všechny děti zírají na Geraldinu jako na zjevení.

To že je ta potvora, která každé odloudila jejího kluka? Ne, ne, ne!

Jak tu tak stojí, pod zasněženým kaštanem, opřená o hůl, je třeba jí

pomáhat, chránit ji, usnadňovat jí život. Je třeba chovat se k ní mile.

Zapomenout, co bylo dřív. Musí se s ní jednat jako s naprosto jinou

dívkou. Že si to všichni umiňují, vidím jim na tvářích, dokonce i na

učitelích to poznám. Tchoř vůbec nespustí z Geraldiny oči. Zvláštní,

takhle ještě nikdy nevypadal. Takhle vilně. Strašně vilně!

Pohladí Geraldinu po vlasech, nyní úplně hladkých, usmívá se (jistě

se potí) a řekne: „Slečno Reberová, domnívám se, že nemoc z vás

udělala docela jiného člověka.“

„Doufám, pane doktore,“ odpoví Geraldina.

Wolfgang jí předá obrovskou kytici žlutých růží.

„Jménem nás všech,“ řekne. „Složili jsme se na to. A Hansi ji opatřil

dole ve Friedheimu. Ten to taky vymyslel.“

Hansi!

Květiny, které obstaral vrah. Rozhodně někdo, kdo tehdy u rokle

riskoval vraždu.

Hansi!

Usmívá se rozzářeně kolem sebe. „Taky jsi málem skončila jako já,“

řekne ten lump, který má na svědomí slečnu Hildenbrandovou. Před

dětmi, před učiteli se tulí ke Geraldině. „Proto jsem celou dobu na tebe

myslel. Tolik jsem si přál, abys alespoň ty mohla zase chodit zpříma!“

Teď dostane ještě políbení.

Všichni jsou dojatí.

Jen Noah, který stojí vedle mě, řekne tiše: „There is something

wrong here.“

„Co tu není v pořádku?“

Pokrčí rameny.

( 369 )

Chvíli se pohybujeme tak říkajíc v první rovině. Hlouběji nahlédnu

teprve příštího dne odpoledne. To potkám Geraldinu. Může se člověk

zlobit na někoho, že se mstí, když je zklamán, zrazen, opuštěn?

Obávám se, že ne. Myslím, že ano.

Ale já si přece myslím jen to, co si chci myslet.

Tedy tohoto odpoledne, deset minut před tím, než zase začne vy-

učování, řekne Geraldina pod zasněženými stromy v lese jako

z Grimmových pohádek…

23

„Ty jsi hloupej kluk!“

„Proč?“

„Kdyby ses viděl, když jsem přijela… Strachy jsi zbělel jako křída!“

„Já nemám strach.“

„To by viděl slepej! Ale nemusíš mít strach, Olivere…“ Má na sobě

černé lyžařské kalhoty, lyžařské boty a lumberjack. Žádné líčidlo.

Žádné šperky.

A její oči se dívají tak nevinně. Ze stromů spadne tu a tam sníh.

Plesk. Jsme sami v lese. Geraldina mluví tiše a mírně.

„Když jsi mě navštívil, ztratila jsem nervy. A řekla jsem spoustu

hloupostí. Byla jsem sprostá, opravdu sprostá… Řekla jsem, že tu ženu,

tu co miluješ, že ji objevím… a znemožním… ji a tebe…“ Zase spadne

sníh. „Žárlila jsem. To musíš chápat.“

„Samozřejmě.“

„Teď už se zase tak tváříš! Říkám ti přece, že se nemusíš bát! Už

tehdy, když jsi odcházel z pokoje, jsem litovala každého slova, které

jsem ti řekla. Nejraději bych se sama poplivala. Samozřejmě že tě ne-

budu špehovat. Samozřejmě že se nepokusím vypátrat, kdo je ta žena.

To by bylo přece to nejsprostší, to nejposlednější, ne? Proč nic

neříkáš?“

„Co na to mám říct?“

„Tak ty mi tedy nevěříš.“

„Ne.“

Taky se ještě rozbrečí, vzlyká: „To jsem si zasloužila… naprosto

jsem si to zasloužila… taky jsem se chovala jako vyděračka… Olivere…

prosím tě, Olivere, věř mi…“

Nechám ji prostě stát a jdu pryč.

Večer v Quellenhofu promluvím s Hansim.

„Ty, poslouchej, Geraldina je přece zase tady…“

„To je mi novina! Můžu snad já za to, že se tak rychle uzdravila?“

( 370 )

„To nemyslím. Ona žárlí.“

„Co nepovídáš!“

„Nech tenhle tón. Jsi můj bratr? Nerozumíme si dobře?“ (Musím se

ptát týhle želvy.)

„Nemůžu si stěžovat.“

„No tak vidíš! Když se s tou svou žárlivostí pokusí na tobě vyzvídat,

kdo je ta žena a tak…“

„Hele, za co mě máš? Za zrádce? To si nechám raději vytrhnout ja-

zyk, než abych právě Superštětce prozradil jediný slovo! Kromě toho už

jsi odepsanej.“

„Cože?“

„No, máte přece od vánoc ve třídě novýho kluka ne?“

„Jense Larsena, ano.“

Je to Nor, je mu osmnáct, je světlovlasý, modrooký, velký jako já,

vypadá velmi dobře.

„Její idol. Nejpozději do tří dnů…“ Hansi řekne co nejsprostěji, co

bude Geraldina nejpozději do tří dnů provádět s Jensem. „Tři dny, ří-

kám — ani o minutu víc. Chceš se vsadit? O dvacítku cigaret?“

„Ty myslíš, že Geraldina a Jens…“

„Myslím. Ano myslím! Sletěl jsi na kokos nebo co? Říkal jsem ti

přece: počkej, až přijde někdo novej, pak vypadneš ze hry, ale fofrem!“

Tak je to: Geraldina skutečně v příštích dnech mizí s Jensem na celé

hodiny. Blonďatý Nor vypadá, jako by mu někdo ukázal ráj. Něco, co

se nebeské pláni rozhodně podobá, to mu zřejmě opravdu někdo ukázal.

Ona. A když to takhle půjde dál a vydrží to…

Vypadá to, že to půjde dobře.

Vypadá to, že to vydrží.

Hansi mě zpravuje o tom, co viděl, ten sviňák! Co slyšel. Ve kterém

domě. Kterým oknem. Jak často. Kterou dobu. Zní to naprosto

přesvědčivě.

„Ani to tentokrát netrvalo dvaasedmdesát hodin! Tak už naval čouda,

Olivere. Vyhrál jsem.“

Dny ubíhají. Jens je stále zamilovanější. „Píše básně,“ říká Hansi,

který ví všechno. „Nosí je s sebou, když jde na rande. Dává jí je před

tím, než se do toho daj.“ A Hansi se dívá oknem… A ujišťuje mě: „To

bude teď zase trvat…“

Skutečně to trvá. Dny. Týdny. Nic se neděje. Hansi je milý. Ge-

raldina přívětivá. Jens je blažený.

( 371 )

Ze strachu nezbude nic, když strach dlouho trvá. Člověk si zvykne

na všechno. Stane se zase jistý a přestane být ostražitý. Nakonec se

směje tomu, že se vůbec kdy bál.

Teď už nastává obleva. Brzy přijdou Verena a Evelyna do Friedhei-

mu. Čas ubíhá. Bál jsem se zbytečně. Geraldina je skutečně posedlá po

chlapech. Jaké štěstí, že přišel Jens!

To je, jak řečeno, první rovina tohoto příběhu.

24

Počátkem února už je velmi teplo, když zasvítí slunce. V lese je

hodně ptáků, našel jsem už sněženky a krokusy a každý den, když jdu

do Quellenhofu, zahlédnu veverku. Pak se mi pokaždé udělá zle, když

si vzpomenu na veverky mé matky. Je ostatně stále ještě na stejné

klinice. Posílá mi peníze a vůbec se neptá, nač je potřebuju. Můžu tedy

platit svou směnku.

Jens Larsen píše básně Geraldině. Já se scházím s Verenou v naší

malé kavárničce, třikrát zůstanu u ní přes noc v jejich domě na

Miquel-Allee, protože Manfred Lord odcestuje a my se můžeme

milovat.

Už jsem zase tak jistý, že nemám strach z Verenina příjezdu do

Friedheimu, protože Geraldina se mnou ještě jednou mluvila…

„Nezlobíš se na mě?“

„Zlobit se? Proč?“

„Kvůli Larsenovi. Nadělala jsem s tebou takový ciráty, že? Ale víš,

teď se něco stalo…“

„Copak?“

„Vyšlo to i s ním. Jako s tebou.“

„Když to klaplo se mnou, klapne to teď zřejmě i se všemi ostatními.

S ním to zřejmě klape dokonce ještě líp.“

„To jsem neřekla!“

„Ale je to tak!“

„Ne. Ano! Nechci lhát. Ano, opravdu!“ Pak od ní dostanu letmé

políbení. „Ty jsi byl první,“ zašeptá. „Tobě musím děkovat… pořád…

Jak jsem jen mohla tehdy říkat taková ošklivá slova?“

Přísahám vám, vy byste na to taky naletěli!

Teď přijdeme k druhé rovině.

( 372 )

25

V této druhé rovině je nejdřív hlavní postavou Rašid Džemal Ed-Din

Runi Bender Šápur Isfahání. Malý princ s dlouhými hedvábnými řasami

a smutnýma očima je úplně osamělý od té doby, co Ali našel

v Giuseppovi souvěrce. Užírá se touhou po matce a po domově.

Ke všemu je Rašid už týdny ve vleku politických událostí doma:

v Persii propukla vládní krize. Univerzity jsou zase jednou zavřené,

v přeplněných vězeních sedí o několik tisíc vězňů víc.

A jednoho rána Rašid zmizí. Všichni ho hledají. Nikde není k na-

lezení. Šéf podá místní policii ve Friedheimu oznámení o pohřešova-

ném. Brzy pátrá po Rašidovi policie v celém Německu. Jeho fotografie

se objeví v novinách a na televizních obrazovkách. Jsou obavy, že se

mohl stát obětí zločinu.

Pět dní je Rašid nezvěstný.

Pak, 25. února, je to v sobotu, zastaví policejní vůz před školní bu-

dovou a dva kriminální úředníci pomáhají Rašidovi vystoupit. Je smr-

telně bledý, špinavý a zanedbaný a pohybuje se, jako by byl opilý.

Za pět minut jsem volán k šéfovi. V pracovně doktora Floriana sedí

Rašid. Na čele má červený šrám. Když mě vidí, začne brečet. Sedí

naprosto zpříma, slzy mu kanou po tvářích, zalyká se a vzlyká.

Je mi z toho mizerně. Šéf mi dává znamení: nejdřív nechat vybrečet.

Když se Rašid uklidní, šéf spustí: „Olivere, dal jsem tě zavolat na

Rašidovu prosbu. Tolik ti důvěřuje… Ty jsi mu pomohl s jeho mod-

litebním koberečkem, když sem přišel — no, tak vůbec. Myslím, že

Rašid teď potřebuje člověka, ke kterému by mohl mít důvěru.“

Sednu si vedle Rašida a vezmu ho kolem ramen.

„Tak povídej, co se stalo! My jsme si všichni dělali hrozné starosti!

Kam ses to jen chtěl dostat?“

„Do Teheránu, samozřejmě,“ říká Rašid. „K mé matce.“

„Beze všeho? Myslím, úplně bez peněz?“

„Ušetřil jsem si přes padesát marek kapesného. Pan Herterich nám

přece dává každý pátek dvě marky, ne? A pak jsem taky vzal s sebou

svůj modlitební kobereček.“

„Ale Rašide, chlapče, s modlitebním koberečkem a padesáti marka-

mi se přece nikdy nedostaneš do Teheránu!“

„Já jsem samozřejmě věděl, že mi peníze nevystačí,“ pokračuje Ra-

šid. „Ale mám v Káhiře bohatého strýce, myslel jsem si, kdybych se jen

dostal do Káhiry, bylo by všechno dobré.“

„Až do Káhiry by ses přece taky nedostal!“

„Ale vždyť já jsem byl v Káhiře.“

( 373 )

„Ty jsi byl v Káhiře? Jak ses tam dostal?“

„Přes Mnichov. Curych a Řím.“

„Vůbec tomu nerozumím.“

Rašid se teď dokonce trochu usměje: „Dal jsi mi přece před váno-

cemi tu knížku o klukovi, co obletí celý svět jako černý pasažér,

vzpomínáš si?“

Ano, to vím. Vážně…

„Rašide!“

„Přesně tak. Do Frankfurtu mi peníze vystačily snadno. Jel jsem

vlakem. Ve Frankfurtu jsem si koupil chleba a několik konzerv, pak

jsem v noci vyšplhal do skladovacího prostoru jednoho letadla a scho-

val se tam. Bylo to letadlo z Mnichova přes Curych, Řím, do Káhiry.“

„A nikdo tě neobjevil?“

„Ve Frankfurtu ne. Tam šlo všechno dobře. Musel jsem jen přelízt

přes dva ploty z ostnatých drátů. Letadlo mělo otevřené větráky ve

skladovacím prostoru, stálo v hangáru. Tam jsem přespal první noc.

Spal jsem mezi samými flaškami whisky!“

„A dál?“

„Příštího rána jsme vyletěli. Naložili ještě několik beden. Měl jsem

hrozný strach, aby mě dělníci neobjevili. Byla strašná zima.

Měl jsem rýmu. Pořád jsem se bál, že budu muset kýchnout.“ Rašjd

kýchne. „To by bylo po všem. Ale nemusel jsem kýchnout! Ani je-

dinkrát…“

Když Rašid začal mluvit, zapnul šéf magnetofon, který stojí za jeho

psacím stolem. Mikrofon na desce stolu je schovaný za květinovou

vázou. Já magnetofon vidím, i jeho točící se kotouče, Rašid ne.

„Přes Mnichov a Curych jsme se dostali do Říma. Ta noc, co jsme

letěli do Káhiry, to byla nejhorší noc, jakou jsem kdy zažil. Příšerná

bouře! Letadlem to házelo sem a tam. Neustále jsem odříkával súry a

pořád jsem myslel na matku.“

„Rašide! To byl přece hrozný nesmysl! Co sis představoval?“

„Říkal jsem přece, že můj strýc v Káhiře je bohatý. Myslel jsem, že

mi dá peníze, abych mohl letět normálně dál. Jak jsem se tam tak držel

za tu smyčku, neustále jsem myslel na to, jakou bude mít maminka

radost, až mě zase uvidí. To nechápeš?“

„Ale ano.“

„A byl to tedy nesmysl?“

„Ne. Promiň. A co se stalo v Káhiře?“

„Na letišti proběhlo všechno hladce. Dostal jsem se z letiště jako nic.

Zase přes ostnatý drát. A pak co nejrychleji k bytu mého strýce.“

„A?“

( 374 )

„Byl na cestách. Je zapleten do všech politických událostí, víš. Tak

jsem vletěl do pasti. Ta prokletá Mahda! Jestli tu ještě jednou uvidím…“

Nehlučně se otáčejí kotouče magnetofonu. Šéf kouří dýmku. Nad

námi ve třídě zpívají malí žáci.

„Mahdu?“

„Jeho správkyni domu. Řekla, abych šel dál.“

„Říkal jsi přece, že strýc tam nebyl?“

„To jsem ještě nevěděl! Byli tam dva egyptští policisti. Velmi

zdvořilí. Německá policie telegrafovala, že se zřejmě obrátím na svého

strýce. A tak mě dostali.“

Drží obě ruce (s malými špinavými nehty) před tváří, abychom ne-

viděli, že pláče. My to ale stejně vidíme, protože slzy se mu kutálejí

pod rukama.

Šéf řekne: „Lufthansa vzala Rašida zpátky. Ve Frankfurtu ho pře-

vzala německá policie.“

Šéf vyndá dýmku z pusy.

„Rašid vyslovil prosbu. Myslím, že bychom mu ji měli splnit.“

„Jakou prosbu?“

„Má tě tak rád, Olivere, raději než kohokoliv jiného. Ptá se, jestli by

nemohl nějakou dobu spát v tvém pokoji. S tebou a Noahem a

Wolfgangem. Mohli bychom mu tam dát čtvrtou postel. Já nejsem proti.

Wolfgang a Noah jistě taky proti tomu nebudou.“

..Víš, mám tak hrozné sny,“ řekne Rašid a zvedne svou uslzenou

tvářičku. „Ale chtěl bych spát v tvém pokoji samozřejmě jen tehdy,

jestli ti určitě nebudu na obtíž.“

„Vůbec ne!“

„Tak tedy vážně můžu…“ Vzápětí vyskočí a už mi visí na krku a

tiskne se ke mně. „Nebude to na dlouho… Jen na několik dnů, než ty

sny přestanou…“

„Ano, jistě,“ řeknu. „Jasně,“ řeknu. „To je přece samozřejmý, mrně.“

„Děkuji ti, Olivere,“ řekne šéf a vypne magnetofon. „A teď marš do

vany, Rašide. A ty, Olivere, jdi zpátky do třídy.“ To udělám. Teprve na

chodbě si vzpomenu na svého „bratra“ Hansiho.

Tím bychom byli u třetí roviny.

26

„Nevadí ti to přece, Hansi?“

„Ale prosím tě, proč by mi to mělo vadit?“

„Chápeš přece, že jsem musel Rašidovu prosbu splnit?“

( 375 )

„Uplivl bych si před tebou, kdybys to neudělal.“

„I když jsi můj bratr a nesmíš spát v mém pokoji?“

„Právě proto, že jsem tvůj bratr! Já jsem vždycky věděl, že ty jsi

správnej kluk!“

Tenhle rozhovor se konal na kluzišti, odpoledne. Musel jsem

s Hansim okamžitě promluvit, protože mi bylo samozřejmě jasné, že si

ho nesmím za žádnou cenu rozzlobit. Ví toho příliš mnoho. Rozhodně

se nesmí stát mým nepřítelem.

Před večeří přeneseme s Noahem Rašidovu postel do našeho pokoje.

Děti přinášejí Rašidovi čokoládu, bonbóny a hračky. Hansi mu da-

ruje svou foukací harmoniku. Hansi! Rašid je úplně v rozpacích nad

všemi těmito projevy přátelství a sympatií. Pak rozprostře svůj mod-

litební kobereček (který právě urazil cestu do Káhiry a zpátky) směrem

k východu a Noah, Wolfgang a já posloucháme, jak odříkává svou

večerní súru.

Během toho vstoupí do pokoje Hansi, tak tiše, že ho nejdřív vůbec

nezpozoruji. Rašid zase kobereček sroluje, zaleze do postele, obejme

mě, když mu popřeju dobrou noc, a zašeptá mi do ucha: „Dnes se mi už

nebude zdát nic zlého!“

Vtom uslyším Hansiho hlas: „Giuseppe a Ali mě posílají, Rašide.

Přejeme ti dobrou noc.“

„Děkuji,“ řekne Rašid. „Jste ke mně všichni tak hodní.“

„Ale nejvíc Oliver,“ usoudí Hansi, potřese mi rukou a usmívá se.

„Ahoj,“ řekne. A odkulhá ven, křivý, malý, hubený.

To bylo 25. února večer.

27

Večer 4. března, příští sobotu, jsem zase jednou pozván na večeři

k Manfredu Lordovi. 6. března dostaneme pololetní vysvědčení, pak

máme tři dny prázdnin a já poletím do Echternachu, k matce.

Manfred Lord je toho večera tak laskavý jako nikdy. Pan Leo, který

obsluhuje, je zdvořilý jako nikdy. Verena je tak krásná jako nikdy. Po

jídle — jsem jediným hostem — jdeme ke krbu, kouříme a popíjíme

koňak. Asad, jejich velký boxer, vejde dovnitř a vrtí pahýlem ocasu,

když mě spatří. Div, že nezačne štěkat radostí.

„Jak si ten pes na vás přivykl,“ řekne Manfred Lord. „Úžasné, že,

Vereno? “

„Jak? Co? Ano, úžasné.“

( 376 )

„Jsi nějak nepřítomná duchem, miláčku. Abyste věděl, Olivere, Asad

je jinak velmi nedůvěřivý k cizím lidem. Ale vy prostě máte jeho

sympatie. A… taky už přece nejste cizí, že ano?“

„Doufám, pane Lorde.“

Naštěstí si pes konečně lehne mezi nás a usne. Tu a tam ze spánku

vzdychne. Možná se mu zdá o kočce. My se vesele bavíme. Pak se sta-

ne, co jsem očekával. Pana Lorda něco napadne: „Ach, Olivere, dobře,

že jsem si na to ještě vzpomněl…“ (To vzpomněl je. nádherné! Nemyslel

jsi přece celý večer na nic jiného, můj šlechetný Lorde!) „Posledně,

když jste letěl do Lucemburku, byl jste tak laskav, že jste vzal svému

otci dárek ode mne. Udělal byste to snad ještě jednou?“

„Samozřejmě, pane Lorde.“

Tentokrát není třeba knihu donést, už leží připravena na stole: velmi

rané vydání Shakespearova Krále Richarda III. Zatímco Lord listuje ve

starém svazku a mně vysvětluje tuto drahocennost, tiskne Verena pod

stolem svou nohu na mou. V posledních dnech jsme si stále telefono-

vali, ale téměř jsme se neviděli. Její muž odcestoval jen jednou…

Manfred Lord je dnes v mimořádně dobré náladě, téměř rozverný.

Škádlí mě. Co se se mnou děje, chce vědět.

Jak prosím?

Jestli se nezajímám o děvčata? Ještě jsem nikdy nevyprávěl nic

o děvčatech z internátu! A jsou tam přece takové pěkné…

„Znám hezčí. A pak se taky musím hodně učit a…“

„No no no!“

„Nechápu!“

Pan Lord se směje. „Takový podšívka, Vereno! Tváří se nevinně ja-

ko beránek a ve skutečnosti… Žádný strach, já vás neprozradím.“

„Nevím, co byste mohl prozradit, pane Lorde. Vážně, děvčata u nás

nejsou vůbec nijak zvláštní krasavice!“

„Tak to asi mám úplně jiný vkus než vy!“

Verena mi pevněji stoupne na nohu. Pozor, říká mi tím.

„Pomysli si jen, miláčku, co se jednomu může přihodit,“ Manfred

Lord odkrajuje obřadně špičku doutníku a zapaluje si. Usmívá se zářivě

na Verenu. „Můžu ti ještě nalít koňak?“

„Ne, děkuji.“

„Snad vám, Olivere?“

„Děkuji, ne.“

„Ale já si ještě jeden dopřeju…“

„Co se stalo, Manfrede?“

( 377 )

Šlechetný Manfred Lord se zase zasměje a dolévá si sklenku a za-

hřívá ji rukama.

„Povězte, Olivere, neznáte jistou Geraldinu Reberovou?“

„Geraldinu Reberovou? Ano… chodí se mnou do třídy.“

„A ta se vám nezdá hezká?“

„Hezká? Ne. Nebo ano. Ale vlastně ne tak, abych… Ale odkud vy

znáte Geraldinu pane Lorde?“

Manfred Lord vyfoukne oblak dýmu.

„Představte si, navštívila mě. Dnes dopoledne. V mé kanceláři.“

„Chyběla na vyučování. Prý je nemocná.“

„Taková malá lhářka, že? Ale jaká krásná malá lhářka.“

„Jak to, lhářka? Co… co u vás hledala?“

„Tedy, musím říct, něco takového se mi ještě nestalo. Představ si,

miláčku: mladá dívka, snad osmnáct let, je to tak, Olivere?“

„Ano, osmnáct.“

„Ohlásí se v sekretariátě. Nemám čas ji přijmout. Ona ale, že se

mnou musí mluvit. Je prý to naléhavé. Sekretářka ji chce zdvořile vy-

provodit, ale ona se jí vytrhne, proběhne předpokojem a — šup! — stojí

před mým psacím stolem! ,Pan Lord? Musím vám něco říct. Jmenuji se

Geraldina Reberová. V institutu doktora Floriana chodí se mnou do

třídy jistý Oliver Mansfeld. Je milencem vaší ženy.‘“ Manfred Lord se

směje tak hlasitě, že se Asad probudí a začne štěkat. Lord ho hladí a

konejší. „Tiše, buď přece zticha. Pán se jen směje, všechno je

v pořádku.“ Asad se zase uklidní. „Co si o tom myslíte?“ zeptá se pan

Lord.

„Je normální?“ ptá se Verena. Její noha už najednou není na mé

noze.

„Je normální, Olivere?“

„Já… já nevím.“

„Byl ten srnčí hřbet příliš tučný?“

„Jak prosím?“

„Myslel jsem, že vám není dobře.“

„Mně je docela dobře, pane Lorde!“

„Vypijte si pro všechny případy ještě jeden koňak. A ty taky, mi-

láčku.“

Nevyčká tentokrát, co na to odpovíme, a nalije nám plné sklenice.

Vidím, jak se Vereně chvěje pravá ruka. Přidržuje si ji levičkou, aby to

nebylo znát. Mně se řine pot po zádech. Koňak. Bohudíky.

„Určitě nebude normální, ta maličká,“ řekne pán domu a pečlivě

přilepuje slinou odchlíplý list na doutníku, „ne, normální zřejmě bude,

aleje žárlivá. A to na vás, Olivere!“

( 378 )

Teď jsem se vzpamatoval. Tady existuje jen jediné: útěk dopředu!

„Je to tak, pane Lorde. Je žárlivá.“ Najednou ucítím znovu Vereninu

nohu. Přitiskne ji na mou: dobře! Jen tak dál! „Chodil jsem s ní nějakou

dobu pak jsem toho nechal.“

„Proč?“

Pokrčím rameny.

„Měl jste jí dost, že ano? Takoví jsme my muži,“ přitaká pán domu.

„Bestie, necitelné bestie, které šlapou po vašich něžných citech,

miláčku.“

Napiju se trochu koňaku.

„To děvče na vás ještě lpí?“ zeptá se Verena a cítím její botu.

„Jaképak ještě lpí?“ namítá Manfred Lord, dřív než můžu odpově-

dět. „Oliver je její velkou láskou!“

„Ach bože, to ne,“ řeknu. (Usrknu koňak.)

„Vypravovala mi to, Olivere, neodporujte! Vyprávěla mi toho

spoustu — o vás dvou.“

Pan Lord hladí Asada.

„Pomsta,“ řeknu. „Sprostá pomsta. Ta něco zažije!“

„Co ti o nás povídala, Manfrede?“ zeptá se Verena.

Lord se rozesměje.

„Promiň, ale je to příliš směšné… Tihle teenagers mají skutečně

v hlavě podbřišek… Povídala mi například, jaká velká láska spojuje tebe

a Olivera.“

„Budu si stěžovat u šéfa!“

„Nedělejte to, Olivere. Ta malá je nebezpečná!“

„Ale já si přece nemůžu něco takovýho nechat líbit! Odkud vůbec

věděla o vás a vaší ženě, pane Lorde?“

„Řekl jste přece sám: pomsta. Ano, můj pejsánku, ano.Žena, která se

chce mstít, dostane nejnepředstavitelnější nápady.“ Zhluboka vtáhne

kouř. „Co si takové malé, hezké děvčátko nevymyslí…“

„Co si vymyslela?“ zeptá se Verena.

„Nemohl jsem si všechno zapamatovat, miláčku. Bylo toho příliš

mnoho. Počkej… Ano, ano, například že jste chodili minulý podzim

vždycky do té staré rozhledny u Friedheimu. Víš, kterou myslím, dra-

houšku?“

Teď jsem zase na tahu já: „To je ale nestydatost! Postarám se o to,

aby vyletěla ze školy!“ Znovu znamení nohou.

„Prý jste se taky scházeli velmi často ve městě. Nerozčilujte se přece

tak, Olivere! To se stává, když se děvče pustí k vodě. To máte z toho!“

( 379 )

„Pane Lorde, doufám, že není nutné, abych se před vámi ospra-

vedlňoval…“

„Ospravedlňoval? Nejmilejší příteli, co je tohle zase za nesmysl?

Nepozoroval jste ještě, jak rádi vás Verena a já máme? Myslíte, že

dopřeji sluchu takové malé žárlivé husičce, která mi vypráví, že mi-

lujete mou ženu?“ Musí se dnes večer nepřetržitě smát, ten tak šle-

chetný pan Lord. „Přitom: jak chytře to tahle slečna Reberová zaona-

čila! Mezi všemi lidmi, kteří ve Friedheimu mají vily, si vyhledala

právě nás. Protože má žena je tak krásná. Protože je ve Friedheimu

známo, jak velmi ji miluji. Protože by přece teoreticky — říkám teo-

reticky — bylo možné, aby…“

„Co?“

„Abyste se do mé ženy zamiloval, Olivere. Posaďte se, nehrajeme

přece žádné melodrama! Proč byste se nemohl do Vereny zamilovat?

Chcete ji snad urazit?“

„Co… co jste Geraldině odpověděl, pane Lorde?“

„Odpověděl? Zač mě máte? Dal jsem ji vyhodit a kategoricky jsem ji

požádal, aby mě neobtěžovala. Myslím, že všechno má své hranice, že

ano? Taková malá mrška! Dva lidé ji museli vyvést ven. Křičela, že mi

přinese důkazy. Důkazy! Není to prostě komické? Vereno, miláčku,

prosím tě, nenamáhej se! Zazvoním na Lea, aby ten koňak utřel, on to

umí lépe než ty. Když to člověk neumí, zůstanou na podlaze ošklivé

skvrny. Ach, tady jste, Leo. Podívejte se, prosím, co se stalo! Moje žena

upustila sklenici…“

( 380 )

SEDMÁ KAPITOLA

1

„Moje dcera je geniální,“ říká Mrs. Durhamová. „Ve dvanácti letech

získala první cenu v žákovském divadelním představení. Pak šla

k divadlu. Ve čtrnácti, prosím, Mr. Mansfeld, ve čtrnácti!“

Mrs. Elizabeth Durhamové je čtyřiašedesát let, to mi sama řekla.

Češe se, líčí a obléká jako čtyřicátnice. Červené rty, obarvené černé

vlasy. Přepestrá zálesácká košile, obepnuté Capri-kalhotky, sandály.

Mrs. Durhamová se dala už třikrát omladit. To mi taky sama řekla. Už

je na čase, aby to udělala počtvrté.

Doktor v Londýně udělá Mrs. Durhamovou zase jako novou, ale až

na podzim, protože Mrs. Durhamová napřed ještě jede na zotavenou na

Elbu, celou cestu vozem! Toto je její dvanáctá cesta.

Mrs. Durhamová je osamělá žena. Jako od té doby, kdy na kraji

města Florencie zastavila svůj krásný ford, protože jsem mával a

požádal ji, aby mě vzala s sebou. Je hrozné vedro. Naštěstí má ford

střechu, která se dá stáhnout. Vidím tvrdou, šedou zemi, pinie, osly,

malé domky, rozpadlé budovy a mnoho dělníků, kteří s automatickými

kladivy a jeřáby pracují na dálnici. Nebe je tak modré jako na

fotografiích, které mi Verena ukázala, a já jsem opravdu v Itálii, poprvé

ve svém životě!

Čtvrtek, 15. července 1961.

Mezi poslední a touto kapitolou zeje mezera několika měsíců. Hned

ji vyplním.

Mrs. Durhamová je dobrá řidička. Měl jsem velké štěstí: stál jsem

jen půl hodiny u dálnice a mával — a už mi zastavila. A jede — může

mít člověk skutečně tolik štěstí? — ona jede skutečně na Elbu. Za tři

čtyři hodiny prý budeme v Piombinu, řekla. A pak za půldruhé hodiny

na ostrově, který ona tak miluje a kde Verena na mě čeká. Je to zvláštní

sedět ne za volantem, ale vedle řidiče, když člověk sám dlouho měl

auto. Sedím vedle Mrs. Durhamové. Už nemám auto. Můj jaguár stojí

u Koppera & Co. ve Frankfurtu. Ve výloze. Ještě se nenašel žádný

kupec. Hned vysvětlím, proč už nemám auto.

( 381 )

„Ve čtrnácti už vaše dcera byla na scéně? To je fantastické!“

„Ze ano? Byli jsme na ni hrdí! Ostatně, její angličtina je taky fan-

tastická, Mr. Mansfeld! Jsem opravdu tak ráda, že jsem vás poznala! Je

to tak nudné jezdit sama. Ráda mám nějakého společníka, se kterým

mohu mluvit. Kde jsem to zůstala?“

„U vaší dcery, Mrs. Durhamová. Je dnes jistě velkou herečkou.

Neznám snad její jméno, její umělecké jméno?“

„Ne. A to proto, že ona už není herečkou.“

Tunel. Hodně elegantních fiatů, které nás s houkáním předjíždějí.

Lesy, vysoko nahoře na vyprahlých svazích mírných kopců.

„Víte, Virginia byla skutečná krasavice. Měla kolem sebe samozře-

jmě spoustu bohatých mladých mužů… nejlepší společnost, milionáři

mezi nimi… ti všichni se s ní chtěli oženit.“

Tolik reklamních tabulí podél silnice.

RISTORANTE STELLA MARINA —

SPECIALITA GASTRONOMISCHE E MARINARE!

„Vdala se tedy?“

„Ne, Mr. Mansfeld. Žádný muž nebyl to pravé pro Virginii.“

NUOVISSIMO! ELEGANTE! CONFORTEVOLE! ,IL MASSIMO

HOTEL!’ SARA IL VOSTRO PREFERITO!

„Dnes pracuje má dcera jako ředitelka v našich továrnách. Říkám

vám, je geniální. Dávejte pozor, teď hned musíme uhnout z dálnice.

Příštím městem je Pisa. Ale nejdřív se najíme v Calofornii!“

2

Znáte tenhle pocit?

Jedete. Někdo vedle vás mluví, mluví, mluví — celé hodiny. Nechce

vůbec slyšet odpovědi. Je blažený, když mu jenom nasloucháte. Mrs.

Durhamová musí být velmi osamělá žena…

A pak je vedro. Přejedli jste se, protože jste ještě nikdy neokusili

italskou kuchyni. Ne takové hors ďoeuvres. A takové spaghetti.

A takovou saltimboccu. A takový sýr. A takové červené víno!

Přiznávám, jsem opilý, když se vydáváme na další cestu. Mrs.

Durhamová není opilá. Vypráví a vypráví. Já řeknu občas ano, občas

ne.

Je šťastná: někdo jí naslouchá!

( 382 )

Já jsem šťastný! Každým kilometrem jsem blíž k Vereně.

Pinie. Celá alej pinií, kterou teď projíždíme. A to vedro. To jídlo.

Kdybych nebyl tak ospalý, rozuměl bych, co Mrs. Durhamová

vypravuje. Ale takhle…

Takhle ale vzpomínám: je toho tolik na vzpomínání. Všechno, co se

odehrálo od onoho večera 4. března, když Manfred Lord, bafaje své

havana, s úsměvem řekl: „Představte si, tahle slečna Reberová skutečně

tvrdila, že jste milencem mé ženy. Samozřejmě jsem ji dal vyhodit.“

„Naprosto správně,“ říká Verena. (Pan Leo utřel koňak, který

rozlila.) „Možná to taky byla vyděračka. Nikdy by ses jí nezbavil.“

„To nemyslím.“

„Co?“

„Že to byla vyděračka, miláčku. Jinak by se přece obrátila na tebe

nebo na Olivera. Mě přece nemůže nikdo vydírat! Není to logické,

Olivere?“

Ale šlo by to vydírat tě, jen kdyby se ti strčilo pod nos několik

stránek se vpichy, supermane, myslím si, ale odpovím samozřejmě:

„Naprosto logické, pane Lorde.“

„Vidíš, Vereno, Oliver je mého názoru. Můj bože, možná jste se

opravdu někde náhodou setkali. Náhodou, říkám. Možná vás to děvče

vidělo. Nebo někdo jiný. Slečna Reberová miluje Olivera, to je jednou

jasné, že? A proto — a Oliver je o tom přesvědčen, že to všechno je

aktem pomsty — prosím vás: vystříhejte se toho, abyste se setkali, když

se teď Verena přestěhuje nahoru do Taunusu. Ať nás vidí vždycky ve

třech! Není třeba se kompromitovat a dávat té malé slečince šanci.“

„Jakou šanci?“

„Bože, miláčku, ty nevíš, jak jsou lidé zlí, jak rychle pronikne po-

mluva do celého města! Moji obchodní přátelé, naši známí… Promiňte,

že to říkám, Olivere, ale mohl bych ztratit dobré jméno. Já bych byl

přece mužem, kterému se lidé smějí. A na to jsem příliš mladý.“

Zamáčkne doutník do popelníku. „Já si nepřeji, aby se mi lidé smáli,

Olivere. Prosím proto, abyste to s tou žárlivou dívenkou uvedl do po-

řádku. Ale nechrne toho! Napijme se ještě něčeho…“

3

„Mr. Mansfeld?“

Vyletím. Kde to jsme? Co je to za auto? Kdo to řídí? Lebka mě bolí.

Kolik je hodin? Který den?

( 383 )

Mrs. Elizabeth Durhamová se přívětivě usmívá. To je tím červeným

vínem, sakra!

„Usnul jste?“

„Promiňte. To asi tím vedrem. A taky to chianti…“

„Podívejte se přece!“ Mrs. Durhamová ukáže svou útlou rukou do-

předu. Odbočila z dálnice. A já vidím Ligurské moře. Je docela klidné a

vypadá jako modré sklo. Docela vzadu pluje několik parníků. Na úzké

pláži leží spousta lidí, mezi nimi krásné dívky v nepatrných bikinkách.

Ostatní plavou. Pestré plachetnice, pestrá šlapací kola, pestré míče,

plavky a klobouky. Všechno velmi pestré.

Jedeme dál. Jedna restaurace vedle druhé, všechny u vody. Jsou tu

taky malé hotely. Nepřetržitě čtu stejné slovo: BAR. BAR. BAR.

Teď přijdou domy s apartmá. Bungalovy, moderní vily. Už projíž-

díme Livorno. BAR. BAR. Noční lokál se striptýzem…

Do jednoho takového striptýzového lokálu odjel můj otec s tetinkou

z Echternachu. Já jsem letěl naposledy do Echternachu dva dny po

pozvání u Manfreda Lorda…

Hansiho a Geraldinu jsem viděl přirozeně ještě v internátě. Je mi

naprosto jasné, že Geraldinu informoval Hansi. Taky ze msty. Msta za

Rašida. Msta, msta. Každý se mstí. Ale kdo to přizná? Přiznal by to

Hansi? Přiznala by Geraldina, že byla u Manfreda Lorda a že ji vy-

hodil? Za nic na světě. Proč tedy o tom začínat? Neřeknu nic.

Geraldina a Hansi jsou ke mně a k Rašidovi tak přívětiví jako ještě

nikdy. Geraldina mě prosí za prominutí za to, že je s Jensem šťastná.

„Co je to za nesmysl! Já jsem tě přece nechal!“

„Přesto. Víš, muži jsou někdy divní.“

„Já ne, Geraldino. Jsem rád, že si tak dobře s Jensem rozumíš.

A přeju ti štěstí.“

„Děkuji, Olivere. Štěstí — to ti přeji také, od té chvíle, co tě znám!“

Dobrá herečka. Něco jí nevyšlo. To ale neznamená, že se vzdává.

A nevyšlo jí to opravdu? Vyhodil ji pan Lord? Byla u něho? Byl on

u ní? Posadili se a udělali plán, dlouhodobý plán? Možná. Může být.

Jedno je jisté tak nebo tak: Geraldina a Hansi se ještě nepomstili. Ještě

na to čekají.

Budou muset dlouho čekat?

A potom Echternach.

Teddy Behnke, který pro mě přiletěl do Frankfurtu, měl slzy v očích.

„Bude lepší, když se to dovíte ode mne hned, pane Olivere…“

„Stalo se něco?“

„Ano.“

„Něco zlého?“

( 384 )

„Musíte být statečný, pane Olivere.“

„Hovno! Co se stalo?“

„Vaše paní matka… Ona už není… už není na té klinice…“

„Kde je?“

„Před týdnem ji navštívil váš pan otec… měli spolu velkou hádku.

Váš otec křičel, později mi to vyprávěly sestry, vaše paní matka taky

křičela, neustále, že prý to bylo strašné…“

„Oč šlo?“

„O jistého doktora Wallinga. Sestry mi nechtěly říct, kdo to je. Znáte

ho?“

„Ano. Byl pacientem na klinice. Zemřel brzy po matčině příchodu.

Ona ale věří, že ještě žije. Její poslední opora.“

„Teď tomu rozumím. Sestry říkaly, že vaše paní matka vyhrožovala

vašemu otci tímto doktorem Wallingem, který prý teď bude zastupovat

její zájmy. Mluvila prý o rozvodu a o tom, že chce všechny peníze.

Ubohá paní…“

Po skandálu s otcem (to se dovím od Teddyho) prohlásil ten slavný

profesor, že už nemůže za matku jako lékař převzít zodpovědnost.

Když přijdu do Echternachu, dostanu matčinu adresu — je to jeden

blázinec za městem. Idylicky položený. Překrásná krajina. Mříže na

všech oknech…

Jeden z lékařů v blázinci mě prosí, abych matku nenavštěvoval. Já

trvám na návštěvě.

„ Ale je v současné době pod vlivem velmi silných uklidňujících

prostředků. Obávám se, že vás nepozná! Nepoznává nikoho.“

„Já chci k matce! Já ji chci vidět!“

Vidím ji.

Její tvář se ještě zmenšila. Zorničky vypadají jako špendlíkové hla-

vičky. Nepozná mě.

„Co chcete? Posílá vás sem můj muž? Jste právník, co? Koukejte

odtud zmizet, nebo zavolám doktora Wallinga!“

„Maminko…“

„Zmizte!“

„Maminko…“

„Neslyšel jste?“ Hlas jí přeskakuje. Škube za šňůru ke zvonku. Při-

jdou dva hlídači v bílých pláštích. „Vyhoďte ven toho neřáda! Má

v tašce jed!“

„Pojďte,“ řekne mi tiše jeden hlídač. „Vidíte přece, že to nemá

smysl.“

Jdu. Na chodbě potkám toho lékaře.

( 385 )

„Promiňte, pane doktore. Měl jsem na vás dát.“

Pokrčí rameny.

„Možná je lépe, že jste se přesvědčil sám.“

„Je nějaká naděje…“

„Vždycky je nějaká naděje, pane Mansfelde.“

„Má matka všechno, co potřebuje?“

„Nějaký pan Behnke jí nosí pravidelně oříšky. Krmí s nimi ptáky. To

je vždycky velmi šťastná. Dostane všechno, musí nám to jen říct.“

„Vám?“

„Ano. My to řekneme vašemu panu otci. On nám pak ty věci pošle.“

„Ale moje matka má přece vlastní bankovní konto!“

„Už ne.“

„Co to má znamenat?“

„Člověk v duševním stavu vaší matky je… promiňte… neschopen

obchodování. Váš pan otec dal její konto zavřít. Požádal, aby byl pro

vaši paní matku z úřední moci určen pečovatel. Pane Mansfelde, vaše

paní matka je u nás v nejlepších rukou. My pro ni děláme vše, co mů-

žeme. Samozřejmě — nikdo nedokáže zázraky. Chápete, chci říct…“

„Chápu, co chcete říct, pane doktore. Na shledanou.“

4

Prach. Prach. Vlevo vinice. Vpravo moře. Za hodinu jsme tam, říká

Mrs. Durhamová. Na vodě leží nehnutě několik člunů.

ALBERGHI. PENSIONI. LOCANDE. CAMERE PRIVATE.

RISTORANTI: TRATTORIE. BAR. BAR. BAR. COCA COLA.

Takové vedro. Všechno je tak cizí. Brzy tam budu. Verena řekla, že

se pokusí v těchto dnech vždycky večer ještě rychle zajet do Porto-

ferraia a počkat na příjezd lodi v šest.

Proto jsem prosil Mrs. Durhamovou, aby si pospíšila.

Verena.

Jak dlouho jsem ji už neviděl, nelíbal. Jak dlouho…

„Ten černý jaguár před námi mě hrozně znervózňuje! Už půl hodiny

jedeme za ním. Copak mu patří silnice? Teď ho ale předjedu! Jen ať

laskavě uhne stranou!“ Troubí. Jaguár uhne doprava. Mrs. Durhamová

předjede jaguára, který má holandské číslo a je úplně zaprášený. Pěkný

jaguár. Větší model než ten, který jsem kdysi měl já. Už svého malého

bílého jaguára dost dlouho nemám…

( 386 )

5

Když sníte ve dne, když vzpomínáte, tak nenásledují události tak

chronologicky časově a prostorově seřazeny jako perly v náhrdelníku.

Prožíváte něco v přítomnosti — a napadne vás něco jiného z minu-

losti. Spatříte předmět — a vzpomenete si na podobný.

Předjíždíme holandského jaguára a já musím myslet na svého ja-

guára, který stojí ve výloze u Koppera & Co. Ještě se nenašel žádný

kupec. Doufejme, že se nenajde. Pak totiž dostanu peníze. Sedm smě-

nek jsem každopádně zaplatil. Pak přišla matka do blázince a její konto

bylo uzavřeno. Pokusil jsem se prodat své hodinky, zlaté pero a da-

lekohled. Ale nabídli mi za to směšně málo — nestačilo by to ani na

dvě směnky.

Abych vůz neztratil, udělal jsem něco, za co se ještě dlouho budu

stydět: poprosil jsem o peníze otce. Zatelefonoval jsem mu a žádal o ně.

Má zřejmě stále ještě víc charakteru než já. „Ode mě nedostaneš nic.

Máš dost. Je o tebe dobře postaráno. Nebo mi chceš vysvětlit, nač ty

peníze potřebuješ?“

„Ne.“

„Tak dobře. Měj se hezky.“

Pak uběhnou dvakrát čtyři týdny, ve kterých mám podle smlouvy čas

proměnit směnky, a pak přijde jeden pán od Koppera & Co. do

Friedheimu a odveze si z garáže mého jaguára. Verenu obelžu.

„Ten vůz mi nikdy nepatřil, víš. Můj otec mi ho půjčil. Pohádal jsem

se s ním — kvůli matce. Tak si vyžádal jaguára nazpět.“

„Ale jak se teď dostaneš do Itálie?“

„Existují železnice.“

„A na ostrov?“

„Domnívám se, že autobusem.“

„Měl jsi své auto tak rád!“

„Jen když se mi nikdy nestane nic horšího! Kromě toho to nebylo mé

auto, právě jsem ti to říkal.“

Bylo to už v květnu, kdy jsem Verenu obelhal, ale obelhal jsem ji už

dřív, i když jsme si slíbili, že si vždycky řekneme pravdu. Neobelhával

jsem ji rád. Jen ze strachu, že bych ji mohl ztratit. Měl jsem z toho

příšerný strach — onoho večera 4. března, když nám Manfred Lord

vyprávěl, že ho navštívila Geraldina. Jen tak tak jsem se dostal do

internátu, takový jsem měl strach…

( 387 )

Příštího dne sedím v garážích paní Liebetreuové a čekám, až Verena

zavolá. Ještě nikdy mi v neděli netelefonovala, ale tuhle neděli volá. Má

určitě stejný strach jako já, hlas se jí chvěje.

„Co se teď stane? Co se jen stane?“

„Vůbec nic,“odpovím. Celou noc jsem nemohl spát. Tak jsem si

rozmyslel, co musím odpovědět.

„Ale jestli všechno ví…“

„Vidíš přece, nevěří tomu.“

„Přetvařuje se! Vyčkává. Klade nástrahy. Ty ho neznáš! Jestli to

děvče přijde znovu…“

„Už určitě nepřijde.“

„Ale jestli má důkazy? Jestli už je má můj muž?“

„Ani pak nic neudělá. Nemůže nic udělat. Já mám taky důkazy!“

„Co máš?“

„Nemusíš mít strach, Vereno. Tvůj muž je chytrý, byl příliš chyt-

rý…“

„Tomu nerozumím…“

„Kde jsi, Vereno?“

„Na jedné poště.“

Domnívám se, že to můžu riskovat. Nebezpečí, že někdo odposlou-

chává, se rovná nule. Friedheim má přímé volací číslo. „Tvůj muž mi

přece vždycky dává knížky pro mého otce, ne? A můj otec mi zase dává

knížky pro tvého muže.“

„Ano, ano, ale co je s těmi knížkami?“

Řeknu jí, jak to s těmi knížkami je.

„Ofotografoval jsem hodně stran. Mám důkazy. Můžu dokonce

tvého muže vydírat, bude-li to nutné.“

Vydírat.

Teď jsem už taky jako pan Leo, jako Hansi, jako Geraldina.

„Dal mi včera zase jednu knížku pro otce. Můj otec mi zase taky dá

knížku pro něho. A já zase ty stránky ofotografuji. Čím déle to bude

trvat, tím víc budeme mít tvého muže v hrsti. Uklidni se, to je ze všeho

nejdůležitější. Tvůj muž si nesmí všimnout, že jsi nervózní. Ještě

několik měsíců a už budeme na Elbě. Několik měsíců a budeme spolu.

Firma, která mě chce zaměstnat, je ochotna mi už ke konci roku dát

dlouhodobou zálohu.“

Pustá lež. Nic takového mi nikdo neslíbil.

„Ale to… Olivere, to bych už přece mohla ke konci roku odejít!“

„Samozřejmě. Najmeš si s Evelynou byt. Než bude po rozvodu,

budu mít maturitu a už budu pracovat.“

Lži. Samé lži.

( 388 )

Co bude o vánocích, co ke konci roku? Byt? Za co?

Rozvod? To by musela Verena všechno přiznat. Ale do prosince je

přece ještě tak daleko. Teď máme březen. Kdo ví, co se ještě stane?

Lhát. Jen lhát. Musím lhát dál.

„Jen ještě v příštích třech měsících musíme být opatrní. Nesmíme se

už scházet ve věži.“

„Ne.“

„Je totiž jeden kluk v internátě, a ten mě špehuje.“

„Já myslela, že Geraldina!“

„Ne. Možná. Ale ne.“

Teď řeknu pravdu, málem celou: že jsem byl u Geraldiny a že pří-

sahala, že se pomstí, protože jsem ji nechal. Že jsem toho malého mr-

záka, který chce bezpodmínečně být mým bratrem, na smrt urazil tím,

že nechávám Rašida spát ve svém pokoji. Že se Hansi a Geraldina po-

tom bezpochyby spolu dohodli.

„Chápu…“

Ano, chápeš skutečně? Chápeš všechno? Já ne. Samozřejmě vypra-

voval Hansi Geraldině, co ví. Ale co už ví? Nemohl mě přece špehovat

ve Frankfurtu. To mohl udělat jediný člověk a já vím, jak se jmenuje:

Leo.

„Vereno..“

„Ano?“

„Musíš dávat hrozný pozor. Nesmíš důvěřovat žádnému člověku,

svým přátelům, zaměstnancům, zvláště ne Leovi.“

„Proč zvlášť jemu ne?“

„Myslím, že tě špehuje a že ho tím pověřil tvůj muž. Ten malý

mrzák Hansi nemůže všechno vědět. Ani Geraldina nemůže všechno

vědět.“

„Leo taky ne. Byli jsme přece tak opatrní!“

Bohužel ne dost opatrní. Jinak bych měl ještě svého jaguára. Jest-

lipak Leo žádá taky od Manfreda Lorda peníze za své informace?

„Měj se před ním na pozoru, udělej mi to k vůli, prosím tě!“

„Samozřejmě. Udělám, co říkáš… Olivere, kdy se zase uvidíme?“

„Zítra odlétám. V pátek jsem zase tady. Jestli můžeš, tak mi pak za-

volej. Budu čekat. Kdy chcete přijet sem nahoru?“

„Patnáctého března.“

„Pak bude všechno snadnější.“

„Snadnější!“

( 389 )

„Miláčku, nesmíme teď ztratit nervy. Před patnáctým budu určitě

pozván k vám. Můj otec mi určitě dá knížku pro tvého muže. Uvidíš,

jak ke mně bude milý a zdvořilý…“

V pátek 10. března se vrátím do Friedheimu. Už příštího večera jsem

zase pozván k panu Lordovi. Můj otec mu tentokrát poslal starou bibli.

Předal mi ji v hotelu. Zatelefonoval jsem mu: „Tady je jedna knížka od

pana Lorda. Musíš si ale pro ni dojít.“

„Proč?“

„Protože už nemíním vstoupit do tvého domu. Už se neptej, proč.

Právě přicházím z blázince.“

Za čtvrt hodiny už je můj papínek v hotelu. Vzal si knížku od Man-

freda Lorda a dal mi tu bibli. Zdržel se tři minuty. Díval jsem se na

hodinky.

Abych mohl ofotografovat propíchané stránky, potřeboval jsem po

návratu do internátu polovinu noci. Jen taktak jsem s tím byl hotov.

V sobotu večer jsem jel do Frankfurtu, do Miquel-Allee. To jsem ještě

měl svého jaguára.

Před krbem zase pan Manfred Lord prohlásí, že nejpříjemnější jsou

večery v úzkém kruhu. Ne? Ano, opravdu! Obdivuje bibli. Pak nás

Manfred Lord na několik okamžiků nechá o samotě.

„Kdy?“ okamžitě šeptá Verena. „Kde? Rychle!“

„Zavolej mi zítra.“

Vytáhne z výstřihu svých šatů malou složenou obálku.

„Co je to?“

„Uvidíš.“

V obálce byla spousta malých, něžných krátkých vlasů. Byly ku-

drnaté…

6

„To je Cecina. Úchvatné místo! Jste unaven, Mister Mansfeld? Mám

zastavit? Stihneme loď, nebojte se! Možná byste si měl protáhnout

nohy.“

Kde to jsem? Kdo je tahle žena vedle mě? Co je to za vůz?

„Jste takový bledý. Není vám dobře?“

„Já… trochu se mi točí hlava.“

„Tak to zastavím! Znám tuto krajinu jako své boty. Hned vpravo

vede malá ulička dolů k velkému náměstí, přímo u vody.“

Jsme na náměstí. Obrovské. Úplně opuštěné. Slunce na ně praží; na

vybledlé fasády odporných, zpustlých domů, z jejichž oken visí prádlo.

Trochu se projdu sem a tam. Najednou mám tak příšerný strach jako

( 390 )

ještě nikdy v životě. Zdá se mi, že musím umřít. Teď. Tady. Ihned. Na

tomto prázdném obrovském náměstí Ceciny.

Klopýtám. Musím zpátky k vozu. Nechci umřít. Ne tady. Ne tady

u vody, v téhle strašné, vyprahlé pustině! Mrs. Durhamová mi přidrží

flakón. Vypiju ho téměř z poloviny. „Scotch,“ řekne Mrs. Durhamová.

„To mám vždycky u sebe. No, jak je vám tedY’

„Everything is all right again. Thank you. Thank you. Thanks a

million!“

„Není nad skotskou, říkám vždycky.“

Jak daleko je ještě do Piombina?

Jak daleko je ještě do Portoferraia?

Jak daleko, jak daleko je ještě k Vereně?

7

„Teď se dostaneme do Sassetty a pak do San Vincenza. Tamhle je

ukazatel: Piombino! Všichni cizinci na to naletí a odbočí vpravo, pro-

tože netuší, že ta silnice je samá díra. My pojedeme dál až k Venturinu,

a pak jsme — po prvotřídní silnici — za deset minut v Piombinu!

Přesto, že je to zajíždka!“

„Ano, Mrs. Durhamová!“

„Tenhle ukazatel v San Vincenzu by měli odstranit, když už silnici

neopravují! Už léta to tak je! Skutečně nezodpovědná mystifikace.

Člověk vletí vozem přímo do pasti!“ Mystifikace. Past. Nesmím se dát

vlákat do pasti. Musím zůstat normální. Zdravý. Rozumný. Musím teď

myslet za tři. Brzo bude všechno v pořádku. Pokud na nic nenaletím.

Brzy se mi myšlenky zase rozběhnou, zatímco se Mrs. Durhamová

rozčiluje nad oslím spřežením, které nemůže předjet.

Nesmím vběhnout do pasti. Musím nás tři uchránit před jakoukoliv

léčkou. Verenu, Evelynu a sebe.

Jedna past: v neděli po party u Manfreda Lorda jsem potkal Ge-

raldinu a Hansiho. Chtěl jsem být sám a šel jsem ráno do lesa. Tam se

najednou objevili…

Šli spolu za ruce: Geraldina vzpřímená a krásná, Hansi zkřivený,

zmrzačený a ošklivý. Oba jsou slavnostně oblečeni. Oba mě přívětivě

zdraví.

„Jdeme do kostela,“ řekne Geraldina.

„S Alim a Giuseppem,“ řekne Hansi. „Byli bychom taky rádi vzali

s sebou Rašida — ale při jeho víře…“

„Ty svině,“ řeknu.

( 391 )

Usmívá se a rty mu málem zmizí.

„Vůbec nevím, co myslíš.“

„Ty to víš moc dobře.“

„Nechápu ani slovo!“ Přitiskne Geraldininu paži k sobě a také Ge-

raldina se přívětivě usmívá. „Ostatně, co jsem chtěl říct, Olivere: pro

mě za mě se můžeš spřátelit s Rašidem, když po tom tolik toužíš. Mů-

žeš se stát i jeho bratrem!“

„Já nechci.“

„To je tvoje věc. Tak prostě nemáš žádnýho bratra.“

„Co tím míníš?“

„Tím míním, že já už nejsem tvým bratrem. Mám teď sestru.“

„Geraldinu?“

„Ano,“ usměje se Geraldina, „představ si to.“ „Nemusíš být

smutný,“ řekne Hansi, „ale po jejím neštěstí jsme si tak blízcí. Jen

o chlup a měla by takovou páteř jako mám já!“ To říká on, tenhle lump,

a usmívá se přitom jako andílek, a taky Geraldina se usmívá. Stojí tady

oba ruku v ruce. Jestlipak mu musela ukázat prsa a to ostatní, než jí

vybalil, co na mě ví? Nebo to udělal ze zlosti a bez náhrady?

„Nezlob se na něj, že už nechce být tvým bratrem,“ řekne Geraldina,

„ale ty máš přece plné ruce práce s Rašidem.“

Hansi mě nespouští z očí.

Ví, co si myslím. Můžu, smím Géraldine říct, že Hansi zavinil její

zranění? Jaké by byly následky? Nedozírné! Proč jsem to neoznámil

hned tehdy? Jak by se Hansi bránil? („Řekl mi, že se musí Superštětky

zbavit!“) A mrtvá slečna Hildenbrandová? A Verena. Verena, Verena…

„Pojď, Geraldino, musíme si pospíšit,“ řekne Hansi. A mně: „Třeba

zajdeš do Quellenhofu a utěšíš trochu ubohého Rašida.“

„Proč bych ho měl těšit?“

8

To bylo 12. března 1961.

Šel jsem do Quellenhofu, seděl jsem celou hodinu u Rašidovy po-

stele a domlouval mu, dokud nepřestal brečet. Brečel, protože byl tak

hrozně sám…

Teď už je všechno jedno. Ve světě, ve kterém se potencionální vrah

jako Hansi stává bratrem Geraldiny (tady se tedy v mikrokosmu ode-

hrává to, co se odehrává ve světě dospělých, ve světě národů,

v makrokosmu), v takovém světě se tedy snad může říct: „Hansi už není

mým bratrem. Rašide, chceš se jím stát ty?“

( 392 )

Pak mám jeho pažičky kolem krku, pak se tiskne ke mně a v roz-

čilení mluví německo-persko-anglicky.

Dám mu čokoládu, noviny a knížky, než ho opustím, ale on to vůbec

nevidí. Leží na posteli, zírá ke stropu a pořád opakuje:

„Já mám bratra… mám bratra.“

9

„… ocelárny, rozumíte, Mr. Mansfeld? Dvě ocelárny. Už celé ge-

nerace…“ Kdo je tahle žena? Co to povídá?

„…v rodině mého nebožtíka manžela…“

„Kde to je, Mrs. Durhamová?“

„Asi dvanáct mil od Liverpoolu.“

„Aha.“

Mluví. Pořád mluví.

A já sním…

Oné neděle, kdy se Rašid stane mým bratrem, už nevím, co si mám

počít. Sednu do vozu a jedu k ozdravovně. „Lidumil. společnosti“ (An-

děl Páně), k sestře Claudii. Proč? Ani dnes bych to ještě nedokázal říct.

V ozdravovně je rušno. Kolem zelené pumpy projdu do starého

hospodářství. V chodbě visí starodávné rytiny, které zobrazují přívětivé

anděly, pod nimi jsou zbožné nápisy. Pobíhá tu spousta dětí, ale vidím i

spoustu dospělých. To mě překvapuje. Domníval jsem se totiž, že se

tady zotavují jen děti. Sestra Claudie, které chybí dva prsty na pravé

ruce, má velkou radost, že mě zase vidí.

„V neděli míváme vždycky naši slavnost.“

„Jakou slavnost?“

„Mluví bratr Martin. Pak je vždycky diskuse. Chcete-li si to po-

slechnout… Pak bychom si mohli promluvit o vašich starostech.“

„O mých starostech?“

„Musíte mít veliké starosti. K nám nepřichází nikdo, kdo nemá velké

starosti. Věděla jsem, že přijdete, pane Mansfelde.“

10

Vidím Itálii, myslím na Německo. Prožívám přítomnost, myslím na

minulost.

Slyším Mrs. Durhamovou, která mi vypráví něco o svých ocelárnách

— a myslím na všechno, co se událo v posledních měsících, co se

( 393 )

přihodilo Vereně a mně a ostatním. Vidím obrazy, slyším hlasy, změť

hlasů, proplétají se a navazují na sebe ve zmatené souvislosti.

CASTAGNETO CARDUZZI.

Vzpomínám si, jak bratr Martin prorokoval blížící se konec světa

v ohni atomových bomb, jak citoval věštbu sv. Jana, jak své poslucha-

če, členy této Lidumilné společnosti utěšoval a ujišťoval je, že jim se

nic nestane. Oni nesou boží znamení na svých čelech.

STABILIMENTO ENOLOGICO: FABRICA LIQUORI!

Moře, teď už zlaté v záři zapadajícího slunce.

„Teď už přijde San Vincenzo! Stihneme snadno loď, můžeme se do-

konce i trochu napít v přístavu, je to tak romantické…“

Červencové odpoledne. Kvetoucí keře, obrovské rudé květiny všude

kolem, vedro, azurově modré nebe.

A já myslím na ono březnové odpoledne v Taunusu, kdy právě začal

tát sníh, kdy jsem po přednášce bratra Martina šel se sestrou Claudií

holým parkem ozdravovny…

Řekla jste tehdy, když jsem vás vezl na dálnici, že můžu za vámi

kdykoliv přijít, sestro Claudie.“

„Ano.“

„Smím… směl bych zase přijít? I když se nestanu členem vaší spo-

lečnosti?“

„Můžete přijít vždycky. Každý smí přijít. Počasí je krásné. Chcete se

posadit v parku? Má s vámi někdo promluvit? Máte otázky?“

„Ano, mnoho. Ale ty mi nikdo nemůže zodpovědět. Nikdo tady.

Tady jsou všichni příliš dobří na mé otázky.“

„Díváte se neustále na mou ruku. Měla jsem autonehodu. Dva prsty

mi museli amputovat.“

„Tomu nevěřím.“

„Čemu nevěříte?“

„Myslím, že nacisti… že jste v třetí říši…“

„Ne.“

„Ale ano. Že je to pravda!“

„Ano, je to pravda, pane Mansfelde. Při jednom výslechu na gestapu.

V Berlíně. Prinz-Albrecht-Strasse. Byla jsem tři roky zavřená. Ale

nemluvte o tom, prosím. S nikým.“

„S nikým.“

( 394 )

„Měla jsem velké štěstí, ztratila jsem jen dva prsty. Pomyslete, co

ztratili ostatní.“

„Sestro Claudie…“

„Ano?“

„Mám k vám ještě jednu prosbu. Mohu s sebou přivést ještě jednoho

člověka?“

„Samozřejmě.“

„Ženu?“

„Ano. Jste nám oba vítáni, pane Mansfelde. Navštivte nás brzy.

Navštěvujte nás často! A nemějte strach. Tady se vás nikdo nebude

pokoušet obracet na víru. Tady budete mít klid. To je přece to, co hle-

dáte, ne?“

„Co, sestro Claudie?“

„Klid.“

11

CINZANO, CINZANO, CINZANO.

Serpentiny. Velké nákladní vozy. Kaktusy.

Klid.

Ano, ten s Verenou hledáme. Když přijde nahoru do Friedheimu se

svým mužem a s Evelynou, s panem Leem, když začne zase žít v krásné

vile, přivedu ji k Andělu Páně. Sestra Claudie nám ukáže lavičku,

daleko, daleko vzadu v parku. Tam sedíme celé hodiny, Verena a já.

Květiny začínají kvést, později voní šeřík, bílý a fialový, jaro se hlásí

letos mnohem dřív. Klid.

V parku ozdravovny ho máme. Nikdo nás zde nehledá. Žádný Hansi.

Žádná Geraldina. Žádný Leo. Jsme neustále velmi opatrní, přicházíme

sami a oklikami…

„Teď projíždíme San Vincenzo!“ Mrs. Durhamová mi vítězně uka-

zuje špatný ukazatel cesty. Vidím ho, a nevidím. Vidím domy San

Vincenza, a vidím Verenu a sebe na lavičce v parku, držíme se za ruce.

Mnohokrát tam takhle sedíme, v březnu, v dubnu, v květnu. Mluvíme

málo. Někdy, když se loučíme, udělá sestra Claudie na naše čela

znamení kříže.

„Je to láska, že ano?“ řekne jednou.

„Ano,“ odpoví Verena.

Když opustím Anděla Páně, okamžitě se rozejdeme, každý odchá-

zíme jinou cestou. Touto dobou hodně píšu. Má knížka už má hodně

( 395 )

stránek. Verena, která čte všechno, co píšu, říká, že neví, je-li to dobré

nebo špatné. Taky neví, jaká je naše láska. Věří, že obojí je dobré,

knížka i láska. Ale neví to. Já taky ne.

Každý večer se spolu rozloučíme starým způsobem: baterkami, ona

ve své ložnici, já na balkóně.

DOBROU… NOC… MILACKU.

DOBROU… NOC… MILACKU… PEKNE… SNY.

TOBE… TAKY… MILUJI… TE.

ZITRA… VE… TRI… U… ANDELA.

Mrs. Durhamová stoupne na brzdu.

Je rozčilená.

„Chytněte se za knoflík. Přejte si rychle něco.“

Vyděsím se.

„Proč? Co se děje?“

Přes ulici přechází svatební pár, rolnická dívka, rolnický syn, ona

v bílém, on je v černém. Za nimi procesí příbuzných. Děti, docela staří

lidé. Nevěsta drží v náručí polní květiny. Zvon malého kostela vyzvání.

V kostelních dveřích stojí farář. Má na sobě bílou suknici, zpod níž

vykukují černé, těžké selské boty.

Teď slyším taky slabě varhany, někdo na ně hraje velmi falešně. Ale

je to slavnostní, velmi slavnostní, všechno…

Bylo to i ve Friedheimu slavnostní, když doktor Frey a mademoiselle

Duvalová měli svatbu. Ostatně na úřadě, ne v kostele. Přišli snad

všichni, aby se podívali. Bylo to slavnostní v sále na radnici, když

starosta osobně oba oddával a jeden starý muž, vyzáblý a vetchý, hrál

velmi falešně na staré harmonium. Když obřad skončil, otočila se ma-

demoiselle k dětem a zavolala: „Promiňte mi! Prosím, promiňte mi, vy

všichni!“

„Co jí máme promíjet?“ zeptal se mě Rašid.

„Nevím,“ odpověděl jsem. Ale asi to vím. Kdyby se všechny rasy

smísily a všechna náboženství a všechny národy! Děti a děti jejich dětí

— jak šťastní by byli všichni… jednou…

Stále se setkáváme s Verenou v parku Anděla Páně. Vyprávíme si,

co se dá vyprávět. Počítáme každý den. Elba! Elba! Člověk musí ne-

ustále doufat, něco si přát, po něčem toužit.

( 396 )

12

Polibky a rozhovory a držení se za ruku nám nestačí. Verena říká, že

často v noci myslí, že shoří. Já taky. Ležím pak v posteli a slyším, jak

Rašid (stále ještě spí v našem pokoji) ve spánku pláče — a já, který

jsem se tak zřídkakdy modlil, se modlím: „Dej, ať čas ubíhá, Bože. Ať

rychleji ubíhá. Ať už jsme na Elbě…“

Ne, světelné signály a polibky už nám nestačí. Vždycky jsem si

myslel, že se dovedu obrovsky ovládat. Ale pozoruji, že mé sebeovlá-

dání je v koncích, když mě pozve pan Manfred Lord a je tak zdvořilý a

tak šarmantní. Když pan Leo servíruje. Když mě malá Evelyna

s odporem přeměřuje a trestá mě opovržením. A když se Verena dívá

mimo mě a já mimo ni.

Bože, ať už je červenec. Už je květen. Teď mi bere Kopper & Co.

mého jaguára, a já musím Vereně znovu lhát. Ale už je květen! Za

měsíc je konec školy! A pak…

Jsme oba tak vzrušeni tou představou, že se stáváme neopatrnými a

v příštích dnech se několikrát pomilujeme v lese. Na zeleném mechu,

pod starými stromy, na kterých vyrašilo nové listí. Poprvé mi řekne:

„Připadá mi, jako bych právě s tebou ztratila panenství.“

Myslí tím, že je to tak dávno, kdy jsme se naposled objali. Já musím

myslet na Geraldinu, ale neřeknu to. Vždycky se pak okamžitě

rozejdeme. Není to pěkné, pro mě ne a pro Verenu také ne, i když to

tvrdí. Ne, pěkné to bude teprve až na Elbě.

Geraldina…

V dubnu k nám přišel James Hilton, jeden mladý Američan. Ge-

raldina nechala Larsena Larsenem a vzala si Jamese. V květnu přišel

jeden Řek. Tak opustila Američana a vzala si Řeka. Je zase tím, čím

byla vždycky: Superštětkou! Mě přívětivě zdraví, ale nemluví se mnou.

Chodí ostentativně na procházky s Hansim. Jako se chodí na procházky

s pejskem.

Geraldina je nejhorší žákyní ve třídě. Všichni učitelé berou v úvahu,

že byla tak dlouho nemocná, a mají k ní ohled. Ale v latině je tak

špatná, že Tchoř prohlásí: „Při všech ohledech, prostě si nemohu zod-

povědět, abych vás nechal postoupit, Reberová, jestli se co nejrychleji

neseberete a nezlepšíte.“ Tato poznámka má doktora Haberla stát

všechno, co si vydřel ve svém propoceném životě. Těsně před koncem

školy vypukne obrovský skandál. Píšeme poslední, rozhodující

písemnou práci. Bezprostředně po této dvouhodině je Geraldina tak

drzá, že se Tchoř rozkřičí: „Reberová, vy přijdete dnes v šest a budete

po škole! Tohle si nenechám líbit!“

( 397 )

Téhož večera je Rašid a nová učitelka, kterou zaměstnal šéf jako

nástupkyni slečny Hildenbrandové, v knihovně a dělají Sceno-test.

Nová učitelka je mladá a krásná. Jmenuje se Palmerová. Velcí kluci se

jí dvoří…

Co se toho večera skutečně stalo, to už se asi nikdo přesně nedoví. Já

vím jen to, co mi vyprávěl Rašid. Slečna Palmerová ho nechala

o samotě a rychle ještě zašla do domu velkých holek, kde musela něco

vyřídit. Bylo asi půl osmé. Rašid vypráví: „Najednou jsem slyšel křičet

nějakou dívku…“

Hrozně se polekal. Měl strach. Dívka křičela dál:

„Pomoc! Pomoc!“

Rašid vběhl na schodiště.

„Pomoc! Pusťte mě. Pusťte mě!“

Rašid vyběhl po schodech do prvního poschodí. Rozletěly se jedny

dveře — od naší třídy. Někdo se vyřítil ven. Geraldina. Šaty má

roztržené odshora až dolů, punčochy dole. A křičí: „Pomoz mi! Dojdi

pro někoho! On mě chce znásilnit!“

Rašid říká, že vůbec nevěděl, co to slovo znamená, ale okamžitě

křičel o pomoc. Oba běželi ke schodům. Rašid viděl ze dveří mizet stín

směrem k druhému schodišti. Nepoznal, kdo to je. Už se stmívalo.. .

Když se na jejich společný křik objevil šéf a dva učitelé, měla Ge-

raldina hysterický záchvat. Opakovala pořád dokola: „Chtěl mě zná-

silnit…“

Kdo?

To neřekla.

Ne, to Geraldina neřekla.

13

Zatím dostaneme zpátky latinskou práci, tu rozhodující. Noah má 1.

Já mám 1. Wolfgang má 4. A Geraldina?

Ona má 3! To znamená, že z latiny nepropadne.

Pan doktor Haberle ukončí tuto hodinu předčasně. Říká, že musí

mluvit se šéfem. Odejde shrbený, ramena mu cukají. Vypadá, jako by

plakal. Už jsem se s panem doktorem Haberlem, zvaným Tchoř, nikdy

nesetkal.

Zastupuje ho jiný učitel. Víte, jak něco takového v tak obrovském

podniku probíhá. Nic se neutají, alespoň ne na dlouho. Sekretářky to

vyprávějí uklízečkám, uklízečky vychovatelům, vychovatelé svým

přátelům mezi žáky. Mně to vyprávěl pan Herterich, ten ubožák, kte-

rého jsme oddělali tak, že už je jen stínem sebe sama. Lékárník ve

( 398 )

Friedheimu se už pozastavoval nad tím, že kupuje tolik prášků na spaní.

Bere si jich nejméně pět na noc a léčí se. Přitom mu už teď nikdo nic

nedělá, ani Ali ne. Nikdo ho prostě nebere na vědomí. To musí být to

nejhroznější: když někoho už nikdo nebere na vědomí.

Pan Herterich mi vypráví: „Doktor Haberle byl na hodinu

propuštěn.“

„Proč?“

„Ale nesmíte to říct dál.“

„Ne. Proč?“

„Znásilnil Geraldinu Reberovou.“

„Blbost.“

„Sám to přiznal.“

„Tomu nevěřím. Neznásilnil ji, to určitě ne! Na to je příliš zbabělý.“

„Přísahal to profesoru Florianovi.“

„Co?“

„Že je už rok zblázněný do Geraldiny! A toho odpoledne… nechal ji

po škole, že byla drzá…“

„Já vím.“

„… že se už neovládl.“

„Směšné.“

„Když on to přísahal.“

„Ale co! A Geraldina?“

„Ta nejdřív mlčela jako hrob. Teprve když slyšela o přísaze, řekla, že

to tak bylo.“

„Ona říká, že ji Tchoř znásilnil?“

„Ano.“ Pan Herterich si setře pot z bledého čela. „Není to strašné?

Takový muž žije celá desetiletí šťastně se svou ženou, má děti, šetří na

dům. A pak něco takového! Nechtěl bych být učitelem u velkých

děvčat! Vy snad ano? Je to pokušení, ďábelské pokušení… Ďábelské!“

„Co se s ním stane?“

„Půjde před soud. Nenechají ho už nikdy učit. Má po kariéře. Po

manželství taky. Jeho žena zažádala o rozvod.“

„Ne!“

„Jeho žena prodává dům a odchází s dětmi k rodičům. Můj bože,

ubohý doktor!“

Ale Geraldina z latiny proleze.

( 399 )

14

Konec školního roku.

V naší třídě nikdo nepropadl. Geraldinina tvář zůstává naprosto

bezvýrazná, když jí šéf předává vysvědčení. Kde je Tchoř? Kdy bude

domek prodán? Jak dlouho byl pan doktor Haberle ženat?

Ano, ale on přece přísahal…

Šéf nám všem přeje šťastné prázdniny.

„Zotavte se. Vraťte se nám zdraví. Všichni, kteří zde musí zůstat tu

taky budou mít báječné časy. Budeme chodit plavat, podnikat výlety,

a můžete si k jídlu přát, co budete chtít…“

Senzační chlápek, tenhle šéf. Nemá nikoho, ke komu by mohl jít.

V hale školní budovy slyším zase hovory, které už slýchávám celé

týdny, v Quellenhofu, na koupališti vedle Áčka, všude.

„Co budeš dělat o prázdninách?“

Mnozí jsou hrdí a rozčilení a říkají pravdu.

„Přijedou pro mě naši. Pojedeme do Španělska.“

Nebo do Egypta. Do Anglie. Do Švýcarska. Na Riviéru. Do

Schwarzwaldu.

A mnozí jsou hrdí a smutní a lžou.

„Můj otec se mnou podnikne cestu do Indie,“ říká Santayana.

Všichni víme, že zůstane v internátě a svého otce ani neuvidí.

„Já se zasnoubím,“ říká Clarissa. (Clarisse je sedmnáct. Taky zůstává

v internátě. Její rodiče jsou mrtví. Má poručníka. Je úplně sama.)

„Moji rodiče se zase vezmou. Já pojedu s nimi na svatební cestu.“

(Elfie, dvanáct let. Otec se skutečně tohoto léta žení. Ale ne s Elfiinou

matkou, Elfie zůstane v internátě. Její matka ji nemůže vystát.)

Tak lžou všichni a všichni o nich vědí, že lžou. Ale neřeknou to. Děti

jsou někdy milosrdnější než dospělí…

Hansi: „Já jsem mluvil se šéfem. Zůstávám tady. Jestli přijde můj

fotr, tak s ním šéf vyrazí dveře!“

Geraldina: „Já letím k tátovi na Cape Canaveral. Ještě nevím, jestli

se vrátím.“ Podívá se na mě. „Ale myslím, že ano.“

Ali: „Já jsem pozval Giuseppa. Letíme do Afriky.“

Thomas: „Já musím do Paříže. To je k posrání.“

Rašid: „Tento rok zůstanu ještě tady. Přijde mě navštívit můj strýc.

Ale příští rok, když Persie…“

Wolfgang: „Ke svým příbuzným do Erlangenu. Budu rád, když budu

mít těch osm týdnů za sebou. Jsou to docela milí lidé. Ale omezení!“

Senzaci přichystal Noah: „Já letím s Chichitou do Izraele. Její otec a

šéf s tím souhlasí. Já mám v Izraeli příbuzné. Chceme si to tam pro-

hlédnout.“

( 400 )

Chichita stojí vedle něho a celá září, když to Noah říká.

15

Jsem ještě jednou pozván k Manfredu Lordovi. Jasně! Letím přece

do Lucemburska navštívit matku, že ano? Pan Lord má zase jednu

pěknou starou knížku pro mého otce. Je mu líto, že se teď dva měsíce

neuvidíme.

Verena sedí při tomto rozhovoru mezi námi. Ani se na mě nepodívá.

„Musím vám ještě poděkovat, Olivere.“

„Zač?“

„Ze jste se zachoval tak fair a nesetkal se nikdy s mou ženou, když

jsem u toho nebyl.“

„Ale to je přece samozřejmé.“

„Každopádně vám děkuji. To děvče už se neohlásilo. Záleží nám

přece všem na tom, abychom nezavdali příčinu k pomluvám, že ano,

miláčku?“

„Ovšem, Manfrede.“

„Jaká škoda, že musíte za svou matkou. Jinak bych vás pozval k nám

na Elbu! Máme tam malý domek. Musím tak často odjíždět. Tam byste

mohl mé ženě dělat společnost. Na Elbě alespoň nejsou lidé takoví jako

tady, tam tak nelžou a nepomlouvají.“

„Rád bych přijal vaše pozvání, pane Lorde. Ale já musím opravdu

k matce.“

„Jste hodný syn. Upřímně jsem si vás oblíbil, Olivere. Ty taky, ne,

Vereno?“

„Ano, je opravdu milý.“

„Copak je, Leo?“

„Donesu ještě led pro whisky, milostivý pane. Pardon, prosím.“

„Děkuji. Leo, vy jste přece znal jaguára, kterého měl pan Mansfeld,

že ano?“

„Toho bílého, ano, jistě. Stalo se něco? Nějaká nehoda?“

„Ne. Jeho otec ho zase panu Mansfeldovi vzal. To se mi od vašeho

otce nezdá správné, Olivere!“

Tak moment, tady něco nehraje! Co je Leovi do toho? Proč to pan

Lord povídá jemu?

„Jestli si smím dovolit říct svůj názor, pardon, prosím, i mně se to

zdá nespravedlivě tvrdé.“

Ty svině.

„Napíšu vašemu otci, Olivere. Vezmete dopis s sebou.“

( 401 )

Je možné, je myslitelné, že by on a Leo společně…? Ne, to je ne-

představitelné! Je to nepředstavitelné?

Rozhodně pan Lord napsal ještě toho večera mému otci, aby mi ja-

guára vrátil. Kdyby mu zatelefonoval, věděl by hned, že mi fotr auto

nevzal. Telefonoval mu už? Ví to už? Ale ne, ti dva si přece nikdy ne-

telefonují. Nebo přece ano?

Vezmu dopis. Cestou domů ho roztrhám na malé kousky a rozházím

ho po lese. Příštího dopoledne se setkám s Verenou v parku Anděla

Páně. Dám jí celý rukopis, kam až jsem ho stačil napsat, fotokopie

všech stran a fotokopie těch stránek ze starých knížek, které si posílají

můj fotr s panem Lordem, a taky negativy. Okamžitě odjede svým

vozem do Frankfurtu a všechno uloží do bankovního sejfu. Za dva dny

odjede se svým mužem a Evelynou na Elbu.

„A kdy přijedeš ty?“

„Třináctého, čtrnáctého, nepozději patnáctého.“ „Najdu pro tebe

nějaký pokoj. Přijeď brzy.“

„Jak to jen půjde.“

„Jestli ti to vyjde, nasedni v Piombinu na loď v šest hodin. Pak jsi

o půl osmé v Portoferraiu. Pokusím se tam ty tři dny tou dobou vždycky

čekat. Když tam nebudu, tak jdi do lodní kanceláře. Tam bude pro tebe

vzkaz.“

Dává mi peníze.

„Zbláznila ses?“

„Není toho moc. Víc jsem si tak rychle nemohla opatřit. Ale na Elbě

budu mít víc.“

„Přece si nemůžu od tebe vzít peníze!“

„Jak se chceš ke mně dostat! Z Lucemburska celou cestu pěšky?“

„Já…“

„Tak už si to vezmi.“

„Díky.“

„Ta zlá doba čekání uběhla přece tak rychle, že.? Teď přijde pěkný

čas. Pak ještě jednou to bude nakrátko zlé. A pak už všechno dobré.“

„A pak bude všechno dobré.“

Rozloučím se s bratrem Martinem a sestrou Claudií. Řeknu jí, že se

teď nějakou dobu neuvidíme.

„Budu na vás myslet a modlit se za vás.“

„Ano, prosím vás,“ říká Verena.

„Vy dva nejste věřící?“

„Ne.“

„Ale máte se rádi, že ano?“

„Ano, sestro Claudie, máme se rádi.“

( 402 )

„Pak se budu modlit.“

16

Piombino!

Dorazili jsme. Město je malé a plné zákoutí, předměstí je ošklivé a

roztahané. Vidím martinskou pec, haldy uhlí a komíny, ze kterých

stoupá líný černý kouř.

„Ocelárny a železárny,“ říká Mrs. Durhamová. „Naproti v Porto-

ferraiu ostatně taky.“ Musí jet krokem, protože tu všichni lidé chodí po

ulicích. A kolik lidí. Město překypuje!

BAR.BAR.BAR.

Samozřejmě: stoly a židle na ulici. Muži pijí espreso nebo červené

víno s vodou. Divoké debaty. Každý také mluví rukama. Velmi mnoho

kin. Plakáty šestkrát větší než v Německu! Pestré jako bonbóny. Prsa.

Prsa. Hodně prsou. A hrdinové. Samí hrdinové.

Žebráci. Hodně žebráků. Přicházejí k vozu a natahují ruce. Taky

otrhané děti žebrají. Mrs. Durhamová je bohatě obdarovává.

Přijíždíme k přístavu. Ne k velkému, špinavému průmyslovému

přístavu, ale k menšímu, ve kterém kotví lodě, plující na Elbu.

Tady, přímo u vody, před mnohými nízkými kancelářemi rejdařství a

cizích úřadů, je chladněji. Kolem stojí nákladní vozy. Ve středu pro-

stranství — samozřejmě — BAR. Malý, pěkný jednoposchoďový do-

mek s terasami, hudebním boxem a pochromovanými židlemi a malými

stolky venku.

„Vždycky když přijedu, zajdu sem obvykle na skleničku,“ říká

Mrs. Durhamová. „Na víc skleniček. Protože teď už nemusím řídit.

Mám na ostrově dům. V Bagnu, v zálivu u Procchia. Správce pro mě

vždycky zajede do Portoferraia.“ Se zvláštní hrdostí prohlašuje: „Ještě

nikdy jsem nedorazila na Elbu, abych nebyla opilá. Navrhuji, abychom

zůstali u whisky. Co na to říkáte?“

„Jistě, Mrs. Durhamová. (Doufejme, že nebude pít moc. Mé pení-

ze…) Dvě dvojité skotské, prosím.“

„Due grandi Johnnie, si, signora.“

„Whisky je tu vždycky Johnnie, Mr. Mansfeld. Jedno, o kterou

značku jde.“

Po prvním grandi Johnnie objedná Mrs. Durhamová dva další. Chce

hned platit. Já protestuji. Ona protestuje. Hodíme si pětisetlirovou

( 403 )

mincí. Ona prohraje. No vida. Prohraje i při třetí rundě. Nepozná se na

ní, že vypila tři dvojité.

Vidím ven na moře, nad kterým teď na západě, za prozářenými

mraky, zapadá rudé slunce. Moře je úplně klidné, rackové krouží nad

vodou. Mrs. Durhamová zaparkovala svůj vůz na konci krátkého ši-

rokého mola. Zatímco pijeme, přijíždějí stále nová auta a zastavují za

fordem staré dámy. Pak se objeví loď. Je větší, než jsem očekával, bílá

a má vysoké nástavby na palubě. Vplouvá do přístavu, otáčí a přiráží

zádí k molu. Zadní stěna se otvírá a pomalu klesá dolů. Je vidět do

břicha lodi.

Stojí v něm spousta aut. Jedno po druhém vyjíždí. Námořníci řídí

dopravu.

„Pojďte,“ říká Mrs. Durhamová. „Už je čas.“ S naprostou jistotou

schází dolů po molu. Posadíme se do forda. Jeden tlustý námořník

v modrých kalhotách a bílé blůze nás diriguje v osvětleném vnitřku

parníku na místo daleko vpředu. Vystoupíme. Jedno auto po druhém

vjíždí do lodě, jejíž podlaha tiše vibruje.

Vyjdeme na palubu. Je přesně šest hodin, když parník odráží od

mola, opíše velký oblouk v přístavní zátoce a vypluje na širé moře.

„How about another little Johnnie?“ ptá se Mrs. Durhamová.

17

Bar je veliký. Má mahagonové obložení a překrásný dlouhý pult. Tři

barmani jsou v plné práci. Jeden poznává Mrs. Durhamovou.

„Oh, Mrs. Durham! Glad to see you again! Two Johnnies, yes?“

„Si, Roberto, grazie.“

Roberto přinese podnos se sklenicemi k naší lavičce na palubě.

„A teď jako vždycky, Mrs. Durhamová?“

„Jako vždycky.“

Barman se směje, ukazuje světle bílé zuby. Krásný chlapík.

„Co to znamená: jako vždycky?“ ptám se.

„To znamená, že nám teď každou čtvrthodinu přinese dva nové

Johnnies.“

„Ale to je nemožné!“

„Proč? Celá jízda trvá nanejvýš půldruhé hodiny! Nesnášíte whis-

ky?“

„Tak jsem to nemyslel.“

Podívá se na mě, pak položí svou ruku na mou a řekne: „Rozumím.

Máte málo peněz. A jste příliš hrdý, abyste se dal ode mne pozvat.“

„Ne příliš hrdý, ale…“

( 404 )

„Poslechněte, mladý muži, mám víc peněz, než stačím za celý svůj

život utratit. Co se s nimi stane, když umřu?“

„Vaše dcera…“

Mrs. Durhamová se zhluboka napije a vystaví tvář větru, který je

cítit chaluhami a mořskou vodou.

„Neříkala jsem dnes odpoledne pravdu, Mr. Mansfeld. Virginia ne-

pracuje jako ředitelka v našich továrnách. Provdala se za jednoho

chudého komponistu a žije už deset let v Kanadě. Proklela mě, než

odjela. Už mě nechce nikdy spatřit. Nikdy ode mne nepřijme ani

penny.“

„Ale proč?“

„Je to má vina! Ano, stála ve čtrnácti na scéně! Ale já jsem zabránila

tomu, aby se stala herečkou. Nutila jsem ji, aby pracovala v našich

továrnách. Já… já jsem chtěla někoho, kdo by to vedl dál, až…

rozumíte? Hledala jsem pro ni muže, který by se trochu vyznal v prů-

myslu. A ona mi přišla s tím komponistou. Bránila jsem se i jen podat

mu ruku. Prý se jim nedaří dobře, tam v Kanadě, jak mi psali přátelé.“

„Přátelé?“

„Ano, přátelé, Mr. Mansfeld. Virginia nepíše nikdy. Nenávidí mě.

Oh! Ano, nenávidí mě. Možná se proto tak potloukám po světě?“

„Mrs. Durhamová…“

„Skutečně dobrá, ta whisky, co říkáte?“

18

Když jsem přijel do Echternachu, abych navštívil matku, nepustili

mě k ní. „Teď to nejde, abyste ji viděl, pane Mansfelde,“ říká doktor, se

kterým jsem mluvil posledně. „Vaše matka je právě ve… ehm…

špatném stavu. Vaše návštěva by ji velmi rozrušila. Musím to zakázat.“

Takže jsem matku neviděl.

Otce a tetu Lizzy jsem viděl. Přišli do hotelu. Předal jsem mu knihu,

kterou mi pro něho dal Manfred Lord. Je možné si představit, že naše

rozmluva byla stejně chladná jako krátká. Že už nemám auto, to jsem

neřekl.

Pak jsem v Echternachu přece jen ještě prodal své hodinky, zlaté

plnící pero a dalekohled a vydal jsem se na cestu, druhou třídou. Do

Florencie to bylo příšerně dlouhé. Seděl jsem v plném kupé, v noci

jsem nemohl spát. Ve Florencii jsem byl groggy. Vystoupil jsem, ne

proto, že mi Verena vyprávěla, že tak vždycky cestuje — vystoupil

( 405 )

jsem, protože jsem už jízdu nevydržel. Taxíkem jsem jel až na začátek

autostrády del Sole. Měl jsem štěstí. Brzy zastavil ford a…

„Čtvrthodina uběhla, Mrs. Durhamová!“

Trhnu sebou. Ten krasavec číšník stojí před námi s dvěma novými

Johnnies.

„Děkuji, Roberto. A jednu pro vás.“

„Grazie, signora, grazie!“

Teď je obloha bezbarvá, vidím první hvězdy. Voda potemněla. Pěna

na zdi je bílá. Všechno utichlo.

„Víte už, kde budete bydlet?“

„Ne.“

„Tady vám dám svou navštívenku. Je na ní adresa a číslo telefonu.

Jste vždy vítán. Hrajete tenis?“

„Ano.“

„Bridž?“

„Ano.“

„To je skvělé! Znám jednoho starého anglického majora a jeho ženu,

mají tady domeček v Bagnu, docela nablízku. Rozkošní lidé. Mohli

bychom si spolu zahrát. Mám tenisový kurt a soukromou pláž. Ale vy

samozřejmě nikdy nezavoláte, já vím…“ Mrs. Durhamová je opilá a

také to říká.

„Vadí vám to?“

„Mně? Já jsem přece taky opilý!“

Ale tak jako dnes jsem ještě opilý nebyl. V tak povznesené náladě.

Tak spokojený. Mrs. Durhamová je na tom stejně. Pořád se smějeme a

vyprávíme si navzájem nejsměšnější historky. (Pravděpodobně nejsou

vůbec směšné.) Ostatní cestující nás mrzutě pozorují.

„Považují vás za gigola,“ říká Mrs. Durhamová.

Verena.

Vereno! Budeš v přístavu?

„Já bych byla ráda, kdybych měla takového pěkného gigola. Mohl by

mít ode mne všechno.“

Chvíli mlčí. Pije. A pak najednou řekne:

„Vidíte ta světla vpředu? Portoferraio!“

19

A jsme tady.

Vidím toho z Portoferraia při příjezdu dost málo. Světla, modrá,

zelená, bílá, červená: Silnici podél nábřeží. Hotel s neonovými nápisy.

BAR…

( 406 )

Naše loď zase otáčí. Samozřejmě, záď musí přirazit první, aby mohla

auta vyjet z trupu. Teď už rozeznávám jednotlivé lidi na osvětleném

nábřeží, vidím mnoho lidí, ale ne Verenu.

„Můj správce stojí tamhle dole!“ Stará dáma mává. „Já jsem trošku

moc opilá… Myslíte, že byste mohl vyjet mým vozem na břeh? Byla

bych vám za to velmi vděčná.“

„Samozřejmě, Mrs. Durhamová. A mnohokrát, mnohokrát vám za

všechno děkuji.“

„Ale hlouposti. Vy stejně nezavoláte.“

„Ale ano.“

„Nikdy! Tady jsou klíčky.“

Jsem opilý a neznám vůz Mrs. Durhamové. Ford vystřelí přes fošny

na břeh a vpálí do nějaké zdi. Vystoupím. Nárazník je ohnutý. Jak ho

prohlížím, slyším vedle sebe smích Mrs. Durhamové.

„To jste tomu dal!“

„Promiňte.“

„Ale co!“

Přichází k nám muž v bílé košili a v bílých kalhotách. Pozdraví Mrs.

Durhamovou a políbí jí ruku. Zatímco vyndává z vozu můj kufr a staví

ho na kočičí hlavy na nábřeží, směje se stará dáma bez ustání dál.

Správce mě nepřátelsky pozoruje. Mrs. Durhamová nastoupí do vozu,

správce si sedne za volant. Mrs. Durhamová s námahou vytočí okno.

„Virginia…“ Teď už sotva dokáže mluvit. „Má… má dcera… víte…

Mr. Mansfeld, moje Virginia… ona je… tedy opravdu… myslím, že jsem

k ní byla nespravedlivá…“

Správce vyjede. Vidím, jak Mrs. Durhamová zapadne dozadu do

sedadla. Z trupu lodi vyjíždějí stále další a další auta. Dám kufr ke zdi a

posadím se na něj.

„Lásko!“

Verena!

Má na sobě úzké žluté kalhoty, sandály na boso a pestře pomalo-

vanou košili.

Políbí mě.

„Miláčku,“ řeknu.

„Miláčku, miláčku.“

„Ty jsi opilý.“

„Ano, miláčku.“

„Tak pojďme. Domů.“

„Jak to… jak to domů?“

„Můj muž je v Římě. Na tři dny.“

( 407 )

„Ale personál.“

„Všechny jsem poslala pryč. Jsme sami.“

„A Evelyna?“

„Je na Korsice. S vychovatelkou. Vrátí se teprve pozítří večer.“

„My… jsme sami až… až do pozítří večer?“

„Ano, Olivere! Pojď! Vůz stojí tamhle naproti.“

„Vereno! Musím ti něco říct.“

„Já vím.“

„Co víš?“

„Že mi něco musíš říct.“

„A co?“

„Že mě miluješ.“

„Ano. Ale jak jsi na to přišla?“

„Instinkt. Co jsi pil?“

„Whisky.“

„Já tě taky miluji, má lásko. Pojedeme domů. Uvařila jsem pro tebe.

Můžeme se vykoupat v moři. Je docela teplé. A pak…“

„Snad zase vystřízlivím.“

„Doufám, že ne moc brzo. Jsi tak milý, když se trochu napiješ..

Pojď… Pojď rychle. Pojďme rychle odtud.“

( 408 )

OSMÁ KAPITOLA

1

Nahá, úplně nahá přibíhá ke mně po bílé písčité pláži: paže rozpřa-

žené, smějící se. Ňadra se jí zdvíhají a klesají, vlasy se jí lesknou

v odlesku jižního měsíce. A tady je záliv, tady jsou pinie a olivovníky,

opuštěné chatrče s doškovou střechou, tady je moře. Obloha

s hvězdami, mistral, teplý a mírný, příboj, tichý a něžný.

Je tady všechno, co jsem už přesně tak jednou viděl před dlouhou

dobou ve svých myšlenkách, svým vnitřním zrakem. Je tady znovu ten

pocit „to už jsem jednou zažil“.

I já jsem nahý. Písek je mokrý, ale teplý. Potkáváme se. Objímáme

se. A není tu nikdo, nikdo, kdo by nás viděl, jsme úplně sami

v biodolském zálivu.

Líbám Verenu na tvář, na krk, na prsa. Její pleť je hořká. Oba jsme

vylezli z vody. Je po deváté. Vlna nám podemele nohy, padáme do

moře. Ale padáme mírně a pomalu, jako ve zpomaleném filmu, na

teplý, mokrý písek. Držíme se stále ještě v objetí. Zpětná vlna nás za-

lije. Pak přijde další. Třetí vlna. Necháváme mořskou vodu proudit přes

naše těla a tváře a cítím, jak příjemně drsný písek pod námi povoluje,

jak ho voda odnáší. Jak padáme hlouběji a hlouběji.

Jsme v sobě ponořeni, zatímco nás stále nové vlny zaplavují. Mi-

lujeme se mlčky a ani na chvíli se naše rty neopustí. Jen měsíc, hvězdy

a černé stromy na svazích hor kolem zátoky jsou našimi svědky.

Ještě jsem nevystřízlivěl. Verena zatím taky něco vypila, aby i takto

se mnou splynula, a nyní jsme a zůstáváme spojeni, v pravidelném

něžném rytmu nás neúnavně a nevyčerpatelně omývá vlna za vlnou.

Vítr, moře, písek a hvězdy.

To všechno jsem už jednou viděl, to už se mi jednou zdálo.

2

Záliv je veliký, pláž je dlouhá. Ze všech stran vystupují strmé horské

svahy. Silnice do La Biodoly. Tam, kde spadá k zálivu, tvoří nesčetné

( 409 )

vlásenkové serpentiny. Byl jsem velmi rád, že se řízení ujala Verena. Já

bych nás určitě strhnul do propasti.

Silnice končí těsně u moře a dvoustopá stezka z kamenů, po které

mohou jet kola auta, vede ke garáži domu pana Manfreda Lorda. Jede

se po pláži, kolem rákosí, bodláčí a bizarních větví, které vyplavilo

moře. Garáže jsou jen metr nad vodou, pod domem ze skla, který stojí

na skále, příkře strmící z moře. Garáž je vytesaná do skály. Ke vchodu

do domu se musí vystoupit po sedmasedmdesáti schodech. Schodiště je

dole zavřeno opravdovou mříží, která se dá otevřít a zavřít na dálku

z vily. Prakticky se do tohoto domu nemůže nikdo vloupat, skála je na

všech stranách hladká, stěny padají kolmo k vodě, a od ostrova je

planina nahoře oddělena hlubokou propastí.

Za mříží leží Asad, neštěkne ani jedinkrát, když se přiblížíme ne-

ustále na mě vyskakuje, málem mě porazí a líže mi ruce a tvář. Zaje-

deme vozem do garáže a při této příležitosti vidím Verenin motorový

člun, který se pohupuje na laně v mírném příboji. Je to hnědý, malý

člun.

Vyjdeme těch sedmasedmdesát schodů nahoru a vstoupíme do do-

mu, který je zavěšen nad vodou. Je to prostorný dům, mnohem větší,

než by se předpokládalo zvenku. Zatímco Verena připravuje jídlo,

umývám se a rozhlížím se kolem, stále doprovázen Asadem. Koupelna.

Dvě ložnice. Pracovna s dálnopisem a třemi telefony. Dětský pokoj.

Všechno supermoderní: tvary, barvy, nábytek, obrazy. A krb. Stojí před

velkou stěnou z oken. Jeho zadní stranou z mariánského skla je vidět

moře, které je nyní černé, a hvězdy a lodi s červenými a zelenými

světly.

Proč se mi vlastně tenhle krb z mariánského skla zdá tak nevkusný?

Je to přece romantické pozorovat skrz oheň vodu. Vím, proč se mi

nelíbí: protože patří panu Lordovi, patří mu jako všechno tady, protože

to nepatří mně, protože nebyl postaven za mé peníze. Protože nemám

žádné peníze — a pan Lord jich má tolik.

Před krbem leží tlustý bílý koberec z ovčí vlny. Asad se na něj posa-

dí a dívá se do plamenů. Oheň v sobě má něco hypnotizujícího. Zase

pluje venku, daleko, daleko odtud nějaká loď, tiše, nehlučně, pomalu.

Je to tajemný dům, neskutečný, takový, který už snad patří do dva-

cátého prvního století! Všechny závěsy jsou rozhrnuty. Postranními

stěnami ze skla je vidět buď ven do noční tmy, nebo jsou vidět světla,

ztracená, osamělá, malá a daleká, velmi daleká. Jídlo je připraveno.

Verena je podává ve velkém jídelním koutě, který ještě patří ke

kuchyni, ale je od ní oddělen bambusovou stěnou, po které se plazí

kvetoucí rostliny. Kuchyň je stejně moderní jako celý byt. Elektrický

( 410 )

sporák. Lednička. Automat na mytí nádobí. Drtič odpadků. Nějaké

dveře.

„Tam vzadu, to je výtah,“ říká Verena. „S ním se dá sjet dolů do

sklepa, pro víno a lihoviny. Sklep je ještě hlouběji než garáž, pod hla-

dinou moře. Jeho zbudování stálo hodně peněz.“ Podívá se na mě.

„Ubohý miláčku, já vím, na co myslíš.“

„Na co?“

„Kolik on má peněz — a jak málo jich máš ty.“

„Ano.“

„Ale tebe mám ráda. A jeho ne.“

„Tak mu přejme dům a výtah a jeho milióny!“

„Máš pod koupacím pláštěm něco na sobě?“

„Ne.“

„Já pod svetrem taky nic nemám.“

Pod svetrem! Teprve teď si všimnu, že se převlékla. Chodí tu bosa a

v červeném svetru.

„Je to ještě…“

„Ne. Ten starý jsi už úplně zničil. Tenhle je nový. Pro jistotu jsem si

koupila dva další. Naše láska přece právě začala, ne?“ Obejmu ji, ale

ona se mi vymkne. „Nejdřív se najíme,“ řekne. „A já musím vypít taky

trochu whisky, abych tě dohonila.“

„Vereno… nemůže nás tady opravdu nikdo vidět?“

„Nikdo.“ Vede mě ke stolu v jídelním koutě a já vidím, že před mým

místem stojí váza s červenou růží.

„Ty ses zbláznila!“

„Já tě přece taky miluji. Posaď se a jez!“

„Nepřinesl jsem ti žádné květiny…“

„Dal jsi mi už dost květin. Teď jsem na řadě já. Sundej si koupací

plášť. Ne, raději si ho zase rychle obleč! Rychle! Nebo jsem celé to

nádherné jídlo připravovala zbytečně! Teď uvidíš, co všechno umím.

Chceš mít přece ženu, která umí dobře vařit, ne?“

„Já chci tebe. Ať umíš vařit nebo ne, to mi je jedno.“

„To neříkej! Zena musí umět vařit, aby jí muž neutekl.“

„Já ti nikdy neuteču!“

„Přesto. Je lepší, že umím vařit.“

„Vereno?“

„Ano?“

Stojí u sporáku.

„Dej dolů ten svetr a kalhotky.“

„Jen když si sundáš koupací plášť.“

( 411 )

„Okay.“

Pak tu sedíme a Verena podává riso fegatini e piselli in brodo.

Chutná to báječně.

„Dělala jsi to už s některým jiným mužem?“

„Co?“ „

„No, jestli jsi pro něho vařila a pak s ním jedla takhle úplně nahá?“

„Nikdy. Všechny věci, které dělám s tebou, jsem ještě nedělala

s žádným jiným mužem.“

„Já taky ještě s žádnou jinou ženou. Zatáhni přece závěsy.“

„Proč? Tady nás nemůže nikdo vidět. Okna z kuchyně vedou do

propastí.“

„Nenajíme se… nenajíme se až později?“

„Ne, na to druhé budeme mít čas později! Musíš trochu vystřízlivět a

já se musím trochu opít.“

„Miluji tě.“

„Musíš hodně jíst, abys vystřízlivěl a já z tebe něco měla. Proč jsi jen

tolik pil?“

„Z rozčilení. Protože jsem věděl, že přijdu k tobě.“

„Tak mi to promiň.“ Zase se napije. Shodí jídlo na zem a Asad to

vylíže. Sedíme proti sobě. Jíme, ale neustále se přitom na sebe díváme a

oběma nám neustále něco padá z vidličky.

„Vereno…“

„Ano já vím.“

„Co víš?“

„Co chceš říct. Neříkej to. Já taky, má lásko, já taky. Ale až později.

Později. Já potom vždycky dostanu takový hlad.“ Jde ke sporáku, aby

donesla další chod. Jdu za ní a hladím ji.

„Líbím se ti?“

„Jsi nejkrásnější žena na světě.“

„A za deset let?“

„Budeš pořád ještě nejkrásnější žena na světě! Pro mě.“

„Teď to budou paguari del golfo. Nedotýkej se mě. Jinak to všechno

upustím.“

„Zase ses navoněla Diorissimem.“

„Pusť mě. Musíš mě pustit! Olivere! Tak vidíš! To je nadělení!

Všechno je na zemi!“

„Já to sním i ze země. Miluji tě. Miluji tě.“

( 412 )

3

Pak zavřeme Asada. Verena se ještě něčeho napije. Zatáhneme zá-

věsy. Verena má teď už taky náladu. Zapne rádio. Sentimentální hudba,

smutná hudba. Radio Roma. Položíme se před krbem na bílý koberec

z ovčí vlny. Laskáme se navzájem. Whisky, soda a nádobka s ledem

stojí na podlaze vedle nás. Popíjíme. Plameny v průsvitném krbu šlehají

a plápolají.

Radio Roma hraje zřejmě jen pro zamilované. Housle. Sentimentální

hlasy.

Sull’ eco del concerto…

Ovunque sei, se ascolterai…

accanto a te mi troverai…

Tenhle koncert…

když ho posloucháš…

pak jsi u mě…

„Nikdy se jeden druhému neztratíme, Olivere.“

„Ne.“

„Budeme se pořád milovat.“

„Ano.“

Pak trochu pláče a její slzy mi smáčejí hruď.

„Co je?“

„Ale nic…“

„Ne, řekni to!“

„To je nová píseň . Il nostro concerto.“

„Náš koncert.“

„Ano. A oni ho hrají dnes. Teď ho hrají…“

„Ty jsi rozbila tu desku. Love is just a word. Teď máme novou pí-

seň.“

„Ano, naši píseň. Náš koncert.“

„Proto pláčeš?“

„Ne, proto ne. Líbej mě. Ale neptej se…“

Plameny v krbu šlehají vysoko. V dálce houká parník. Pobřeží leží

opuštěné v zeleném měsíčním světle.

„Přesto se tě ptám. Proč pláčeš? Neříkej, že štěstím!“

„Ze strachu před štěstím… Měla jsem sen… minulou noc… Bylo to

strašné… Milovala jsem tě v tom snu… Seděli jsme tady, před tímhle

krbem, byli jsme sami, my jsme… Všechno bylo jako teď… Tady tuhle

píseň jsem slyšela! Hrají ji teď tak často! Slyšela jsem ji ve snu!“

Přivine se ke mně, nehty mi zatne do zad.

„Vereno!“

( 413 )

„Pak… pak píseň skončila a hlasatel oznamoval… ale to nebyl hla-

satel…“

„A co řekl?“

„… dove sarai mi troverai vicino a te…“

Housle. Samé housle.

„Řekl: ,Tady Radio Roma. Signora Lord… Signora Lord… muž, ved-

le kterého teď ležíte, muž, s kterým jste teď šťastná…‘ Ne. Já nemůžu.“

„Řekni to!“

„ ,Jste ztracena,‘ řekl. ,Jste ztracena. Vedla jste špatný život. Chcete

bohatství. Provdala jste se za muže, kterého nemilujete. Od samého

počátku jste ho podváděla.‘“

Housle. Jen housle. Píseň doznívá.

„ ,Nebudete šťastná. Chvíli, to ano. Ale pak to skončí. Berete na sebe

velkou vinu, Vereno Lordová. Chcete dvojí. Stavíte jedno proti

druhému. Zničíte mladého člověka. Jste špatná…‘“

„Přestaň!“

Hudba dohrála. Mužský hlas: „Qui Radio Roma…“

Verena se rozkřičí. Tiskne si ruce na spánky a zírá na bílý aparát.

„Vereno!“

„To byl on! Přesně tak zněl ten hlas!“

„… abbiamo trasmesso, Il nostro concerto con Enzo Caraglio e la sua

orchestra e il vocal Comet…“

„To neskončí dobře! To nemůže dobře skončit!“

Ozve se nová hudba. Zpívá nějaká žena.

„Vereno, prosím tě… prosím tě, přestaň… Jsme přece tak šťastni!“

„Právě proto, že jsme tak šťastni… Ten hlas to taky říkal… Člověk

nemůže žít dvakrát… Nemůže vysvléknout minulost jako šaty… a má

minulost je špinavá… příliš špinavá…“

„To není pravda!“

„Je to pravda! A i má přítomnost je špinavá! Až budu jednoho dne

stát před soudem, řekl hlas…“

Zazvoní telefon.

„Musíš to zvednout!“

„Kdo to může být?“

Teď už zvoní potřetí. Vstanu a ztiším rádio. „Rychle! Zvedni to!“

Udělá několik nejistých kroků, zvedne bílé sluchátko a zase klesne

na zem.

Její hlas se teď chvěje, je chraplavý: „Pronto…“ Ticho. „Si, signora,

si…“

Zakryje mikrofon a šeptá: „Můj muž…“

„Cože?“

( 414 )

„Z Říma…“

Jdu po koberci k ní a sednu si těsně vedle ní. „Musíš se sebrat

slyšíš.“

„Si, signora… grazie… haló! Haló, Manfred?“

Teď je klidná, neobyčejně klidná. Především vzhledem k tomu, že

právě ještě byla tak neobyčejně hysterická. Líbám ji na krk a jsem tak

blízko u ní, že taky slyším hlas Manfreda Lorda, suverénní hlas tohoto

suverénního pána.

„Miláčku, probudil sem tě?“

„Ne, proč?“

Líbám ji na ramena.

„Co děláš?“

„Já… čtu…“

„Právě jsem přišel do hotelu. Celý večer jsem tolik po tobě toužil. Ty

taky?“

„Prosím?“

„Je špatně rozumět, že?“

„Ano. Co jsi říkal?“

Líbám ji na ňadra.

„Celý večer jsem po tobě toužil! Tak jsem si pomyslel, že ti zavo-

lám, hned jak přijdu do hotelu. Konference je tak dlouhá.“

Líbám ji na paži.

„Bylo to… bylo to velmi únavné, Manfrede?“ „Nehraje tam u tebe

rádio? Slyším hudbu. Tady u mě v pokoji taky hraje. Právě jsem slyšel

,Il nostro concerto’. Ty taky?“

„Ano…“

Líbám jí ruce, každý prst zvlášť, každý článek prstu. Ona mě hladí.

„Hezká píseň, že?“

„Ano, Manfrede.“

„Jak se daří Evelyně?“

„Chtěla hrozně moc na Korsiku. Tak jsem ji tam poslala s vycho-

vatelkou.“

„Proč jsi nejela s nimi?“

„Ale, nějak se mi nechtělo, víš…“

Líbám její břicho.

„… raději si chci trochu odpočinout. Jsem tak unavená. Celý den

ležím na pláži. Kdy se vrátíš?“

„Bohužel teprve za šest dnů, miláčku.“

„Teprve za šest dnů?“ Teď mi Verena líbá ruku, mé prsty.

( 415 )

„Mrzí mě to. Ale jednání se protáhne. Přijedu, jak jen to půjde. Zítra

touhle dobou zase zavolám. Hodí se ti to?“

„Ano… těším se na to.“

„Tak se měj hezky. A dobrou noc.“

„Ty taky. Měj se hezky.“

Zavěsí sluchátko a dívá se na mě svýma obrovskýma tmavýma oči-

ma. Nikdo z nás nepromluví. Oheň v krbu praská. Verena najednou

vyskočí a vyběhne z místnosti. Zůstanu sedět a piju whisky. Verena se

nevrací. Radio Roma hraje něžnou hudbu. Sednu si se sklenicí před krb,

zapálím si cigaretu a zírám do plamenů. Pak mám sklenici prázdnou.

Tentokrát připravím dva nápoje.

Teď hrají,Arrivederci, Roma…‘

Zezadu mě obejmou paže. Verena se vrátila. Umyla se, zase se na-

voněla Diorissimem. Cítím konvalinkovou vůni. Její prsa se mi tisknou

na záda. Líbá mi týl. „Zapomeň, co jsem předtím říkala.“

„Už jsem to zapomněl.“

„To všechno byl nesmysl… každý mívá někdy takové sny… my se

přece máme rádi…“

„Ano.“

„Všechno bude dobré, že?“

„Všechno bude dobré.“

„To mi dělej. Prosím tě, dělej to. Víc nahoře. Ano, tam. Něžně,

hodně něžně.“

„Co budeš chtít… pokud budeš chtít…“

„Jsi sladký… miluji tě… opravdu tě miluji… věříš mi to?“

„Ano.“

„Whisky! Ty jsi mi připravil whisky!“

„Nepřevrhni ji.“

„Ne. To mi dělej… to mi dělej…“

Krb. Plameny. Voda za nimi. Teď zase kolem přejede světlo, světlo

lodi v noci v dálce, daleko, daleko odtud, venku na třpytícím se moři.

4

Když se probudím, krb je už studený. Hodinky ukazují deset minut

po čtvrté. Verena mě ve spánku objímá. Než jsme usnuli, zhasli jsme

všechna světla, rozhrnuli závěsy a otevřeli okna. Na východě se už

obloha jasní. Vidím, jak každou minutu mění barvu. Vidím moře, které

je nejdřív černé, pak šedé a pak zelené.

Pak vyjde slunce. Moře najednou bledne. Verena dýchá pravidelně a

klidně. Slunce stoupá výš a výš, svahy hor kolem nás zachycují jeho

( 416 )

světlo, spousta červených květů se otvírá v keřích na pokraji lesů, nad

okrově zbarvenými, hnědými a žlutými svahy, které jsou vypálené a

mrtvé. Ležím vedle Vereny a myslím na to, jaké to bude, až budeme

navždy žít spolu. Možná budeme mít také jednou dům. Možná budu

jednou vydělávat hodně peněz.

V sedm hodin se pomalu a opatrně vymaním z Verenina objetí a jdu

do kuchyně. Chvíli to trvá, než se tu vyznám. Pak připravím snídani.

Když se vaří voda na kávu, zaslechnu něco jako pláč.

Otočím se.

Verena stojí ve dveřích. Oči ještě zarudlé od spánku. Opírá se o ve-

řeje dveří a řekne ztěžka: „Olivere…“

„Miláčku, co je?“

„Nebyl jsi tady, když jsem se probudila… Já… já jsem se tak strašně

polekala… myslela jsem, že jsi šel pryč…“

„To sis myslela?“

„Ano… obejmi mě… drž mě pevně… zůstaň u mě…“

„Já přece jsem u tebe! Nikdy tě nenechám samotnou!“

„Nikdy?“

„Nikdy!“

„Pojď ke mně do ložnice.“

Voda na kávu se vyvařila, konvice praskla. Slyšeli jsme to, ale ne-

starali jsme se o to. Snídali jsme teprve v devět hodin. Měli jsme hrozný

hlad.

5

Skutečně je vidět Korsika: černý pruh země na horizontě. Verenin

motorový člun je velmi pohodlný. Jsme daleko na širém moři, tak da-

leko, že už nevidíme náš záliv. Vzali jsme si s sebou víno a studené

kuře a chleby. Všechny láhve vína visí na šňůře ve vodě. Slunce pálí,

ale vane slušný, stálý vítr. Voda je úplně čirá, je vidět do hloubky a tam

je spousta ryb a velké medúzy, které svítí v nejpodivuhodnějších

barvách: zlatě, červeně, zeleně, modře, žlutě a stříbřitě.

Jsme daleko od všech lidí, a tak si svlékneme plavky a skočíme do

moře nazí. Verena spolyká dost vody, já taky. Vylezeme zase do člunu

a obejmeme se. Zaboříme se do sebe. Člun se tiše kolébá.

Vytáhneme z vody jednu láhev. Sedíme nazí v malém člunu a jíme

kuře rukama a pijeme víno z láhve. A nikdo nás nemůže vidět.

Člun je unášen dál. Ležíme vedle sebe na nafukovací matraci. Kou-

říme společnou cigaretu.

( 417 )

„Myslíš, že mě budeš vždycky milovat?“

„Vždycky, Vereno.“

„Pronajala jsem pro tebe pokoj v Casaccii, miláčku. Je to takový

zapadlý kout, kousek na jih od Portoferraia. Musíš bydlet přímo u vody,

abych si pro tebe vždycky mohla člunem přijet. Pokoj je docela levný.

Já… myslela jsem, že bych ti mohla tady dole dát víc peněz, ale můj

muž je tak komický v poslední době. Musím mu dokonce předkládat

účty pro domácnost. Mám nějaké peníze — ale ne moc.“

„Sám mám dost.“

„Myslím, že Casaccia se ti bude líbit. A tam je to jistější než

v Portoferraiu. Tam by tě mohl vidět. Je dost často ve městě. Bylo by to

příliš nebezpečné.“

„Ano, Vereno. Máš pravdu. A když se ti někdy nepodaří přijet, tak

budu psát dál náš příběh. Vzal jsem si s sebou hodně papíru a dvě

krabičky tužek.“

Líbá mě.

„Otevři ještě jednu láhev, Olivere.“

:,Ale pak budeme opilí.“

„No a? Celý den patří nám. Až do večera zůstaneme na člunu.“

„Nádhera?“

„Tak otevři láhev!“

Popíjíme a já cítím, že mi to zase stoupá do hlavy. Musím být opilý,

jinak bych neřekl: „Jestli mě někdy opustíš, umřu.“

„Nesmysl.“

„Ne, to je pravda.“

„Podej mi láhev. Díky. A něco takového neříkej.“

„Opustíš mě někdy?“

„Nikdy.“

„Ale ano!“

„Olivere!“

„Nemyslím to zle. Mám z toho jen takový strach.“

„Můžou kořeny opustit strom?“

Člun se tiše kolébá, docela tiše. Parníky v dálce. Na obloze bílé

pruhy od letadel. Víno. Slunce.

6

Jeli jsme podél severního břehu, zálivem u Procchia, kolem Bagna,

kde bydlí Mrs. Durhamová. Oblékli jsme se, když jsme se blížili ke

břehu. Viděli jsme tmavě zelené lesy a supermoderní bílé vily v kve-

toucích zahradách, na příkrých svazích. Teď sedíme na terase, která

( 418 )

patří k malému baru. Bar leží v Marciana Marina, v jediné ulici, která tu

zřejmě vůbec existuje.

Pijeme chianti a díváme se na rybáře, kteří připravují čluny pro noční

lov. Čistí lucerny, připravují sítě, smějí se a dovádějí. Jsou tak chudí a

tak veselí. V Německu je tolik bohatých lidí. Ale kdy se smějí a kdy

jsou veselí?

Slunce zapadá.

Na chodníku před barem stojí obrovský americký hrací automat.

A před ním postává pět děvčátek a jeden chlapec. Všichni jsou velmi

malí a bledí a civějí na automat. Jedno děvčátko už umí číst, ale nemají

peníze. Tolik rozumím, že ta, která umí číst, předčítá druhým všechny

názvy, které jsou na seznamu písní a které by si mohli zahrát, kdyby na

to měli.

Tak chudý zase ještě nejsem!

S pomocí hostinského a s koktáním latinských, francouzských, an-

glických a německých drobtů se dovím, že se musí do automatu hodit

stolirová mince, aby odehrály tři písně. Dám děvčeti, které už umí číst,

sto lir. Reakce je nečekaná, ale naprosto logická Vypukne strašná

hádka! Které tři písně se mají hrát? Obrovský křik… Ale tu přichází

přes silnici Verena. Obrovská porada v italštině. Verena dá dětem ještě

jednou sto lir. Teď může každé slyšet písničku, kterou si vybere.

Jdeme se svými sklenkami zpátky k malému stolku na terase u vody.

V okamžiku, kdy si sedáme, zazní první píseň, tak hlasitě, že to musí

slyšet celé okolí, nesmyslně hlasitě: „Sul’eco del concerto…“

„Náš koncert,“ řekne Verena.

Nemluvíme. Díváme se na sebe, tak dlouho, dokud píseň nedozní.

Rybářské čluny odrážejí. Mají napnuté plachty. Září krvavě rudě v za-

padajícím krvavě rudém slunci. Ještě nikdy jsem nezažil takový den.

„Ještě nikdy jsem nezažila takový den,“ řekne v tom okamžiku Ve-

rena.

Mlčíme. Verena se dívá do dálky. „Nač myslíš?“ zeptám se.

„Pomyslela jsem si, že kdybych musela teď umřít, v tomto okamži-

ku, v této vteřině, zemřela bych tak šťastná jako ještě žádná žena přede

mnou.“

A plachty člunů, které nehlučně vyplouvají na moře, jsou krvavě

rudé.

( 419 )

7

Může to být samozřejmě jen mé špatné svědomí, ale od svého pří-

jezdu na Elbu mám takový tísnivý pocit, že Verenu a mě někdo po-

zoruje, že nás sleduje na každém kroku. Nikdy nemůžu říct: Tamhleten

to je! Vy, co od nás chcete? Odprejskněte, nebo dostanete pár do zubů!

Ne, ne, tak to není.

Potkáváme každý den stovky lidí. On je mezi nimi. Kde? Kdo? Jak

vypadá? Myslím, že je to muž. Ale možná je to i žena? Nebo snad muž

a žena? Jak říkám, může být, že si to všechno jen namlouvám. Špatné

svědomí. Proto o tom Vereně nic neříkám. Ale mám takový pocit,

takový pocit, že…

Casaccia je zapadlý kout.

Rodina Mortulových mě přijala mezi sebe jako příbuzného. Jím

s nimi a piju s nimi, dědeček Remo, báječný typ, už mu jde na osm-

desátku, vypráví historky; dlouho pracoval v Německu. Má takové stálé

úsloví: „Dio ci aiuterà — Pánbůh pomůže.“ Rodina Mortulových je

skutečně obrovská. Jsou tu sestřenice a strýcové a tety a bratranci a

bratranci bratranců. Všichni bydlí v jednom obíleném dvouposcho-

ďovém domě — ale v postranních místnostech, ve sklepě, v kuchyni,

namačkáni jeden na druhého. Tři čtyři osoby v malém pokojíku. Pro-

tože ty velké, nevkusně zařízené pokoje jsou přece rezervovány pro

cizince!

Pán domu se jmenuje Antonio. Má hned vedle domu malou benzí-

novou pumpu. Ale s pumpou nemůže uživit tolik lidí. Ptal jsem se na to

Antonia. Sezóna je špatná. Prodá málo benzínu, ano, i pokoje, které tak

pěkně zařídil pro cizince zůstávají většinou prázdné. Někdy sem

zabloudí turisté. Ale nezdá se jim to dost komfortní. Za několik dnů se

zase vystěhují. Přes neonový nápis, který září nad vchodem: HOTEL

MORTOLA. Antonio nadává. Děda Remo říká: „Dio ci aiuterà“

Učím se rychle italsky. Tedy, má italština je určitě příšerná, ale už

hodně rozumím. A dělám dál na rukopise, na své knize. Stůl, u kterého

při tom sedím, stojí u okna. Vidím moře, lodě, které připlouvají a

odplouvají, a vím: za několik hodin půjdu na pláž a tam bude Verenin

člun, tam bude Verena. A vyjedeme spolu na moře a budeme se

milovat, pod modrou oblohou, daleko, daleko od všech lidí.

Verena teď už má pro mě jen hodiny, už ne celé dny, protože je tu

zase její muž. Musí se taky starat o Evelynu. Ale neuběhne den, kdy

bych ji neviděl, kdy bychom se nepomilovali.

Láhve vína vždycky visí na šňůrách z člunu do vody. Popíjíme. Ni-

kdy jsem příliš nepil. Teď ano. Myslím, že to není dobře, i když jsme

( 420 )

později, venku na moři, velmi, velmi šťastni a Verena říká: „Člověk by

měl být pořád opilý.“ Já nevím…

Bohudíky má Evelyna strach z jízdy ve člunu a nikdy nechce jet

s Verenou. Bohudíky má pan Manfred Lord buď moc práce, když je na

Elbě, nebo spí, úplně vyčerpán ze všech svých obchodů, celý den pod

piniemi vzadu za domem ze skla. Bohudíky má Verena svůj motorový

člun už celá léta a každý ví, že je do něho úplně zblázněná. Nikomu

není nápadné, když v něm brázdí moře. Tam, kde stojí vily jejich

známých, si musím lehnout na dno člunu, ale většinou vyjedeme tak

rychle na moře, že nás nikdo nepozná. Pak pijeme víno, koupeme se a

milujeme se, a já předčítám Vereně, co jsem napsal. Říká, že je to

dobré.

Je to dobré? Já nevím.

Když má Verena odpoledne čas, jedeme do Marciana Marina a jde-

me do baru, a hrací automat nám zahraje ,Il nostro concerto’, kolikrát

jen chceme. Melodie je kýčová. Zpěvák je kýčový. Celé je to kýč. Ale

je to naše píseň. Držíme se za ruku a díváme se, jak rybářské čluny

vyplouvají, v krvavě rudém světle krvavě rudého zapadajícího slunce.

8

Za jednoho chladného odpoledne jsme šli od Porto Azzurro do nitra

země. Přicházíme do olivového háje a tam zůstaneme, protože Verena

prohlásí, že už nemůže ani o krok dál, že mě musí znásilnit. Tak se

pomilujeme pod jedním starým olivovníkem. Pak pijeme chianti.

(Dobrá předsevzetí!) Na záda mi spadne oliva. Strčím ji do kapsy.

„Milton,“ řekne Verena.

„Jak to Milton?“

„Ten přece udělal taky něco takového.“

„Odkud to víš?“

„Nejsem tak docela nevzdělaná, jak si myslíš.“

„Já si přece nemyslím…“

„Ale ano, myslíš si to. Všichni muži si to o mně vždycky mysleli.

Ale tu příhodu s Miltonem a olivou prostě znám.“

„Jenže mně ještě není sedmdesát a nejsem slepý a impotentní!“

„Ne, miláčku. To máš pravdu! Jsi báječný milenec. Tak, teď jsi to

slyšel. Jen si buď domýšlivý! Podváděj mě! Opusť mě!“

„Nikdy nebudu domýšlivý. Nikdy tě nebudu podvádět. Ty jsi moje

velká láska… největší… jediná… Po tobě už nepřijde žádná.“

„Řekni to ještě jednou.“

( 421 )

„Ty jsi moje jediná láska. Největší. Po tobě už nepřijde žádná.“

9

Když přijde den, kdy nemá Verena čas a já nemám chuť psát, jdu do

Portoferraia. Do malých uliček za Piazza della Repubblica. Potloukám

se jen tak kolem. Sednu si na ulici před některý bar a piju espreso.

Dívám se na staré muže, kteří diskutují, jako by se hned chtěli bít.

Prohlížím si malé krámky, lodi, které připlouvají odnaproti z Piombi-

na, jachty bohatých lidí v přístavu, taky jachtu pana Lorda. Je velmi

přepychová.

Teď musím vyprávět tu věc s náramkem.

Na Piazza Cavour jsou dva klenotníci. Jeden okrádá, jak mi říkal

děda Remo. Ale má mnohem krásnější prsteny, řetězy, kameny a ná-

ramky. Fotrovy továrny na rádia a televize jsou taky mnohem lepší než

většina konkurenčních firem. Ten, kdo podvádí, má vždycky lepší věci.

S tím se nedá nic dělat.

Jednoho dopoledne se opírám o výklad a vidím zlatý náramek. Je ze

samých úzkých proužků, které leží vedle sebe a jsou spojeny malými

kroužky. Je děsně hloupé psát něco takového, ale když je to pravda: já

se do toho náramku zamiluju. Na první pohled! Napadne mě, že jsem

Vereně ještě nedal nic cenného. Tak jdu do krámku a tam mě pozdraví

malý muž s brilantinou ve vlasech, který si neustále mne ruce, a řekne

mi, že ten náramek stojí deset tisíc lir. A to jen proto, že zlato je v Itálii

tak levné.

Propukne obrovské dohadování, které trvá téměř hodinu. Váží ná-

ramek, drží ho proti světlu, nutí mě, abych si ho prohlédl na ulici. Po

půlhodině jsem srazil cenu na osm tisíc. Teď se to má ale tak: Já těch

osm tisíc sice ještě mám, ale když je teď vydám, tak zbytek dovolené

dopadne bledě. Zaplatím tedy tři tisíce, aby mi náramek rezervoval,

a řeknu, že si pro něj přijdu v příštích dnech.

Vidíte, léto, vedro, moře, ostrov, to všechno mě úplně zblblo. Kdy

bude Verena vůbec smět ten náramek nosit? To je jedno! Chci, aby ho

dostala. I kdyby ho musela uložit do sejfu. Musí ten náramek dostat.

Ale kde vezmu peníze, abych ho mohl koupit?

10

Nanejvýš zvláštním způsobem se našlo řešení i tohoto problému. Za

Piazza Cavour leží Piazza della Repubblica. Velké náměstí. Velmi

mnoho stromů. Ve středu, samozřejmě, nějaký pomník. Hodně restau-

( 422 )

rací. Okolo pomníku neustále běhají děti, křičí, hrají si a smějí se. Na

tomto náměstí je obchod s fotografickými přístroji. Docela moderní.

Patří jednomu staršímu pánovi. Jmenuje se Fellanzoni. A jednoho dne

vidím, že vylepil na sklo výlohy malý plakát. Natolik už italsky umím:

Hledá se pomocník. Signor Fellanzoni má svůj problém a může mi ho

taky objasnit, protože já mluvím anglicky a signor Fellanzoni byl

v americkém zajetí. (Vidím teď; jak válka může spojovat národy. Pan

Fellanzoni a já si rozumíme od prvního okamžiku. My se spolu

můžeme bavit! Kdyby Hitler nezačal světovou válku, neocitl by se pan

Fellanzoni v PW-Campu a neuměl by anglicky. Mám být Hitlerovi

vděčný? Měly by být méně krvavé cesty, jak se učit cizím jazykům.)

Problém pana Fellanzoniho: ostrov je přeplněn turisty. Všichni přinášejí

filmy k vyvolání. Pan Fellanzoni to prostě nemůže stačit. Taky nemůže

sehnat výpomoc; chlapci jsou všichni zaměstnáni cizinkami, a to, co

ony platí, to by pan Fellanzoni nikdy nemohl zaplatit, a taky děvčata

mají svou sezónu, musí si nahospodařit na zimu — nemusím mluvit

dál.

„Hledám někoho na večer,“ říká pan Fellanzoni, angličtinou, kterou

se naučil v americkém PW-Campu u Neapole. (V tom lágru muselo být

hodně dozorců z Texasu.) „Ve dne sedím v temné komoře. Večer

padám únavou. Tak jsem si myslel, kdyby mi někdo mohl pak dál vy-

víjet filmy… zaplatil bych dobře, madonna mia, opravdu dobře!“

„Já to místo přijmu.“

„Umíte vyvolávat filmy?“

„Ne. Ale tak těžké to zase nemůže být.“

„Ukážu vám to. Udělám z vás perfektního fotografa. Kdy byste mohl

začít?“ „Zítra večer.“

Zítřejší den totiž strávím s Věřenou. Přijede pro mě v deset hodin

člunem. Její muž odjel do Ženevy.

„Musíte ale počítat s tím; že někdy skončíte až v jednu, ve dvě, ale i

ve tři hodiny, práce je hodně.“

„To mi nevadí, signore Fellanzoni.“

Chci přece Vereně darovat náramek!

11

Každý večer teď tedy pracuji. Někdy skutečně až do dvou nebo do tří

hodin do rána. Pan Fellanzoni má enormní množství filmů na vyvolání.

Posledním autobusem pak jedu do Casaccie, nebo když ho zmeškám,

přespím v krámě. Pan Fellanzoni mi dal klíče k obchodu a k východu

( 423 )

do dvora — podle toho, co potřebuji. Pan Fellanzoni má ke mně velkou

důvěru a je s mou prací spokojen. Platí mi za každou noc.

S klenotníkem na Piazza Cavour jsem zatím usmlouval cenu na sedm

tisíc lir. To je — ve srovnání s cenami v Německu — skutečně

zadarmo.

Přijde 14. srpen.

Vzpomínám si ještě přesně na to datum, je to právě den, kdy má

moje matka narozeniny. Dal jsem jí přes Fleurop poslat do blázince

květiny. Kromě toho je tohoto 14. srpna příšerné vedro. Pan Fellanzoni

zavírá svůj krám vždycky až k deváté hodině. Dnes jsem nemohl vidět

Verenu, protože je k někomu se svým mužem pozvána. Tedy přijdu do

obchodu po večeři už k osmé hodině. Výjimečně tu není tak mnoho

práce. Na Piazza della Repubblica křičí děti. Pan Fellanzoni chce právě

zavřít krám, když před obchodem zastaví se skřípěním kol nějaký vůz.

Je to ford. S anglickým číslem. Z vozu vystoupí stará dáma. Je natolik

opálená, že má kůži jako pergamen. Má na sobě šortky a khaki košili.

Pozná mě okamžitě. S výkřikem se vrhne do krámu.

„Mr. Mansfeld!“

Mrs. Durhamová, to mi ještě chybělo!

12

Mrs. Elizabeth Durhamová z Warringtonu u Liverpoolu. Ta dobrá

dáma, která mě svezla stopem z Florencie až sem. Ta dobrá dáma, která

je tak sama. Ta už opět přiopilá, okouzlující dáma, kterou aby vzal ďas.

„Mrs. Durhamová!“

Ne, to je ale radost!

„Přece tu nepracujete stále?“

„Jen na výpomoc. Protože si chci vydělat trochu peněz.“

Mrs. Durhamová dá signoru Fellanzonimu tři filmy na vyvolání. Pak

přijde, čeho se obávám:

„Nikdy jste mi nezavolal, Mr. Mansfeld!“

„Promiňte, prosím, já jsem měl tolik…“

„Jen ještě řekněte, že tolik práce!“

„Ano, opravdu.“

„Poslechněte…“

„Mrs. Durhamová, já píšu román.“

„Bla bla bla! Teď už toho mám dost! Musím si poradit sama. Máte i

dnes večer tolik práce?“

„Strašně moc.“

„Signore Fellanzoni,“ (teď italsky), „má tolik práce?“

( 424 )

„Není toho tolik, signora.“

Ty natvrdlej vole!

„Mohl by signor Mansfeld jít se mnou? Čekám už tak dlouho na jeho

návštěvu!“

„Ale samozřejmě, signora…“

Tenhle Fellanzoni musel být dřív pasákem. Podívá se na mě tím

pohledem: tak do toho, nebuď blbej!

„Práce do zítřka počká. Když je signor Mansfeld váš starý přítel,

nechtěl bych za žádných okolností bránit tomu, abyste se konečně

jednou sešli!“

Hrdinové v obrázkových knížkách snášejí takové rány osudu vždy

vyrovnaně a s jemným úsměvem na rtech. Já nejsem hrdina, já jsem

zbabělec. A to vůbec ještě nemám ani nejmenší zdán